Togga

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

V lednu 1969 se na pražském Václavském náměstí zapálil dvacetiletý student Jan Palach. Chtěl tak vyburcovat své spoluobčany, aby se postavili nastupující normalizaci. Ačkoliv na jeho protest i smrt bezprostředně reagovaly statisíce lidí, dalšímu omezování občanských svobod se již zabránit nepodařilo. Od Palachovy doby je tak nasnadě otázka, zda měl jeho čin vůbec smysl, a pokud ano, tak jaký? Sborník Jan Palach. 69 nabízí řadu textů, úvah a dokumentů, které by měly napomoci v hledání odpovědí. Kniha přináší vůbec poprvé nejen detailní historický popis Palachova příběhu a jeho radikálního protestu, ale přibližuje také jeho teologickou, filosofickou i uměleckou reflexi. Podrobně se věnuje rovněž osudům Palachových následovníků i předchůdců v Československu a v dalších státech východního bloku. Součástí knihy je rozsáhlá edice archivních dokumentů a fotografií, které shromáždili během vyšetřování Palachova sebeupálení příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Jedná se většinou o dosud nepublikované materiály. Kniha obsahuje také filmový DVD disk s šesticí dokumentárních a uměleckých snímků, které se k tématu Jana Palacha a jeho činu vztahují. Autoři příspěvků: Michala Benešová, Petr Blažek, Václav Cílek, Patrik Eichler, Tomáš Halík, Ladislav Hejdánek, Jindřich Chalupecký, Veronika Jáchimová, Łukasz Kamiński, Jan Kranát, Jan Kolář, Jiří Lederer, Eva Nachmilnerová, Miloslav Petrusek, Martin C. Putna, Jakub S. Trojan, Tomáš Vilímek, Ilios Yannakakis

Prof. Josef Cibulka (1886-1968) patří bezesporu k nejvýznamnějším osobnostem české uměnovědy. Je autorem četných prací monografických i odborných studií o rozmanitých aspektech výtvarného umění. Svou badatelskou pozornost věnoval všem etapám vývoje umění, což vypovídá o jeho obrovském intelektuálním záběru. Dne 14. prosince roku 2007 se na půdě Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konalo symposium věnované poctě prof. Josefa Cibulky - v pietní předvánoční atmosféře bylo předneseno několik příspěvků, připomínajících z různých úhlů pohledu Cibulkovu osobnost. První část výboru zahrnuje jednak vědecké studie, jednak příspěvky ryze osobní, představující Josefa Cibulku jako člověka. V druhé části pak přetiskujeme ty vybrané Cibulkovi odborné studie, které jsou doposud považovány za navýsost aktuální. Naše reedice má posloužit jako příspěvek k reflexi osobnosti a díla Josefa Cibulky, má být logickým doplněním obrazu uměnovědce, teologa, filozofa, cestovatele, ale především ryzího člověka.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií Fascinace neviditelností . Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Unikátní stavba bývalého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie patří k nejcennějším památkovým objektům v českých zemích a v roce 1995 byla zapsána do Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Reprezentativní publikace, která vzešla z mezinárodní vědecké konference uspořádané v souvislosti s dokončováním jeho náročné renovace, se věnuje dějinám, stavbám i uměleckému vybavení tohoto kláštera. Počátky kláštera v Sedlci, prvního opatství cisterciáckého řádu v Čechách, sahají do až poloviny 12. století. Na konci 13. a v raném 14. století probíhala v Sedlci výstavba monumentálního klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie založeného na katedrálním půdorysu. Sedlecký opat Heidenreich, s jehož jménem je spojen vzestup a zlatý věk kláštera, patřil k vlivným rádcům krále Václava II. a po vymření Přemyslovců se zasloužil o přivedení lucemburského rodu na český královský trůn. Období nového rozkvětu pak zažil klášter na samém konci 17. a v prvních desetiletích 18. století. Přestavbu a obnovu klášterního kostela svěřil tehdejší sedlecký opat Jindřich Snopek architektu G. B. Santinimu, který jí realizoval v jedinečných a originálních formách barokní gotiky a zároveň je autorem přestavby sousední kaple Všech Svatých.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Už první knížata z rodu Přemyslovců položila základy českého státu, uvedla křesťanství do naší země a zařadila český národ do společenství kulturních národů křesťanské Evropy. Vladařské dílo českých knížat a králů sehrálo v následujících staletích namnoze podstatnou úlohu, výrazně se vepsalo do podoby českých zemí i dalších krajin, které čeští panovníci ovládali. Léta Jiřího z Poděbrad a jeho nástupců z jagellonské dynastie - Vladislava a Ludvíka, byla za Alpami v Itálii dobou velkého rozkvětu renesančního umění, velkolepý byl rozmach umělecké tvorby v bohatých městech v Nizozemí. České země tehdy, málo platné, stály na okraji dění, ale Praha měla nakonec i v těchto dobách štěstí. Podobně, jako byl kdysi za Karla IV. do Prahy povolán Petr Parléř, přišel za Vladislava Jagellonského na Pražský hrad Benedikt Ried, jehož dílo nesporně patří k vrcholným projevům architektury té doby v celé střední Evropě. I díky královskému dílu doby jagellonské se Praha i celé české země opět vřadily mezi významná kulturní centra alespoň v rámci střední Evropy. Řada desetiletí, kdy vládli dva králové z rodu Jagellonců - Vladislav a Ludvík, byla v zemích Koruny české obdobím trvalého vzrůstu uměřeného blahobytu, jehož plodem byl i pozoruhodný rozmach stavební činnosti. Značného rozsahu nabyly i objednávky uměleckých děl. Přestože možnosti Jiřího z Poděbrad i Vladislava a Ludvíka Jagellonského byly ve srovnání s jejich předchůdci na českém královském trůně velmi omezené, stalo se královské dílo v českých poměrech znovu velkým vzorem a příkladem. Jemu i stavební a objednavatelské činnosti šlechty je věnován tento svazek.

Kniha představuje čtenářům vývoj analytické filosofie jazyka spíše jako střetávání teoretických projektů než jako střídání doktrín. Objasňuje jejich aspirace, nechává zaznít jejich argumenty a uvádí je do vzájemné polemické konfrontace, do níž přispí vá vlastní kritickou analýzou. Tematický záběr knihy je pozoruhodný: vyložit se skutečným porozuměním tak různorodou látku, jakou představují Fregeho sémantické distinkce, Griceova intencionální sémantika, Davidsonův program v teorii významu nebo teo rie řečových aktů, je v našich podmínkách ojedinělý výkon, za nímž je patrná rozsáhlá badatelská práce i pedagogická zkušenost. Výklad je systematický, ale ne manipulativní; je srozumitelný, ale ne za cenu didaktických zjednodušení, nýbrž zásluhou dů kladnosti a explicitnosti autorových formulací. Kniha významně obohatí bázi, na níž se utváří české analytické filosofické myšlení a nalezne mnohostranné uplatnění ve výuce filosofie.

Je málo známou skutečností, že výtvarník Hans (Jean) Arp (1886-1966) byl rovněž činný na poli básnickém, jeho básnické dílo zabírá úctyhodné tři svazky. Arpova poetická tvorba probíhala povícero v duchu dadaismu, jehož význačným exponentem byl spolu s Maxem Ernstem, Kurtem Schwittersem a svou manželkou Sophie Täuberovou. Ale po druhé světové válce tón jeho básní ztemňuje, humoru ubývá a místo toho Arp vykresluje palčivé, nepříjemné obrazy odcizenosti, vyprázdnění, devastace a nesmyslnosti života. Nejsilnější sbírkou je patrně soubor Sinnende Flammen (Zádumčivé plameny) vydaná v roce 1961.

Kierkegaard nesmí být redukován na úzce zaměřeného myslitele křesťanství. Aby mohl k problému křesťanství přistoupit, stal se myslitelem plnosti možností lidské existence. V předkládané široce pojaté a důsledně provedené interpretaci se tak dostává pozornosti právě pozoruhodné cestě, jíž ke křesťanství jako takovému dospívá Kierkegaard coby autor spolu se svým čtenářem. Tato studie je svébytnou interpretací rozhodujícího úseku Kierkegaardovy filosofie, současně však přispívá k obecnějšímu tématu působnosti filosofického textu, figury čtenáře filosofie, jako i strategie filosofického autorství.

V historickém nahlížení na hudbu se setkáváme s názorem, že dokonalý citový prožitek z hudebního díla má pouze ten, kdo hudbě "rozumí". Atraktivnost a neutuchající zájem o hudební pořady, při nichž je posluchačům rozkrývána specifičnost "hudební řeči" velkých skladatelských osobností, svědčí o tom, že umění chápat a porozumět hudbě různých stylů, žánrů a epoch není doménou jen hudebních profesionálů. Dnes již legendární cykly L. Bernsteina s Newyorskou filharmonií či V. Neumanna s Českou filharmonií jsou reprezentativním typem spojení hudební teorie a praxe na základě analytického výkladu. Předkládaná kniha, v současnosti jediná tohoto zaměření, provází čtenáře srozumitelnou formou širokou problematikou hudební analýzy, jejímž smyslem je v nejobecnějším slova smyslu odhalit, jak je skladba udělána, co je na ní cenné, jedinečné, co vyjadřuje a sděluje.