Prostor strana 17 z 62

Částečně autobiografický román je vrcholným dílem jednoho z nejvýznamnějších anglických romanopisců 20. století. Líčí osudy Philipa Careyho, jemného a citlivého mladého muže s tělesnou vadou, který trpí tíživými pocity méněcennosti. Hrdinu sledujeme od dětství až do doby, než začne působit jako lékař a v obětavé práci pro druhé nachází smysl života a východisko z bludného kruhu, ve kterém uvízl. Vypravěč provází Philipa nejen různými etapami jeho života na přelomu 19. a 20. století, ale také s ním cestuje po různorodých částech Evropy: od konzervativní Anglie přes vážné Německo až po bohémskou Francii. Jednu z hlavních linií příběhu tvoří intenzivní milostný vztah hlavního hrdiny k povrchní dívce, která ho trápí a neváhá jím manipulovat. Hrdinův život je paralelou k pocitům a pochybnostem celé mladé generace z přelomu století, tedy epochy secese, kterou se Maughamovi podařilo skrze Philipovo nitro autenticky vylíčit. Zároveň dokázal s dokonalou znalostí lidské psychiky popsat vzdálená zákoutí lidské duše a hledání i zrání mladého člověka.

Eseje navazují na autorovu úspěšnou, odborníky i veřejností oceňovanou knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci (2013). Veverka přehledně a čtivým způsobem mapuje dějiny teologického myšlení a osvětluje základní pojmy, jako je panteismus, deismus či teismus, a podrobně rozebírá rozmanité důkazy Boží exis­tence, jak byly vypracovány v různých obdobích evropské teologie a filozofie. Zvláštní pozornost věnuje teologickému myšlení 20. století, které reagovalo na rozvoj vědeckého poznání. Moderní teorie stvoření je tu představována zejména tzv. antropickým principem, případně Bohem velkého třesku. Autor však nezůstává jen u myšlení a teoretických konceptů. V několika kapitolách se věnuje reálným náboženstvím od animismu a polyteismu přes tři velká monoteistická náboženství judaismus, křesťanství, islám až k jednotlivým vírám a mytologiím Východu. Veverka nezastírá kritičnost zejména vůči hlavním monoteistickým náboženstvím, ale zároveň má hluboké pochopení pro lidské hledání Boha a něčeho, co nás přesahuje.

Severní Atlantik, 2. červenec 1940. Arandora Star, bývalý luxusní parník pod britskou vlajkou, je během cesty na Newfoundland potopen. Na palubě se nachází přes tisíc internovaných, mezi nimi i vězeň, jehož identita je nejasná. O zániku lodi se o padesát let později dozví mladá žena, když sleduje stopy spisovatele Gabriela Hirschfeldera, který pocházel z Rakouska a před smrtí se přiznal, že za války zabil muže. V románu Anglické roky Norberta Gstreina se vypráví zpola detektivní příběh odehrávající se dílem během druhé světové války ve Velké Británii, která držela v internačních táborech muže, o nichž se domnívala, že představují nebezpečí, a do jednoho pytle sesypala jak nacisty, tak třeba i židovské uprchlíky, a dílem několik desetiletí po jejím konci, kdy se teprve rozvíjí pátrání po hypotetické vraždě, jež se měla odehrát právě v čase války. Pátrání po tom, co se stalo, provází ale také otázky po možnosti pravdu zjistit. S nimi se pojí i další: co vytváří lidskou identitu, co znamená identita židovská, jaká je povaha našich lidských příběhů, vznikajících právě vyprávěním? Čtenář může Anglické roky číst několika způsoby jako napínavé hledání pravdy či jako stejně napínavé vyprávění o obtížnosti tohoto pátrání a koneckonců i jako přiblížení jisté epizody z dějin dvacátého století.

Autoritářští populisté po celém světě od Indie po Turecko a od Polska po Spojené státy rozšiřují a upevňují svůj politický vliv a moc. Máme-li porozumět tomu, jak velkou hrozbu tento vývoj představuje a jak se mu lze bránit, musíme nejdříve pochopit příčiny atraktivity a stability, jimž se liberální demokracie po druhé světové válce v globálním měřítku těšila, a popsat tendence, jež tuto stabilitu v konečném výsledku narušily. ­Yascha Mounk spatřuje klíčový problém v odloučení obou bytostných složek liberální demokracie, tedy garantování lidských a občanských práv na jedné straně a schopnosti řídit se aktuální lidovou vůlí na straně druhé. Narušením rovnováhy, jež je pro liberální demokracii životně nutná, vznikají dvě problematické formy: nedemokratický liberalismus, v němž obyvatelstvo ztrácí vliv na počínání politických elit, a neliberální demokracie, v níž vůle lidu potlačuje práva jednotlivců a menšin. Autor se snaží vystihnout specifické příčiny, jež posilují přitažlivost autoritářských programů, a navrhuje konkrétní kroky do budoucna, zahrnující též nastolení tolerantního, inkluzivního pojmu národa.

Ve druhém románu Eleny Ferrante, stejně jako ve všech pozdějších, je hlavní hrdinkou žena stržená vírem svých emocí a dávných vzpomínek. Olgu, spisovatelku žijící v Turíně, která se vzdala své kariéry ve prospěch rodiny, opustí zdánlivě bezdůvodně manžel a nechá ji topit se v pochybách a klamných nadějích na jeho návrat. Olga se nejprve snaží žít jako doposud a zůstat za všech okolností klidná, ale do mysli se jí neustále vkrádá vzpomínka z jejího dětství v Neapoli na ženu opuštěnou mužem, které ona sama přezdívá Chudinka. Té se za žádnou cenu nechce podobat, ale jak se odkrývají důvody manželova odchodu, propadá se stále víc do beznaděje, deprese a neschopnosti postarat se o svou rodinu. Elena Ferrante dokázala pád své hrdinky na dno vylíčit s naléhavou intenzitou a detailně popsala hluboké výkyvy mezi zdánlivým vnitřním klidem a hysterií, které doprovázely Olžin přerod závislé ženy v samostatnou bytost. Kniha byla zfilmovaná italským režisérem Robertem Faenzou. Jednu z hlavních rolí si zde zahrál i známý a úspěšný hudebník Goran Bregovic.Elena Ferrante je pseudonym spisovatelky (nebo spisovatele?) z Neapole. Nikdo její pravou totožnost nezná, ačkoliv se o ní mnoho spekuluje. Elena Ferrante si nechodí ani pro ceny, kterých za své dílo získala hned několik.

Novela Mlha nad Iquique vypráví o nefungující rodině z pohledu mladého chlapce, studenta žurnalistiky, vyrůstajícího s rozvedenou matkou v chudých poměrech. V knize líčí, jak jede s otcem a jeho novou rodinou z hlavního města Santiaga přes poušť na sever a pak za hranice do Peru, kde mají chlapci udělat nové zuby. V krátkých kapitolách se střídají lyrické pasáže a popisy odosobněné pusté krajiny s jednoduchým dějem a s protagonistovými představami o budoucnosti. Autorův styl je stručný a přesný, zachycuje mrazivou prázdnotu krajiny, odrážející osiřelost vypravěčova života. Působivý, naléhavý a zároveň velmi čtivý text lze číst jako metaforu neuspokojivého života v post­diktatuře, kde nikdo nebyl potrestán za zločiny proti lidskosti, i jako smutný obraz rozpadu moderní rodiny.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice. Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a podnikání v devadesátých letech.

Autor ve svém autobiografickém románu vypráví o životě bezradného intelektuála Maartena, místy vážně a s psychologickým vhledem, místy s odlehčenou ironií a vtipem. Kniha se neustále pohybuje na rozhraní minulosti a přítomnosti. Minulost čtenáři odkrývá přísnou výchovu jedináčka Maartena na samotě rodinného zelinářství v padesátých letech, v přítomnosti zase sledujeme jeho genetický výzkum, pokusy o navázání kontaktů s ženami a výjezd do Švýcarska na vědeckou konferenci. Jak název napovídá, románem prolíná citlivé líčení přírody, sloužící jako paralela k psychickým stavům protagonisty, trpícího neurózami a vnitřními strachy. Před zrakem čtenáře se tak střídají obrazy vody, světla i švýcarských hor.

Odvahu nevzdat boj, který se zdá předem ztracený, projevil autor po smrti svého otce, když dobrovolně odešel z Česka do Nigérie, aby odvrátil pád hrozící jeho rodině. Do Afriky se vrací jako dědic otcova trůnu, následuje volání dávné rodové tradice a přebírá odpovědnost za osud rodiny, kterou však sotva zná. Na této cestě nachází nejen své kořeny a novou identitu, ale často se také ocitá na pokraji smrti, opuštěn blízkými i svou životní láskou a vydaný všanc jednomu z nejnebezpečnějších míst naší planety. Skutečný příběh přináší čtenářům syrovou výpověď o drsném životě na africkém kontinentu a ukazuje, že i v nejtěžších chvílích si lze zvolit cestu svobody a naplnit své životní poslání.

Dodatek k Dílu Milady Součkové, které vyšlo v nakladatelství Prostor ve 12 svazcích, představuje zájemcům o literární dějiny i širší veřejnosti doposud nepubliované autorčiny dopisy, které byly uloženy v pozůstalostech či osobních archivech jednotlivých adresátů. Většina těchto listů vznikla až v době spisovatelčina pobytu v USA, kde působila od září 1946 v roli kulturního atašé a kde po únoru 1948 zůstala v exilu. Jsou adresovány přátelům a osobnostem z rozmanitých kulturních okruhů, a to jak těm, kteří s autorkou sdíleli úděl exilu (L. a O. Radimští, O. Odložilík, R. Jakobson, G. Gruberová-Goepfertová), tak těm, kteří žili v Československu (J. Chalupecký, O. Leška, K. Milota). Úvodní studie a doplňující poznámky se snaží osvětlit kulturněhistorické a literární souvislosti i biografické okolnosti. Dopisy jsou důležitým zdrojem nejenom k poznání díla Milady Součkové, dávají nahlédnout do literárního a kulturního provozu československé emigrace a zaujmou jako působivá a nestylizovaná výpověď o nesnadném životě české spisovatelky v exilu.

Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely – během revolucí nebo vojenských pučů –, ale pomalu, neustálým ochabováním „hlídacích psů demokracie“, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit. Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá – a jak může být ještě zachráněna.

Román Na ostří nože je vyzrálou ukázkou Maughamova umění. Je to příběh mladého Američana Larryho Darrella, který se jako letec dobrovolně účastnil první světové války. Po návratu domů, do blahobytného prostředí poválečného Chicaga, nedokáže znovu zapadnout do společnosti svých vrstevníků a je lhostejný k americké představě úspěšného mladého muže. Odpovědi na otázky vyššího smyslu života, které si po krutých prožitcích z války nepřestává klást, hledá nejprve v knihách starých filozofů a později přímo u indických mudrců, jejichž žákem se stává. Neméně zajímavé je autorovo líčení postav z Larryho života, jeho bývalé snoubenky a její rodiny, snobského strýce Elliotta – a vedle toho i odvrácené strany přepychového života velkoměst.

Dějovou linku novely Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, považované za autorčino nejlepší dílo, tvoří příběh skupiny studentek dívčí školy, které si jejich osobitá učitelka slečna Brodieová vyvolí za své stoupenkyně. Během období, které považuje za přelomové jak pro ně, tak i pro sebe, se jim snaží vtisknout postoje, jež jsou podle ní pro důstojný život nezbytné. Kniha zachycuje především zvláštní ambivalenci vztahu mezi dívkami na prahu dospělosti a jejich sebevědomou vůdkyní, jejíž protikladná a rozporuplná povaha se formuje vlivem nejrůznějších aspektů, očekávání a vzpomínek. Muriel Sparková dokázala vykreslit své postavy v jejich přirozenosti a lidské nedokonalosti, střídmým, přesto však propracovaným a inteligentním stylem bez patosu. Časopis Time zařadil Nejlepší léta slečny Jean Brodieové mezi sto nejlepších ang­licky psaných románů od roku 1923. V roce 1969 byl podle knihy natočen stejnojmenný film v hlavní roli s Maggie Smithovou, která za svou roli získala Oscara.

Nové vydání bestselleru autorčiny prvotiny, nyní s obrazovou přílohou, obsahuje 64 stran fotografií z osobního archivu autorky! Autobiografická prvotina Martiny Formanové, plná vtipných úvah a bryskních postřehů naznačuje, že nebudeme listovat stránkami milovaného deníčku smáčeného slzami lásky, vzdoru a nenávisti, ale že se nám představí osobnost, která s neobvyklým nadhledem, sebeironií a vtipem dokázala rekapitulovat své životní hledání, tápání, prohry i vítězství. Na jedné straně Martina marnivá, trochu povrchní, snící... o hvězdách. Na druhé straně Martina nejistá, zoufale hledající toho, kdo by jí v životě byl tou pravou oporou.Prostředím pražské bohémy proplula na palubě vlajkové lodi českého showbyznysu. S Karlem Gottem chodila snad ještě déle, než studovala FAMU. Schizofrenie tohoto způsobu života ji stála téměř všechny duševní síly. To si myslela tenkrát. Zač je toho loket, poznala až v Americe. I když ji dnes hvězdnější polovina pletichářského Hollywodu oslovuje důvěrně Martino, je mnohem klidnější. Aby ne. Ke hvězdám svého života už nemusí vzhlížet, je jimi obklopena většinu času

Javier Cercas ve svém románu neobyčejně poutavým způsobem zachytil osmnáct hodin trvající puč, který začal 23. února 1981 v 18.23 hodin ve španělském parlamentu v Madridu. Do sálu vtrhla skupina ozbrojených gardistů a po chvíli nařídila vyděšeným poslancům a členům vlády, aby si lehli na zem. Tímto aktem začal pokus o puč, jehož prvotním cílem bylo odstranit dosluhující neschopnou vládu Adolfa Suáreze a nahradit ji vládou národní jednoty, kterou by v duchu řízené demokracie vedl představitel armády. Všichni přítomní politici, novináři a zaměstnanci parlamentu uposlechli rozkazy pučistů a lehli si na zem, až na tři muže: dosluhujícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, jeho ministra obrany Gutiérreze Mellada a vůdce španělských komunistů Santiaga Carrilla. Do této jediné chvíle jako by se zkoncentrovaly všechny okamžiky následujících hodin, dnů a měsíců, ale do jisté míry tento okamžik symbolizuje celé španělské dějiny 20. století a přechod od diktatury k demokracii. Anatomie jednoho okamžiku popisuje okolnosti puče věrně, vychází z desítek hodin televizních záběrů z parlamentu, ze záznamů soudních jednání s pučisty a z osobních rozhovorů autora s aktéry událostí. Kniha si po svém vydání vysloužila respekt nejen u široké čtenářské veřejnosti, které nabízí náhled na fungování Španělska v posledním století, ale díky jejím faktografickým a politologickým kvalitám ji oceňují také historikové a politologové.

Když Donald Trump vyhrál volby, mnozí si položili otázku, o níž si nikdo nemyslel, že si ji budeme klást: Je demokracie v USA v ohrožení? Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, profesoři Harvardovy univerzity, se rozpadem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let. Oba si myslí, že odpověď na výše položenou otázku je ano. Demokracie už dnes neumírá s výstřely během revolucí nebo vojenských pučů , ale pomalu, neustálým ochabováním hlídacích psů demokracie, tedy justice a tisku, a rostoucí erozí základních politických norem. Ještě stále však máme možnost cestu k autoritářskému režimu opustit. Levitsky a Ziblatt staví na desítkách let výzkumů a široké řadě historických a globálních příkladů sahajících od Evropy třicátých let k dnešnímu Maďarsku, od Turecka a Venezuely až po americký Jih během platnosti zákonů Jima Crowa. Ukazují na nich, jak demokracie umírá a jak může být ještě zachráněna.