Rybka Publishers strana 16 z 21

Když v květnu tohoto roku vyšla v Německu kniha Poprvé a pak pořád znovu, stala se okamžitě bestsellerem a její autorka rázem nejčtenější německou ženskou autorkou. Neobvykle otevřená výpověď Lisa Moosové, která se ve svých šestnácti letech ocitla ve světě prodejné lásky a která se nyní ve svých sedmatřiceti rozhodla vylíčit svůj mimořádně pohnutý osud, oslovila během jediného měsíce více než sedmdesát tisíc čtenářů. Přestože se autobiografický příběh Poprvé a pak pořád znovu odehrává převážně ve světě prostituce, jeho síla a čtenářská přitažlivost netkví pouze v otevřenosti líčení sexuálních scén, nýbrž i v lidskosti, odvaze a upřímnosti její autorky. Přes všechny pády, dramatické zvraty se Lisa Moosová nikdy nevzdala naděje a víry v opravdovou lásku, která jí jako ženu a matku provázela po celý život. Lisa Moosová (nar. roku 1968 v Göttingenu) žije již deset let se svým synem Christopherem na Mallorce. „Měla jsem sexuální styky všeho druhu s přibližně šesti tisíci muži. Pětkrát jsem byla znásilněná, z toho dvakrát ve vlastní rodině. Existují i muži, kteří za mé tělo platit nemuseli. Na ně nikdy nezapomenu. Milování s nimi jsem si užívala, zasouvala jsem si je do sebe jako umělou pomůcku, s rozkoší jsem si vychutnávala jejich krásná těla, krásné oči a teplé hluboké hlasy a uspokojovala se až k orgasmu… a některé z nich jsem velmi milovala. Na všechny, které jsem milovala, vzpomínám, na jejich hřejivé teplo, osobitý způsob, jakým se mě dotýkali, a na všechny ty pocity, které ve mně probouzeli. Někdy mi zlomili srdce a čtyřikrát jsem byla přesvědčená, že to nepřežiju.“ „Mnoho let jsem bez ustání, někdy i bezradně putovala po všemožných místech. Na této zdánlivě nekonečné cestě jsem se často cítila vydaná všanc. Napospas dešti i bouřkám. Ale poznala jsem i slunečné a teplé dny. A na této cestě jsem potkala vás, své přátele i nepřátele, všem tímto projevuji své uznání. Jedním za jejich lásku a za neotřesitelnou víru v přátelství a věrnost, za to, že ve mě věřili. Jiným zase za jejich tvrdost, odvahu, nenávist. Za bolest, již dokázali způsobit mně i jiným se záviděníhodnou lehkostí a povrchností. Tahle knížka je o násilí a sexu. O manželství a samotě. O prostituci a mateřství. Žila jsem svůj život z celého srdce, neuvěřitelně intenzivně. A stejně tak jsem to napsala. Je to kniha o sexu, ale ten není její červenou nití. Mluví o prostituci, a přesto to není reportáž. Je o životě, ale není míněna jako návod. Je to kniha o mně, ale to není nejdůležitější. Jde o víc, někdy dokonce i o všechno, nebo nic. Jde o lidství a toleranci. Jde o víru a odpuštění. O naději a modlitbu. O prosbu a dík. Jistě to není kniha pro děti. A přesto ji chci věnovat oběma svým synům. Mám vás oba moc ráda. A věnuji knihu také tobě, protože jsi mi dal tolik síly. Z vděčnosti Joschovi.“

"Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie?" Český filosof Michael Hauser se ve své knize, která je výsledkem a završením osmiletého úsilí, pokouší z různých úhlů a v různém světle nasvítit rozpadající se pilíře dnešního hospodářského, politického a kulturního uspořádání, kterými jsou neoliberalismus, liberální demokracie a postmodernismus. Současný stav věcí lze ve světle celkové krize (není to jen krize ekonomická, ale také sociální, politická, teoretická, ekologická, a také krize odporu) charakterizovat přiléhavým označením zombie. Deník New York Times vydal roku 2008 úvodník nazvaný "Pohřební řeč na neoliberalismus", ale politická praxe se neoliberalní myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. Jak vysvětluje Hauser, je to proto, že myšlenka má v sobě ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukázalo její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Současné ekonomické, politické a společenské struktury se vnitřně štěpí a vymykají kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích, kteří přestávají disponovat nástroji zajišťujícími jejich vládu, přesto daný řád věcí běží dál. Tato doba proto nemůže trvat dlouho. Živou mrtvolou není ovšem pouze neoliberalismus, ale samotný kapitalismus. Podle Hausera měl kapitalismus v sobě vždy určité "mrtvolné jádro", jež v něm bylo přítomné i v dobách jeho největšího rozkvětu: zrodil se jako živá mrtvola. I reálný socialismus byl podobné zombie, na rozdíl od kapitalismu se mu však podařilo zemřít druhou smrtí: "Není kapitalismus zombie, jemuž se nedaří zemřít podruhé? Druhá smrt by z jistého hlediska byla vysvobozením i jeho samotného." Jestliže se v první části knihy zaměřuje především na kritiku, v části druhé autor hledá a zkoumá nové směry a zárodky možné změny, zamýšlí se nad situací a perspektivami levicové teorie a současné levice. Kniha sestává z textů, které vycházely v různých periodikách (Deník Referendum, A2, Literární noviny, Tvar, Britské listy) nebo ve sbornících či kolektivních monografiích. Tematický záběr publikace je velmi široký, od současné krize přes vzdělanost, multikulturalismus, Václava Havla, ateismus, Pražské jaro, Chartu 77, jazyk, poezii, až po antikomunismus, utopii a komunismus. MICHAEL HAUSER působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Je autorem knih Adorno: moderna a negativita (2005), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Humanismus nestačí. Rozhovor se Slavojem Žižkem ( 2008), Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012). Je zakladatelem a předsedou sdružení pro levicovou teorii SOK.

Proč Hitler spáchal genocidu Židů? Jan Horník za uspokojivou odpověď v žádném případě nepovažuje běžná vysvětlení. Například, že nacisté se pro holocaust rozhodli proto, že národní socialismus byl rasistickým a antisemitským režimem. To jsou známé skutečnosti, které teprve vyžadují hlubší objasnění. Proto se autor nejdříve důsledně ptá, proč byl Hitlerův nacismus rasistický, fanaticky antisemitský atd., dokud nenalezne pevný bod, o nějž lze uspokojivou odpověď opřít. Soustřeďuje se přitom na ústřední postavu nacismu Adolfa Hitlera. Za podmínku úspěchu totiž považuje obsáhlý rozbor Hitlerova chápání světa. Kniha proto obsahuje mnoho originálních Hitlerových textů (velká část z nich dosud nebyla v češtině publikována) a podrobné komentáře k nim. Na rozdíl od většiny prací o nacismu se Jan Horník nesoustřeďuje na historii nacismu, ale na myšlenkové příčiny, z nichž praxe nacistů vycházela. V poslední kapitole pak předkládá originální vysvětlení příčin Hitlerova antisemitismu a odhaluje i Hitlerův speciální motiv ke genocidě. Boří přitom mýtus o racionálně nevysvětlitelné záhadě holocaustu. Ukazuje, že Hitlerův antisemitismus představoval zcela ojedinělý druh protižidovské nenávisti, který nelze vysvětlit z dosavadních dějin. Hitlerova fanatická nenávist totiž vychází ze zcela nových moderních myšlenkových zdrojů.

„Existuje bytost odpornější než člověk? Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít.“ Tato slova, jimiž začíná jedna ze tří mistrovských novel, jimiž českému čtenáři představujeme prozaickou tvorbu významného současného ruského spisovatele a myslitele Vladimira Kantora, označovaného za pokračovatele F. M. Dostojevského, V. S. Solovjova a N. Berd’ajeva, jakoby předznamenávala okruh témat, která se na pozadí prostých lidských příběhů ze všední, až banální současnosti ruského života před čtenářem otevírají: aktuální stav lidské společnosti a obecněji civilizace, rozpad tradičních morálních hodnot, lidská lhostejnost, egoismus, nadčasová otázka smyslu života, smrti a lidského údělu vůbec. Vladimir Kantor, v popředí jehož zájmu je filozofie ruských dějin a kultury, ovšem není pouhým moralistou brojícím proti zlořádům dnešní společnosti a nostalgicky či naivně se ohlížejícím zpět do dávné minulosti, jeho pronikavé náhledy na současný svět i na jeho možné budoucí směřování vycházejí z hluboké znalosti historie, a to jak ruské, tak evropské.

Děj nové knihy renomovaného autora historických románů je zasazen do pohnutých časů 17. století. V příběhu zapovězené lásky českého bratra Lukáše Hrachovce ke krásné Anně Wagnerové odehrávajícím se na počátku třicetileté války se osobní příběhová linie prolíná s historickými událostmi, které hýbaly našimi dějinami, především dějinami Moravy. Autor románu, který jako vždy dokáže skloubit historickou věrnost s poutavým vyprávěním, plasticky popisuje, jak české stavovské povstání a po něm následující válka zasáhly Moravu a její obyvatele. Jestliže se zpočátku stavěli k čes¬kému povstání skepticky a snažili se udržovat neutralitu, nakonec byli vtaženi do víru událostí a válka svými hrůzami zasáhla naplno i je. Když se Lukáš, rodák z Nového Jičína, který se nikoli vlastní vinou dopustí hrdelního zločinu, a tak poruší páté přikázání a musí prchat před zákonem, nechá – spíš z nutnosti než dobrovolně – naverbovat do moravského pluku, jeho život se zcela změní. Lukáš dokáže pod svými veliteli – Albrechtem z Valdštejna, Fridrichem z Tiefenbachu i Jindřichem Šlikem – udělat ve vojsku oslni-vou kariéru, stále však musí zápasit s obavou, zda se tím neprohřešuje proti své víře a zda ho jeho bratři ve víře budou vůbec ještě ochotni přijmout znovu mezi sebe. Náboženství, víra a otázka spasení totiž hrála na začátku sedm¬náctého století v životě člověka klíčovou úlohu, neporovnatelnou s dnešní dobou. Lukášovou hlavní životní motivací zůstává ovšem láska k půvabné Anně Wagnerové, která se musela stát ženou jiného, ale on se nikdy nevzdal naděje, že ji z moci jejího násilnického manžela osvobodí a že se přece jen nakonec stane jeho ženou…

Nové vydání rozšířené o paměti prvního československého kata Kniha PhDr. Jindřicha Francka předestírá čtenářům historický obraz zločinnosti v českých zemích od raného středověku do druhé poloviny 20. století.

Významné dílo uznávaného českého historika, které se poprvé v české historiografii zabývá tématem sexuálního života našich předků v průřezu více než sta let. Unikátní práce Sex v době temna, opírající se o bohatou dokumentaci jihočeských archivů v čele s Třeboní, kde autor prostudoval na dvacet tisíc dokumentů, umožňuje čtenářům seznámit se s pestrým vějířem projevů sexuality v barokní epoše a nahlédnout do dosud málo probádaného rozměru každodennosti venkovského a maloměstského obyvatelstva. Byl sex v časech, které bývají nazývány „dobou temna“, tabu, nebo nebyl? Jak byla sexualita vnímána společností a jak byla prožívána samotnými aktéry sexuálních skutků? Čím byla pro naše předky láska? Jakou roli hrál takzvaný sňatkový pragmatismus? Jaký význam se přisuzoval slibu manželství? Jak veřejné mínění hodnotilo předmanželský sex? Jak bylo nakládáno s neprovdanými ženami, které otěhotněly, a s nemanželskými dětmi? Jak byly trestány sexuální delikty počínaje znásilněním a incestem konče? Jaké sexuální praktiky a jaké antikoncepční prostředky se používaly? To jsou jen některé otázky, které si autor klade a na něž nalézá v pramenech odpovědi – odpovědi, které leckoho možná překvapí. Význam Čechurovy práce ovšem přesahuje rámec sexuální problematiky. Jedním z nejcennějších přínosů knihy je například zpracování otázky, jaký postoj k sexuálnímu chování a především sexuálním deliktům svých poddaných zaujímala ve sledovaném období vrchnost – knížata ze Schwarzenbergu. Jak autor přesvědčivě dokládá, Schwarzenberkové se při trestání těchto aktů řídili řadou tradičních nepsaných zvyklostí. Nevyužívali ani se příliš neřídili zemskými normativy, kterým se naopak spíše vyhýbali. Ve vztahu k delikventům zaujímali často individualizovaný přístup, při rozhodování o trestu nezřídka zohledňovali životní situaci jednotlivých provinilců, a je doloženo nemálo případů, kdy sexuální delikty zůstaly zcela nepotrestány. Jejich postoj charakterizoval paternalismus – aristokrat byl pánem, ale i otcem, ochráncem. Sex v době temna tak není pouze sondou do sexuálního života mužů a žen, kteří žili na jihu Čech v letech 1660 až 1770, nýbrž skýtá plastický obraz tehdejšího venkovského života ve všech jeho sociálních souvislostech a celé jeho mnohotvárnosti.

Kniha Jak se zbavit Castra pojednává o jedné z nejdramatičtějších kapitol moderních dějin a představuje unikátní sondu do velmocenské politiky a průběhu "karibské studené války", jejímž klíčovým aktérem byl právě zesnulý Fidel Castro a v níž nikoli nevýznamnou roli sehrálo i Československo. Faktograficky hutná, a přitom čtenářsky přitažlivá práce českého politologa, historika a publicisty Jaroslava Fialy nejen přináší nová nebo zapomenutá fakta, ale vyniká rovněž vyváženým, nečernobílým a nepředpojatým pohledem na nedávnou historii. Kniha zároveň nabízí ucelený obraz pohnutých dějin moderní Kuby. Spojené státy americké zkoušely po mnoho let různými způsoby svrhnout nebo oslabit vládu bratří Castrů na Kubě. S pomocí tajných služeb organizovaly atentáty na Fidela Castra, teroristické útoky, invazi, uvalily na Kubu hospodářské embargo a snažily se ostrov uvrhnout do mezinárodní izolace. A i když se američtí politici často oháněli podporou demokracie, současně neváhali spolupracovat s řadou spřátelených diktátorů a nezdráhali se spojit dokonce i s mafií. Svár mezi Washingtonem a Havanou se následně stal katalyzátorem konfliktu mezi USA a SSSR, jenž vyústil v karibskou krizi v říjnu 1962, kdy se svět ocitl na prahu jaderné války. Kniha líčí desítky let nepřátelství mezi USA a Kubou, dramatické peripetie a okolnosti střetu, který skončil smírem teprve v druhém desetiletí jednadvacátého století, její tematický záběr je ale daleko širší. Jaroslav Fiala mapuje, jakou úlohu v době rostoucího americko-kubánského napětí sehrálo Československo, a to především ve vojenské, zpravodajské a ekonomické oblasti. Připomíná také Che Guevarův utajovaný pobyt v Praze nebo třeba okolnosti operace Manuel, jejímž cílem bylo zajištění tranzitu kubánských partyzánů do zemí třetího světa. Zároveň ukazuje, jaký měla kubánská revoluce dopad na československou inteligenci v šedesátých letech 20. století. Kubánská revoluce totiž kdysi pro mnoho lidí na několika kontinentech, například v bývalých koloniích či sovětském bloku, představovala zrcadlo, do něhož si projektovali jiné světy. Často ztělesňovala naději na lepší budoucnost, nezávislost či sociální spravedlnost. Jak dokládají vzpomínky, postřehy a dojmy osobností, jakými byli například Antonín J. Liehm, Adolf Hoffmeister či František Kriegel, v očích mnoha Čechoslováků byla Kuba inspirativním příkladem země, kde se rodí nový typ socialismu - socialismu oproštěného od rigidního byro-kratismu. Nakonec se ale většina z těch, kdo věřili, že z karibského ostrova vzejde alternativa k oběma systémům, které stály v pozadí studené války, dočkala zklamání. Co bylo důvodem, že tyto ideály selhaly? Fialova kniha se tedy zabývá také přitažlivostí kubánské revoluce v době, kdy se lidstvo ještě nebálo snít o jiných, lepších světech, zkoumá její emancipační potenciál i její úpadek. Hledá rovněž odpověd' na otázku, kam dnes Kuba směřuje. Změní se od základu stejně tak jako někdejší socialistické země východní Evropy? A pokud ano, je to dobrá, anebo špatná zpráva?

Jak dosáhnout skutečného úspěchu v práci i v životě. Ve své nejnovější knížce autor mezinárodního bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Blaka Davise, nepříliš úspěšného prodavače, jemuž se v osobním ani pracovním životě nijak zvlášť nedaří a který žije ze dne na den bez cíle a smyslu, dokud jednoho dne nepotká podivuhodného muže jménem Tommy Flinn, který obrátí jeho život naruby. Tommy Blaka seznámí se čtyřmi výjimečnými učiteli, kteří jej zasvětí do tajů filozofie, jež mu pomůže stát se nadmíru úspěšným nejen v práci či podnikání, ale i v osobním životě. Blake se tak postupně učí umění vůdcovství, bez něhož se žádný jedinec, žádná firma, organizace či jakékoli lidské společenství v dnešním nejistém a rychle se měnícím světě neobejde. Jeho základem je poznání, že každý člověk – nezávisle na tom, kolik je mu let, na jakém místě a v jakém postavení se právě nachází – může tady a teď probudit v sobě vůdce. Všichni máme přirozenou schopnost a moc vést – moc, která nijak nesouvisí s naším postavením, našimi tituly či funkcemi, které zastáváme. Každý člověk se může stát lídrem a proměnit své nejsmělejší vize a cíle ve skutečnost, pokud na sobě začne cílevědomě pracovat, postaví se svým největším obavám a vnějším i vnitřním překážkám čelem, přestane sama sebe vnímat jako oběť a převezme plnou zodpovědnost za svůj život. Každý vůdce časem dospěje k poznání, že základním předpokladem vůdcovství je vedení sebe sama – nedokáže-li vést sama sebe, nikdy nebude schopen vést, motivovat a pozitivně inspirovat druhé. Osvojí-li si vůdcovské dovednosti, nejenže se stane úspěšným, ale také pocítí, že je důležitý. Pocítí, že na jeho životě záleží. Že svět bude přece jen o trochu lepší, protože je v něm on. Stal se totiž skutečným vůdcem.

Významný německý politolog a historik Herfried Münkler ve své prestižními cenami ověnčené knize podává celistvý obraz německých dějin, od nejstarších časů až po současnost, přičemž na rozdíl od standardních historiografických publikací se nespokojuje s faktografickým výčtem a popisem událostí, nýbrž ukazuje, co tyto události znamenaly z hlediska vývoje a proměn německé identity. Na základě rozboru ústředních mýtů a mytických struktur, jež tuto identitu formovaly, umožňuje čtenáři porozumět „duchu“ německých dějin. Postupně nás seznamuje s klíčovými příběhy, postavami, tématy, ale i místy, které jsou s historií německého národa a němectvím bytostně spjaty. Ukazuje například význam Písně o Nibelunzích, mýtu o knížeti Cherusků Arminiovi, císaři Barbarossovi, roli, jakou sehrál Martin Luther či Goethův Faust, genezi a peripetie snění o Velkoněmecké říši, téma „boje proti Římu“, prušáctví, ale i úlohu „osudových“ míst, jako je Výmar, Norimberk či Rýn. Spektrum témat, jemuž se autor ve svém „dějepise německé sebeprezentace“ věnuje, je ovšem velmi široké a jeho pohled se neobrací pouze do dávné minulosti – v kapitole, v níž pojednává o historickém vývoji po druhé světové válce, například vysvětluje, že ani tato éra se neobešla zcela bez mýtů, jen se už nevztahují k politice, nýbrž k individuálnímu blahobytu a ke konzumu. Hospodářský zázrak, německá marka, Mercedes – i to jsou svého druhu mýty v jinak zdánlivě zcela mýtuprosté zemi… Za knihu Němci a jejich mýty (2008) byl autor v roce 2009 odměněn cenou Lipského knižního veletrhu v kategorii literatury faktu a esejistiky a cenou Fritze Meyera-Struckmanna pro humanitní a společenské vědy.

Při pohledu na náboženské poměry v Evropě sedmnáctého století by vnímavý pozorovatel našel jen málo oblastí, kde události nabraly tak dramatický spád jako v českých zemích. Jestliže před třicetiletou válkou většina obyvatelstva českých zemí vyznávala nekatolickou víru, o několik desetiletí později patřilo celé království do sféry vlivu Říma. Podobně zásadní a radikální obrat v náboženské orientaci prodělalo v evropských dějinách jen málo zemí. Katolická církev prosadila důsledný a rozsáhlý rekatolizační program, který od základu přetvořil náboženskou identitu celého království. Jakými prostředky této proměny katolická církev dosáhla? Jakým způsobem si katolictví vydobylo zpět své místo v Čechách? V jaké míře se církev uchylovala k přímému násilí a nátlaku a v jakém rozsahu naopak využívala metod nenásilných? Erudovaný americký historik Howard Louthan, velký znalec českých dějin, ve své knize Obracení Čech na víru – aneb Rekatolizace po dobrém a po zlém přináší nový historický pohled na pobělohorskou rekatolizaci. Jestliže se starší studie zaměřovaly spíše na chronologický právně-historický přístup a všímaly si více násilných projevů rekatolizačního tažení, Howard Louthan přesvědčivě dokládá, že při celém složitém procesu nesehrálo hlavní roli násilí a přímé donucování, nýbrž především nenásilné kulturní „obracení“. Celá armáda umělců a architektů posela náboženskou tvář země barokními kostely a kaplemi, poutními místy a obnovenými kláštery, téměř v každém městě vyrostl na hlavním náměstí mariánský sloup, venkov brzy zaplnily loretánské kaple, rodila se nová katolická literatura a hudba, misionáři a kazatelé oživovali starší, do té doby zanedbávaný kult svatých a rozšiřovali jej o světce nové. Náboženský pluralismus, který byl po celá pokolení příznačným rysem českých zemí, byl potlačen a nahradila jej uniformnější soustava víry, praktik a rituálů…

Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny Jan Březina letí na severní pól!“ hlásaly palcové titulky českých prvorepublikových novin. Podle senzační zprávy se nachází třiadvacetiletý letec a mechanik na palubě letadla legendární sovětské Papaninovy výpravy. To bylo v roce 1937. Ale o necelý rok později, jedné březnové noci, je v Moskvě z neznámých důvodů zatčen. Od té doby jej rodina nikdy nespatřila. Po Janově dramatickém osudu a okolnostech jeho násilné smrti pátrala rodina více než půl století… Autoři knihy – Březinova neteř a prasynovec – ve svém strhujícím vyprávění krok za krokem odhalují výjimečnou životní a profesionální dráhu slavného polárníka, jehož vítal Stalin, aby ho nechal krátce nato poslat bez řádného rozsudku na smrt. Taťana Březinová a její syn Mikuláš Černý umožní čtenáři nahlédnout do tajných archivů a unikátních dokumentů, které už vydaly svá svědectví o tom, jak zemřel nejen legendární český polární letec Jan Březina, ale i stovky tisíc dalších v letech „velkého teroru“. Knížka Návrat zmizelého letce je také výpravou za jiskřivým sněhem, který září proti modrému nebi v místě, jež po staletí dobývaly slavné expedice po souši, na lodích i ve vzduchu, a které přineslo zkázu mnoha statečným mužům. Na ovládnutí severního pólu se jakožto účastník výpravy, která položila základ modernímu výzkumu Arktidy, podílel i československý rodák Jan Březina. Touto knihou se vrací – do naší paměti.

Proč se muži nechtějí uvazovat v trvalých vztazích? Proč často raději včas uprchnou a jednou provždy se vytratí? Je tomu tak proto, že jsou zkrátka takoví, nebo si za to ženy mohou samy? A především: co s tím?

Když Amy Chuová, Američanka čínského původu, před několika lety vydala svou zpověď, kterou nazvala "Bojová píseň tygří matky", stala se záhy zřejmě nejslavnější matkou na světě. Její kniha, která byla přeložena do několika desítek jazyků, vyvolala okamžitý poprask a dodnes nepřestává podněcovat vášnivé debaty na téma výchovy dětí. Jak vychovávat dítě? Jak moc přísní na své ratolesti máme být? Jaké nároky na ně máme klást? Který výchovný model je lepší - ten západní, liberální, který klade důraz na individuální, citlivý přístup k osobnosti dítětě, anebo tvrdý čínský dril spojený s bezpodmínečným respektem k rodičovské autoritě? Jak čtenář po přečtení knihy zjistí, odpověď na tyto otázky zdaleka není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Amy Chuová, matka dvou dcer a úspěšná profesorka práv na jedné z renomovaných amerických univerzit, má jasno: svým dětem prospěje jen tehdy, když na ně bude v duchu čínské tradice nesmlouvavě přísná, když je bude od malička cepovat, bude neústupná a především je bude důsledně vést k maximálním výkonům a nedovolí jim cokoli vzdát. Přitom se nijak se nenechá odradit tím, že ve svých dětech vyvolává odpor a nevoli, neboť, jak sama říká: "Mým cílem jakožto rodiče je připravit je na budoucnost - nikoli se jim zalíbit." Autorka velmi otevřeně a zároveň s jistou dávkou nadsázky a sebekritického humoru vypráví, že její dvě dcery musely mít ve všech předmětech kromě tělocviku jedničky, nesměly účinkovat ve školních představeních, musely hrát na hudební nástroj, přičemž si nemohly vybrat žádný jiný než housle nebo piano. Děti samy nerozhodují o tom, jakým mimoškolním aktivitám se budou věnovat a do jakých kroužků budou chodit. Televize, hraní videoher nebo přespávání u kamarádek jsou samozřejmě striktně zapovězeny… Chuová líčí dramatické scény, hádky, křik a pláč, které její metody vyvolávají, ale současně ukazuje, jaké plody její důsledná "tygří" výchova k úspěchu přináší. Po nekonečných hodinách dřiny strávených u piana se z její dcery Sophie stane virtuózní pianistka, která již ve čtrnácti letech koncertuje v Carnegie Hall… Autorčino vyprávění i její argumenty jsou natolik přesvědčivé, že každého rodiče, byť se mu metody, které Chuová uplatňuje, zdají přehnané, ba drastické, začne při četbě knihy nahlodávat pochybnost: Nemají tygří matky nakonec vlastně pravdu? Není náš západní liberální západní přístup pouze snazší a pohodlnější? Není snad pravdou, že čínský výchovný model skutečně plodí daleko více úspěšných dětí než ten západní? Není pouhou iluzí představovat si, že svým dětem nejvíc prospějeme tím, že jim poskytneme velkou míru volnosti v rozhodování, budeme "respektovat jejich osobnost", nebudeme je omezovat, budeme je především podporovat v tom, co je baví, budeme empatičtí, shovívaví a nebudeme na ně klást přehnané nároky? A není to náhodou tak, že naše úzkostlivá starost, aby byly především "šťastné", jim nakonec v životě možná žádné štěstí nepřinese?