Togga

Doba, jako když psa hladíte proti srsti. Jakub Hradil, psycholog Oázy, poradny pro rodinu a mezilidské vztahy, razí heslo, že rodina je oáza bezpečí. Přitom však vidí, že pojem klasické rodiny se rozvolňuje, její hranice jsou proměnlivé a vztahy ve společnosti nabývají bizarních, často až chorobně nenávistných forem. Žije bez manželky. Ta se jako delegátka jedné z cestovních kanceláří usadila v cizině, kde udělala kariéru. V té době už měli spolu syna Matěje, kterého vychovává otec s pomocí babičky, Jakubovy matky. Jakub Matěje miluje, ale jak už to mezi syny a otci bývá, je to láska bouřlivá, zejména v době synova dospívání. Hradil má ovšem ještě jednoho „syna“, a to mentálně postiženého Pavlíka Boudu, klienta denního stacionáře Písnička, který k němu vzhlíží. Na jedné straně příroda Pavlíkovi cosi vzala, na druhé mu nadělila mimořádné schopnosti. Pavlík Bouda, dobrák od kosti, učí ptáky zpívat a dokáže předpovídat počasí lépe než rosničky v televizi. A v časech, kdy Jakub Hradil prožívá životní krizi, během níž vlastníma rukama postavil se synem dům a nemá, koho by do něj přivedl, se životy Pavlíka Boudy, Jakuba a jeho syna Matěje začnou prolínat s rodinou Králů. Ta je v příběhu zastoupena půvabnou prodavačkou knih Táňou, dcerou Eliškou a jejím biologickým otcem, o kterého se zajímá policie, protože na něm ulpělo nikoli bezdůvodné podezření, že svou nezletilou dceru zneužíval…

18. prosince 1728 vyšel Druhý díl Bajky o včelách. Na rozdíl od Prvního dílu nešlo o kompilací rozličných textů různých žánrů, jejichž sepsání by trvalo čtrnáct let. Naopak, i když jsou oba díly stejně rozsáhlé, ten druhý byl napsán najednou v jediném žánru jako šest dialogů mezi Horatiem a Kleomenem střízlivě a tentokrát bez rétorické hyperboly vykládá Mandevillovy názory na vznik jazyka, společenskosti člověka a spontánního řádu v sociálních institucích, čímž předjímá mnohé myšlenky Davida Huma, Charlese Darwina a Friedricha Hayeka.

V poslední době vycházejí zejména knížky významných horolezeckých osobností, opatřené bohatými fotografiemi. O těch obyčejných "dělnících hor" a milovnících sportovního lezení se však píše jen velmi málo. Ve svých povídkách jsem se snažil přiblížit zážitky méně nápadných lidiček. Proto je věnuji všem posedlým romantikou a dobrodružstvím, kteří sice nedosáhli vrcholných výkonů, ale přesto byli šťastni.

Requiem představuje konstantní součást duchovní hudby. Zásluhou jeho uplatnění je vnímáno spíše jako netradiční typ mše, která ovšem ke konci 20. století a v prvních desetiletích 21. století prochází velkou proměnou. Ta souvisí s určením samotného requiem. Skladatelé totiž komponují stále častěji tzv. koncertní requiem, která nejsou určena pro liturgický obřad, ale jakožto samostatná koncertní díla pro koncertní sál. S tím se samozřejmě mění nejen obsazení, ale také použité hudební výrazové prostředky. Cílem této práce je charakteristika současného českého requiem, jeho rozdílného hudebního zpracování i místa mezi soudobými náboženskými skladbami. Vedle kulturně­?historického pohledu na requiem a jeho funkci v současné hudební literatuře je hlavní (analytická) část zaměřena na čtyři konkrétní requiem českých skladatelů, kteří své dílo zkomponovali či dokončili v uplynulých třech desetiletích. Na těchto čtyřech příkladech lze jasně sledovat, jak rozdílné mohou být v soudobé hudbě kompoziční přístupy jednotlivých skladatelů.

Víte, proč si lidé volí diktátory? Proč demokracie připomíná odloženou občanskou válku? A co mají labutě společného s filozofií? Káčko je intelektuál s hlavou v oblacích a knihovnou plnou antických klasiků. Jeho žena je praktická dáma s oběma nohama na zemi, která nemá pro jeho „plané filozofování“ příliš pochopení. Jejich manželské dialogy – vedené v ložnici, v autě nebo u sporáku – jsou jiskřivou, vtipnou a místy mrazivou sondou do stavu dnešního světa. Od klimatických změn přes agnotologii (vědu, která zkoumá vytváření hlouposti) až po teorii regrese, která vysvětluje, proč se moderní společnost mentálně vrací do období batolat. Martin Paur (vystupující jako K. Ječmínek neboli Káčko) stvořil moderní sokratovské dialogy pro 21. století. Když Káčkovi dojdou argumenty v debatách s manželkou, zbývá už jen kamarád Bartoš a poslední pivo v Plzeňce. Tato kniha je pozvánkou k dialogu, který nekončí ani po zavírací hodině. „Civilizace je nepřirozená. Musíme se učit v ní žít každý den znovu. A nejlepší učitelkou je žena, která vám nedovolí dělat ze sebe naprostého blázna.“

Kniha je určena zájemcům o literární dílo básníka (a lékaře-imunologa);který je možná v zahraničí znám, čten a ctěn více než doma v Čechách.Dobře poslouží zejména odborné veřejnosti a studentům bohemistickýchoborů. Po Svozilově Vůli k intelektuální poezii je teprve druhým taktorozsáhlým (knižním) pojednáním o Holubově umělecké tvorbě z pera jediného autora.

Román Odchod bez udání určení kombinuje prvky sci-fi s filozofickými úvahami na toto téma. Hlavní postava Emil Gorecki se snaží najít smysl života, a jako odpojená myšlenková podstata pak pokračuje v alternativním i virtuálním prostoru onoho světa. Román se dotýká témat, jako je víra, izolace a kritika moderní společnosti, která je plná materiálních hodnot a povrchních interakcí. Odpojená myšlenková podstata se cítí zklamaná nejen z Boha, ale i z lidí, kteří podle ní komplikují životy druhých pro vlastní prospěch v chaotickém světě. Dialog mezi postavami, zejména mezi odpojenou Emilovou myšlenkovou podstatou a světle modrou duší, naznačuje, že i na onom světě existují různé vztahy a interakce, které mohou být jak podpůrné, tak zpochybňující. Román vyvolává otázky o víře, existenci a lidské povaze s celou jejich komplexností a mohl by inspirovat k dalšímu zamyšlení nad těmito tématy.

Středověk, časově blíže neurčené období. Století nekonečných válek, politických i náboženských nesvárů, porážek, které přinášejí prospěch a vítězství, na která se doplácí, století slavných vojevůdců i jejich neúspěšných odpůrců. To vše na obzoru všedních příběhů prostých lidí. Krajinou se potulují prchající zoufalci i sveřepí kořistníci, zbytky žoldnéřských vojsk, která za úplatu ochotně mění praporce na žerdích. Hledají střechy k přezimování, odlišit je od loupeživých tlup je obtížné. Však ani ti, kteří na události doplácejí, se nemohou vyhnout činům pomáhajícím přežít. Středem dění je osaměle stojící tvrz, částečně chráněná hlubokými lesy, skalami a rozlehlým močálem, opředeným křivolakými pověstmi. Dědic tvrze svévolně odhazuje krunýř vojenského šatu a vrací se domů. Nachází tvrz v troskách. Dopřává jí novou tvář, soustřeďuje kolem sebe odkudsi prchající, věkově, národnostně i charakterově rozdílné, prahnoucí do teple aspoň dočasného domova. I v odlehlém krajinném zákoutí se na tvrz postupně vkrádá pocit ohrožení. Matoucí zprávy ze světa jsou stejně nespolehlivé jako ti, kteří je přinášejí. Na tvrz přicházejí podezřelí cizinci. Vnášejí neklid, vyvolávají drobné sváry, i na hrdelní činy dochází, vztahy se komplikují, také milostné vzněty či pouhé lehkomyslné hrátky zasévají svá semena. Okolní vesnice, tvrze i objekty rozličného účelu podléhají zkáze, podivné přesuny vojsk jsou předzvěstí dalších nepokojů. Pozornost budí vzdálené noční požáry. Dochází k přímému ohrožení, pán na tvrzi se snaží uchránit obyvatele před přímou konfrontací s možnou přesilou, dává však přednost slovu před mečem. Vysílá zvědy, kontrolující okolí. Nejmladší odchází s konkrétním posláním do vzdálené vsi, která se vzpamatovává z pobytu bezohledných nájezdníků. Krajinou zmítanou přesuny vojsk se komplikovaně vrací s dívkou, která přišla o všechno. Také jim se močál stává svízelnou noční překážkou. V podzimně laděné náruči divoké pahorkaté krajiny spěchají ke tvrzi jako k bezpečnému útočišti…

Zas-klam-bor, kniha od začátku i od konce. Lakonická břitkost knih Tomáše Krále je tentokrát nahrazena hravostí. Nacházíme zde automatický text, líčící platonickou lásku vánku; důkaz, že milostné dopisy lze psát i s ironií; až brutalistní kroniku místa jménem Nedomov. Tři celky, provázané důrazem na imaginaci, jsou dveřmi do dalších místností autorovy mysli. Zasklený vánek. Když vánek podlehne lidskému citu, dějí se nadpozemské věci. Po rubu myšlenek se vydáváme po stopách onoho nevítaného přeběhlíka noci. Skrze rozechvěle tesknící řasy nahlédneme do bdění i spánku, abychom nalezli odpovědi na otázky: Proč se slánka drží pepřenky, odkud se v bytě berou srny, čeho se vánek obává nejvíce? Dopisy klamné lásce. Výstraha i návod budoucím generacím lhářů, vyznavačům magického sexismu a antické ironie, moderním inkubům, všem kolaborantům uvězněným v ghettech touhy, hledícím Medúze tam, kam by čekal málokdo. Každodenní soubor krutostí. Kniha, která chtěla být sama. Urputně. Odsouzená k stání na hlavě. Hněte vlastní začátek. Zlomyslně. Pozřela paginaci. Nesnese nikoho, vlastního autora zejména. Čtenáře viní za své vyviklané zuby. Promlouvá dírami. Kronika naruby. Ubíjí sama sebe na konci vět. A zase ty srny.

Odkud se k Masarykovi dostal koncept demokratické republiky, co jím myslel a proč mu dosud nebyla věnována pozornost? Řada domácích i zahraničních filosofů, historiků, sociologů a politologů zkoumala Masarykův koncept demokracie, nový stát Čechů a Slováků a velkých národnostních menšin, skutečnost, že stát založil filosof, ale koncept demokratické republiky zůstal nepovšimnut. Masarykův koncept měl řadu slabých, ale i silných stránek, diskutovaných nejen domácími, ale i zahraničními interprety, kteří zůstali ve sporu o smysl českých dějin marginalizováni. Kniha zkoumá, co zůstává živé a inspirativní jak v Masarykově koncepci, tak v polemikách Masarykových interpretů a kritiků, nebo v současném liberálním, republikánském, deliberativním i reprezentativním diskurzu. Může být vyzdvižený koncept atraktivnější než ustálená liberální demokracie? Může koncept čelit masivnímu nástupu populismu, nacionalismu a oligarchismu? Může zkoumaný koncept obohatit současný liberálnědemokratický diskurz?

Dramatické, nečernobílé líčení životů, často také poznamenaných tragickým děním, šestnácti významných osobností, které předešly svou dobu, zvrátily zavedené zvyklosti a každá z nich svým způsobem usilovala o zdánlivě nedosažitelné cíle. Bezesporu je lze vnímat jako pilíře nadčasových a všeplatných hodnot. Šestnáct životů, šestnáct lidí, kteří jako poslové světla v hodinách stínů prosvítili své cesty i cesty druhých, aby nakonec svých met dosáhli svrchovaně či aspoň v daných možnostech. Za všechny ostatní, zastoupené v této knize, jmenujme například Jana Amose Komenského, Karla Čapka, sestry Brontëovy, Louise Pasteura či Antoina de Saint-Exupéryho.

Studie otevírá filosofickou reflexi fenoménu soucitu jako jednoho z klíčových pojmů osvícenského myšlení a stěžejního motivu Rousseauovy filosofie. Autorka jej komponuje jako ornament trojího principu: citlivosti a emocí; racionálních schopností a reflexe; a rozmanitých podob sebelásky a lásky k sobě samému. V této struktuře sleduje genealogii soucitu od přirozeného citu přes transformovanou morální dispozici až k jeho druhému životu v moderních interpretacích, včetně jakési zvrácené formy soucitu. Postupně promýšlí jeho etickou, sociální a politickou působnost, stejně jako proměny jeho intenzity a kvality. Studie se pokouší demonstrovat, že soucit není marginálním afektem, nýbrž mnohotvárným fundamentem morálky a společenství, jehož význam zůstává naléhavě aktuální pro pochopení člověk a i možností lidského společenství.

Sbírka přináší znovu hlas mladého autora, jenž kdysi, v časech dospívání, hledal slova pro odpor, smích i tichou útěchu. Verše psané na přelomu šedesátých let nesou stopy školních absurdit, generačního vzdoru i intimních krajinných nálad. Jsou syrové, občas hravě sarkastické, jindy bolestně citlivé – vždy však prodchnuté touhou pojmenovat pravdu, i kdyby měla mít podobu ironického gesta. Poezie zde není jen literárním autorským experimentem, ale i bytostným záznamem doby, kdy psané slovo bylo únikem i zbraní.

Naděje je to, co činí život snesitelnější. Ovšem dokáže být i metlou lidstva, jež člověka ohlupuje a zaslepuje tváří v tvář situaci vtěleného života ve sdíleném světě. A tak lze člověka vymezit též jako animal sperans: živočich doufající. Příspěvky k filosofickým tematizacím naděje u vybraných německých a francouzských filosofů 20. století nemohou, a ani nechtějí dané téma vyčerpat. Zastoupeny jsou kapitoly diskutující téma naděje z teologické i ateistické pozice, ze stanoviska idealistického, materialistického, antropologického i existenciálního. Nešlo opominout pravděpodobně největšího klasika filosofie naděje Ernsta Blocha, jehož hlavní dílo Princip naděje zavazuje k tomu věnovat mu pozornost a představuje patrně centrální pasáž knihy, jež si předsevzala pouze přivádět k zamyšlení nad tím, co pro nás dnes ještě znamená doufat.

V českém kontextu ojedinělá publikace o lékařské etice na pomezí učebnice a krásné literatury umně propojující odbornost, příběhy a hluboké porozumění tématu. Lékařskou etiku autorka představuje jako velmi specifický obor kroužící kolem klíčového pojmu dobrý lékař. Kniha uvádí čtenáře do světa, který nabádá k přemýšlení a nenechává ho lhostejným a nezaujatým. Beletristicky čtivé, někdy provokující, ale hlavně osobní a laskavé podání pojednávaných témat je určitě cenným protipólem v době poznamenané hypertrofií povrchních textů o čemkoliv, zahlcujících především virtuální prostor. A možná, že si čtenář odnese z knihy mnohem více než jenom informace: motivaci k vhledu do svého vlastního života i k pohledu na společnost a skrze to i na příležitost kultivování sebe sama.

Kniha mapuje celek Kierkegaardova myšlení. Především se zevrubně probírají tři stadia lidské existence – estetické, etické a náboženské. Člověk může přecházet z nižšího stadia k vyššímu stadiu, nebo spočinout ve stadiu nižším. Dále se probírají základní pojmy Kierkegaardova myšlení, zejména pojmy niternosti, existence, pravdy, svobody, úzkosti, opakování. Skrze tyto pojmy lze uchopit celek myslitelova díla. Kierkegaard vskutku rozvrhl cestu k existenciálnímu myšení. V knize je ukázána i spjatost tohoto myšlení s vlastní myslitelovou existencí. Cílem je hledání skutečného jedince, realizované existence pokoušející se žít v pravdě. Namísto Hegelovy dialektiky světových dějin Kierkegaard klade důraz na niternost člověka otevírajícího se opravdové víře. Na své cestě životem člověk dosahuje svého cíle, z nicoty svého zoufalství se zvedá k vrcholům života.