Rybka Publishers strana 9 z 25

Po dlouhé, bezmála padesátileté odmlce se českým čtenářům opět dostává do rukou jedno z nejvýznamnějších děl světové historiografie, které, ačkoli spatřilo světlo světa před téměř dvěma a půl tisíci lety, nepřestává podnes fascinovat a inspirovat zájemce o historii z řad odborné i laické veřejnosti. Thukydidovy Dějiny peloponnéské války, jež popisují a analyzují jeden z nejničivějších a nejkrvavějších konfliktů starověku – válku mezi Athénami a Spartou, přesněji řečeno mezi athénským námořním spolkem a peloponnéským spolkem –, představují mezník ve vývoji dějepisectví. Je-li za „otce dějepisu“ označován Hérodotos, byl to právě Thukydides, kdo jako první uplatnil realistický, racionálně-analytický přístup k historické látce. Na rozdíl od Hérodota, jenž věřil, že do lidských dějů zasahují bohové, a který své vyprávění protkával mýty a zkazkami z minulosti, Thukydides líčil události na základě vlastní zkušenosti a hodnověrných svědectví. Pátral po tom, jak se věci vskutku odehrály, a snažil se objevovat kořeny a příčiny sporu, který popisoval. Hlavní otázkou, na niž hledal odpověď, bylo, proč k této hrozné válce došlo, jaké důvody vedly soupeřící řecké obce k tomu, aby střet rozpoutaly, a proč jej navzdory útrapám, které válečné běsnění přinášelo, nedokázaly zastavit. Thukydides, považovaný za průkopníka politického realismu v teorii mezinárodních vztahů, odhalil a objasnil dynamiku, jež explozi násilí vyvolala a která se jako histo¬rická zákonitost v dějinách hlásí o slovo pokaždé, kdy se stávající dominantní velmoc cítí ohrožena vzestupem velmoci nastupující a tváří v tvář oba-vě ze ztráty hegemonického postavení se nechá vtáhnout do válečné konfrontace. Soupeřící stra¬ny jsou lapeny do pasti, z níž není úniku a která vyústí ve zkázonosný konflikt. Velký řecký historik tak již před téměř dvěma a půl tisíci lety pojmenoval zákonitost, jež neztrácí na aktuálnosti ani dnes, kdy se v „Thuky¬didově pasti“ ocitají Spojené státy a Čína… Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem z pera Milana Znoje. „Zvolení Trumpa prezidentem ve Spojených státech a vzestup nacionální a populistické pravice v Evropě mění mezinárodní řád: končí idealistická víra v mezinárodní instituce a nabývá na síle realismus státních zájmů. Vidíme to na současných vztazích Spojených států k Rusku, na vývoji války na Ukrajině i na zničující dynamice izraelsko-palestinského konfliktu. Thukydides nás může poučit o světlých i slabých stránkách prosazujícího se politického realismu, ale také o záludných cestách, které před sebou mají demokratičtí vůdci, když chtějí realisticky čelit anarchii v mezinárodních vztazích.“ Milan Znoj

Účelem této publikace je seznámit veřejnost s unikátními, širšímu publiku dosud neznámými fotografiemi Františka Pavlíčka, který na svých snímcích zachytil atmosféru Prahy a především Žižkova na přelomu 50. a 60. let dvacátého století. Kniha ukazuje mnohdy v umělecky, ale hlavně poeticky laděných fotografiích nejen dnes již neexistující domy a ulice, ale i život lidí v tehdejší době. Téměř všechny snímky byly pořízeny fotoaparátem Rolleiflex – dvouokou zrcadlovkou. Publikace, obsahující více než sto padesát černobílých fotografií, je doplněna několika snímky z Čech a Moravy, jakož i dobovými články vztahujícími se k osobnosti Františka Pavlíčka.

Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soudce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře kterému Čína oficiálně říká škola nebo školicí středisko , svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna. A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí učinit doznání neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení Gülbahar přišla v táboře málem o rozum. Utržila na těle i na duši rány a šrámy, které se již nikdy zcela nezhojí. Stále jí pronásledují běsy. Dnes se ovšem nebojí o sebe, ale o své blízké, kteří zůstali v Sin-ťiangu. Děsí se představy, že jednoho dne čínská policie zaklepe na dveře bytu její matky, sester, bratrů a přátel, kteří žijí v Číně. Bojí se, že budou jako ona vyslýcháni, uvězněni, mučeni, deportováni, že s nimi budou nakládat stejně jako s ní jako se zločinci, s teroristy. Stejně jako ona mohou zmizet v táborech, přijít o svou lidskou důstojnost a s ní o všechny šťastné vzpomínky, vlastně o vzpomínky vůbec, a pomalu i o chuť žít. Gülbahar proto dlouho váhala, jestli má v knize vyjevit svou pravou identitu, nebo svou výpověď uveřejnit anonymně. Nakonec zvolila první možnost. Dospěla totiž k přesvědčení, že její dramatická zkušenost a strádání, které ve své knize líčí, jsou mimořádně cenným svědectvím, neboť odhalují světu skutečnost, kterou nikdo nechce vidět, které však budeme muset pohlédnout do tváře čínskou genocidu Ujgurů.

Míváte často pocit, že jste naprosto bez energie? Necítíte se fyzicky nebo psychicky dobře, něco vás bolí, a nevíte, odkud ta bolest pramení? Příčiny možná leží někde úplně jinde, než si myslíme. Všechno, co se nám děje, i když to bolí, má svůj význam. Stav prázdnoty, pocit nepohody, ale i nejrůznější zdravotní obtíže a nemoci, ať už závažné, nebo ne, bývají často projevem nezpracovaných negativních pocitů, emocionálních zranění, strachů, psychických bloků nebo pocitů viny. Všechno, co se nás nepříjemně dotýká nebo nás zraňuje, vlastně jen oživuje stará selhání, traumata a rány, naše vlastní či rodové, které jsme zdědili po rodičích, prarodičích nebo jiných předcích, mnohdy těch, jejichž jméno nosíme. Břemeno minulosti, jež si s sebou nese¬me, nás však nemusí tížit věčně. Je zcela v naší moci tyto vnitřní bloky a zranění očistit a překonat. V této knize najdete praktický klíč, s je¬hož pomocí do¬kážete získat ztracenou nebo zablokovanou ener¬gii zpět. Naučíte se naslouchat své¬mu tělu a rozumět mu. Za své trápení, ať už se projevuje nemocí nebo opakujícími se nezdary, již nebudete obviňovat druhé, nepřízeň osudu, mikroby, viry či jakýkoli jiný vnější faktor. Pochopíte, že řešení je ve vás a že když objevíte jiný pohled na život, můžete se svých potíží jednou provždy zbavit. Prostřednictvím dvaadvaceti rituá¬lů, veskrze praktických cvičení se zcela hmatatelnými vý¬sledky ověřenými zkušeností mnoha lidí, obnovíte svůj přirozený potenciál a zís¬káte přístup ke své životní energii.

Blázen, Balíček karet, Díkůčinění, Vánoční stromek a Svatopluk Karásek, jak ztratit duši čtvero kázání pronesených v pražském kostele u Salvátora a jedno zamyšlení nádavkem, kterými se evangelický farář Sváťa Karásek obrací na neznabohy. Kdo je neznaboh? Komu Karásek káže? Neznaboh je ten, kdo boha nezná. Taky ten, kdo o něm ani nechce vědět a tím méně mluvit, nebo taky člověk, kterému se oškliví patos všech, co se bohem zaklínají, a sám se proto před světem označuje za neznaboha, aby unikl ze spárů ideologů. Neznabohem je vskutku i každý křesťan, protože kdo může říci, že zná boha, že se s ním zná, že je na jeho straně, nebo v jeho straně? Takhle jsme rozuměli Sváťovu východisku dřív, než dostalo tradiční a přitom nezvyklou podobu kázání. David Bartoň

Hrát na hudební nástroj by mělo být stejně jednoduché a přirozené jako dýchat. Mnohým z nás v tom však brání obavy a pochybnosti či strach ze selhání a vlastní nedostatečnosti, permanentní neodbytná potřeba hodnotit sebe sama a především urputná snaha "hrát dobře". Zkrátka za většinu potíží s hraním (a nejen s hraním) je zodpovědná naše mysl. Chceme-li v sobě probudit hudebního mistra, musíme se nejprve uvolnit, zklidnit mysl, "zapomenout" na své ego a zbavit se všeho, co nám zatarasilo cestu k přirozenému projevu - a neplatí to jen u hudby, nýbrž u všeho, co děláme. Věhlasný klavírista a skladatel Kenny Werner ve své slavné knize Mistrovství bez úsilí představuje konkrétní způsoby, jak postupně "přeprogramovat" svou mysl a dovolit přirozenému tvůrčímu potenciálu proudit svobodně, bez úsilí a bez stresu. Mistrovství bez úsilí je jedna z nejčtenějších knih o hudbě a hraní, která tisícům hudebníků - a nejen jim - na celém světě pomáhá uvolnit cestu k vlastnímu talentu a potenciálu. Poprvé vyšla v roce 1996 a nyní se konečně dostává i na český knižní trh. Kniha obsahuje praktická cvičení a také inspirativní motivační meditace, které jsou k dispozici ke stažení on-line. Do češtiny je namluvil David Noll, který k nim rovněž složil pianový podkres.