Prostor strana 3 z 48

Ve své knize si autor všímá mohutných trendů rodící se epochy, změn v organizaci a hodnocení práce a jejich vlivu na rodinu, přátelství, společenství a osobní život. Logika knihy je přímočará. Svět se proměňuje závratnou rychlostí. Vstupujeme do doby stejně převratné, ne-li převratnější, než byla průmyslová revoluce. Nové ekonomické vztahy nabízejí bezprecedentní příležitosti, rozšiřují výběr úžasných obchodů, výrobků, dobrých investic a skvělých míst pro lidi se správným talentem a zkušeností. Nikdy předtím nemělo tak velké množství lidí tak snadný přístup k tolika možnostem. Někteří z nás začínají být mimořádně bohatí, většina je na tom lépe v tom, co si může koupit. Konkurence je však ostřejší, pracovní místa jsou méně jistá, naše příjmy hůře předvídatelné, prohlubuje se nerovnost ve výdělcích a bohatství a společnost se začíná rozdělovat. Kdo si chce udržet dobré postavení, musí více hodin a intenzivněji pracovat, takže mu nezbývá čas ani energie na ostatní stránky života. Není to ďábelská intrika ani past poťouchle nastražená zlými korporacemi a nenasytnými kapitalisty. Jsme to my sami, kdo v roli spotřebitelů a zákazníků toto kolo roztáčíme do vysokých obrátek. Jsme to my, kdo stojíme před volbou podobné té, před níž stáli naši předci před zhruba sto lety: jak užívat bohatství, které nám nová ekonomika nabízí, a uchovat si přitom svou vlastní identitu, lidskou tvář a důstojnost. Které hodnoty zvolíme a jaký život si přejeme pro sebe, pro své děti a pro společnost?

Nové, rozšířené vydání zásadních rozhovorů profesora univerzity v St. Louis Harryho Jamese Cargasse a literárního historika Michaela Bauera s českým spisovatelem a publicistou. První rozhovor, pořízený v roce 1992 a publikovaný o rok později v knize Witnesses of Catastrophe (Svědkové katastrofy), představuje Lustiga jako vnímavého svědka největší lidské tragédie 20. století. V dialogu s Michaelem Bauerem, publikovaném v roce 1998 v časopise Tvar, zastihujeme Lustiga o několik let staršího a naléhavěji uvažujícího o smyslu a poslání literárního díla. Sherwinův esej je nejstarší – vznikl už v roce 1979 –, avšak otázky, které si klade a na něž se pokouší najít odpověď, neztratily nic na své aktuálnosti. Knihu doprovázejí fotografie Lustigovy "dvorní" portrétistky Petry Růžičkové.

Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti (1905–1994) se ve svém eseji zabývá pěti lety nesnadného milostného vztahu Franze Kafky k jeho snoubence Felici Bauerové. Stopuje v něm tvůrčí a životní směřování slavného pražského rodáka v kritickém období první světové války, včetně způsobu, jakým se odrazilo v jeho literárním díle. Účast na pečlivé analýze Kafkovy korespondence je pro čtenáře čímsi bolestným a povznášejícím zároveň. Do těchto intimních sfér jako bychom nikdy neměli vstoupit, a přece se ocitáme ve fascinujícím prostoru: přizváni do záhybů jedné podivuhodné lidské povahy, jejích snažení a obav, proher i satisfakcí, úniků a dvojakých gest, nacházíme se také blíž světlu nad touto zvláštní vnitřní krajinou. Kafkova nutkavá potřeba naplno se před sebou samým rozevřít – a jeho touha po bytosti schopné jeho svět sdílet – takové světlo bezesporu zažíhá. Tento Kafkův dar Canetti přesvědčivě vystihl a nabídl nám přitom čtenářský zážitek, který je rovněž stvrzením jeho vlastního literárního věhlasu. Esej Druhý proces byl poprvé otištěn v roce 1968 v časopise Neue Rundschau. Od roku 1975 vychází v souboru Canettiho esejů Svědomí slov, takže byl i součástí českého vydání tohoto titulu (TORST 1992). Nakladatelství PROSTOR jej nyní nabízí samostatně v novém překladu Violy Fischerové a s doslovem Jiřího Stromšíka.

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení.

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.