Prostor strana 30 z 48

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale málo platné někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu, říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Na úsvitu moderního věku se v Itálii setkaly tisíce nadšených diváků se slavnými aviatiky a umělci, mezi nimiž nechyběli Franz Kafka, Louis Blériot, Giacomo Puccini, Glenn Curtis, Max Brod a Gabrielle D’Annunzio. Pražský rodák Peter Demetz, emeritní profesor Yaleské univerzity, se vydal v jejich stopách a zjistil, že onoho 11. září 1909 se nejen proťaly cesty Franze Kafky, Gabriela d´Annunzia a Giacoma Pucciniho, ale že se tito umělci v Brescie setkali s leteckými inženýry i odvážnými aviatiky. Demetz popisuje dobrodružnou podívanou a dění kolem letecké přehlídky včetně jejích nečekaně melodramatických příprav a zároveň rozšiřuje naše znalosti o kulturní historii. Stejně jako Kafku ho uchvacují letecká esa – Američan Glenn Curtis, Ital Mario Calderara a úřadující král oblak Louis Blériot z Francie: i oni ostatně byli umělci ve svém vlastním oboru…

Román o Janu Palachovi zachycuje krátký, ale o to pohnutější úsek našich národních dějin - šest měsíců od srpna 1968 do ledna 1969. Lenka Procházková zvolila pro zpracování daného tématu románovou formu, avšak vychází z pečlivého studia reálných faktů a dostupných materiálů; o Janu Palachovi zpracovala už v roce 1988 dokumentární knihu, která vyšla v samizdatové edici Petlice.

Bývalý premiér Vladimír Špidla v otevřeném rozhovoru o životě a zákulisí politiky. Od ruské invaze v roce 1968 má v podvědomí, že kdykoliv se může stát něco, co člověku obrátí život naruby. Následkem brutality komunistické policie skončil na psychiatrii, později se i s univerzitním vzděláním musel kvůli špatnému kádrovému profilu živit manuální prací. Po listopadu 1989 ho strhla politika a vrhnul se do resuscitace sociální demokracie. Léta stál po boku Miloše Zemana, s jehož podporou dosáhl politického vrcholu, ale pak se rozešli a Miloš Zeman stál za pádem Špidlovy vlády. Během působení ve funkci premiéra musel zápasit s následky nejhorších povodní v historii naší země, současně úspěšně dovedl Českou republiku do Evropské unie. Šest let působil jako evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti. V současnosti vede Masarykovu demokratickou akademii a na návrat do exekutivní politiky údajně už nepomýšlí. Jak dnes Vladimír Špidla hodnotí svá vítězství a porážky? Jak se dívá na Evropskou unii a na svoji spolupráci a následný souboj s Milošem Zemanem? Proč některé věci udělal a jiné ne? Jak vnímá válku na Ukrajině? Politický veterán v rozhovoru se zkušeným novinářem Lubošem Beniakem, který ho nikdy nevolil, rekapituluje svou životní dráhu a neobvykle otevřeně mluví o zákulisí politiky. Knihu doprovází řada fotografií z rodinného archivu Vladimíra Špidly i dokumentárních snímků z průběhu jeho politické kariéry.

Ve druhé polovině devadesátých let byl ze všech amerických politiků v Evropě asi nejméně vděčným úkolem pověřen člen Clintonovy administrativy Stuart E. Eizenstat. Jeho mise nesouvisela s Ruskem, Středním východem, Jugoslávií ani jiným neuralgickým bodem tehdejší doby. Měla poskytnout obětem druhé světové války satisfakci – byť značně opožděnou a nedokonalou – ve formě odškodnění, avšak udržet dobré diplomatické vztahy se zeměmi, které čekala nepříjemná povinnost: platit. Eizenstat na základě svých zážitků sepsal osobní výpověď o tom, jak se holocaust stal padesát let po válce politickým a diplomatickým bitevním polem.

Autor bestselleru Krysí stezka, syn židovských rodičů, rekonstruuje osobní a intelektuální genezi dvou mužů, kteří stáli u zrodu myšlenek genocidy a zločinů proti lidskosti, přičemž oba, aniž by o sobě věděli, studovali na téže univerzitě u stejných profesorů ve Lvově, někdejším významném kulturním centru Evropy. Příběh je také vzpomínkou na autorova dědečka Leona Buchholze, který manévroval Evropou tváří v tvář nacistickým zvěrstvům. Kniha byla vyznamenána Cenou Baillieho Gifforda za vynikající dílo literaturu faktu.

Daiyu se nikdy nechtěla podobat tragické hrdince ze slavného čínského románu, po níž dostala jméno. Stanu se někým, kdo se nebude přizpůsobovat vůli osudu, sama napíšu svůj vlastní odkaz, slibovala si. Její šťastné dětství je však přerváno zmizením rodičů a ona se musí ze dne na den vzdát domova i budoucnosti, kterou si pro sebe představovala. V chlapeckém převleku a pod falešným jménem prchá z venkova do města, kde se jí podaří získat práci v kaligrafické škole. Talentem a pílí zaujme svého mistra, a dokonce sní, že se stane učitelem jako on. Zároveň věří, že když pochopí podstatu kaligrafie, její život se změní. Pak ale přichází další rána, když je na rybím trhu unesena a po čase propašována do San Francisca, kde má být dalším přírůstkem v čínském nevěstinci. Daiyu se neustále snaží přizpůsobit novému prostředí a uniknout prokletí svého jména, nepříznivé okolnosti ji nutí pečlivě skrývat a měnit vlastní identitu. Když už se cítí v bezpečí, protičínská vlna násilí zasáhne nakonec i městečko, kde žije. Tehdy se dívka vrátí ke všemu, čím byla dřív včetně toho, co nejvíc chtěla nechat za sebou a konečně vznese nárok na vlastní jméno a příběh. Román přináší zajímavé odkazy na tradiční čínskou kulturu a seznamuje čtenáře s méně známou kapitolou historie amerického Západu osmdesátých let 19. století.

Jednoho dne v dubnu 1939 si advokát Albert Mráz přečte útočný článek v týdeníku Gardista o sobě samém. V textu anonymní autor uvádí, že přednedávnem si židovský advokát Albert Marton, z jehož jména jde v kraji hrůza, změnil jméno na Mráz, aby dál mohl ožebračovat a vysávat slovenský lid. Článek vyzývá k tomu, aby byla znemožněna další advokátská praxe tohoto židovského vykořisťovatele. Od této chvíle se rozehrává příběh o záchranu rodiny, nejprve zaměstnání a majetku, později holé fyzické existence. Zkušená slovenská prozaička se ve svém románu vrací do doby tzv. slovenského státu v letech 1939–1945 a sleduje osud jedné smíšené židovsko-slovenské rodiny, respektive její zápas o přežití. Autorka tak zpracovává téma, které je ve slovenské literatuře stále živé a aktuální – téma slovenského antisemitismu a podílu slovenské společnosti na holokaustu. Vrománu se střídají pasáže zachycující přímo dění v dané době, tedy vypravěčovo líčení, a vzpomínky jedné z postav – dcery hlavního hrdiny doktora Mráze, nyní již pětadevadesátileté Anny. Toto umožňuje autorce konfrontovat dva přístupy – pohled zevnitř dění a doplňující a obecnější pohled někoho, kdo už ví, kam vše vedlo a jak to historicky dopadlo. Oba pohledy se váží k témuž příběhu, jejich střídání vhodně stanovuje rytmus četby a nenásilně umožňuje i čtenáři, který není obeznámen s dějinami tzv. slovenského státu, vnímat konkrétní historický kontext. Mrázovi se s vynaložením značného úsilí a prostředků, jakož i s pomocí slušnějších lidí zpočátku daří udržet status Nežida, ale smyčka okolo jeho rodiny se nezadržitelně stahuje. Autorce se podařila čtivá, pronikavá a působivá sonda do života jedné malé společnosti v tragické historické době.