Prostor strana 4 z 63

Nad ránem 27. března 2028 jednotky ruské armády anektují estonské město Narvu a ostrov Hiiumaa v Baltském moři. Útok na Pobaltí začal. Záhy se ukazuje, že Evropa po porážce Ukrajiny nestačila zmodernizovat svůj arzenál a slevila i ve vyjednávacích schopnostech lídrů. Přesto je nezbytné urychleně jednat. Platí článek 5 Severoatlantické smlouvy? Jak se NATO ohledně prosby z Tallinu rozhodne a co na to trumpovská Amerika? Riskne Evropa jadernou válku s Ruskem? Zvykli jsme si na to, že nakonec vše dobře dopadne. Ale co když Rusko zvítězí a sáhne po další kořisti? Renomovaný politolog Carlo Masala inscenuje sice jen hypotetický scénář blízké budoucnosti, a přece truchlivě shrnuje, co je v důsledku změněného mezinárodněpolitického ovzduší v sázce. Pokud si už nevystačíme s taktikou zastrašování úhlavního protivníka, vyslyšme aspoň podobně znepokojivé vize - psané zejména proto, aby nás včas přiměly k činu.

Berlín, rok 1952. Životem se musí tančit, to bylo vždy motto Silvie Thalheimové. Zatímco její sestra Rike dává přednost budování obchodního domu na Ku’dammu, Silvie chce po temných dnech války jediné: užívat si života plnými doušky. Vlastní kariéra v rozhlase, bláznivá láska s charismatickým hercem – všechno se jí daří. Ale jak už to bývá, idylka není ničím jiným než klidem před bouří. Když nenáviděný rival ohrožuje Thalheimovy a vzpurná nejmladší sestra Florentina rozdělí rodinu, Silvie se musí rozhodnout, co je pro ni opravdu důležité.

Nincshof, malá vesnice na rakousko-maďarském pomezí, by měla být zapomenuta. Takový je plán tří mužů, kteří chtějí utéct realitě hektické moderní doby. Když o nich nikdo nebude vědět, mohou oni i celá vesnice žít po svém a v klidu. Říká se, že k něčemu takovému už kdysi v Nincshofu došlo. O pomoc se svým plánem se trojice mužů rozhodne požádat Erou Rohdieblovou, starou dámu, která má svobodu v krvi, a tak je se pro jejich nápad jeví jako ideální společnice. Erna za svůj dlouhý život málokdy slyšela bláznivější nápad, ale nakonec ji přemůže zvědavost. Večer co večer ji trojice mužů navštěvuje a nad sendviči se slaninou a fíkovou pálenkou společně spřádají plány. Sundávají štítky s názvy ulic, ruší místní akce, odhánějí otravné cykloturisty. Zdá se, že všechno jde jako po másle. Dokud se ovšem v obci neobjeví nečekaní nově příchozí.

Emsley Wilsonová, zabývající se dražbami v Hollywoodu, najde při vyklízení newyorského domu deník své slavné babičky. Jeho obsah ji zaskočí. Prvním překvapením je, že deník ve skutečnosti nepatří její babičce, ale Johanně Bongerové, švagrové Vincenta van Gogha, která také zdědila jeho obrazy. Ty byly jejím jediným majetkem, v té době úplně bezcenným. Johanna žila v roce 1900 jako osmadvacetiletá vdova s dítětem bez jakýchkoli prostředků, navíc v Paříži, kde se sotva domluvila, protože příliš neovládala francouzštinu. Přesto se jí podařilo předat Vincentův odkaz světu. Pro Emsley Wilsonovou nemohla tato inspirace přijít v lepší dobu. Když se jí nedaří v podnikání, v jejím životě se objeví nečekaná láska a ona současně začne rozplétat rodinná tajemství. Dokáže v minulosti najít odpovědi i pro svůj vlastní život?

Pod kopcem Landek ve slezské Ostravě žije ve dvou starých havířských domcích zvláštní pár – Johan a Truda, rázovití obyvatelé kraje formovaného hornickou tradicí. Navykli si pozorovat lanovku vozící turisty na vrchol kopce, na zahrádce popíjejí pivo, které se jim v lahvích chladí na dně malého rybníka, a zdánlivě bezstarostně si užívají své obyčejné životy. V době lockdownu se Johan s Trudou ocitají v nezvyklé situaci: jsou čím dál víc odkázáni sami na sebe, Johanův syn Hannes žijící v sousedním Polsku se k nim obtížně dostává přes uzavřenou státní hranici a Trudina dcera Maruška má svůj nový život v Praze. Radost ze setkání s dětmi a vnoučaty nahrazují nové starosti, reflektované ve svérázných rozhovorech a nápadech, jejichž atmosféru dotváří kouzelné hlučínské nářečí – prajzština. Zatímco Johan a Truda mudrují, jestli proti „činskemu virovi“ pomohou spíše „haderky přes pusinu“, řádně vychlazené pivo, „trumpovska dezinfekcija“ nebo „fajně zlata polivka“ z koi kaprů prodávaných v hobby marketu, nelítostná realita doráží až k nim na zahrádku. Na pozadí zdánlivě nedůležitých dějů a situací se rozvíjí příběh v jedné rovině humorný, zároveň ale v jádru vážný a tragický. Skrze místy groteskní vyprávění tak autor odkrývá absurditu a bizarnost doby pandemie, kterou oba hrdinové prožívají po svém – se svérázným pohledem na život a neméně svéráznými názory, jež nasvěcují nedávnou globální zkušenost z nových perspektiv.

Hlavní postava románu M. M., český úředník s literárními ambicemi, tajemník generálního ředitele pobočky mlékárenského koncernu pro Francii a Východní Evropu se sídlem v Paříži, ženatý otec dcery Alžběty, potká salónní levicovou Pařížanku Maud. Oblíbenými místy jejich nepravidelných schůzek jsou pařížské kavárny, bistra a muzea. Osobnost hlavního hrdiny je ovlivněna vyrůstáním v prostředí normalizace a destruktivní výchovou otce, projevující se v dospělosti chronickou absencí sebedůvěry. Příběh je vyprávěn lakonickým pohledem jeho manželky. Zatímco M. M. si užívá vysněné Paříže, vypravěčka nevynechá příležitost prchnout do Prahy nebo na český venkov, na místa, která jí v kontrastu s rušnou a blazeovanou francouzskou metropolí nabízejí atraktivnější "obyčejný svět". Román je inspirován rovněž příběhy středověkého šprýmaře Enšpígla, kterého ztělesňuje milenec vypravěčky.

Román o síle vůní a přátelství, ale také o endometrióze a hledání pravé životní cesty, nás přivádí na italský ostrov Elbu. Zde se Beáta, hlavní hrdinka knihy, na prahu čtyřicátých narozenin pokouší čelit chronické bolestivé nemoci za pomoci aromaterapie a nečekaných setkání, jež jsou nadějí na vyléčení prožitých traumat a osamělého života bez lásky. Zatímco její vrstevnice si vybudovaly úspěšné kariéry a zakládají rodiny, Beáta přešlapuje na místě. Jednoho dne ji však závan tajemného parfému přivede na Elbu, kde si postupně začne uvědomovat, že jen přežívat nestačí. Doléhají na ni tíživé vzpomínky, s nimiž se bude muset vyrovnat, ale zároveň ji čekají podmanivé vůně, spousta zmrzliny a noví lidé, díky nimž se rozhodne znovu najít ztracenou důvěru nejen v ostatní, ale především v sebe samu. A pokusí se také zjistit, co je podstatou oné elbské „grácie“, která jí tak přirostla k srdci.

Reportér a doktor filozofie Erwin Habr přijíždí do vídeňského sanatoria, kde se setkává se starým profesorem Rudolfem Kapinem, trpícím traumaty z války. Umírajícího akademika totiž tíží dávná vina, z níž se chce vyznat a vyzpovídat. V dávné minulosti působil jako člen vídeňské Akademie výtvarných umění, která dvakrát odmítla - coby uchazeče o studium - mladého Adolfa Hitlera. Souběžně s tím sledujeme období, kdy již Hitler upevňuje moc a začínají rasové i jiné čistky. Otázka viny nabývá na významu a snoubí se s paranoidním strachem některých akademiků z "uchazečovy" pomsty. Jiní naopak zůstávají v klidu a předpokládají "Vůdcovu" vděčnost, neboť kdyby byl Hitler na školu přijat, neumožnili by mu svým odmítnutím jeho politický vzestup. V historických kulisách se před námi otevírá psychologický příběh vyprávějící o věčném tématu viny a trestu. Autor zvažuje, nakolik je člověk zodpovědný za nepřímé důsledky svého jednání, a skrz své postavy nabízí různé možnosti, jak se k danému dilematu postavit. To vše je rámováno silným, originálním a chytlavým příběhem, který střídají kontemplativní pasážemi o humanitě, ale i vlivu umění na chod dějin a lidskou společnost jako celek.

Čtrnáctiletá Billie tráví většinu života na šedivém panelákovém sídlišti, kde žije se svou matkou Marikou. Na konci měsíce mají obvykle peníze sotva na těstoviny s kečupem, ale Marika dokáže svým velkým srdcem a smyslem pro fantazii každodenní realitu vždycky nějak rozzářit. Jednoho dne však neohlášeně přijede z Maďarska babička a nic už nemá být takové, jako bylo doposud. Billie se vydává na osamělou cestu, začíná pátrat po vlastním otci a po odpovědích na další netušené otázky. Například proč se jí tak často zdá o moři, u kterého přitom nikdy nebyla...

Prvotina Claire Keeganové Antarktida vzbudila u čtenářů i kritiky globální ohlas a příběhy v ní obsažené byly označeny za "jedny z nejlepších současných povídek napsaných v angličtině" (The Observer). Autorčin rukopis s jasnou vizí odvážně zkoumá svět, kde mají sny, vzpomínky a náhoda fatální následky pro všechny zúčastněné. Vyprávění jsou často temná a čtenář cítí jejich hutnou atmosféru, stejně jako skutečnost, že se v každém z těchto pečlivě vymodelovaných příběhů děje pod povrchem něco "velkého".

Jak se do lavic volá, tak se z lavic ozývá… Na neduhy českého školství se dá jít různě, například pomocí veřejného pranýřování. Hravá kniha Antonína Václavíka na to jde jinak, od lesa, a nahlíží situaci dnešního učitele podstatně originálněji. Autor z praxe ví, že to s učitelským řemeslem u nás není tak zoufalé, jak se někdy píše a povídá. Zároveň se domnívá, že tam, kde to skřípe, je potřeba něco jiného než posílat učitele na hanbu. V zájmu kvalitní výuky a pro posílení vztahu školy a rodiny proto předkládá výmluvnou přehlídku pedagogických přešlapů, jejíž hustota vtipu by obstála i mezi špičkovými stand-up komiky. Neboť humor je bránou, kudy lze do duše druhých propašovat mnoho dobrého.

Dvě knihy, jedna malířka a téměř detektivní pátrání v archivech, denících a poznámkách pamětníků. Dárkový komplet v luxusním pouzdře obsahuje dvě mimořádná díla spisovatelky a filmové režisérky Andrey Sedláčkové. Na úspěšnou biografii Toyen. První dáma surrealismu autorka volně navazuje knihou Toyen. Léta erotická , jež zkoumá erotickou tvorbu Toyen, Jindřicha Štyrského a dalších autorů z let 1921-1938. Přitažlivě a seriózně píše o tématu, jež nechce nikoho šokovat, ale mnohé čtenáře jistě překvapí. Obě výpravné publikace přinášejí reprodukce desítek malířčiných obrazů, ilustrací a často nikdy nepublikovaných fotografií.

Theo chtěl dobrovolně odejít ze světa, ale osud s ním hraje podivnou hru. Zemi postihla nevysvětlitelná katastrofa a on se podle všeho stal posledním člověkem na planetě. Anebo ne? Vybaven technickými znalostmi inženýra a amatérského letce se vydává pátrat, zda kromě něj ještě někdo přežil. Svět se mu proměňuje před očima, příroda si bere zpět, co jí člověk vzal. Zůstanete-li na světě sami, vše je vám zdánlivě k dispozici: obchody plné zboží, libovolné dopravní prostředky, opuštěná města i romantické pláže. Ale jaký to má vše smysl? Hrdina nového románu Jiřího Pehe v tomto světě dokáže přežít, ale čím dál víc si uvědomuje, že bez ostatních lidí se pravidla mění a jeho pátrání po přeživších se proměňuje v přemítání o smyslu lidských dějin. Theo si klade otázky, co z naší civilizace mělo nějaký význam a co stojí za to zachovat. Výtvarné umění, literatura, náboženství, filozofie, hudba, historie. Vše je buď člověkem vytvořené, nebo se to k lidstvu nějakým způsobem vztahuje. Ale ve chvíli, kdy si Theo může z Louvru odvézt Monu Lisu a naložit na náklaďák libovolné množství artefaktů z vatikánských muzeí, je na vážkách: mají tyto věci samy o sobě ještě nějakou hodnotu? A co teprve peníze, majetek, luxusní zboží, pomíjivá sláva politiků a celebrit? Jiří Pehe vytvořil mnohovrstevnatý román, v němž prostřednictvím svého hrdiny zkoumá limity lidské civilizace. Bez povýšeného mentorování nám dává možnost podívat se na naši každodennost z pořádného odstupu.

Silný příběh italské autorky Emanuely Anechoum otevírá téma tápajících dětí z národnostně smíšených manželství, které vzdor tolerantnímu Západu složitě hledají osobní východiska i své místo ve světě. Hlavní hrdinka Mina, dcera italské matky trpící depresemi a marockého otce, v rodném kalábrijském městečku odmalička čelila pomluvám okolí a trpěla pocitem, že nikam nepatří. Posledních šest let proto strávila v Londýně, kde si vybudovala zdánlivě dokonalý život v úzkostlivé snaze stát se někým novým. Když její otec Omar náhle zemře, Mina se vrací do Kalábrie. Omar po sobě zanechal bar Tangerinn, navštěvovaný především rozmanitou komunitou imigrantů. Na tomto jedinečném místě Mina znovu nalézá své kořeny, potkává nové přátele a především se musí vyrovnat se vzpomínkami na otce, který v mládí stejně jako ona odjel z vlasti za vysněným životem. Jenže co když Mina svého otce ve skutečnosti vůbec neznala?

Silný příběh italské autorky Emanuely Anechoum otevírá téma tápajících dětí z národnostně smíšených manželství, které vzdor tolerantnímu Západu složitě hledají osobní východiska i své místo ve světě. Hlavní hrdinka Mina, dcera italské matky trpící depresemi a marockého otce, v rodném kalábrijském městečku odmalička čelila pomluvám okolí a trpěla pocitem, že nikam nepatří. Posledních šest let proto strávila v Londýně, kde si vybudovala zdánlivě dokonalý život v úzkostlivé snaze stát se někým novým. Když její otec Omar náhle zemře, Mina se vrací do Kalábrie. Omar po sobě zanechal bar Tangerinn, navštěvovaný především rozmanitou komunitou imigrantů. Na tomto jedinečném místě Mina znovu nalézá své kořeny, potkává nové přátele a především se musí vyrovnat se vzpomínkami na otce, který v mládí stejně jako ona odjel z vlasti za vysněným životem. Jenže co když Mina svého otce ve skutečnosti vůbec neznala?

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě stranou civilizace přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáme se v něm s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán, fotografovali Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award) a Daniela Matulová. Kniha Raději zešílet v divočině zvítězila v roce 2018 v anketě Lidových novin Kniha roku. Brněnské divadlo Husa na provázku na její motivy (a na motivy navazující Palánovy knihy Jako v nebi, jenže jinak) uvedlo v režii Anny Davidové divadelní představení Raději zešílet v divočině. Stejný název zvolil pro svůj film i dokumentarista Miro Remo; jeho dílo v roce 2025 na festivalu v Karlových Varech získalo nejvyšší ocenění Křišťálový globus.