Prostor strana 4 z 48

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

Reprezentativní publikace předního fotografa architektury Pavla Štechy obsahuje přes čtyři sta fotografií jeho rodného města, členěných do osmi kapitol. Vychází v českoanglickém jazyce.

Memoáry známé fotografky a filmové režisérky, která pracovala pro Adolfa Hitlera. Její vzpomínky jsou nejen drobnopisem rozporného dvacátého století a zrůdného totalitního režimu, ale i svědectvím o sváru velkého talentu a pracovní houževnatosti s egoismem a sebestředností, která jí nedovolí nahlížet cokoli kriticky, ale pouze z vlastního úzce vymezeného obrazu minulosti.

Neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století, psala autorka na sklonku svého života původně pro své vnuky.

Austerův román je mistrovskou studií sebezničujících otázek, které každou uměleckou tvorbu doprovázejí, a zároveň napínavým příběhem o jednom lidském osudu v moderní americké mytologii s až thrillerovou zápletkou. Vermontský profesor David Zimmer přišel p

Tato kniha se pokouší přinést hlubší vhledy a seriózní informace o současném dění v české sociální demokracii, o jejích dějinách, ideových základech a perspektivách v mezinárodním srovnání. konfrontuje názory, postoje i osobní vztahy tří předsedů ČSSD a zároveň premiérů - Miloše Zemana. Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse a přináší také portréty těchto osobností z pera známých českých politických komentátorů.

O tom, co všechno jeptišce Hildegardě odhalilo Boží světlo a čeho se dopátrala vlastním úsilím, lze spekulovat, ale pro ni samotnou byly vize i vlastní nadání dary Božími. Kritická biografie Barbary Beuysové jí slouží ke cti více, než mnohé dobře míněné oslavné tituly. Z plachého dítěte tu vidíme v podnětném prostředí vyrůstat intelektuálně i emocionálně vysoce nadanou ženu, inspirovanou Bohem a obrácenou k lidem. Odvážnou a výjimečně úspěšnou.

Německy píšící romanopisec, dramatik, esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1981) Elias Canetti se narodil roku 1905 v rodině sefardských Židů v bulharském Ruse. Když mu bylo šest let, rodina se přestěhovala do Manchesteru a odtud do Vídně; kromě

Dvoudílná publikace Vítězové? Poražení? přináší nejzajímavější rozhovory vybrané z původně 120 zaznamenaných životopisných vyprávění někdejších disidentů a komunistických funkcionářů. První díl obsahuje 30 rozhovorů s bývalými československými disidenty, kteří se v různé míře a na různé úrovni účastnili opoziční činnosti, a navazující druhý díl zaznamenává 20 vyprávění předlistopadových funkcionářů KSČ, od okresních výborů až po předsednictvo ústředního výboru KSČ. Interview, pořízená pracovníky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v rámci výzkumného projektu metodou tzv. orální historie, přispívají nejen k obohacení našich faktografických znalostí o období normalizace. Umožňují nám nahlédnout do životních příběhů, zkušeností a prožitků lidí, kteří z jedné či druhé strany tuto historickou periodu ovlivňovali a spoluvytvářeli její charakter. Čtenář si může vytvořit velmi plastický, a přitom neučebnicový obraz našich nedávných dějin, neboť může konfrontovat jejich individuální prožitek zachycený ve vyprávění desítek aktérů. Na jedné straně jsou mezi nimi Petr Oslzlý, Václav Malý, Mikuláš Huba, František Stárek, Petr Uhl, Vladimír Hučín, Václav Havel a mnozí další, na straně druhé například Jindřich Poledník, Rudolf Hegenbart, Miloš Jakeš, Miroslav Štěpán, Zdeněk Hoření či Jaroslav Čejka. Historikům i širšímu okruhu zájemců o toto téma se do rukou dostává autentický pramen v podobě vyprávění osob různého věku, z centra i z regionů, známých i těch, kteří příležitost zveřejnit svůj životní příběh dostali poprvé. Životopisné rozhovory se přitom nezaměřují jen na historické události, na činnost ve stranických a politických funkcích nebo na disidentské aktivity. Přinášejí skutečné příběhy, někdy velmi silné a lidsky jímavé, jindy všední anebo přes veškerou autostylizaci i odpudivé. Interview zachycují také sociální a rodinné zázemí vyprávějících, jakož i jejich osobní záliby, zájmy a koníčky a pokoušejí se přispět k tomu, aby označení „komunistický funkcionář“ nebo „disident“ nebylo jen prázdným pojmem bez živého obsahu. Publikace nesoucí záměrně nejednoznačný název Vítězové? Poražení? doplňuje tu stránku dějin, kterou nelze podchytit na základě písemných archivních pramenů. Je určena nejen pamětníkům, ale i mladé generaci čtenářů, která má možnost se na základě rozsáhlého a různorodého souboru rozhovorů zamyslet nad veřejnou i osobní „podobou“ těch, kteří své vyprávění poskytli, a dotvořit si svůj vlastní obraz sledovaného období.

Tuto svou práci věnoval francouzský esejista a sociální myslitel Gilles Lipovetsky (1944), profesor filozofie na univerzitě v Grenoblu, fenoménu luxusu. Jeho esej je zamyšlením nad tím, co představoval luxus v minulosti a jak se jeho forma, úloha a pojetí

Přední italský psychoanalytik (nar. 1943) a autor mnoha prací vytvořil v této knize svůj literární obraz otce formou mozaiky z kratších nebo delších elegantních esejů. Využívá přitom výborné znalosti kulturních dějin a analytického zacházení s dobovými obrazy otce. Čtenáře nejprve zavádí do říše savců, kde samci soupeří o samice, aby nejsilnější mohl rozsévat své geny a ostatní mu sloužili jen jako stupně evolučního žebříku. Biologické otcovství ještě otcovství neznamená. To se objevuje teprve s volním aktem „adopce“, kdy se muž rozhodne, že bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, společnosti a budovat s ním vztah. Muž se může učit od dítěte, což je rovněž jev ve zvířecím světě neznámý. Mateřství má instinktivní základ, ale otcovství je projevem záměru a vůle. S otcem tedy souvisí i rodina a civilizace. Střet biologického a kulturního momentu v muži-otci se odráží v tzv. paradoxu otce: měl by být vůči rodině a potomkům laskavý a směrem ke světu a společnosti vítězný. V době dospívání se muži otevírá cesta buď do mužské hordy orientované regresivně podle zákonů zvířecí říše a zaměřené na boj o prvenství a dobývání žen, anebo k otcovství, které znamená zodpovědnost a službu. Na kulturní stupeň muž vstupuje krocením instinktivních sil, k němuž dříve sloužily iniciace. Na tyto instinktivní a archetypické kořeny fenoménu otcovství navazuje Zoja líčením historie otce, kterou sleduje v prostoru západního světa, především ve Středomoří. Postupuje od pravěku přes Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou revoluci, průmyslovou revoluci, obě světové války k revoluci rodiny a dnešní situaci. Zojova analýza současného stavu věcí spjatých s otcem, tedy hodnot, tradice a jejich udržování a předávání v době rychlých změn, je stejně pronikavá a důkladná jako jeho pohled do minulosti. Sledujeme rostoucí propast mezi generacemi, zvnějšnění hodnot, které přinášejí pravidla trhu (jejich materiálnost jdoucí přímo proti duchovnosti a hierarchické povaze otce), regresivní momenty, jež oslabují sociální stránku lidské bytosti a vedou ji k prožívání zákonů vtiskovaných instinkty. Otec jako společenské téma se neodlučitelně pojí s jeho postavením v rodině: moderní otec se jako svědek obecného veřejného obnažování, které předvádějí masová média, kompenzačně stává mlčenlivým a uzavřeným vůči rodině, s níž beztak tráví jen velmi málo času. Psychologické analýzy dobových obrazů (literárních a výtvarných) Zoja vždy propojuje s připomenutím odpovídajících biologických daností. V závěru knihy konstatuje, že se otec ztrácí, ačkoli společnost je tradicí a kořeny patriarchální. Svět hospodářství a technologie je vlastně mateřský, neboť slouží uspokojování potřeb, konzumu a přivádí duši na úroveň raného dětství. Namísto hierarchie otcovských hodnot a duchovnosti se prosazuje rovnostářství bez hodnot a vzorů, respektive s hodnotami trhu a módními vzory. Zoja proto apeluje na nezbytnost hledání otce, které je v evropské kultuře velkým tématem od chvíle, kdy se objevil

Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, se proslavil už v roce 1970 svým „sociologickým bestsellerem“ The Making Counterculture (Jak se dělá kontrakultura), v němž rozebírá příčiny proměny industriální kultury v kulturu postindustriální a všímá si zrodu rozličných alternativních postojů mezi mládeží. V knize Kde končí pustina?, jejíž název odkazuje na slavnou Eliotovu báseň a kterou o tři roky později na předchozí práci volně navázal, Roszak zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městsko-průmyslové společnosti. Roszak tvrdí, že už dávno minula doba předstírání, že smrt Boha není politickou realitou. Represe náboženské vnímavosti, k níž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí, jako by se stala společenskou a ekonomickou „nutností“, stejně jako projevy fyzického vykořisťování člověka nebo přírodních zdrojů. Konstatuje, že pro rozvoj městsko-průmyslové kultury byla evidentně stejně důležitá jako akumulace kapitálu nebo hlásání tuhé tovární disciplíny. Dokládá, s jak důslednou bezohledností a jakými prostředky byla represe náboženského cítění v průmyslové společnosti uplatňována. Ve svém díle Roszak provází čtenáře dějinami západní kultury a snaží se mu ukázat, jak „pradávnou gnózi“ (magickou a svátostní vizi přírody) nahradila v západní společnosti koncepce „jediné vize“, představující dominantní světonázor ve všem všudy materialistické společnosti. Pokouší se o znovunalezení duchovního rozměru života, ale také o hledání vyváženého vztahu člověka k přírodě. Roszak vlastně předjímá nástup nové ekologické vnímavosti, ústící ve zrod rozličných ekologických snah a hnutí. Obrací se v prvé řadě na zástupce nejširší vědecké obce a doufá, že právě ona by mohla podpořit duchovní regeneraci, jejíž potřebu naléhavě pociťuje. Když svou knihu končí slovy: „Myslím, že budoucí nová politika, a možná i radikalizace celé naší společnosti vzejde právě z energie duchovní a ekologické obnovy,“ nelze v něm přeslechnout jednoho z prvních hlasatelů „zelené politiky“, která od osmdesátých let 20. století začala získávat (především v západoevropských demokraciích) nepřehlédnutelnou pozici. Přestože radikální odklon od materialistické „jediné vize“ naši kulturu zřejmě teprve čeká, neztrácí Roszakova studie nic na své naléhavosti ani na počátku třetího tisíciletí. Vývoj dal totiž mnoha jeho kritickým i podnětným úvahám za pravdu.

Českým čtenářům už dobře známý britský historik Norman Davies zachytil ve své objemné knize jednu z nejdramatičtějších a zároveň nejspornějších kapitol druhé světové války: varšavské povstání v roce 1944. Po pěti letech okupace zaútočilo 1. srpna 1944 skoro 50 000 odhodlaných, ale jen slabě vyzbrojených příslušníků polského hnutí odporu na německou posádku ve Varšavě. Povstalci očekávali leteckou pomoc od západních mocností a doufali rovněž, že navzdory dosavadním sporům s Moskvou ulehčí povstání také Rudá armáda, která v červenci 1944 pronikla do bezprostředního okolí Varšavy. Ani jeden z těchto předpokladů však nevyšel. Po dvou měsících hrdinských bojů povstalci kapitulovali, z města na Hitlerův rozkaz zůstala hromada trosek a v nich přes 200 000 mrtvých…

Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.

Téma neznámého člověka prolíná básnickou a prozaickou tvorbou Milady Součkové od konce třicátých let, kdy její zkušenost určuje zborcení idyly demokratických ideálů a idejí pokroku. Postava neznámého, anonymního jedince, jehož život se skládá z neuvěřitelně bohatého světa vroucích podrobností, vzpomínek, zkušeností a vůní, je v různých epochách moderních dějin, počínajících u Součkové rokem šestašedesátým 19. století, konfrontován s klíčovými událostmi, které pro moderního člověka představuje Historie. Tato konfrontace neznámého člověka s jakoby konkrétním, objektivním historickým okamžikem odkrývá často krutě falešnou představu o obraze dějin: rusko-japonská válka, sarajevský atentát, vznik Československa, Masarykův příjezd do Prahy, filozofický kongres v Praze na úsvitu další světové katastrofy, to vše jsou situace umožňující Součkové demytizovat tzv. objektivní historický vývoj a pokrok moderní evropské společnosti. Román, který Milada Součková dokončila roku 1943, vyšel poprvé až v roce 1962, v době, kdy žila v exilu ve Spojených státech. V nakladatelství PROSTOR vychází jako VII. svazek edice Dílo Milady Součkové.