Prostor strana 17 z 63

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy jejich pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává většinou v pozadí.Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má i charakter dokumentárního záznamu, jako je tomu v povídce Dopravní přestupky Karla Baumanna či jiným způsobem v textu V zahradě se spisovateli. Někde klade Wagnerová důraz na určité vypjaté osobní situace, například v povídkách Příslib noci či Trpké jablko touhy, jinde leží těžiště v historických a společenských okolnostech, jako u Venkovské lékařky nebo Pomalého umírání monarchie v jejich poddaných.Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. V Potížích s usednutím pozoruhodným způsobem reflektuje na začátku své spisovatelské dráhy situaci píšící ženy a Půl roku na útěku před smrtí představuje působivou osobní konfrontací s faktem nevyhnutelného konce života psanou ve formě deníkových záznamů.

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.

Zásadní monografická práce o dějinách Protektorátu vyšla poprvé česky v roce 1999. Pro současné vydání ji autor podstatně přepracoval, doplnil o cca sto rukopisných stránek, v nichž zohlednil vývoj poznání dané problematiky až do současnosti a v některých dílčích aspektech korigoval své závěry. Profesor Detlef Brandes, známý a všeobecně uznávaný německý historik specializující se mj. na česko-německé vztahy ve 20. století, zachycuje ve své práci kompletní dějiny tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Na základě podrobného studia jak českých, tak německých pramenů podává faktograficky bohatou syntézu německé okupační politiky, české kolaborace a odboje, jakož i všech stránek veřejného života v Čechách a na Moravě v letech 19391945. Oč zdrženlivější je ve svých explicitních hodnoceních, o to více promlouvají uváděná fakta. Monografický charakter práce, jakož i šíře a hloubka zpracování dané tematiky nemá obdoby v české ani německé literatuře. Pro svou mimořádnou objektivitu je ceněna německými i českými historiky a jako základní dílo zůstává nepřekonána. Tento její význam podtrhuje i autorův mimořádný přínos pro současné, tj. třetí české vydání díla.

Cyklus povídek Cestou životem vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu.

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci geniálních, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět strhne čtenáře svou hloubkou a intenzitou.

Částečně autobiografický román je vrcholným dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romanopisců 20. století. Líčí osudy Philipa Careyho, jemného a citlivého mladého muže s tělesnou vadou, který trpí tíživými pocity méněcennosti. Hrdinu sledujeme od dětství až do doby, než začne působit jako lékař a v obětavé práci pro druhé nachází smysl života a východisko z bludného kruhu, ve kterém uvízl. Vypravěč provází Philipa nejen různými etapami jeho života na přelomu 19. a 20. století, ale také s ním cestuje po různorodých částech Evropy: od konzervativní Anglie přes vážné Německo až po bohémskou Francii. Jednu z hlavních linií příběhu tvoří intenzivní milostný vztah hlavního hrdiny k povrchní dívce, která ho trápí a neváhá jím manipulovat. Hrdinův život je paralelou k pocitům a pochybnostem celé mladé generace z přelomu století, tedy epochy secese, kterou se Maughamovi podařilo skrze Philipovo nitro autenticky vylíčit. Zároveň dokázal s dokonalou znalostí lidské psychiky popsat vzdálená zákoutí lidské duše a hledání i zrání mladého člověka.

Eseje navazují na autorovu úspěšnou, odborníky i veřejností oceňovanou knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci (2013). Veverka přehledně a čtivým způsobem mapuje dějiny teologického myšlení a osvětluje základní pojmy, jako je panteismus, deismus či teismus, a podrobně rozebírá rozmanité důkazy Boží exis­tence, jak byly vypracovány v různých obdobích evropské teologie a filozofie. Zvláštní pozornost věnuje teologickému myšlení 20. století, které reagovalo na rozvoj vědeckého poznání. Moderní teorie stvoření je tu představována zejména tzv. antropickým principem, případně Bohem velkého třesku. Autor však nezůstává jen u myšlení a teoretických konceptů. V několika kapitolách se věnuje reálným náboženstvím od animismu a polyteismu přes tři velká monoteistická náboženství judaismus, křesťanství, islám až k jednotlivým vírám a mytologiím Východu. Veverka nezastírá kritičnost zejména vůči hlavním monoteistickým náboženstvím, ale zároveň má hluboké pochopení pro lidské hledání Boha a něčeho, co nás přesahuje.

Severní Atlantik, 2. červenec 1940. Arandora Star, bývalý luxusní parník pod britskou vlajkou, je během cesty na Newfoundland potopen. Na palubě se nachází přes tisíc internovaných, mezi nimi i vězeň, jehož identita je nejasná. O zániku lodi se o padesát let později dozví mladá žena, když sleduje stopy spisovatele Gabriela Hirschfeldera, který pocházel z Rakouska a před smrtí se přiznal, že za války zabil muže. V románu Anglické roky Norberta Gstreina se vypráví zpola detektivní příběh odehrávající se dílem během druhé světové války ve Velké Británii, která držela v internačních táborech muže, o nichž se domnívala, že představují nebezpečí, a do jednoho pytle sesypala jak nacisty, tak třeba i židovské uprchlíky, a dílem několik desetiletí po jejím konci, kdy se teprve rozvíjí pátrání po hypotetické vraždě, jež se měla odehrát právě v čase války. Pátrání po tom, co se stalo, provází ale také otázky po možnosti pravdu zjistit. S nimi se pojí i další: co vytváří lidskou identitu, co znamená identita židovská, jaká je povaha našich lidských příběhů, vznikajících právě vyprávěním? Čtenář může Anglické roky číst několika způsoby jako napínavé hledání pravdy či jako stejně napínavé vyprávění o obtížnosti tohoto pátrání a koneckonců i jako přiblížení jisté epizody z dějin dvacátého století.

Ve druhém románu Eleny Ferrante, stejně jako ve všech pozdějších, je hlavní hrdinkou žena stržená vírem svých emocí a dávných vzpomínek. Olgu, spisovatelku žijící v Turíně, která se vzdala své kariéry ve prospěch rodiny, opustí zdánlivě bezdůvodně manžel a nechá ji topit se v pochybách a klamných nadějích na jeho návrat. Olga se nejprve snaží žít jako doposud a zůstat za všech okolností klidná, ale do mysli se jí neustále vkrádá vzpomínka z jejího dětství v Neapoli na ženu opuštěnou mužem, které ona sama přezdívá Chudinka. Té se za žádnou cenu nechce podobat, ale jak se odkrývají důvody manželova odchodu, propadá se stále víc do beznaděje, deprese a neschopnosti postarat se o svou rodinu. Elena Ferrante dokázala pád své hrdinky na dno vylíčit s naléhavou intenzitou a detailně popsala hluboké výkyvy mezi zdánlivým vnitřním klidem a hysterií, které doprovázely Olžin přerod závislé ženy v samostatnou bytost. Kniha byla zfilmovaná italským režisérem Robertem Faenzou. Jednu z hlavních rolí si zde zahrál i známý a úspěšný hudebník Goran Bregovic.Elena Ferrante je pseudonym spisovatelky (nebo spisovatele?) z Neapole. Nikdo její pravou totožnost nezná, ačkoliv se o ní mnoho spekuluje. Elena Ferrante si nechodí ani pro ceny, kterých za své dílo získala hned několik.

Novela Mlha nad Iquique vypráví o nefungující rodině z pohledu mladého chlapce, studenta žurnalistiky, vyrůstajícího s rozvedenou matkou v chudých poměrech. V knize líčí, jak jede s otcem a jeho novou rodinou z hlavního města Santiaga přes poušť na sever a pak za hranice do Peru, kde mají chlapci udělat nové zuby. V krátkých kapitolách se střídají lyrické pasáže a popisy odosobněné pusté krajiny s jednoduchým dějem a s protagonistovými představami o budoucnosti. Autorův styl je stručný a přesný, zachycuje mrazivou prázdnotu krajiny, odrážející osiřelost vypravěčova života. Působivý, naléhavý a zároveň velmi čtivý text lze číst jako metaforu neuspokojivého života v post­diktatuře, kde nikdo nebyl potrestán za zločiny proti lidskosti, i jako smutný obraz rozpadu moderní rodiny.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice. Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a podnikání v devadesátých letech.

Autor ve svém autobiografickém románu vypráví o životě bezradného intelektuála Maartena, místy vážně a s psychologickým vhledem, místy s odlehčenou ironií a vtipem. Kniha se neustále pohybuje na rozhraní minulosti a přítomnosti. Minulost čtenáři odkrývá přísnou výchovu jedináčka Maartena na samotě rodinného zelinářství v padesátých letech, v přítomnosti zase sledujeme jeho genetický výzkum, pokusy o navázání kontaktů s ženami a výjezd do Švýcarska na vědeckou konferenci. Jak název napovídá, románem prolíná citlivé líčení přírody, sloužící jako paralela k psychickým stavům protagonisty, trpícího neurózami a vnitřními strachy. Před zrakem čtenáře se tak střídají obrazy vody, světla i švýcarských hor.

Odvahu nevzdat boj, který se zdá předem ztracený, projevil autor po smrti svého otce, když dobrovolně odešel z Česka do Nigérie, aby odvrátil pád hrozící jeho rodině. Do Afriky se vrací jako dědic otcova trůnu, následuje volání dávné rodové tradice a přebírá odpovědnost za osud rodiny, kterou však sotva zná. Na této cestě nachází nejen své kořeny a novou identitu, ale často se také ocitá na pokraji smrti, opuštěn blízkými i svou životní láskou a vydaný všanc jednomu z nejnebezpečnějších míst naší planety. Skutečný příběh přináší čtenářům syrovou výpověď o drsném životě na africkém kontinentu a ukazuje, že i v nejtěžších chvílích si lze zvolit cestu svobody a naplnit své životní poslání.

Dodatek k Dílu Milady Součkové, které vyšlo v nakladatelství Prostor ve 12 svazcích, představuje zájemcům o literární dějiny i širší veřejnosti doposud nepubliované autorčiny dopisy, které byly uloženy v pozůstalostech či osobních archivech jednotlivých adresátů. Většina těchto listů vznikla až v době spisovatelčina pobytu v USA, kde působila od září 1946 v roli kulturního atašé a kde po únoru 1948 zůstala v exilu. Jsou adresovány přátelům a osobnostem z rozmanitých kulturních okruhů, a to jak těm, kteří s autorkou sdíleli úděl exilu (L. a O. Radimští, O. Odložilík, R. Jakobson, G. Gruberová-Goepfertová), tak těm, kteří žili v Československu (J. Chalupecký, O. Leška, K. Milota). Úvodní studie a doplňující poznámky se snaží osvětlit kulturněhistorické a literární souvislosti i biografické okolnosti. Dopisy jsou důležitým zdrojem nejenom k poznání díla Milady Součkové, dávají nahlédnout do literárního a kulturního provozu československé emigrace a zaujmou jako působivá a nestylizovaná výpověď o nesnadném životě české spisovatelky v exilu.

Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým ochabováním „hlídacích psů demokracie“, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit. Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě zachráněna.