Prostor strana 47 z 62

Úspěšná holandská autorka tentokrát zvolila netradiční způsob vyprávění zapeklité rodinné historie. Postupně odhalované jednotlivé střípky příběhu prolínají celou knihou do celistvého obrazu zachycujícího v hlavní dějové linii milostný příběh studentů Katy a Stefana. Při jejich sbližování vyjde najevo až bizarní skutečnost: Stefanova matka za války ukrývala shodou okolností Katina otce, maďarsko-židovského cellistu Jana. Je dost dobře možné, že Jan je nejenom otcem Katy, ale i Stefana... Složité vztahy postav komorního příběhu zrcadlí Tessa de Loo ve velmi originální a strhující próze, která již okouzlila čtenáře i čtenářky v mnoha evropských zemích.

Tři nerozlučné kamarádky z gymnázia, Vilemína, Dita a Sylvie, prožívají typická trápení sedmnáctiletých. Je počátek osmdesátých let, všechny bydlí v jedné kladenské ulici a spíš než budovatelské promluvy, pompézní oslavy Prvního máje a stesky po zesnulých generálních tajemnících je zajímají chlapi, móda a potajmu vykouřené cigarety. Není to ale jednoduché – duch doby zasahuje kdykoli a může zhatit i velmi romantické plány, a kam nedosáhne bolševik, zasahují jejich rodiče. Všichni jsou totiž velmi podivínští a – aniž by to přiznali – jejich citové potíže se od těch dívčích příliš neliší…

Sociální asistentka nevládní organizace Iva Drexlerová, v běžném životě nenápadná matka tří povedených dcer, řeší s odvahou a nasazením soukromého detektiva případy týraných či jinak zneužívaných dětí, dětskou prostituci a plno dalších potíží, o jejichž existenci často nemá spořádaný občan ani tušení. Činí tak s vědomím, že za svou práci se pravděpodobně nedočká díků ani uznání, ale hlavně s notnou dávkou humoru a nadhledu. Částečně autobiografická próza Ivany Prudičové je autorčina beletristická prvotina. V současné době dokončuje pokračování Pár obyčejných týdnů.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Irena, osaměle žijící překladatelka na volné noze v těsně předdůchodovém věku, se chystá na návštěvu své starší sestry Marie. Při tom se hrouží do vzpomínek, které čtenáře zavedou do začátku šedesátých let a odkrývají tajemství, jež vztah obou sester nenávratně poznamenalo... Strhující vzpomínky stárnoucí ženy, která byla okolnostmi a vlastní slušností donucena k životu ve lži a bez opory toho, jehož celý život milovala, jsou velmi autentickým připomenutím doby papalášů, rodin poznamenaných emigrací, stranickými prověrkami a následnými nucenými pracemi intelektuálů v dělnických profesích. Současně jsou výpovědí o lásce, jež došla svého naplnění příliš pozdě.

Kniha se vrací k německé historii první poloviny minulého století z poněkud jiné perspektivy, než na jakou jsme v historiografii běžně zvyklí. Nesnaží se dopodrobna chronologicky zmapovat dané období, nýbrž usiluje o osvětlení událostí z hlediska jejich osobního prožívání v myslích konkrétních lidí a z hlediska proměny mentalit a hodnotových systémů různých generací a skupin obyvatelstva. Seibt pomáhá čtenáři lépe porozumět cestě, která vedla od jistot světa našich pradědů k jejich zhroucení v první světové válce, k bezradnosti meziválečné měšťanské doby německých otců až k Hitlerovi a jeho pomocníkům.

Irena, osaměle žijící překladatelka na volné noze v těsně předdůchodovém věku, se chystá na návštěvu své starší sestry Marie. Při tom se hrouží do vzpomínek, které čtenáře zavedou do začátku šedesátých let a odkrývají tajemství, jež vztah obou sester nenávratně poznamenalo... Strhující vzpomínky stárnoucí ženy, která byla okolnostmi a vlastní slušností donucena k životu ve lži a bez opory toho, jehož celý život milovala, jsou velmi autentickým připomenutím doby papalášů, rodin poznamenaných emigrací, stranickými prověrkami a následnými nucenými pracemi intelektuálů v dělnických profesích. Současně jsou výpovědí o lásce, jež došla svého naplnění příliš pozdě.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.

Povídkový soubor Autodafé spojuje sebereflexe, sebeironie, hravost, parodie a hlavně bohaté příběhy velkého života. Kdo by chtěl alespoň poznat, kde je Taboriho vyprávění více osobní než faktické povahy, ten je odkázán na mimoliterární doklady (rozhovory, proslovy, články, recenze). Pohybujeme se v širokém rozpětí mezi kavárnou a koncentrákem, chodíme zadními schodišťmi historie. Pohlédneme-li na fotografii rodiny Taboriových z časů budapešťské idyly, kde ještě otce a příbuzné nestačil vymazat holocaust, počíná si autor v líčení osudů svých příbuzných právě jako šikovný fotograf. Motivů z této autobiografické povídky Tabori využil v jedné ze svých her (nebo využil motivů ze hry ve své autobiografii?). Jeden z recenzentů dramatikových vzpomínek trefně připomíná Taboriho výrok, že jeho nejmilejší autobiografií je ta od André Malrauxe nazvaná Antimémoires – z jednoho prostého důvodu: totiž že autor lhal. Autorův životní příběh nejenže určuje jeho texty, ale je i podmínkou pro jejich recepci. Své práce píše až na výjimky anglicky a do němčiny je už tradičně překládá Ursula Grützmacher-Taboriová. Angličtinu si jako primární vyjadřovací Tabori zvolil během emigrace ve Velká Británii a Spojených státech, za mateřštinu však označuje maďarštinu; o němčině pak mluví jako o „jazyku tet a strýců“. Přestože výchozím jazykem Taboriho textů je angličtina, jazykem jejich primární recepce je němčina; od roku 1971 totiž nebyla většina jeho prací v anglickém originále vůbec publikována. Vzpomínky kosmopolitního dramatika sice nepřinášejí nic epochálně nového, žádné velké a moudré bilancování, v tom je ale právě jejich moudrost. Jsou krásným záznamem života člověka, jehož humor vázne v krku, jenž rozumí ráně i noži. Navíc jejich autor žije a pracuje dál, s dalším životem vznikají další vzpomínky.

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.

Před několika lety náhodně nalezená krabice zažloutlých dopisů připomněla jeden takřka zapomenutý tragický osud opředený mlčením. Vnukovi autorky listů Lilli Jahnové, zástupci šéfredaktora Spiegelu Martinu Doerrymu se toto mlčení po více než půl století podařilo prolomit. Lilli pocházela z židovské rodiny kolínského obchodníka, která nabízela mladé ženě bohaté kulturní zázemí. Ve dvacátých letech vystudovala medicínu, zamilovala se do svého kolegy, který pocházel z protestantské rodiny, provdala se za něho a odešla s ním do městečka poblíž Kasselu, kde spolu s manželem provozovala lékařskou praxi. Záhy se však začala věnovat pouze svým pěti dětem a rodině. Patřila ke generaci, která si byla vědoma tradičních, až ritualizovaných měšťanských hodnot, ovšem zároveň prožívala silné emancipační vlivy. Prožitek vlastního sebeuvědomění, sebeodpovědnosti a svobody je zřejmý nejen na šíři Lillina vnímání kulturního dění, ale především na rozhodování o vlastní práci, soukromí, cílech. Lilli Jahnová prošla poválečným obdobím hospodářského úpadku, několika lety relativně demokratických poměrů, chráněna statusem svého manželství přečkala i období Hitlerova nástupu a třicátá léta. Přestože manžel byl kvůli jejímu židovskému původu vyloučen z lékařské komory, bezprostřední násilí nebo deportace jí nehrozily. V roce 1942 se však Ernst Jahn se svou ženou náhle rozvedl – snad proto, že neunesl tlak okolí, snad proto, že se zamiloval do své asistentky. V každém případě Lilli Jahnová nastoupila i pro klid svých innenhausenských spoluobčanů neodvratnou cestu: zpočátku byla internována v pracovním táboře v bývalém klášteře Breitenau, tady ještě s planými nadějemi na návrat v roce 1944 ji však zařadili do transportu a převezli do Osvětimi, kde v červnu 1944 zemřela. Martin Doerry posléze shromáždil veškerou korespondenci a obrazovou dokumentaci vztahující se k Lilli a jejímu manželovi. Náhle tu před námi nevystupuje jen rodinná historie, zašlá fotografie intimních vztahů, ale celá první polovina minulého století viděná z perspektivy osobních příběhů a zápletek. Neustálá konfrontace fragmentárních emotivních sdělení s nepřímými odkazy na společenské události dvacátých let, na proměny konvencí, Goebbelsem organizovaný bojkot z 1. dubna 1933, namířený proti židovským obchodům, bankám, lékařům a advokátům, přes jakoby drobné šikany dětí ve škole, emigraci Lilliných sester do Anglie – to vše vytváří historický obraz s horizontem paměti mnohem podrobnějším než jakákoli oficiální katedrová historie. Nejspíš právě proto se tato kniha stala stejně jako Haffnerovy vzpomínky a Klempererovy deníky na německém knižním trhu bestsellerem – odkazuje totiž k individuální historii, jež souzní s řadou zapomenutých a marginálních biografií, které dodnes tíží a trýzní hlavy potomků.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .