Prostor strana 8 z 48

Kniha se zabývá dějinami církví v bývalém Sovětském svazu, Československu, Polsku, Maďarsku a NDR během komunistického režimu po druhé světové válce.Autor se ovšem snaží ukázat celou pravdu, tedy nejen potlačování a pronásledování církví, nýbrž i skutečnost, že také uvnitř církví se našli lidé, kteří k pronásledování víry a věřících různou měrou přispívali. Nehledá laciná nařčení ani odhalení, dokazuje, jak usilovně se tajné služby komunistických režimů dostávaly lidem pod kůži a jak těžké bylo bránit se jejich působení. Odhaluje institucionální mechanismy pošlapávání lidského svědomí a naznačuje, jak bylo možné vytvořit v centru Evropy v polovině 20. století systém založený na násilí a lži a současně jej prezentovat jako vrcholný výdobytek humanismu.

Kniha se vrací k německé historii první poloviny minulého století z poněkud jiné perspektivy, než na jakou jsme v historiografii běžně zvyklí. Nesnaží se dopodrobna chronologicky zmapovat dané období, nýbrž usiluje o osvětlení událostí z hlediska jejich osobního prožívání v myslích konkrétních lidí a z hlediska proměny mentalit a hodnotových systémů různých generací a skupin obyvatelstva. Seibt pomáhá čtenáři lépe porozumět cestě, která vedla od jistot světa našich pradědů k jejich zhroucení v první světové válce, k bezradnosti meziválečné měšťanské doby německých otců až k Hitlerovi a jeho pomocníkům.

Studie mezinárodně uznávaného historika přináší odpověď na otázku, do jaké míry věděli řadoví němečtí občané o zvůli nacistického režimu. Na základě důkladného studia dosud nevyužitých archivních materiálů (včetně udavačských dopisů) a zapojení řady nových analytických metod (například při zpracování dobového tisku) autor vyvrací po léta opakovaný mýtus, že německá veřejnost o dění ve státě vlivem účinné propagandy tušila jen velmi málo, a dochází k překvapivému závěru, že nacisté jednali se souhlasem tehdejší společnosti.

Britský historik zvolil ve své práci o dějinách Polska netradiční přístup - jeho výklad začíná po roce 1945 a noří se pak stále hlouběji do dějin ve snaze ozřejmit, jak se minulost promítá do polské současnosti. Přitom se opírá nejen o nezbytnou chronologickou naraci, ale připojuje i úvahy o základních problémech a otázkách polských dějin. V poslední kapitole autor čtenáře „vyvádí“ zpět do nedávné minulosti - do období po pádu komunismu, kdy se Polákům po dlouhé době otevřela cesta ke svobodě a nezávislosti.

Kniha Éra prázdnoty je první knihou G. Lipovetského, která vyšla ve Francii již v roce 1983. Tenzo francouzský esejista a sociální myslitel je přijímán jako mimořádně výstižny a zároveň kritický komentátor obrazu druhé poloviny dvacátého století a celé postmoderní epochy. Jeho zkoumání soudobých jevů současného individualismu se dotýká takřka všech rysů a příznaků našeho současného života, respektive projevů soudobé západní civilizace. Ve svých dalších knihách rozvíjí Gilles Lipovetsky základní okruh témat naznačených v Éře prázdnoty.

Kniha se zabývá nejen dějinami judaismu, ale především jeho duchovním obsahem. Myšlenky, které přináší, by se měly stát součástí vědomí každého člověka naší doby, ať je již jakéhokoliv náboženského vyznání či jiného přesvědčení. Vždyť málokteré náboženství bylo předmětem tak hlubokého nepochopení a nenávistných útoků, jako je tomu v případě judaismu včetně židovské kultury a židovského národa. K překonání zkreslujícího obrazu - který vyvrcholil v genocidě v období holocaustu - je proto třeba usilovat o pravdivé pochopení podstaty judaismu, nejstaršího monoteistického náboženství, bez něhož si nelze představit vznik křesťanství a koneckonců ani islámu.

Henry Kaufman, autor knihy O penězích a trhu, která se setkala ve Spojených státech s velmi příznivým ohlasem, byl po mnoho let jedním z nejvlivnějších mužů na Wall Street. Své nejnovější dílo napsal vlastně na sklonku pracovní kariéry, kdy jako majitel menší investiční kapitálové společnosti věnuje nemalé prostředky na subvencování amerických univerzit a vzdělávání mladší generace ekonomů. Velice živě psaná kniha poskytuje v mnoha ohledech nový a neotřelý pohled na Wall Street a lidi, kteří tam podnikají a pracují. Historické souvislosti uvádí do kontextu se současnou globalizací světových financí a podrobně analyzuje důsledky tohoto stavu, z nichž některé mohou být slibné, jiné potenciálně nebezpečné. Téma, které se v knize stále vrací v souvislosti s obchodem s penězi a cennými papíry, tkví ve vnitřním napětí mezi potřebou konkurovat, prosperovat a růst a potřebou zacházet s klienty slušně a respektovat i širší veřejný zájem zosobňovaný regulací a dohledem, jež dnes už také mají globální charakter. Kaufman upozorňuje na slabiny tzv. systému moderního řízení rizik a obchodních strategií založených spíše na matematických konstrukcích než na jasném pochopení specifik finančních trhů a lidského faktoru. Důležitou část knihy představuje rozbor nevídané konjunktury, kterou Wall Street zaznamenala v uplynulých dvaceti letech jako důsledek inovací, deregulací a globalizace, a převratu ve světovém finančnictví, k němuž v souvislosti s ní došlo, ale také příčin dnešních finančních krizí v Jižní Americe, jihovýchodní Asii i celosvětového zpomalení ekonomiky.

Co znamená nezpracovaná vina pro politickou kulturu demokratické společnosti? Tuto otázku si německá společnost dvacátého století musela položit hned dvakrát – po roce 1945 a po roce 1989. Politoložka Gesine Schwanová, která řídí Evropskou univerzitu Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou a letos kandiduje na úřad spolkového prezidenta, polemizuje ve své práci na hluboce lidské téma s naivní a falešnou představou, že nezpracovaná vina se časem – jaksi biologicky – „vyřeší“ sama. Člověk, který si nedokáže přiznat a zhodnotit vlastní podíl na nesprávných činech, neškodí – a to dlouhodobě – jen sám sobě a svému bezprostřednímu okolí (rodina, děti), ale nakonec i celé společnosti a politickému klimatu. Zamlčovaná vina totiž otřásá sebevědomím, důvěrou člověka v sebe i v druhé a v rovině společenské rozhodně ohrožuje stabilitu demokratického zřízení. Schwanová se ve svém výkladu opírá nejen o zkušenosti velkých náboženství, ale vychází i z řady děl nejrůznějších evropských myslitelů (Immanuela Kanta, Paula Ricoeura, Karla Jasperse, Sigmunda Freuda a dalších) a pracuje s bohatým historickým materiálem. Ačkoli jí za základní pramen slouží období německé třetí říše, zvolené téma úzce souvisí s jakoukoli totalitní společností, respektive s jakýmkoli přechodem od totality k demokracii. Kniha zabývající se v historickém kontextu otázkou viny či provinění a jejím významem pro kulturu demokratické země je tedy navýsost aktuální i pro současnou českou společnost.

Poslední román slavného rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) představuje doslova sumu jeho vidění světa jako by tu naposled rozehrál základní témata celého svého díla odkazující k nemilosrdné kritice současné společnosti. 2. vydání.

Historický a politický vývoj radikální pravice v Evropě nepřestává být aktuálním tématem. Ačkoli o něm bylo napsáno mnoho, autoři se většinou zaměřili na nástup nacistické strany k moci, vedoucí osobnosti a politiku vládnoucího Hitlerova režimu ústící ve světovou válku a genocidu. Mnohem méně prací se zabývá pravicovým extremismem v Německu v období před rokem 1918 či po roce 1945 – a o proměnlivých osudech krajní pravice v době od sjednocení Německa po současnost se nepsalo takřka vůbec. Kniha Lee McGowana, který působí na Královnině univerzitě v Belfastu, představuje v tomto ohledu jedinečný počin. Mapuje vývoj pravicového extremismu v průběhu čtyř velice odlišných politických režimů v Německu: objasňuje kořeny a vzestup pravicového extremismu od prvních let bismarckovského systému nastoleného v roce 1870 po německou porážku v první světové válce. Rozebírá jeho rozmach pod záštitou nacistické strany ve dvacátých letech a hodnotí, jak nacismus ovlivnil Německo v období třetí říše. Analyzuje úlohu a význam krajně pravicových hnutí v novodobém Německu, přičemž si všímá důležitosti Internetu, měnící se strategie organizace neonacistických skupin v polovině devadesátých let 20. století a také zapojení ženského elementu. Kniha, psaná jasným a srozumitelným jazykem, je přehledně členěna do devíti kapitol, obsahuje bohatý poznámkový aparát, komentovanou (a velmi dobře vybranou) bibliografii a kvalitní jmenný rejstřík. Autor kombinuje sociologické a historické argumenty, čímž posiluje přesvědčivost svých tvrzení, a zároveň se vyhýbá módním zjednodušením. McGowanova práce je mimořádně zdařilým souhrnným dílem, které dokládá, že radikální pravice se nezačíná formovat až s Hitlerovým příchodem ve dvacátých letech a stejně tak spolu s ním nehyne v rozbombardovaném Berlíně. Navíc vzácně spojuje dokonalý akademický styl pojednání s doslova dramatickým a napínavým čtenářským zážitkem.

Jsou knihy, které zestárnou za rok, jiné snad nikdy – a právě práce nazvaná O povaze předsudků patří zcela jistě mezi ty druhé. Gordon W. Allport (1897–1967) učil na Harvardově univerzitě sociální vědy a psychologii. Byl jedním z prvních, kdo studoval osobnost. Ve dvaadvaceti letech se vypravil do Vídně, aby se setkal s Freudem, ovšem získal dojem, že Freud poněkud přeceňuje vliv zážitků z dětství na další život. Allportova základní teze zněla, že člověk se vyvíjí a mění i v dospělosti. Svou knihu o předsudcích, která dosud vyšla ve více než pětadvaceti vydáních, psal zároveň pro studenty psychologie, sociální psychologie a antropologie i pro širší veřejnost. Proto je přístupná a čtivá, navíc obsahuje dostatek názorných příkladů, některé z nich historicky zajímavé. Pro adepty sociálních věd tvoří stále základní orientaci, základní rámec, jak k tomuto problému přistupovat. (Mimochodem: dodnes se uděluje Allportova cena za psychologické studie, které zkoumají společenské jevy.). Na otázku předsudků se autor dívá z různých úhlů, především si však všímá toho, co je nám vrozeno a jakou roli hraje výchova, kultura, vlastní zážitky a jejich interpretace. Ve své knize popisuje mnohé příklady, které pak rozebírá. Spousta z nich už je dnes „neaktuální“, pozapomenutá, nicméně historicky zajímavá (například míra antisemitismu ve Spojených státech ještě na začátku padesátých let anebo fakt, že mnohé hotely odmítaly ubytovat hosta s židovsky znějícím jménem), jiné jsou až příliš spjaté s americkým prostředím, Evropě poněkud vzdáleným. Pokud se však pozorný čtenář zamyslí nad svým vlastním postojem a uvažováním na toto téma a rozhlédne se kolem sebe, zjistí, že lidská povaha se s místem ani časem příliš nemění a že míra předsudků je stále a všude stejná. V českém prostředí, kde po listopadu 1989 začalo přibývat „cizích skupin“ a tento trend bude patrně sílit, nám mohou Allportovy poznatky pomoci v tom, že nebudeme „objevovat“ cesty, které nikam nevedou.

Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakouského autora. Dotýká se v něm osudu svého přítele Paula, synovce slavného filozofa, jenž nikdy žádnou filozofii nepublikoval, ale pro Bernharda byl filozofem života, jehož dílem byl jen a jen vlastní bohatý život. Paul, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozdal neznámým a chudým lidem, je náhle pro Bernhrada jediným a nejbližším člověkem, který je schopen s ním sdílet vroucnost lidských soudů i Wittgensteinův synovec patří k pozdním autobiografickým pracím rakou

Soukromý učenec Koller přišel před šestnácti lety v důsledku psího pokousání ve vídeňském Turkeschanzparku o levou nohu a od té doby pracuje na studii o fyziognomice. Krátce po amputaci se seznámil s takzvanými konzumenty levných jídel, kteří si ve Vídeňské veřejné jídelně vždy objednávají to nejlevnější jídlo. Když se Koller jednoho dne nevydá na procházce do Wertheimsteinova parku – tak jako vždy – „ke starému jasanu, nýbrž ke starému dubu“, zažije „osvícení“, z něhož vytěží čtyři kapitoly pro svou studii. Tyto čtyři kapitoly pak představuje vypravěči textu, jakémusi známému z mládí, jenže před líčením páté kapitoly Koller náhle umírá, když se nešťastnou náhodou zřítí ze schodů. Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora, jíž Bernhard uchopuje poměr člověka a světa, je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

Jednoduché autentické vyprávění o neobyčejných začátcích dnes nejstaršího porevolučního klubu v Praze. Popisuje jeho vznik v roce 1990 i to, co mu předcházelo, způsob opakovaných úprav interiéru i různé potíže, s kterými se jeho provozovatelé museli potýkat. Na jedné malé společnosti tak demonstruje rozvoj raného kapitalismu v Čechách, charakterizovaného bohémským přístupem a nezkaženou živelností. Humorně referuje o zákulisí různých setkání, o pikanteriích a trapasech, kterých nikdo z nás nezůstane v běžném životě ušetřen, a o českých i světových osobnostech, které na Lávku v průběhu let zavítaly. Do úsměvně líčených peripetií zasahují starší vzpomínky, které dávají nahlédnout do duší tvůrců klubu a jejich kamarádů a mohou čtenářům připomenout i něco z vlastní minulosti.