Togga strana 3 z 15

Co může psychoanalýza říci ke smyslu filosofie? Kniha využívá psychoanalytickou metodu k porozumění filosofii a roli filosofa v současném zmateném světě. Jaká je motivace myslitelů, kteří konstruují filosofické obrazy světa? Je filosofie pouze únikem a obranou, nebo může mít také terapeutický význam? Jaký je psychologický rozdíl mezi otcovskou ontologií řádu, mateřskou ontologií domova a předrodičovskou ontologií svobody? Apokalyptická očekávání dnešní zdánlivě bezvýchodné doby doprovází naděje, že se nacházíme uprostřed dějinného předělu takového významu, že má smysl hovořit o změně paradigmatu. Může být změna paradigmatu zrušením vytěsnění a překonáním nezdravého rozdvojení světa i prožitků, anebo filosofii denního snění pouze vystřídá filosofie nočních můr?

Předložená interpretace druhé Nietzscheho Nečasové úvahy O užitku a škodlivosti historie pro život si klade za úkol vyšetřit základ lidského života, který je podle Nietzscheho jednotou času, pocitů a řeči. Protože se výklad orientuje především na vypracování zmíněné jednoty lidského života, není a nemá být úvodem do Nietzscheho myšlení nebo pokusem určit pozici Nečasových úvah v celku myslitelovy tvorby. Náš komentář si nárokuje být filosofickou intepretací stěžejních motivů druhé Nečasové úvahy, konkrétně chce být výkladem poměru lidského života k času, tedy toho, co Nietzsche vypracoval jako souvislost paměti a zapomínání. Záměrem naší studie je vyložit Nietzscheho představu o lidském životě, ale protože je život člověka určen především časem a poněvadž je podle Nietzscheho nadán smyslem pro historii, je jejím záměrem rovněž ukázat, jakým způsobem Nietzsche promýšlí, respektive zakládá čas vzhledem k tomu, jak se každého z nás jako neustálá pomíjivost dotýká.

Předdynastická a Archaická doba byla mnohem významnější etapou v dějinách starého Egypta, než by se na první pohled mohlo zdát. Došlo k završení sjednocovacího procesu země a vzniku státu, jehož stabilita sice byla ještě křehká, ale který vytvořil podmínky pro další rozvoj staroegyptské společnosti. Je však třeba dodat, že šlo o velmi rychlý a dynamický vývoj. Centralizace státní moci kráčela ruku v ruce s vytvářením redistribučního systému a obojí pak s rozvojem písma, kterému v počátečních formativních procesech připadla zvlášť významná role. Vykrystalizovaly a ustálily se také základní náboženské představy o Egyptu jako zemi stvořené uprostřed chaosu bohy a od nich obdařené řádem. Jedinečné postavení krále, boha žijícího na zemi, prostředníka mezi světem lidí a bohů a záruky trvání božského řádu, bylo úhelným a zároveň inspirujícím kamenem společnosti. Dalším významným impulsem k rozvoji umění se staly představy o posmrtném životě a různé pohřební zvyky a obřady. I když svébytné staroegyptské umění vyrůstalo z domácích kořenů, nevyvíjelo se v naprosté izolaci od okolního světa. Už v tomto období existují postupně se množící doklady o kontaktech jak s africkým vnitrozemím, tak s předovýchodní oblastí, jak dokládá např. motiv na noži z Džebel el-Araku. Tyto procesy a celkové společenské prostředí Egypta na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. nejen vytvářely velmi příznivé podmínky k rozvoji umění, ale zároveň umění stimulovaly a ovlivňovaly jeho základní formy. Je v něm patrné hledání a prosazování řádu, vyváženého uspořádání, symetrie a celkové harmonie. Jeho nedílnou součástí bylo pojetí perspektivy, pro umění starého Egypta tak charakteristické. Už v této době byly položeny základy uměleckého kánonu, který přetrval tisíciletí.

CENA ALFRÉDA RADOKA 2011. Vítězné dílo dramatické soutěže o nejlepší českou a slovenskou divadelní hru za rok 2011, postavené na půdorysu absurdního dramatu.

Opožděná pocta neprávem opomíjené umělkyni, významné české výtvarnici a ilustrátorce Olze Čechové (1925-2010). Výběr z intimní lyriky, doprovázený jemnými kresbami z roku 2008 provedla autorka a uzavřela jej vzpomínkami na manžela Čestmíra Kafku (1922-1988), svého celoživotního partnera.

Za více než půl století, které uplynulo od založení Českého (dříve Československého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK v roce 1958 a zahájení jeho činnosti v Egyptě v roce 1960, se českým egyptologům podařilo objevit, prozkoumat, rekonstruovat, zachránit a publikovat velké množství památek, od pravěkých skalních kreseb přes, do té doby neznámé, pyramidy nebo šachtové hroby až po vzácné papyry. Mnohé z těchto památek jsou dnes přístupné mezinárodní veřejnosti na pyramidovém pohřebišti v Abúsíru a v egyptských muzeích v Káhiře, Sakkáře, Asuánu či Port Saidu a nevelký soubor těchto památek získalo i Náprstkovo muzeum, součást Národního muzea v Praze. Vedle vědeckých monografií a článků, pravidelně vydávaných doma i v zahraničí, je česká veřejnost průběžně informována o výsledcích práce českých egyptologů knižně i ve sdělovacích prostředcích. V tomto poměrně pestrém spektru vědecko-populárních publikací dosud chyběla práce, která by naší veřejnosti umožnila bližší pohled na umění starého Egypta prostřednictvím archeologických nálezů pocházejících z českých výzkumů v Egyptě. I když je výběr těchto nálezů ovlivněn charakterem českých archeologických koncesí v Núbii, na memfidském pyramidovém pohřebišti a v Západní poušti, který neumožňuje rovnoměrné zastoupení všech hlavních období dějin starého Egypta, přesto lze nabídnout pestrou paletu památek, od pravěkých skalních obrazů přes doklady uměleckého řemesla až po vrcholná díla reliéfního a sochařského umění. V knize je tak možnost seznámit se aspoň povšechně s principy staroegyptského uměleckého kánonu, vytříbeným uměleckým citem starých Egypťanů, jejich zvláštním pojetím perspektivy, neutuchající inspirací rozmanitostí přírody, hlubokým citem pro materiál či dokonalostí vypracování do nejmenších detailů.

Pojednání o melodii je první učebnicí, kterou Antonín Rejcha sepsal a vydal v Paříži roku 1814. Ačkoli melodie náleží k neodmyslitelným složkám hudebního umění, ve své době Rejchův spis představoval ojedinělou práci na takové téma. Vždyť i na pařížské konzervatoři se v rámci hudebněteoretických disciplín vyučovala pouze harmonie, na niž studenti navazovali studiem kontrapunktu. Rejcha tak musel vytvořit koncepci své nauky o melodii zcela od začátku, takřka bez předchůdců, nicméně s velkou dávkou zkušenosti z dosavadní, v té době již více jak dvacetileté pedagogické činnosti v Hamburku, Vídni a Paříži. Obeznámen s poetikami a zásadami básnického a řečnického umění proslulých francouzských estetiků zkoncipoval teorii umění melodie především na základě jejich vzoru. Rejchovo pojednání tak i v dobovém kontextu obohatilo hudební terminologii o nové výrazy, které si nová tematika vynutila, mnohé klíčové hudební jevy, například sonátovou formu, popsal vůbec jako první a jako učebnice se díky překladům do němčiny, italštiny a angličtiny záhy výrazně rozšířilo prakticky do celého světa. Český čtenář má po bezmála dvou stech letech poprvé příležitost seznámit se s důležitým spisem hudební literatury od autora českého původu, který se od roku 1818 jako pedagog pařížské konzervatoře významně podílel na výchově celé řady vynikajících francouzských skladatelů 19. století. Předložená edice prvního českého překladu Rejchova pojednání o umění melodie je doplněna o poznámky, kterými Carl Czerny v roce 1832 okomentoval vídeňské vydání německého překladu Rejchova Pojednání o melodii.

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Společným tématem této čítanky jsou lidské společnosti ve vztahu k jejich životnímu prostředí na americkém kontinentu. Autoři vybraných textů prezentují jednotlivá témata na základě různých teoretických a metodologických přístupů v rámci sociální a kulturní antropologie. Texty se v prostorovém rozměru vztahují k různým areálům od Arktidy až po Amazonii, v časovém rozměru sahají od prehistorie až po současnost. Spektrum zde nastíněných témat sahá od problematiky adaptace lovců a sběračů v arktických a subarktických oblastech, přes problematiku lidských obětí u Aztéků v pojetí školy kulturního materialismu, či naopak kritiku kulturního materialismu na případě hutteritů, evangelické církve, jejíž stopa v dějinách začala ve střední Evropě a skončila na severoamerických pláních, pojetí "ekologického Indiána", až po studie na současná témata, jakými jsou problematika vztahu ekologie a chudoby, sociální hnutí a ekologický aktivismus ve vztahu k ochraně přírody v Mexiku či Amazonii, nebo hospodaření s vodou v Andách. Kniha obsahuje 13 textů od různých autorů, které byly přeloženy ze zahraničních odborných periodik, a jsou doplněny obsáhlou úvodní studií.

Publikace je výzkumným výstupem autorů, jejichž centrem badatelského zájmu byla problematika narace. Otázky spojené s narací se v poslední době neobjevují pouze v pojednáních literárních teoretiků, ale stále častěji se v souvislosti s narativním přibližováním sociálního (a živého) světa stávají předmětem zkoumání historiků i přírodovědců. Tato kniha vytváří prostor pro potkávání badatelů z různých oborů - filosofie, literární vědy, historie, historické antropologie, sociologií, biologie i genetiky. Tím je podmíněna i různost v jejich pohledech na to, do jaké míry je narace čistě fiktivní badatelskou konstrukcí anebo do jaké míry je konstrukcí, která má svůj více či méně identifikovatelný protějšek ve zkoumané skutečnosti.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory druhého svazku jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Jakub Marek, Aleš Novák, Jaroslav Novotný a Václav Zajíc. Ve svých příspěvcích pokaždé jinak, ale vždy konkrétně dokáží odpovídat na otázky zkoumající živost, životaschopnost, a tedy poctivost dané filosofické pozice, tematizace a práce.

Brody: „Neví sice, jak mu to začalo, ale potřebuje to ještě naposledy otočit, i když už nikdo neposlouchá. Chlápek, který by si vždycky ještě něco dal, i když už ho posílají domů, jenže jak, když má správné klíče, ale zámku nevidět. Hledání běžeckého těla není kniha o něčem. Je to sbírka popůlnočních mailů přespolního běžce, který to naposledy otočil, i když už všichni spali.“

Výpravná obrazová publikace v anglickém jazyce vychází u příležitosti padesátého výročí založení Českého (dříve Československého) egyptologického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Kniha obsahuje historii působení českých egyptologů při záchraně archeologických památek v Núbii pod záštitou UNESCO v roce 1960 před zatopením tamní oblasti po dostavbě Vysoké ausuánské přehrady. Dále dokumentuje práce na českých archeologických koncesích na pyramidovém poli v Abusíru a v Západní poušti. Cenný je kompletní soupis expedicí Českého egyptologického ústavu do Egypta a chronologický přehled egyptských dějin. Vedle historicky hodnotných fotografií z průběhu posledních padesáti let kniha zároveň přináší výběr nejvýznamnějších nálezů z vykopávek českých egyptologů, které budou v průběhu roku 2008 vystaveny v Egyptském muzeu v Káhiře, v Muzeu Núbie v Asuánu a v pražském Lichtenštejnském paláci.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev. Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy.