Rybka Publishers strana 11 z 21

Jak dosáhnout skutečného úspěchu v práci i v životě. Ve své nejnovější knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

Když Amy Chuová, Američanka čínského původu, před několika lety vydala svou zpověď, kterou nazvala "Bojová píseň tygří matky", stala se záhy zřejmě nejslavnější matkou na světě. Její kniha, která byla přeložena do několika desítek jazyků, vyvolala okamžitý poprask a dodnes nepřestává podněcovat vášnivé debaty na téma výchovy dětí. Jak vychovávat dítě? Jak moc přísní na své ratolesti máme být? Jaké nároky na ně máme klást? Který výchovný model je lepší - ten západní, liberální, který klade důraz na individuální, citlivý přístup k osobnosti dítětě, anebo tvrdý čínský dril spojený s bezpodmínečným respektem k rodičovské autoritě? Jak čtenář po přečtení knihy zjistí, odpověď na tyto otázky zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Amy Chuová, matka dvou dcer a úspěšná profesorka práv na jedné z renomovaných amerických univerzit, má jasno: svým dětem prospěje jen tehdy, když na ně bude v duchu čínské tradice nesmlouvavě přísná, když je bude od malička cepovat, bude neústupná a především je bude důsledně vést k maximálním výkonům a nedovolí jim cokoli vzdát. Přitom se nijak se nenechá odradit tím, že ve svých dětech vyvolává odpor a nevoli, neboť, jak sama říká: "Mým cílem jakožto rodiče je připravit je na budoucnost - nikoli se jim zalíbit." Autorka velmi otevřeně a zároveň s jistou dávkou nadsázky a sebekritického humoru vypráví, že její dvě dcery musely mít ve všech předmětech kromě tělocviku jedničky, nesměly účinkovat ve školních představeních, musely hrát na hudební nástroj, přičemž si nemohly vybrat žádný jiný než housle nebo piano. Děti samy nerozhodují o tom, jakým mimoškolním aktivitám se budou věnovat a do jakých kroužků budou chodit. Televize, hraní videoher nebo přespávání u kamarádek jsou samozřejmě striktně zapovězeny… Chuová líčí dramatické scény, hádky, křik a pláč, které její metody vyvolávají, ale současně ukazuje, jaké plody její důsledná "tygří" výchova k úspěchu přináší. Po nekonečných hodinách dřiny strávených u piana se z její dcery Sophie stane virtuózní pianistka, která již ve čtrnácti letech koncertuje v Carnegie Hall… Autorčino vyprávění i její argumenty jsou natolik přesvědčivé, že každého rodiče, byť se mu metody, které Chuová uplatňuje, zdají přehnané, ba drastické, začne při četbě knihy nahlodávat pochybnost: Nemají tygří matky nakonec vlastně pravdu? Není náš západní liberální západní přístup pouze snazší a pohodlnější? Není snad pravdou, že čínský výchovný model skutečně plodí daleko více úspěšných dětí než ten západní? Není pouhou iluzí představovat si, že svým dětem nejvíc prospějeme tím, že jim poskytneme velkou míru volnosti v rozhodování, budeme "respektovat jejich osobnost", nebudeme je omezovat, budeme je především podporovat v tom, co je baví, budeme empatičtí, shovívaví a nebudeme na ně klást přehnané nároky? A není to náhodou tak, že naše úzkostlivá starost, aby byly především "šťastné", jim nakonec v životě možná žádné štěstí nepřinese?

Americký historik a novinář Stephen Kinzer ve své faktograficky bohaté, a přitom mimořádně poutavé, ba strhující knize líčí život a působení dvou mocných bratrů, kteří ve vypjatých letech studené války formovali a řídili zahraniční politiku Spojených států - Allena Dullese, jenž v letech 1953 až 1961 působil jako šéf CIA, a Johna Fostera Dullese, který v téže době pracoval jako ministr zahraničí Eisenhowerovy vlády. Jakkoli byli povahově velmi odlišní, sourozenci Dullesové tvořili silný a nebezpečný tandem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, aniž o tom americká veřejnost většinou vůbec věděla. Vychováni v přísné zbožnosti, puzeni misionářským zápalem zděděným po svých předcích, manichejským viděním světa a paranoidním antikomunismem, pokoušeli se přetvářet svět k obrazu svému a obrazu Ameriky a v každém, kdo nevystupoval jako horlivý americký spojenec, viděli potenciální hrozbu, ne-li přímo vtěleného satana. Bratři Dullesové tak byli strůjci politiky, která otevřenými i tajnými prostředky vedla válku proti zemím, které se vydaly vlastní, nezávislou cestou. Od počátku studené války se systematicky snažili oslabovat a podvracet vlády především v těch zemích třetího světa, kde Spojené státy ztrácely geopolitický nebo ekonomický vliv. Autor popisuje přípravu a průběh puče, kterým CIA odstranila demokraticky zvoleného guatemalského státníka Jacoba Árbenze, svržení íránského předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, tažení proti Ho Či Minovi, americké intervence v Indonésii a v Kongu, jakož i otevřené i skryté operace proti Kubě. Stephen Kinzer se ovšem nespokojuje s pouhým líčením událostí, i když ty tvoří těžiště knihy, ale pokouší se také objasnit, jaké byly motivy počínání obou bratrů, co utvářelo jejich názory a postoje, jaké rodinné a kulturní zázemí formovalo jejich světonázor, a zároveň si klade obecnější otázku po příčinách amerického excepcionalismu a intervencionismu. Autor ukazuje, že Dullesovi nebyli žádnými výjimečnými či "vyšinutými" jedinci, kteří se dílem příznivé souhry náhod dostali k moci, nýbrž to byli typičtí představitelé určité americké tradice - byli dětmi svého národa a jejich příběh je příběhem Ameriky. Stephen Kinzer tak současně odhaluje a mapuje temnou stránku americké historie, která vyvolávala a dodnes vyvolává ve světě tolik kritiky a nevole a s níž se Amerika dosud dostatečně nevyrovnala.

Kniha Jak se zbavit Castra pojednává o jedné z nejdramatičtějších kapitol moderních dějin a představuje unikátní sondu do velmocenské politiky a průběhu "karibské studené války", jejímž klíčovým aktérem byl právě zesnulý Fidel Castro a v níž nikoli nevýznamnou roli sehrálo i Československo. Faktograficky hutná, a přitom čtenářsky přitažlivá práce českého politologa, historika a publicisty Jaroslava Fialy nejen přináší nová nebo zapomenutá fakta, ale vyniká rovněž vyváženým, nečernobílým a nepředpojatým pohledem na nedávnou historii. Kniha zároveň nabízí ucelený obraz pohnutých dějin moderní Kuby. Spojené státy americké zkoušely po mnoho let různými způsoby svrhnout nebo oslabit vládu bratří Castrů na Kubě. S pomocí tajných služeb organizovaly atentáty na Fidela Castra, teroristické útoky, invazi, uvalily na Kubu hospodářské embargo a snažily se ostrov uvrhnout do mezinárodní izolace. A i když se američtí politici často oháněli podporou demokracie, současně neváhali spolupracovat s řadou spřátelených diktátorů a nezdráhali se spojit dokonce i s mafií. Svár mezi Washingtonem a Havanou se následně stal katalyzátorem konfliktu mezi USA a SSSR, jenž vyústil v karibskou krizi v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na prahu jaderné války. Kniha líčí desítky let nepřátelství mezi USA a Kubou, dramatické peripetie a okolnosti střetu, který skončil smírem teprve v druhém desetiletí jednadvacátého století, její tematický záběr je ale daleko širší. Jaroslav Fiala mapuje, jakou úlohu v době rostoucího americko-kubánského napětí sehrálo Československo, a to především ve vojenské, zpravodajské a ekonomické oblasti. Připomíná také Che Guevarův utajovaný pobyt v Praze nebo třeba okolnosti operace Manuel, jejímž cílem bylo zajištění tranzitu kubánských partyzánů do zemí třetího světa. Zároveň ukazuje, jaký měla kubánská revoluce dopad na československou inteligenci v šedesátých letech 20. století. Kubánská revoluce totiž kdysi pro mnoho lidí na několika kontinentech, například v bývalých koloniích či sovětském bloku, představovala zrcadlo, do něhož si projektovali jiné světy. Často ztělesňovala naději na lepší budoucnost, nezávislost či sociální spravedlnost. Jak dokládají vzpomínky, postřehy a dojmy osobností, jakými byli například Antonín J. Liehm, Adolf Hoffmeister či František Kriegel, v očích mnoha Čechoslováků byla Kuba inspirativním příkladem země, kde se rodí nový typ socialismu - socialismu oproštěného od rigidního byro-kratismu. Nakonec se ale většina z těch, kdo věřili, že z karibského ostrova vzejde alternativa k oběma systémům, které stály v pozadí studené války, dočkala zklamání. Co bylo důvodem, že tyto ideály selhaly? Fialova kniha se tedy zabývá také přitažlivostí kubánské revoluce v době, kdy se lidstvo ještě nebálo snít o jiných, lepších světech, zkoumá její emancipační potenciál i její úpadek. Hledá rovněž odpověd' na otázku, kam dnes Kuba směřuje. Změní se od základu stejně tak jako někdejší socialistické země východní Evropy? A pokud ano, je to dobrá, anebo špatná zpráva?

V knize Velký regres, vycházející souběžně ve třinácti jazycích, sedmnáct intelektuálů, renomovaných sociologů, politologů a filozofů, z nichž mnozí jsou české veřejnosti známi (například nedávno zesnulý Zygmunt Bauman, Slavoj Žižek nebo Václav Bělohradský), pátrá po příčinách a souvislostech znepokojivého stavu, v němž jsme se ocitli. Mnohé nasvědčuje tomu, že svět, především ten západní, nezadržitelně vstupuje do temného věku, tedy do éry, kterou můžeme přiléhavě nazvat obdobím regresu. Po éře, v níž vládl historický optimismus a kdy se zdálo, že ideály liberální demokracie již definitivně zapustily kořeny a jejich šíření v čím dál větší části světa už nic nezastaví, přichází bolestné prozření a deziluze, s níž je spojena nejistota, destabilizace, rozvrat a chaos. Symptomy regresu jsou všudypřítomné: nárůst populismu, nacionalismu, autoritářství, extremismu, xenofobie, výbuchy "lidového hněvu", rostoucí (oprávněná) nedůvěra, ba odpor k etablovaným institucím, jakož i ke globalizovaným elitám, volání po nových zdích a nových hranicích, uzavírání se do sebe. Veřejný prostor je čím dál více zamořován demagogií a siláctvím, politická a mediální scéna se vulgarizuje a hysterizuje, snášenlivost a slušnost jsou považovány za slabost, ne-li zradu. Konspirační teorie jen bují, trollové řádí, hranice mezi pravdou a lží se stírají, postfakticita se stavá normou. Slovo pokrok ztratilo veškerý svůj obsah. To všechno jsou nepřehlédnutelné projevy patologického stavu, jemuž můžeme čelit pouze tehdy, když mu porozumíme. Právě o to se pokusili autoři tohoto sborníku. Kniha, jejímž iniciátorem je berlínské nakladatelství Suhrkamp, vychází v Německu, Francii, Itálii, Španělsku (ve španělském i katalánském překladu), Portugalsku, Nizozemsku, Bulharsku, České republice, Velké Británii, Turecku, Spojených státech amerických a Jižní Koreji. Byla též přeložena do čínštiny, čínskému vydání ovšem zatím úspěšně brání cenzura.

Autor světoznámého románu Muž, který chtěl být šťastný na pozadí poutavého příběhu, jehož děj je zasazen do malebného historického městečka v srdci Burgundska, důmyslně propojuje téma osobnostního rozvoje s duchovním hledáním. Hlavní hrdinka Alice přijíždí na návštěvu rodiny a setkává se se svým přítelem z dětství Jeanem, který k pře-kvapení všech opustil studia a dal se na dráhu kněze, k níž se cítil povolán. Počet farníků, kteří navštěvují místní kostel, je však tak mizivý, že Jean začíná pochybovat o smyslu svého poslání, pociťuje bezradnost a ztrácí motivaci. Alice, která je praktická, dynamická a odvážná moderní žena a řešení problémů je pro ni denním chlebem, se rozhodne vzít situaci do vlastních rukou. Své předsevzetí pomoci svému příteli opět nalézt smysl a přivést lidi zpět k víře pojme jako pracovní výzvu a jakožto úspěšná manažerka reklamní agen-tury k tomu hodlá využít všechny možné marketingové strategie. V té chvíli ještě netuší, že toto rozhodnutí jí i jejímu přiteli převrátí život naruby... Přestože je Alice přesvědčená ateistka, která je alergická na cokoli, co souvisí s náboženstvím, vrhne se do svého úkolu s vervou a důsledností jí vlastní. Pokouší se proniknout do tajů spirituality různých náboženských směrů, přičemž se pravdivost jejich hlavních myšlenek a principů, které postupně objevuje, snaží vyzkoušet a ověřit na vlastní kůži. Přitom se dostává do situací, které ji nutí překonávat limity vlastního ega a přehodnocovat zakořeněná přesvědčení a očekávání. Odhaluje zásadní rozpory mezi původní podobou duchovních nauk a zavedenými církevními dogmaty a rituály a ke svému úžasu také neočekávané bohatství původních pravd, které jsou si u jednotlivých směrů nápadně podobné. Alici se tak snaha pomoci příteli stane impulzem k objevování autentické spirituality, vlastního vnitřního potenciálu a přivede ji na cestu hledání sebe sama. Uvědomí si, že pokud jsou lidé otevření a ochotní naslouchat a nechat se těmito pravdami vést, mohou nalézt klíč k dosud netušené svobodě a ke štěstí. Autor nás zve k úchvatnému pátrání po tom, co člověku umožňuje povznést se do jiné dimenze, v níž jsou jeho činy plné síly a radost trvalým stavem.

S knihou Násilí a civilita má český čtenář možnost poprvé se seznámit s myšlením Étienna Balibara, jednoho z nejvýznamnějších politických filosofů současnosti. Balibarovy texty obsažené v této publikaci lze charakterizovat jako originální pojednání o vztahu násilí a politiky ve filosofické tradici. Balibar se vrací ke kořenům politické filosofie v díle Hobbese a Hegela a zkoumá to, co označuje jako „konverzi násilí“, tedy schopnost přeměnit násilí na pozitivní a produktivní dějinnou sílu. Tohoto východiska využívá k formulaci své vlastní „topiky násilí“. V dialogu s Deleuzem, Foucaultem, Rancierem, Lacanem a dalšími pak autor rozvíjí šířeji koncipované úvahy o politických strategiích spojených s pojmem civilita. Násilí a civilita tak představuje v ucelené podobě vývoj Balibarova myšlení v posledních desetiletích a je zároveň důležitým příspěvkem k post-marxistické politické filosofii. České vydání knihy je významnou událostí i proto, že její autor výrazně přispěl a nadále přispívá k formování českého intelektuálního života. Balibar se od osmdesátých let podílí na činnosti pařížské Asociace Jana Husa a v současné době – po smrti Jacquesa Derridy – je jejím předsedou.

„Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já.“ Těmito slovy uvozuje francouzský filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712 až 1778) svá slavná Vyznání, která představují mezník v dějinách literatury, a třebaže vznikla před více než dvěma sty padesáti lety, dodnes nepřestávají fascinovat čtenáře na celém světě. V této knize, považované za počátek autobiografického žánru ve vlastním slova smyslu, autor vypráví román svého života. Evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy, polemiky, zpytuje svůj citový život, přičemž se nevyhýbá ani intimním, ba choulostivým tématům a nelichotivým okolnostem svého života. Jeho záměrem nebylo popisovat vnější události, nýbrž napsat „dějiny své duše“ – autor si předsevzal „seznámit přesně čtenáře s tím, jak ve všech situacích mého života vypadalo moje nitro“. Rousseau byl prvním moderním evropským autorem nové doby, jenž prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem a sám se učinil předmětem knihy. Ve své autobiografii vyjadřuje přesvědčení o významu individuální existence, která je natolik cenná, že se může stát předmětem literatury. Název knihy viditelně odkazuje k Vyznání Augustinovu – zatímco však Augustinus svůj život popisuje jen jako exemplární cestu k Bohu, pro Rousseaua je hlavním tématem knihy otevřené líčení vlastního života a nelítostné zúčtování s ním: ve středu pozornosti je tedy subjekt autora, jenž si stále klade dvě základní otázky: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu? Rousseauova vzpomínková rekonstrukce (nikoli nepodobná tomu, co později rozvinul Marcel Proust ve svém Hledání ztraceného času), ačkoli je rozvíjena v převážně chronologickém sledu, je tak vybudována nikoli na logice vnějších dějů, ale na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou paměťmi ve smyslu pouhého vyprávění o tom, co autor prožil, toto líčení nemá jen dokumentární funkci, nýbrž – řečeno slovy autora doslovu k českému vydání Josefa Fulky – se nese ve znamení snahy ani ne tak o znovunalezení, ale spíše o vynalezení vlastního já. Po dlouhé, téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpozoruhodnějších děl světové literatury. Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Josef Fulky.

Světoznámá kniha Roboti nastupují amerického počítačového experta a spisovatele Martina Forda, kterou deník Financial Times vyhlásil nejlepší ekonomickou knihou roku 2015 a která byla dosud přeložená do devatenácti jazyků, přináší fascinující vhled do rozvoje umělé inteligence, jež dnes v čím dál větší míře ohrožuje pracovní místa. Jestliže panuje obecná shoda, že v dohledné době mohou stroje nahradit jakoukoliv lidskou práci, která je do určité míry rutinní – ať už jde o práci v továrnách, zdravotnictví nebo například v potravinářství – Martin Ford varuje, že hrozby, kterým do budoucna čelíme, jsou daleko větší. Nejenže ukazuje, že tradiční recepty na negativní dopady techno¬logických změn, jako je rekvalifikace a vyšší vzdělání, už nebudou fungovat, ale především vyvrací představu, že nástup robotů a automatizace práce postihne pouze ty nejhůře place¬ná místa. Na základě podrobného výzkumu a sbě¬ru dat zejména ve Spojených státech a Velké Británii dokazuje, že technologie šlapou na paty i vzdělané elitě. Roboti jsou totiž čím dál chytřejší, dokážou pracovat se stále sofistikovanějšími algoritmy a především se dokážou sami učit. Ať už jde o právníky, technické exper¬ty, finanční odborníky, ale i učitele, překladatele nebo novináře a paradoxně i počítačové programátory a datové analytiky, skoro nikdo si už nemůže být jistý budoucností. Ford zároveň zkoumá dopady automatizace na lidskou společnost. Roboti v práci totiž nepotřebují plat, odpočinek, bydlení, soukromí ani spánek. Nemusí jíst, protože nemají hlad. Nemají city, touhy ani sexuální potřeby. Nemají lidské slabosti a jsou samozřejmě výkonnější. Nás lidí bude zkrátka zapotřebí stále méně. To nás staví před nová dilemata a výzvy: Jak se vypořádáme s tím, že spousta pracovních míst časem jednoduše zanikne? Vytvoří to ve společnosti nové a nepřekonatelné nerovnosti? Nebo vzniknou pra¬cov¬ní místa úplně nová? Anebo je spíše řešením, jak navrhuje Martin Ford, zavede¬ní ne¬podmí¬něného základ¬ního příjmu – důstojné částky vyplácené bez rozdílu všem občanům? Vzhledem k tomu, že Česká republika patří k zemím, které jsou v příštích letech také ohrožené automatizací, je toto téma mimořádně aktuální. Ocitáme se na křižovatce, kde se rozhoduje o naší budoucnosti. Je proto nejvyšší čas zahájit diskusi na toto téma – a Fordova kniha je k tomu přímo ideální příležitostí. Lze ji doporučit každému, komu není lhostejná jeho vlastní budoucnost ani budoucnost naší společnosti. Roboti skutečně nastupují a na nás je, abychom rozhodli, zda široké společenské vrstvy čeká blahobyt, nebo pohroma.

Výkřiky těla jako vzkazy duše Psychoenergetika v praxi Naše tělo mluví. Jen mu musíme umět naslouchat. Bolesti a choroby, které postihují naše tělo, nejsou dílem náhody či ranami osudu, nýbrž přesnými signály, že se nám do životní cesty postavila nějaká překážka. Michel Odoul, zakladatel Francouzského institutu šiacu a znalec východních léčebných tradic, v nichž tvoří fyzické tělo, mysl a duch jeden celek, se ve své knize Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč obrací na všechny, kdo hledají klíč k porozumění nemocem a bolestivým příznakům svého těla. Alergie, bolesti v krku, záněty, cysty, bederní ústřel, migréna, bolesti uší, nadváha, ischias, křeče, závratě, oční choroby, anorexie, bulimie, rakovina atd., to vše jsou projevy napětí, nesouladu, nerovnováhy, nevědomého rozporu či potlačovaného konfliktu, kterými se naše nitro snaží promluvit. Tělo každého z nás vypovídá (ba přímo křičí) o tom, čím trpíme v hloubi sebe samých. Odoulova kniha, které se ve Francii prodalo přes pět set tisíc výtisků, nás učí řeči těla rozumět. Učí nás pochopit psychoenergetické mechanismy, jejichž poruchy jsou zdrojem nemocí a brání nám v plném rozvoji. Když se naučíme vnímat člověka (a tedy sebe sama) jako propojený celek, kde „vše souvisí se vším“, zjistíme, že vazby a spojitosti mezi tělem, tělesnými orgány a jejich funkcemi na jedné straně a psychikou na straně druhé, nejsou žádná magie, ba ani ezoterika, ale že jde o čistě biologické vyjádření našeho stavu. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha.

Velká část světa je obdivuje. U nás se na ně takřka už zapomnělo. Zapomnělo se na stovky Čechoslováků, mužů a žen, kteří v letech 1936-1939 bojovali a umírali ve Španělsku, kde se rozhořela krvavá občanská válka. Válka, v níž po boku vzbouřenců, kteří se pokusili svrhnout legální španělskou vládu Lidové fronty, bojovali i vojáci nacistického Německa a fašistické Itálie. Právě ve Španělsku si Adolf Hitler a Benito Mussolini mohli vyzkoušet, prvně na cizím území, svou připravenost a sílu. Narazili ale na odhodlání tisíců obyčejných Španělů, kteří se postavili na obranu republiky. Pomoci jim přicházeli Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Sověti, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Američané, Kanaďané, protinacističtí Němci, protifašističtí Italové a mnozí další - včetně více než dvou tisíc Čechoslováků. Desítky tisíc lidí z více než 50 zemí světa. Příslušníci mezinárodních brigád. Interbrigadisté. Lidé provázení často až sebevražednou odvahou. Bojovali a umírali. V letech 1936–1939 zahynulo na španělských bojištích 8 000 až 10 000 interbrigadistů. Včetně několika set Čechoslováků. Více než osm desítek let, které od počátku tohoto krvavého konfliktu uplynuly, zaznamenává svět – patrné je to zejména ve Spojených státech amerických, v Polsku, v Rusku, v Izraeli a samozřejmě ve Španělsku – vzrůstající zájem historiků, publicistů, spisovatelů, ale třeba také mnohých politiků o události, jež se tehdy ve Španělsku odehrály. Tuto „fascinaci“, jak píše mexická spisovatelka žijící v Izraeli Tzila Chelminsky, je možné vysvětlit také tím, že španělská občanská válka, která v konečném důsledku stála půl milionu obětí, „přinesla poslední velké probuzení kolektivního evropského povědomí“. Do zápasu za podporu Španělské republiky, jež od 17. července 1936 čelila agresi, a především perfektně vyzbrojenému a vycvičenému nepříteli, se postavily statisíce lidí z celého světa. Nebyli to pouze komunisté, jak se ještě leckde traduje. Byli to lidé různého přesvědčení, různé víry. Mezi nimi nejvýznačnější intelektuálové doby: Ernest Hemingway, Ilja Erenburg, Alexej Tolstoj, John Dos Passos, George Orwell, Paul Robeson, Pablo Casals, Pablo Picasso, Pablo Neruda, Luis Bunuel, André Malraux, Egon Erwin Kisch, Karel Čapek a další. Vlna solidarity, která se zdvihla na podporu španělských republikánů, neměla mít potom už nikdy v Evropě obdoby. A nic na tom nemění skutečnost, že odvaha a obětavost interbrigadistů byla, jak se ukázalo, využívána a často i zneužívána k nejrůznějším politickým cílům. S odstupem mnoha desetiletí se Stanislav Motl vydal do Španělska. Aby hledal stopy dávných bojů. Aby pátral po hrobech, které zavál čas. Aby odkrýval zapomenuté osudy a příběhy. Výsledkem je tato kniha. „K napsání této knihy mě také inspiroval v Čechách poměrně známý člověk, který svého času prohlásil, že lidé, kteří v letech 1936–1939, v čase občanské války ve Španělsku, bojovali a umírali v mezinárodních brigádách, byli pouhými Stalinovými pohůnky a žoldáky Kominterny‘. V té chvíli jsem si začal postupně vybavovat všechny ty někdejší interbrigadisty, případně i členy jejich rodin, s nimiž jsem se v uplynulých desetiletích měl možnost potkávat. Opět jsem si oživoval jejich vzpomínky na krvavé boje, jimiž ve Španělsku prošli. Znovu jsem v duchu naslouchal třeba i vzpomínkám na jejich poválečné osudy, včetně vyprávění o kriminálech, do nichž byli někteří z nich po roce 1948 uvrženi. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí. A již o několik týdnů později jsem směřoval do Španělska. Pátrat, objevovat, natáčet, psát. Pokusit se, přímo na místě, lépe pochopit, jak to tenkrát opravdu bylo. Další cesty následovaly…“