Rybka Publishers strana 14 z 25

Ojedinělá publikace, která je výsledkem mnohaletého historického bádání a opírá se o většinou nepublikované dokumenty, líčí spletitou historii vztahů, často bouřlivých a konfliktních, mezi katolickou církví a evropským komunismem, resp. státy tzv. východního bloku, od Říjnové revoluce a zrodu prvního ateistického státu na světě až po pád Berlínské zdi, který symbolizuje zhroucení komunistického systému. Profesor Philippe Chenaux vychází z velice neotřelé, ba přímo provokativní teze: komunismus pro něj představuje poslední křesťanskou herezi. Ukazuje paralely i rozpory mezi obojím učením. Přestože autor věnuje velkou pozornost diplomatickému aspektu vztahů mezi Vatikánem a Sovětským svazem, neopomíjí ani jiná, méně známá hlediska: politický aspekt spolupráce mezi katolíky a komunisty v jednotlivých zemích, intelektuální aspekt vztahů mezi křesťanským a marxistickým myšlením, jakož i ekumenický rozměr vztahů mezi katolictvím a ruským pravoslavím. Chronologické dělení knihy odpovídá třem velkým obdobím politických a náboženských dějin Evropy ve 20. století: prvním je "evropská občanská válka" (1917-1945), kdy je církev konfrontována s neřešitelným dilematem volby mezi komunistickou Charybdou a nacistickou Skyllou, následuje éra studené války (1945-1958), kdy je církev Pia XII. v boji se sovětským totalitarismem proti své vůli ztotožněna se Západem, a třetí je období tání a uvolnění (1958-1989), kdy koncilární církev volí cestu dialogu s Východem, aby nakonec přispěla ke zhroucení celého systému. Philippe Chenaux je profesorem dějin moderní a současné církve na Lateránské univerzitě v Římě. Jeho vědecká práce a knižní tvorba se zaměřuje na dějiny církve a církevního myšlení ve 20. století a v současnosti.

Historie pernštejnského rodu má v dějinách Čech a Moravy své nezastupitelné místo. Kniha je první ucelenou publikací podávající obraz jednoho z nejstarších domácích šlechtických rodů, který po celou dobu své historicky zaznamenané existence zaujímal významné postavení a dějiny našich zemí výrazně ovlivňoval od středověku až do svého vymření v době třicetileté války. Příslušníci šlechtického rodu, jenž na svém štítu nosil symbol zubří hlavy, získali v první polovině 16. století mimořádnou moc a představovali nejbohatší rod v Čechách. Na jejich slávu upomínají četné hrady, zámky, kostely a historická jádra měst. Po pánech z Pernštejna však zůstal ještě jeden důležitý odkaz: povědomí trvalé kontinuity v toku dějin, kontinuity rodiny, rodu, národa, lidství. Povědomí odpovědnosti a věčného trvání důsledků našich činů, které v rozhodujícím okamžiku převáží misku vah na tu správnou stranu. Na stránkách této knihy autor čtenářům předestírá dějiny čtyř staletí (1208-1646), viděné vývojem jednoho jediného rodu. Stojí za zvláštní pozornost, zrodí-li se v jedné rodině hned několik mimořádně činorodých a cílevědomých jedinců, kteří dokážou usměrňovat a ovlivňovat vývoj celého státu. V historii jednoho rodu se tak věrně zrcadlí dějinný obraz naší země. Autor knihy, doplněné více než stovkou černobílých a barevných ilustrací, genealogickými přehledy a mapkami, nezapře hlubokou sympatii, jež ho váže k oněm končinám, na nichž se rozkládalo "panství rodu zubří hlavy". Sympatii umocněnou geniem loci pernštejnské rodové rezidence, v jejíchž mohutných zdech je ukryto nejedno tajemství.

Při pohledu na náboženské poměry v Evropě sedmnáctého století by vnímavý pozorovatel našel jen málo oblastí, kde události nabraly tak dramatický spád jako v českých zemích. Jestliže před třicetiletou válkou většina obyvatelstva českých zemí vyznávala nekatolickou víru, o několik desetiletí později patřilo celé království do sféry vlivu Říma. Podobně zásadní a radikální obrat v náboženské orientaci prodělalo v evropských dějinách jen málo zemí. Katolická církev prosadila důsledný a rozsáhlý rekatolizační program, který od základu přetvořil náboženskou identitu celého království. Jakými prostředky této proměny katolická církev dosáhla? Jakým způsobem si katolictví vydobylo zpět své místo v Čechách? V jaké míře se církev uchylovala k přímému násilí a nátlaku a v jakém rozsahu naopak využívala metod nenásilných? Erudovaný americký historik Howard Louthan, velký znalec českých dějin, ve své knize Obracení Čech na víru – aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém přináší nový historický pohled na pobělohorskou rekatolizaci. Jestliže se starší studie zaměřovaly spíše na chronologický právně-historický přístup a všímaly si více násilných projevů rekatolizačního tažení, Howard Louthan přesvědčivě dokládá, že při celém složitém procesu nesehrálo hlavní roli násilí a přímé donucování, nýbrž především nenásilné kulturní „obracení“. Celá armáda umělců a architektů posela náboženskou tvář země barokními kostely a kaplemi, poutními místy a obnovenými kláštery, téměř v každém městě vyrostl na hlavním náměstí mariánský sloup, venkov brzy zaplnily loretánské kaple, rodila se nová katolická literatura a hudba, misionáři a kazatelé oživovali starší, do té doby zanedbávaný kult svatých a rozšiřovali jej o světce nové. Náboženský pluralismus, který byl po celá pokolení příznačným rysem českých zemí, byl potlačen a nahradila jej uniformnější soustava víry, praktik a rituálů…

Při pohledu na náboženské poměry v Evropě sedmnáctého století by vnímavý pozorovatel našel jen málo oblastí, kde události nabraly tak dramatický spád jako v českých zemích. Jestliže před třicetiletou válkou většina obyvatelstva českých zemí vyznávala nekatolickou víru, o několik desetiletí později patřilo celé království do sféry vlivu Říma. Podobně zásadní a radikální obrat v náboženské orientaci prodělalo v evropských dějinách jen málo zemí. Katolická církev prosadila důsledný a rozsáhlý rekatolizační program, který od základu přetvořil náboženskou identitu celého království. Jakými prostředky této proměny katolická církev dosáhla? Jakým způsobem si katolictví vydobylo zpět své místo v Čechách? V jaké míře se církev uchylovala k přímému násilí a nátlaku a v jakém rozsahu naopak využívala metod nenásilných? Erudovaný americký historik Howard Louthan, velký znalec českých dějin, ve své knize Obracení Čech na víru – aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém přináší nový historický pohled na pobělohorskou rekatolizaci. Jestliže se starší studie zaměřovaly spíše na chronologický právně-historický přístup a všímaly si více násilných projevů rekatolizačního tažení, Howard Louthan přesvědčivě dokládá, že při celém složitém procesu nesehrálo hlavní roli násilí a přímé donucování, nýbrž především nenásilné kulturní „obracení“. Celá armáda umělců a architektů posela náboženskou tvář země barokními kostely a kaplemi, poutními místy a obnovenými kláštery, téměř v každém městě vyrostl na hlavním náměstí mariánský sloup, venkov brzy zaplnily loretánské kaple, rodila se nová katolická literatura a hudba, misionáři a kazatelé oživovali starší, do té doby zanedbávaný kult svatých a rozšiřovali jej o světce nové. Náboženský pluralismus, který byl po celá pokolení příznačným rysem českých zemí, byl potlačen a nahradila jej uniformnější soustava víry, praktik a rituálů…

„Cestovatelství a cestovatele nenávidím, a teď se tu chystám vyprávět o svých vlastních výpravách.“ Těmito slovy začíná nejslavnější a nejčtenější kniha jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20. století. Smutné tropy, které byly přeloženy do několika desítek jazyků, jsou všeobecně považovány nejen za průkopnickou práci mimořádného teoretického významu, nýbrž i za skvělé literární dílo: pro miliony čtenářů na celém světě se staly kultovní knížkou. Antropolog, etnolog, lingvista a filozof Claude Lévi-Strauss (1908–2009) patří mezi vědce, kteří zásadním způsobem ovlivnili poválečné západní myšlení. Je označován za jednoho z otců strukturální antropologie, jež změnila pohled západní civilizace na život přírodních národů. Smutné tropy, které poprvé vyšly v roce 1955, umně kombinují autobiografické a cestopisné vyprávění s filozofickými úvahami a analýzami života indiánských kmenů v Jižní Americe. Autor zde popisuje svou cestu k etnologii, zabývá se otázkami antropologie jako disciplíny, seznamuje čtenáře se svými poznatky o kultuře Kaďuvejů, Bororů, Ňambikwárů a Tupíů-Kawahíbů a rozvíjí teoretické základy svého strukturalistického přístupu. Kniha je vybavena množstvím ilustrací včleněných přímo do textu a obsahuje rozsáhlou obrazovou přílohu s černobílými fotografiemi původních obyvatel Brazílie.

Brilantně vystavěné, mnohovrstevnaté dílo, které je právem mnohými považováno za nejlepší přistěhovalecký román americké literatury vůbec, vypráví příběh malého židovského chlapce z prostředí chudinských přistěhovaleckých čtvrtí New Yorku na počátku 20. století. Hlavní hrdina David Schearl zoufale touží někam patřit, ale nedaří se mu zapadnout ani mezi své vrstevníky ani do své vlastní rodiny, v níž je mu nepřítelem chorobně žárlivý, násilnický otec. Středobodem ľivota tak pro něj zůstává jeho ú zkostlivě blízký vztah s matkou a později i nově probuzený, exaltovaný zájem o otázky víry. Rothův New York přistěhovalců je svět bezútěšný, bezohledný, krutý a svým obyvatelům jejich tíživou situaci v ničem neulehčuje. Město se v očích přecitlivěléh o dítěte stává živým organismem, kdykoliv připraveným ukázat svou odvrácenou tvář. Celý román, který lze považovat za svébytnou odpověď na evropskou literární modernu v čele s Jamesem Joycem, svou formální stavbou připomíná roztříštěný svět velkoměst a: Roth do půdorysu tradičního vyprávění, oživeného poetickými, metaforickými obrazy, vsadil pasáže proudu vědomí a mozaiku jazyka ulice, tvořenou promluvami nespočetných národností. Kniha pak vrcholí halucinogenní experimentální koláží využívající p ostupu filmového střihu, v níž se všechny předchozí motivy setkávají a jazyk ulice je zde naplno a nekompromisně obnžen ve své vulgaritě a stává se nositelem obrazu změti velkoměstské ulice. I přes svou experimentální povahu je dílo neuvěřitelně čtiv é a čtenářsky přístupné.

Strhující historický thriller, který byl přeložen do patnácti jazyků, se odehrává v nedávné minulosti, ale zároveň nás uvádí hluboko do světa pradávné asyrské civilizace. Spolu s hrdiny příběhu pronikáme do starověké mezopotamské kultury a mytologie, pátráme po komplikovaném hlavolamu, jenž nás dovádí k ukradené biblické památce a velkolepému ztracenému pokladu.

Ačkoli kniha Ženy, které jedí ve svitu Luny, kterou napsala Anita Johnstonová, pojednává o poruchách příjmu potravy, není zdaleka jen o nich a není určena pouze těm, které se s některou z forem této poruchy potýkají. Je věnována všem ženám, které maj í zájem prohloubit si sebevědomí, napojit se na své vnitřní vědění, žít v harmonii se svým tělem a změnit svůj vztah k jídlu. Je skvělým průvodcem na cestě znovuobjevování ženství a intuice. Promlouvá k nám o hladu a o jeho různých podobách, osvětluj e, jak důležité je naučit se je rozlišovat, protože jen tak budeme schopny najít tu pravou potravu, po níž prahneme a přestaneme hladovět a strádat. Poruchy příjmu potravy se v poslední době rozšířily jako epidemie. Ideálem ženské krásy je chlapecká postava s velkými prsy, bez oblin, s nula procenty tuku. Jen málo žen a dívek je spokojeno se svým tělem, a proto s ním zápolí a stává se jejich nepřítelem. Čím to? Žijeme ve společnosti, která potlačuje typicky ženské aspekty plodnosti a hluboké mou drosti spojené s přírodními cykly. Jak trefně poznamenává Anita Johnstonová, dnešní žena je jako kulatý kolík, který se pokouší zapadnout do hranatého otvoru Ženy, které se s některou z poruch příjmu potravy potýkají, jsou považovány za nemocné, za vadné zboží, které je třeba opravit. Poruchy příjmu potravy zdaleka nepramení jen z posedlosti dívek nebo žen mít postavu modelky a jejich příčiny nelze redukovat na pouhou otázku jídla. Díky citlivému přístupu autorky, jejímu moudrému vhledu a j asnému a srozumitelnému výkladu odhalíme kořeny poruch příjmu potravy, porozumíme jejich fungování a zjistíme, že dokonce mají svůj účel. Autorka nám ukazuje, jak můžeme nahlédnout všechny souvislosti z široké perspektivy.

Ačkoli kniha Ženy, které jedí ve svitu Luny, kterou napsala Anita Johnstonová, pojednává o poruchách příjmu potravy, není zdaleka jen o nich a není určena pouze těm, které se s některou z forem této poruchy potýkají. Je věnována všem ženám, které maj í zájem prohloubit si sebevědomí, napojit se na své vnitřní vědění, žít v harmonii se svým tělem a změnit svůj vztah k jídlu. Je skvělým průvodcem na cestě znovuobjevování ženství a intuice. Promlouvá k nám o hladu a o jeho různých podobách, osvětluj e, jak důležité je naučit se je rozlišovat, protože jen tak budeme schopny najít tu pravou potravu, po níž prahneme a přestaneme hladovět a strádat. Poruchy příjmu potravy se v poslední době rozšířily jako epidemie. Ideálem ženské krásy je chlapecká postava s velkými prsy, bez oblin, s nula procenty tuku. Jen málo žen a dívek je spokojeno se svým tělem, a proto s ním zápolí a stává se jejich nepřítelem. Čím to? Žijeme ve společnosti, která potlačuje typicky ženské aspekty plodnosti a hluboké mou drosti spojené s přírodními cykly. Jak trefně poznamenává Anita Johnstonová, dnešní žena je jako kulatý kolík, který se pokouší zapadnout do hranatého otvoru Ženy, které se s některou z poruch příjmu potravy potýkají, jsou považovány za nemocné, za vadné zboží, které je třeba opravit. Poruchy příjmu potravy zdaleka nepramení jen z posedlosti dívek nebo žen mít postavu modelky a jejich příčiny nelze redukovat na pouhou otázku jídla. Díky citlivému přístupu autorky, jejímu moudrému vhledu a j asnému a srozumitelnému výkladu odhalíme kořeny poruch příjmu potravy, porozumíme jejich fungování a zjistíme, že dokonce mají svůj účel. Autorka nám ukazuje, jak můžeme nahlédnout všechny souvislosti z široké perspektivy.

Autentický příběh dosud žijícího Bořivoje Bartoníčka, v době německého nacismu studenta a člena českotřebovské odbojové skupiny, který v naprosté izolaci strávil více než čtvrt roku v cele smrti, v těsném sousedství popravčí gilotiny (aby nakonec zázračně přežil), pomáhá autorovi – obrazně řečeno – oživit mnohatisícovou armádu mužů, žen a mnohdy ještě mladistvých chlapců a dívek, včetně dětí, kteří v mimořádně nepříznivých podmínkách vedli, přímo v srdci protektorátu Čechy a Morava, válku s mnohem silnějším a mocnějším nepřítelem. Kdo ale dnes o těchto, často až neuvěřitelně odvážných lidech ví?

Vstoupili jsme do věku nejistoty - hospodářské, sociální a politické. Krize, která propukla v roce 2008, nám připomněla, že neregulovaný kapitalismus je svým největším nepřítelem. Je nevyhnutelné, že se dříve či později stane obětí svých vlastních ex cesů a bude znovu žádat stát o pomoc. Pokud se ale jen otřepeme a budeme pokračovat stejně jako doposud, můžeme v příštích letech očekávat mohutnější otřesy.

Socialismus selhal, kapitalismus krachuje - důkazem toho je probíhající ekonomická krize, která zdaleka ještě neskončila a která už možná nikdy neskončí. Co bude následovat? Než si na tuto otázku odpovíme, musíme se nejprve odhodlat začít znovu mysl et, musíme nejprve porozumět tomu, v jaké situaci se nacházíme. Jakkoli si namlouváme, že žijeme v postideologické době, pravdou je, že v ideologii vězíme až po uši. Ačkoli liberalismus sám sebe vydává za ztělesnění antiutopismu a triumf neoliberalis mu je líčen jako znamení toho, že jsme se rozloučili s utopickými projekty zodpovědnými za hrůzy totalitarismů dvacátého století, začíná být zřejmé, že skutečnou utopickou érou byla ona šťastná 90. clintonovská léta se svou vírou, že jsme dospěli na "konec dějin", že lidstvo nakonec objevilo zázračnou formuli ideálního socioekonomického uspořádání. Filozof, psychoanalytik a kulturní kritik Slavoj Žižek, jeden z nejpronikavějších myslitelů současnosti, ve své knize demystifikuje utopické jádro k apitalistické ideologie, které zásadním způsobem určuje jak vlastní podobu samotné krize, tak naše vnímání jejích důsledků a způsob naší reakce na ně. Rozplétá husté předivo falešných iluzí a mýtů, které nám jsou vnucovány tak mocnou silou, že jsme z tratili schopnost je vnímat. "Kapitalismus se stal Reálnem našich životů" - ovládl nás tak dokonale, že jej vnímáme jako něco natolik přirozeného a samozřejmého jako vzduch, který dýcháme. Tato ideologická zaslepenost ovšem nepostihuje pouze pravic ové liberály a "fundamentalistické" konzervativce, je do značné míry vlastní i dnešní bezradné levici, která s liberalismem umírněnějšího ražení sdílí utopický sen o "humanizaci" kapitalismu, sen o "kapitalismu s lidskou tváří", který je asi tak reál ný jako dnes již zapomenutý sen o "socialismu s lidskou tváří". Žižkova kniha, která si za své východisko bere současnou krizi, je trefnou diagnózou našeho nynějšího údělu. Objasňuje myšlenkové kořeny všech současných dominantních ideologických pro udů a jejich variací - liberalismu, konzervativismu, socialismu, populismu, fundamentalismu, pravicového extremismu a ekologismu. Po zevrubné analýze současné situace si opětovně klade zásadní otázku: Socialismus selhal, kapitalismus krachuje. Co bud e dále? Jeho radikálně formulovaná odpověď bude pro mnohé překvapivá, mnohé šokuje a pobouří; ty, kdož se nebojí myslet, bude inspirovat.

Stres, deprese a úzkost patří mezi nejrozšířenější neduhy moderní civilizace. Počet lidí trpících psychickými potížemi každoročně narůstá. Věhlasný psychiatr a neurolog David Servan-Schreiber, otec tzv. "medicíny emocí", ve své knize dokládá, že depresi, úzkost a stres lze vyléčit bez psychoterapie a antidepresiv. Jeho "medicína emocí" využívající sedmi základních metod inspirovaných jak tradičním lékařstvím, tak výdobytky moderní vědy, si získala uznání mezi laickou i odbornou veřejností po celém světě a jeho kniha Uzdravení bez léků a bez lékařů se stala mezinárodním bestsellerem - byla přeložena do 26 jazyků a její celkové prodeje přesáhly šest set tisíc výtisků. Autor ukazuje, že klasická západní medicína sice vítězí na celé čáře v léčbě akutních onemocnění, ale u chronických chorob včetně úzkostí a deprese dosud často selhává. Schreiber během svého výzkumu došel k závěru, že uvnitř mozku se ukrývá ještě jeden mozek - "mozek emoční", který kontroluje veškeré funkce ovlivňující naši psychiku. Emoční mozek řídí vše, co se podílí na psychické, ale z velké části i na fyzické pohodě: srdeční činnost, krevní tlak, hormony, zažívací ústrojí a dokonce i imunitní systém. Poruchy psychického zdraví jsou právě důsledkem špatného fungování emočního mozku. Metody, které autor předkládá a jejichž účinnost dokládá četnými příklady z vlastní zkušenosti, jsou založeny na přirozených samoléčících mechanismech, které v sobě může každý člověk zmobilizovat, aby se zbavil deprese, úzkosti či stresu - bez léků a bez lékařů. Neurolog a psychiatr David Servan-Schreiber, otec tzv. "medicíny emocí", je věhlasnou mezinárodní autoritou v oblasti kognitivní neurologie a neurobiologie emocí. Založil a vedl středisko komplementární medicíny při Pittsburské univerzitě. V současné době působí jak v USA, tak ve Francii. "Za dvacet let studia medicíny a praxe zejména na velkých západních univerzitách, ale také u tibetských lékařů a indianských šamanů jsem objevil určité metody, které se osvědčily mým pacientům i mně samému. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že nejsou totožné s těmi, kterým jsem se učil na univerzitě, tedy že nejde o léky ani o psychoanalýzu."

Stres, deprese a úzkost patří mezi nejrozšířenější neduhy moderní civilizace. Počet lidí trpících psychickými potížemi každoročně narůstá. Věhlasný psychiatr a neurolog David Servan-Schreiber, otec tzv. "medicíny emocí", ve své knize dokládá, že depresi, úzkost a stres lze vyléčit bez psychoterapie a antidepresiv. Jeho "medicína emocí" využívající sedmi základních metod inspirovaných jak tradičním lékařstvím, tak výdobytky moderní vědy, si získala uznání mezi laickou i odbornou veřejností po celém světě a jeho kniha Uzdravení bez léků a bez lékařů se stala mezinárodním bestsellerem - byla přeložena do 26 jazyků a její celkové prodeje přesáhly šest set tisíc výtisků. Autor ukazuje, že klasická západní medicína sice vítězí na celé čáře v léčbě akutních onemocnění, ale u chronických chorob včetně úzkostí a deprese dosud často selhává. Schreiber během svého výzkumu došel k závěru, že uvnitř mozku se ukrývá ještě jeden mozek - "mozek emoční", který kontroluje veškeré funkce ovlivňující naši psychiku. Emoční mozek řídí vše, co se podílí na psychické, ale z velké části i na fyzické pohodě: srdeční činnost, krevní tlak, hormony, zažívací ústrojí a dokonce i imunitní systém. Poruchy psychického zdraví jsou právě důsledkem špatného fungování emočního mozku. Metody, které autor předkládá a jejichž účinnost dokládá četnými příklady z vlastní zkušenosti, jsou založeny na přirozených samoléčících mechanismech, které v sobě může každý člověk zmobilizovat, aby se zbavil deprese, úzkosti či stresu - bez léků a bez lékařů. Neurolog a psychiatr David Servan-Schreiber, otec tzv. "medicíny emocí", je věhlasnou mezinárodní autoritou v oblasti kognitivní neurologie a neurobiologie emocí. Založil a vedl středisko komplementární medicíny při Pittsburské univerzitě. V současné době působí jak v USA, tak ve Francii. "Za dvacet let studia medicíny a praxe zejména na velkých západních univerzitách, ale také u tibetských lékařů a indianských šamanů jsem objevil určité metody, které se osvědčily mým pacientům i mně samému. K vlastnímu překvapení jsem zjistil, že nejsou totožné s těmi, kterým jsem se učil na univerzitě, tedy že nejde o léky ani o psychoanalýzu."

Dnes je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. Tuto větu je třeba chápat v jejím doslovném významu. Po roce 1989 se kapitalismus prohlásil za jediný realistický politicko-eko­nomický systém. Většina mladých lidí dnes už dokonce ani nepociťuje absenci alternativ vůči kapitalismu jako nějaký problém či otázku, a to přesto, že právě mladí lidé, zrozeni do „neideologického“ postmoderního věku bez paměti a bez budoucnosti, jsou chorobností současného světa paralyzováni nejvíce. Nemohoucnost, neschopnost se soustředit, ztráta dlouhodobé perspektivy, kterou nahrazuje permanentní bezcílná „bezprostřednost“, totální konformismus maskovaný iluzí volby a vol­nosti, to jsou jen některé důsledky ideologie, která dnes triumfuje právě proto, že se tváří neideologicky a že vystupuje jako štít, který nás před veškerými „nebezpečnými“ ideologiemi a utopiemi údajně chrání.

Hlavním tématem této knihy jsou dějiny evropského peněžního oběhu v 16. a 17. století, a to především role stříbra v tomto systému. Ta se totiž výrazně lišila od role zlata, i když se oba drahé kovy po dlouhá staletí paralelně užívaly při směně zboží jako