Rybka Publishers strana 11 z 25

Kniha Jak se zbavit Castra pojednává o jedné z nejdramatičtějších kapitol moderních dějin a představuje unikátní sondu do velmocenské politiky a průběhu "karibské studené války", jejímž klíčovým aktérem byl právě zesnulý Fidel Castro a v níž nikoli nevýznamnou roli sehrálo i Československo. Faktograficky hutná, a přitom čtenářsky přitažlivá práce českého politologa, historika a publicisty Jaroslava Fialy nejen přináší nová nebo zapomenutá fakta, ale vyniká rovněž vyváženým, nečernobílým a nepředpojatým pohledem na nedávnou historii. Kniha zároveň nabízí ucelený obraz pohnutých dějin moderní Kuby. Spojené státy americké zkoušely po mnoho let různými způsoby svrhnout nebo oslabit vládu bratří Castrů na Kubě. S pomocí tajných služeb organizovaly atentáty na Fidela Castra, teroristické útoky, invazi, uvalily na Kubu hospodářské embargo a snažily se ostrov uvrhnout do mezinárodní izolace. A i když se američtí politici často oháněli podporou demokracie, současně neváhali spolupracovat s řadou spřátelených diktátorů a nezdráhali se spojit dokonce i s mafií. Svár mezi Washingtonem a Havanou se následně stal katalyzátorem konfliktu mezi USA a SSSR, jenž vyústil v karibskou krizi v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na prahu jaderné války. Kniha líčí desítky let nepřátelství mezi USA a Kubou, dramatické peripetie a okolnosti střetu, který skončil smírem teprve v druhém desetiletí jednadvacátého století, její tematický záběr je ale daleko širší. Jaroslav Fiala mapuje, jakou úlohu v době rostoucího americko-kubánského napětí sehrálo Československo, a to především ve vojenské, zpravodajské a ekonomické oblasti. Připomíná také Che Guevarův utajovaný pobyt v Praze nebo třeba okolnosti operace Manuel, jejímž cílem bylo zajištění tranzitu kubánských partyzánů do zemí třetího světa. Zároveň ukazuje, jaký měla kubánská revoluce dopad na československou inteligenci v šedesátých letech 20. století. Kubánská revoluce totiž kdysi pro mnoho lidí na několika kontinentech, například v bývalých koloniích či sovětském bloku, představovala zrcadlo, do něhož si projektovali jiné světy. Často ztělesňovala naději na lepší budoucnost, nezávislost či sociální spravedlnost. Jak dokládají vzpomínky, postřehy a dojmy osobností, jakými byli například Antonín J. Liehm, Adolf Hoffmeister či František Kriegel, v očích mnoha Čechoslováků byla Kuba inspirativním příkladem země, kde se rodí nový typ socialismu - socialismu oproštěného od rigidního byro-kratismu. Nakonec se ale většina z těch, kdo věřili, že z karibského ostrova vzejde alternativa k oběma systémům, které stály v pozadí studené války, dočkala zklamání. Co bylo důvodem, že tyto ideály selhaly? Fialova kniha se tedy zabývá také přitažlivostí kubánské revoluce v době, kdy se lidstvo ještě nebálo snít o jiných, lepších světech, zkoumá její emancipační potenciál i její úpadek. Hledá rovněž odpověd' na otázku, kam dnes Kuba směřuje. Změní se od základu stejně tak jako někdejší socialistické země východní Evropy? A pokud ano, je to dobrá, anebo špatná zpráva?

Americký historik a novinář Stephen Kinzer ve své faktograficky bohaté, a přitom mimořádně poutavé, ba strhující knize líčí život a působení dvou mocných bratrů, kteří ve vypjatých letech studené války formovali a řídili zahraniční politiku Spojených států - Allena Dullese, jenž v letech 1953 až 1961 působil jako šéf CIA, a Johna Fostera Dullese, který v téže době pracoval jako ministr zahraničí Eisenhowerovy vlády. Jakkoli byli povahově velmi odlišní, sourozenci Dullesové tvořili silný a nebezpečný tandem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, aniž o tom americká veřejnost většinou vůbec věděla. Vychováni v přísné zbožnosti, puzeni misionářským zápalem zděděným po svých předcích, manichejským viděním světa a paranoidním antikomunismem, pokoušeli se přetvářet svět k obrazu svému a obrazu Ameriky a v každém, kdo nevystupoval jako horlivý americký spojenec, viděli potenciální hrozbu, ne-li přímo vtěleného satana. Bratři Dullesové tak byli strůjci politiky, která otevřenými i tajnými prostředky vedla válku proti zemím, které se vydaly vlastní, nezávislou cestou. Od počátku studené války se systematicky snažili oslabovat a podvracet vlády především v těch zemích třetího světa, kde Spojené státy ztrácely geopolitický nebo ekonomický vliv. Autor popisuje přípravu a průběh puče, kterým CIA odstranila demokraticky zvoleného guatemalského státníka Jacoba Árbenze, svržení íránského předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, tažení proti Ho Či Minovi, americké intervence v Indonésii a v Kongu, jakož i otevřené i skryté operace proti Kubě. Stephen Kinzer se ovšem nespokojuje s pouhým líčením událostí, i když ty tvoří těžiště knihy, ale pokouší se také objasnit, jaké byly motivy počínání obou bratrů, co utvářelo jejich názory a postoje, jaké rodinné a kulturní zázemí formovalo jejich světonázor, a zároveň si klade obecnější otázku po příčinách amerického excepcionalismu a intervencionismu. Autor ukazuje, že Dullesovi nebyli žádnými výjimečnými či "vyšinutými" jedinci, kteří se dílem příznivé souhry náhod dostali k moci, nýbrž to byli typičtí představitelé určité americké tradice - byli dětmi svého národa a jejich příběh je příběhem Ameriky. Stephen Kinzer tak současně odhaluje a mapuje temnou stránku americké historie, která vyvolávala a dodnes vyvolává ve světě tolik kritiky a nevole a s níž se Amerika dosud dostatečně nevyrovnala.

Když Amy Chuová, Američanka čínského původu, před několika lety vydala svou zpověď, kterou nazvala "Bojová píseň tygří matky", stala se záhy zřejmě nejslavnější matkou na světě. Její kniha, která byla přeložena do několika desítek jazyků, vyvolala okamžitý poprask a dodnes nepřestává podněcovat vášnivé debaty na téma výchovy dětí. Jak vychovávat dítě? Jak moc přísní na své ratolesti máme být? Jaké nároky na ně máme klást? Který výchovný model je lepší - ten západní, liberální, který klade důraz na individuální, citlivý přístup k osobnosti dítětě, anebo tvrdý čínský dril spojený s bezpodmínečným respektem k rodičovské autoritě? Jak čtenář po přečtení knihy zjistí, odpověď na tyto otázky zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Amy Chuová, matka dvou dcer a úspěšná profesorka práv na jedné z renomovaných amerických univerzit, má jasno: svým dětem prospěje jen tehdy, když na ně bude v duchu čínské tradice nesmlouvavě přísná, když je bude od malička cepovat, bude neústupná a především je bude důsledně vést k maximálním výkonům a nedovolí jim cokoli vzdát. Přitom se nijak se nenechá odradit tím, že ve svých dětech vyvolává odpor a nevoli, neboť, jak sama říká: "Mým cílem jakožto rodiče je připravit je na budoucnost - nikoli se jim zalíbit." Autorka velmi otevřeně a zároveň s jistou dávkou nadsázky a sebekritického humoru vypráví, že její dvě dcery musely mít ve všech předmětech kromě tělocviku jedničky, nesměly účinkovat ve školních představeních, musely hrát na hudební nástroj, přičemž si nemohly vybrat žádný jiný než housle nebo piano. Děti samy nerozhodují o tom, jakým mimoškolním aktivitám se budou věnovat a do jakých kroužků budou chodit. Televize, hraní videoher nebo přespávání u kamarádek jsou samozřejmě striktně zapovězeny… Chuová líčí dramatické scény, hádky, křik a pláč, které její metody vyvolávají, ale současně ukazuje, jaké plody její důsledná "tygří" výchova k úspěchu přináší. Po nekonečných hodinách dřiny strávených u piana se z její dcery Sophie stane virtuózní pianistka, která již ve čtrnácti letech koncertuje v Carnegie Hall… Autorčino vyprávění i její argumenty jsou natolik přesvědčivé, že každého rodiče, byť se mu metody, které Chuová uplatňuje, zdají přehnané, ba drastické, začne při četbě knihy nahlodávat pochybnost: Nemají tygří matky nakonec vlastně pravdu? Není náš západní liberální západní přístup pouze snazší a pohodlnější? Není snad pravdou, že čínský výchovný model skutečně plodí daleko více úspěšných dětí než ten západní? Není pouhou iluzí představovat si, že svým dětem nejvíc prospějeme tím, že jim poskytneme velkou míru volnosti v rozhodování, budeme "respektovat jejich osobnost", nebudeme je omezovat, budeme je především podporovat v tom, co je baví, budeme empatičtí, shovívaví a nebudeme na ně klást přehnané nároky? A není to náhodou tak, že naše úzkostlivá starost, aby byly především "šťastné", jim nakonec v životě možná žádné štěstí nepřinese?

Jak dosáhnout skutečného úspěchu v práci i v životě. Ve své nejnovější knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

Jak dosáhnout skutečného úspěchu v práci i v životě. Ve své nejnovější knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

Jak dosáhnout skutečného úspěchu v práci i v životě. Ve své nejnovější knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

Již více než čtvrtstoletí si každý rok v předvečer 17. listopadu připomínáme výročí počátku nedlouhého dějinného údobí, které jsme si zvykli nazývat Sametová revoluce. Co si ale vlastně připomínáme? Co se tenkrát zrodilo a především co jsme vlastně tenkrát chtěli? Byla to skutečná revoluce, nebo pouhá fraška? Anebo je na místě mluvit o „ukradené revoluci“? Co kdybychom se na chvíli oprostili od oficiálně posvěceného historického výkladu a prozkoumali, co si lidé tehdy mysleli, co chtěli, jak si počínali, čeho dosáhli a také čeho nedosáhli? Co kdybychom se pokusili rekonstruovat, přesněji řečeno vzkřísit, původní smysl, který Čechoslováci revoluci přisuzovali? Právě to učinil americký, česky i slovensky hovořící historik James Krapfl. Jeho kniha Revoluce s lidskou tváří představuje průlomovou práci, která kriticky přehodnocuje dosud tradované výklady listopadové revoluce. Jestliže se většina dosavadních pojednání, analýz a retrospektivních pohledů prakticky výlučně zaměřovala na jednání a motivace nových elit, které vzešly převážně z disidentských kruhů a které se soustřeďovaly zejména v hlavních městech, autor obrací pozornost na skutečné aktéry revoluce, tedy na běžné československé občany, kteří tehdy utvořili autentické revoluční společenství a jejichž hlas ve fanfárách na počest hrstky zasloužilých revolucionářů zcela zanikl. Proti této „elitářské“ a dnes již de facto kanonizované legendě o revoluci vedené skupinkou intelektuálů v Praze a Bratislavě, která je ve skutečnosti pouhou karikaturou skutečnosti, Krapfl staví pohled „zdola“ a ukazuje, jak bylo ono revoluční společenství, tedy lid, postupně upozaděno. Na základě podrobného studia dobových dokumentů shromážděných ve více než čtyřiceti českých a slovenských archivech na okresní, regionální a národní úrovni, z obrovského množství dosud nezpracovaných dobových tiskovin, z tisíců prohlášení, letáků, plakátů, prohlášení pracovních kolektivů, zápisů místních skupin OF a VPN a dalších materiálů, které v oněch revolučních časech vznikaly a šířily se po celém území někdejšího Československa, James Krapfl rekonstruoval podobu dnes již zapomenutého revolučního programu, s nímž se tehdy občané ztotožnili a který se snažili vtělit do sociálních, politických i ekonomických institucí, jakož i podobu nové společnosti, o niž občané tehdy usilovali. Obraz, jenž před námi tímto způsobem vyvstává, otevírá pohled na překvapivě idealistickou revoluci, která byla zároveň sociální i politická, ba do jisté míry náboženská. K ústředním ideálům revoluce a nové společnosti patřily nenásilí, samoorganizace, demokracie, férovost, spravedlivost, slušnost a především lidskost. Občané v roce 1989 usilovali o demokracii, která měla zaručit přímou účast lidí na rozhodování pomocí referend a odvolatelnost politiků, kteří zklamou důvěru voličů. Legitimnost volených zástupců a institucí měla být pravidelně testována lidovým hlasováním, a to nejen ve sféře politiky, nýbrž například i na pracovištích – rovněž ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci. Autor také dokazuje, že demokracie, kterou si lidé v roce 1989 přáli, nebyla v očích lidu a priori neslučitelná s ideály socialismu. Socialismus totiž nebyl natolik všeobecně zdiskreditovaným ideálem, jak dnes tvrdí mnozí badatelé a politici. Lidé si nepřáli návrat ke kapitalismu a jejich požadavky nebyly materialistické povahy. Revoluční idealismus lidu začal velice záhy narážet na odpor ze strany vládnoucích elit, a to jak starých, tak nově konstituovaných, které si přály revoluční proces uzavřít. Jedním z prvních momentů, které svědčily o oslabování demokratického hnutí, byly zákulisní pletichy, které vynesly Václava Havla do prezidentského úřadu, nebo jednání za zavřenými dveřmi, jejichž výsledkem bylo zavedení takového volebního systému, jaký si většina občanů nepřála… Důsledkem rozkolu uvnitř revolučního společenství byla rostoucí frustrace a vzestup nových ideologií, například nacionalismu a neoliberalismu, tedy radikálních programů, které nabízely východisko z patové situace. Ironií dějin je, že politické kroky a praktiky, které vůdci této „druhé revoluce“, tedy Václav Klaus v českých zemích a Vladimír Mečiar na Slovensku, prosadili – počínaje nedemokratickým vyloučením určitých skupin z Občanského fóra a svévolným rozbitím federace konče – znamenaly konec demokracie onoho typu, který revoluce chtěla nastolit, a především vyloučení občanů ze smysluplné účasti na „vládě věcí svých“. Je možná přehnané tvrdit, že revoluce byla ukradena – a sám autor by to jakožto důsledný a nezaujatý vědec takto přímočaře neřekl –, skutečností ale zůstává, že společnost, tak jak si ji v čase revoluce představovali její aktéři, tedy občané Československa, má s tou dnešní pramálo společného. Americký historik James Krapfl (nar. 1971), jenž v současnosti působí na montrealské McGillově univerzitě, kde přednáší evropské dějiny se zaměřením na kulturní historii evropských revolucí a současné dějiny střední Evropy, vystudoval historii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V rámci výzkumu, jehož výsledkem je tato kniha, byl hostem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, Historického ústavu SAV v Bratislavě a Univerzity Palackého v Olomouci.

Německy píšící filozof korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby. Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat. Proč tomu tak je? Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým. Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, "bezbariérovém" sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela. Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit. Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné. Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti. Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody. Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška. Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti. Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň. Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy. Naše vydání obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev. V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury. V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení.

Kniha předního českého historika Jaroslava Čechury přístupným a čtivým způsobem představuje široké veřejnosti život a dílo jedné z nejvýznamnějších osobností českých i evropských dějin – českého krále a římského císaře Karla IV. Čechurův plastický portrét přibližuje Karlovu osobnost z několika pohledů, které se vzájemně prolínají – z pohledu politicko-historického, kulturního, ale i lidského. Karel IV., první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, byl nejen mimořádně zdatný státník nadaný neobyčejnou politickou jasnozřivostí, budovatel, vášnivý sběratel svatých relikvií, milovník umění a vzdělanosti, spisovatel, ale také živoucí člověk z masa a kostí. Jaký byl člověk, jaké měl vlastnosti, jak se choval v soukromí a ke členům své rodiny, jaké měl sny a zájmy, jakými lidmi se obklopoval na svém dvoře a jak tento dvůr vypadal a čím žil? I o tom, ale i o mnohém jiném vypráví Čechurova kniha, která shrnuje to nejdůležitější, co bychom o "otci vlasti", který se nesmazatelně zapsal do naší historie, měli vědět. Nové vydání publikace vychází při příležitosti 700. výročí Karlova narození. Je doplněno bohatou barevnou obrazovou přílohou čítající 72 stran. "Pojďme si tedy vyprávět o Karlu IV. O princi odtrženém od matky a vychovávaném na jemném francouzském dvoře, o mladíkovi prožívajícím dobrodružství válečná i milostná v horké Itálii, o ambiciózním začínajícím politikovi brzděném vlastním podezřívavým otcem, o obratném diplomatovi a moudrém státníkovi, o hluboce zbožném zakladateli klášterů a kostelů a štědrém mecenášovi, o vášnivém sběrateli ostatků svatých, o milovníku umění a vzdělanosti, ale také rytířských turnajů. Ale i o otci, který až nekriticky zbožňoval a upřednostňoval svého prvorozeného syna.

Kniha předního českého historika Jaroslava Čechury přístupným a čtivým způsobem představuje široké veřejnosti život a dílo jedné z nejvýznamnějších osobností českých i evropských dějin – českého krále a římského císaře Karla IV. Čechurův plastický portrét přibližuje Karlovu osobnost z několika pohledů, které se vzájemně prolínají – z pohledu politicko-historického, kulturního, ale i lidského. Karel IV., první český král, který se stal také císařem Svaté říše římské, byl nejen mimořádně zdatný státník nadaný neobyčejnou politickou jasnozřivostí, budovatel, vášnivý sběratel svatých relikvií, milovník umění a vzdělanosti, spisovatel, ale také živoucí člověk z masa a kostí. Jaký byl člověk, jaké měl vlastnosti, jak se choval v soukromí a ke členům své rodiny, jaké měl sny a zájmy, jakými lidmi se obklopoval na svém dvoře a jak tento dvůr vypadal a čím žil? I o tom, ale i o mnohém jiném vypráví Čechurova kniha, která shrnuje to nejdůležitější, co bychom o "otci vlasti", který se nesmazatelně zapsal do naší historie, měli vědět. Nové vydání publikace vychází při příležitosti 700. výročí Karlova narození. Je doplněno bohatou barevnou obrazovou přílohou čítající 72 stran. "Pojďme si tedy vyprávět o Karlu IV. O princi odtrženém od matky a vychovávaném na jemném francouzském dvoře, o mladíkovi prožívajícím dobrodružství válečná i milostná v horké Itálii, o ambiciózním začínajícím politikovi brzděném vlastním podezřívavým otcem, o obratném diplomatovi a moudrém státníkovi, o hluboce zbožném zakladateli klášterů a kostelů a štědrém mecenášovi, o vášnivém sběrateli ostatků svatých, o milovníku umění a vzdělanosti, ale také rytířských turnajů. Ale i o otci, který až nekriticky zbožňoval a upřednostňoval svého prvorozeného syna.

Ve své nové knize věhlasný fran­couz­ský romanopisec, jehož romány si podmaňují srdce čtenářů na celém světě, líčí neuvěřitelný, fantaskní, hravý, ale pře­de­vším lidsky hlu­bo­ký příběh matky, která se z lásky naučila létat – pří­běh, který nás učí, že nic, abso­lutně nic, není nemožné. Láskou, vtipem a nespoutanou fantazií překypující román vypráví o jedné neobyčejné mladé dámě jménem Providencie Nebeská, pařížské pošťačce s neobyčejně velkým srdcem, které bije pro Zaheru, marockou holčičku, v jejíchž plicích sídlí dusivý mrak cystické fibrózy. Osud je svedl dohromady při prázdninové cestě do Marrákeše, kdy se Providencie rozhodla stát Zaheřinou adoptivní maminkou. Konečně jsou všechny úřední formality vyřízeny a Zahera netrpělivě čeká, až se pro ni její nová maminka vrátí a odveze si ji s sebou do Paříže. Zbývá už jen nasednout do letadla. Na scéně se ovšem objevuje další mrak – mrak sopečného popela, který vychrlil jeden islandský vulkán a jenž zcela ochromí evropskou leteckou dopravu, a novopečené mamince tak zkříží plány. Providencie, uvězněná na letišti Orly, je bezradná: času je málo a ona chce splnit to, co vážně nemocné Zaheře slíbila. Zdá se, že zbývá jediná možnost: naučit se létat… „Sveˇt je jako batole, ktere´ se chce naucˇit le´tat, acˇkoli jesˇteˇ neumi´ chodit,“ říká autor. Takže sněme, létejme, sněme o tom, že létáme. Čtěme. Romain Puértolas se narodil prvního zimního dne roku 1975 v jihofrancouzském Montpellier. Velice záhy pochopil, že život je krátký, a tak se rozhodl, že během toho svého prožije životů hned několik. Za osmatřicet let se jedenatřicetkrát přestěhoval a vystřídal povolání učitele jazyků, překladatele a tlumočníka, skladatele, dýdžeje, údržbáře herních automatů, stevarda v několika leteckých společnostech i policejního poručíka. Po mnoha odmítnutých rukopisech mu v září 2013 vyšel první román nazvaný Podivuhodná cesta fakíra, který uvízl ve skříni z IKEY. Kniha byla přeložena do pětatřiceti jazyků a získala ocenění Grand Prix Jules Verne 2014.

Rok 1938. Krvavým podzimem znělo rekviem za poslední ostrůvek demokracie ve střední Evropě. V českém a moravském pohraničí vzplál oheň války. Války o to ničivější, že proti sobě stáli Čechoslováci. Na jedné straně statisíce německých, zpravidla fanatických stoupenců Adolfa Hitlera a Konrada Henleina, podporovaných nacistickým Německem. Na straně druhé Češi a s nimi například i - což se ne vždy uvádí - tisíce německých odpůrců nacismu. Byli odhodlaní. Byli stateční. Bojovali. Odmítali kapitulaci. Navzdory tomu měli být záhy obětováni. Politiky, kterým mnozí z nich tolik věřili. Zapomenuté osudy. Zapomenutí lidé. Dramatických událostí na počátku Velkého stmívání využilo pak ještě beckovské Polsko. Jeho vojáci vpadli, hned za vojáky německého wehrmachtu, do Československa. Aby si ještě z padlé a ponížené země včas stihli ukrojit co největší kus Slezska. Válka, která se rozhořela už rok předtím, než začala druhá světová válka, měla své padlé, své oběti. V čase, kdy nás dosud věrní spojenci předhodili, s jistou nadsázkou řečeno, jako kost Adolfu Hitlerovi, se naplňovaly osudy hrdinů této knihy: Český policista, který přežil jen proto, že ho útočníci považovali za mrtvého. Jeho žena - ponížená, téměř ubitá německými spoluobčany. Učitelka, která si ještě před smrtí v německém vězení musela projít martyriem hrůzy. Německá úřednice, matka malé dcery, jež organizovala záchranu německých odpůrců nacismu. Na sebe přitom ale zapomněla. Horolezkyně. Dívka z německé rodiny, která společně s českými a německými přáteli vyhlásila osobní válku Hitlerovi. Jak statečně žila, tak i statečně zemřela. A byli další. Štvanci - lidé, kteří v hodině dvanácté, často jen v tom, co měli na sobě, stihli uprchnout do vnitrozemí. Češi, Židé, němečtí antinacisté. Reportéři - vzdělaní, vnímaví a zpravidla velmi odvážní. Události odmítli vnímat optikou tehdejších představitelů Velké Británie či Francie a navzdory požadavkům svých vydavatelů nebojácně šířili pravdu o tom, co v Československu opravdu viděli a co tu prožívali. V době, kdy ještě spousta Evropanů nebrala německý nacionální socialismus dostatečně vážně, oni už viděli. A věděli. A pochopili. Patřili mezi první. První v boji proti Hitlerovi.

Inspirativní román mladé autorky, jejímž životním krédem je přesvědčení, že cokoli člověk v životě ze srdce chce, toho také může dosáhnout, okouzlí svým nakažlivým optimismem a energií každého, kdo má chuť a odvahu vzít osud do svých rukou a proměnit své nejsmělejší sny a přání ve skutečnost. Stačí poslouchat své srdce a nebát se riskovat. Příběh, utkaný z autorčiných vlastních životních zkušeností a zážitků a zpestřený hravým humorem, se odehrává střídavě v Praze, Barceloně a Římě. Na začátku románu je hlavní hrdinka, třicetiletá návrhářka a majitelka malého butiku v centru Prahy, díky nečekané události donucena podívat se pravdě do očí: její vysněný život se proměnil ve snůšku iluzí a sebeklamů. Návrhářstvím se Alice toužila živit odjakživa, ale mělo to být jinde a jinak. Miluje slunce, moře, jižní temperament a svobodu. Místo toho sotva přežívá v zastrčené pražské uličce, kde neúnavně tvoří své éterické modely, které zde ovšem nenacházejí tu správnou klientelu. Odvážné sny se časem smrskly na každodenní úmornou rutinu a čím dál víc ústupků. Její osobní i profesionální život, z něhož se vytratila veškerá energie a tvůrčí elán, jako by zcela zamrzl. Při náhodném setkání s jedním velmi atraktivním mužem Alice doslova prozře - uvědomí si, že to, co vždycky chtěla, je na hony vzdálené tomu, co dělá a jak žije ted', a dojde jí, že se musí rozhodnout. Bud' se bude dál jako živoucí mrtvola utápět v kompromisech, nebo sebere zbytky svých sil a elánu a vykročí znovu za svými sny. Vezme osud do svých rukou. Začne tím, že si sepíše desatero svých nejzásadnějších přání, která po dlouhou dobu ignorovala a která jí pomohou dát životu nový směr. Na začátku nemá Alice nic víc než svoji obnovenou víru, ale v srdci už jí svítá naděje, že život opravdu nemusí být kompromisem. Záleží jen na nás, jak s ním naložíme…Katy Yaksha je pseudonym mladé autorky, která pod stejným jménem provozuje také vlastní značku oblečení. Svými články přispívá na různé blogy. Vlastním nákladem vydala autobiografický román Připravit, pozor, ted', Na cestě… sbírka příběhů o pravém bohatství ukrytém ve všedních maličkostech a knížku postřehů a příběhů ze života ve Středomoří Tapas mallorquinas.

Málokterá historická práce vyvolala v posledních letech takový zájem a tak živé reakce, a to jak mezi odbornou, tak laickou veřejností, jako kniha izraelského historika Šlomo Sanda Jak byl vynalezen židovský národ, která vyšla roku 2008 a od té byla přeložena do více než dvou desítek jazyků. Její autor, profesor historie na Telavivské univerzitě, jehož mnozí velebí coby odvážného bořitele mýtů, zatímco jiní jej považují za škůdce, zrádce národa, ba antisemitu, ve své objevné práci dokládá, že nic takového jako židovský národ v etnickém smyslu neexistuje a celý dějinný příběh Židů, tak jak je všichni známe, je ve skutečnosti konstruktem, který se zrodil v hlavách sionistů v druhé polovině 19. století. Šlomo Sand na základě fundovaného výzkumu vyvrací úhelný kámen sionismu, totiž že dnešní Židé, ať už žijí v Izraeli nebo kdekoli jinde, jsou přímými potomky jednoho národa, jehož původní vlastí je území starověké Palestiny a který byl v 1. a 2. století našeho letopočtu ze své domoviny Římany vyhnán, aby se do „zaslíbené země“ po téměř dvoutisíciletém bloudění světem opět navrátil. Autor ukazuje, že k žádnému násilnému vyhnání ze „země zaslíbené“ ve skutečnosti nikdy nedošlo. Římané totiž žádná masová vyhánění nepraktikovali a žádné důkazy o tom, že Židé masově opouštěli Palestinu a odcházeli do exilu, neexistují. Exil je mýtus, za jehož zrodem ostatně nestáli Židé, nýbrž křesťanská tradice. Jaký byl tedy osud Židů, kteří zůstali ve své zemi po zničení druhého Chrámu? Kam se poděli? Zůstali v Palestině a většina z nich v počátcích islámské expanze konvertovala k islámu. A odkud tedy pochází mnohamilionová židovská populace, jež se rozptýlila v blízkovýchodním, středomořském a později evropském regionu? Šlomo Sand dokládá, že jako každý monoteismus i judaismus byl až do 4. století našeho letopočtu misijním náboženstvím, které se čile šířilo a získávalo nové stoupence, a to nejen v bezprostředním okolí Palestiny. K židovství nekonvertovali pouze jednotlivci nebo malé skupinky, judaismus za oficiální náboženství přijímala celá království, ať už se to týká Himjarského království na jihu Arabského poloostrova nebo například Chazarské říše rozkládající se na území mezi Kaspickým a Černým mořem. Od raného středověku byla tedy většina Židů na světě potomky národů, jež nikdy na území Palestiny nevstoupily. Jestliže Sand dovozuje, že Židé podobně jako křesťané či muslimové představovali náboženské, nikoli etnické společenství, rozbíjí tím základní dogmata sionismu a – k nelibosti oficiálních kruhů izraelské historiografie – poněkud problematizuje přirozené historické právo Židů na návrat do domnělé vlasti jejich předků a především jejich exkluzivní nárok na „zemi zaslíbenou“, který prosazují na úkor palestinských Arabů, nečiní tak z pozice primitivního antisionismu, natožpak antisemitismu, z něhož bývá neprávem obviňován. Jakožto znalec dějin nacionalismu si je Sand dobře vědom toho, že dějiny všech národů jsou do značné míry především vyfabulovanými příběhy, a jestliže si sionisté, inspirováni německou nacionalistickou historiografií, židovský národ zpětně vykonstruovali, ba „vymysleli“, jejich snažení nebylo ničím ojedinělým. Národy si své dějiny „vymýšlejí“, to platí obecně, a Židé nejsou o nic více „vynalézaví“ než jiné národy. A jestliže Sand hovoří o Státu Izrael jako o dítěti počatém znásilněním, vzápětí dodává, že i takové dítě má nárok na život. Ani v tomto ohledu nejsou Židé, respektive Stát Izrael, o nic „horší“ než jiné státy. Jak uvádí profesor Pavel Barša v doslovu k českému vydání: „Vždyť také mnohé další státy planety – ne-li všechny – vznikly na základě morálně nepřijatelných či empiricky chybných argumentů, jimiž jejich zakladatelé ospravedlňovali násilí vůči skupinám, které jim stály v cestě. Podobně jako nechce Sand vymazat z mapy jiné státy, vzešlé z nacionalistické či kolonialistické ideologie, nechce z ní vymazat ani Izrael. Žádá jen, aby také Izrael udělal krok směrem k plné rovnosti svých občanů, který většina západních států již učinila, když rasově, nábožensky či etnicky vylučující definice občanské pospolitosti, jejímž výrazem má být stát, vystřídala definicí zahrnující v principu všechny, kteří trvale žijí na jeho území.“ Jinými slovy Sand, který, jak říká název jedné z jeho knih, „přestal být Židem“ a považuje se za sekulárně smýšlejícího Izraelce, žádá, aby jeho stát přestal být režimem sice pluralitním a liberálním, přesto však především etnokratickým, a plně se demokratizoval. Taková proměna se žel zatím zdá v nedohlednu. Kniha je doplněna autorovou předmluvou určenou českým čtenářům a doslovem Pavla Barši.

Kam jsme za posledních pětadvacet let došli? V jaké „kondici“ se Česká republika dnes nachází? A především: Kam směřujeme? Renomovaná ekonomka s politologickým vzděláním ve své nové knize s provokativním, leč bohužel přiléhavým názvem Jak jsme se stali kolonií, popisuje cestu, kterou jsme od tzv. sametové revoluce až po dnešek prošli, analyzuje současnou situaci a zároveň načrtává možnosti budoucího vývoje. Obraz, který nám autorka vykresluje, není příliš radostný, její pohled se ovšem opírá o empirická fakta, nikoli o ideologicky podbarvená dogmata, jimiž jsme – především ze strany mainstreamových médií – dennodenně krmeni. Na rozdíl od většiny „oficiálních“ ekonomů, kteří vývoj po roce 1989 vnímají jako celkově pozitivní, byť s drobnými, odstranitelnými vadami, se Ilona Švihlíková neobává nazývat věci pravými jmény a přímo říká, že jsme od samého počátku postupovali chybně: Česká republika se po roce 1989 začlenila do světové ekonomiky na bázi kolo­nie a v koloniálním postavení zůstává dodnes. Octili jsme se na periferii, a to jak z hlediska ekonomického, tak i politického a myšlenkového. Otázka, jestli to byla souhra okolností, záměr nebo důsledek naší naivity, nebude asi nikdy jednoznačně zodpovězena. Ilona Švihlíková naši výchozí situaci zasazuje do kontextu proměn ve světové ekonomice, která na konci osmdesátých let minulého století již procházela prohlubující se globalizací spojenou s nárůstem moci velkých nadnárodních korporací, vznikem tzv. globálních hodnotových řetězců a byla již poznamenána sílící financializací. Do světové ekonomiky jsme se začali integrovat za situace, kdy se kapitalismus nalézal ve vážných problémech. Rozpad východního bloku přišel jako „záchrana“– kapitalismu umožnil, aby Velkou recesi odložil o dvacet let. Česko­slovensko, respektive později Česká republika, si vytvářelo svou transformační strategii v prostředí, které opanoval neoliberalismus, vtělený v tzv. Washingtonský konsenzus, jenž prosazoval liberalizaci coby lék na veškeré neduhy světa. Jak ovšem věděli již Němci v devatenáctém stoletím, liberalizace je nástrojem vítězů a je v rozporu s bytostnými zájmy zaostávajících zemí, které potřebují dohnat země ekonomicky silnější a vyspělejší. Někdejší socialistické země se staly nejen novým vítaným odbytištěm, nýbrž i živou laboratoří, v níž se, za podpory místních elit, testovaly účinky receptů tržního fundamentalismu, jako je deregulace, samoúčelná privatizace, sázka na „láci“, tedy konkurenci cenou (která u nás byla navíc hned na počátku transformačního procesu povzbuzena masivními devalvacemi koruny), fiskální restrikce, nízké mzdy a nízká přidaná hodnota. Pozdější příliv zahraničního kapitálu celkové nastavení nijak výrazně nezměnil, jedním ze zákonitých důsledků působení zahraničních korporací je totiž nejen masivní odliv zisků, ale i celkové prohlubování koloniálního postavení země, která se stává laciným sloužícím. Koloniální postavení má bohužel i své politické a mezinárodní důsledky. Projevuje se v neschopnosti a neochotě elit vnímat, v jakém prostředí se Česko nachází a jaké jsou jeho strategické zájmy, jakož i neschopnosti klást si skutečně důležité otázky.

Významné dílo uznávaného českého historika, které se poprvé v české historiografii zabývá tématem sexuálního života našich předků v průřezu více než sta let. Unikátní práce Sex v době temna, opírající se o bohatou dokumentaci jihočeských archivů v čele s Třeboní, kde autor prostudoval na dvacet tisíc dokumentů, umožňuje čtenářům seznámit se s pestrým vějířem projevů sexuality v barokní epoše a nahlédnout do dosud málo probádaného rozměru každodennosti venkovského a maloměstského obyvatelstva. Byl sex v časech, které bývají nazývány „dobou temna“, tabu, nebo nebyl? Jak byla sexualita vnímána společností a jak byla prožívána samotnými aktéry sexuálních skutků? Čím byla pro naše předky láska? Jakou roli hrál takzvaný sňatkový pragmatismus? Jaký význam se přisuzoval slibu manželství? Jak veřejné mínění hodnotilo předmanželský sex? Jak bylo nakládáno s neprovdanými ženami, které otěhotněly, a s nemanželskými dětmi? Jak byly trestány sexuální delikty počínaje znásilněním a incestem konče? Jaké sexuální praktiky a jaké antikoncepční prostředky se používaly? To jsou jen některé otázky, které si autor klade a na něž nalézá v pramenech odpovědi – odpovědi, které leckoho možná překvapí. Význam Čechurovy práce ovšem přesahuje rámec sexuální problematiky. Jedním z nejcennějších přínosů knihy je například zpracování otázky, jaký postoj k sexuálnímu chování a především sexuálním deliktům svých poddaných zaujímala ve sledovaném období vrchnost – knížata ze Schwarzenbergu. Jak autor přesvědčivě dokládá, Schwarzenberkové se při trestání těchto aktů řídili řadou tradičních nepsaných zvyklostí. Nevyužívali ani se příliš neřídili zemskými normativy, kterým se naopak spíše vyhýbali. Ve vztahu k delikventům zaujímali často individualizovaný přístup, při rozhodování o trestu nezřídka zohledňovali životní situaci jednotlivých provinilců, a je doloženo nemálo případů, kdy sexuální delikty zůstaly zcela nepotrestány. Jejich postoj charakterizoval paternalismus – aristokrat byl pánem, ale i otcem, ochráncem. Sex v době temna tak není pouze sondou do sexuálního života mužů a žen, kteří žili na jihu Čech v letech 1660 až 1770, nýbrž skýtá plastický obraz tehdejšího venkovského života ve všech jeho sociálních souvislostech a celé jeho mnohotvárnosti.