Togga strana 5 z 15

Výtvarné umění a hudba. Tvar, prostor a čas I/2 – je druhým dílem stejnojmenného čtyřdílného cyklu, jehož záměrem je položit základy komparativního jazyka výtvarného umění a hudby – samozřejmě konkretizovaného na analýze vybraných výtvarných a hudebních děl. Díl I/2 je orientovaný na proměny výtvarného a hudebního jazyka od konce 19. století do konce 20. století s důrazem na razantní kvalitativní proměny výrazových prostředků, výtvarných a kompozičních technik a materiální proměny výtvarného a hudebního jazyka. Proto i celková struktura dílu I/2 je mírně odlišná od dílu I/1, i když také sleduje tvarosloví a gramatiku obou sledovaných uměleckých druhů. Předkládaná kniha – v současnosti u nás jediná tohoto zaměření – je bohatě vybavena barevnými reprodukcemi výtvarných děl a notovými příklady. Její nezbytnou součástí je CD se zvukovými ukázkami a digitální variantou obrazových ukázek v textu.

Po více jak sto letech poprvé do češtiny přeložený text Filosofie jako přísná věda je klíčový pro založení a pozdější zformování Husserlovy fenomenologie. Vznikl narychlo na přelomu roků 1910/11 a šlo o první větší Husserlovu publikaci od vydání Logických zkoumání (1900/01). Fenomenologickou metodu zde vymezuje proti „exaktně vědecké“ naturalistické filosofii na straně jedné a proti populární filosofii světového názoru na straně druhé. Programový a konfrontační charakter Husserlova textu slouží jako nejlepší uvedení do fenomenologie. V tomto textu se též objeví známá maxima „k věcem samým!“, jež platí za bojové heslo nejen husserlovské fenomenologie. Pozoruhodná je shodná situace, ve které se i po sto letech filosofie nachází, kdy na jedné straně čelí „exaktně vědecké“ evoluční psychologii a na straně druhé populární kulturologii a antropologii, jež nejsou nic než dědici filosofie světového názoru.

Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje. Chce-li filosofie mít opět své čtenáře, nemusí se však lacině podbízet banalizacemi nebo podkuřováním módním kulturním úkazům, které zmizí rychleji, než se objevily, a po kterých záhy neštěkne pes. Navzdory zkušeností potvrzované představě, že intelektuál je člověk hovící si v utrpení, ošklivosti, cynismu a sebelítosti, dospívá opravdu filosofické myšlení ke konstatování potřeby lásky, radosti, klidu a smíru jakožto lidskost člověka původně charakterizujících nálad či postojů. Koho se tato zjištění dotýkají, urážejí či rozčilují, právě tomu je určena kniha inspirovaná barokním žánrem „emendací“, tzn. nápravy lidského myšlení. Neboť to jediné, co lze v lidském životě změnit, je smýšlení. Kdo chce měnit svět, sám potřebuje pomoc, která spočívá v lásce a smíru se sebou i svým životem, jež takovému člověku patrně ze všeho nejvíc schází.

Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou. Klást filosofické otázky Martinu Heideggerovi se často však redukuje na (vposled oprávněné) morální a politické ostouzení, obviňování a odmítání bez samotného zabývání se záležitostí jeho myšlení. Nicméně politické pohoršení tak při vší legitimnosti mnohdy slouží pouze jako alibismus maskující skutečnou neochotu či neschopnost zabývat se jeho náročným, a přeci přínosným filosofováním. Když je Heideggerovo myšlení poctivě a kriticky dotazováno „sine ira et studio“, ukazuje se jako produktivní a inspirativní. Mezinárodní kolektiv autorů představuje nové perspektivy, ze kterých recentní badatelský zájem pohlíží na konkrétní aspekty Heideggerova myšlení. Autory jednotlivých kapitol uvádějících Heideggerovo myšlení do konkrétních forem dialogu jednak s jinými dějinnými autoritami, jednak speciálně s novověkou (přírodo)vědou, jsou Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Jakub Marek, Aleš Novák, Peter Trawny a Holger Zaborowski.

Českému čtenáři se překladem Rejchovy učebnice harmonie poprvé dostává do rukou jeden z nejvýznamnějších pramenů hudebních kompozičních nauk první poloviny 19. století – pramen poznání hudební harmonie ještě úzce propojený s aktuálním stavem a požadavky dobové hudební kompozice. Z hlediska autorových vizí do budoucnosti se setkáváme také s typem učebnice, která dávala řadě studentů mocné podněty na jejich umělecké cestě. Mnohý čtenář této knihy si určitě nejednou propojí Rejchovy inovační nápady se jmény Berlioz, Liszt, Gounod, Onslow, Franck, Smetana… Učebnice hudební kompozice, neboli úplné a odůvodněné pojednání o praktické harmonii (Cours de composition musicale ou traité complet et raisonné d´harmonie pratique) patřila v hudební kariéře Antonína Rejchy mezi nejvýznamnější přelomové milníky. Počínaje rokem 1818 se stal pedagogem pařížské konzervatoře a učebnice harmonie vyšla ještě téhož roku. Spis se stal základním výukovým materiálem harmonie jako základního teoretického předmětu v rámci takzvaných kompozičních nauk, v jejichž rámci pak studium pokračovalo výukou kontrapunktu a fugy. Základní pozitivní přínosy Rejchovy práce lze spatřovat v tom, že východiskem výkladu je vždy hudební příklad, přičemž teoretické diskuse jsou zkráceny ve prospěch praktických demonstrací, cvičení k probírané látce jsou navrhována nejenom s ohledem na zvládnutí techniky kompozice, ale vždy současně zohledňují i umělecké zacházení s hudební matérií. Rejcha opakovaně zdůrazňuje, že jeho práce o hudební harmonii souvisí s dobovou kompoziční praxí a v žádném případě nechce patřit k metodám výuky, po jejímž absolvování studenti zjišťují, že skutečná praktická stránka hudební kompozice vůbec nesouvisí s tím, co se do té doby učili.

Je dobře se při četbě ptát, co chtěl básník říci? Jinými slovy – je autor literárního textu garantem jeho významu? A je důležité, aby čtenář onen význam nalezl? Co potom čtenář sám, je pouhým konzumentem daného textu, nebo se i on může stát tak trochu autorem, a text do jisté míry dotvářet? A vůbec, co přesně si lze pod pojmy autor a čtenář představit? Filolog Tomáš Jacko nám předkládá přehled některých nezřídka protichůdných způsobů, jimiž se koncepty autora a čtenáře zaobírají literární teorie a filozofie několika posledních desetiletí. Konstruuje přitom trajektorii určitého souvislého vývoje: ukazuje, že ve dvacátém století se literární teorie odklonila od tradičního pojetí autora, který byl ve vztahu ke svému dílu dosud většinou považován za nedotknutelnou autoritu, a že se do centra zájmu postupně dostává čtenář, dříve obvykle nahlížený jen jako pasivní recipient. Současně Jacko poukazuje na některé epistemologické problémy, které s sebou tento nový vývoj přináší. Nežli pokusem o jednoznačné rozkrytí dané problematiky je tak toto pojednání spíše nabídkou škály různých směrů, jimiž se mohou ubírat naše úvahy nejen o autorovi a čtenáři, ale i o literatuře obecně.

Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před smrtí odešel do poustevny na české straně Šumavy na Dobré vodě, kde 9. října 1045 zemřel. Byl pohřben v klášteře na Břevnově, kde ho uctívali jako světce. Vita s. Guntheri sice není nejstarším pramenem k životu sv. Vintíře, ale je nejdůležitějším svědectvím o jeho břevnovském kultu. Dochovala se jen v jediném středověkém rukopise z osmdesátých let 14. století, nicméně raně novověké edice legendy obsahují její poněkud odlišné znění, které pochází z dnes již ztracených rukopisů. Proto je v této nové edici srovnáno rukopisné znění s textem těchto starobylých edic. K originálnímu latinskému textu je zrcadlově připojen moderní český překlad, který – jako první vůbec – obsahuje také Vintířovy zázraky. Edice je doplněna o dvojjazyčnou (českou a německou) obsáhlou studii o Vintířovi a jeho kultu, a o rukopisném a edičním dochování textu legendy. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.

Kniha Korejská náboženství je výběrem z textů dokladujících vývoj duchovních představ obyvatel Korejského poloostrova od starověku až po současnost. Staletí importů, asimilace i perzekuce jednotlivých náboženských směrů a škol dala v Koreji vzniknout mimořádně pestrému spektru religiózního života, v němž se o přízeň států i jednotlivců ucházely lokální kulty, buddhistické školy, státem podporovaný konfucianismus, nauky o dosažení nesmrtelnosti, chiliastická hnutí, anebo později křesťanství a moderní západní ideologie a jejich korejské podoby. Kniha představuje teoretické texty jednotlivých náboženských směrů a škol, ale i dokumenty ilustrující náboženskou praxi určitých historických období i skupin obyvatelstva. Podoby náboženského života v tradiční Koreji demonstrují dynastické kroniky, šamanské písně, literátské anekdoty, ale mj. i prorocké básně a dětské učebnice. Chronologie textů sleduje proměny náboženství a kultů v období starověkých Tří království, náboženský život nástupnického království Korjo, dlouhé období Čoson, první kontakty se Západem a křesťanskou misii v 18. a 19. století, vznik synkretických kultů na sklonku 19. století i transformaci vnímání náboženství ve 20. století.