Prostor strana 32 z 62

Volby ve Spojených státech v listopadu 2016 otřásly americkou i mezinárodní scénou. Jejich výsledek šokoval nejen poraženou Hillary Clintonovou, ale i vítěze voleb Donalda Trumpa. Zaskočil též americké spojence v NATO. Překvapil i Kreml a snad jen tam se radovali. Podle Dmitrije Peskova prý kremelští oslavovali Trumpův triumf pitkou, která trvala tři dny. Od vstupu Trumpa do Bílého domu už uplynul víc než rok, ale stále není jasné, jak mohl právě on vyhrát. Hardingova kniha přináší existenčně důležité informace. Částecně i díky ní dnes nikdo na Západě nepochybuje o ruské zpravodajské operaci ve prospěch Donalda Trumpa. A v racionálních momentech o ní ve skrytu své duše nepochybuje ani on sám. Barevná fotografická příloha.

Historická práce profesora Bostonské univerzity se zabývá kořeny a směry Benešovy zahraniční politiky od konce první světové války až do mnichovské dohody v roce 1938. Lukeš podrobně dokládá počátky československé politiky vůči nově vzniklému sovětskému Rusku a důsledky jeho pozdějšího právního uznání stejně jako nesnáze středoevropského státu a Benešovy zahraniční politiky v mantinelech daných aktivním ruský přístupem a poněkud apatickým postojem Západu. Zabývá se Benešovou rolí v tzv. Tuchačevského aféře, reakcí jednotlivých politických seskupení po anšlusu Rakouska, atmosférou kolem částečné mobilizace v květnu 1938, jakož i různými aspekty politiky spojenců a Sovětského svazu před mnichovskou dohodou. Lukešova práce je ve skutečnosti dokumentem o vzestupu a pádu nezávislého Československa.

Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Román klasika anglické literatury vyšel poprvé v roce 1930 a čtenáři v postavě spisovatele Edwarda Driffielda záhy odhalili skutečného romanopisce Thomase Hardyho. Děj se odehrává od devadesátých let 19. století do konce dvacátých let století 20., kdy je vypravěč, rovněž spisovatel William Ashenden, požádán svým kolegou Alroyem Kearem o pomoc se sepsáním životopisu nedávno zesnulého Driffielda. Maugham byl vynikajícím pozorovatelem a dokonale poznal prostředí umělců a vůbec lidí z vyšších vrstev. Ve svém románu vykresluje s precizností a vtipem nejen události a společenské prostředí, ale především konkrétní lidské charaktery. Mistrně vylíčil zejména Driffieldovu první manželku Rosie, která je centrální postavou románu. Rosie je zosobněním nespoutané, bezprostřední a živelné ženskosti, která vybočuje z konvenčních společenských norem, a je často kvůli své uvolněné morálce, prostotě a „obyčejnosti“ trnem v oku lidí z vyšší společnosti. Román, napsaný před necelým stoletím, je i pro dnešního čtenáře poutavý díky mistrovskému vypravěčství a dokonale propracované psychologii postav. Česky byl titul publikován poprvé v roce 1975, nyní vychází v revidovaném vydání již jako třetí svazek z Maughamovy tvorby v edici Pozdní sběr.

Paříž, New York, Švýcarsko, zapadlý kout amerického venkova – to všechno jsou místa, která Irwin Shaw, jeden z nejlepších amerických prozaiků 20. století, mistrovsky zachytil ve své povídkové sbírce Láska v temné ulici. Věrně zobrazené prostředí však nebylo jeho jedinou doménou, vynikal především jako výborný vypravěč. Jako málokterý spisovatel dovedl spojit zvučný, mužný a někdy lehce ironický projev svých povídek s nevšedně jemným pochopením i těch nejniternějších pohnutek lidského chování. Shawův svět je v podstatě tragický, přestože on sám zdaleka není pesimista. V jeho civilních příbězích nejednou zazáří lidská něha, nesobeckost, obětavost a upřímný cit. Shaw obdivuje člověka a přes všechny výhrady věří v jeho morální sílu. Povídky dosahují po formální stránce vysoké úrovně, vynikají jak vtipnými dialogy, tak skvělou kresbou charakterů a Irwin Shaw v nich dokazuje, že je právem považován za mistra tohoto žánru.

Již třetí vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Soubor povídek Hádej, můžeš jednou je debutem mladé české autorky, která svou pozornost soustřeďuje na zdánlivě obyčejné lidské osudy – rozvedená žena s dcerou, zadlužený mladý muž, stárnoucí modelka, nespokojená novomanželka, osamělá samoživitelka, záletník, v kolektivu ­neoblíbená dívka nebo svobodná učitelka toužící po lepším životě. Spojnicí všech povídek je nespokojenost s vlastním životem a neschopnost vyrovnat se s tím, co přináší. Proto si s některými osud více či méně pohraje, zavede je na scestí i do záhadných a neuvěřitelných situací. Své dobře vypointované příběhy vypráví autorka s nadhledem a humornou nadsázkou, ale nevyhýbá se ani vážnějším či tragičtějším momentům lidského života.

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu.Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu „dobu kulturního rozkvětu“. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby.Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech – literatuře, hudbě, divadlu a filmu – reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako „odpor a odboj“ nebo „kolaborace“. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců – spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.

Ve svém románu se Iva Tajovská vrací do doby před sto lety, kdy skončila první světová válka a vznikla Československá republika. Na příběhu jedné východočeské rodiny ukazuje, jak válka poznamenala tragicky nejen osudy a životy lidí, ale i elementární mezilidské vztahy. Dějovou osu tvoří narůstající manželská krize mezi navrátilcem z italských legií učitelem Vojtou a jeho ženou Annou. Její příčinou jsou odlišné životní zkušenosti. Zatímco Vojta v italském zajetí vstupuje jako pravý vlastenec do československých legií a domů se vrací plný nadějí v souvislosti se vznikem nové republiky, Anna je nucená dřít na venkovském hospodářství, starat se o nemocného tchána, a především se musí vyrovnat se ztrátou mladšího syna během epidemie španělské chřipky, jakož i s tím, že starší syn je nezvěstný někde na italské frontě. V citové krizi obou hlavních postav se však projevuje i odlišnost mužského a ženského pohledu, respektive jiná hodnotová hierarchie mužského a ženského světa. A tak i to, na co je Vojta jednoznačně hrdý boj za svobodu, vyšší ideály a vojenskou statečnost , vnímá Anna jako cosi problematického, až nezodpovědného, totiž trápí ji, že zbytečně riskoval, nemyslel na rodinu, šel proti svým, a dokonce možná obrátil zbraň i proti vlastnímu, nyní nezvěstnému synovi. Odpusť, že jsem se vrátil je román o lásce, přátelství a rodičovství, o tom nejpodstatnějším v mezilidských vztazích. Zároveň je zasazen do konkrétních společenských a historických souvislostí kolem roku 1918 a čtivým způsobem tak zpřítomňuje současnému čtenáři toto přelomové období našich dějin.

Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu.Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal. Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská.Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.

Řecký historik Thúkýdidés popsal v Dějinách peloponnéské války dynamiku, která v 5. století př. n. l. vedla k velké antické válce mezi Athénami, jejichž moc vzrůstala, a dominující Spartou, u níž tyto změny vyvolaly velké obavy. Graham Allison, profesor politických věd z Harvardu, má za to, že podobná dynamika se v posledních pěti staletích šestnáctkrát opakovala. Na průřezu historií ukazuje, že dvanáctkrát skončil závod rostoucí velmoci s hegemonem válkou. Jen čtyřikrát se podařilo zachránit mír. A sedmnácté opakování je na obzoru: globální pořádek čelí zásadní otázce, zda mohou výrazně posilující Čína a stávající velmoc Spojené státy uniknout z Thúkýdidovy pasti. Autor, který má dar svým historickým rozhledem zaujmout nejen odborníky, ale i běžného čtenáře, předkládá závěry a postupy nutné k tomu, aby bylo možné vyhnout se válce.

Ve druhém dílu tetralogie Geniální přítelkyně italské autorky Eleny Ferrante je přesvědčivě zachyceno období mládí dvou přítelkyň Eleny a Lily, objevování vlastního těla a sexuality. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie jakoby probouzí k životu, poznává zábavu, bezstarostnost, hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí Příběh nového jména zachycuje dobu mládí obou hrdinek a soustřeďuje se na objevování jejich vlastní sexuality, slasti a bolesti, jež jsou s ní spjaty, a také na nesnadnou situaci geniálních, svobodomyslných a zároveň po lásce toužících dívek ve světě neapolských mužů, pro které milovat znamená především vlastnit. Toto téma rezonuje s historickým pozadím děje, s báječnými šedesátými lety, kdy se Itálie po letech fašismu a války konečně probouzí k životu, hospodářsky se rozvíjí, podporuje obchod a podnikání, ale taky bezskrupulózní dravost, poznává zábavu a hmotný blahobyt (či alespoň jeho iluzi). Přichází sexuální revoluce, ale i studentské a dělnické nepokoje, vyostřují se střety mezi pravicí a levicí, camorristé Solarovi se stávají neomezenými vládci periferní čtvrti, ale jejich ambice sahají daleko za její hranice A Elena s Lilou prožívají osudové horké léto na Ischii, které jim oběma vnese do života cit, vášeň a spoustu bolesti, s níž se budou moci vyrovnat jedině pomocí psaného slova. Psaní jako terapie, jako hledání řádu, jako způsob oživování i umrtvování skutečnosti dostává v jejich příběhu a osudu stále větší prostor a upřímná výpověď o ženském přátelství opět strhne čtenáře svou hloubkou a intenzitou.

Ve svém románu se Iva Tajovská vrací do doby před sto lety, kdy skončila první světová válka a vznikla Československá republika. Na příběhu jedné východočeské rodiny ukazuje, jak válka poznamenala tragicky nejen osudy a životy lidí, ale i elementární mezilidské vztahy. Dějovou osu tvoří narůstající manželská krize mezi navrátilcem z italských legií učitelem Vojtou a jeho ženou Annou. Její příčinou jsou odlišné životní zkušenosti. Zatímco Vojta v italském zajetí vstupuje jako pravý vlastenec do československých legií a domů se vrací plný nadějí v souvislosti se vznikem nové republiky, Anna je nucená dřít na venkovském hospodářství, starat se o nemocného tchána, a především se musí vyrovnat se ztrátou mladšího syna během epidemie španělské chřipky, jakož i s tím, že starší syn je nezvěstný někde na italské frontě. V citové krizi obou hlavních postav se však projevuje i odlišnost mužského a ženského pohledu, respektive jiná hodnotová hierarchie mužského a ženského světa. A tak i to, na co je Vojta jednoznačně hrdý boj za svobodu, vyšší ideály a vojenskou statečnost , vnímá Anna jako cosi problematického, až nezodpovědného, totiž trápí ji, že zbytečně riskoval, nemyslel na rodinu, šel proti svým, a dokonce možná obrátil zbraň i proti vlastnímu, nyní nezvěstnému synovi. Odpusť, že jsem se vrátil je román o lásce, přátelství a rodičovství, o tom nejpodstatnějším v mezilidských vztazích. Zároveň je zasazen do konkrétních společenských a historických souvislostí kolem roku 1918 a čtivým způsobem tak zpřítomňuje současnému čtenáři toto přelomové období našich dějin.

Britský historik, který se specializoval na moderní evropské dějiny, nabízí podnětný a silně kritický pohled na celou jednu generaci francouzských intelektuálů, publicistů a spisovatelů, jež byla po dobu zhruba dvanácti let, počínaje osvobozením země v roce 1944 až po maďarské události roku 1956, stržena vírem komunismu. Veřejnou debatu v zásadě formovalo to, jaké stanovisko k počínání zahraničních i domácích komunistů dotyčný zaujal. Autor se věnuje předválečnému kontextu, podává podrobný výklad východoevropských monstrprocesů, včetně těch v Československu, sleduje, jak na ně reagovali ve Francii, a zkoumá, nakolik byla tato zkušenost specificky francouzská. Judtova analýza se netýká jen nejznámějších osobností, jako byl Jean-Paul Sartre, Albert Camus či Simone de Beauvoirová, ale zahrnuje širokou intelektuální komunitu katolických filozofů, vlivných novinářů, literárních kritiků a básníků včetně komunistických. Převládající styl jejich myšlení, koketování s násilím a morální nezodpovědnost udávaly tón nejen ve Francii, ale v celém poválečném evropském kulturním a politickém životě.

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).