Rybka Publishers strana 9 z 21

Kuchařka šťastného života, jejíž autorkou je uznávaná a vyhledávaná intuitivní terapeutka a duchovní učitelka Eva Michaličová, zasvěcuje čtenáře do umění, jak smysluplně žít v souladu s vlastními pocity a podle vlastních receptů a jak dosáhnout vyrovnanosti a štěstí. Autorka netradiční a originální formou vysvětluje univerzální pravidla a zákony života a na základě vlastních zkušeností, jakož i zkušeností získaných dlouholetou praxí předkládá návod a praktické recepty pro naplněný a smysluplný život. V Kuchařce šťastného života se dozvíte, jak si zadělat na spokojenost, jak nechat správně nakynout hojnost, jaké přísady přidat do pevného partnerského vztahu či z jakých surovin je nezbytné upéci lásku… Kniha nám pomůže odhalovat a postupně odstraňovat navyklé vzorce chování, které nám komplikují život – vzorce, které se marně pokoušíme změnit a které způsobují, že nejsme šťastní a trápíme se. S Kuchařkou šťastného života objevíme, jakou cestou se vydat, jak o sobě přemýšlet a především co dělat, aby náš život měl smysl a byl spokojenější. Jako červená nit se knihou táhne připomenutí, že nic není zadarmo, nic se neděje bez našeho přičinění a žádné kvalitní voňavé a chutné jídlo nevznikne jen otrockým dodržováním či bezduchým kopírováním receptů, podle kterých se vaří v kuchyních jiných. "Šťastný a naplněný život uvaříme pouze za předpokladu, že všechny životní události a setkání budeme neustále podlévat vlastní odpovědností a vytrvalostí a za všech okolností je budeme kořenit nasloucháním vlastním pocitům." „Pokusím se vám ukázat, co je k jídlu a co je zkažené. Navíc se společně podíváme, kde ta zkaženost, plíseň či kvas vznikají a jak se jich lze prakticky zbavit. Nestačí změnit myšlení, je třeba se naučit vymést pavučiny a vyhnat hlodavce ze spíží. Pokud tuto knihu budete pouze číst, nic se tím ve vašem životě nezmění. Je to kniha pracovní. Kniha rozvoje osobnosti…“ „Tak jak jíme, tak i žijeme. A jak časem zjistíme, duchovně žít znamená žít fyzický život v radosti a hojnosti všeho, co do něj patří.“

Devět měst. Devět zastavení. Devět talismanů. Devět silných lidských příběhů, které se mohou stát inspirací naší vlastní hluboké životní změny. Autor světoznámého bestseleru Mnich, který prodal své ferrari rozvíjí ve své nové knize věčné téma hledání štěstí a smyslu života v dobrodružném příběhu o osobitém putování do neznáma. Rozháraný a vnitřně hluboce nespokojený Juliánův synovec Jonathan je jím nedobrovolně vyslán na cestu kolem světa, aby shromáždil devět talismanů, z nichž každý symbolizuje určitou životní moudrost nezbytnou pro plnohodnotný a šťastný život. Hlavní hrdina, vytržen ze své „zóny bezpečí“ a vržen do nejistoty, se postupně setkává na různých místech světa s jednotlivými strážci talismanů, z nichž každý jako by byl živoucím příkladem moudrosti v nich skryté. Tato setkání spolu s tajnými dopisy připojenými k talismanům se pro něj stávají impulzem k rekapitulaci dosavadního života a přehodnocení vlastních životních priorit a popudem k vnitřnímu obrodnému procesu vedoucímu k niternějšímu prožívání života, autentickému bytí a naplnění těch nejvyšších met. Devět talismanů, které vám změní život. Jen se vydat na cestu.

jedno ze základních děl evropské historiografie Kultura renesance v Itálii, které Jacob Christoph Burckhardt vydal roku 1860 a které v dosud jediném českém překladu vyšlo roku 1912. Po více než sto letech se tak česká veřejnost může seznámit s ojedinělou prací švýcarského kulturního historika a spisovatele, jež nejenže zásadně přispěla k pochopení epochy renesance, nýbrž dodnes významně ovlivňuje to, jakým způsobem toto historické údobí vnímáme. Plastický obraz renesance, jaký před více než sto padesáti lety Burckhardt vytvořil, dosud žádný podobně vyčerpávající syntetizující pohled nenahradil. Burckhardtova kniha ale není klasickým historiografickým dílem tradičního typu. Svým zaměřením a stylem náleží do oboru – v době Burckhardtova života ještě prakticky neznámého a v naší době, posedlé kultem specializace, již sotva pěstovaného –, který jeho průkopník nazývá „kulturní dějiny“. Burckhardt ovšem kulturu a umění chápe v jejich plném smyslu. „Kulturou,“ píše David Bartoň v doslovu k českému vydání, „se u Burckhardta nazývá všechno: politika, hospodářství i kuplířství a sport, stejně jako třeba krajinomalba.“ Umění je pak v širokém smyslu „mistrovství v každém oboru kultury“. Burckhardt vykládá každý aspekt italské renesanční společnosti jako svého druhu umělecké dílo. Uměleckým dílem je i samotný tehdejší stát, na který autor nahlíží jako na umný, racionální výtvor, přičemž idea racionální a promyšlené konstrukce, jejíž projevy jsou patrné ve všech oblastech tehdejší italské společnosti, je právě tím, co je pro období renesance příznačné v protikladu k představě státu a společnosti jako organického společenství, která dle Burckhardta charakterizuje spíše feudální stát středověku.

Autor mezinárodního bestselleru Přestaňte být hodní, buďte sami sebou ve své nové knize objasňuje myšlenkové návyky a vzor­ce, které nás vězní a systematicky nám brání v dosažení toho, co všichni hledáme, tedy vnitřní pohodu a štěstí. Nebla­hé návyky, představy, přesvědčení a rozpo­ruplné nároky, které nám vštípila výchova, nazývá nevědomými pastmi na štěstí. Tyto vnitřní překážky, které vězí hluboko v na­šem nitru, jsou o to mocnější, že si je neuvědomujeme. Abychom se těchto svazu­jí­cích mechanismů zbavili a nastoupili cestu osobní proměny a zrání, musíme je v sobě nejprve odhalit a porozumět jim. Dokud si nepřiznáme, že jsme v zajetí růz­ných vnitřních pastí, nemůžeme se z nich vysvobodit ani pochopit, jak jsme se v nich vlastně ocitli. Cesta k poznání sebe sama není vždy snadná ani pohodlná, neboť od nás vyžaduje, abychom se vzdali řady iluzí a sebeklamů, ať už o sobě nebo o lidech ko­lem nás, které nás provázejí od dětství. Zkrátka abychom se mohli začít učit být štastní, musíme se nejprve odnaučit mnohému z toho, co do nás – často v dobré víře – rodiče, škola či společnost vložili. Kniha je určena těm, kdo jsou ochotni na své cestě za vnitřní pohodou přijmout nepohodlí spojené s tím, že opustí dobře zná­mé a útěšné vězení, kterému více či méně dobrovolně navykli, a vydají se do ne­známa za svobodou. Těm, kdo se odhodlají rozetnout své začarované kruhy a učit se být šťastný. Těm, kdo se rozhodnou přestat „dělat“ a chtě­jí začít konečně „být“.

Jak vychovávat dítě, aby bylo šťastné a aby se harmonicky rozvíjelo? Jak blahodárně působit na jeho rozvoj? Mohu nechat dítě před usnutím plakat? Mohu dítěti občas uštědřit pohlavek, nebo je i pouhé plácnutí přes zadek pro dítě škodlivé? O těchto otázkách bylo již napsáno mnoho knih a pojednání, knížka věhlasné francouzské pediatričky Catherine Gue­gue­nové, která se ve Francii stala okamžitě po vydání bestsellerem, je ovšem ojedinělá – nabízí totiž nový pohled na výchovu opírající se jak o praktické zkušenosti lékařky a matky, tak o nejnovější vědecké poznatky v oblas­ti výzkumu mozku, jež zcela zpochybňují tradiční představy o výcho­vě. Mnozí rodiče dnes intuitivně cítí, že tradiční autoritativní výchovné pojetí je již přežité, a kloní se k nenásilnému, citlivému přístupu založenému na empa­tickém vztahu s dítětem. Nyní se jim do­s­tá­vá do rukou publikace, která objasňuje přímou souvislost mezi prostředím, ve kterém dítě vyrůstá, a zráním celé jeho osobnosti a především jeho mozku. Malé dítě je křehké, tvárné a ovlivni­telné. Atmosféra, v níž žije, je pro jeho budoucí život určující. První roky jeho života, od početí do šesti až sedmi let, představují skutečně základy, na nichž se buduje celá lidská existence. Zkušenosti se vztahy, které dítě zažije během těchto prvních let, se stanou rozhodujícími. Během tohoto období prochází ještě nezralý mozek bouřlivým vývojem. Vy­značuje se udivující plasticitou, která mu umožňuje zaznamenávat všechny prožitky, ať už pozitivní či negativní. Vše, co dítě prožívá, je tedy zásadně ovlivňuje. Autorka nám přístupnou a srozumitelnou formou vysvětluje, jak se v souvislosti se zráním mozku utváří dětská emocionalita, jak se rodí vztah dítěte k sobě samému, proč může být pro dítě obtížné ovládat a řídit své emoční a citové reakce a jak se postupně v atmosféře důvěry, otevřenosti a bezpečí formuje jeho vztah k druhým. Zároveň popisuje, jak a za jakých příznivých podmínek se dítě po­stupně učí rozpoznávat a zvládat vlast­ní emoce a přijímat emoce druhých, jak se vyvíjí jeho schopnost vcítění, jakož i schopnost rozlišování, organizace, pláno­vá­ní a samozřejmě i tvořivosti. Kniha ukazuje, jak rodič může při­spívat k harmonickému růstu dítěte, čím naopak jeho optimální rozvoj a zrání (mnoh­dy nevědomě) brzdí a blokuje, a zá­roveň přináší praktické rady, jak se po­stavit ke konfliktním situacím, jež ve vzta­hu rodiče s dítětem zákonitě nastávají. Knížka se ve Francii okamžitě po svém vydání zařadila mezi nejprodávanější a nej­žádanější publikace na téma výchovy. Catherine Gueguenová působí již od roku 1987 jako pediatr v rámci Institut hospitalier Franco-britannique v Levallois (IHFB). Specializuje se na otázky rodičovství, haptonomie a nenásilnou komunikaci ve výchově.

Byla jednou jedna krásná dívka jménem Victoria, která celým srdcem věřila, že život se podobá pohádkám, že na světě je vše zařízené tak, jak nejlépe může být, že všichni mají ty nejlepší úmysly a že si ji jednoho dne odvede krásný princ, který ji bude navěky milovat. Že ji zkrátka čeká krásný život, který ji osud a milující rodiče přichystali – pokud se ovšem bude chovat a projevovat tak, jak se od ní očekává, jak se na princeznu sluší a patří, pokud tedy potlačí svou přirozenost a popře své vlastní já. Victoria je princezna, ale její životní příběh se podobá osudu tolika jiných dívek a žen na světě, že se nenajde snad žádná, které by nebyl aspoň trochu povědomý…Victoria bude muset urazit dlouhou cestu a překonat nejednu zkoušku, než dospěje k poznání, že chce-li, aby ji okolí respektovalo takovou, jaká je, musí se nejprve naučit chápat, ctít a přijímat sama sebe.Když si Victorii odvede krásný princ, zpočátku se jejich společný život odvíjí právě tak, jak si představovala. Ovšem pouze do chvíle, než se začne ukazovat, že její princ je na hony vzdálený onomu vysněnému milujícímu a vždy pozornému muži, jakým se jevil. Ve skutečnosti je čím dál častěji panovačný, nerudný, výbušný, Victorii omezuje a brání jí v naplňování jejích potřeb a v rozvíjení jejích zájmů. Victoria, která je stále v zajetí svých iluzí, prožívá hotové peklo, a až po delší době pochopí, že se musí vymanit nejen z chorobného vztahu se svým mužem, nýbrž i z vlastních sebeklamů a předsudků, které jí byly vštípeny. Musí konečně vzít svůj život do vlastních rukou. Vydá se na vpravdě dobrodružnou cestu za sebepoznáním a sebepřijetím…Štěstí totiž nepřichází zvenčí…Kniha Dívka, která nepřestala věřit pohádkám byla přeložena do deseti jazyků a vydobyla si uznání jak mezi laickou veřejností tak mezi psychology a psychoterapeuty.

Běhání a meditace jsou činnosti, které na první pohled nemají mnoho společného. Ve skutečnosti se ovšem skvěle doplňují, vzájemně obohacují a podporují. Sakyong Mipham, zkušený běžec, který uběhl devět maratonů, a duchovní vůdce mezinárodního společenství 165 meditač­ních center s názvem Shambhala, ve své knize ukazuje, že fyzickou aktivitu a du­chov­ní rozvoj lze přirozeně propojit. V této praktické a inspirativní knize předkládá Sakyong Mipham jednoduché lekce, které kombinují bdělou pozornost a fyzický pohyb a které může ku prospě­chu svého těla i duše využít úplně každý bez ohledu na to, v jaké tělesné kondici nebo v jaké fázi duchovní cesty se prá­vě nachází. S jejich pomocí můžeme do svého života vnést mnohem více ener­­­gie, soustředěnosti a trpělivosti, což ocení běžci, duchovní hledající a vůbec všichni, kdo touží po dobrém zdraví a vnitř­­ní vyrovnanosti. Autor na základě svých životních zku­šeností vypracoval jedinečný trénin­kový program, který kombinuje tělesná a du­chovní cvičení vhodná pro každého – bez ohledu na věk, přesvědčení či schop­nosti.

„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“ Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž českému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současného ruského spisovatele a myslitele Vladimira Kantora, označovaného za pokračovatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lhostejnost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie ruských dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a nostalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pronikavé náhledy na současný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.

Kniha rozhovorů s filosofem Michaelem Hauserem se zabývá závažnými otázkami naší doby, ve které se vyhrocují rozpory současného socioekonomického a kulturního systému. Rozhovory, vznikající mezi lety 2007 a 2014, jsou svědectvím o nesnadném narušování různých podob dogmatismu a ideologických příběhů, podle nichž se kapitalismus jeví jako přirozený řád společenského světa a postmodernismus představuje poslední kapitolu kulturních dějin. Pokusy o radikální kritiku a formulaci alternativ v podobě emancipačních projektů (komunismus) jsou stále vnímány jako nebezpečné a scestné, anebo jako donkichotské kopání motykou do žuly. Přestože jsme svědky postupného vyčerpávání postmoderních podnětů, k nástupu nové myšlenkové a kulturní konfigurace dosud nedošlo a nevidíme ani její určitější obrysy či jasné pojmy.