Prostor strana 23 z 62

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

V posledních padesáti letech mnozí historikové očerňovali britské impérium a dělali z něj násilnický zločinecký spolek, který po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck of“. O objektivnější pohled se pokouší britský historik Niall Ferguson a ukazuje, že z imperiálního dědictví vznikl moderní svět, který bereme jako samozřejmost: demokracie, volný obchod a globalizace. Ferguson líčí historii britského impéria od 16. do 21. století. Impérium, které v době svého vrcholu ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány, se příznivě podepsalo na vývoji Irska, Spojených států a Kanady, Indie, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, východní Asie a Číny. Podle Fergusona impérium neožebračovalo národy, které se ocitly pod jeho nadvládou, ale naopak zajišťovalo jejich ekonomický blahobyt tím, že díky této nadvládě byly tyto země politicky stabilní. Idea svobody odlišovala impérium v minulosti od jeho evropských soupeřů, což se mj. projevilo během boje proti nevolnictví. Autor rovněž vyzdvihuje funkční efektivitu impéria. Například v Indii 900 civilních úředníků a 70 tisíc vojáků vládlo 250 milionům Indů. Ferguson však netvrdí, že impérium bylo bez poskvrny. Naopak se pokouší ukázat, že často selhávalo při naplňování vlastního ideálu individuální svobody, zejména v počátcích otroctví a „etnických čistkách“ domorodých národů. Přesto však impérium razilo cestu volnému obchodu, volnému pohybu kapitálu a po zrušení otroctví i svobodnému pohybu pracovní síly. Kniha pro českého čtenáře představuje nejen možnost seznámit se s dějinami, fungováním a dědictvím britského impéria, ale zároveň jedinečnou příležitost korigovat obsah takových zažitých pojmů, jako je kolonialismus nebo vykořisťování.

Román o nacistickém teroru a českém odboji za protektorátu vyšel poprvé v německém exilovém časopise v Londýně na pokračování od léta 1943 do jara 1944 a jeho autorem je německy píšící spisovatel a novinář, rodák z moravského Šafova Ludwig Winder. Jeho děj počíná dnem, kdy do Prahy vjíždějí 15. března 1939 německé tanky. Poctivý český úředník Josef Rada si toho však pro samé sestavování tarifů téměř nevšimne. Teprve později, když nacisté odvlečou jeho syna do koncentračního tábora, začíná Rada spolupracovat s kolegy, kteří působí v odboji. Výsledkem jsou zdařilé sabotáže na dráze, jež znesnadňují německým vojskům přesun do Ruska. Netrvá ovšem dlouho, a Rada se svou ženou a dalšími odbojáři se sejdou v cele smrti. Na počátku se čtenář setkává s nehrdinnou, nevýbojnou, nevýznamnou postavou, která je upřímně oddána na jedné straně svým úředním povinnostem, na druhé straně roli ochránce a živitele rodiny. Klíčový moment románu nastává, když hlavní hrdina nahlédne, že jsou situace, kdy i ochranu vlastní rodiny může ve skutečnosti provádět jen tehdy, převezme-li odpovědnost za dění ve větším celku, třebaže tím to, co chce bezprostředně chránit, ohrozí. Manželka, syn i synova přítelkyně, kolegové v úřadě - všichni za vypjaté situace opouštějí své role hospodyněk, nadějných studentů medicíny, vášnivých zahrádkářů, a i když je Ludwig Winder na poslední stránce knihy přenechává popravčí četě, zakoušíme radost nad tím, že "dobrá věc se podařila" a člověk neselhal, že lidé v sobě v krajních momentech nacházejí sílu, která se v poklidných dobách zdá nedosažitelná.

Autor se ve svém románu zabývá nacistickou minulostí Německa, která se přes individuální osudy prolíná se současností. Napínavý příběh hlavního hrdiny je zároveň cestou k vlastní identitě.

V této práci populární francouzský filozof analyzuje fenomén hyperkonzumní společnosti. Konzumentství mj. proniklo do vztahů v rodině a náboženství, ke kultuře a využití volného času. Vše nasvědčuje tomu, že vytváří impérium bez jediného slepého místa a bez hranic. Soukromé slasti však člověku přinášejí jen dílčí štěstí: Gilles Lipovetsky ukazuje, že nikdy dříve nebyl jedinec stíhán takovými úzkostmi jako dnes.

Kniha je výborem z korespondence a deníkových záznamů básníka Jiřího Karena z období jeho totálního nasazení v Říši v letech 1942–1945. Z básníkovy pozůstalosti jej sestavil a edičně připravil Josef Ruszelák. Adresáty dopisů jsou jednak Karenovi přátelé z hradeckého gymnázia – začínající literáti Jiří Šotola, Zdeněk Rotrekl, František Lazecký –, a také jeho platonická duchovní přítelkyně Věra Lhotská. Vedle jednotlivých dopisů faráři a profesorovi, tvoří další proud korespondence dopisy rodině a příbuzným. Na korespondenci plynule navazuje Karenův deník z první dovolené z Říše a deníkové záznamy popisující konec války a útěk z Nordhausenu. V Karenových dopisech a deníkových záznamech se ocitáme přímo ve středu tehdejšího dění, bez pozdějších interpretací a posunů. Obsahují jednak celou řadu věcných, dosud málo známých informací, kupříkladu o starších ročnících pracovníků, kteří byli na práci do Říše naverbováni jako nezaměstnaní hned po okupaci, stejně jako o multikulturním prostředí pracovních lágrů, hierarchii příslušníků jednotlivých národů, o způsobu zacházení s nimi a míře jejich svobody. K tomu přistupuje řada informací a postřehů o všedním dnu totálního nasazení, práci, trávení volného času, konfliktech a společenství ve společných ubytovnách atp. Druhou rovinu knihy tvoří reflexe, způsob, jakým tehdy třiadvacetiletý Karen situaci, do níž je vržen, prožívá, zvládá a komentuje. Publikace představuje neobyčejně zajímavé, svým způsobem jedinečné svědectví o tom, co prožívali mladí Češi nasazení během druhé světové války a okupace v Říši. Je to svědectví mimořádné nejen svou autenticitou a dokumentárním charakterem, ale i schopností reflexe a literárního vyjádření.

Vzpomínky mosteckého rodáka, jazzového hudebníka Huberta Sigmunda, zachycují jeden z nejtemnějších úseků moderních českých dějin a zároveň tragické vyústění mnohasetletého soužití Čechů a Němců v naší zemi.

Kniha jedné z prvních modelek českého původu, jíž se podařilo úspěšně prorazit na světová mola a titulní stránky prestižních módních časopisů. Michaela Srbová Della Pia přináší osobité vyprávění o svém životě. Nečekejte žádná šokující odhalení ze zákulisí modelingu – i topmodelky jsou ženy z masa a kostí a žijí malými radostmi i starostmi, byť často poněkud nevšedními. Nechejte se na chvilku unést do světa krásných obletovaných žen, cvakajících fotoaparátů, zaoceánských letů a filmových kamer – ale i do světa obyčejných dní, nejistoty a nejrůznějších holčičích trápení, která lze nejlépe překonat nadhledem a notnou dávkou humoru.

Úspěšná holandská autorka tentokrát zvolila netradiční způsob vyprávění zapeklité rodinné historie. Postupně odhalované jednotlivé střípky příběhu prolínají celou knihou do celistvého obrazu zachycujícího v hlavní dějové linii milostný příběh studentů Katy a Stefana. Při jejich sbližování vyjde najevo až bizarní skutečnost: Stefanova matka za války ukrývala shodou okolností Katina otce, maďarsko-židovského cellistu Jana. Je dost dobře možné, že Jan je nejenom otcem Katy, ale i Stefana... Složité vztahy postav komorního příběhu zrcadlí Tessa de Loo ve velmi originální a strhující próze, která již okouzlila čtenáře i čtenářky v mnoha evropských zemích.

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.

Nové, rozšířené vydání zásadních rozhovorů profesora univerzity v St. Louis Harryho Jamese Cargasse a literárního historika Michaela Bauera s českým spisovatelem a publicistou. První rozhovor, pořízený v roce 1992 a publikovaný o rok později v knize Witnesses of Catastrophe (Svědkové katastrofy), představuje Lustiga jako vnímavého svědka největší lidské tragédie 20. století. V dialogu s Michaelem Bauerem, publikovaném v roce 1998 v časopise Tvar, zastihujeme Lustiga o několik let staršího a naléhavěji uvažujícího o smyslu a poslání literárního díla. Sherwinův esej je nejstarší – vznikl už v roce 1979 –, avšak otázky, které si klade a na něž se pokouší najít odpověď, neztratily nic na své aktuálnosti. Knihu doprovázejí fotografie Lustigovy "dvorní" portrétistky Petry Růžičkové.

V rozporu s tím, co se o Češích obvykle traduje – že jsou praktičtí, obezřetní a spíše přízemní –, zde existuje kupodivu značný počet romantiků: dobrodruhů, cestovatelů a následovatelů velkých ideálů. Potvrzuje to i neuvěřitelný příběh Josefa Bureše, muže, který jako osmnáctiletý překročil bez dokladů, ukryt v konstrukci nákladního vlaku, ilegálně hranici mezi Československem a Sovětským svazem. „Žil jsem v ideálech a věřil jsem, že je to stát nejspravedlivější pro prostého člověka. Ale poznal jsem úplně něco jiného. Uvěznili mě, obvinili ze špionáže a odsoudili. Žil jsem v hrůzných podmínkách v sovětském vězení a potom ve vyhnanectví na Sibiři. Napsal jsem o tom příběh a chtěl bych ho vydat...“ napsal v průvodním dopise k rukopisu své knížky. Rok prožil v nejtvrdších podmínkách sovětských věznic, poté dva roky vyhnanství „v kruté, ale přitom překrásné Sibiři“. Po amnestii, jež následovala po Stalinově smrti, strávil jako propuštěný vězeň další dva roky neustálým stěhováním, marným hledáním obživy a tahanicemi se všemocnou sovětskou byrokracií poznamenanými strachem, aby se nemusel stát sovětským občanem a aby se mohl se svou ženou, kterou si našel na Sibiři, a dcerkou vrátit zpět do Československa. Burešovy vzpomínky přitom nejsou drsnou a chmurnou zprávou o podmínkách v sovětských věznicích a táborech. Autor je (ostatně dodnes) nabitý pozitivním životním elánem. Se stejným optimismem, s nímž vylíčil svůj dobrodružný přechod hranice a uvěznění, zaznamenává těžké osudy mnohdy až bědných lidí, jež na své pouti poválečným Sovětským svazem poznal. Sibiřský tábor v jeho podání připomíná pionýrský život kanadských lovců. Osobitý půvab textu dodává především Burešův jazyk a styl: zvláštní směsice češtiny a jen částečně zvládnuté ruštiny obdařuje vyprávění atmosférou prostoty a neochvějné upřímnosti.

„Dnes ráno si zakládám tento deník, abych jednou věděla, co jsem za války dělala,“ napsala si Vlasta Lavalová 17. června 1942 na jeho první stránku. Dívka ze zámožné rodiny byla tehdy totálně nasazená jako zahradnická dělnice na statku svého strýce ve vesnici nedaleko Plzně, ale už v zabraném českém pohraničí, kde její rodina až do Mnichova žila. Vrací se tedy do míst, která jsou jí dobře známá a kde prožila i celou sudetskou krizi i nepochopitelnou proměnu mnoha německých obyvatel v nadšené henleinovce. A vrací se vlastně v trojí roli: jako Češka, jako bývalá „zámecká“ slečna a jako totálně nasazená příslušnice protektorátu. Původně soukromé zápisky pořízené vnímavou, citlivou a přesně pozorující mladou ženou čteme dnes, s odstupem šedesáti let, jako neobyčejně zajímavý dokument o období druhé světové války prožité v prostředí, do něhož Češi většinou neměli přístup a v němž se krátce předtím odehrála jedna z největších tragédií moderních středoevropských dějin – rozpad česko-německého konfliktního společenství na území Čech. Tato rovina je doplněna vyprávěním Vlasty Lavalové, v němž z dnešního pohledu rekapituluje svůj život. Obě roviny knihy tak vytvářejí autentickou výpověď o životě generace, která byla formována zkušeností Mnichova, válkou a protektorátem a jejíž postoje a přesvědčení spoluvytvářely českou společnost v poválečných letech.

Monografie německého literárního kritika a předního odborníka na život a dílo Thomase Bernharda, jednoho z nejvýraznějších autorů minulého století, jehož dílo je významem srovnatelné s literárním odkazem Beckettovým nebo Joyceovým.Hoell postupuje chronologicky – od roku 1931, kdy se Thomas Bernhard narodil v klášterní nemocnici sv. Alžběty v holandském Heerlenu (jeho matka se tam uchýlila z Rakouska ze strachu před ostudou kvůli nemanželskému dítěti), přes nelehké dětství, válečnou zkušenost, těžkou plicní chorobu, kvůli níž strávil mnoho měsíců v nejrůznějších nemocnicích a sanatoriích, kde posléze začal psát první příspěvky pro salcburský deník, až po dráhu uznávaného i zavrhovaného básníka, prozaika a dramatika.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .