Togga strana 6 z 15

Kniha se zabývá tématem životních cyklů venkovských poddaných v Čechách v 18. století a rolí ekonomických, demografických a sociálních faktorů při utváření životních osudů lidí. Klade si otázku, nakolik byly životní osudy jednotlivců v rámci tradiční, předprůmyslové společnosti formovány či dotvářeny svobodnou volbou, resp. náhodnými okolnostmi, které vymanily člověka z determinant jeho původu, a nakolik lze za pestrou škálou individuálních osudů vystopovat (sociálně a genderově) typické průběhy života, tzv. životní cykly. Nastíněné otázky autorka zkoumá na vzorku poddanského obyvatelstva severočeského panství Horní Police a opírá se při tom o širokou pramennou základnu, především pak o mimořádně dobře dochované hornopolické poddanské seznamy, jejichž téměř souvislá řada začíná rokem 1709. Velký prostor je věnován výzkumu okolností, které podstatně ovlivňovaly životní osudy jedinců, např. možností obživy, dostupnosti sňatku, role příbuzenství při utváření rodin či rozsahu prostorové a sociální mobility. Při studiu jednotlivých životních etap autorka zaměřuje pozornost na problematiku rozšířenosti a rázu čelední služby (life-cycle servant), okolností vstupu do manželství a zakládání domácností, změn sociálního postavení v průběhu života a okolností odchodu z čela domácnosti. Sledované otázky pak zasazuje do širšího českého a evropského kontextu.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Tato mezioborová studie zkoumá vznik, vzestup a úpadek individualismu, který pojímá jako hlavní rys charakteristický pro západní světonázor. Daniel Shanahan sleduje pojetí lidského já a dochází k závěru, že semeno individualismu neboli „oné soustavy přesvědčení, v níž se člověk jako jednotlivec stává konečným arbitrem pravdy“, bylo zaseto již v civilizacích starověku, kde se subjektivní vědomí objevilo nejdříve, a ukazuje, jak se lidské sebepojetí vyvíjelo na Západě a jak se projevovalo v různých historických podobách: jako „analogon já“ u starých Řeků a Hebrejců, jako „oprávněné já“ u Augustina a v křesťanské éře a konečně jako „plnomocné lidské já“ v moderním věku. Podle Shanahana se v současném selhávání individualismu projevují rostoucí pochybnosti o tom, zda je lidské já vůbec schopno samo určit, co je pravda, a co není. Tyto pochybnosti lze částečně připsat na vrub inherentnímu napětí v epistemologii, která se vztahuje k sobě samé, a částečně také narůstajícímu odcizení mezi jednotlivcem a moderní společností. V závěrečné kapitole Shanahan čerpá z mezikulturních a antropologických výzkumů kultur mimo svět Západu a ukazuje, že k individualistickému paradigmatu existují alternativy, které možná dokonce signalizují příchod nového světonázoru, založeného na uznání vzájemné lidské provázanosti.

Tato kniha organologa Bohuslava Čížka (nar. 1940), emeritního kurátora sbírky hudebních nástrojů v Národním muzeu, navazuje na stejnojmennou publikaci z roku 2010, v níž byl podán ucelený přehled o dochovaných klávesových chordofonech některých vybraných mistrů převážně ze sklonku 18. a z první poloviny 19. století na území České republiky. Zde se prezentují výsledky nového systematického průzkumu, jenž přinesl jednak zjištění dalších nástrojů již dříve pojednaných výrobců, jednak i mnoho dalších klavírů dnes zcela neznámých zhotovitelů, ve snaze o přehled co nejúplnější. Je zde 33 nových hesel klavírníků s celkem 41 křídly a stolovými klavíry, ve větší míře jsou zařazeny i nástroje anonymních stavitelů a tak je tu dohromady prezentováno 82 kladívkových klavírů zjištěných na bezmála šedesáti místech. Vedle jmen známých z první knihy jako Weiss či Weimes, Reysz nebo Stabernak jsou uvedeni další neznámí, respektive zcela zapomenutí výrobci jako Ehlers, Fischer nebo Lautterer z Vídně či pražský Herberth nebo Faulhaber z Loun. Kniha neuvádí žádná nově zjištěná cembala, zato přináší v dodatku soupis všech dochovaných klavichordů na našem území podle autorova průzkumu z minulých dvou desetiletí, jakož i bibliografii jeho prací.

Kolektivní monografie „Krajina jako antropologická čítanka“ obsahuje patnáct odborných studií věnovaných problematice krajiny. Na krajinu jednotlivé příspěvky nahlížejí z různých úhlů, které spojuje jednotný antropologický diskurs. Ústředním tématem je vztah člověka a krajiny. Knihu tvoří příspěvky antropologů, urbanistů, etnologů, architektů a historiků, které doplňuje stať archeologická. Autoři vybraných textů prezentují jednotlivá témata na základě různých metodologických a teoretických přístupů v rámci sociální a kulturní antropologie. Vedle úvodních textů obsahuje kniha specializované studie, které jsou rozděleny do čtyř okruhů – částí knihy. Kniha je druhým svazkem edice STEAM. Autoři: Tereza Blažková, Pavel Bolina, Tomáš Boukal, Petra Červinková, Hana Daňková, Petr Gibas, Milan Hlinomaz, Martin Charvát, Josef Kadeřábek, Tomáš Klimek, Václav Kozina, Milan Kuchařík, Robert Kulmiński, Karolína Pauknerová, Zuzana Skořepová, Miloš Sládek, Lukáš Vacek, Martin Veselý, Jan Vtípil O edici: Steam, anglicky pára, parní nebo třeba také plnou parou vpřed. Všechny uvedené významy splňují představy nakladatele i editorů o charakteru a smyslu nové edice odborné literatury. Budeme usilovat o to, aby edice Steam sloužila k publikaci odborných prací o „věku páry“ a „věku parních strojů“. Tedy o době průmyslové revoluce, industrializace a v nejširším slova smyslu o věku komplexní modernizace. O dlouhých desetiletích 2. poloviny 18., 19. a prvé poloviny 20. století, kdy byly pokládány základy moderní městské industriální civilizace. Civilizace, v níž žijeme dodnes, na kterou jsme hrdí, ale s níž si také někdy nevíme rady. Takže: plnou parou vpřed!

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Publikace sleduje proměnu vzájemného vztahu dvou na první pohled nesourodých, v mnohém ohledu dokonce protichůdných či zdánlivě konkurenčních jevů – lesa a průmyslu. Ve více než deseti kapitolách přibližuje zájemci pestrou škálu oboustranně se ovlivňujícího poměru lesa a rodícího se průmyslu. Nastiňuje tak nejen nejrůznější proměny jejich vzájemné interakce, k nimž došlo při postupné industrializaci českých zemích, ale v mnoha případech pojímá vzájemný vztah obou zdánlivých protipólů i mnohem šířeji – v souvztažnosti k průběhu celého rozsáhlého modernizačního procesu, chápaného ve smyslu komplexní transformace naší novodobé společnosti. Autoři: Tereza Blažková, Přemysl Bobek, Pavel Dufek, Tatiana Figurová, Martin Golec, Jitka Jonová, Kristýna Kaucká, Václav Matoušek, Nina Milotová, Jan Pařez, Jiří Woitsch,

Korunovace ruského cara Mikuláše II. v roce 1896 se zúčastnily dvě známé postavy korejských dějin – králův příbuzný Min Jonghwan (1861–1905) a budoucí vůdce Klubu nezávislosti Jun Čchiho (1864–945). Jejich cesta byla první korejskou oficiální misí po navázání diplomatických styků s Ruskem, k němuž došlo v roce 1884, a byla podbarvena kuriózní situací pobytu krále Kodžonga na ruském vyslanectví v Soulu. Korejský panovník a dvůr tehdy považovali Rusko za svého přítele ve smyslu staršího konceptu „sloužit velkému“. Mise do Ruska byla přesto pouhou diplomatickou rutinou a určitě by se stala jen první z dlouhé řady korejských cest, kdyby si její protagonisté nevedli deníky, které byly zpřístupněny a vydány v 70. letech 20. století. Tato kniha přináší plný překlad Min Jonghwanova Häčchončchubom (Moře, nebe, podzim a cesta) a adekvátní části Jun Čchihoových Deníků – Jun Čchiho ilgi. Oba texty jsou jistě poutavé samy o sobě, v sesazené podobě však vyniknou rozdílné povahy, názory a vidění jejich pisatelů a mnohé další paradoxy. Min Jonghwan a Jun Čchiho měli pro své setkání s Ruskem zcela odlišné předpoklady. První nebyl nikdy za hranicemi Asie, druhý studoval v USA. Ani jeden z nich nebyl výrazný myslitel, diplomat či člověk, který by dokázal překročit svá omezení. Jsou to ovšem také dva lidé vyslaní na oficiální cestu v době, kdy už nezávislost Koreje nebylo možné zachovat. V roce 1896 bylo o osudu země rozhodnuto. Čína byla po prohrané válce s Japonskem mimo hru a Rusko na svou porážku od Japonska teprve čekalo. Velká Británie a Spojené státy svůj vliv v Koreji vyměnily s Japonskem za územní nároky v Číně, resp. na Filipínách. Min Jonghwan, v deníku klidný a zdánlivě netečný, reagoval na konec korejské samostatnosti a podpis protektorátní smlouvy v roce 1905 tak, že napsal vášnivý list svému národu a spáchal sebevraždu. Jun Čchiho, na cestě po Rusku lamentující nad osudem národa, s Japonci nakonec spolupracoval.