Rybka Publishers strana 13 z 25

Jakkoliv hluboko se vrátíme do minulosti, nikde se nesetkáme s módou štíhlosti, ba hubenosti v podobě, která by se byť jen vzdáleně podobala dnešním trendům. Naše doba není pravidlem, nýbrž výjimkou. Jak je možné, že předchozích osmdesát tisíc pokolení oblé tvary zapáleně a vášnivě obdivovalo, muži na nich mohli oči i dlaně nechat, a pak přišlo pár generací, které si tento výdobytek dovolily zavrhnout? Jak je možné, že se naše civilizace nevědomky sklání před módním diktátem, který z mužů dělá zženštilce a z žen mužatky? Muže odnepaměti na ženách přitahovaly jejich oblé tvary, bujné křivky, zkrátka obliny. Zdaleka nejde jen o "ňadra dmoucí", ale i o magický kruh boků a stehen. Ano, "muži to rádi oblé", a není to jejich volba. Muži jsou takto přírodou "naprogramováni". Samčí příslušník našeho živočišného druhu tváří v tvář představitelce opačného pohlaví vnímá křivky jejích ňader, linii jejích očí a rtů, trojúhelník ohanbí a charakteristicky oblé tvary stehen a pánevní oblasti. Chce vdechovat vůni její kůže, šíje a podpaží a přímým dotykem se přesvědčit o pružné poddajnosti jejích boků a prsou. Všechny tyto signály jsou pro muže nepostradatelnými přísadami onoho čarovného biologického koktejlu, kterým je přirozená ženská krása. Oblé křivky jsou spouštěcím mechanismem a spínačem všeho, co dokáže u muže aktivovat libido. A nic se na tom nezmění ani tehdy, když si zvolí za svou partnerku ženu, která odpovídá současným představám o ideální ženské postavě: v tom případě se bude chovat jako náměsíčník, který sice nakrásně může trávit noc v objetí se svou "hubenou modelkou", ale vždy se od ní nevyhnutelně, zcela podvědomě a se zavřenýma očima a otevřenou náručí vydává na dostaveníčka s bujnějšími tvary. Oblé křivky a tvary tedy nejsou pouhou anatomickou zvláštností. Představují základní složku tělesné i duševní ženskosti a veškeré pokusy o jejich zdiskreditování nejenže jsou scestné, ale zároveň urážejí sexualitu, přírodu i její záměry. Kniha není jen obranou a rehabilitací ženskosti, obhajobou ryzích ženských tvarů, ale i pojednáním o dějinách sexuality. Přináší též obraz historického vývoje měřítek ženské krásy, popisuje proměny ženství v různých kulturách minulosti i současnosti a zasvěcuje čtenáře do tajů přitažlivosti a neverbální komunikace, které platí v říši zvířat i lidí. Kniha je ovšem i analýzou a vysvětlením toho, proč naše západní civilizace dělá už několik desítek let z oblých tvarů tabu, proč musely být ryze ženské rysy zdiskreditovány a na jakou křížovou výpravu se mnohé ženy a dívky nevědomky vydávají, jen aby dospěly až do bodu, kdy prahnou po něčem tak nepohodlném, jako je vyhublost, naprostá beztvarost a zmrzačená ženskost. Autor popisuje důsledky honby za hubeností, například mentální anorexie, a dokládá, jaké jsou dopady konfliktu mezi přirozeností a vnucenými módními diktáty. Věděli jste, že doposud všechny samičky přitahovaly samečky svým pozadím a že jsme jedinými živými tvory, kteří se milují zepředu? Víte, že žena, první představitelka primátů bez srsti, je jedinou partnerkou, jež je k dispozici "nonstop"? A že je jedinou partnerkou s "permanentními" prsy? Jedinou partnerkou zažívající orgasmus? Víte, že muži častěji opouštějí ženy hubené než plnoštíhlé, ba obézní? Pierre Dukan je francouzský lékař, nutriční specialista a známý obezitolog a dietolog. Je autorem řady knih z oblasti dietologie, jež byly přeloženy do desítky jazyků. Ve své čtyřicetileté praxi dokázal skloubit dvě na první pohled neslučitelná témata: vždy přesvědčivě upozorňoval na neblahé dopady nezdravé obezity a zároveň se angažoval v kampani za přirozenou ženskou krásu, jejímž předpokladem jsou odnepaměti typicky ženské oblé křivky a tvary.

Byl vlahý večer a zdálo se, že prales v horkém soumraku zadržuje dech. Šamanka Elianta seděla před vchodem do své chýše a sledovala Sandra, který se k ní blížil. Proč se ten tajemný cizinec, prý filozof, s takovou urputností tajně snaží zničit mír a harmonický život jejího kmene? Už nepoznávala své blízké, nerozuměla jejich reakcím… Co provedli, aby si něco takového zasloužili? Elianta cítila, jak v ní s každou hodinou roste odhodlání nedovolit tomu muži, aby si zahrával s jejich štěstím… Další kniha autora mezinárodního bestselleru Muž, který chtěl být šťastný je podmanivým a inspirativním příběhem, který nás přivádí do srdce Amazonie a ponouká nás k zamyšlení nad vlastní existencí a nad způsobem života, který vedeme. Sandro, mladý filozof žijící v New Yorku, se vypraví mezi jihoamerické indiány, které viní z rituální vraždy své ženy. Zosnuje důmyslnou pomstu a rozhodne se podkopat samotné základy, na nichž spočívá jejich kultura a přístup k životu: harmonické sepětí s přírodou, rovnováha, vnitřní svoboda, intenzivní prožívání přítomnosti a autentická spiritualita. Pokusí se jim vštípit hodnoty, které jsou vlastní západní společnosti: konzum, honba za mamomem, materialismus, racionalita, kult individualismu, soutěživost a egoismus. Podaří se Sandrovi, představiteli moderní západní civilizace, narušit harmonický svět "primitivních" divochů? Byla Sandrova žena skutečně rituálně obětována? Kniha Filozof, který nebyl moudrý je příběhem střetu dvou pojetí života, která stojí proti sobě, ale také výpravou do hlubin lidské duše. Laurent Gounelle je psycholog, spisovatel a uznávaný odborník na rozvoj osobnosti. Již šestnáct let cestuje po světě a setkává se s výjimečnými lékaři a léčiteli, ať už jde o americké experty v oblasti neurologie a neurolingvistiky, peruánské šamany nebo balijské mudrce. V jeho dílech se odráží jeho zanícení pro filozofii, psychologii a duchovní rozvoj. Je autorem románů Bůh chodí po světě vždycky inkognito a Muž, který chtěl být šťastný, který se stal mezinárodním bestsellerem.

Kniha Přestaňte být hodní, buďte sami sebou, která byla přeložena do šestadvaceti jazyků a které se od roku 2001, kdy poprvé vyšla, jen ve Francii prodalo více než 500 000 výtisků, patří k nejžádanějším a nejoceňovanějším psychologickým rádcům v oblasti komunikace a seberealizace, a to jak u široké veřejnosti, tak mezi odborníky. Thomas d’Ansembourg se obrací na všechny, kdo si kladou otázky: Jak se mohu zbavit nutkavé potřeby zalíbit se a úslužně vycházet vstříc potřebám druhých na úkor sebe sama, jak se naučím vyjadřovat své pocity opravdově, beze strachu a v souladu se svými základními potřebami? Jak se zbavit závislosti na mínění ostatních? Jak se oprostit od strachu z odmítnutí, z nesouhlasu a naučit se uvědomovat si, chápat, formulovat a otevřeně sdělovat své emoce a tužby? Jak se naučit naslouchat sobě i druhým? Jinými slovy: Jak mohu být s druhými, aniž přestanu být sám sebou, jak mohu být sám sebou, aniž přestanu být s druhými? Být skutečně svůj znamená riskovat, že přijdeme o lásku druhých. Tato obava je natolik silná, že raději popíráme sami sebe v domnění, že jsme tím prospěšní druhým. Ve skutečnosti ovšem tím, že jsme „hodní“ a „rozumní“, vždy „přívětiví“ a „zdvořilí“, že se příliš snažíme vyhovovat přáním ostatních a upozaďovat sebe sama, nejenže omezujeme vlastní prožívání a ochuzujeme svou životní sílu, ale zároveň se stáváme bezcennými pro druhé. Pokud se odstřihneme od sebe sama, pokud dlouhodobě ignorujeme vlastní potřeby, někdo za to zaplatí, buď my sami, nebo někdo jiný! Jestliže totiž pácháme na sobě násilí, nevyhnutelně dojde k tomu, že časem toto násilí začneme, ať už vědomě nebo podvědomě, přenášet na druhé. Jestliže nutíme sebe dělat, co chce druhý, a být takovým, jakého si nás druhý představuje, na oplátku vždy nutíme druhého, aby dělal, co chceme my, a jednal podle našich představ. Jsme lapeni v pasti komunikace založené na násilí. Jak se vyprostit z této pasti? Jak se naučit nenásilné komunikaci? Právě o tom je tato kniha.

Kniha Přestaňte být hodní, buďte sami sebou, která byla přeložena do šestadvaceti jazyků a které se od roku 2001, kdy poprvé vyšla, jen ve Francii prodalo více než 500 000 výtisků, patří k nejžádanějším a nejoceňovanějším psychologickým rádcům v oblasti komunikace a seberealizace, a to jak u široké veřejnosti, tak mezi odborníky. Thomas d’Ansembourg se obrací na všechny, kdo si kladou otázky: Jak se mohu zbavit nutkavé potřeby zalíbit se a úslužně vycházet vstříc potřebám druhých na úkor sebe sama, jak se naučím vyjadřovat své pocity opravdově, beze strachu a v souladu se svými základními potřebami? Jak se zbavit závislosti na mínění ostatních? Jak se oprostit od strachu z odmítnutí, z nesouhlasu a naučit se uvědomovat si, chápat, formulovat a otevřeně sdělovat své emoce a tužby? Jak se naučit naslouchat sobě i druhým? Jinými slovy: Jak mohu být s druhými, aniž přestanu být sám sebou, jak mohu být sám sebou, aniž přestanu být s druhými? Být skutečně svůj znamená riskovat, že přijdeme o lásku druhých. Tato obava je natolik silná, že raději popíráme sami sebe v domnění, že jsme tím prospěšní druhým. Ve skutečnosti ovšem tím, že jsme „hodní“ a „rozumní“, vždy „přívětiví“ a „zdvořilí“, že se příliš snažíme vyhovovat přáním ostatních a upozaďovat sebe sama, nejenže omezujeme vlastní prožívání a ochuzujeme svou životní sílu, ale zároveň se stáváme bezcennými pro druhé. Pokud se odstřihneme od sebe sama, pokud dlouhodobě ignorujeme vlastní potřeby, někdo za to zaplatí, buď my sami, nebo někdo jiný! Jestliže totiž pácháme na sobě násilí, nevyhnutelně dojde k tomu, že časem toto násilí začneme, ať už vědomě nebo podvědomě, přenášet na druhé. Jestliže nutíme sebe dělat, co chce druhý, a být takovým, jakého si nás druhý představuje, na oplátku vždy nutíme druhého, aby dělal, co chceme my, a jednal podle našich představ. Jsme lapeni v pasti komunikace založené na násilí. Jak se vyprostit z této pasti? Jak se naučit nenásilné komunikaci? Právě o tom je tato kniha.

Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí "vyspělé" demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako "nezralé děti" postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby "dohonili" Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů. Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus "vzpomenout" jako na to, čím - navzdory teroru, který jej provázel - ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a komunismus chápat jako - řečeno slovy V. Bělohradského - jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality. Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti. Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl - na Západě již uskutečněný - ideál demokracie, svobody a samozřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje. Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky. Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem "Muzeum komunismu" v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše. Boris Buden (1958) je chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Je absolventem Humboldtovy univerzity v Berlíně. V 90. letech pracoval jako vydavatel časopisu Arkzin v Záhřebu. Je autorem knih Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004), Barikade (1996/1997) a Kaptolski Kolodvor (2001). Publikuje v Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Jako překladatel se zasloužil o zpřístupnění řady děl Sigmunda Freuda chorvatským čtenářům. Žije střídavě ve Vídni a v Berlíně.

Cyril a Metoděj, slovanští věrozvěstové, kteří právě před 1150 lety přinesli křesťanství na Moravu. Jak málo o nich víme! A co vlastně víme o době, ve které žili? Román Antonína Polácha Bratři ze Soluně, který se opírá, jak je tomu u autora zvykem, o důkladné studium historických pramenů, nám přiblíží nejen jejich moravskou misi, ale i tu část života obou bratří, o níž většinou nemáme ani tušení. Konstantin Filosof, známý též pod mnišským jménem Cyril, kdysi profesor konstantinopolského vysokého učení a chartofylax tamějšího patriarchy, člověk pověřovaný vždy znova důležitými diplomatickými misemi v zájmu Byzantského císařství, rekapituluje v posledních dnech svého života vše, co prožil a vykonal. Během dlouhého několikadenního rozhovoru s bratrem Metodějem, kdy si uvědomuje, že už ve svém grandiózním díle nebude moci pokračovat, vzpomíná na své vzestupy a pády, pravdivě a sebekriticky bilancuje a hodnotí svůj vztah k rodičům, přátelům a politikům, kteří ovlivnili jeho život, ale i k samotnému Metodějovi, svému stašímu bratrovi, jenž má nést dál pochodeň poznání, již spolu v Moravské říši zažehli. Otevřeně se vyznává i ze všeho, co si klade za vinu a čeho lituje. Ve vzpomínkách obou bratří před námi vyvstává dávno zasutý svět Byzantské říše v dobách jejího rozkvětu, odhaluje se jemné předivo vztahů mezi Konstantinopolí a Římem, mocenské zápasy podbarvené náboženskými rozdíly, které zásadním způsobem ovlivňovaly dějiny Evropy v devátém století, i spletité cesty, jimiž se šířilo křesťanství na sever a východ Evropy. Snad dokáže tato kniha dostatečně vysvětlit, proč si oba solunští bratři svým životem a dílem zasloužili nejen své svatořečení, ale i onu poctu nejvyšší, kdy byli papežem Janem Pavlem II. v roce 1980 vyjmenování spolu se svatým Benediktem, zakladatelem západoevropského mnišství, patrony a učiteli Evropy.

Cyril a Metoděj, slovanští věrozvěstové, kteří právě před 1150 lety přinesli křesťanství na Moravu. Jak málo o nich víme! A co vlastně víme o době, ve které žili? Román Antonína Polácha Bratři ze Soluně, který se opírá, jak je tomu u autora zvykem, o důkladné studium historických pramenů, nám přiblíží nejen jejich moravskou misi, ale i tu část života obou bratří, o níž většinou nemáme ani tušení. Konstantin Filosof, známý též pod mnišským jménem Cyril, kdysi profesor konstantinopolského vysokého učení a chartofylax tamějšího patriarchy, člověk pověřovaný vždy znova důležitými diplomatickými misemi v zájmu Byzantského císařství, rekapituluje v posledních dnech svého života vše, co prožil a vykonal. Během dlouhého několikadenního rozhovoru s bratrem Metodějem, kdy si uvědomuje, že už ve svém grandiózním díle nebude moci pokračovat, vzpomíná na své vzestupy a pády, pravdivě a sebekriticky bilancuje a hodnotí svůj vztah k rodičům, přátelům a politikům, kteří ovlivnili jeho život, ale i k samotnému Metodějovi, svému stašímu bratrovi, jenž má nést dál pochodeň poznání, již spolu v Moravské říši zažehli. Otevřeně se vyznává i ze všeho, co si klade za vinu a čeho lituje. Ve vzpomínkách obou bratří před námi vyvstává dávno zasutý svět Byzantské říše v dobách jejího rozkvětu, odhaluje se jemné předivo vztahů mezi Konstantinopolí a Římem, mocenské zápasy podbarvené náboženskými rozdíly, které zásadním způsobem ovlivňovaly dějiny Evropy v devátém století, i spletité cesty, jimiž se šířilo křesťanství na sever a východ Evropy. Snad dokáže tato kniha dostatečně vysvětlit, proč si oba solunští bratři svým životem a dílem zasloužili nejen své svatořečení, ale i onu poctu nejvyšší, kdy byli papežem Janem Pavlem II. v roce 1980 vyjmenování spolu se svatým Benediktem, zakladatelem západoevropského mnišství, patrony a učiteli Evropy.

"Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie?" Český filosof Michael Hauser se ve své knize, která je výsledkem a završením osmiletého úsilí, pokouší z různých úhlů a v různém světle nasvítit rozpadající se pilíře dnešního hospodářského, politického a kulturního uspořádání, kterými jsou neoliberalismus, liberální demokracie a postmodernismus. Současný stav věcí lze ve světle celkové krize (není to jen krize ekonomická, ale také sociální, politická, teoretická, ekologická, a také krize odporu) charakterizovat přiléhavým označením zombie. Deník New York Times vydal roku 2008 úvodník nazvaný "Pohřební řeč na neoliberalismus", ale politická praxe se neoliberalní myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. Jak vysvětluje Hauser, je to proto, že myšlenka má v sobě ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukázalo její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Současné ekonomické, politické a společenské struktury se vnitřně štěpí a vymykají kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích, kteří přestávají disponovat nástroji zajišťujícími jejich vládu, přesto daný řád věcí běží dál. Tato doba proto nemůže trvat dlouho. Živou mrtvolou není ovšem pouze neoliberalismus, ale samotný kapitalismus. Podle Hausera měl kapitalismus v sobě vždy určité "mrtvolné jádro", jež v něm bylo přítomné i v dobách jeho největšího rozkvětu: zrodil se jako živá mrtvola. I reálný socialismus byl podobné zombie, na rozdíl od kapitalismu se mu však podařilo zemřít druhou smrtí: "Není kapitalismus zombie, jemuž se nedaří zemřít podruhé? Druhá smrt by z jistého hlediska byla vysvobozením i jeho samotného." Jestliže se v první části knihy zaměřuje především na kritiku, v části druhé autor hledá a zkoumá nové směry a zárodky možné změny, zamýšlí se nad situací a perspektivami levicové teorie a současné levice. Kniha sestává z textů, které vycházely v různých periodikách (Deník Referendum, A2, Literární noviny, Tvar, Britské listy) nebo ve sbornících či kolektivních monografiích. Tematický záběr publikace je velmi široký, od současné krize přes vzdělanost, multikulturalismus, Václava Havla, ateismus, Pražské jaro, Chartu 77, jazyk, poezii, až po antikomunismus, utopii a komunismus. MICHAEL HAUSER působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Je autorem knih Adorno: moderna a negativita (2005), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Humanismus nestačí. Rozhovor se Slavojem Žižkem ( 2008), Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012). Je zakladatelem a předsedou sdružení pro levicovou teorii SOK.

"Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie?" Český filosof Michael Hauser se ve své knize, která je výsledkem a završením osmiletého úsilí, pokouší z různých úhlů a v různém světle nasvítit rozpadající se pilíře dnešního hospodářského, politického a kulturního uspořádání, kterými jsou neoliberalismus, liberální demokracie a postmodernismus. Současný stav věcí lze ve světle celkové krize (není to jen krize ekonomická, ale také sociální, politická, teoretická, ekologická, a také krize odporu) charakterizovat přiléhavým označením zombie. Deník New York Times vydal roku 2008 úvodník nazvaný "Pohřební řeč na neoliberalismus", ale politická praxe se neoliberalní myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. Jak vysvětluje Hauser, je to proto, že myšlenka má v sobě ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukázalo její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Současné ekonomické, politické a společenské struktury se vnitřně štěpí a vymykají kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích, kteří přestávají disponovat nástroji zajišťujícími jejich vládu, přesto daný řád věcí běží dál. Tato doba proto nemůže trvat dlouho. Živou mrtvolou není ovšem pouze neoliberalismus, ale samotný kapitalismus. Podle Hausera měl kapitalismus v sobě vždy určité "mrtvolné jádro", jež v něm bylo přítomné i v dobách jeho největšího rozkvětu: zrodil se jako živá mrtvola. I reálný socialismus byl podobné zombie, na rozdíl od kapitalismu se mu však podařilo zemřít druhou smrtí: "Není kapitalismus zombie, jemuž se nedaří zemřít podruhé? Druhá smrt by z jistého hlediska byla vysvobozením i jeho samotného." Jestliže se v první části knihy zaměřuje především na kritiku, v části druhé autor hledá a zkoumá nové směry a zárodky možné změny, zamýšlí se nad situací a perspektivami levicové teorie a současné levice. Kniha sestává z textů, které vycházely v různých periodikách (Deník Referendum, A2, Literární noviny, Tvar, Britské listy) nebo ve sbornících či kolektivních monografiích. Tematický záběr publikace je velmi široký, od současné krize přes vzdělanost, multikulturalismus, Václava Havla, ateismus, Pražské jaro, Chartu 77, jazyk, poezii, až po antikomunismus, utopii a komunismus. MICHAEL HAUSER působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Je autorem knih Adorno: moderna a negativita (2005), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Humanismus nestačí. Rozhovor se Slavojem Žižkem ( 2008), Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012). Je zakladatelem a předsedou sdružení pro levicovou teorii SOK.

„Sen se opotřebuje jen tehdy, když jej nežijeme. Svým snům se musíme věnovat teď a tady. A vychutnávat si je s rozzářenýma očima, jako září oči dětem, když rozbalí dárek, po kterém tak dlouho toužily.“ Takto by se dala ve zkratce shrnout hlavní myšlenka tohoto kouzelného příběhu, jehož hlavní hrdinkou je Jade, dívenka, která si s upřímností a bezelstností dítěte, ale zároveň s hlubokou moudrostí a jasnozřivostí, nad níž dospělý žasne, klade prosté a přitom tak zásadní duchovní (a duchaplné) otázky dotýkající se života, Boha, štěstí a lidské existence vůbec.Jade se šibalskou naivitou popisuje svou cestu do vnitřních krajin duše, svou výpravu za posvátnými tajemstvími života a svá osudová setkání. Její mluva je pozoruhodnou směsicí dětské naivity a odzbrojující moudrosti a z tohoto spojení se rodí vskutku neodolatelný čarovný gejzír života.Ústy této pozoruhodné bytosti, tohoto Malého prince v sukních, nás autor knihy François Garagon vede k vědomému vychutnávání života, osvobození vnitřního pramene, odvaze k lásce, schopnosti se radovat, umění žít a bezprostřednímu vnímání Boží přítomnosti. S přirozenou hravostí a v záplavě vynalézavých básnických obrazů nám ukazuje, že skutečně existovat znamená „být“ každým vláknem svého bytí.„Každý den nám dává možnost uskutečnit to, co bylo včera pouhým snem. Proto přestaňte snít svůj život a odvažte se žít svůj sen!“

Světově uznávaný teoretik, myslitel a sociální vědec David Harvey, považovaný za jednoho z nejpronikavějších analytiků a kritiků vývoje kapitalismu, se ve své knize Záhada kapitálu zamýšlí nad povahou krizí kapitalistického systému, které tento model společenského uspořádání provázejí od samotného počátku, jakož i nad charakterem systémové krize, kterou svět prochází v těchto letech.Jestliže platí, že kapitalismus si se svými krizemi dosud vždy poradil, zároveň je pravdou, že si to vždy vyžádalo určitou cenu. Kapitalismus navíc nikdy nedokázal vyřešit svůj základní problém, exponenciální akumulaci kapitálu, jen jej vždy odsunul do budoucna a převedl do jiné hospodářské sféry či geografických míst. Totéž platí i dnes. Vzhledem ke globalizaci je ovšem aktuální situace vyostřenější než kdykoli v minulosti a kapitalismus dnešní turbulence přežít nemusí.Klíčovou otázkou je, zda budou ochotny zaplatit vysokou cenu za jeho přežití nebo se účinně vzepřou obrovské skupiny lidí, které mají nést tíži takového řešení – střední a nižší třídy, zastoupené v různých poměrech a žijící různými způsoby v jádrových zemích kapitalismu, na semiperiférii i periférii. Jejich živelný odpor ovšem musí dostat politický výraz, což je při současném úpadku levice velmi obtížné. Má-li se levice opět vzchopit, musí se vyrovnat politickým představitelům kapitálu co do jejich schopnosti působit ve všech sférách aktivity, pružně přecházet z jedné do druhé a přicházet s tvořivými nápady. Analýze těchto jejich schopností, toho, co „dělá“ kapitál, je věnována značná část knihy.Harveyova Záhada kapitálu je zároveň také hlasitou výzvou k odmítnutí levicového doktrinářství.

Ve své světoznámé knížce Úterky s Morriem, která byla přeložena do více než dvaceti jazyků a stala se předlohou neméně proslulého filmového zpracování, americký spisovatel Mitch Albom vypráví příběh, který skutečně prožil a který zásadně proměnil jeho životní postoje a pohled na smysl lidské existence tváří v tvář konečnosti lidského bytí.Osud nám často posílá do cesty neočekávaná setkání, která poznamenají celý náš život. To se stalo i autorovi knihy, když se po dvaceti letech znovu setkal se svým bývalým profesorem Morriem Schwartzem, moudrým, trpělivým a vnímavým mužem, který mu kdysi ukázal cestu, kterou se může vydat, a pomohl mu začít vnímat svět z jiného úhlu, než byl zvyk­lý. Jak už to v životě chodí, po studiích ztratil žák se svým učitelem kontakt. Po mnoha letech se Mitch dozví, že jeho někdejší profesor vážně onemocněl, a rozhodne se, že jej navštíví a obnoví jejich vzájemný vztah. Profesor trpí amytrofickou laterální sklerózou, která postihuje nervovou soustavu, vede k postupnému ochabování svalstva a nakonec ke smrti. (Touto nevyléčitelnou chorobou, známou též jako Lou Gehrigova nemoc, trpí například slav­ný fyzik Stephen Hawking, který na ni ovšem usilovně odmítá zemřít.)Přes svůj zhoršující se zdravotní stav profesor svému bývalému žáku nabídne, aby se začali pravidelně scházet, a jejich úterní setkávání, které se stane tradicí, se přemění na poslední „semestr o životě a smrti. Morrie klade své­mu studentovi otázky, které si léta nepoložil, a postupně mu nenásilně předává svou hlubokou životní filozofii, která je přes nevyhnutelnost profesorovy smrti skutečnou osla­vou života.

Žijete plným a smysluplým životem? Využíváte zcela svých možností, svého vnitřního potenciá­lu? Máte jasno v tom, co byste chtěli v životě dokázat? Umíte odpouštět? Žijete tak, abys­te mohli umřít štastní? Co po sobě zanecháte, až se odeberete na věčnost? A komu budete chybět – kdo bude plakat, až tady ne­budete?Robin Sharma, autor světového bestselleru Mnich, který prodal své ferrari, shrnul svou životní moudrost a filozofii, jakož i praktické postřehy a poznatky do stovky životních lekcí, v nichž ve zhuštěné podobě formuluje principy, které by si měl osvojit každý, kdo se rozhodl vzít život do vlastních rukou a učinit jej smysluplným. Záběr otázek a rad, které autor ve svém malém životním rádci předestírá, je široký – od zdánlivě prostých doporučení (Naučte se žádat o to, co chcete; Soustřed’te se na to podstatné; Prožijte den bez hodinek; Res­pek­tujte své instinkty; Vytvořte si osobní kodex chování; Naučte se mlčet) přes hluboké výzvy k zamyšlení (Objevte své poslání; Neodkládejte život na neurčito; Důležitá je cesta, nejen cíl; Žijte tak, abyste mohli umřít š astní) až po lek­ce zcela nevšední a originální (Splácejte svůj nájem laskavostí; Přehrejte si svůj vlastní pohřeb; Zkro te svoji opičí mysl; Založte si účet lásky; Bud’te stromem sklánějícím se k zemi.)

Mezinárodní bestseller Rytíř v rezavém brnění je jednou z těch „velkých malých knížek“ oslovujících všechny čtenáře, kteří pátrají po smyslu života, hledají sebe sama, své vlastní já a skutečnou vnitřní svobodu.Příběh, známý milionům čtenářů ve více než dvaceti zemí světa, začíná v okamžiku, kdy si jeho hlavní hrdina, který se dosud považoval za ctnostného rytíře, jemuž nelze nic vytknout a jemuž nic neschází, uvědomí, že je uvězněný ve svém brnění, které mu brání v plnohodnotném životě, v komunikaci s nejbližšími i se sebou samým. V té chvíli se bezradný rytíř rozhodne vstoupit na cestu hledání svého pravého já, na svou osobní výpravu za sebepoznáním.Přestože na své cestě narazí na mnoho zdánlivě nepřekonatelných překážek, na konci svého putování dospívá ke kýženému cíli: Stává se člověkem, který prohlédl, zbavil se klamných iluzí, vykonstruovaných představ a šalebných tužeb a našel autentickou svobodu.Rytířovo putování odráží i naši životní zkušenost, plnou nadějí a zklamání, víry a rozčarování, smíchu i pláče. Vyzývá nás, abychom nelpěli na tom, co už víme, abychom se zvídavě otevřeli právě tomu, co ještě neznáme a čeho se možná bojíme. Jen tak rozšíříme hranice své mysli, zbavíme se vnitřních bariér, které nás omezují. Jen tak svlékneme své brnění, v němž jsme uvízli.Rytířův příběh je příběhem každého z nás, každého, kdo se pídí po smyslu života a lásky. Prožijme spolu s ním dobrodružství vnitřní proměny.Robert Fisher je autorem více než čtyř set rozhlasových pořadů a téměř tisícovky pořadů televizních. Se svým přítelem Arthurem Marxem napsal také řadu broadwayských her a filmových scénářů. Jeho nejznámější kniha Rytíř v rezavém brnění byla přeložena do více než dvaceti jazyků .

Mezinárodní bestseller Rytíř v rezavém brnění je jednou z těch „velkých malých knížek“ oslovujících všechny čtenáře, kteří pátrají po smyslu života, hledají sebe sama, své vlastní já a skutečnou vnitřní svobodu.Příběh, známý milionům čtenářů ve více než dvaceti zemí světa, začíná v okamžiku, kdy si jeho hlavní hrdina, který se dosud považoval za ctnostného rytíře, jemuž nelze nic vytknout a jemuž nic neschází, uvědomí, že je uvězněný ve svém brnění, které mu brání v plnohodnotném životě, v komunikaci s nejbližšími i se sebou samým. V té chvíli se bezradný rytíř rozhodne vstoupit na cestu hledání svého pravého já, na svou osobní výpravu za sebepoznáním.Přestože na své cestě narazí na mnoho zdánlivě nepřekonatelných překážek, na konci svého putování dospívá ke kýženému cíli: Stává se člověkem, který prohlédl, zbavil se klamných iluzí, vykonstruovaných představ a šalebných tužeb a našel autentickou svobodu.Rytířovo putování odráží i naši životní zkušenost, plnou nadějí a zklamání, víry a rozčarování, smíchu i pláče. Vyzývá nás, abychom nelpěli na tom, co už víme, abychom se zvídavě otevřeli právě tomu, co ještě neznáme a čeho se možná bojíme. Jen tak rozšíříme hranice své mysli, zbavíme se vnitřních bariér, které nás omezují. Jen tak svlékneme své brnění, v němž jsme uvízli.Rytířův příběh je příběhem každého z nás, každého, kdo se pídí po smyslu života a lásky. Prožijme spolu s ním dobrodružství vnitřní proměny.Robert Fisher je autorem více než čtyř set rozhlasových pořadů a téměř tisícovky pořadů televizních. Se svým přítelem Arthurem Marxem napsal také řadu broadwayských her a filmových scénářů. Jeho nejznámější kniha Rytíř v rezavém brnění byla přeložena do více než dvaceti jazyků .

Ojedinělá publikace, která je výsledkem mnohaletého historického bádání a opírá se o většinou nepublikované dokumenty, líčí spletitou historii vztahů, často bouřlivých a konfliktních, mezi katolickou církví a evropským komunismem, resp. státy tzv. východního bloku, od Říjnové revoluce a zrodu prvního ateistického státu na světě až po pád Berlínské zdi, který symbolizuje zhroucení komunistického systému. Profesor Philippe Chenaux vychází z velice neotřelé, ba přímo provokativní teze: komunismus pro něj představuje poslední křesťanskou herezi. Ukazuje paralely i rozpory mezi obojím učením. Přestože autor věnuje velkou pozornost diplomatickému aspektu vztahů mezi Vatikánem a Sovětským svazem, neopomíjí ani jiná, méně známá hlediska: politický aspekt spolupráce mezi katolíky a komunisty v jednotlivých zemích, intelektuální aspekt vztahů mezi křesťanským a marxistickým myšlením, jakož i ekumenický rozměr vztahů mezi katolictvím a ruským pravoslavím. Chronologické dělení knihy odpovídá třem velkým obdobím politických a náboženských dějin Evropy ve 20. století: prvním je "evropská občanská válka" (1917-1945), kdy je církev konfrontována s neřešitelným dilematem volby mezi komunistickou Charybdou a nacistickou Skyllou, následuje éra studené války (1945-1958), kdy je církev Pia XII. v boji se sovětským totalitarismem proti své vůli ztotožněna se Západem, a třetí je období tání a uvolnění (1958-1989), kdy koncilární církev volí cestu dialogu s Východem, aby nakonec přispěla ke zhroucení celého systému. Philippe Chenaux je profesorem dějin moderní a současné církve na Lateránské univerzitě v Římě. Jeho vědecká práce a knižní tvorba se zaměřuje na dějiny církve a církevního myšlení ve 20. století a v současnosti.