Togga strana 4 z 15

Takto myšlen, odkrývá se svět člověku jako událost neskrytosti (ALETHEIA), a nikoli již jako „celek toho, co jest“, nebo jako „skutečnost“, jak explicitně či implicitně předpokládala dosavadní, proto metafysická filosofie. Zčásti objasnit tento, vzdor starobylosti inspirací radikálně nový pohled na svět, zčásti pak vykonat první kroky na takto získané půdě, to je základním úkolem úvah, nesoucích souhrnný titul Cesty k neskrytosti.

Studie je příspěvkem k vyjasnění Heideggerova pojetí metafysiky jako „dějin bytí“ (Geschichte des Seins), a to na základě jednoho z jeho „vůdčích“ slov (Leitworte), totiž prostřednictvím titulu „der Anfang“ – počátek. Heideggerovo určení počátek se snaží pochopit pomocí toho, co autor označuje jako „anfängliches Denken“, tedy cestou sledování počátečního uchopení bytí. Těžiště práce proto spočívá v těch textech, v nichž se Heidegger zabývá mysliteli, které obvykle nazýváme presókratiky a které on sám označuje jako myslitele počátku či myslitele FYSIS. Pro ně je v Heideggerově pohledu charakteristické jisté specifické chápání bytí, které je zásadně odlišné od toho metafysického, ačkoli toto zakládá a je jeho počátkem.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Téma smrti je v západním básnění tématem hojně rozšířeným. Ať jakožto moralizování, nebo jakožto póza - smrt básníky prostě fascinuje a přitahuje. Nejinak tomu je v případě pražského německého básníka Rainer Maria Rilkeho...

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Ve třetím díle studií Časovost a smrtelnost jsou předloženy tři vhledy do Heideggerovy myšlenkové cesty. V prvním se obšírně sleduje a interpretuje Heideggerův pokus o dopracování problematiky Bytí a času (1927) v jeho přednáškách Základní problémy fenomenologie (1927). Zde však Heideggerova fundamentální ontologie začíná narážet na své vlastní meze, což posléze vede k postupné proměně Heideggerova přístupu k otázce souvislosti času a bytí. První výraznou podobu proměny Heideggerova myšlení pak sleduje v základních rysech druhý překládaný vhled, který vychází z Heideggerových Příspěvků k fi losofi i (1936). Třetí vhled pak na základě Heideggerových textů konce 30. a ze 40. let 20. století důsledně interpretuje dosah tohoto jinak promýšleného vztahu bytí a času pro porozumění lidské smrtelnosti a počáteční zřejmosti.

Heslář české avantgardy je kolektivním projektem, jehož cílem je rekonstrukce vybraných stěžejních pojmů a konceptů, které česká umělecká avantgarda zavedla zejména do literatury a výtvarného umění. Čtenář se v knize zpravidla nesetká s hesly věnovanými tradičním uskupením, jednotlivým „ismům“, periodikům či literárněhistorickým a umělecko-historickým kategoriím s jejich historizujícím popisem a výkladem. Jednotlivá hesla jsou především rekonstruktivním výkladem uměleckých konceptů, zohledňujících princip intermediální reflexe, ale také specifických tvůrčích metod a postupů. Jsou proto pojata jako rekonstrukce vzájemných vztahů (text, obraz, hudba, divadlo, film, fotografie) k dobovému vědeckému a kulturně-filozofickému kontextu a k společensko-politickým aktivitám. Texty hesel, rozsahem nesouměrných, cíleně žánrově kolísají mezi retrospektivně pojatou rekonstrukci uměleckokulturního nebo sociokulturního fenoménu a tematizaci problémových a interpretačně založených okruhů. Jednotlivá hesla sledují zejména oblast literatury a výtvarného umění, dotýkají se rovněž sféry divadelního a filmového umění, průběžně si všímají i oblasti architektury a moderní hudby. Oproti dosavadní diskusi a recepci české avantgardy kniha posunuje její počátky do prvního desetiletí 20. století. Vývoj české avantgardy jako skupinového hnuti, jeho programy, estetické koncepty a proměny uměleckých strategii, technik a postupů jsou zde sledovány až do roku 1958.

Monografie se na pozadí otázky fikčnosti literárního díla pokouší představit fenomenologickou perspektivu na literaturu. Kniha je rozdělena do tří částí. První část představuje fenomenologický výklad poetiky V. Šklovského a J. Mukařovského a stanovuje základní směr fenomenologického přístupu k literatuře. Druhá část má formu kritického dialogu (polemika se dotýká především tzv. teorie fikčních světů: B. Doležel, R. Ronenová), na jehož základě autor rozpracovává klíčová témata charakteristická pro současné myšlení o literatuře (psaní, interpretace, reprezentace, "svět literárního díla" ad.). Poslední část pak zúročuje předešlé výklady a v návaznosti na fenomenologii Jana Patočky podává výklad fenoménu fikce a fenoménu literatury.

Výtvarné umění a hudba. Tvar, prostor a čas I/1 - je prvním dílem stejnojmenného čtyřdílného cyklu, jehož záměrem je položit základy komparativního jazyka výtvarného umění a hudby - samozřejmě konkretizovaného na analýze vybraných výtvarných a hudebních děl. Díl I/1 je zaměřený na tvar a jeho vztah k prostoru ve výtvarném umění a k časové struktuře v hudbě od počátků do impresionismu. Předpokládá, že čtenář bude v jednom ze srovnávaných oborů laikem, a proto jej seznamuje s terminologií obou uměleckých druhů a se základy oborového myšlení. Nesleduje - stejně jako ostatní díly cyklu - historický vývoj výtvarného umění a hudby ale typologii, tedy různé způsoby výtvarného a hudebního vyjádření. Díl I/2 - se stejným názvem i podtitulem - bude orientovaný na proměny výtvarného a hudebního jazyka od konce 19. století do konce 20. století s důrazem na razantní kvalitativní proměny výrazových prostředků, výtvarných a kompozičních technik a materiální proměny výtvarného a hudebního jazyka. Proto i celková struktura dílu I/2 bude odlišná od dílu I/1, i když bude také sledovat tvarosloví a gramatiku obou sledovaných uměleckých druhů. Díly II/1 a II/2 - s podtitulem Kompozice, hudební forma a struktura - budou soustřeďovat pozornost na vztah jednotlivých vrstev formální struktury výtvarného a hudebního díla od kompozice a hudební formy k tektonice až po celkovou strukturu, z které umělecké dílo vychází a jejíž je součástí. Předkládaná kniha - v současnosti u nás jediná tohoto zaměření - je bohatě vybavena barevnými reprodukcemi výtvarných děl a notovými příklady. Její nezbytnou součástí je CD se zvukovými ukázkami a digitální variantou obrazových ukázek v textu.

V pozdních textech Émila Benvenista (1902-1976) je patrná snaha najít alternativu k strukturální lingvistice, která svým předmětem činí neosobní jazykový systém. Benveniste klade důraz na samu událost výpovědi, nesoucí jedinečný význam, a na subjektivitu mluvčího, která se ve výpovědi ohlašuje. Tyto snahy v oblasti lingvistiky neunikly pozornosti literárních vědců. Někteří z nich (H. Meschonnic, G. Dessons, S. Martin, Ch. Laplantinová) na základě Benvenistovy jazykovědy rozpracovali a dále rozpracovávají "novou poetiku", nesouměřitelnou jak s premisami literárněvědného strukturalismu, tak s hlavními předpoklady některých post-strukturalistů. Z hlediska "nové poetiky" poezie nenarušuje ani nerealizuje systém básnických norem. Charakteristická je pro ni specifičnost výpovědi a subjektivní hledisko autora, který se v neopakovatelném okamžiku chápe slova. Předkládanou monografii lze číst jako úvod do hlavních témat Benvenistovy lingvistiky a do poetiky Henriho Meschonnika (1932-2009) a Gérarda Dessonse (* 1949), dvou nejvýznamnějších Benvenistových interpretů na poli literární teorie.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev. Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy. O tomto meziválečném období bojů o českou moderní hudbu bude pojednávat druhý díl této knihy.

Druhý titul z pera abstinující alkoholičky: "Mám pro Vás pár příběhů s chutí a vůní alkoholu, které Vás provedou ke šťastným koncům. V mých příbězích opravdu nakonec všechno dobře dopadne - i když naši andělé strážní mívají občas dost bolavá křídla. Sama jsem s malými přestávkami skoro celý rok strávila v pražské Apolinářské léčebně závislostí a jsem za to dnes ráda. Nevěděla jsem si rady s některými nástrahami života, a tak jsem to řešila cestou nejmenšího odporu - tedy alkoholem..."

Kniha se věnuje jednomu z předních filosofů německého idealismu J. G. Fichtovi (1762-1814), zejména jeho stěžejnímu spisu Základ všeho vědosloví a na něj navazujícímu Nárysu vědosloví vlastního. Hlavním úkolem tohoto prvního a historicky nejvlivnějšího podání vědosloví bylo ukázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha", v nichž se Fichte snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodně jednajících a poznávajících bytostech. Prostřednictvím tohoto filosofického postupu Fichte geneticky odvozuje a zdůvodňuje jednotlivé základní podoby naší zkušenosti a rovněž všechny její apriorní složky, kterými jsou např. prostor, čas, substancialita či kauzalita. Ukazuje se přitom, že všechny tyto základní struktury našeho vědomí a sebevědomí jsou vposled vytvářeny obrazotvorností, a Fichte tak mj. podává jednu z jejích nejhlubších a nejinspirativnějších analýz v dějinách evropské filosofie.

Kniha Člověk a strach vychází v edici Andrias, jejímž cílem je přinášet aktuální výsledky antropologického výzkumu na pracovištích Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Nepřímo navazuje na první publikaci ediční řady Evolvendi anthropologicae, kde se diskutoval koncept vývoje v současných antropologických disciplínách. Publikace Člověk a strach se však spíše než na pojetí dalšího vybraného tématu - strachu ve vědeckých oborech - zaměřuje na strach jako fenomén lidské zkušenosti, který metodologicky uchopujeme různými způsoby, přestože jej zakoušíme všichni stejně. Strach je podstatnou emocí zakoušenou všemi jedinci živočišných druhů schopných prožívání. Člověk však prožívá strach v různých odstínech - zná bázeň z budoucnosti, bojí se představ nebo pociťuje obavu z druhých i ze sebe sama. Člověk může svou zkušenost také reflektovat a popisovat. Činí tato možnost lidský strach něčím výjimečným a existuje tak něco takového jako ryze lidský strach? A jak vůbec můžeme strach definovat a zkoumat? Teoretickou odpověď na otázku "Co je strach?" může poskytnout především studium jeho projevů. Autoři předkládané monografie ke strachu přistupovali jako k součásti lidské zkušenosti: na jedné straně jako k příčině, která zkušenost nějak formuje, na druhé straně jako k následku, respektive projevu ve zkušenosti obsaženém a ve zkušenosti také vznikajícím. Strach se projevil coby zajímavé pomezní téma, jehož výzkum ukazuje člověka jakožto součást živočišné říše a zároveň jako bytost přesahující rámec své biologické konstituce.

Studium skladby na středních a vysokých hudebních školách postrádalo do nynější doby učebnici, jež by byla základním textem pro vzdělávání budoucích skladatelů. Tato publikace je myšlenkově velice kompaktním, bohatou empirií podloženým textem a slouží jako kompendium základních okruhů vědomostí, jež by studenti skladby měli ovládat. Systematicky provádí čtenáře látkou od stavby motivu až po hudebně-dramatické koncepce, je doplněna praktickými intermezzy a bohatě vybavena notovými příklady (celkem obsahuje 113 příkladů). Nezanedbatelným přínosem je, že kniha obsahuje nejen pasáže pro budoucí skladatele takzvané vážné hudby, ale i pro autory komponující populární hudbu, pro aranžéry a další zájemce o tento obor