Prostor strana 35 z 62

Ferguson líčí historii Britského impéria od 16. do 21. století. Impérium, které v době svého vrcholu ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány, se příznivě podepsalo na vývoji Spojených států a Kanady, Indie, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, východní Asie a Číny. Podle Fergusona impérium neožebračovalo národy, které se ocitly pod jeho nadvládou, ale naopak zajišťovalo jejich ekonomický blahobyt tím, že díky této nadvládě byly tyto země politicky stabilní. Idea svobody odlišovala impérium v minulosti od jeho evropských soupeřů, což se mj. projevilo během boje proti nevolnictví. Autor rovněž vyzdvihuje funkční efektivitu impéria. Například v Indii 900 civilních úředníků a 70 tisíc vojáků vládlo 250 milionům Indů. Kniha pro českého čtenáře představuje nejen možnost seznámit se s dějinami, fungováním a dědictvím Britského impéria, ale zároveň jedinečnou příležitost korigovat obsah takových zažitých pojmů, jako je kolonialismus nebo vykořisťování. Díky této knize můžeme také lépe pochopit odstup, který si Velká Británie vždy udržovala od kontinentu i Evropské unie a který nakonec vyvrcholil brexitem. Publikace je vybavena rozsáhlým obrazovým materiálem, který působivě dokresluje charakter a atmosféru impéria v té které době a zemi.

Román Geniální přítelkyně je prvním dílem stejnojmenné tetralogie, která už uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky (poslední díl byl mj. nominován na italskou cenu Strega a dostal se mezi šestici kandidátů na The Man Booker International Prize). Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní, jehož kořeny sahají až do doby fašismu, do let druhé světové války, do světa „před Elenou a Lilou“. Vypravěčka nás sice na vzorku jedné čtvrti provede vývojem italské společnosti od poválečné chudoby až k ekonomickému zázraku šedesátých let, zasvětí nás do ideologických i přízemních sporů mezi komunisty a camorristy, ale ústředním tématem románu i celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Důkladná práce německého historika Andrease Wiedemanna mapuje druhou a méně známou část procesu, při kterém došlo k vůbec největším přesunům obyvatelstva v českých zemích v historii – celkem se vyhnání a znovuosídlování bezprostředně týkalo pěti milionů lidí. První skupiny českých přistěhovalců začaly přicházet do pohraničí již brzy po skončení války, ještě v době, kdy se zde nacházelo německé obyvatelstvo, což vedlo k většímu napětí a tlaku na vypuzení Němců. Od konce léta 1945 vzal koordinaci a organizaci osídlování do rukou stát prostřednictvím ministerstev a dalších institucí včetně Osídlovacího úřadu. Souběžně s vysídlením německého obyvatelstva přicházelo do pohraničních měst a obcí v Sudetech zhruba 1,3 milionu Čechů z vnitrozemí a 200 tisíc Čechů a Slováků z jiných evropských zemí. Osídlování však ani zdaleka neprobíhalo hladce – příchozích nebyl dostatek, aby nahradili původní usedlíky – a rovnoměrně: nové obyvatele nejméně přitahovaly odlehlé pohraniční oblasti na západě Čech či místa s nesnadno obdělavatelnou půdou jako v některých jihočeských regionech. Počet obyvatelstva se celkově snížil o třetinu a změny byly velmi dramatické, pohraničí se potýkalo s ohromným nedostatkem pracovních sil, zaniklo 70 tisíc živností a bylo zrušeno 8 tisíc továren… Autor upozorňuje, že osídlování bylo od počátku doprovázeno mnohými negativními jevy: v pohraničních oblastech se pohybovaly ozbrojené bandy, partyzáni, ale i zbytky oddílů Werwolfu. Rozebírá mj. motivy, které vedly jednotlivé skupiny (vnitřní migranty i migranty ze zahraničí) k tomu, aby se vzdaly dosavadního způsobu života a zvolily poměrně dobrodružnou cestu do neznáma. Analyzuje vztahy a konflikty mezi jednotlivými skupinami přistěhovalců a jejich poměr k původním – německým i českým – starousedlíkům, rovněž rozdíly mezi přistěhovalci z vnitrozemí a Čechy a Slováky ze zahraničí (např. z Volyně, Rumunska, Maďarska či Německa). Jeho tématem je také obtížné vytváření společné identity obyvatelstva v pohraničních oblastech, úzce spojené s nacionální propagandou a agitací. Autor vysvětluje, proč KSČ vyhrála v pohraničních okresech s větší převahou než na celostátní úrovni (53 procent versus 40 procent) a jakým způsobem dopomohlo osídlování pohraničí k úplnému uchvácení moci komunisty a poté i k hladšímu průběhu kolektivizace zemědělství. Wiedemannova práce přináší jak ohromné množství podrobných a většinou neznámých informací, tak všestranný a syntetický pohled na proces znovuosídlování pohraničí po druhé světové válce, jehož důsledky jsou dodnes patrné.

Velice cenný, historickými a politickými souvislostmi podložený pohled na řád světa podává vlivný politolog, historik a bývalý ministr zahraničí Spojených států. Ukazuje, že současné chápání tohoto pojmu bylo zformulováno v západní Evropě téměř před čtyřmi staletími na mírové konferenci v německém Vestfálsku. Mír po třicetileté válce tehdy odrážel pragmatické vyrovnání s realitou. Vestfálský systém se po zeměkouli rozšířil jako rámec mezinárodního uspořádání na základě států, který do sebe pojal celou řadu civilizací a regionů. Autor sleduje, jakými proměnami prošel tento systém rovnováhy po Francouzské revoluci a napoleonských válkách na vídeňském kongresu a jak se s jeho stavebními kameny vyrovnávaly jiné části světa v závislosti na své proměňující se historické a politické roli. Velmi zasvěcené kapitoly jsou věnovány otázkám Středního východu a speciálně Íránu, odlišným koncepcím mocenské rovnováhy v Evropě a Asii, zvláště čínské „harmonie pod nebesy“. Autor zaměřuje pozornost také na americkou politickou vizi, která se přestala opírat pouze o vyvažující evropský systém, a začala usilovat o dosažení míru šířením demokratických principů. Bohatý text, plný odkazů k podrobnějším studiím, ústí v současnosti a hledá perspektivu světového řádu pro naši dobu.

V románu Staří mistři (1985) přivádí slavný rakouský spisovatel Thomas Bernhard (1931–1989) takřka k dokonalosti svou literární metodu zobrazení světa. Základní téma celého svého díla – je to komedie? je to tragédie? – rozehrává se sarkasmem a sžíravou kritikou všeho a všech. Na jedné straně umění nadsázky, komika a humor, na straně druhé vášnivé zaujetí proti státu – zejména rakouskému –, společnosti a kultuře. A tak jedni v něm vidí neúprosného morálního kritika, druzí mistra literární komiky a humoru. Ať tak či tak, oba tyto póly Bernhard přetavuje ve výsostnou literaturu, jejíž četba je mimořádným zážitkem.

Nová kniha proslulého historika Waltera Laqueura, který se ruským tématem zabývá už několik desetiletí, hledá odpovědi na otázku, jak lze vnímat prezidenta Putina a fenomén putinismu, který nabývá na čím dál větší síle. Věnuje se především myšlenkovým a politickým zdrojům z posledních dvou století i z doby středověku, které současný ruský vůdce a lidé u moci vybírají a akcentují. Laqueur velmi přesvědčivě ukazuje, že jde o státní kapitalismus s prvky liberální hospodářské politiky, do níž však neustále zasahuje stát. Jde o takzvanou „řízenou demokracii“, která západní model liberalismu a občanských svobod považuje za nepřátelský a plný ohrožujícího chaosu. Autor v několika kapitolách názorně ukazuje, jaké politické síly jsou v současném Rusku na vzestupu, jaký vztah má země k dalším rozhodujícím politickým silám ve světě (USA, Čína, Evropská unie) i jak se daří, či nedaří naplňovat představu o euroasijské koncepci. Stranou nezůstávají ani témata o ruském mesianismu, nacionalismu, pravoslavné církvi, roli oligarchů, pozici „petrostátu“ či částečné restalinizaci. Fakta i autorovy závěry jsou podpořeny podrobnými odkazy na bibliografii a dávají čtenáři mimořádnou inspiraci k tomuto živému tématu. Knihu uzavírá doslov známého publicisty a znalce ruských reálií Jefima Fištejna

Po dvou úspěšných vydáních v anglickém překladu (Velká Británie 2014, USA 2015) vychází druhé vydání barvitého románu Jiřího Pehe v nové úpravě opět česky! Dramatické osudy tří generací jedné rodiny s českými, židovskými a německými kořeny se v románu Tři tváře anděla prolínají s klíčovými událostmi 20. století. Tři rozdílné osobní příběhy, vyprávěné různým jazykem i stylem, odrážejí i tři fáze dějin, jimiž lidská společnost během posledního století prošla. Josef, do jehož slibně se rozvíjející dráhy sólového houslisty vpadla první světová válka, bilancuje svůj dosavadní život v obsáhlém dopisu matce, která se ho v dětství vzdala. Pochopil, že jeho smyslem bylo přijmout štěstí v takové podobě, v jaké mu je osud přichystal. Josefova dcera Hana dospívá za okupace. O dvacet let později si v psychiatrické léčebně pokouší vybavit vše, co způsobilo, že ji trvalý zápas o přežití zlomil. Protože snaha o rozeznání jakéhokoli řádu v tom, co ji potkalo, je marná, hledá východisko jinde. Její syn Alex uprostřed studií odchází do emigrace, kde na něj čeká úspěšný život uznávaného politologa. Na sklonku léta 2001 si v New Yorku začne psát deník, v němž hledá odpověď na to, jak se stal někým, kdo je mu najednou cizí. Román je také vášnivou polemikou mezi rozumem a citem. Do Josefova, Hanina i Alexova života vstupuje postava anděla, možná bytost z jiného světa, možná představa, ozřejmující smysl a řád, který i nesmyslně tragický či promarněný lidský život má. Objevuje se právě v těch momentech, kdy naše vlastní chápání zákonitostí, jimž náš osud podléhá, selhává.

Kniha cambridgeského historika Brendana Simmse je široce založenou a erudovanou studií zabývající se vývojem mocenského zápasu o Evropu v celém novověku od pádu Cařihradu do současnosti. Látka je rozvržena do osmi kapitol odpovídajících periodizaci boje o nadvládu nad starým kontinentem a neustálým proměnám mocenských konstelací: Impéria (1453–1648), Nástupnictví (1649–1755), Revoluce (1756–1813), Osamostatňování (1814–1866), Sjednocování (1876–1916), Utopie (1917–1944), Rozdělování (1945–1973), Demokracie (1974–2011). Hlavní tezí knihy je, že v dějinách některé věci navzdory změnám zůstávají stejné, a k nim patří zásadní záležitosti bezpečnosti na našem kontinentu: sen o univerzální říši a ústřední postavení i role Svaté říše římské národa německého a poté Německa spojujícího „jako polovodič“ různé složky evropské rovnováhy. Svou práci autor nepovažuje za autoritativní příručku, nýbrž za vodítko ke zkoumání toho, jakým způsobem se podstatné problémy evropského mocenského zápasu řešily v minulosti. Proto také, pojednává-li v závěrečné části práce o dnešku, nekončí žádnými věštbami, ale místo toho raději klade otázky. Přesto ovšem přichází s postřehem, že dnešní Německo stojí před dilematem, zda se má celou svou hospodářskou vahou postavit za pokračující sjednocování Evropy, anebo usilovat o vlastní ekonomickou hegemonii. Simms zároveň tvrdí, že dnešní Evropa se může skutečně sjednotit (podobně jak to alespoň částečně a přechodně činila tváří v tvář osmanskému nebezpečí) pouze pod vlivem velkého vnějšího či vnitřního ohrožení a táže se, zda se to stane ve formě konfrontace s putinovským Ruskem, k níž dojde například kvůli pobaltským státům, Bělorusku či Ukrajině, nebo rozhodného měření sil s novodobým islamistickým chalífátem vzniklým na Středním východě, případně střetnutí s Čínou pronikající do oblastí, jež jsou ni životně důležité. Kniha je určena jak znalcům a odborníkům v oblasti historiografie, tak všem zájemcům o historii a politiku z řada širší veřejnosti.

Chcete vědět, jak žil člověk, který objevil to, pro co byl stvořen, a dělal to? Pokud ano, pak je pro vás odpovědí první ucelený životopis legendárního běžce Emila Zátopka.Vypráví o jeho dětství v početné rodině, o mládí v baťovském Zlíně, o době, kdy se u nás rodil běžecký sport, o respektovaných soupeřích i přátelích, o armádě a disciplině, o manželství a také o politice. Ale především a stále o běhání. Kniha je připomenutím osudu člověka, kterému se jako jedinému atletovi v historii světového běžeckého sportu podařil zlatý hattrick na olympijských hrách v roce 1952. Je potvrzením toho, že pokud děláte cokoliv na sto procent, není možné, abyste neuspěli, i když zrovna nezískáte olympijské zlato. A pod zátopkovským heslem Nemůžeš? Přidej! je také inspirací k amatérskému běhání nás všech.

Karel Köcher je jediným špionem někdejšího východního bloku a pravděpodobně i jediným zahraničním agentem vůbec, kterému se podařilo proniknout do CIA. Jeho kontroverzní příběh nebyl v české literatuře faktu dosud popsán. Köcher byl vysazen do USA v roce 1965 se zdánlivě nesplnitelným úkolem infiltrovat se do amerických zpravodajských služeb. Doprovázen svou krásnou ženou Hanou, získal v Americe pověst antikomunisty, pracoval u Zbigniewa Brzezinského a v roce 1973 mu CIA skutečně nabídla místo v jednom ze svých nejtajnějších oddělení. Mise byla splněna. V roce 1984 manžele Köcherovy zatkla FBI. Jeho přátelé žasli: jak tenhle výstřední chlapík, který se vždycky choval přesně opačně, než by se nenápadný agent měl chovat, mohl být komunistický špion? Köcher dostal doživotní trest, v roce 1986 byl ale vyměněn za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. „Za Köchera bychom vyměnili tři Ščaranské,“ prohlásil později šéf KGB Vladimir Krjučkov. Jiný generál KGB Čecha ale předtím označil za agenta Američanů. Köcher po návratu domů působil v Prognostickém ústavu a stále žije ve vile u Prahy. Jeho někdejší nadřízení si nejsou dodnes jisti: Pro koho vlastně pracoval? Kniha vznikla na základě mnoha rozhovorů autora s Karlem Köcherem, který souhlasil s neautorizovaným „životopisem“. Nejde ovšem o osobní zpověď jednoho z nejúspěšnějších vyzvědačů 20. století, nýbrž o napínavou a barvitou reportáž, kde je špionova výpověď konfrontována s jeho odtajněnými spisem, nikdy nepublikovanými názory expertů včetně hlavního historika CIA, vyprávěním desítek svědků, bývalých Köcherových „řídících orgánů“ i Američanů, kterým se „prvního krtka v CIA“ podařilo odhalit. Autor vyrazil do USA po špionových stopách, v Rusku navázal kontakt s důstojníkem KGB, který ho měl na starosti.

Tato kniha by měla zaplnit dosud prázdné místo na českém trhu, na němž neexistuje žádná kniha, zabývající se historií nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. Ten je přitom v posledních letech v Česku stále populárnější, nejen kvůli startům Romana Kreuzigera, ale i díky přímým přenosům, jež kromě Eurosportu začala předloni vysílat i veřejnoprávní ČT4. Každoročně navíc vyrážejí tisíce českých fanoušků na Tour i osobně. Už v letech 2009-2011 vycházely v MF Dnes krátké příběhy z historie Tour. Ta zůstává stále pro řadu Čechů neznámá, vždyť za komunistické éry byla profesionální cyklistika v Československu takříkajíc "na indexu" a informace o výsledcích a průběhu závodů vycházely jen velmi strohé. Zmíněný seriál MF Dnes se setkal s pozitivním ohlasem. Nyní tedy přicházíme s mnohem rozsáhlejším projektem, který by měl komplexněji zmapovat historii Tour. Na základě dobového tisku, knih, autobiografií a v novější historii i setkání s pamětníky bychom chtěli čtenářům přiblížit nejslavnější příběhy z dějin Tour de France, její hrdiny, záhady, podivné události i úsměvné historky. K tomu by měl dopomoci i reportážně-publicistický styl knihy, která nemá nabízet suchý přehled událostí, ale naopak z dobových materiálů zrekonstruovat živý děj, jenž dokáže čtenáře do sebe vtáhnout. Co v knize najdete: - 45 slavných příběhů z historie Tour, které mapují kompletní historii Tour od prvního ročníku do současnosti, doprovázených dobovými fotografiemi (u každé kapitoly je navíc Zrcadlo doby, které připomíná 7 zajímavých událostí, které dotyčné období ve světě přineslo): - Příběhem Tour se prolínají i příběhy dvou dalších nejvýznamnějších závodů Gira a Vuelty. - Československá a česká stopa na Tour - osobní vyprávění sedmi československých a českých cyklistů, kteří v minulosti Tour absolvovali - doprovázené fotografiemi z jejich archivu - Bohaté statistické přehledy: vítězové Tour, majitelé trikotů, rekordy, zajímavosti Jedná se o třetí, doplněné vydání knihy. Kategorie Zdraví a životní styl - Sport a fitness - Ostatní sporty

V románu se ve fascinujícím rytmu odvíjí cesta vypravěče z Moskvy sedmdesátých let do Leningradu, která se prolíná s cestou Fjodora Michajloviče Dostojevského a jeho druhé ženy Anny Grigorjevny, kteří krátce po svatbě odjíždějí v polovině dubna roku 1867 z Petrohradu do Evropy, kde stráví následující čtyři roky. Expozice románu navazuje na klasickou ruskou románovou tradici. Je zimní večer a vypravěč cestuje vlakem z Moskvy do Leningradu, ve vlaku otevírá Deník Anny Grigorjevny Dostojevské a rázem se čtenář ocitá na cestě s Dostojevským a jeho mladou novomanželkou, zažívá jejich strasti a starosti v zahraničí, neustálé finanční a existenční problémy, prožívá s nimi tiché rodinné štěstí i bouřlivé hádky, Dostojevského žárlivost, jeho epileptické záchvaty, vyhrocené vztahy k lokajům i k hlavnímu oponentovi I. S. Turgeněvovi, návštěvy galerií a zejména jeho všepohlcující vášeň k ruletě, která manželům způsobí takové existenční problémy, že jsou nuceni dát do zástavy své oblečení i snubní prsteny. V románu se mimo jiné autor-vypravěč snaží pochopit Dostojevského antisemitismus a jeho xenofobii, především nenávist k Němcům a Polákům. Prolínají se zde dojmy vypravěče z jeho cesty s dojmy z života Dostojevského. Autor-vypravěč přemýšlí na stránkách románu o postavách Dostojevského děl, o životním údělu samotného spisovatele, ale také o době, ve které sám žije. Román končí vypravěčovým příjezdem do zimního Leningradu, ve kterém se zdrží několik dní jen proto, aby se sám prošel místy, která jsou spjata s osobou velkého spisovatele. Pouť po těchto místech končí noční návštěvou domu, ve kterém Dostojevskij skonal, a sugestivním líčením posledních chvil velikého ruského spisovatele. Leonid Cypkin byl obdivovatelem a milovníkem tvorby Dostojevského a při psaní Léta v Baden-Badenu vycházel především z publikovaného Deníku a Vzpomínek jeho ženy Anny Grigorjevny. Nejedná se však o dokumentární román, fikci je těžké odlišit od reality. Léto v Baden-Badenu není ani románem o Dostojevském, třebaže vypravěč sleduje jeho biografii. Je to především román o lásce k Dostojevskému a dalo by se také říct o lásce Anny Grigojevny ke svému muži.

Anotace Ve své nejnovější práci se Detlef Brandes zabývá především opatřeními a plány nacistického Německa ohledně dalšího nakládání s českým obyvatelstvem Protektorátu Čechy a Morava, které zahrnovaly rasové hodnocení, asimilaci, přesídlování a začlenění do Velkoněmecké říše. Cílem národnostní politiky bylo okupovaný prostor germanizovat. Autor popisuje nejen konkrétní události mezi roky 19381945, ale sleduje i dlouhodobé cíle třetí říše, pro jejichž realizaci mohly být během války položeny základy a měly být dokončeny až po vítězství tažení na východě. Všímá si situace jak v Protektorátu, tak i v tzv. Říšské župě Sudety. Na základě zevrubného studia protektorátních dokumentů dokládá, že význam Protektorátu pro německý zbrojní průmysl vyžadoval opatrnější germanizační politiku než třeba v Polsku, protože zde panovaly obavy ze sabotáží a odporu českého obyvatelstva, které by mohly narušit plynulost a výkon výroby. Germanizační záměry a opatření většího rozsahu byly tedy připravovány částečně skrytě vyvlastňováním v rámci rozšiřování vojenských prostorů, restrikcemi českého školství nebo rasovým hodnocením českého obyvatelstva maskovaným lékařskými prohlídkami. Rasová kategorizace měla vymezit obyvatelstvo vhodné k asimilaci (což byla většina), zbylí rasově nestravitelní měli být po skončení války odsunuti na východ a tam eliminováni. Jak autor dokládá, Češi měli postupně ztratit znaky kulturního národa, tomu mělo napomoci zavření českých vysokých škol, výrazná redukce českých středních škol, povinná dvojjazyčnost s upřednostněním němčiny. Česká inteligence měla být omezena a předpokládalo se, že se Češi převážně vyučí dělnickým profesím. Naproti tomu nacistická správa protežovala etnické Němce, snažila se vytvořit německé koridory bez českého obyvatelstva či podporovala německé kulturní spolky. Rovněž z arizace židovského majetku profitovali především etničtí či protektorátní Němci. Brandesova kniha je pro českého čtenáře velmi cenná tím, že na základě archivních údajů detailně a věcně informuje o průběhu a rozsahu vyvlastňování a odsunu českého obyvatelstva po záboru Sudet i po vyhlášení Protektorátu, jakož i o rozsahu germanizačních plánů a míře jejich realizace německými a protektorátními úřady. Pečlivě vytvářená mozaika, složená z nesčetných archivně podložených faktů, mezi jiným jasně ukazuje, že nelze zpochybňovat dlouhodobé nacistické záměry, mířící k násilné rasové selekci a následné asimilaci většiny českého obyvatelstva. Autor rovněž na základě studia nacistické germanizační politiky přesvědčivě dovozuje, že tyto snahy zavdaly československé exilové vládě důvody k pozdějšímu odsunu německého obyvatelstva. Rovněž orientaci na SSSR pak shledávala exilová vláda méně nebezpečnou než germanizační záměry okupační správy.

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizují ústřední téma těchto úvah. Na konkrétních příkladech z dějin umění autor dokládá souvislosti mezi geometrií, kulturou a náboženskými i sociálními změnami. Sleduje rozmach racionálního uvažování od vzniku civilizací až po počátky křesťanství. Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové.

Titul a podtitul knihy zcela přesně charakterizují ústřední téma těchto úvah. Na konkrétních příkladech z dějin umění autor dokládá souvislosti mezi geometrií, kulturou a náboženskými i sociálními změnami. Sleduje rozmach racionálního uvažování od vzniku civilizací až po počátky křesťanství. Nejde o odbornou monografii, filozofickou či religionistickou, nýbrž o esejistiku psanou z živé osobní potřeby a určenou všem, kteří si někdy položili otázky typu: v čem se dnešní západní civilizace radikálně liší od předchozích i ostatních kultur, jakým způsobem racionalita ovlivňuje myšlení a náboženské chování velkých společenství a proč náboženský fundamentalismus často končí v násilí a teroru. Úvahy doplňuje polemické zamyšlení přední české teoložky Denisy Červenkové.

Reprezentativní výbor, který připravila Radka Rubilina, poprvé v češtině uvádí dílo ruské básnířky Anny Barkovové (1901–1976); to mohlo být postupně objevováno doma i v zahraničí teprve po pádu sovětského režimu. Autorka kvůli své tvorbě strávila mezi roky 1934 až 1965 více než dvacet let života v sovětských gulazích a další léta v mezidobí ve vyhnanství. Její spisovatelská dráha se zpočátku slibně vyvíjela. Už v roce 1922 vyšla její první básnická sbírka Žena s předmluvou Anatolije Lunačarského, který jí také zajistil práci v moskevské Pravdě a ubytování v samotném Kremlu. Kvůli kritice panského života kremelské smetánky však záhy upadla v nemilost a dveře Kremlu se pro ni navždy zavřely. Od konce dvacátých let mezi její hlavní témata patřil hladomor, zatýkání a všeobjímající strach. Pozdější poezie psaná v lágru a ve vyhnanství nabývá niternější, reflexivní podoby, básnířčino alter ego se stává zpodobněním celé historie Ruska. Od padesátých let reflektuje také hrozbu světové apokalypsy v podobě atomové války. V próze, psané především ve vyhnanství, zachycuje Barkovová podstatu zla, diskutuje se svými postavami o smyslu existence a zobrazuje jejich vykořeněnost a nesvobodu. Její texty vyjadřují naprostou nedůvěru k jakýmkoliv ideologiím a patosu. Přes dominanci mnohdy až bezna¬dějného pesimismu, jako je tomu v novele Osm hlav šílenství, lze v prózách Štěstí statistika Plačkina a Huspenina zaslechnout i gogolovsko-čechovovský smích skrze slzy.