Rybka Publishers strana 8 z 21

Knížka autora světoznámého bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Jacka Valentina, jehož životní cesta se v mnohém podobá životní pouti každého z nás. Jack se cítil lidsky hluboce nespokojený a nenaplněný, a proto se vydal pátrat po moudrosti, která by mu umožnila žít šťastnější, autentičtější a smysluplnější život. Díky setkání se třemi pozoruhodnými průvodci a učiteli - mudrcem, surfařem a byznysmenkou - objevuje Jack mocnou životní filozofii, s jejíž pomocí dokáže radikálně proměnit svou existenci a najít klíč k vlastnímu osudu. Na této duchovní cestě za sebepoznáním jej čeká řada zkoušek. Každá překážka ho však nakonec posune o kousek blíž k pravdě a naplnění tužeb jeho srdce. Poznání, k němuž Jack na konci své pouti dospěje, může pomoci každému, kdo se rozhodne změnit svůj způsob života a myšlení, proměnit své touhy ve skutečnost, překonat strach a obavy, které mu brání v osobnostním rozvoji, probudit svůj vnitřní potenciál a otevřít své srdce.

"Současnou celkovou krizi lze chápat jako nasvícení kapitalismu. Nejsou obrysy, které při tom zahlédneme, obrysy zombie?" Český filosof Michael Hauser se ve své knize, která je výsledkem a završením osmiletého úsilí, pokouší z různých úhlů a v různém světle nasvítit rozpadající se pilíře dnešního hospodářského, politického a kulturního uspořádání, kterými jsou neoliberalismus, liberální demokracie a postmodernismus. Současný stav věcí lze ve světle celkové krize (není to jen krize ekonomická, ale také sociální, politická, teoretická, ekologická, a také krize odporu) charakterizovat přiléhavým označením zombie. Deník New York Times vydal roku 2008 úvodník nazvaný "Pohřební řeč na neoliberalismus", ale politická praxe se neoliberalní myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. Jak vysvětluje Hauser, je to proto, že myšlenka má v sobě ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukázalo její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Současné ekonomické, politické a společenské struktury se vnitřně štěpí a vymykají kontrole nejen veřejné, ale také kontrole ze strany vládnoucích, kteří přestávají disponovat nástroji zajišťujícími jejich vládu, přesto daný řád věcí běží dál. Tato doba proto nemůže trvat dlouho. Živou mrtvolou není ovšem pouze neoliberalismus, ale samotný kapitalismus. Podle Hausera měl kapitalismus v sobě vždy určité "mrtvolné jádro", jež v něm bylo přítomné i v dobách jeho největšího rozkvětu: zrodil se jako živá mrtvola. I reálný socialismus byl podobné zombie, na rozdíl od kapitalismu se mu však podařilo zemřít druhou smrtí: "Není kapitalismus zombie, jemuž se nedaří zemřít podruhé? Druhá smrt by z jistého hlediska byla vysvobozením i jeho samotného." Jestliže se v první části knihy zaměřuje především na kritiku, v části druhé autor hledá a zkoumá nové směry a zárodky možné změny, zamýšlí se nad situací a perspektivami levicové teorie a současné levice. Kniha sestává z textů, které vycházely v různých periodikách (Deník Referendum, A2, Literární noviny, Tvar, Britské listy) nebo ve sbornících či kolektivních monografiích. Tematický záběr publikace je velmi široký, od současné krize přes vzdělanost, multikulturalismus, Václava Havla, ateismus, Pražské jaro, Chartu 77, jazyk, poezii, až po antikomunismus, utopii a komunismus. MICHAEL HAUSER působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Pedagogické fakultě UK. Je autorem knih Adorno: moderna a negativita (2005), Prolegomena k filosofii současnosti (2007), Humanismus nestačí. Rozhovor se Slavojem Žižkem ( 2008), Cesty z postmodernismu. Filosofická reflexe doby přechodu (2012). Je zakladatelem a předsedou sdružení pro levicovou teorii SOK.

Autentické svědectví někdejšího člena židovského sonderkommanda v Osvětimi – jednoho z mála těch, kteří osvětimské peklo přežili, a jediného, kdo podal ucelenou pravdivou výpověď o smrticí mašinérii, které musel sloužit. Shlomo Venezia se odvážil otevřeně popsat i ty nejděsivější stránky své „práce“ a vynesl na světlo šokující podrobnosti, jež odhalují spáchaný zločin v celé jeho obludnosti.

Autentický příběh dosud žijícího Bořivoje Bartoníčka, v době německého nacismu studenta a člena českotřebovské odbojové skupiny, který v naprosté izolaci strávil více než čtvrt roku v cele smrti, v těsném sousedství popravčí gilotiny (aby nakonec zázračně přežil), pomáhá autorovi – obrazně řečeno – oživit mnohatisícovou armádu mužů, žen a mnohdy ještě mladistvých chlapců a dívek, včetně dětí, kteří v mimořádně nepříznivých podmínkách vedli, přímo v srdci protektorátu Čechy a Morava, válku s mnohem silnějším a mocnějším nepřítelem. Kdo ale dnes o těchto, často až neuvěřitelně odvážných lidech ví?

Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí "vyspělé" demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako "nezralé děti" postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby "dohonili" Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě. Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl. Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů. Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus "vzpomenout" jako na to, čím - navzdory teroru, který jej provázel - ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a komunismus chápat jako - řečeno slovy V. Bělohradského - jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality. Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti. Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl - na Západě již uskutečněný - ideál demokracie, svobody a samozřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje. Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky. Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem "Muzeum komunismu" v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše. Boris Buden (1958) je chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Je absolventem Humboldtovy univerzity v Berlíně. V 90. letech pracoval jako vydavatel časopisu Arkzin v Záhřebu. Je autorem knih Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004), Barikade (1996/1997) a Kaptolski Kolodvor (2001). Publikuje v Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Jako překladatel se zasloužil o zpřístupnění řady děl Sigmunda Freuda chorvatským čtenářům. Žije střídavě ve Vídni a v Berlíně.