Prostor strana 17 z 48

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství. Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely. Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války. V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až bezna¬dějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizují ústřední téma těchto úvah. Na konkrétních příkladech z dějin umění autor dokládá souvislosti mezi geometrií, kulturou a náboženskými i sociálními změnami. Sleduje rozmach racionálního uvažování od vzniku civilizací až po počátky křesťanství. Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové.

V románu se ve fascinujícím rytmu odvíjí cesta vypravěče z Moskvy sedmdesátých let do Leningradu, která se prolíná s cestou Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, kteří krátce po svatbě odjíždějí v polovině dubna roku 1867 z Petrohradu do Evropy, kde stráví následující čtyři roky. Expozice románu navazuje na klasickou ruskou románovou tradici. Je zimní večer a vypravěč cestuje vlakem z Moskvy do Leningradu, ve vlaku otevírá Deník Anny Grigorjevny Dostojevské a rázem se čtenář ocitá na cestě s Dostojevským a jeho mladou novomanželkou, zažívá jejich strasti a starosti v zahraničí, neustálé finanční a existenční problémy, prožívá s nimi tiché rodinné štěstí i bouřlivé hádky, Dostojevského žárlivost, jeho epileptické záchvaty, vyhrocené vztahy k lokajům i k hlavnímu oponentovi I. S. Turgeněvovi, návštěvy galerií a zejména jeho všepohlcující vášeň k ruletě, která manželům způsobí takové existenční problémy, že jsou nuceni dát do zástavy své oblečení i snubní prsteny. V románu se mimo jiné autor-vypravěč snaží pochopit Dostojevského antisemitismus a jeho xenofobii, především nenávist k Němcům a Polákům. Prolínají se zde dojmy vypravěče z jeho cesty s dojmy z života Dostojevského. Autor-vypravěč přemýšlí na stránkách románu o postavách Dostojevského děl, o životním údělu samotného spisovatele, ale také o době, ve které sám žije. Román končí vypravěčovým příjezdem do zimního Leningradu, ve kterém se zdrží několik dní jen proto, aby se sám prošel místy, která jsou spjata s osobou velkého spisovatele. Pouť po těchto místech končí noční návštěvou domu, ve kterém Dostojevskij skonal, a sugestivním líčením posledních chvil velikého ruského spisovatele. Leonid Cypkin byl obdivovatelem a milovníkem tvorby Dostojevského a při psaní Léta v Baden-Badenu vycházel především z publikovaného Deníku a Vzpomínek jeho ženy Anny Grigorjevny. Nejedná se však o dokumentární román, fikci je těžké odlišit od reality. Léto v Baden-Badenu není ani románem o Dostojevském, třebaže vypravěč sleduje jeho biografii. Je to především román o lásce k Dostojevskému a dalo by se také říct o lásce Anny Grigojevny ke svému muži.

Karel Köcher je jediným špionem někdejšího východního bloku a pravděpodobně i jediným zahraničním agentem vůbec, kterému se podařilo proniknout do CIA. Jeho kontroverzní příběh nebyl v české literatuře faktu dosud popsán. Köcher byl vysazen do USA v roce 1965 se zdánlivě nesplnitelným úkolem infiltrovat se do amerických zpravodajských služeb. Doprovázen svou krásnou ženou Hanou, získal v Americe pověst antikomunisty, pracoval u Zbigniewa Brzezinského a v roce 1973 mu CIA skutečně nabídla místo v jednom ze svých nejtajnějších oddělení. Mise byla splněna. V roce 1984 manžele Köcherovy zatkla FBI. Jeho přátelé žasli: jak tenhle výstřední chlapík, který se vždycky choval přesně opačně, než by se nenápadný agent měl chovat, mohl být komunistický špion? Köcher dostal doživotní trest, v roce 1986 byl ale vyměněn za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. „Za Köchera bychom vyměnili tři Ščaranské,“ prohlásil později šéf KGB Vladimir Krjučkov. Jiný generál KGB Čecha ale předtím označil za agenta Američanů. Köcher po návratu domů působil v Prognostickém ústavu a stále žije ve vile u Prahy. Jeho někdejší nadřízení si nejsou dodnes jisti: Pro koho vlastně pracoval? Kniha vznikla na základě mnoha rozhovorů autora s Karlem Köcherem, který souhlasil s neautorizovaným „životopisem“. Nejde ovšem o osobní zpověď jednoho z nejúspěšnějších vyzvědačů 20. století, nýbrž o napínavou a barvitou reportáž, kde je špionova výpověď konfrontována s jeho odtajněnými spisem, nikdy nepublikovanými názory expertů včetně hlavního historika CIA, vyprávěním desítek svědků, bývalých Köcherových „řídících orgánů“ i Američanů, kterým se „prvního krtka v CIA“ podařilo odhalit. Autor vyrazil do USA po špionových stopách, v Rusku navázal kontakt s důstojníkem KGB, který ho měl na starosti.

Chcete vědět, jak žil člověk, který objevil to, pro co byl stvořen, a dělal to? Pokud ano, pak je pro vás odpovědí první ucelený životopis legendárního běžce Emila Zátopka.Vypráví o jeho dětství v početné rodině, o mládí v baťovském Zlíně, o době, kdy se u nás rodil běžecký sport, o respektovaných soupeřích i přátelích, o armádě a disciplině, o manželství a také o politice. Ale především a stále o běhání. Kniha je připomenutím osudu člověka, kterému se jako jedinému atletovi v historii světového běžeckého sportu podařil zlatý hattrick na olympijských hrách v roce 1952. Je potvrzením toho, že pokud děláte cokoliv na sto procent, není možné, abyste neuspěli, i když zrovna nezískáte olympijské zlato. A pod zátopkovským heslem Nemůžeš? Přidej! je také inspirací k amatérskému běhání nás všech.

Kniha cambridgeského historika Brendana Simmse je široce založenou a erudovanou studií zabývající se vývojem mocenského zápasu o Evropu v celém novověku od pádu Cařihradu do současnosti. Látka je rozvržena do osmi kapitol odpovídajících periodizaci boje o nadvládu nad starým kontinentem a neustálým proměnám mocenských konstelací: Impéria (1453–1648), Nástupnictví (1649–1755), Revoluce (1756–1813), Osamostatňování (1814–1866), Sjednocování (1876–1916), Utopie (1917–1944), Rozdělování (1945–1973), Demokracie (1974–2011). Hlavní tezí knihy je, že v dějinách některé věci navzdory změnám zůstávají stejné, a k nim patří zásadní záležitosti bezpečnosti na našem kontinentu: sen o univerzální říši a ústřední postavení i role Svaté říše římské národa německého a poté Německa spojujícího „jako polovodič“ různé složky evropské rovnováhy. Svou práci autor nepovažuje za autoritativní příručku, nýbrž za vodítko ke zkoumání toho, jakým způsobem se podstatné problémy evropského mocenského zápasu řešily v minulosti. Proto také, pojednává-li v závěrečné části práce o dnešku, nekončí žádnými věštbami, ale místo toho raději klade otázky. Přesto ovšem přichází s postřehem, že dnešní Německo stojí před dilematem, zda se má celou svou hospodářskou vahou postavit za pokračující sjednocování Evropy, anebo usilovat o vlastní ekonomickou hegemonii. Simms zároveň tvrdí, že dnešní Evropa se může skutečně sjednotit (podobně jak to alespoň částečně a přechodně činila tváří v tvář osmanskému nebezpečí) pouze pod vlivem velkého vnějšího či vnitřního ohrožení a táže se, zda se to stane ve formě konfrontace s putinovským Ruskem, k níž dojde například kvůli pobaltským státům, Bělorusku či Ukrajině, nebo rozhodného měření sil s novodobým islamistickým chalífátem vzniklým na Středním východě, případně střetnutí s Čínou pronikající do oblastí, jež jsou ni životně důležité. Kniha je určena jak znalcům a odborníkům v oblasti historiografie, tak všem zájemcům o historii a politiku z řada širší veřejnosti.

Dějiny medicíny Roye Portera jsou mimořádným dílem, jež shrnuje a hodnotí celý dosavadní vývoj praktické medicíny i lékařské vědy. Autor se snaží zachytit stále rychlejší a dynamičtější pokrok medicíny, uvědomuje si však i její současné limity a nově vznikající problémy – například měnící se podobu vztahu mezi lékařem a pacientem, hrozbu nových chorob či dosud pouze velmi omezené úspěchy v boji s onkologickými onemocněními. Vývoj medicíny a lékařské vědy představuje na širším náboženském, vědeckém, ekonomickém, sociálním i politickém pozadí – na pozadí dějin lidské kultury vůbec. Celou historií medicíny, tak jak je v knize vylíčena, prolíná touha po poznání skutečných příčin nejrůznějších chorobných stavů, možností je léčit a předcházet jim, což Porter považuje za hlavní hnací sílu pokroku lékařské vědy. Kniha se věnuje především medicíně západní od starověku po současnost, ovšem pro srovnání nabízí stručný vhled do tradic medicíny východní (arabské, čínské a indické); ve zkratce také připomíná hlavní proudy a představitele novověké alternativní medicíny. Potřeba pochopit, proč a jak nemoci vznikají, jak se před nimi chránit a jak lidské tělo přesně funguje, přinesla revoluci v postavení i možnostech medicíny a zásadně změnila náš život oproti minulým staletím. Na tomto základě popisuje Porter celý vývoj lékařské vědy – od prvních objevů v oblasti anatomie a fyziologie až po vznik specializací jako psychiatrie, neurologie, endokrinologie, bakteriologie či genetika. Kromě vědeckých objevů sleduje také zdokonalování lékařské praxe – ambulantní i klinické, rozvoj veřejného zdravotnictví od prvních nemocnic a prvních snah zabraňujících šíření epidemií až po vznik důmyslných zdravotnických systémů a jejich financování na počátku 20. století. V závěrečných kapitolách knihy otevírá Roy Porter etické otázky současné medicíny: zredukování člověka na pouhý soubor orgánů, marnou snahu zachovat si „věčné mládí“ a uniknout smrti, bolestnou skutečnost osamělého umírání v nemocnicích a problém eutanazie. Porter se rovněž zamýšlí nad budoucností medicíny právě při vědomí jejích současných hranic. Nové poznatky a překvapení čekají v knize i na ty, kteří se považují za znalce dějin medicíny. Mohou se dozvědět staroegyptský recept na mast proti plešatosti nebo to, jak neznámá epidemie postihla Atény; jak obyčejné citrony přispěly k Napoleonově porážce či jakou neblahou roli sehrály infekční choroby zanesené z Evropy do Nového světa a na další kolonizovaná území. Autor nezamlčuje ani černé stránky z dějin medicíny – hrůznou kariéru nacistického lékaře Josefa Mengeleho a jeho japonského protějšku Šira Išii. Množství vzájemně propojených informací i podnětů, jež Porter ve své práci shromáždil, je určeno k přemýšlení jak pro lékaře, mediky, historiky vědy a kultury, tak pro pacienty-laiky, kteří popisované skutečnosti mohou konfrontovat s osobními zkušenostmi a postřehy.

Po dvou úspěšných vydáních v anglickém překladu (Velká Británie 2014, USA 2015) vychází druhé vydání barvitého románu Jiřího Pehe v nové úpravě opět česky! Dramatické osudy tří generací jedné rodiny s českými, židovskými a německými kořeny se v románu Tři tváře anděla prolínají s klíčovými událostmi 20. století. Tři rozdílné osobní příběhy, vyprávěné různým jazykem i stylem, odrážejí i tři fáze dějin, jimiž lidská společnost během posledního století prošla. Josef, do jehož slibně se rozvíjející dráhy sólového houslisty vpadla první světová válka, bilancuje svůj dosavadní život v obsáhlém dopisu matce, která se ho v dětství vzdala. Pochopil, že jeho smyslem bylo přijmout štěstí v takové podobě, v jaké mu je osud přichystal. Josefova dcera Hana dospívá za okupace. O dvacet let později si v psychiatrické léčebně pokouší vybavit vše, co způsobilo, že ji trvalý zápas o přežití zlomil. Protože snaha o rozeznání jakéhokoli řádu v tom, co ji potkalo, je marná, hledá východisko jinde. Její syn Alex uprostřed studií odchází do emigrace, kde na něj čeká úspěšný život uznávaného politologa. Na sklonku léta 2001 si v New Yorku začne psát deník, v němž hledá odpověď na to, jak se stal někým, kdo je mu najednou cizí. Román je také vášnivou polemikou mezi rozumem a citem. Do Josefova, Hanina i Alexova života vstupuje postava anděla, možná bytost z jiného světa, možná představa, ozřejmující smysl a řád, který i nesmyslně tragický či promarněný lidský život má. Objevuje se právě v těch momentech, kdy naše vlastní chápání zákonitostí, jimž náš osud podléhá, selhává.

Titul Ochlazení, sci-fi thriller z blízké budoucnosti, není míněn pouze v přeneseném smyslu – v tomto případě se ochlazují vztahy mezi Ruskem, Evropskou unií a NATO –, ale i doslovně. Rusko přestává Evropě dodávat ropu a plyn. Příběh vypravěče K., který ve službách české zpravodajské služby začíná svou pouť v Bělorusku v kapitole uvozené slovem Proměna, pokračuje obloukem přes Čechy (Zámek), Ameriku a Izrael (Amerika) a končí v Rusku (Proces). Odkaz na dílo Franze Kafky má své opodstatnění. Svět kafkovských hrdinů není úplně odlišný: nejistota je součástí nejen jejich okolí, ale i jejich vnitřního ustrojení. V prostředí současných zpravodajců, bývalých operativců ministerstva vnitra a spolupracovníků KGB z doby normalizace či samotných agentů KGB si vypravěč nemůže být ničím jistý, je neustále v ohrožení života. Musí jednat rozhodně, odhadovat přesně situaci a pečlivě promýšlet každý další krok. Současně však žije v přízračném světě zrcadel, v němž nikdo nedůvěřuje nikomu, ba ani sobě samému, jak káže zásada zpravodajské práce. Na začátku románu ruské tanky potlačí v Bělorusku, bojujícím za demokracii, jak lidská práva, tak „kontrarevoluci“. Tato událost, která má mnohé shodné rysy s rokem 1968 v Československu i s následnou normalizací, k nimž se autor v retrospektivě vrací, přerůstá v mrazivý, děsivý příběh. Nadějí zůstává jen láska, bezpodmínečná, nic neočekávající. Nové vydání románu Michaela Žantovského Ochlazení nelze nazvat doslovně „špionážním thrillerem z blízké budoucnosti“, jak uvádí podtitul knihy. Ochlazení je už dnes svým způsobem thrillerem z horké současnosti. Sám autor pak nové vydání tohoto románu mírně upravil a také doplnil osobně laděným doslovem.

Nová kniha proslulého historika Waltera Laqueura, který se ruským tématem zabývá už několik desetiletí, hledá odpovědi na otázku, jak lze vnímat prezidenta Putina a fenomén putinismu, který nabývá na čím dál větší síle. Věnuje se především myšlenkovým a politickým zdrojům z posledních dvou století i z doby středověku, které současný ruský vůdce a lidé u moci vybírají a akcentují. Laqueur velmi přesvědčivě ukazuje, že jde o státní kapitalismus s prvky liberální hospodářské politiky, do níž však neustále zasahuje stát. Jde o takzvanou „řízenou demokracii“, která západní model liberalismu a občanských svobod považuje za nepřátelský a plný ohrožujícího chaosu. Autor v několika kapitolách názorně ukazuje, jaké politické síly jsou v současném Rusku na vzestupu, jaký vztah má země k dalším rozhodujícím politickým silám ve světě (USA, Čína, Evropská unie) i jak se daří, či nedaří naplňovat představu o euroasijské koncepci. Stranou nezůstávají ani témata o ruském mesianismu, nacionalismu, pravoslavné církvi, roli oligarchů, pozici „petrostátu“ či částečné restalinizaci. Fakta i autorovy závěry jsou podpořeny podrobnými odkazy na bibliografii a dávají čtenáři mimořádnou inspiraci k tomuto živému tématu. Knihu uzavírá doslov známého publicisty a znalce ruských reálií Jefima Fištejna

V románu Staří mistři (1985) přivádí slavný rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989) takřka k dokonalosti svou literární metodu zobrazení světa. Základní téma celého svého díla – je to komedie? je to tragédie? – rozehrává se sarkasmem a sžíravou kritikou všeho a všech. Na jedné straně umění nadsázky, komika a humor, na straně druhé vášnivé zaujetí proti státu – zejména rakouskému –, společnosti a kultuře. A tak jedni v něm vidí neúprosného morálního kritika, druzí mistra literární komiky a humoru. Ať tak či tak, oba tyto póly Bernhard přetavuje ve výsostnou literaturu, jejíž četba je mimořádným zážitkem.