Prostor strana 10 z 48

Téma takzvaného retribučního soudnictví patří k nejméně probádaným a také nejméně známým v obecném českém povědomí. Jeho smyslem mělo být potrestání nacistických zločinců, jejich přisluhovačů, zrádců, kolaborantů, udavačů apod., zkrátka těch, kteří se na území státu v souvislosti s nacistickou okupací země vážně provinili. Celkem bylo u 24 mimořádných lidových soudů v českých zemích souzeno přes 40 tisíc lidí a odsouzeno přibližně 23 tisíc lidí, z toho 738 k trestu smrti. Po uvedení obecných souvislostí vzniku velkého retribučního dekretu mapuje autorka nejprve tzv. lidovou spravedlnost na Královéhradecku, tj. bezprostřední poválečnou "lidovou" odplatu, projevy násilí a spontánní vyrovnávání účtů s vinnými i nevinnými, zřizování internačních táborů a vyšetřování obviněných. Poté přechází k ustavení a samotné činnosti mimořádných lidových soudů v letech 1945-1948. Před zrakem čtenáře posléze vystupují především osudy konkrétních lidí, Čechů i Němců, od pouhých členů zločineckých organizací a drobných udavačů přes příběhy skutečně velkých zločinců až k případům lidí nespravedlivě obviněných. Jednotlivé příběhy a kauzy jsou zajímavé jak z individuálního, lidského hlediska, tak tím, že charakterizují dobu a společnost, v níž se odehrály. Autorce se podařilo též odkrýt a uceleným způsobem zpracovat několik neznámých témat. Předně jsou to ženské koncentrační a pracovní tábory ve východních Čechách, respektive příběhy jejich dozorkyň a vězeňkyn. Stejně uceleně a poutavě zpracovala také osudy členů služebny hradeckého gestapa nebo příběh odbojové skupiny kolem Karla Hlaváčka. Pozoruhodné je i její líčení komunisty obnovených retribucí v březnu až prosinci 1948. Navzdory tomu, že byly mimořádné lidové soudy personálně obměněny a vystaveny velkému ideologickému a politickému tlaku, většina východočeských soudců si uchovala nezávislost a čisté svědomí, na což někteří později bohužel doplatili.

Esej Jeana Améryho (1912-1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou "spoustu" času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu - stejně jako celý svět - odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl "energií", teď je pouhou "hmotou". Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vy značuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým ofi cialitám a společenským rituálům. Thomas Bernhard se narodil 9. února 1931 a zemřel 12. února 1989.

Jiří Pehe (nar. 1955) emigroval v roce 1981 z Československa a usadil se v New Yorku, v letech 1988 až 1994 žil v Mnichově a do České republiky se vrátil v roce 1995. Studoval práva, filozofi i a politologii na univerzitách v Praze a v New Yorku. Pracoval jako nakladatelský i časopisecký redaktor, číšník, hotelový vrátný, analytik, poradce prezidenta, ředitel a univerzitní učitel, avšak české veřejnosti je znám především jako politický komentátor. Publikoval poezii a krátké povídky, později především odborné statě a texty zabývající se politikou. Mj. je spoluautorem knihy Prague Spring: A Mixed Legacy (New York, 1988) a autorem sborníku textů Vytunelovaná demokracie (Praha, 2002). V roce 2006 mu v nakladatelství PROSTOR vyšel román Na okraji zmizelého.

Kniha německého autora Dietricha Schwanitze MUŽI se zabývá vážným problémem – vztahem obou pohlaví a mnoha iluzemi a mýty, k nimž jsou náchylné zejména ženy. Dělá to však velmi vtipně, s nadhledem a prokazuje při tom hlubokou znalost jak pestrých mužských typů, jimiž doplňuje jednotlivé kapitoly, tak i ženského pohledu na muže a mužský svět. Mladším čtenářům může kniha pomoci zbavit se letitých iluzí, a vyhnout se tak třeba i opakovaným „karambolům“ ve vztazích, ty starší zase určitě pobaví, když v knize najdou dokonale vykreslené představitele mužského světa, s nimiž třeba právě sdílejí společnou domácnost. Autor žádné pohlaví neupřednostňuje, žádnému se nevysmívá. Přináší však dostatek argumentů pro to, abychom si uvědomili, že muži a ženy nikdy nebyli, nejsou ani nebudou stejní. Přesto spolu mohou při porozumění a uznání své jinakosti dobře vycházet.Cestou k pochopení je určitě i Schwanitzova kniha. Tak tedy – šťastnou cestu!

Úspěšná holandská autorka tentokrát zvolila netradiční způsob vyprávění zapeklité rodinné historie. Postupně odhalované jednotlivé střípky příběhu prolínají celou knihou do celistvého obrazu zachycujícího v hlavní dějové linii milostný příběh studentů Katy a Stefana. Při jejich sbližování vyjde najevo až bizarní skutečnost: Stefanova matka za války ukrývala shodou okolností Katina otce, maďarsko-židovského cellistu Jana. Je dost dobře možné, že Jan je nejenom otcem Katy, ale i Stefana... Složité vztahy postav komorního příběhu zrcadlí Tessa de Loo ve velmi originální a strhující próze, která již okouzlila čtenáře i čtenářky v mnoha evropských zemích.

Irena, osaměle žijící překladatelka na volné noze v těsně předdůchodovém věku, se chystá na návštěvu své starší sestry Marie. Při tom se hrouží do vzpomínek, které čtenáře zavedou do začátku šedesátých let a odkrývají tajemství, jež vztah obou sester nenávratně poznamenalo... Strhující vzpomínky stárnoucí ženy, která byla okolnostmi a vlastní slušností donucena k životu ve lži a bez opory toho, jehož celý život milovala, jsou velmi autentickým připomenutím doby papalášů, rodin poznamenaných emigrací, stranickými prověrkami a následnými nucenými pracemi intelektuálů v dělnických profesích. Současně jsou výpovědí o lásce, jež došla svého naplnění příliš pozdě.

Sociální asistentka nevládní organizace Iva Drexlerová, v běžném životě nenápadná matka tří povedených dcer, řeší s odvahou a nasazením soukromého detektiva případy týraných či jinak zneužívaných dětí, dětskou prostituci a plno dalších potíží, o jejichž existenci často nemá spořádaný občan ani tušení. Činí tak s vědomím, že za svou práci se pravděpodobně nedočká díků ani uznání, ale hlavně s notnou dávkou humoru a nadhledu. Částečně autobiografická próza Ivany Prudičové je autorčina beletristická prvotina. V současné době dokončuje pokračování Pár obyčejných týdnů.

Tři nerozlučné kamarádky z gymnázia, Vilemína, Dita a Sylvie, prožívají typická trápení sedmnáctiletých. Je počátek osmdesátých let, všechny bydlí v jedné kladenské ulici a spíš než budovatelské promluvy, pompézní oslavy Prvního máje a stesky po zesnulých generálních tajemnících je zajímají chlapi, móda a potajmu vykouřené cigarety. Není to ale jednoduché – duch doby zasahuje kdykoli a může zhatit i velmi romantické plány, a kam nedosáhne bolševik, zasahují jejich rodiče. Všichni jsou totiž velmi podivínští a – aniž by to přiznali – jejich citové potíže se od těch dívčích příliš neliší…

Teta Valerie, moderní stará panna, zdědí nečekaně rodinný statek. Ale nemá na údržbu, a tak se ho snaží zachránit pomocí příbuzných, kteří přijedou z různých zemí, kam je zavály tři přistěhovalecké vlny. Ti se nejen těžko sžívají s "místňáky", ale narážejí na sebe rozličností zvyků, názorů i životního stylu. V závěru objevují "starou vlast", uvědomují si své kořeny, a ač se vrací do svých domovů, jednou nohou již na statku zůstávají. Celý příběh je rámován dobovým prokletím a má téměř detektivní náboj - vyšetřování úmyslně založeného požáru usedlosti.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.

Kniha je souborem příběhů, vzpomínek a esejistických črt, které čerpají z životních i profesních zkušeností autora. Rudolf Roden (nar. 1923) je pražský rodák, který společně se svou ženou Evou přežil Terezín i vyhlazovací tábor v Osvětimi. Po komunistickém převratu roku 1948 se mu podařilo i s manželkou uprchnout a usídlit se v Kanadě. Zde dostudoval medicínu, věnoval se lékařskému povolání a později začal provozovat soukromou psychiatrickou praxi v Montrealu, které se věnuje dodnes. Společně se svou ženou vydali svědectví o svém takřka neuvěřitelném životním příběhu v době holocaustu, které česky vyšlo v roce 2007 pod názvem Životy ve vypůjčeném čase. Ve své nové knize se Rudolf Roden neobrací jen do minulosti, nýbrž vtipně a s nadhledem glosuje i mnohé jevy naší současnosti. Jeho texty se vyznačují originalitou, humorem a tím, čemu říkáme "zdravý selský rozum". Podávají zprávu o lidské vitalitě, nezlomnosti a - navzdory všem zažitým hrůzám - o šťastném životě.

Německý spisovatel Bernhard Schlink je u nás dobře známý nejen svými romány (Předčítač, Návrat) a povídkami (Útěky z lásky), ale do povědomí vstoupil i jako autor předlohy oscarového filmu Předčítač. Velkého úspěchu včetně zfilmování však dosáhla i Schlinkova prvotina - detektivní román se svéráznou postavou detektiva Selba. Na osmašedesátiletého soukromého detektiva Gerharda Selba se obrátí jeden chemický koncern s žádostí, aby odhalil počítačového piráta, který vnáší zmatek do podnikového počítačového systému. Při řešení případu je Selb konfrontován se svou vlastní minulostí mladého, energického nacistického státního zástupce a nalézá přitom svérázné řešení, jak potrestat dvě vraždy, jejichž nic nechápajícím nástrojem se kdysi stal. Gerhard Selb není ani hrdinský kriminalista, ani antihrdina, je to člověk, který umí žít, umí se zamilovat, žárlit, rád dobře jí, poslouchá hudbu a stará se o kocoura Turba. Svým případům se věnuje s poctivostí, jež má odčinit provinění, kterého se dopustil v době nacismu.

Román Oční kapky vyšel v roce 1982 v samizdatové Edici Petlice, v roce 1987 v nakladatelství Sixty-Eight Publisher v Torontu a v roce 1991 v nakladatelství Atlantis v Brně. Tento příběh lásky a zrady se mohl odehrát kdekoliv a kdykoliv. Mladá svobodná matka Pavla jej však prožila v Čechách v pochmurných sedmdesátých letech, a proto její plánovaná cesta za pomstou vyžaduje odvážný tajný plán a změnu identity. V dramatickém příběhu, který obsahuje hodně autobiografických prožitků a autentických dialogů, si autorka přesto ponechává svůj díl tajemství a prostor k vypravěčské fikci. "Neboť skutečnost není jen to, co se nám reálně děje, ale i to, o čem sníme, abychom se z té reality nezbláznili. Některé sny mají takovou intenzitu, že nás vtáhnou do svých zákopů. Pak je bezpečnější se probudit. A rozhlédnout se po té realitě. Nezměnila se zatím? Ne. Ale ty už jsi jiná…"

Druhé vydání nejznámější prózy Boženy Němcové s ilustracemi Martina Velíška. Součástí knihy je CD s kompletním textem načteným Evou Holubovou. Nejznámější próza Boženy Němcové vyšla poprvé v roce 1855 a dosud byla publikována ve více než třech stovkách českých vydání a v mnoha zahraničních překladech. Toto vydání vyšlo poprvé před jedenácti lety a je textově identické s tím, jež v roce 1953 pro Knihovnu klasiků Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění připravili jako 5. svazek Spisů Boženy Němcové editoři Bohuslav Havránek, Rudolf Havel a Rudolf Skřeček. Na šestačtyřiceti stranách barevných ilustrací a v desítkách černobílých kreseb tyto Obrazy z venkovského života, jak zní podtitul Babičky, „vymaloval a nakreslil“ výtvarník Martin Velíšek.