Prostor strana 26 z 62

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů - většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 - je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881-1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem

Necelá stovka fejetonů politologa a publicisty Bohumila Doležala, které najdete v této knize, vznikla většinou pro autorův internetový zápisník nazvaný Události některé zazněly v českém vysílání BBC, několik jich bylo otištěno na stránkách českých novin. Jak Doležal zmiňuje v předmluvě, fejeton není – respektive neměl by být – zaměnitelný s článkem k aktuálnímu tématu, jenž je velmi smrtelný: za měsíc či dva si čtenáři už událost, která k jeho vzniku dala podnět, obyčejně nepamatují. Fejetony by totiž měly mít přesah do obecnější roviny, a tak by nás i dnes četba toho, co se u Doležala skrývá například pod titulkem Farmáři a čuňata, Nemoc šílených lidí, Co je to postkomunismus, Za minulost veselejší anebo třeba Kritizuj Izrael, posílíš mír, neměla nudit, přestože rozhodně nejde o texty nejčerstvější, ba naopak – spíše o řádky dobře uleželé. Ostatně autor doslovu tvrdí: „Fejetony, které jsou zde shromážděny za více než tři roky, se poněkud liší od převážné většiny toho, co Bohumil Doležal píše do novin. Je v nich sice stejná porce bystrého úsudku a snahy pojmenovat věci přesně, tak jak jsou, mají však něco navíc, co běžná politická analýza mít nemůže. Je to poetika a zábava. Na této scéně nevystupují jenom politici, strany a národy se svými výkony a mindráky. Vystupují tady taky kočky, krávy a třeba Krakonoš a méďa Béďa. Díky tomu držíte v rukou dobrou knížku.“

Příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady. Příběh Lorenzenova antihrdiny se čte jedním dechem a zcela právem je řazen k největším dílům německé poválečné literatury.

Děj humorné movely je zasazen do redakce inzertních novin Pražský den, kterou řídí jejich majitel Schauer. Redakce má jen málo zaměstnanců a v podstatě prosperuje, každý se ale snaží, co to dá, aby vynikl. Hlavní postavou se vbrzku stává vychrtlý obrýlený intelektuál se zelenou pletí žijící stále s přepečlivou maminkou Jiří Šourek. Právě on, v zoufalství, čím a jak oživit kulturní rubriku, dostane do rukou dopis, který napsala ministru Rosenheimovi jeho milenka. Vzpomíná na příjemně strávenou dovolenou s ženatým ministrem. Jiří udělá z dopisu zprávu dne - a spouští tím celý řetězec skandálních odhalení, komických situací i osudových přehmatů...

Soubor povídek Thomase Bernharda (1931-1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy jeho tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. Právě v povídkách se ještě průzračněji odhaluje zvláštní litanický charakter Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad. Autor tak navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý vypravěč do káže stylistickou vypjatostí a hloubkou promluvy vyjádřit nepřímo existenční tragiku a zároveň komičnost postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky se svým významem řadí k jeho velkým románům, stejně jako celé jeho dílo patří k vrcholům světové prózy 20. století.

Neobyčejně zajímavý dokument o česko-německých vztazích, tak jak se odehrávaly v rovině obyčejného života v českém pohraničí i jinde v 19. a 20. století, psala autorka na sklonku svého života původně pro své vnuky.

Franz Wurm patří k poslední generaci německy píšících autorů, jejichž kořeny jsou neoddělitelně spojeny s českou kulturou i s atmosférou a mytologií Prahy. Exil prožil ve Velké Británii, po válce se usadil ve Švýcarsku a jeho dílo se postupně vřadilo do kontextu německé literatury. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří sdíleli podobný osud, se však do Čech vracel (v Praze prožil přelom let šedesátých a sedmdesátých) a vztahy s pražskými přáteli nikdy nepřerušil. Překlady Věry Koubové se soustřeďují na básníkovu tvorbu od sedmdesátých let (několika básněmi se ocitáme i v Praze oněch temných let), zahrnující milostnou a eroticky laděnou poezii, až po sbírky vydané v devadesátých letech, v nichž jsou témata básní odkrývána ze zorného úhlu řeči a jazyka. Kniha je tak výborem ze tří Wurmových sbírek (Psí dny, Zadřený vzdor a 53) a je doplněná vzpomínkou Wurmova pražského přítele Ivana Vyskočila. Překladatelka Věra Koubova obdržela za svůj převod poezie Franze Wurma Cenu Josef Jungmanna 2005.

Esej Jeana Améryho (1912-1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou "spoustu" času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu - stejně jako celý svět - odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl "energií", teď je pouhou "hmotou". Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Román volně navazuje na autorčin předchozí román Pod kůží. Hrdinka Simona je o dva roky starší, je vdaná a užívá si mateřských povinností se svým malým synkem a pubertální dcerou. Stále ještě se zcela nevyrovnala s tím, že ji rafi novaným způsobem opustil muž, kterému se tolik obětovala, a osud jí připravuje nové nástrahy. Stíny minulosti se znovu vynořují napovrch a Simona se jim musí bránit. A kromě toho musí hájit svou čest i své manželství a učit sebe i jiné milovat.

Příběh Roberta Mohwinkela, mladíka vyrůstajícího v rodině úředníka soukromé firmy. Robert se celý život přizpůsobuje požadavkům svého okolí – rodičů, kamarádů, školy a nakonec svých nadřízených. Chce zůstat nenápadný a nevybočovat z řady. Příběh Lorenzenova antihrdiny se čte jedním dechem a zcela právem je řazen k největším dílům německé poválečné literatury.

Román beletristickou formou přibližuje osobnost židovského básníka a dobrodruha Huga Sonnenscheina-Sonky, který chtěl změnit svět, přežil Osvětim a zemřel ve věznici na Mírově. Kniha Jiřího Kamena vychází především z autentického Sonkova dopisu Rudolfu Slánskému, který psal na Mírově v době, kdy byl obviněn z kolaborace. Nejčastějšími tématy veršů německy píšícího židovského básníka Sonky (1889–1953), rodáka z Kyjova, jsou revoluce, vzpoura a vztahy muže a ženy: osudové i minutové. V jeho básních vystupují samotáři, rebelové, vagabundi, gézové, blázni, Židé, cikáni a děvky. Bůh se chová jako anarchista, Ježíš je vagabund podobný Sonkovi. Básník se i jako neliterární postava rád stylizoval do role člověka z okraje společnosti. Jeho život představuje závratný sled dobrodružství, milostných, politických i uměleckých.

Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.

Theodore Roszak, jeden z nejvýznamnějších amerických historiků a sociologů 20. století, se proslavil už v roce 1970 svým „sociologickým bestsellerem“ The Making Counterculture (Jak se dělá kontrakultura), v němž rozebírá příčiny proměny industriální kultury v kulturu postindustriální a všímá si zrodu rozličných alternativních postojů mezi mládeží. V knize Kde končí pustina?, jejíž název odkazuje na slavnou Eliotovu báseň a kterou o tři roky později na předchozí práci volně navázal, Roszak zkoumá, jak a proč v západní kultuře došlo k potlačení transcendentního rozměru lidské osobnosti a nakolik tento proces přispěl k překotnému rozvoji umělého životního prostředí a technokratické politiky v městsko-průmyslové společnosti. Roszak tvrdí, že už dávno minula doba předstírání, že smrt Boha není politickou realitou. Represe náboženské vnímavosti, k níž v naší kultuře došlo během několika posledních staletí, jako by se stala společenskou a ekonomickou „nutností“, stejně jako projevy fyzického vykořisťování člověka nebo přírodních zdrojů. Konstatuje, že pro rozvoj městsko-průmyslové kultury byla evidentně stejně důležitá jako akumulace kapitálu nebo hlásání tuhé tovární disciplíny. Dokládá, s jak důslednou bezohledností a jakými prostředky byla represe náboženského cítění v průmyslové společnosti uplatňována. Ve svém díle Roszak provází čtenáře dějinami západní kultury a snaží se mu ukázat, jak „pradávnou gnózi“ (magickou a svátostní vizi přírody) nahradila v západní společnosti koncepce „jediné vize“, představující dominantní světonázor ve všem všudy materialistické společnosti. Pokouší se o znovunalezení duchovního rozměru života, ale také o hledání vyváženého vztahu člověka k přírodě. Roszak vlastně předjímá nástup nové ekologické vnímavosti, ústící ve zrod rozličných ekologických snah a hnutí. Obrací se v prvé řadě na zástupce nejširší vědecké obce a doufá, že právě ona by mohla podpořit duchovní regeneraci, jejíž potřebu naléhavě pociťuje. Když svou knihu končí slovy: „Myslím, že budoucí nová politika, a možná i radikalizace celé naší společnosti vzejde právě z energie duchovní a ekologické obnovy,“ nelze v něm přeslechnout jednoho z prvních hlasatelů „zelené politiky“, která od osmdesátých let 20. století začala získávat (především v západoevropských demokraciích) nepřehlédnutelnou pozici. Přestože radikální odklon od materialistické „jediné vize“ naši kulturu zřejmě teprve čeká, neztrácí Roszakova studie nic na své naléhavosti ani na počátku třetího tisíciletí. Vývoj dal totiž mnoha jeho kritickým i podnětným úvahám za pravdu.

Politolog a spisovatel Jiří Pehe podává ve své nové knize ucelený pohled na působení Václava Klause v české i zahraniční politice. Autor je znám jako dlouholetý Klausův kritik, avšak ve svém potrétu se pokouší popsat a zhodnotit nejen slabší, ale i silné stránky této politické osobnosti. Vyvaruje se při tom jak bulvárních postupů, jako jsou různá senzační odhalení a domněnky, tak i lacinému psychologizování. Jako základní metodu svého postupu zvolil autor výklad po jednotlivých letech od převratu v roce 1989 až do současnosti. Umožňuje mu to plasticky zachytit různá témata, stránky a rysy Klausovy osobnosti, jakož i vývoj a proměny jeho názorů a naturelu. Zároveň kniha poskytuje souvislý přehled politicko-ekonomického a společenského vývoje v Česku za posledních dvacet let, neboť přirozeně Václav Klaus u všeho podstatného byl a dění ovlivňoval, ať už přímo jako představitel moci, anebo nepřímo svými názory, postoji a komentáři. Kniha Jiřího Peheho je vůbec prvním pokusem - nepočítame-li četné adorace a sebeadorace ani povrchní pamflety -, jak seriózně zmapovat a zároveň kriticky zhodnotit význam a místo této kontroverzní osobnosti v moderních českých dějinách.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsá

Román volně navazuje na autorčin předchozí román Pod kůží. Hrdinka Simona je o dva roky starší, je vdaná a užívá si mateřských povinností se svým malým synkem a pubertální dcerou. Stále ještě se zcela nevyrovnala s tím, že ji rafi novaným způsobem opustil muž, kterému se tolik obětovala, a osud jí připravuje nové nástrahy. Stíny minulosti se znovu vynořují napovrch a Simona se jim musí bránit. A kromě toho musí hájit svou čest i své manželství a učit sebe i jiné milovat.