Prostor strana 47 z 48

Jiří Pehe (nar. 1955) emigroval v roce 1981 z Československa a usadil se v New Yorku, v letech 1988 až 1994 žil v Mnichově a do České republiky se vrátil v roce 1995. Studoval práva, filozofi i a politologii na univerzitách v Praze a v New Yorku. Pracoval jako nakladatelský i časopisecký redaktor, číšník, hotelový vrátný, analytik, poradce prezidenta, ředitel a univerzitní učitel, avšak české veřejnosti je znám především jako politický komentátor. Publikoval poezii a krátké povídky, později především odborné statě a texty zabývající se politikou. Mj. je spoluautorem knihy Prague Spring: A Mixed Legacy (New York, 1988) a autorem sborníku textů Vytunelovaná demokracie (Praha, 2002). V roce 2006 mu v nakladatelství PROSTOR vyšel román Na okraji zmizelého.

Autobiografická kniha jednoho z nejuznávanějších polských prozaiků je svědectvím o životním stylu party mladých lidí, o jejich hudebních zálibách, literárních láskách a posedlosti alkoholem v Polsku na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, v zemi chudší a drsnější, ale také paradoxně svobodnější, než bylo tehdejší Československo. O tom, jak se Stasiuk (1960), vojenský zběh, vězeň a zběsilý příslušník varšavského undergroundu, stal jedním z nejvýše ceněných polských prozaiků, překládaným do mnoha světových jazyků, se samozřejmě v knize nedozvíme skoro nic. Stasiuk nepíše sám o sobě: důsledně používá generační my a jeho text je spíše velkou mozaikou reálií zvrhlé doby, která se jako každá prožitá minulost postupně stává krásnou , v níž život na okraji a mimo oficiální společnost znamenal opravdovost, bezprostřednost každého setkání, hovoru, cesty, kdy hodnoty dané vnitřní svobodou byly nebývale stálé. Tato nesmírně čtivá „předčasná“ autobiografie také potvrzuje, jak otevřená byla i Stasiukova generace vůči české kultuře. A nejen kultuře: „Ve chvílích nečekaných vzletů jsme chtěli být Čechy. Kouřit české cigarety, pít české pivo a legendární becherovku. A rum. Češi pořád a při každé příležitosti pili rum. My jsme jako měli těch pár kilometrů mořského břehu a fregatu Dar Pomoří, ale rum se jako národní chlast neujal.“ S doslovem Jáchyma Topola Jak jsme táhli za Stasiukem .

V pěti kapitolách svého pojednání o sebevraždě se Améry téměř naprosto vyhýbá obvyklým přístupům k tomuto veskrze lidskému činu, jak je ztělesňuje například psychologie či sociologie; jeho rozprava začíná tam, kde moudrost těchto věd končí. Uvažujeme-li totiž o dobrovolné smrti, což je termín, jemuž Améry dává přednost před slovem sebevražda, musíme se pokusit myslit nemyslitelné, neboť opouštíme logiku života.

Jedenáct povídek Josefa Moníka o nejstarším řemesle je propojeno společnou vazbou, avšak variace na dané téma jsou pokaždé jiné. Prostituce je za peníze, leč může mít svébytnou estetiku. Je zde melancholie a zklamání ze sametu i rezignované uspokojení, že se vlastně neděje nic tak hrozného a máme se dobře, přestože nelze mít všechno. Že dýcháme stále stejný vzduch a některé rysy lidského založení jsou neměnné; že hledáme opravdovou lásku. Že v každém lágru platí nějaké desatero a jeho zákazy budou vždy porušovány. Že život je kurva, ale lepší na trhu není. Moník poznal osazenstvo pětihvězdičkových hotelů, bagážisty a taxikáře, kultivované intelektuálky i uličnice, zklamané, byť úspěšné emigranty a cizince na záletech, tlumočil nové elitě. Vše zúročil veselým perem v mozaice příběhů, s pointou a rozmarným slovníkem. Josef Moník (1952) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a pracoval jako nakladatelský právník. Absolvoval postgraduální kurz „Estetika a literární kritika“ na Filozofické fakultě se závěrečnou prací Občan Orson Welles. Od začátku osmdesátých let přispíval do samizdatového časopisu Lázeňský host, po listopadu do různých periodik a povídkových souborů. V roce 1989 zvítězil s básní A Kerouac’s Grave v literární soutěži Harvardovy univerzity Contest in Poetry. V roce 2010 obdržel stipendium Literaturhausu Hamburk. Překládá z němčiny (Libuše Moníková, Mark Divo, Oliver Zybok) a z angličtiny (Vladimir Nabokov, Christopher Coe, Frank McCourt, Annie Proulx). Samostatně vydal tři prózy: Neser bohy (2004), Psi bez rodokmenu (2008) a Schweik It Easy (2011, nominace na Magnesii Literu). Od převratu je tlumočníkem na volné noze, má dvě děti a žije v Praze.