Togga strana 15 z 18

Ve třetím díle studií Časovost a smrtelnost jsou předloženy tři vhledy do Heideggerovy myšlenkové cesty. V prvním se obšírně sleduje a interpretuje Heideggerův pokus o dopracování problematiky Bytí a času (1927) v jeho přednáškách Základní problémy fenomenologie (1927). Zde však Heideggerova fundamentální ontologie začíná narážet na své vlastní meze, což posléze vede k postupné proměně Heideggerova přístupu k otázce souvislosti času a bytí. První výraznou podobu proměny Heideggerova myšlení pak sleduje v základních rysech druhý překládaný vhled, který vychází z Heideggerových Příspěvků k fi losofi i (1936). Třetí vhled pak na základě Heideggerových textů konce 30. a ze 40. let 20. století důsledně interpretuje dosah tohoto jinak promýšleného vztahu bytí a času pro porozumění lidské smrtelnosti a počáteční zřejmosti.

Ve třetím díle studií Časovost a smrtelnost jsou předloženy tři vhledy do Heideggerovy myšlenkové cesty. V prvním se obšírně sleduje a interpretuje Heideggerův pokus o dopracování problematiky Bytí a času (1927) v jeho přednáškách Základní problémy fenomenologie (1927). Zde však Heideggerova fundamentální ontologie začíná narážet na své vlastní meze, což posléze vede k postupné proměně Heideggerova přístupu k otázce souvislosti času a bytí. První výraznou podobu proměny Heideggerova myšlení pak sleduje v základních rysech druhý překládaný vhled, který vychází z Heideggerových Příspěvků k fi losofi i (1936). Třetí vhled pak na základě Heideggerových textů konce 30. a ze 40. let 20. století důsledně interpretuje dosah tohoto jinak promýšleného vztahu bytí a času pro porozumění lidské smrtelnosti a počáteční zřejmosti.

Další překladový titul edice Via pataphysica přináší výběr 89 krátkých glos, které napadají autory při (výjimečném) kouření. Je to vlastně knížka dvou autorů s dvěma prology a s dvěma epilogy, kterou nenapsali proto, aby bojovali proti kouření, ale ani proto, aby kouření propagovali.

Opožděná pocta neprávem opomíjené umělkyni, významné české výtvarnici a ilustrátorce Olze Čechové (1925-2010). Výběr z intimní lyriky, doprovázený jemnými kresbami z roku 2008 provedla autorka a uzavřela jej vzpomínkami na manžela Čestmíra Kafku (1922-1988), svého celoživotního partnera.

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Ve třetím díle studií Časovost a smrtelnost jsou předloženy tři vhledy do Heideggerovy myšlenkové cesty. V prvním se obšírně sleduje a interpretuje Heideggerův pokus o dopracování problematiky Bytí a času (1927) v jeho přednáškách Základní problémy fenomenologie (1927). Zde však Heideggerova fundamentální ontologie začíná narážet na své vlastní meze, což posléze vede k postupné proměně Heideggerova přístupu k otázce souvislosti času a bytí. První výraznou podobu proměny Heideggerova myšlení pak sleduje v základních rysech druhý překládaný vhled, který vychází z Heideggerových Příspěvků k fi losofi i (1936). Třetí vhled pak na základě Heideggerových textů konce 30. a ze 40. let 20. století důsledně interpretuje dosah tohoto jinak promýšleného vztahu bytí a času pro porozumění lidské smrtelnosti a počáteční zřejmosti.

Za více než půl století, které uplynulo od založení Českého (dříve Československého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK v roce 1958 a zahájení jeho činnosti v Egyptě v roce 1960, se českým egyptologům podařilo objevit, prozkoumat, rekonstruovat, zachránit a publikovat velké množství památek, od pravěkých skalních kreseb přes, do té doby neznámé, pyramidy nebo šachtové hroby až po vzácné papyry. Mnohé z těchto památek jsou dnes přístupné mezinárodní veřejnosti na pyramidovém pohřebišti v Abúsíru a v egyptských muzeích v Káhiře, Sakkáře, Asuánu či Port Saidu a nevelký soubor těchto památek získalo i Náprstkovo muzeum, součást Národního muzea v Praze. Vedle vědeckých monografií a článků, pravidelně vydávaných doma i v zahraničí, je česká veřejnost průběžně informována o výsledcích práce českých egyptologů knižně i ve sdělovacích prostředcích. V tomto poměrně pestrém spektru vědecko-populárních publikací dosud chyběla práce, která by naší veřejnosti umožnila bližší pohled na umění starého Egypta prostřednictvím archeologických nálezů pocházejících z českých výzkumů v Egyptě. I když je výběr těchto nálezů ovlivněn charakterem českých archeologických koncesí v Núbii, na memfidském pyramidovém pohřebišti a v Západní poušti, který neumožňuje rovnoměrné zastoupení všech hlavních období dějin starého Egypta, přesto lze nabídnout pestrou paletu památek, od pravěkých skalních obrazů přes doklady uměleckého řemesla až po vrcholná díla reliéfního a sochařského umění. V knize je tak možnost seznámit se aspoň povšechně s principy staroegyptského uměleckého kánonu, vytříbeným uměleckým citem starých Egypťanů, jejich zvláštním pojetím perspektivy, neutuchající inspirací rozmanitostí přírody, hlubokým citem pro materiál či dokonalostí vypracování do nejmenších detailů.

Kierkegaard nesmí být redukován na úzce zaměřeného myslitele křesťanství. Aby mohl k problému křesťanství přistoupit, stal se myslitelem plnosti možností lidské existence. V předkládané široce pojaté a důsledně provedené interpretaci se tak dostává pozornosti právě pozoruhodné cestě, jíž ke křesťanství jako takovému dospívá Kierkegaard coby autor spolu se svým čtenářem. Tato studie je svébytnou interpretací rozhodujícího úseku Kierkegaardovy filosofie, současně však přispívá k obecnějšímu tématu působnosti filosofického textu, figury čtenáře filosofie, jako i strategie filosofického autorství.

Téma smrti je v západním básnění tématem hojně rozšířeným. Ať jakožto moralizování, nebo jakožto póza - smrt básníky prostě fascinuje a přitahuje. Nejinak tomu je v případě pražského německého básníka Rainer Maria Rilkeho...

Kniha představuje čtenářům vývoj analytické filosofie jazyka spíše jako střetávání teoretických projektů než jako střídání doktrín. Objasňuje jejich aspirace, nechává zaznít jejich argumenty a uvádí je do vzájemné polemické konfrontace, do níž přispí vá vlastní kritickou analýzou. Tematický záběr knihy je pozoruhodný: vyložit se skutečným porozuměním tak různorodou látku, jakou představují Fregeho sémantické distinkce, Griceova intencionální sémantika, Davidsonův program v teorii významu nebo teo rie řečových aktů, je v našich podmínkách ojedinělý výkon, za nímž je patrná rozsáhlá badatelská práce i pedagogická zkušenost. Výklad je systematický, ale ne manipulativní; je srozumitelný, ale ne za cenu didaktických zjednodušení, nýbrž zásluhou dů kladnosti a explicitnosti autorových formulací. Kniha významně obohatí bázi, na níž se utváří české analytické filosofické myšlení a nalezne mnohostranné uplatnění ve výuce filosofie.

Kierkegaard nesmí být redukován na úzce zaměřeného myslitele křesťanství. Aby mohl k problému křesťanství přistoupit, stal se myslitelem plnosti možností lidské existence. V předkládané široce pojaté a důsledně provedené interpretaci se tak dostává pozornosti právě pozoruhodné cestě, jíž ke křesťanství jako takovému dospívá Kierkegaard coby autor spolu se svým čtenářem. Tato studie je svébytnou interpretací rozhodujícího úseku Kierkegaardovy filosofie, současně však přispívá k obecnějšímu tématu působnosti filosofického textu, figury čtenáře filosofie, jako i strategie filosofického autorství.

Je málo známou skutečností, že výtvarník Hans (Jean) Arp (1886-1966) byl rovněž činný na poli básnickém, jeho básnické dílo zabírá úctyhodné tři svazky. Arpova poetická tvorba probíhala povícero v duchu dadaismu, jehož význačným exponentem byl spolu s Maxem Ernstem, Kurtem Schwittersem a svou manželkou Sophie Täuberovou. Ale po druhé světové válce tón jeho básní ztemňuje, humoru ubývá a místo toho Arp vykresluje palčivé, nepříjemné obrazy odcizenosti, vyprázdnění, devastace a nesmyslnosti života. Nejsilnější sbírkou je patrně soubor Sinnende Flammen (Zádumčivé plameny) vydaná v roce 1961.

Kniha představuje čtenářům vývoj analytické filosofie jazyka spíše jako střetávání teoretických projektů než jako střídání doktrín. Objasňuje jejich aspirace, nechává zaznít jejich argumenty a uvádí je do vzájemné polemické konfrontace, do níž přispí vá vlastní kritickou analýzou. Tematický záběr knihy je pozoruhodný: vyložit se skutečným porozuměním tak různorodou látku, jakou představují Fregeho sémantické distinkce, Griceova intencionální sémantika, Davidsonův program v teorii významu nebo teo rie řečových aktů, je v našich podmínkách ojedinělý výkon, za nímž je patrná rozsáhlá badatelská práce i pedagogická zkušenost. Výklad je systematický, ale ne manipulativní; je srozumitelný, ale ne za cenu didaktických zjednodušení, nýbrž zásluhou dů kladnosti a explicitnosti autorových formulací. Kniha významně obohatí bázi, na níž se utváří české analytické filosofické myšlení a nalezne mnohostranné uplatnění ve výuce filosofie.

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.