Rybka Publishers strana 12 z 25

V současné době snad nemine den, abychom neslyšeli o násilných činech a atentátech spáchaných těmi, jež jsme si navykli nazývat poněkud podivně fundamentalisty či islamisty, ačkoli to jsou jen muslimové zabíjející a umírající pro to, co pokládají za svou víru, svou svobodu, své tradice, svá práva. Ať si to přiznáváme nebo ne, zdá se, že Západ je dnes s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu. Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti? Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších. Podíváme-li se n a ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá podnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Neměli bychom našim současn íkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu? Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali. Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. Kniha Střet náboženství, která představuje první ucelenou historii st řetávání islámského a křesťanského světa, pokrývá téměř čtrnáct století a pojednává o událostech odehrávajících se na čtyřech kontinentech. České vydání knihy je doplněno několika desítkami barevných a černobílých map.

V současné době snad nemine den, abychom neslyšeli o násilných činech a atentátech spáchaných těmi, jež jsme si navykli nazývat poněkud podivně fundamentalisty či islamisty, ačkoli to jsou jen muslimové zabíjející a umírající pro to, co pokládají za svou víru, svou svobodu, své tradice, svá práva. Ať si to přiznáváme nebo ne, zdá se, že Západ je dnes s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu. Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti? Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších. Podíváme-li se n a ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá podnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Neměli bychom našim současn íkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu? Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali. Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila. Kniha Střet náboženství, která představuje první ucelenou historii st řetávání islámského a křesťanského světa, pokrývá téměř čtrnáct století a pojednává o událostech odehrávajících se na čtyřech kontinentech. České vydání knihy je doplněno několika desítkami barevných a černobílých map.

„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“ Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž českému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současného ruského spisovatele a myslitele Vladimira Kantora, označovaného za pokračovatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lhostejnost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie ruských dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a nostalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pronikavé náhledy na současný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.

Vizionářský vůdce či lídr je člověk, který má vizi, určuje směr a především ovládá umění vést. Člověk, který chce vést ostatní – ať už se jedná o pracovní nebo studijní tým, rodinu nebo společnost jako celek, zkrátka o jakoukoliv skupinu lidí spjatých společným zájmem či cílem – se ovšem musí nejprve naučit vést sám sebe, musí najít svou cestu, musí si uvědomit potenciál ve svém vlastním nitru a musí být příkladem hodným následování. Hlavním smyslem vůdcovství či leadershipu je totiž všeobecný společenský přínos. Robin Sharma, autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari, ve svém volném pokračování přichází s pozoruhodným uceleným systémem Osmi rituálů vizionářských vůdců spočívajících v časem prověřených principech osvíceného, moudrého a efektivního vedení. Byly mu předány himálajskými mudrci pod podmínkou, že jejich moudrost, která se opírá o prastaré principy, jež se tradují po staletí, rozšíří v západní části světa, která dnes víc než kdy jindy trpí ,vůdcovskou krizí´. Osvícených vůdců s jasnou vizí, plánem a potřebnými schopnosti pro jejich realizaci se jaksi nedostává.

Byla jednou jedna krásná dívka jménem Victoria, která celým srdcem věřila, že život se podobá pohádkám, že na světě je vše zařízené tak, jak nejlépe může být, že všichni mají ty nejlepší úmysly a že si ji jednoho dne odvede krásný princ, který ji bude navěky milovat. Že ji zkrátka čeká krásný život, který ji osud a milující rodiče přichystali – pokud se ovšem bude chovat a projevovat tak, jak se od ní očekává, jak se na princeznu sluší a patří, pokud tedy potlačí svou přirozenost a popře své vlastní já. Victoria je princezna, ale její životní příběh se podobá osudu tolika jiných dívek a žen na světě, že se nenajde snad žádná, které by nebyl aspoň trochu povědomý…Victoria bude muset urazit dlouhou cestu a překonat nejednu zkoušku, než dospěje k poznání, že chce-li, aby ji okolí respektovalo takovou, jaká je, musí se nejprve naučit chápat, ctít a přijímat sama sebe.Když si Victorii odvede krásný princ, zpočátku se jejich společný život odvíjí právě tak, jak si představovala. Ovšem pouze do chvíle, než se začne ukazovat, že její princ je na hony vzdálený onomu vysněnému milujícímu a vždy pozornému muži, jakým se jevil. Ve skutečnosti je čím dál častěji panovačný, nerudný, výbušný, Victorii omezuje a brání jí v naplňování jejích potřeb a v rozvíjení jejích zájmů. Victoria, která je stále v zajetí svých iluzí, prožívá hotové peklo, a až po delší době pochopí, že se musí vymanit nejen z chorobného vztahu se svým mužem, nýbrž i z vlastních sebeklamů a předsudků, které jí byly vštípeny. Musí konečně vzít svůj život do vlastních rukou. Vydá se na vpravdě dobrodružnou cestu za sebepoznáním a sebepřijetím…Štěstí totiž nepřichází zvenčí…Kniha Dívka, která nepřestala věřit pohádkám byla přeložena do deseti jazyků a vydobyla si uznání jak mezi laickou veřejností tak mezi psychology a psychoterapeuty.

Byla jednou jedna krásná dívka jménem Victoria, která celým srdcem věřila, že život se podobá pohádkám, že na světě je vše zařízené tak, jak nejlépe může být, že všichni mají ty nejlepší úmysly a že si ji jednoho dne odvede krásný princ, který ji bude navěky milovat. Že ji zkrátka čeká krásný život, který ji osud a milující rodiče přichystali – pokud se ovšem bude chovat a projevovat tak, jak se od ní očekává, jak se na princeznu sluší a patří, pokud tedy potlačí svou přirozenost a popře své vlastní já. Victoria je princezna, ale její životní příběh se podobá osudu tolika jiných dívek a žen na světě, že se nenajde snad žádná, které by nebyl aspoň trochu povědomý…Victoria bude muset urazit dlouhou cestu a překonat nejednu zkoušku, než dospěje k poznání, že chce-li, aby ji okolí respektovalo takovou, jaká je, musí se nejprve naučit chápat, ctít a přijímat sama sebe.Když si Victorii odvede krásný princ, zpočátku se jejich společný život odvíjí právě tak, jak si představovala. Ovšem pouze do chvíle, než se začne ukazovat, že její princ je na hony vzdálený onomu vysněnému milujícímu a vždy pozornému muži, jakým se jevil. Ve skutečnosti je čím dál častěji panovačný, nerudný, výbušný, Victorii omezuje a brání jí v naplňování jejích potřeb a v rozvíjení jejích zájmů. Victoria, která je stále v zajetí svých iluzí, prožívá hotové peklo, a až po delší době pochopí, že se musí vymanit nejen z chorobného vztahu se svým mužem, nýbrž i z vlastních sebeklamů a předsudků, které jí byly vštípeny. Musí konečně vzít svůj život do vlastních rukou. Vydá se na vpravdě dobrodružnou cestu za sebepoznáním a sebepřijetím…Štěstí totiž nepřichází zvenčí…Kniha Dívka, která nepřestala věřit pohádkám byla přeložena do deseti jazyků a vydobyla si uznání jak mezi laickou veřejností tak mezi psychology a psychoterapeuty.

Mnich, který prodal své ferrari patří mezi nejznámější klasická díla s duchovní a psychologickou tematikou. Tato „úchvatná knížka, která přináší potěšení i poznání“, jak se o ní vyjádřil Paulo Coelho, byla přeložena do třiačtyřiceti jazyků a inspiruje miliony čtenářů na celém světě. Vypráví příběh o slavném a bohatém právníkovi Julianu Mantlovi, jenž se ocitl na pokraji smrti, když jednoho dne v přeplněné soudní síni utrpěl infarkt. Jeho fyzický kolaps je provázen krizí duchovní, která jej donutí hluboce se zamyslet nad neutěšeným stavem svého života a vydat se hledat odpovědi na nejdůležitější otázky lidského bytí. V naději, že nalezne štěstí a splnění svých snů, vypravuje se Julián Mantle na putování do nedostupných indických končin obydlených prastarou východní kulturou. Zde se postupně seznamuje se starobylou moudrostí a filozofií, která jej naučí objevovat, kultivovat a ovládat skrytý potenciál vlastního vědomí, těla i ducha. Někdejší slavný advokát, který se postupně oprošťuje od svého dosavadního životního stylu, prochází hlubokou osobní proměnou. Příběh Juliána Mantla čtenáře krok za krokem provází na cestě k sebepoznání a ke smysluplnému a vyrovnanému životu. Čte Jiří Dvořák délka nahrávky 7 h 34 min

Thilo Bode, který patří k nejcitovanějším a zároveň nejobávanějším kritikům kvality potravin a potra­vinářského průmyslu, ve své kni­ze, které se v Německu prodalo přes 150 000 výtisků a která měla mimořádný ohlas například i na Slovensku, nemilosrdně odhaluje skan­­dál­ní zálud­né strategie a nekalé praktiky potra­vinářských koncernů, postrádajících jaké­ko­li zábrany. Od zavádějících a klama­vých etiket na potravinách, jež spotřebi­tele vě­domě uvádějí v omyl nebo mu posky­tují záměrně matoucí informace, po pochybnou kvalitu, či spíše nekvalitu samotných potra­vinářských „produktů“ uvá­děných na trh za podpory bombas­tických lživých reklamních kampaní – to vše je součástí důmyslné strategie, proti níž je spo­třebitel bezmocný a kterou pří­mo či nepřímo posvěcují naši političtí zástupci. Odhalení a závěry, které kniha Podvody na talíři předkládá, jsou v dnešním globalizovaném světě který se vymkl z klou­bů, platné nejen pro Německo, ale pro celou Evropu. České vydání bylo na­víc doplněno a rozšířeno tak, aby zohledňovalo situaci v České republice. Kupujete si produkty označené „fitness“? Fit po nich nebudete, zato přiberete. Vyhledáváte tradiční regionální produkty připra­vené podle původních re­ceptů? Tře­ba tako­vá schwarzwaldská šunka: ze všech 750 000 prasat, která se každý rok na tak­zvanou schwarzwaldskou šunku zpracují, ne­po­chází ze Schwarzwaldu ani jedno – všechna totiž pochází z velkochovů z celé Evropy. Anebo „tradiční česká“ majo­néza Poli­­čanka: oproti tradiční recep­tuře obsa­hu­je osmkrát méně žlout­­ků, v ne­závislých testech kvality pro­pad­la, a přes­to se chlubí prestižní národní znač­kou Klasa udě­lo­va­nou ministrem ze­mě­dělství! Vybíráte si „zdravé“ výrobky pro děti? To jsou nejčastěji jen skryté kalorické bomby plné cukru. Nápoje z jablek s pečetí bio? Ty mnoh­dy žádné jablko ani neviděly… Thilo Bode (1947) vystudoval sociologii a národohospodářství. V roce 1989 se stal jednatelem Greenpeace v Německu, roku 1995 Greenpeace International. Roku 2002 založil v Berlíně organizaci spotřebitelů Foodwatch, kterou vede dodnes.

Téměř neuvěřitelný, a přesto pravdivý příběh českého vězně, kterému se v krutých podmínkách koncentračního tábora Buchenwald podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které čekala smrt. Jmenoval se Antonín Kalina a byl z Třebíče. Doma zapomenutý, ve světě, zejména v USA a Izraeli, uctívaný. V roce 2012 se stal zatím posledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn titulem "Spravedlivý mezi národy", aniž by se o tom u nás zmínil jediný novinář. Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno – návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci Pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby. Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je – jak je ostatně u tohoto autora zvykem – výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrání. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky vý-povědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu – ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech… Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

Téměř neuvěřitelný, a přesto pravdivý příběh českého vězně, kterému se v krutých podmínkách koncentračního tábora Buchenwald podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které čekala smrt. Jmenoval se Antonín Kalina a byl z Třebíče. Doma zapomenutý, ve světě, zejména v USA a Izraeli, uctívaný. V roce 2012 se stal zatím posledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn titulem "Spravedlivý mezi národy", aniž by se o tom u nás zmínil jediný novinář. Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno – návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci Pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby. Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je – jak je ostatně u tohoto autora zvykem – výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrání. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky vý-povědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu – ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech… Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Kniha přináší zasvěcený, objevný, pro českého čtenáře v nejednom ohledu překvapivý, ba kontroverzní pohled na dějiny Podkarpatska. Vincent Shandor zastával v dramatických letech 1938 až 1939 funkci zmocněnce autonomní karpatoukrajinské vlády v Praze. Jeho kniha je zprávou očitého svědka a účastníka událostí v zemi obývané rusínskými Ukrajinci, počínaje připojením Uherské Rusi – coby Podkarpatské Rusi – k nové Československé republice, pokračuje vyhlášením autonomie Karpatské Ukrajiny za druhé republiky a jednodenní, okolnostmi vynucenou samostatností, až po následnou anexi Kárpátalje horthyovským Maďarskem, vystřídanou připojením Zakarpatské Ukrajiny k SSSR. Autor se dožil i odtržení Ukrajiny od SSSR a vzniku samostatné Ukrajinské republiky, v jejímž rámci se Podkarpatsko nachází dodnes.

Nejrozsáhlejší a nejucelenější soubor Dostojevského povídek a próz, jaký byl kdy česky vydán, nám umožňuje ocenit široké rozpětí autorovy tvorby. Obsahuje nejen texty slavné a nejslavnější (např. Dvojník, Něžná), ale i dílka českým čtenářům méně známá, ba dosud zcela neznámá (Chlapec u Kristova vánočního stromu, Mužik Marej). V úvodní novele Dvojník z r. 1846 se poprvé setkáváme s mistrovským ztvárněním rozpolceného vědomí člověka, způsobeného tlakem okolního odcizeného světa. V povídce Něžná, která je rovněž prózou novátorskou, sledujeme vnitřní sebeodhalující monolog muže, jehož žena spáchala sebevraždu. Je to příběh dvou bytostí, které rozdílná životní i sociální zkušenost přivádí ke katastrofě. Povídky Pan Probaštin, Plazunkov, Slabé srdce nebo Poctivý zloděj odkrývají autorovo mistrovství charakteristiky. Jejich hrdinové jsou smolaři, často zahnaní až na dno, oběti chapadel velkoměsta. V textu Vánoční strom a svatba se setkáváme s postavou dítěte, konkrétně jedenáctileté holčičky, která se stane obětí nestoudné stařecké vypočítavosti. ,br> Humornější stránku autorovy drobné prózy představuje povídka Cizí žena a muž pod postelí o ženské nevěře a chorobné mužské žárlivosti. Do této skupiny se řadí také satirický Krokodýl, nedokončené vyprávění o neuvěřitelné události – přebývání člověka v krokodýlích útrobách. Humorně koncipovaný je i Román v devíti dopisech zesměšňující pokryteckou morálku ve vzta¬hu mužů a žen. K závěrečnému období autorovy povídkové tvorby se řadí text Bla bla bla, prezentovaný jako zá¬pisky neznámého. Je to zamýšlená první část cynického Dekameronu, jež zůstala nedokončená: černý poeovský humor je založen na kontrastu cynického přiznání nebožtíků k nejrůznějším podlostem a hřbitovního prostředí. Chlapec u Kristova vánočního stromu a Mužik Marej, povídky z autorova deníku, jsou označovány jako „sváteční“ – vznikly jako novinářské příspěvky k různým svátkům, v prvním případě k Vánocům, a připomínají nám obdobné opusy Dickensovy. Ve fantastické povídce Sen směšného člověka, která náš výbor uzavírá, se prolíná reálný a fantastický svět – svět ráje, kde hrdina spatřuje možnost nápravy světa ve vztahu k opuštěnému dítěti. Tato snad poslední obsáhlejší povídka z roku 1877 jako by předznamenala cestu až k dílům M. Bulgakova a K. Čapka a představuje v povídkové tvorbě Dostojevského výjimku: zde je dán volný průchod prapůvodní fantastičnosti, zatímco fantastičnost v jiných autorových povídkách, označovaných za „fantastické“, vyplývá z detailů reálného života podobně jako v povídkách Gogolových.

V knížce věnované násilí věhlasný slovinský filozof, psychoanalytik a kulturní kritik Slavoj Žižek komplexně promýšlí a analyzuje tento fenomén ve všech jeho viditelných i neviditelných aspektech a především pátrá po jeho příčinách.V čem tkví podstata násilí, ať už nabývá podoby individuálních zločinů, teroristických útoků, fundamentalismu, týrání iráckých zajatců ve věznici Abú Ghrajb, násilných výbuchů občanské nespokojenosti, rabování, občanských či mezinárodních konfliktů a válek? Neměli bychom si však nejprve položit otázku, zda není není naše fascinace těmito viditelnými projevy násilí, ba naše hysterické brojení proti němu, právě tím, co nás oslepuje, co nám znemožňuje vidět jeho podstatu? A není okázalé vzývání nenásilí a tolerance právě tím, co násilí udržuje při životě?Měli bychom se naučit poodstoupit a odpoutat se od fascinující vábničky přímo viditelného „subjektivního“ násilí, páchaného jasně identifikovatelným původcem a chápaného jako narušení „normálního“, pokojného stavu věcí. Musíme umět rozpoznávat obrysy pozadí, jež podobné jevy vyvolává. To je východisko Žižkovy knihy: „subjektivní“ násilí je pouze nejviditelnější částí základní triády, do níž patří i dva druhy násilí „objektivního“: jednak násilí „symbolické“, tedy násilí vtělené v řeči, a především pak to, jemuž Žižek říká násilí „systémové“, projevující se neblahými, ba katastrofickými následky hladkého fungování našich ekonomických a politických systémů.Žižkova kniha není ovšem pouhou analýzou, nýbrž i pokusem o obranu – obranu násilí emancipačního.Místo aby se s násilím konfrontoval čelně, pokouší se Žižek nahlédnout tento fenomén nepřímo, ze strany, jakoby úkosem: přímá konfrontace s násilím je totiž ve své podstatě matoucí, neboť zdrcující hrůza násilných činů a empatie s oběťmi nevyhnutelně působí jako překážka v přemýšlení.

Kuchařka šťastného života, jejíž autorkou je uznávaná a vyhledávaná intuitivní terapeutka a duchovní učitelka Eva Michaličová, zasvěcuje čtenáře do umění, jak smysluplně žít v souladu s vlastními pocity a podle vlastních receptů a jak dosáhnout vyrovnanosti a štěstí. Autorka netradiční a originální formou vysvětluje univerzální pravidla a zákony života a na základě vlastních zkušeností, jakož i zkušeností získaných dlouholetou praxí předkládá návod a praktické recepty pro naplněný a smysluplný život. V Kuchařce šťastného života se dozvíte, jak si zadělat na spokojenost, jak nechat správně nakynout hojnost, jaké přísady přidat do pevného partnerského vztahu či z jakých surovin je nezbytné upéci lásku… Kniha nám pomůže odhalovat a postupně odstraňovat navyklé vzorce chování, které nám komplikují život – vzorce, které se marně pokoušíme změnit a které způsobují, že nejsme šťastní a trápíme se. S Kuchařkou šťastného života objevíme, jakou cestou se vydat, jak o sobě přemýšlet a především co dělat, aby náš život měl smysl a byl spokojenější. Jako červená nit se knihou táhne připomenutí, že nic není zadarmo, nic se neděje bez našeho přičinění a žádné kvalitní voňavé a chutné jídlo nevznikne jen otrockým dodržováním či bezduchým kopírováním receptů, podle kterých se vaří v kuchyních jiných. "Šťastný a naplněný život uvaříme pouze za předpokladu, že všechny životní události a setkání budeme neustále podlévat vlastní odpovědností a vytrvalostí a za všech okolností je budeme kořenit nasloucháním vlastním pocitům." „Pokusím se vám ukázat, co je k jídlu a co je zkažené. Navíc se společně podíváme, kde ta zkaženost, plíseň či kvas vznikají a jak se jich lze prakticky zbavit. Nestačí změnit myšlení, je třeba se naučit vymést pavučiny a vyhnat hlodavce ze spíží. Pokud tuto knihu budete pouze číst, nic se tím ve vašem životě nezmění. Je to kniha pracovní. Kniha rozvoje osobnosti…“ „Tak jak jíme, tak i žijeme. A jak časem zjistíme, duchovně žít znamená žít fyzický život v radosti a hojnosti všeho, co do něj patří.“

V jednom z bezesporu nejobjevnějších a nejpodnětnějších politicko-ekonomických děl současnosti mezinárodně uznávaný řecký ekonom Yanis Varoufakis podává nekonvenční erudovaný výklad oné globální tragédie, kterou je krize, jež vypukla roku 2008 a přetrvává dodnes. Jaké jsou její historické kořeny a souvislosti? Co způsobilo krach systému, který fungoval po desetiletí? Jak se vyvíjela globální ekonomika od světové krize roku 1929 do současnosti? A proč jsou vyhlídky na oživení ekonomiky stále v nedohlednu? Profesor Varoufakis vysvětluje, že veškeré běžně uváděné důvody aktuální krize, například neoliberální ideologie, deregulace, chamtivost, bezskrupulóznost, toxické finanční produkty, selhání ratingových agentur, jsou sice pravdivé, nevystihují ovšem jádro problému. Podstata krize spočívá ve zhroucení globálního uspořádání, které se prosadilo kolem roku 1971 let a které autor podle antické mytické obludy požírající lidské oběti obrazně nazývá Glogální Minotaurus. Období od počátku padesátých do počátku sedmdesátých let bylo érou, kdy Spojené státy jakožto země produkující velké obchodní přebytky prostřednictvím přímých investic nebo různých druhů pomoci vytvářely zahraniční poptávku po americkém exportu a zároveň zajišťovaly, aby jejich nedávní nepřátelé a rodící se hegemoni Evropy a východní Asie, tedy Německo a Japonsko, nejen kupovali ve velkém americké produkty, nýbrž aby zároveň získali prostředky a nástroje nutné k nastartování svého průmyslu, a tím si vydobili podobnou, na přebytcích založenou pozici na regionální úrovni. Dosud nikdy v dějinách nepodporoval vítěz země, jež nedlouho předtím porazil, aby tím posílil vlastní moc, přičemž je v tomto procesu proměnil v ekonomické obry. Autor v této souvislosti tvrdí, že součástí amerického „plánu pro Evropu“ nebyl jen Marshallův plán, ale i samotná idea evropské integrace, která je tak ve skutečnosti dílem americké diplomacie.