Prostor strana 2 z 62

Příběh o samotě, setkání a tiché síle nadějeOna si vybrala samotu. Opuštěný ostrov, vlastní rytmus, bezpečné hranice, které si kolem sebe roky budovala. Místo, kde se dá uniknout světu. Jenže minulosti ani životu se utéct nedá. Jednoho dne se na ostrově objeví on – mladý muž ve výrazně žluté pláštěnce. Nečekaný, nepatřičný, narušující všechno, co si pečlivě vystavěla. Je příliš mladý, příliš bezprostřední… a přesto v sobě nese tíhu, která ji zneklidňuje. Setkání dvou rozdílných světů – mládí a stáří, otevřenosti a uzavřenosti, bolesti a naděje – postupně narušuje její jistoty. A možná i léčí. Román Zpívat bříze Veroniky Opatřilové je citlivým příběhem o tom, co se stane, když si k sobě pustíme někoho, koho jsme vůbec nečekali. A jakou sílu může mít příroda, samota – i druhý člověk. Proč si knihu přečíst intimní a atmosférický příběh o lidském setkání silné kontrasty generací a životních zkušeností téma uzdravování skrze přírodu a blízkost jemný, poetický styl plný emocí Komu by se mohla líbit čtenářům současné české literatury milovníkům pomalých, introspektivních příběhů těm, kteří hledají knihy o samotě, vztazích a uzdravení čtenářům, kteří ocení poetický jazyk a atmosféru Zpívat bříze je příběh o tom, že i v tichu a izolaci může zaznít něco, co nás znovu naučí žít.

Originální, nesmírně zábavný a přitom výmluvný portrét nejdéle vládnoucí britské panovnice Alžběty II. brbrKrálovna Alžběta II., nejslavnější žena světa po šestadevadesát let, byla zároveň všudypřítomná i tajemná. Craig Brown vtipně a bystře odhaluje její život plný málo známých anekdot, od chaosu corgiů po setkání s diktátory a rockovými hvězdami. Za přísným protokolem ukazuje humor, empatii i chladné rysy královny, která se stala panovnicí pro Brity, obyvatele Commonwealthu i celý svět. brbrByla nejslavnější osobou na světě – poprvé se objevila na obálce časopisu Time už ve třech letech. Když zemřela, jen málokdo si ještě pamatoval dobu, kdy nebyla naživu. Její podoba byla reprodukována – na fotografiích, známkách, bankovkách i mincích třiceti různých měn – častěji než jakákoli jiná od dob Ježíše Krista. Je pravděpodobné, že se během svých šestadevadesáti let setkala s větším počtem lidí než kdokoli jiný v dějinách – patrně s více než půl milionem osob.brPřesto tato nejbedlivěji sledovaná žena světa zanechávala u většiny těch, s nimiž se setkala, jen velmi vágní dojem charismatu a smyslu pro povinnost. Mnozí si dodnes pamatují, co řekli jí, nikoli však jediné slovo z toho, co řekla ona jim.brDosavadní biografové královny často volili podivnou taktiku: přehlíželi to zajímavé a soustředili se na to nezajímavé. Craig Brown tento přístup odmítá. Ve své kaleidoskopické metodě nahlíží na nejslavnější – a zároveň nejstřeženější – ženu světa skrze sérii vzájemně se prolínajících úhlů pohledu. V knize Podivuhodná cesta kolem královny nám tento brilantně vtipný a mimořádně bystrý novinář nabízí nezapomenutelný portrét všudypřítomné, a přesto nepolapitelné královny Alžběty II. Za přísným protokolem, který řídil celý její život, Brown odhaluje její nezaměnitelný smysl pro humor, schopnost empatie, ale i chladné rysy její povahy. Líčí, jak tato zdrženlivá žena dokázala nahnat respekt prezidentům i rockovým hvězdám. Především však v této mimořádně vtipné a zároveň hluboce vážné knize zkoumá, jak se královně podařilo stát se panovnicí pro všechny Brity, pro obyvatele Commonwealthu – a nakonec i pro celý svět.

Díky hluboké znalosti ruských poměrů předkládá autor zasvěcenou analýzu a shrnutí důvodů i průběhu společenského, ekonomického i politického úpadku současného Ruska, jež se staly příčinou ruské agrese na Ukrajině. Představuje Rusko jako typický „petrostát“, který zmeškal příležitost využít obrovských příjmů z vývozu ropy a plynu k modernizaci. Jelikož není schopné přechodu k modernitě, musí se snažit zvrátit tento proces ve zbytku světa. Téměř veškerá politická činnost Ruska je tedy zaměřená na zastavení postupu lidstva k nové modernitě a na návrat k fungování lidské civilizace jako v minulosti.

Země je plná zvuků a vibrací, vůní a chutí, textur, elektrických a magnetických polí. Každý živočišný druh, včetně člověka, je však uzavřen ve své vlastní smyslové bublině a vnímá jen malý kousek našeho obrovského světa. Tato úžasná kniha nás však přivádí za hranice našich smyslů a umožňuje nám vnímat vůně, elektromagnetické vlny a jiné projevy nesmírného prostoru, který nás obklopuje. Setkáme se s brouky přitahovanými ohněm, želvami, které dokážou sledovat magnetické pole Země, rybami, které plní řeky elektrickými zprávami, a dokonce i s lidmi, kteří ovládají sonar jako netopýři. Zjistíme, že krokodýlí šupinatá tvář je citlivá jako konečky prstů milence, že oči obřích chobotnic se vyvinuly, aby viděly odlesky velryb, nebo že rostliny vibrují neslyšnými písněmi. Dozvíme se, co slyší zpěvní ptáci ve svých melodiích i co cítí psi na ulici. Fascinující svět zvířat byl vyhlášen jednou z nejlepších knih roku 2022 v anketách The New York Times, The Wall Street Journal, Time, The New Yorker, The Washington Post, People, Reader‘s Digest, The Guardian, The Economist a řady dalších světových médií.

V lednu 2003 obdržela rodina Berestových záhadnou nepodepsanou pohlednici. Na jedné straně byl obrázek Opéry Garnier; na druhé straně jména jejich příbuzných, kteří byli zabiti v Osvětimi: Ephraim, Emma, Noémie a Jacques.O několik let později se Anne snažila najít pravdu, která se za touto pohlednicí skrývala. Vydává se o 100 let do minulosti a sleduje životy svých předků od jejich útěku z Ruska po revoluci, přes cestu do Lotyšska, Palestiny a Paříže, až po válku a její následky. Vzniká napínavý a strhující příběh založený na skutečných událostech, který boří její jistoty o rodině, zemi i o ní samotné.Pohlednice, která je zároveň strhujícím vyšetřováním rodinných tajemství, dojemným příběhem matek a dcer a strhujícím portrétem pařížského intelektuálního a uměleckého života 20. století, vypráví příběh rodiny zničené holocaustem, ale přesto nějakým způsobem obnovené láskou a silou vyprávění.

Mám strach, protože někdo narušuje můj privátní prostor, moje zvyklosti, moje bariéry, které jsem si kolem sebe za celé ty roky postavila, a ten někdo ke mně kráčí ve žluté křiklavé pláštěnce a ten někdo je mladý, moc mladý a moc krásný na to, abych s ním mohla strávit celé léto na svém opuštěném ostrově, já, která jsem vyhnala svět, utekla před ním a on mě stejně dostihl. Stejně jsem neunikla. Stojí tady přímo přede mnou, s havraními vlasy, usmívá se a je tak bezprostřední, až se mi zatočí hlava. Jsem už starší, jsem o tolik starší než on. A stejně. Mám pocit, že proti němu nic nevím. Že to on, ne já, už všechno prožil. Vyzařuje z něj tolik bolesti. br br Pronikavě žlutá. Jako ta jeho pláštěnka. Moc výrazná. Jako on. br br Zpívat bříze je příběhem kontrastů. Mládí a stáří, naivity a cynismu, příliš velké snahy a přílišné pasivity. Ale hlavně je příběhem o naději a léčebné síle přírody, samoty a rozhodnutí zvládnout i to, co se zdá nezvladatelné.

Neil Nudelman, bývalý vysokoškolský učitel s bohatou profesionální kariérou, je už skoro tři roky bez práce. Zoufale se pere o holé živobytí, jeho pokusy o výdělečnou činnost však provází jeden karambol za druhým: ať jde o zasklívání okna v domě bývalého univerzitního kolegy, literární nádeničinu pro "spisovatele", jenž si ho najme jako redaktora svého pornografického románu, nebo marnou snahu získat invalidní důchod. K tomu po celou dobu vede bezúspěšný zápas se svými buranskými sousedy, kteří mu dělají ze života peklo, a čelí imaginární Skupině, jež na něj vyvíjí psychický nátlak, podrobuje ho křížovým výslechům a absurdně překrucuje jeho "příhody". Všechny Nudelmanovy eskapády a pohromy autor líčí s vtipem a smyslem pro prostořekou frašku, ale i se sympatiemi k nešťastníkovi, který v systému nenachází pomocnou ruku, aby se mohl odrazit ode dna a uplatnit svou kvalifikaci. Nudelman nemá proti rozjeté mašinérii prakticky žádnou šanci, a tak se ani příliš nebrání zmateným psychiatrickým nálezům či závěrům policejního šetření. Břitká satira se mění v jemně ironický nadhled, umožňující přežít i nejhlubší krizi uprostřed převažujícího konzumerismu. Svou diagnózu společnosti šedesátých a sedmdesátých let minulého století autor v Nudelmanově osobě podává s takovou dávkou neodolatelného černého humoru, že se čtenář často neubrání hlasitému smíchu.

Berlín 1958. V rozděleném městě se stále více prohlubují rozdíly mezi západní a východní částí. Dopady války - rozdělení světa do dvou nesmiřitelných táborů - pociťují v politickém a ekonomickém zápolení lidé na obou stranách. Obyvatelé Západního Berlína si zvykli na svobodný život v blahobytu zasloužený tvrdou prací, zatímco lidé na Východě přivykli existenci v sešněrovaném režimu, v němž hledají nejrůznější cesty, jak omezující pravidla obcházet. Politické napětí narůstá v celém světě, nikdo však ještě netuší, co Berlín teprve čeká. Nejmladší ze sester Thalheimových, cílevědomá rebelka s křehkou duší Flori, se po šestnácti měsících útěku od rodiny vrací z Paříže do Berlína. Má prázdné kapsy a nesmírnou touhu malovat. Jak ji rodina přijme? Bude jí dopřáno studovat na výtvarné akademii? Módní dům Thalheim prosperuje, ale Flori si život spojený s rodinným podnikem nedovede představit. Netuší, že nyní v rodinném bytě v Bleibtreustrasse bydlí její bratranec Gregor s přítelem Hottem. Ti ji přijmou s otevřenou náručí. Prvotní úlevu však vystřídá obtížný boj za dosažení jejího předsevzetí. Nic nejde snadno, komplikují se jak vztahy v rodině, tak i její osobní vztahy s muži. Flori však usilovně hledá tvary, barvy, lásku a sama sebe. V průběhu pěti let nahradí spodničky petticoat ležérní styl oblečení, rock-and-roll vystřídá twist a Elvise Presleyho zastíní The Beatles. Které sny se Flori splní v době, kdy v Berlíně vyroste neprostupná zeď a John F. Kennedy zde pronese svůj nejproslulejší projev?

Díky hluboké znalosti ruských poměrů předkládá autor zasvěcenou analýzu a shrnutí důvodů i průběhu společenského, ekonomického i politického úpadku současného Ruska, jež se staly příčinou ruské agrese na Ukrajině. Představuje Rusko jako typický „petrostát“, který zmeškal příležitost využít obrovských příjmů z vývozu ropy a plynu k modernizaci. Jelikož není schopné přechodu k modernitě, musí se snažit zvrátit tento proces ve zbytku světa. Téměř veškerá politická činnost Ruska je tedy zaměřená na zastavení postupu lidstva k nové modernitě a na návrat k fungování lidské civilizace jako v minulosti.

Neil Nudelman, bývalý vysokoškolský učitel s bohatou profesionální kariérou, je už skoro tři roky bez práce. Zoufale se pere o holé živobytí, jeho pokusy o výdělečnou činnost však provází jeden karambol za druhým: ať jde o zasklívání okna v domě bývalého univerzitního kolegy, literární nádeničinu pro „spisovatele“, jenž si ho najme jako redaktora svého pornografického románu, nebo marnou snahu získat invalidní důchod. K tomu po celou dobu vede bezúspěšný zápas se svými buranskými sousedy, kteří mu dělají ze života peklo, a čelí imaginární Skupině, jež na něj vyvíjí psychický nátlak, podrobuje ho křížovým výslechům a absurdně překrucuje jeho „příhody“. Všechny Nudelmanovy eskapády a pohromy autor líčí s vtipem a smyslem pro prostořekou frašku, ale i se sympatiemi k nešťastníkovi, který v systému nenachází pomocnou ruku, aby se mohl odrazit ode dna a uplatnit svou kvalifikaci. Nudelman nemá proti rozjeté mašinérii prakticky žádnou šanci, a tak se ani příliš nebrání zmateným psychiatrickým nálezům či závěrům policejního šetření. Břitká satira se mění v jemně ironický nadhled, umožňující přežít i nejhlubší krizi uprostřed převažujícího konzumerismu. Svou diagnózu společnosti šedesátých a sedmdesátých let minulého století autor v Nudelmanově osobě podává s takovou dávkou neodolatelného černého humoru, že se čtenář často neubrání hlasitému smíchu.

Berlín 1958. V rozděleném městě se stále více prohlubují rozdíly mezi západní a východní částí. Dopady války – rozdělení světa do dvou nesmiřitelných táborů – pociťují v politickém a ekonomickém zápolení lidé na obou stranách. Obyvatelé Západního Berlína si zvykli na svobodný život v blahobytu zasloužený tvrdou prací, zatímco lidé na Východě přivykli existenci v sešněrovaném režimu, v němž hledají nejrůznější cesty, jak omezující pravidla obcházet. Politické napětí narůstá v celém světě, nikdo však ještě netuší, co Berlín teprve čeká. Nejmladší ze sester Thalheimových, cílevědomá rebelka s křehkou duší Flori, se po šestnácti měsících útěku od rodiny vrací z Paříže do Berlína. Má prázdné kapsy a nesmírnou touhu malovat. Jak ji rodina přijme Bude jí dopřáno studovat na výtvarné akademii? Módní dům Thalheim prosperuje, ale Flori si život spojený s rodinným podnikem nedovede představit. Netuší, že nyní v rodinném bytě v Bleibtreustrasse bydlí její bratranec Gregor s přítelem Hottem. Ti ji přijmou s otevřenou náručí. Prvotní úlevu však vystřídá obtížný boj za dosažení jejího předsevzetí. Nic nejde snadno, komplikují se jak vztahy v rodině, tak i její osobní vztahy s muži. Flori však usilovně hledá tvary, barvy, lásku a sama sebe. V průběhu pěti let nahradí spodničky petticoat ležérní styl oblečení, rock-and-roll vystřídá twist a Elvise Presleyho zastíní The Beatles. Které sny se Flori splní v době, kdy v Berlíně vyroste neprostupná zeď a John F. Kennedy zde pronese svůj nejproslulejší projev.

Promyšleně vystavěný, závažný a čtivý příběh scenáristky Anny Vovsové začíná vyprávět fotografka Hana, jež se rozhodla, že nechce dál žít. Po ponižujících manželových avantýrách a neustálých odchodech pro ni život ztratil smysl: děti pod vlivem neukotveného mládí nemá, vztah se sestrou povážlivě skřípe. Všechno už tu bylo, vše vyfotografovala, vyvolala a uložila, takže nadešel čas zúčtovat - rozhodne se skočit z viaduktu. Nevyjde jí to. V pokusu o sebevraždu jí zabrání jiná tragédie, která je výsledkem náhodného setkání Hanina manžela s neznámým mladým cizincem, nejspíš syrským uprchlíkem, s nímž se sblížila její neteř… Soukromá historie bloudících postav se odvíjí na pozadí světových událostí, a tak ve Viaduktu rezonuje nejen téma sváru dvou ženských generací a živoření po boku nepravého muže. Haninu tíseň umocňují i tíha exilové zkušenosti, jíž autorka ve Francii mimochodem sama prošla, a uprchlická krize jako dopad dnešních válečných konfliktů. Próza psaná vytříbeným jazykem splétá vzpomínky na minulost se současností a prostředky filmové řeči nechává čtenáře domýšlet, kudy se budou kroky románových postav ubírat dál.

Virtuózní memoárová próza Patagonský zajíc (ve francouzském originále poprvé vyšla v roce 2009) přináší působivé několikanásobné vyznání Clauda Lanzmanna: deník o jeho citovém životě, zápisky z cest, shrnutí osobních válečných zkušeností i vyprávění o francouzském intelektuálním světě druhé poloviny 20. století. Kniha, v níž se tento filmař projevuje také jako svébytný spisovatel a myslitel, je sumou člověka hledajícího existenciální dobrodružství a hluboce oddaného tématům, za která bojoval. Lanzmann se v ní prezentuje i v nečekaných podobách. Jako mladičký nespoutaný odbojář, vášnivý student a milovník, intelektuál, odvážný reportér z východního Berlína nebo jako člen delegace, jež navštívila Čínu a Severní Koreu. A především coby člověk určující myšlenkové směry své doby - jako přispěvatel měsíčníku Les Temps modernes, aktivní účastník i podporovatel alžírského osvobozeneckého hnutí, kronikář mladého státu Izrael. A konečně jako autor svého životního díla o genocidě Židů: filmu Šoa. Okolnostem dvanáctiletého natáčení tohoto dokumentu věnoval závěrečnou část knihy, která je rozsáhlým svědectvím o jeho vytrvalosti při hledání pravdy a o snaze zachovat paměť lidstva. Lanzmannův život jako by od mládí definovalo vědomí smrti a konečnosti lidského života, on sám však život vášnivě miloval a žil s intenzitou, jež vyráží dech. Urputnost a odvaha jej přivedly do mnoha nebezpečných situací, do blízkosti státníků, filozofů i filmových hvězd, se kterými jednal se stejnou brilantností, s jakou dokázal ve filmu Šoa vyzpovídat oběti i vrahy. Klíčové okamžiky moderních dějin v textu střídají půvabné historky plné paradoxů, jež leckdy osvětlí povahu totalitních režimů nebo zásadních historických zvratů lépe než učebnice dějepisu, vše je tu navíc podáno s nezaměnitelným šarmem. Deník Le Monde označil vydání Lanzmannových pamětí za "historickou událost", v Německu získala v roce 2010 výroční WELT-Literaturpreis. V roce 2025 uplynulo sto let od Lanzmannova narození a čtyřicet let od premiéry filmu Šoa.

Promyšleně vystavěný, závažný a čtivý příběh scenáristky Anny Vovsové začíná vyprávět fotografka Hana, jež se rozhodla, že nechce dál žít. Po ponižujících manželových avantýrách a neustálých odchodech pro ni život ztratil smysl: děti pod vlivem neukotveného mládí nemá, vztah se sestrou povážlivě skřípe. Všechno už tu bylo, vše vyfotografovala, vyvolala a uložila, takže nadešel čas zúčtovat – rozhodne se skočit z viaduktu. Nevyjde jí to. V pokusu o sebevraždu jí zabrání jiná tragédie, která je výsledkem náhodného setkání Hanina manžela s neznámým mladým cizincem, nejspíš syrským uprchlíkem, s nímž se sblížila její neteř… Soukromá historie bloudících postav se odvíjí na pozadí světových událostí, a tak ve Viaduktu rezonuje nejen téma sváru dvou ženských generací a živoření po boku nepravého muže. Haninu tíseň umocňují i tíha exilové zkušenosti, jíž autorka ve Francii mimochodem sama prošla, a uprchlická krize jako dopad dnešních válečných konfliktů. Próza psaná vytříbeným jazykem splétá vzpomínky na minulost se současností a prostředky filmové řeči nechává čtenáře domýšlet, kudy se budou kroky románových postav ubírat dál.

Virtuózní memoárová próza Patagonský zajíc (ve francouzském originále poprvé vyšla v roce 2009) přináší působivé několikanásobné vyznání Clauda Lanzmanna: deník o jeho citovém životě, zápisky z cest, shrnutí osobních válečných zkušeností i vyprávění o francouzském intelektuálním světě druhé poloviny 20. století. Kniha, v níž se tento filmař projevuje také jako svébytný spisovatel a myslitel, je sumou člověka hledajícího existenciální dobrodružství a hluboce oddaného tématům, za která bojoval. Lanzmann se v ní prezentuje i v nečekaných podobách. Jako mladičký nespoutaný odbojář, vášnivý student a milovník, intelektuál, odvážný reportér z východního Berlína nebo jako člen delegace, jež navštívila Čínu a Severní Koreu. A především coby člověk určující myšlenkové směry své doby - jako přispěvatel měsíčníku Les Temps modernes, aktivní účastník i podporovatel alžírského osvobozeneckého hnutí, kronikář mladého státu Izrael. A konečně jako autor svého životního díla o genocidě Židů: filmu Šoa. Okolnostem dvanáctiletého natáčení tohoto dokumentu věnoval závěrečnou část knihy, která je rozsáhlým svědectvím o jeho vytrvalosti při hledání pravdy a o snaze zachovat paměť lidstva. Lanzmannův život jako by od mládí definovalo vědomí smrti a konečnosti lidského života, on sám však život vášnivě miloval a žil s intenzitou, jež vyráží dech. Urputnost a odvaha jej přivedly do mnoha nebezpečných situací, do blízkosti státníků, filozofů i filmových hvězd, se kterými jednal se stejnou brilantností, s jakou dokázal ve filmu Šoa vyzpovídat oběti i vrahy. Klíčové okamžiky moderních dějin v textu střídají půvabné historky plné paradoxů, jež leckdy osvětlí povahu totalitních režimů nebo zásadních historických zvratů lépe než učebnice dějepisu, vše je tu navíc podáno s nezaměnitelným šarmem. Deník Le Monde označil vydání Lanzmannových pamětí za "historickou událost", v Německu získala v roce 2010 výroční WELT-Literaturpreis. V roce 2025 uplynulo sto let od Lanzmannova narození a čtyřicet let od premiéry filmu Šoa.

Historie nejslavnější klenotnické dynastie světa se klene přes čtyři generace od revoluční Francie éry druhé republiky až po sedmdesátá léta 20. století. O její vzmach se postarali především tři bratři Cartierové, jejichž mottem bylo „Nekopíruj, jenom tvoř“ a kteří jí zásluhou svého mimořádného talentu a píle před více než stoletím dodali mezinárodní věhlas. Vizionářský designér Louis navrhl například první pánské náramkové hodinky Santos, aby pomohl svému příteli letci s orientací v čase, aniž by musel sundávat ruce z kniplu. Vyjednavači Pierrovi se povedlo koupit budovu manhattanského zastoupení firmy na Páté avenue za dvojitý perlový náhrdelník. A zcestovalý Jacques, expert na drahé kameny, získal Cartierům přístup k nejkvalitnějším rubínům, smaragdům a safírům, jež inspirovaly proslulý styl tutti frutti. Francesca Cartier Brickell, jejíž pradědeček Jacques byl nejmladším z těchto bratrů, objela celý svět, aby prozkoumala slavné dějiny svého rodu i skrytá zákoutí rodinné historie svých výjimečných předků a zasadila je do fascinující skládačky. Donedávna chybějící střípky poodhalují skrytá rodinná tajemství, dramatické románky, dějinné zvraty i řadu dalších zajímavých příběhů. Autorka elegantní kroniky Dynastie Cartier nám s badatelským zanícením čtivě a podrobně přibližuje též osud nejznámějších šperků firmy – klenotů s prokletým diamantem Hope, smaragdů rodu Romanovců nebo broží s motivem pantera. A spolu s nimi i šarm dlouhého zástupu aristokratů a nejbohatších podnikatelů či hvězd z prostředí módy a filmu, které je hrdě nosily: od ruských velkokněžen, indických mahárádžů a jejich manželek až po Wallis Simpsonovou, Coco Chanel a Elizabeth Taylorovou. Kniha, jejíž originál vyšel v roce dvoustého výročí narození zakladatele dynastie Louise-Françoise Cartiera, je velkolepou epopejí o lesku doby – freskou nahlíženou očima ikonické rodiny, která se na luxusní záři jedné epochy nemalou měrou podílela.