Togga strana 7 z 15

Tři studie k problematice naladění (Befindlichkeit, Stimmung) ve filosofii Martina Heideggera. J. Novotný sleduje v první studii místo, pojetí a především založení naladění ve fundamentální ontologii. Usiluje o pochopení a vyložení toho, co je zde míněno naladěním jako takovým a jak náleží do celku výkladu lidského pobytu (Dasein). Pokouší se přitom domyslet a dovést do krajnosti jisté ohledy tohoto motivu, a to zvláště v souvislosti s řečí, konečností a časovostí. Ve druhé studii sleduje M. Pětová na základě Heideggerovy programové přednášky Vom Wesen der Wahrheit proměnu chápání naladění v souvislosti s koncepcí existence na bázi neskrytosti (ALÉTHEIA). Ve třetí studii rozvíjí L. Benyovszky motiv „posvátného bolu“ (heilige Schmerz), jímž fundamentálně-ontologická analýza naladění přerůstá v explicitní myšlení neskrytosti.

Publikace předkládá dosud nejpodrobnější rekonstrukci šíření západní, tibetobarmské, větve sinotibetských jazyků, která je založena na nových archeologických zjištěních. Původ sinotibetské rodiny je na základě kombinace lingvistických a archeologických poznatků hledán mezi neolitickými pěstiteli prosa na středním toku Žluté řeky. Archeologicky zachytitelné posuny neolitických skupin z této oblasti směrem na čínský severozápad jsou pak interpretovány v rámci obecnější teorie spojující formování a šíření velkých jazykových rodin s přechodem k zemědělskému způsobu obživy. Podstatná část práce se zabývá prehistorickým vývojem na severozápadě Číny, přičemž je zdůrazněna jeho dlouhodobá kontinuita a stále výraznější odlišnosti tamních kultur od východnějších oblastí. To naznačuje, že v popsaném období se na severozápadě formovala i jazyková odlišnost tibetobarmských členů sinotibetské rodiny od jejich východnějších sousedů. Pozornost je zároveň věnována postupnému formování smíšeného způsobu obživy kombinujícího pastevecký chov zvířat s pěstováním nových druhů obilnin, převzatých pravděpodobně ze západu, především ječmene odolného vůči chladu. Je ukázáno, že tento způsob obživy umožnil šíření severozápadních populací do horských oblastí, kde dodnes nacházíme tibetobarmská etnika žijící analogickým způsobem.

Koncert G dur pro hoboj, smyčce a basso continuo od Antonína Reichenauera (c. 1694–1730), který vychází tiskem vůbec poprvé, patří mezi významné a vzácné památky instrumentální tvorby českých skladatelů pozdního baroka. Dílo vzniklo patrně ve 20. letech 18. století pro kapelu hraběte Václava Morzina, pro něhož Reichenauer v té době pracoval. Tento ansámbl patřil mezi nejlepší kapely v českých zemích té doby a jako "Maestro di Musica in Italia" pro něj komponoval samotný Antonio Vivaldi, jenž Morzinovi dedikoval i sbírku koncertů op. 8 se slavnými "Le quattro stagioni". Rovněž na skladatelském rukopisu Koncertu G dur je patrný přímý vliv Vivaldiho hudby. Kritickou edici připravil hudební historik a interpret Lukáš M. Vytlačil tak, aby uspokojila badatelskou veřejnost a zároveň vyhovovala potřebám hudebníků. Partitura je proto doplněna o české a anglické komentáře, kompletní faksimile drážďanského opisu, který byl předlohou vydání, a instrumentální party. Koncert je možné bez nutnosti transpozice hrát také na příčnou flétnu.

Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo-francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.

Hlavním cílem této knihy je navržení tranzitivně-topologického modelu fenomenologie, vhodného pro deskripci spletitých fenoménů a výklad vztahu člověka k jejich spletitosti. Spletité fenomény se „jeví” tak, že zároveň zahrnují toho, komu se „jeví”. Tak vytvářejí komplikovanou vztahovou strukturu, která ovšem charakterizuje většinu prožitků člověka na počátku 21. století. Východiskem navrhovaného modelu je výklad spletité fenomenality jako specifické oblasti a uznání metodické priority spleti. Orientace člověka v komplikované době a nalezení místa v ní, je totiž nutné spojit s přijetím komplikovanosti jako výchozího hlediska myšlení. Doprovodným cílem je předvedení fenomenologie jako filosofické disciplíny, jež uvažuje skopicky s důrazem na tranzitivitu a lokalizaci. V tomto kontextu je tato kniha také metodologickou sebereflexí fenomenologie ve chvíli debat o její naturalizaci či pokusů o její banalizaci ze strany nově probuzeného spekulativního realismu.

Co mají společného některé budoucí události, kvantový mikrosvět a vágní jevy, jako je plynulý přechod mezi barvami? Všechny tyto oblasti sdílejí nějaký druh nevymezenosti, neurčitosti. Budoucnost není zcela dána. V kvantovém mikrosvětě nejsou přesně určeny hodnoty některých veličin. Přechod od červené barvy k oranžové není v barevném spektru přesně ohraničen. Uvedené neurčitosti čili neúplnost předmětné oblasti se promítá do logiky jazyka, jímž ji popisujeme. Zdá se, že výroky o ní nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Má tato neúplnost také vliv na pravidla logiky? Má­-li, existuje pro neúplné domény jiná logika než klasická? Znamená to, že pravdy logiky nejsou nutné, nýbrž nahodilé? Tato studie z oboru aplikované filozofické logiky hledá odpovědi a zkoumá, nakolik se mění logika výroků o neurčitých doménách v porovnání s logikou výroků, které popisují zcela určitý svět. Kniha je určena filozofům, logikům, lingvistům a všem, koho zajímá vztah logiky a skutečnosti.

V posledních zhruba dvaceti letech sílí varovná až panická tónina politicko-mediálního diskurzu, která – byť v podstatě nevyřčeně – operuje s představou hluboce dysfunkčního stavu veřejné diskuze a oslabení, či snad dokonce ochromení možností demokratického rozhodování. Konstitutivním rysem tohoto výkladu současné situace je právě zmíněná nesmiřitelná polarizace (a neochota se angažovat). Předkládaná publikace Mediální smrt konsenzu si tuto tóninu nesmiřitelné polarizace bere jako výchozí polohu svého kriticko-analytického přístupu a snaží se ji podrobit detailnějšímu rozboru. Platí-li teze o (nesmiřitelné) polarizaci, pak se nabízí otázka, jak je tato polarizace traktována (posilována či oslabována) samotnými médii. Většina úvah na toto téma má povahu velmi obecnou a mediální produkci chápe jako „hyperobjekt“, který není možné nahlédnout vcelku, ale jen rozfázovaně, po částech, neúplně. Autorský tým na toto omezení přistoupil a snaží se postihnout, jak se nesmiřitelná polarizace (pokud existuje) projevuje v médiu navýsost konsenzuálním svou masově konzumní podstatou, v televizi.

Řízení neziskovky je zcela specifickým druhem svobodného umění – jedná se o manažerský desetiboj, kterému se řídící pracovník musí věnovat prakticky denně. Počet neziskovek v ČR každoročně roste. Mnohé z existujících organizací se profesionalizují. Hospodaří s vyššími rozpočty, zaměstnávají více pracovníků, uzavírají široká partnerství, komunikují a rozhodují ve virtuálním světě, staví před sebe obtížnější úkoly. Důsledkem těchto změn jsou neustále rostoucí nároky na jedince odpovědné jak za správu, tak za řízení. Znalosti a dovednosti, které stačily před několika lety, rychle zastarávají a musí být nahrazovány novými. Účelem této knihy je pomoci manažerům neziskovek při rozhodování. Základem správných rozhodnutí je porozumění situaci a možnostem jejího řešení. Tato publikace obsahuje obojí – popisy 60 problémových situací a 180 doporučení vedoucích k jejich řešení. Pět autorů, 11 kreseb Mirka Kemela a 24 fotografií Jindřicha Štreita – to je Krabička poslední záchrany pro neziskové organizace.

Studie "Jest duše cizinkou na této zemi" sleduje Heideggerovo chápání odloučenosti (Abgeschiedenheit), s cílem přiměřeně položit a zodpovědět otázku po vztahu toho myšlení (Denken), které se nás v pozdní fázi svého života Heidegger pokouší znovu naučit, k problému bohů, božství a křesťanství. Studie proto zprvu objasňuje, co pro Heideggera znamená, že zkušenost (Er-fahrung) je cesta (Weg). Odloučenost pak představuje jako stezku (Pfad) na této cestě, jako stezku posvátnou duchovní nocí (heilige Nacht), stezku, jež nás přivádí k posvátnu (das Heilige). Studie tak sleduje vazby Heideggerova myšlení na staré německé mystiky, myšlení Schillerovo a Goethovo a na básnění Hölderlinovo a Traklovo. Postupně čtenáři ukazuje, že Heideggerovo myšlení, jakkoli není křesťanské, pobožné, či naopak bezbožné, je nutně vnitřně bohabojné (fromm).