Prostor strana 10 z 63

Čerstvě ovdovělá toskánská farmářka Nives trpí vysilující samotou a nespavostí, dokud si do domu nepřivede jako společnici slepici Giacominu. Ženě se uleví, dokonce si připadá šťastnější než po boku zesnulého Antea. „Obětovala jsem život chlapovi, kterýho mohlo zastoupit kuře,“ říká si ohromeně, zatímco Giacomina hřaduje na křesle, kde ještě zůstává otisk Anteova těla. Je legrační ji tam tak vidět, s vytřeštěnýma očima před televizní soutěží nebo plkáním politiků, kteří se cupují. Jednoho dne slípka sleduje reklamu na prací prášek, jež ji uvede do hypnózy. Sedí se svým obvyklým dementním výrazem úplně nehybná. Ale kde teď Nives najde další kamarádku nosnici s tak přívětivou povahou? V panice zavolá o radu starému známému veterináři. Následuje telefonát, který jako by trval celý život, telefonát, jenž se stane románem. Rozhovor Nives a Loriana se přesouvá od slepice do minulosti – k promarněným příležitostem a ztraceným láskám, k odhalením, jež je v pozdním věku těžké strávit, k ranám, které se nikdy nezahojily.

Dnes již kultovní dílo americké spisovatelky zařadily The New York Times mezi nejlepší memoáry za posledních padesát let. Nesentimentální, dojemné a vtipné vyprávění o apokalyptickém dětství získalo řadu literárních ocenění. Autorka láskyplně reflektuje bouřlivý život s alkoholickými rodiči a starší sestrou. Matka je psychicky labilní umělkyně, která se provdala za dělníka pracujícího u naftových vrtů ve východním Texasu. Prudkými vášněmi ovládá celou rodinu. Nenávidí městečko Leechfield s bigotními a buranskými sousedy, kde rafinerie a chemičky zaplavují okolí zápachem zkažených vajec. I příroda je tu nepřátelská: hadi, všežravé kobylky, tornáda a nemoci připomínají biblické rány. Ropná a bavlníková pole zas představující úmornou dřinu. Jediným světlým místem je dělnická hospoda, kde chlapi pijí, šťouchají kulečník a vesele lžou. Karrová je nemilosrdně pravdivá a terapeutický účinek její knihy vyvolal davové reakce zejména čtenářek, kterým pomohla vytáhnout vlastní kostlivce z rodinné skříně. Autorka nedává rozhřešení, jen naději očistného vyprávění, světlého nebe nad jedovatým plamenem chemikálií šlehajícím přes obzor Mexického zálivu.

Žijící legenda americké hudební a kulturní publicistiky Greil Marcus vypráví příběh Boba Dylana prostřednictvím jeho šesti autorských písní a jedné převzaté lidovky. Představuje umělcovu šedesátiletou tvorbu a její kořeny v americké lidové hudbě a historii a zkoumá i Dylanův obrovský vliv na světovou uměleckou scénu. A činí to natolik zevrubně a fundovaně, že nic podobného v běžné biografii rozhodně nenajdeme. Jak slavné folkové songy z počátku Dylanovy tvorby inspirovaly protestní výtvarné umělce spojené s hnutím Black Lives Matter? Kudy vede linka mezi dávnou baladou o zavraždění černošské servírky a tvorbou avantgardní performerky Laurie Andersonové? Proč se Dylan ve zralém věku po padesátce vrátil ke starým lidovkám a několik let je systematicky nahrával? A co znamená defilé slavných i neznámých historických postav a písňových úryvků v songu Murder Most Foul? Připravte se na fascinující jízdu časem a prostorem, na níž se z New Yorku šedesátých let přesouváme tu do horského zapadákova v Severní Karolině na počátku dvacátého století, pak zase na avantgardní elektronickou scénu v reaganovské éře nebo do washingtonského Kapitolu v lednu 2021, kde právě probíhá útok fanatického davu na samotné srdce americké demokracie.

Naše vědění prochází v současnosti hlubokou proměnou a všeobecně je v západní kultuře již delší dobu pociťována krize vzdělávacího systému, případně úpadek klasického vzdělání. Práce Dietricha Schwanitze se pokouší reagovat na tuto situaci a nově stanovit, co je základem naší vzdělanosti. V první části, nazvané Vědění, skicuje autor obrysy klasické vzdělanosti. Dějiny Evropy představuje jako velký příběh od antiky přes utváření evropských států ve středověku až po modernizaci, revoluce a velké katastrofy 20. století. Provází nás rovněž literaturou, uměním, hudbou, filozofií, ideologiemi, teoriemi a vědeckými obrazy světa. Ve druhé části, nazvané Znalost, se zabývá komunikací, „infrastrukturou vzdělanosti“, například řečí, světem knih a novin. Dietrich Schwanitz zde pojednává o pravidlech, podle kterých se komunikuje mezi vzdělanci, a zejména o způsobech, jak vědění používat. Kniha tedy není prvořadě koncipována jako vzdělanostní suma, ale je nesena úsilím vzdělanost definovat, vymezit, a zároveň v konkurenci s technicistními a technickými „informacemi“ obhájit její potřebu v nové době. Autor se snaží vymezit její jádro, kořeny a různým způsobem naznačit, jak se vzdělání dobrat a kudy se ubírat, aby se z návodu na vzdělanost stalo vzdělání skutečné. Schwanitzova encyklopedická práce vyšla od doby svého vzniku v roce 1999 už ve třiceti vydáních a byla přeložena do řady cizích jazyků.

Průlomové dílo nositele Nobelovy ceny za literaturu se zaměřuje na klíčové otázky spojené s kolonialismem a zároveň nabízí neobyčejný pohled na život a zrání chlapce Júsufa na počátku 20. století v Tanzanii, kam postupně začíná pronikat evropská moc. Román odkrývá na jedné straně tamní drsný svět, jeho složité mocenské a ekonomické vztahy i neúprosnou každodenní realitu obyčejných, nemajetných lidí, na druhé straně je také úchvatným obrazem divoké, exotické krajiny, jejích obyvatel, historie a kultury. Název románu nikoli náhodou odkazuje k náboženské tematice a motivům, které v díle silně rezonují a dodávají mu nadčasový rozměr. Hlavní postava Júsuf je ve dvanácti letech prodán svým otcem jako splátka dluhu bohatému arabskému obchodníku Azízovi. Z prostého života na venkově je vržen do složitého městského prostředí východní Afriky – tavicího kotle různých ras, národností a jazyků. Sledujeme jeho účast na obchodní výpravě do vnitrozemí, která je nucena čelit nepřátelství místních kmenů, divoké zvěři a obtížnému terénu. Spolu s Júsufem nás autor provádí jedinečnou, a přesto i obecně lidskou zkušeností, jejíž milníky v podobě bezstarostného dětství, složitého dospívání, nečekaného přátelství, lásky i krutého vystřízlivění budou aktuální v každé době, kultuře a společnosti.

Rusko roku 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Jakoba Ivanoviče Bacha. Dvaatřicetiletý učitel němčiny má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina, autorka bestselleru Zulejka otevírá oči, se ve svém druhém románu Děti Volhy vrací k traumatům sovětských dějin, kdy revoluční idealismus chřadl uprostřed masového násilí stalinismu. Zatímco ve svém debutu nás zavedla na Sibiř a zároveň ukázala tatarštinu v sobě a v celém Rusku, v novém díle přibližuje podivuhodný folklór a životní styl povolžských Němců, který byl jejich deportací v roce 1941 zcela zničen. Román Děti Volhy získal několik literárních ocenění včetně ruské státní ceny Velká kniha a byl dosud přeložen do sedmnácti jazyků.

Životem usmýkaná Anatolie Sevojancova se chystá na smrt. Nepochybuje, že má nevyléčitelnou nemoc a že to s ní půjde rychle. Osud však pro ni má připravenou úplně jinou cestu… Podmanivý příběh o lásce a smrti se odehrává vysoko v horách ve starobylé kamenné vesnici Maran, kterou s vnějším světem spojuje pouze zastaralý telegraf a strmá cesta. V chátrajících domcích zůstává jen třináct stařen a osm starců, kteří nechtěli opustit hroby svých blízkých a odejít do nížiny. Jejich životy se odvíjejí v souladu s přírodou a prastarými tradicemi. Své místo tu mají sny, věštby, zázraky i prokletí. Do tohoto uzavřeného světa pronikají události bouřlivého dvacátého století – velké řeže, revoluce, hladomor a války, jež poznamenávají osudy jednotlivců i celé vesnice. Arménská autorka Narine Abgarjanová propojuje reálné s magickým a s jemným humorem a nesmírnou něhou vypráví univerzální příběh o tom, že láska vždy vítězí nad smrtí. A že zázraky se dějí. A že na ně nikdy není pozdě... Román Tři jablka spadlá z nebe získal prestižní ruskou literární cenu Jasná Poljana, byl přeložen do 14 jazyků a dosáhl mezinárodního úspěchu.

O třetí říši byla již napsána celá řada knih. Málokterá se však zabývala vztahem nacistů ke zvířatům. Přitom tento vztah byl pro samotnou nacistickou ideologii jedním z ústředních témat, které pak dalekosáhle ovlivňovalo smýšlení i chování říšských Němců – od postoje k domácím mazlíčkům přes ochranu krajiny až po „očistu“ árijské rasy od Židů. Hmyz byl například součástí přípravy na válku, chov psů sloužil jako vzor pro rasovou mánii a jelen měl podpořit mýtus „pradávného německého lesa“. Jan Mohnhaupt s velkými sympatiemi ke zvířatům přibližuje speciální úlohu zvířat v nacionálním socialismu. Ve stylu historické reportáže se vydává po jejich stopách, od koní na východní frontě až po kočky v německých obývácích.

Novinář Charlese Laurence vypráví příběh své rodiny, kterou hluboce zasáhl pobyt v Praze v padesátých letech 20. století. Po roce 1989 se autor vrátil do Prahy a pokusil se na základě rozhovorů a dostupných dokumentů rozkrýt důvody a okolnosti, které vedly k odvolání jeho otce, vysoce postaveného britského diplomata, zpět do Londýna a poznamenaly život jeho matky a sestry. Laurence postupně nachází informace o tom, že matčina milostná aféra s pražským intelektuálem Jiřím Muchou nebyla z Muchovy strany náhlým vzplanutím citů, ale operací Státní bezpečnosti, v níž Mucha sehrával roli „společenského agenta“. Líčené události poskytují nečekaný pohled na Muchovu činnost za komunistického režimu i na mnohé další aktéry té doby a dávají nahlédnout do rozsahu a způsobu mechanismů, kterými Státní bezpečnost kontrolovala a „řídila“ kroky občanů. Kniha vychází v novém vydání.

Černý humor, kaluž krve a samý sníh! Na román, označovaný jako islandské Fargo, jen tak nezapomenete! Kalmann Ódinsson je samozvaný šerif ze skomírající vesnice na nejsevernějším cípu Islandu. Lidi mají za to, že se mu někdy kolečka v hlavě točí pozpátku, ale on si o tom myslí svoje. Den, co den se toulá po okolních pláních a loví polární lišky. V moři klade návnady na gigantické žraloky, jejichž maso fermentuje a dělá ten druhý nejlepší hákarl na celém ostrově. Jednoho mrazivého dne objeví na sněhu čerstvou kaluž krve. Došlo snad k vraždě? Kalmann je odhodlán odhalit pravdu za každou cenu – v kovbojském klobouku, se šerifskou hvězdou a starou mauserovkou. A díky své prosté moudrosti a odvaze čistého srdce dokáže všechno zlé zvrátit. Ne, nikdo se nemusí ničeho obávat, Kalmann má vše pod kontrolou! Autor románu Kalmann vyrostl ve Švýcarsku, odkud přesídlil na Island, a posledních 16 let žije i se svou rodinou v Reykjavíku.

V arménském městečku Berd zemřel nejlepší místní zedník a pokrývač Simon, který byl mimo svou zručnost známý jako velký záletník. Spolu se všemi příbuznými a sousedy se s ním přicházejí rozloučit také jeho bývalé milenky – každá se svým životním příběhem, každá s dávnou šťastnou vzpomínkou. Jejich osudy jsou tragické, poznamenané toxickými vztahy z minulosti. Simon procházel životem těchto ztrápených žen jako životodárná síla, která jim vrátila sebevědomí, radost a pocit, že svět může být přese všechno strádání krásný. Autorka s upřímností a laskavým humorem zobrazuje proměnu ženských hrdinek na pozadí traumat dvacátého století: arménské genocidy, občanské války, dvou světových válek a sovětské nadvlády. Silný příběh o silných ženách, nominovaný na prestižní literární ocenění Bolšaja kniga, čtenáře znovu přesvědčí o nevyzpytatelnosti života, o tom, že štěstí přichází, když ho nejméně čekáme. Především však vypráví o lásce – té, která je často nedosažitelná, ale když ji konečně najdeme, zůstane nám na celý život.

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným dílům té doby. Její téma je však prastaré, jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. V souladu s literárními konvencemi 17. století sleduje a zachycuje analogie, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, resp. projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Kniha sama však „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl apod. Burtonovo dílo o melancholii, které je základním pramenem pro většinu následujících zpracování tohoto tématu, nyní vychází v novém vydání v edici Střed.

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Světoznámý politolog, historik, poradce pěti amerických prezidentů a laureát Nobelovy ceny míru Henry Kissinger detailně analyzuje kariéru šesti legendárních státníků: Konrada Adenauera, jenž po druhé světové válce přivedl poražené Německo zpět do společenství národů. Charlese de Gaulla, díky němuž se Francie postavila po bok vítězných Spojenců. Richarda Nixona, který vyvedl USA z konfliktu ve Vietnamu a svou konstruktivní zahraniční politiku založil na rovnováze mezi velmocemi. Anvara Sádáta, jenž po čtvrtstoletí konfliktů přinesl na Blízký východ vizi míru. Li Kuang-jaa, který ze Singapuru vytvořil zajištěný, blahobytný a dobře řízený městský stát. A Margaret Thatcherové, jíž se podařilo obnovit hrdost a mezinárodní postavení Velké Británie. Všichni se zformovali v období, kdy se v Evropě hroutily zavedené instituce, koloniální struktury ustupovaly nezávislým státům v Asii a Africe a ze zbytků starého mezinárodního řádu bylo třeba vytvořit nový. Autor věnuje každé z šesti osobností jeden oddíl, kde podrobně představuje její politický styl i jedinečné charakterové rysy, které se vtiskly do konkrétní vůdcovské strategie. Čtenářům navíc dopřává autentické svědectví, neboť všechny vybrané vůdce, jež považuje za skutečně výjimečné, osobně poznal. Politické strategie dokazují, že autorova dokonalá paměť a mnohaletá zkušenost představují nepostradatelné zdroje, potřebné pro pochopení moderní světové historie. Český překlad vychází u příležitosti stých narozenin Henryho Kissingera.

Třetí vydání zásadní práce vlivného politologa, historika a bývalého ministra zahraničí Spojených států amerických z roku 2014, ve které autor předkládá mnohostranný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa. Ukazuje, že kořeny současného uspořádání mezinárodních vztahů byly poprvé zformulovány v západní Evropě téměř před čtyřmi staletími na mírové konferenci v německém Vestfálsku. Mír po třicetileté válce tehdy odrážel pragmatické vyrovnání s realitou a byl založen na společenství suverénních států, které kontrolují své vzájemné ambice prostřednictvím všeobecné mocenské rovnováhy. Vestfálský systém se postupně rozšířil po celé zeměkouli a pojal do sebe řadu odlišných civilizací a regionů. Autor sleduje, jakými proměnami prošel tento systém rovnováhy po Francouzské revoluci a napoleonských válkách na vídeňském kongresu a jak se s jeho stavebními kameny vyrovnávaly jiné části světa v souvislosti se svou historickou, politickou a kulturní odlišností. Autor věnuje svůj analytický pohled také otázkám Středního východu (a speciálně Íránu), odlišným koncepcím mocenské rovnováhy v Evropě a Asii, zvláště čínské „harmonii pod nebesy“. Pozornost zaměřuje také na americké politické vize, které se přestaly opírat pouze o systém vyvažování a začaly usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů. Kissingerovy úvahy ústí v současnosti a hledají perspektivu světového řádu pro naši dobu tváří v tvář takovým výzvám, jako je islamismus, šíření jaderných zbraní a globalizace.

Autor se zaměřuje na duchovní, kulturní a ideové dějiny Ruska a ukazuje, že Rusové jsou svým bytostným založením národem Východu. Tomu odpovídá charakter státu, vztah mezi sociálními třídami a dlouhodobé smýšlení elit. Nikolaj Berďajev napsal své eseje o ruském komunismu okolo poloviny třicátých let 20. století. Kniha vyšla poprvé anglicky v roce 1937, pak následovaly překlady do dalších západních jazyků, ruský originál byl publikován v Paříži teprve roku 1955. Berďajevova práce neztrácí svou aktuálnost a dnešní čtenář si díky ní jasně uvědomí, že konstantními rysy ruského myšlení jsou fanatismus a asketismus, hluboký nihilismus, revolucionářství, dogmatický kult lidu a sen o jeho domnělém osvobození.