Togga strana 14 z 15

Pozornost badatelů se stále výrazněji obrací nejen ke vzniku a šíření písemností, ale také k jejich funkci. Z původně široce koncipovaného zkoumání písemné kultury vykrystalizovala témata obracející se k písemnostem účelově směřujícím k životní praxi, pro něž se vžilo označení „pragmatické písemnosti“. Cílem zasedání pořádaného ve dnech 26.– 28. října 2006 v Praze Katedrou pomocných věd historických a archivního studia FF UK (ve spolupráci s Národním archivem a Archivem hlavního města Prahy) proto bylo představit tento pojem a s ním spjatý badatelský koncept v maximální šíři a otevřít tradiční disciplíny novým přístupům.

Na českém trhu ojedinělá publikace přináší přehled variet anglického jazyka rozvíjejících se a používaných v jihovýchodní Asii. V pěti kapitolách představuje základní charakteristické rysy jednotlivých variet, jež jsou výslednicí historických okolností a jazykových politik konkrétních asijských zemí (Bruneje, Filipín, Malajsie, Myanmaru a Singapuru). Příručku využijí především studenti, kteří se v ní seznámí s jinými podobami angličtiny, než jaké se běžně vyučují v českých školách, a rovněž turisté a cestovatelé, jimž usnadní jazykovou orientaci a komunikaci v těchto čím dál oblíbenějších prázdninových destinacích.

Jak by zněl soundtrack k období změn přelomu osmdesátých a devadesátých let? Proč byly některé hudební žánry chápány jako progresivní a jiné naopak jako odkazující buď k minulosti anebo těm částem společnosti, jejichž vliv bylo vhodné vytěsnit? Jaké role hrála hudba pro dobově nejvíce reflektovanou, avšak ne vždy zcela jasně uchopitelnou kategorii střední třídy? S jakou hudbou se setkala tehdy nastupující generace a co pro ni hudba znamenala? Tato kniha se snaží prozkoumat různé roviny vztahů mezi hudbou, mládeží a třídou, tedy klíčových témat kulturních studií, zatím spíše jen opatrně aplikovaných na český prostor. Vybrané období je ale charakteristické i tím, že hudba byla celou řadou aktérů chápána jako klíčová kulturní aktivita, od níž se odvíjely další významné praktiky. To se týkalo nejen žánrů vycházejících z rockové hudby, jako byla nová vlna, punk nebo metal, ale i hudební alternativy, world music a nově nastupující elektronické taneční hudby.

Kniha Klavírní myšlení Ivana Klánského představuje čtenářům významnou osobnost současného pianistického umění, prof. Ivana Klánského. Pojednává o jeho tvůrčím a pedagogickém zrání, životní cestě od jeho prvních klavírních krůčků přes studia na konzervatoři a AMU v Praze až po jeho rozsáhlou pedagogickou praxi. Zachycuje jeho začátky v roli klavírního pedagoga a postupné utváření svébytné, osobité metodiky, kterou mimořádně úspěšně uplatňuje ve své pedagogické praxi. Tato metodika je čtenáři přiblížena prostřednictvím myšlenkového vnímání hudby Ivanem Klánským a je vyjádřením jeho estetických a etických postojů v oblasti interpretačního umění. První kapitoly jsou věnovány životní dráze a stěžejním pilířům jeho klavírní metodiky, jakými se jeví diagnostika výkonu interpreta, práce klavíristy s časem a zvukem, fyzicko-technické zákonitosti klavírní hry. Přibližují i nejoriginálnější součásti jeho pedagogicko-metodického systému, kterými se stala impulzová metoda a metodický princip rozčleňování interpretace na horizontálně nebo vertikálně hudebně zpracované plochy. Další kapitoly rozebírají názory a pohledy Ivana Klánského na interpretaci hudby jednotlivých hudebněhistorických období od 17. do 20. století.

Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy. První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin. Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu. Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi, Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.

Sborník textů, který držíte v ruce, zachycuje pomyslný šepot, jenž už několik staletí šveholí mezi východními tradicemi buddhismu a naslouchajícími českými adresáty. Avšak nejen to: vedle reflexe buddhismu v českých zemích od prvotního středověkého zájmu přes autory kolem poněkud bizarního časopisu Ruch filosofický až po rok 1989 se věnuje i neortodoxní buddhistické tradici bönu, šíření Dógenova zenového učení v Japonsku či blízkosti myšlenkové tradice buddhismu a uvažování Martina Heideggera. Cílem knihy tedy není podat systematický výklad určitých aspektů buddhistické tradice, ale představit toto učení ve spektru pestré, leč usměrněné polyfonie hlasů, kterými se buddhistická tradice šířila jak poblíž rodišť asijských „rodinných“ příslušníků, tak během nekončící české, respektive evropské návštěvy. A stejně jako v případě hry na tichou poštu klade i tato kniha důraz na předěly, díky kterým o to lépe vyniknou skryté proudy v kontinuu.

Po léta existující dohady o nemoci Bedřicha Smetany, jež ke konci jeho života vyústily do dramatického závěru, osvětluje kniha specialisty v čelistní a obličejové chirurgii se zaměřením na dětský věk. Na základě svých bohatých klinických zkušeností klade autor vznik onemocnění mezi 7. a 12. rok Smetanova života, které se kryje s jeho pobytem v Jindřichově Hradci. Během dlouhých let klinického bádání, pátrání v archivech, podrobného studia autentických pramenů zvláště v osobních denících, rozsáhlé korespondenci a vzpomínkách současníků se autorovi podařilo získat množství údajů, které chronologicky tvoří podrobný zdravotní záznam, Smetanův chorobopis. Nespornou příčinou celoživotních zdravotních obtíží a utrpení, která způsobila ohluchnutí a posléze skladatele přivedla až za brány ústavu pro choromyslné, je podle medicínsky průkazných nálezů na lebce výbuch lahve naplněné střelným prachem na poli nedaleko jindřichohradeckého rybníka Vajgaru. Zranění obličeje se zanesením infekce do rány s následným chronickým zánětem kostí vedlo k chybnému vývoji postižené poloviny obličeje. Postupem času se zánět pravé tváře rozšířil do pravé očnice a postihl čelní kost, odkud přestoupil na mozkové pleny. Sklerotické změny proběhly v pravé polovině čelní kosti, zatímco levá část byla zánětlivě aktivní až do samého konce života. Infekce postihla i sluchové kůstky, pozvolně došlo k jejich destrukci a vazivovým změnám připojených drobných svalů, což mělo za následek postupnou a časem úplnou hluchotu skladatele. Projevovalo se to častými bolestmi hlavy, posléze závratěmi a psychickými poruchami v závěru života. Při pitvě byl nalezen nad čelními mozkovými partiemi chronický zánět plen, zvláště výrazný na levé straně.

Devátý díl knižní edice KRIMI POVÍDKY s titulem „Muž, který se bál sám sebe“ přináší nové napínavé příběhy z pera Romana Cílka. Nejen mrazivá tajemství a falešná svědectví, důmyslná alibi či zdánlivě nesmyslné motivy, ale i historické křivdy a nízké lidské pudy defilují před naším zrakem a naznačují, více nebo méně zřetelně a záměrně, různé teorie, hypotézy a nakonec vždy také příslovečné rozřešení hádanky. Kombinace čtivého jazyka a znalého přístupu vypravěčů slibují pro každého čtenáře zajímavé chvilky v polosvětě zločinu a jeho odhalování. A prosíme: po přečtení nespalte, ale pošlete dál. Povídky: - Smrt neuspokojené milenky - Při koridě fandím býkovi - Mlčet, mlčet, mlčet…! - Muž, který se bál sám sebe - Útěk do Apulie - Vraždy podle Sofokla - Kamarád z Times Square - Svědek v utajení - Bolestný dotek pravdy

Publikace uvádí výsledky výzkumů realizovaných v období let 2016–2021, zaměrených na evaluaci uplatnění dramatoterapie v kontextu léčebné pedagogiky u znevýhodněných osob. Autorka sa soustředila na dopady školního a sociálního prostředí, kontext sociálního znevýhodnění a marginalizovaných komunit, na jednotlivce se signifikantními problémy v chování a poruchami chování.

Desátý díl knižní edice KRIMI POVÍDKY s titulem „Smrt v bílém negližé“ přináší nové napínavé příběhy z pera Hedy Bartíkové. Nejen mrazivá tajemství a falešná svědectví, důmyslná alibi či zdánlivě nesmyslné motivy, ale i historické křivdy a nízké lidské pudy defilují před naším zrakem a naznačují, více nebo méně zřetelně a záměrně, různé teorie, hypotézy a nakonec vždy také příslovečné rozřešení hádanky. Kombinace čtivého jazyka a znalého přístupu vypravěčů slibují pro každého čtenáře zajímavé chvilky v polosvětě zločinu a jeho odhalování. A prosíme: po přečtení nespalte, ale pošlete dál. Povídky: — Čajový dýchánek — Cílený návrat bez cíle — Smrt v bílém negližé — V mé duši se skrývá vrah! — Dívky věří v lásku — Zlobivá holka — Obraz ženy s lístky květů pivoněk — Bylinky navždy — O jednu milenku méně — Hlučná pomsta — Agentura Zmar

Publikace se zaměřuje na možnosti pedagogické aplikace současných flétnových technik. Kvalita a barva tónu je velmi důležitá pro každého hudebníka, neboť vyjadřuje jeho individualitu a identitu. U dechových nástrojů existuje velmi úzký vztah kvality produkovaného zvuku s rezonancí lidského těla. Kniha představuje metodu spočívající v aplikaci současných flétnových technik a jejich vlivu na rozvoj zvukových charakteristik tónu. Cílem je zahájit systematickým studiem těchto technik proces rozvíjení schopností tvorby tónu žáka v repertoáru všech historických období. Dalším cílem je také rozvoj jeho estetického cítění a otevírání cesty k individualitě a originalitě barvy tónu, která je u každého interpreta jedinečná.

Tato kniha se v širším kontextu věnuje největší současné severomexické indiánské skupině Tarahumarům. Autor ji rozdělil do tří částí, v nichž se nejprve snaží o zachycení geneze Tarahumarů a některých dalších indiánských skupin severního Mexika od prehistorických dob do příchodu prvních španělských conquistadorů a misionářů. Druhá část se zaměřuje na některé teoretické pojmy jako etnická, sociální a kulturní identita, indigenismus, vnitřní kolonialismus aj. Třetí část je nejrozsáhlejší a je výsledkem autorova etnografického a archivního výzkumu mezi Tarahumary v letech 1992, 1996 a 2001. Po demografickém úvodu se autor zabývá sociálně adaptivními mechanismy, které se zde vytvářely od koloniální doby: rituálním kmotrovstvím jako formou udržování sociálních a interetnických hranic, ejidem jako moderním typem closed corporate community a nakonec analyzuje Ejido Munerachi jako adaptivní (socioekologický) areál typu región de refugio a ukazuje na možné konsekvence, k nimž by mohlo dojít, pokud by z tarahumarské každodennosti zmizely některé prehispánské kulturní rysy. Dochází k závěru, že jsou to především intraetnické nebo intraejidální sociálně adaptivní mechanismy, které více determinují budoucnost takového společenství, jako je Ejido Munerachi, než jeho tradiční kulturní opory, ať jsou jakkoli staré.

Román zachycuje Španělsko a rozvinutou kulturu muslimské říše al­Andalus na jihu Pyrenejského poloostrova v patnáctém století, kdy vrcholilo soupeření katolických království Kastilie a Aragonie s muslimským emirátem. Zániku muslimské říše a následnému sjednocení Španělska předcházely mocenské intriky katolických králů a muslimských emírů, zřízení inkvizice a rozpoutání dobyvačných válek. Hlavní postavou románu je poslední granadský emír Muhammad XII., tragická postava, která stála u nevyhnutelného pádu Granady a tím i dovršení reconquisty v roce 1492.