Refugium Velehrad-Roma strana 6 z 14

Rehoľná sestra a mystička sr. Mária Stanislava Ernstová, OSU napísala svoju autobiografiu, ktorá je reflexiou jej životnej cesty, už ako sedemdesiatročná (*6. 1. 1891). Po celý svoj život sa táto nadaná sestra, učiteľka a hudobníčka, ktorá sa nebála prijať ani tie najťažšie životné výzvy a zastávať vysoké posty, usilovala plniť Božiu vôľu a poslanie ku ktorému sa cítila byť povolaná. Bola to najmä úcta ku Kristovi Veľkňazovi a k jeho vykupiteľskej obeti. Sestra Stanislava prežívala svoje duchovné kňazstvo vo svojom panenskom zasvätení aktmi ustavičnej obeti, ku ktorým mala pre svoje krehké zdravie a aj pre mnohé brvná, čo jej kládli pod nohy, mnoho príležitostí. Ku koncu života trpela aj vďaka vysťahovaniu zo svojej vlasti. Zomrela 16. 3. 1968 v Bílej Vode pri Javorníku. Životnú cestu sr. Márie Stanislavy Ernstovej vystihuje aj vzdych, ktorý nám zhudobnený a schválený Cirkvou zanechala: Kristus, Veľkňaz, spájame sa s tvojou obetou. Zachráň nás a posväť nás ňou.

Poutní místo Velehrad, vystavené ze živých kamenů předchozích generací, předává krásu víry. Turistu či letmého návštěvníka chrámu může dotek hmoty, barev a ticha učinit poutníkem. Najednou se ocitá v duchovním prostředí, sahajícím až k patronům Evropy, svatým Cyrilu a Metodějovi. Nově koncipovaný průvodce zohledňuje nejnovější a také nejkomplexnější rekonstrukci chrámu i celého poutního areálu.

Klasické dílo osmnáctého století se stalo "učebnicí" mnoha světců (Terezie z Lisieux). Termín "milost přítomného okamžiku" vyjadřuje moudré uspořádání stálého napětí mezi aktivitou a pasivitou v hledání Boží vůle.

Sergej Michajlovič Solovjov byl synovcem Vladimíra Solovjova, nejvýznamnějšího ruského klasika, jehož spisy jsou vydávány v cizích jazycích a vliv jeho myšlení dalekosáhlý. V češtině o něm sice existuje několik životopisných zastavení, ale představení tohoto zdrojového textu vyplňuje podstatně to, co se jinde nedozvíme jde o první pramen důležitých informací. Autor se kromě systematické práce ve shromažďování materiálů soustředil na mnohem obtížnější rovinu: na vyhodnocování, odpovídající tradovanému slovu, jak ho zachytil v rodinném kruhu či od těch, kdo přišli se Solovjovem do styku. I samotný osud autorovy publikace je dramatický: směl vyjít až mnohem později díky ruským emigrantům v Bruselu.

Po ztrátě synů a manžela přijala úděl vdovy. Její dřívější palác se proměnil v útočiště chudých a nemocných. V době, kdy Řím strádal politickými spory a lidé houfně umírali na mor, s diskrétní aristokracií ducha slouží nejzapomenutějším. Vnitřně strádala papežským rozkolem a obětovala se za sjednocující koncil, který by vyhojil rány církve. Nepřekvapuje, že je nazvána patronkou Říma. Je osvědčenou přímluvkyní za ty, kteří si zoufají nad ztrátou majetku a jsou nuceni žít v nespravedlnosti.

V modlitbě stále znovu opakujeme prosbu Ježíšových učedníků: Pane, nauč nás modlit se. Stejně jako apoštolům Ježíš celé církvi dává modlitbu Otčenáš. Nesytí duši spousta vědomostí, ale vnitřní procítění a zakoušení pravdy. V Otčenáši najdeme podněty, které pomáhají upřímně a hluboce prožívat to, co je nejdůležitější v životě křesťana. Je v ní obsažena tradice dobře známého krátkého souhrnu veškeré dokonalosti. Papež František říká: Tato křesťanská modlitba se rodí z odvahy oslovit Boha jménem Otče. To je kořen křesťanské modlitby, totiž říkat Otče Bohu.

Špidlíkův Průvodce je napsán jak pro ty, kdo hledají cestu obnovy svého života, tak pro ty, kdo dávají duchovní cvičení. Průvodce pomáhá odkrývat vše, co nám běžně v úsilí o prohloubení vztahu s Pánem snadno uniká: jemnost Božího hlasu, na který je třeba reagovat, křehký záchvěv lidského srdce, které mluví, a také závratné Boží hlubiny, které člověka zvou do Božího Srdce.

Text zahrnuje témata: proč místní církev potřebuje podněty z jiných částí světa; denní minutáž programu papeže Františka; proč se teolog rovněž modlí; nakolik se modlí podnikatelská církev; proč neopouštíme započaté dobré dílo; jaká je příčina toho, že knihovny provokují nečtenáře; zda je hudba doplňkem nebo podstatou života; růst uvědomělé víry mezi námi; kýč v duchovním životě; o neplodnosti někdejších podnětů... Bezmocnost Všemohoucího vyjadřuje nezměrnou shovívavost Boha, jenž respektuje naši svobodu. Bezmocnost Bůh přijímá dobrovolně, aby nás jako Všemohoucí pozval k sobě.

Za nejvýznamnější duchovní odkaz východní spirituality vedle tradice ikon se obecně považuje encyklopedie duchovních textů zvaná Filokalie. Zahrnuje duchovní zkušenosti četných autorů: pouštních otců, asketů, mnichů, starců, v rozsahu 4. 15. století. Asketiku otcové nenazývali ani vědou, ani mravní činností, ale uměním, dokonce uměním nad umění! Neboť z askeze plyne nejen poučenost, ale hlavně vhled do podstaty věcí. Filokalie znamená přitažlivost ke kráse, která formuje srdce. Asketika totiž nevytváří pouze dobrého v dnešním slova smyslu ale přímo krásného člověka. V tomto smyslu také ruský překlad Dobrotoljubije vystihuje starobylý význam slova a více než morální dokonalost znamená zářící krásu, která přitahuje tedy dobrotu, která navenek vyzařuje krásu. Texty pro řeckou verzi sesbírali na hoře Athos otcové Nikodém a Makarius a publikovali je v Benátkách v roce 1782. Kvůli čtenářsky osvědčenému širšímu celku pěti svazků s názvem Dobrotoljubije, tvořících samostatnou tradici, jsme se rozhodli pro původní překlad z ruštiny. Rozsáhlý ediční počin zahrnuje v jednotlivých dílech tyto autory: I. Antonín Veliký, Makarius Veliký, Izaiáš Poustevník, Marek Asketa, Evagrius Pontský. II. Jan Kassián, Hesychius Jeruzalémský, Nil Sinajský, Efrém Syrský, Jan Klimak, Barnasuf a Jan, Dorotej z Gazy, Izák Syrský. III. Diadochus z Fotiky, Jan Karpatský, Zosima Palestinský, Maxim Vyznavač, Talassius z Lybie, Teodor z Edessy, Teodor, Filemon, Teognostos Alexandrijský, Filoteus Sinajský, Eliáš Presbyter. IV. Teodor Studita. V. Simeon Nový Teolog, Simeon Studita, Niketas Stetatos, Teoleptos z Filadelfie, Řehoř Sinajský, Nikefor Poustevník, Řehoř Palama, Kalist a Ignác Xantopulové, Kalist Telikud, Simeon Soluňský, Maxim Kapsokalivit.

Kniha ruského Poutníka se v západním světě dočkala až nevídané popularity. Zcela přirozeně, neboť se v ní setkávají metody modlitby Východu i Západu, což je obzvláště dnes velmi aktuální. Avšak samotné metody ještě jednotu mezi lidmi nenastolí. Způsob modlitby je totiž vždy zcela osobní a většinou neopakovatelný. Univerzálně nás s Bohem i lidmi spojuje osoba Bohočlověka Ježíše Krista. A proto nám všem Poutník přibližuje Ježíše tak, abychom se naučili k němu obracet celým srdcem. Jenom tak se modlitba, kterou nás naučil On sám, stane bezprostřední, živá, hluboká.

Studie Luisy Karczubové přináší reflexi zelené encykliky Laudato si. Ekologie je nahlížena z hlediska dovršení světa ve světle křesťanských tradic Východu a Západu. Druhé vydání knihy Překročit práh ekologie je nově doplněno o teologii Božího lidu. Čtenář tak může objevit impulzy k myšlení současného papeže Františka.

Ptáme se, jak může mít Jezulátko bezmocné Dítě všemohoucí Srdce. Požehnání nedávají jeho brokátové šatečky, ale sám živý Pán, kterému dáváme i v oděvu to nejlepší. Prosté Dítě nám radí ve složitostech života. V tom je důležitá osvědčená tradice zkušenosti s Dítětem Ježíšem. V novéně se nám po devět dní nabízejí texty o Dítěti a jeho zájmu o člověka, kterého vede ke zralosti a učí pokleknout před jediným Srdcem. Uvědomujeme si nesnáze při výchově dětí, vnímáme osud dětí bez rodičů a trpící dalšími nedostatky.

Nejdiskutovanější světec 20. století otec Pio z Pietrelciny zanechává tolik dobra, že nepřekvapuje, kolik četných modlitebních textů se na něj odvolává. Obdivujeme jednání Hospodina v životě těch, kteří jsou mu milí. A proto po devět dní hledáme to, co sám Pán považuje za důležité v našem životě.

Benediktin, poustevník, svatý Leonard je francouzský světec 6. století, známý jako patron sedláků, stájových čeledínů a stájí vůbec i s dobytkem a koňmi, ale ochraňuje také nejrůznější řemeslníky: zámečníky, kováře, vozky (dnes taxikáře), obchodníky s ovocem, horníky nebo medaře. Dále se ujímá zajatců a těch, kdo trpí bolestmi hlavy nebo prosí za šťastný porod. Doprovází nás po devět dní v modlitbě.

Text nás seznamuje s Marií, která v dějinách upoutala tolik lidských srdcí! To je důležité faktum nejen pro teology. Je potřebné se k ní nejen obracet, ale také studovat: jak žila ona i ti, kdo na ni mysleli. Špidlíkovo sdělení nás podněcuje ke zdravé mariánské úctě.

Tomáš kardinál Špidlík (19192010), který se celoživotně zabýval patrologií a spiritualitou křesťanského Východu, se ve svém díle věnuje integrálnímu poznání: soustředí se na biblický pojem srdce, které zahrnuje nejen smyslový a rozumový rozměr, ale je středem osoby a zdrojem plnohodnotného lidského poznání. Prostřednictvím Božího působení, zejména milosti osvícení, posvěcování a proměňování do Boží podoby (zbožštění), se lidské poznání vtěluje do celého života, odhaluje duchovní smysl stvoření a je schopno sdělovat skrze symbolické sdělení, podobně jako teologie a umění nejvyšší Krásu druhým. Kardinál Špidlík vychází z řecké filosofické i biblické tradice, z řeckých otců i novějších ruských myslitelů, vede k respektu před Božím tajemstvím a varuje před jednostranným racionalismem.