Togga strana 17 z 19

Pej Tao (vlastním jménem Čao Čen-kchaj), spoluzakladatel časopisu "Dnešek" (Ťin-tchien), nejvýznamnějšího čínského literárního samizdatu. Patřil k předním autorům "Dneška" a jeho básnické experimenty z přelomu 70. a 80. let zanechaly trvalou stopu v moderní literární čínštině. Pej Taoovo hledání vlastního výrazu je motivováno především touhou osvobodit jazyk sešněrovaný konvencemi politické propagandy. Novela "Vlnobití" dokládá, že autor, ačkoliv je bytostně lyrický básník, podlehl dobovému okouzlení poutavými příběhy naplněnými dobrodružstvím, tajemstvím a milostnými zápletkami. Láska je ústředním tématem novely. Je to pochopitelné nejen proto, že knihu psal mladý autor pro své vrstevníky, volba tématu je také historicky podmíněná. Oficiální propaganda lásku odmítala jako projev "buržoazní ideologie" a mládež byla vychována v pocitu, že intimní vztahy v jakékoliv podobě jsou zločinem proti státu. Láska však nezmizela a mladí lidé, zejména ti, kdo byli vytrženi ze svého prostředí a vysídleni na venkov, prožívali milostná vzplanutí a zklamání bez ohledu na ideologii. Psát o lásce bylo sice zakázané, znamenalo to však psát o opravdovém životě.

Patočkův esej Nadcivilizace a její vnitřní konflikt, vytvořený zřejmě v padesátých letech 20. století, patří k jeho nejbohatším a nejaktuálnějším textům; mezi filosofickými diagnózami doby, napsanými ve 20. století, zaujímá nesporně jedno z čelných míst. Patří však do složité, doposud málo prozkoumané a nejméně veřejné fáze jeho filosofické tvorby. Argumentace, kterou Patočka používá, je kromě jiného pokusem o porozumění komunismu, a jejím historickým východiskem je stupeň krize, která se měla ještě prohlubovat a tak či onak trvat až do zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě. Na tuto krizi reagoval marxistický revizionismus ve východní a střední Evropě a také názory západních liberálů, od nichž se však Patočkův výklad kriticky distancuje. Koncept nadcivilizace odpovídá na přímou historickou zkušenost a současně pokračuje v argumentaci naznačené už v Patočkových prvních významnějších pracích. Monografie, jejíž iniciací byla a materiálový základ vytvořila konference uskutečněná v Lipnici ve dnech 12. a 13. června 2009, se zmíněným esejem zabývá ze tří různých úhlů pohledu: v první části se hovoří o pojmu a problematice nadcivilizace (Johann P. Arnason, Ilja Šrubař, Marek Skovajsa), druhá nabízí filosofické souvislosti konceptu nadcivilizace (Hynek Janoušek, Ivan Chvatík, Václav Bělohradský, Martin Ritter) a třetí část tvoří stati Karla Müllera, Jiřího Tourka, Milana Hanyše, Zdeňka Pince a Jana Bouzka, zkoumající historické perspektivy konceptu nadcivilizace.

Před několika měsíci ještě neznámý italský autor Vittore de Luca svým odhodlaným přístupem k již téměř všední tematice prolomil mnohá tabu - a zároveň vytváří nové totemy. Je to neocenitelný přínos k bádání o geniálním renesančním umělci, slavném Leonardovi a jeho současnících (Andrea del Verrochio, Perugino, Lorenzo di Credi či Sandro Boticelli). Vezměte fakta, přemýšlejte o souvislostech a budete se výborně bavit i vzdělávat.

V této práci předkládá autor PhDr. Bohuslav Čížek, CSc., emeritní kurátor sbírky hudebních nástrojů Národního muzea v Praze, první ucelený přehled o dochovaných klávesových chordofonech vybraných mistrů 18. a první poloviny 19. století na území České republiky. Z relativně velkého počtu 37 dochovaných klavichordů je autorsky určených jen osm, ve výrazně menším množství cembal a spinetů jsou zastoupeny pouhé čtyři osobnosti. Výběr 38 stavitelů kladívkových klavírů a jejich synů se řídí jednak jejich domácím, ale i mezinárodním významem. Jsou tu slavní vídeňští mistři, jejichž práce se dochovaly v domácích i zahraničních sbírkách, jako Walter, Graf nebo Streicher, ale i tací, o nichž víme jen z matrik a městských knih, ale dosud nebyl znám žádný jejich dochovaný nástroj, například Mallek, Leschen či Pfeifer. Všechny uvedené nástroje starých mistrů, dochované na území České republiky, jsou zařazeny na základě autorova osobního studia; jejich další díla, uložená v zahraničních sbírkách, jsou prezentována vesměs na základě údajů katalogů či soupisů v uvedených pracích. Katalogizační údaje o nástrojích každého jednotlivého mistra doprovází barevná fotografie alespoň jednoho jeho nástroje, popř. i jeho detailu. Kniha je důsledně dvojjazyčná, anglická verze z pera muzikologa dr. Davida R. Beveridge umožňuje v odborných kruzích její celosvětové užití.

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Problematika vědy měla ve filosofii Martina Heideggera celoživotně zásadní důležitost. Tímto tématem se zabývá publikace Jany Kružíkové Heideggerovo pojetí vědy. Publikace přináší přehledové představení proměn Heideggerovy tematizace vědy. Pro toto představení vybírá autorka tři klíčové etapy v Heideggerově pojímání vědy: 1. logický pojem vědy z nejranějšího období Heideggerova myšlení; 2. existenciální pojem vědy z období tzv. fundamentální ontologie; 3. pojetí vědy v souvislosti s technikou v kontextu dějin metafysiky u pozdního Heideggera. Publikace vcelku může napomoci k základnímu zorientování v Heideggerově dlouhodobém problematizování vědy a zároveň může být i vhodným vstupem pro neheideggerovské teoretiky vědy do Heideggerova pojetí vědy.

Prof. Josef Cibulka (1886-1968) patří bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem české uměnovědy. Je autorem četných prací monografických i odborných studií o rozmanitých aspektech výtvarného umění. Svou badatelskou pozornost věnoval všem etapám vývoje umění, což vypovídá o jeho obrovském intelektuálním záběru. Dne 14. prosince roku 2007 se na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konalo symposium věnované poctě prof. Josefa Cibulky - v pietní předvánoční atmosféře bylo předneseno několik příspěvků, připomínajících z různých úhlů pohledu Cibulkovu osobnost. První část výboru zahrnuje jednak vědecké studie, jednak příspěvky ryze osobní, představující Josefa Cibulku jako člověka. V druhé části pak přetiskujeme ty vybrané Cibulkovi odborné studie, které jsou doposud považovány za navýsost aktuální. Naše reedice má posloužit jako příspěvek k reflexi osobnosti a díla Josefa Cibulky, má být logickým doplněním obrazu uměnovědce, teologa, filozofa, cestovatele, ale především ryzího člověka.

Pozornost badatelů se stále výrazněji obrací nejen ke vzniku a šíření písemností, ale také k jejich funkci. Z původně široce koncipovaného zkoumání písemné kultury vykrystalizovala témata obracející se k písemnostem účelově směřujícím k životní praxi, pro něž se vžilo označení „pragmatické písemnosti“. Cílem zasedání pořádaného ve dnech 26.– 28. října 2006 v Praze Katedrou pomocných věd historických a archivního studia FF UK (ve spolupráci s Národním archivem a Archivem hlavního města Prahy) proto bylo představit tento pojem a s ním spjatý badatelský koncept v maximální šíři a otevřít tradiční disciplíny novým přístupům.

Čas, časovost a smrtelnost příslušejí k základním konstitutivním určením lidství a přiměřeně tomu mají i své místo v tradici západního metafysického myšlení, ze kterého vyrůstá i náš dnešek určovaný vědou a technikou. K základní fenomenální bázi časovosti, smrtelnosti a dalších souvisejících fenoménů se koncentrují studie obsažené v této publikaci. Jejich záměrem je ukázat v různém zohlednění základní konstituci těchto fenoménů a jejich roli v utváření porozumění tomu, co to znamená být člověkem. Artikulují se zde základní struktury tohoto fenomenálního pole, a to jak způsobem dalšího vlastního rozvíjení některých již provedených a přejatých analýz a úvah, tak způsobem interpretačního rozkrytí vybraných tradičních koncepcí sledované problematiky.

V lednu 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Chtěl tak vyburcovat své spoluobčany, aby se postavili nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt bezprostředně reagovaly statisíce lidí, dalšímu omezování občanských svobod se již zabránit nepodařilo. Od Palachovy doby je tak nasnadě otázka, zda měl jeho čin vůbec smysl, a pokud ano, tak jaký? Sborník Jan Palach. 69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které by měly napomoci v hledání odpovědí. Kniha přináší vůbec poprvé nejen detailní historický popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, ale přibližuje také jeho teologickou, filosofickou i uměleckou reflexi. Podrobně se věnuje rovněž osudům Palachových následovníků i předchůdců v Československu a v dalších státech východního bloku. Součástí knihy je rozsáhlá edice archivních dokumentů a fotografií, které shromáždili během vyšetřování Palachova sebeupálení příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Jedná se většinou o dosud nepublikované materiály. Kniha obsahuje také filmový DVD disk s šesticí dokumentárních a uměleckých snímků, které se k tématu Jana Palacha a jeho činu vztahují. Autoři příspěvků: Michala Benešová, Petr Blažek, Václav Cílek, Patrik Eichler, Tomáš Halík, Ladislav Hejdánek, Jindřich Chalupecký, Veronika Jáchimová, Łukasz Kamiński, Jan Kranát, Jan Kolář, Jiří Lederer, Eva Nachmilnerová, Miloslav Petrusek, Martin C. Putna, Jakub S. Trojan, Tomáš Vilímek, Ilios Yannakakis

V lednu 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Chtěl tak vyburcovat své spoluobčany, aby se postavili nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt bezprostředně reagovaly statisíce lidí, dalšímu omezování občanských svobod se již zabránit nepodařilo. Od Palachovy doby je tak nasnadě otázka, zda měl jeho čin vůbec smysl, a pokud ano, tak jaký? Sborník Jan Palach. 69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které by měly napomoci v hledání odpovědí. Kniha přináší vůbec poprvé nejen detailní historický popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, ale přibližuje také jeho teologickou, filosofickou i uměleckou reflexi. Podrobně se věnuje rovněž osudům Palachových následovníků i předchůdců v Československu a v dalších státech východního bloku. Součástí knihy je rozsáhlá edice archivních dokumentů a fotografií, které shromáždili během vyšetřování Palachova sebeupálení příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Jedná se většinou o dosud nepublikované materiály. Kniha obsahuje také filmový DVD disk s šesticí dokumentárních a uměleckých snímků, které se k tématu Jana Palacha a jeho činu vztahují. Autoři příspěvků: Michala Benešová, Petr Blažek, Václav Cílek, Patrik Eichler, Tomáš Halík, Ladislav Hejdánek, Jindřich Chalupecký, Veronika Jáchimová, Łukasz Kamiński, Jan Kranát, Jan Kolář, Jiří Lederer, Eva Nachmilnerová, Miloslav Petrusek, Martin C. Putna, Jakub S. Trojan, Tomáš Vilímek, Ilios Yannakakis

Pozornost badatelů se stále výrazněji obrací nejen ke vzniku a šíření písemností, ale také k jejich funkci. Z původně široce koncipovaného zkoumání písemné kultury vykrystalizovala témata obracející se k písemnostem účelově směřujícím k životní praxi, pro něž se vžilo označení „pragmatické písemnosti“. Cílem zasedání pořádaného ve dnech 26.– 28. října 2006 v Praze Katedrou pomocných věd historických a archivního studia FF UK (ve spolupráci s Národním archivem a Archivem hlavního města Prahy) proto bylo představit tento pojem a s ním spjatý badatelský koncept v maximální šíři a otevřít tradiční disciplíny novým přístupům.

Kniha přináší soubor studií k filosofii J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu. Soustředí se především na ústřední otázku celého Fichtova myšlení, totiž otázku po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Čeští i zahraniční autoři v ní sledují jednotlivé podoby, v nichž Fichte svoji koncepci subjektivity postupně rozvíjel. Ukazují přitom, jakým způsobem se Fichte v této otázce vyrovnává se svými předchůdci (především I. Kantem a K. L. Reinholdem), v čem se stala jeho koncepce rozhodující pro další vývoj novověké filosofie a v čem zůstává aktuální i pro dnešní filosofické myšlení. Konečně vyzdvihují i nedořešené problémy, které v sobě toto pojetí subjektivity skrývá. Kniha volně navazuje na předchozí publikaci Fichtova teorie sebevědomí (Togga, 2008).

Filosofické koncepce R. Descarta a I. Kanta spojuje chápání člověka jako na jedné straně konečné bytosti vyskytující se mezi ostatními jsoucny ve světě, na druhé straně však principu vlastních aktivit - a potud principu sebe sama. Společně jsou tematizovány proto, že z historického hlediska představují extrémy této pozice: Descartes je prvním myslitelem principiality konečného nitrosvětského subjektu, Kant završitelem vývoje tohoto pojímání člověka. Úlohou předkládané studie je vyzdvihnout vnitřní rozpory této pozice a ve skromné míře tak přispět k pochopení její situovanosti ve vývoji novověkého myšlení. Z tohoto důvodu se studie zaměřuje na způsoby, jimiž se dvě sledované koncepce vyrovnávají s problematikou lidské dějinné situovanosti a dějin jako takových.

Předdynastická a Archaická doba byla mnohem významnější etapou v dějinách starého Egypta, než by se na první pohled mohlo zdát. Došlo k završení sjednocovacího procesu země a vzniku státu, jehož stabilita sice byla ještě křehká, ale který vytvořil podmínky pro další rozvoj staroegyptské společnosti. Je však třeba dodat, že šlo o velmi rychlý a dynamický vývoj. Centralizace státní moci kráčela ruku v ruce s vytvářením redistribučního systému a obojí pak s rozvojem písma, kterému v počátečních formativních procesech připadla zvlášť významná role. Vykrystalizovaly a ustálily se také základní náboženské představy o Egyptu jako zemi stvořené uprostřed chaosu bohy a od nich obdařené řádem. Jedinečné postavení krále, boha žijícího na zemi, prostředníka mezi světem lidí a bohů a záruky trvání božského řádu, bylo úhelným a zároveň inspirujícím kamenem společnosti. Dalším významným impulsem k rozvoji umění se staly představy o posmrtném životě a různé pohřební zvyky a obřady. I když svébytné staroegyptské umění vyrůstalo z domácích kořenů, nevyvíjelo se v naprosté izolaci od okolního světa. Už v tomto období existují postupně se množící doklady o kontaktech jak s africkým vnitrozemím, tak s předovýchodní oblastí, jak dokládá např. motiv na noži z Džebel el-Araku. Tyto procesy a celkové společenské prostředí Egypta na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. nejen vytvářely velmi příznivé podmínky k rozvoji umění, ale zároveň umění stimulovaly a ovlivňovaly jeho základní formy. Je v něm patrné hledání a prosazování řádu, vyváženého uspořádání, symetrie a celkové harmonie. Jeho nedílnou součástí bylo pojetí perspektivy, pro umění starého Egypta tak charakteristické. Už v této době byly položeny základy uměleckého kánonu, který přetrval tisíciletí.

Kniha představuje jednu z nejvlivnějších současných teorií vývoje intelektu, jejímž jádrem je odlišení kulturně specifických a ve všech kulturách přítomných mechanismů ovlivňujících rozvoj intelektu dítěte. Autorem této teorie je současný izraelský psycholog Reuven Feuerstein. Pozornost je dále věnována Feuersteinovu programu instrumentální obohacování, který se i v českém prostředí s úspěchem užívá pro systematickou výuku myšlení ale i jako součást didaktických plánů orientovaných na multikulturní vzdělávání. Autorka seznamuje s jeho obsahem (včetně obrazového materiálu), s doporučeními pro jeho efektivní užívání i se závěry hodnocení jeho efektivity ve školní v praxi. Kniha je vhodná pro studenty psychologie, speciální pedagogiky, učitelství a příbuzných oborů. Je také vhodným materiálem pro profesionály nebo rodiče, kteří program instrumentální obohacování znají a při práci nebo hře se svými dětmi užívají.