Prostor strana 30 z 62

Kniha slavného astrofyzika a popularizátora vědy Michia Kakua ukazuje, kam by lidstvo mohlo dospět v oblasti kosmických letů, zlepšování člověka a osidlování vesmíru. Mimo jiné se zabývá cestováním na Mars, hledáním mimozemského života, kombinováním lidské báze s robotikou a uvažuje také o možných stupních vývoje vesmírných civilizací. Zamýšlí se rovněž nad možnými scénáři vývoje či zániku vesmíru a způsobům, jak by budoucí lidská civilizace mohla přežít i jemu navzdory. Autorův pohled je optimistický, a přestože možné negativní dopady technologie nepřehlíží, zaměřuje se spíše na výsledky a přínos rychle se rozvíjejícího lidského poznání. Každé z témat je podepřeno autorovou špičkovou znalostí vědy a kniha je díky nebývalému vypravěčskému talentu přístupná všem zájemcům o vesmírné perspektivy lidské budoucnosti.

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní.

Autoritářští populisté po celém světě – od Indie po Turecko a od Polska po Spojené státy – rozšiřují a upevňují svůj politický vliv a moc. Máme-li porozumět tomu, jak velkou hrozbu tento vývoj představuje a jak se mu lze bránit, musíme nejdříve pochopit příčiny atraktivity a stability, jimž se liberální demokracie po druhé světové válce v globálním měřítku těšila, a popsat tendence, jež tuto stabilitu v konečném výsledku narušily. ­Yascha Mounk spatřuje klíčový problém v odloučení obou bytostných složek liberální demokracie, tedy garantování lidských a občanských práv na jedné straně a schopnosti řídit se aktuální lidovou vůlí na straně druhé. Narušením rovnováhy, jež je pro liberální demokracii životně nutná, vznikají dvě problematické formy: nedemokratický liberalismus, v němž obyvatelstvo ztrácí vliv na počínání politických elit, a neliberální demokracie, v níž vůle lidu potlačuje práva jednotlivců a menšin. Autor se snaží vystihnout specifické příčiny, jež posilují přitažlivost autoritářských programů, a navrhuje konkrétní kroky do budoucna, zahrnující též nastolení tolerantního, inkluzivního pojmu národa.

Novela Mlha nad Iquique vypráví o nefungující rodině z pohledu mladého chlapce, studenta žurnalistiky, vyrůstajícího s rozvedenou matkou v chudých poměrech. V knize líčí, jak jede s otcem a jeho novou rodinou z hlavního města Santiaga přes poušť na sever a pak za hranice do Peru, kde mají chlapci udělat nové zuby. V krátkých kapitolách se střídají lyrické pasáže a popisy od­osobněné pusté krajiny s jednoduchým dějem a s protagonistovými představami o budoucnosti. Autorův styl je stručný a přesný, zachycuje mrazivou prázdnotu krajiny, odrážející osiřelost vypravěčova života. Působivý, naléhavý a zároveň velmi čtivý text lze číst jako metaforu neuspokojivého života v post­diktatuře, kde nikdo nebyl potrestán za zločiny proti lidskosti, i jako smutný obraz rozpadu moderní rodiny. Diego Zúniga (1987), představitel nejmladší generace chilských spisovatelů, se narodil v Iquique na severu země. Jeho první povídky vznikly v literárním kurzu, kam se zapsal v šestnácti letech. Později si jako studijní obor zvolil žurnalistiku, kterou vystudoval na katolické univerzitě v Santiagu. Jeho první vydanou knihou se stala v roce 2009 novela Mlha nad Iquique (Camanchaca), která zaznamenala velký ohlas a byla přeložena do mnoha jazyků včetně angličtiny a francouzštiny. V roce 2015 navázal románem Racimo (Kazetová bomba), inspirovaným skutečným příběhem sériového vraha. Jeho zatím poslední vydanou a rovněž úspěšnou knihou se stala v roce 2016 sbírka povídek s názvem Ninos héroes (Dětští hrdinové). Zúniga získal mnoho literárních cen a v roce 2017 byl zařazen mezi třicet devět nejlepších latinskoamerických spisovatelů do čtyřiceti let.

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní.

Autor v románovém zpracování zachycuje skutečné osudy žen odvlečených po druhé světové válce do sovětského gulagu z různých koutů střední Evropy, přičemž jeho protagonistka Irena Kalaschová pochází z Československa. Umělecká výpověď o stalinských trestaneckých táborech je o to působivější, že zlo je tu pácháno na ženách, zpravidla zcela nevinných a ocitnuvších se na Sibiři často z těch nejabsurdnějších důvodů. Ústřední příběh Ireny Kalaschové je o fatální nespravedlnosti, ztrátě rodiny a přátel, o utrpení a mateřské lásce, o vzdoru a vůli nikdy se nepoddat. Prostřednictvím jejích osudů nahlédneme do života ženského kolymského lágru na Dálném východě. Tvoří ho nejen trestankyně žijící a pracující v otřesných podmínkách, ale i řada dalších tragických či bizarních postav, zejména dozorkyň. Ti všichni vytvářejí předivo složitých vztahů, avšak táborový svět není rozdělen na dobré a špatné, ale na lidi s nadějí a bez ní.

Odvahu nevzdat boj, který se zdá předem ztracený, projevil autor po smrti svého otce, když dobrovolně odešel z Česka do Nigérie, aby odvrátil pád hrozící jeho rodině. Do Afriky se vrací jako dědic otcova trůnu, následuje volání dávné rodové tradice a přebírá odpovědnost za osud rodiny, kterou však sotva zná. Na této cestě nachází nejen své kořeny a novou identitu, ale často se také ocitá na pokraji smrti, opuštěn blízkými i svou životní láskou a vydaný všanc jednomu z nejnebezpečnějších míst naší planety. Skutečný příběh přináší čtenářům syrovou výpověď o drsném životě na africkém kontinentu a ukazuje, že i v nejtěžších chvílích si lze zvolit cestu svobody a naplnit své životní poslání.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospiceEma, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie… Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Autor ve svém autobiografickém románu vypráví o životě bezradného intelektuála Maartena, místy vážně a s psychologickým vhledem, místy s odlehčenou ironií a vtipem. Kniha se neustále pohybuje na rozhraní minulosti a přítomnosti. Minulost čtenáři odkrývá přísnou výchovu jedináčka Maartena na samotě rodinného zelinářství v padesátých letech, v přítomnosti zase sledujeme jeho genetický výzkum, pokusy o navázání kontaktů s ženami a výjezd do Švýcarska na vědeckou konferenci. Jak název napovídá, románem prolíná citlivé líčení přírody, sloužící jako paralela k psychickým stavům protagonisty, trpícího neurózami a vnitřními strachy. Před zrakem čtenáře se tak střídají obrazy vody, světla i švýcarských hor.

Ve druhém románu Eleny Ferrante, stejně jako ve všech pozdějších, je hlavní hrdinkou žena stržená vírem svých emocí a dávných vzpomínek. Olgu, spisovatelku žijící v Turíně, která se vzdala své kariéry ve prospěch rodiny, opustí zdánlivě bezdůvodně manžel a nechá ji topit se v pochybách a klamných nadějích na jeho návrat. Olga se nejprve snaží žít jako doposud a zůstat za všech okolností klidná, ale do mysli se jí neustále vkrádá vzpomínka z jejího dětství v Neapoli na ženu opuštěnou mužem, které ona sama přezdívá Chudinka. Té se za žádnou cenu nechce podobat, ale jak se odkrývají důvody manželova odchodu, propadá se stále víc do beznaděje, deprese a neschopnosti postarat se o svou rodinu. Elena Ferrante dokázala pád své hrdinky na dno vylíčit s naléhavou intenzitou a detailně popsala hluboké výkyvy mezi zdánlivým vnitřním klidem a hysterií, které doprovázely Olžin přerod závislé ženy v samostatnou bytost. Kniha byla zfilmovaná italským režisérem Robertem Faenzou. Jednu z hlavních rolí si zde zahrál i známý a úspěšný hudebník Goran Bregovic. Elena Ferrante je pseudonym spisovatelky (nebo spisovatele?) z Neapole. Nikdo její pravou totožnost nezná, ačkoliv se o ní mnoho spekuluje. Elena Ferrante si nechodí ani pro ceny, kterých za své dílo získala hned několik.

V souboru dvanácti povídek zachytil autor jak předrevoluční osudy různorodých hrdinů, tak peripetie, s nimiž se potýkala společnost v devadesátých letech. Výjimku tvoří literární zpracování pohnutého života italského šlechtice z doby renesance, které autor pojal v duchu soudobých žánrů. Společným rysem Moníkových povídek je nadsázka, lehkost jazyka a melancholická poetičnost, která prosvítá v některých povídkách. Propracovanost postav ukazuje na autorovu výbornou znalost lidí ze širokého spektra společnosti od mafiánského podsvětí až po nejbohatší vrstvy, z nichž nejlépe vychází takzvaný obyčejný člověk, který se často nechtěně a proti své vůli stává hrdinou. Na lidské slabosti nahlíží autor s ironií, přesto však laskavě a s pochopením.

Gabrielle Chanelová (1883–1971) alias Coco Chanel se vyšvihla z chudých poměrů, dosáhla jedinečného společenského úspěchu, způsobila revoluci v dámském odívání a stala se nejvlivnější módní návrhářkou 20. století. Nový životopis této moderní ženy par excellence poukazuje na zásadní novátorství jejího návrhářského stylu. Tématem legend se staly její četné milostné vztahy, jejichž dramatické a tragické podrobnosti často dřívějším životopiscům unikaly: vtipná a uhrančivá Coco byla múzou, patronkou či milenkou Picassa, Dalího, Stravinského a dalších pozoruhodných osobností. Lisa Chaneyová ve své biografii čerpá z nově objevené milostné korespondence. Poprvé rovněž odkrývá zasutá témata jako Coco a drogová závislost, její lesbické vztahy i poměr s německým důstojníkem za druhé světové války. Coco Chanel však též pronikavě zasáhla do vývoje moderního umění a předkládaný životopis líčí její osobnost se všemi nuancemi. Odhaluje tak vnitřní motivaci, tvůrčí energii i skrývaná utrpení této emocionální a často nepochopené ženy.

Román Na ostří nože je vyzrálou ukázkou Maughamova umění. Je to příběh mladého Američana Larryho Darrella, který se jako letec dobrovolně účastnil první světové války. Po návratu domů, do blahobytného prostředí poválečného Chicaga, nedokáže znovu zapadnout do společnosti svých vrstevníků a je lhostejný k americké představě úspěšného mladého muže. Odpovědi na otázky vyššího smyslu života, které si po krutých prožitcích z války nepřestává klást, hledá nejprve v knihách starých filozofů a později přímo u indických mudrců, jejichž žákem se stává. Neméně zajímavé je autorovo líčení postav z Larryho života, jeho bývalé snoubenky a její rodiny, snobského strýce Elliotta – a vedle toho i odvrácené strany přepychového života velkoměst.

Centrem románu je rodinný dům profesora ornitologie Ivana Alexandroviče stojící na moskevské ulici Sivcev Vražok. Plastická rodinná kronika, odehrávající se v letech 1914–1920, slouží jako mikrokosmos, v němž se zrcadlí střet ruské inteligence s dějinnými katastrofami počátku 20. století – první světovou válkou, ruskou revolucí a bolševickým terorem v době válečného komunismu. V 86 krátkých kapitolách, sledujících osudy profesorovy rodiny i řady vedlejších postav, se v ostrých střizích, připomínajících principy montáže ruského avantgardního filmu, střídají detailní záběry se záběry celku, záběry statické a dynamické, dějinná mikroúroveň s makroúrovní. Osudy jednoho domu na ulici Sivcev Vražok se tak kompozičně i dějově stávají jen střípkem vyjmutým na malou chvíli z běhu tragického času.

Sbírka povídek Děti Nového světa zavádí čtenáře do blízké budoucnosti, v níž hraje technika, počítače, sociální sítě a virtuální realita tu nejdůležitější roli, roli mnohem významnější než lidská interakce a vztahy obecně.Hrdinové příběhů žijí v utopickém světě, zdánlivě dokonalém, který člověku zajišťuje veškeré uspokojování fyzických potřeb, ale zároveň vytváří závislost na technických výdobytcích moderní společnosti, v níž jedinci ztrácejí kontakt nejen sami se sebou, ale i se svými blízkými, s partnery, dětmi, se sousedy, a své frustrace ignorují vytvářením paralelních virtuálních světů a umělých vzpomínek, které se svou dokonalostí snaží zastřít bezútěšnou skutečnost.Alexander Weinstein prostřednictvím svých povídek tematizuje problematiku technologického vývoje a umělé inteligence, upozorňuje na jejich návykovost, hranice a slabiny, na malém prostoru dokáže postihnout směr, kterým se naše společnost ubírá, a vystavět dokonalý obraz světa, který nemusí být tomu současnému až tak vzdálený.

Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.