Togga strana 7 z 19

Studium středověkého a novověkého vojenství, konfliktů a polních opevnění je v několika posledních desetiletích jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících oborů v Čechách. Předkládaná monografie shrnuje převážně novější výzkumy téměř dvou desítek badatelů a je zaměřena na období novověku. Jak už naznačuje její název, přístup autorů k tématu je mezioborový, i když v mnoha ohledech vychází především z poznatků archeologie, které kombinuje s historickými prameny a výsledky přírodních a technických věd. Větší část příspěvků se věnuje událostem třicetileté války, stranou však nezůstaly ani mladší vojenské konflikty, od sedmileté války přes válku o bavorské dědictví až do prusko-rakouské války z roku 1866. Téměř všechny analyzují především různá bojiště, polní opevnění a prameny hmotné povahy, pouze jedna je zaměřena na poznání vojenských táborů očima vojenských příruček.

Jak funguje demokracie v Malajsii? Tato monografie jako první v českém prostředí přináší rozsáhlou analýzu volebních a politických jevů odehrávajících se v malajsijské politice. Malajsie prošla do získání své nezávislosti v roce 1957 koloniální nadvládou Portugalska, Nizozemska a Velké Británie. V následujícím složitém období historického vývoje více než šedesátileté nezávislosti se autor zaměřuje na změny v chápání demokracie a naplňování jejích principů optikou ministerského předsedy, což doplňuje o soudobý pohled na politické hodnoty ze strany obyvatel. V rámci analýzy poukazuje kniha na proměny a nepravidelnosti ve volebních výsledcích, které jsou způsobené jak federativním členěním Malajsie, tak zároveň rasovým a náboženským rozložením napříč státy. Autor čtenáře provede nejen teoretickými podklady a charakteristikami volebních pravidel, nýbrž i reálným průběhem volebního procesu. Publikace se snaží přiblížit pestrost volební monarchie také českému publiku, protože Malajsie si s ohledem na zásadní specifika volební politiky, a to nejen v porovnání s Evropou, ale i se zbytkem Dálného východu, větší pozornost rozhodně zaslouží.

Kniha Sémiotické marginálie nabízí čtenáři pohled na několik vybraných témat z oblasti logiky, obecné teorie representace, teorie umění a sociální filosofie, které spojuje společný zájem autorů o teorii znaku v jejích různých tradicích, intepretacích a modifikacích. Kniha se skládá z kapitol exegeticky komentujících vznik sémiotiky v díle C. S. Peirce, z polemických studií kritizujících filosofickou recepci Peircovy sémiotiky u dalších autorů (J. Derrida) a textů ukazujících teorii znaku jakožto koncept otevírající další interpretační horizonty a souvislosti: jako je post­-sémiologicky uchopená problematika rámu v estetice, marginalizace subjektu v postkoloniálním myšlení, či znaková konstrukce duševní poruchy. Kniha je tak pokusem na předložené analýze menšinových problémů poskytnout čtenáři vhled do širokého pole možností, které sémiotické perspektiva nabízí.

Kniha Sémiotické marginálie nabízí čtenáři pohled na několik vybraných témat z oblasti logiky, obecné teorie representace, teorie umění a sociální filosofie, které spojuje společný zájem autorů o teorii znaku v jejích různých tradicích, intepretacích a modifikacích. Kniha se skládá z kapitol exegeticky komentujících vznik sémiotiky v díle C. S. Peirce, z polemických studií kritizujících filosofickou recepci Peircovy sémiotiky u dalších autorů (J. Derrida) a textů ukazujících teorii znaku jakožto koncept otevírající další interpretační horizonty a souvislosti: jako je post­-sémiologicky uchopená problematika rámu v estetice, marginalizace subjektu v postkoloniálním myšlení, či znaková konstrukce duševní poruchy. Kniha je tak pokusem na předložené analýze menšinových problémů poskytnout čtenáři vhled do širokého pole možností, které sémiotické perspektiva nabízí.

Tato kniha je souborem sto osmi příspěvků vytvořených na základě zpráv, které v roce 1917 vydával olomoucký katolicky orientovaný deník Našinec. Tak pravil Našinec se nevěnuje dění první světové války, ale jeho vlivu na společnost, dobovým zajímavostem a událostem, jež českou veřejnost bavily či pobuřovaly. Příspěvky doprovází faksimile originálních článků a inzerátů, zhotovené Vědeckou knihovnou v Olomouci, které společně s texty vytváří tematické celky. Příspěvky byly původně určeny pro rubriku Stalo se před sto lety vysílanou Českým rozhlasem Olomouc.

Studium a práce v oboru filosofie je jednou z celoživotních dominant Karla Pexidra. Jeho filosofické myšlenky a přístupy mohly být ovšem veřejně uplatňovány až po roce 1989, kdy odpadla ideologická blokáda ze strany bývalého komunistického režimu. V letech 1993 až 1999 působil autor v oboru filosofie na Západočeské univerzitě v Plzni. Vydal celkem včetně nynější knihy Bytí deset filosofických publikací se zaměřením na zásadní otázky světové filosofie. Od filosofických úvah a jejich dalšího vývoje Karel Pexidr neočekává nalezení jakéhosi závěrečného receptu na vyřešení filosofických problémů ty jsou od filosofie neodlučitelné a filosofické uvažování na nich vlastně spočívá , nýbrž zaměřuje se na nalézání, objasňování, vysvětlování a vyhodnocování příčin a okolností, za nichž tyto problémy vznikají. Klíčovou filosofickou disciplínou je proto v jeho očích nauka o poznání (epistemologie, gnozeologie), která však nemá být rozvíjena bez přihlížení ke konkrétním faktům zjišťovaným vědami. Těmi jsou jmenovitě psychologie (ohledně vlastností lidského subjektu) a přírodní vědy (ohledně vlastností hmotné skutečnosti). Návaznost na oba tyto aspekty je zřejmá z jiných Pexidrových publikací (např. Psychologie a gnozeologie či Kosmologie z pohledu filosofa) a je patrná i z výkladů v nyní vydávané knize Bytí.

Tato kniha se v širším kontextu věnuje největší současné severomexické indiánské skupině Tarahumarům. Autor ji rozdělil do tří částí, v nichž se nejprve snaží o zachycení geneze Tarahumarů a některých dalších indiánských skupin severního Mexika od prehistorických dob do příchodu prvních španělských conquistadorů a misionářů. Druhá část se zaměřuje na některé teoretické pojmy jako etnická, sociální a kulturní identita, indigenismus, vnitřní kolonialismus aj. Třetí část je nejrozsáhlejší a je výsledkem autorova etnografického a archivního výzkumu mezi Tarahumary v letech 1992, 1996 a 2001. Po demografickém úvodu se autor zabývá sociálně adaptivními mechanismy, které se zde vytvářely od koloniální doby: rituálním kmotrovstvím jako formou udržování sociálních a interetnických hranic, ejidem jako moderním typem closed corporate community a nakonec analyzuje Ejido Munerachi jako adaptivní (socioekologický) areál typu región de refugio a ukazuje na možné konsekvence, k nimž by mohlo dojít, pokud by z tarahumarské každodennosti zmizely některé prehispánské kulturní rysy. Dochází k závěru, že jsou to především intraetnické nebo intraejidální sociálně adaptivní mechanismy, které více determinují budoucnost takového společenství, jako je Ejido Munerachi, než jeho tradiční kulturní opory, ať jsou jakkoli staré.

Předkládaná monografie představuje zajímavou a v českém prostředí originální přehledovou studii, která se velmi podrobně věnuje vývoji a hlavním charakteristikám voleb do Evropského parlamentu. Pozornost je přitom věnována třem klíčovým aspektům této problematiky, jimiž jsou: shrnutí vývoje diskusí o nastavení volebních pravidel a analýza jejich stávající podoby, analýza složení Evropského parlamentu z hlediska teritoriální reprezentace (ve smyslu velikosti zastoupení členských zemí Unie v Evropském parlamentu) a představení aktuální diskuse o možnosti zavedení nadnárodních kandidátních listin v rámci společného volebního obvodu pro volbu části poslanců Evropského parlamentu. Kniha je sepsána přehledně a srozumitelně, a to jak z hlediska struktury, tak z hlediska jazyka a argumentace. Může tak sloužit nejen odborné veřejnosti či jako studijní literatura, ale také jako příručka pro novináře, politiky a všechny další, kteří se o problematiku evropských voleb blíže zajímají.

Pozitivní a negativní slova tvoří základ etiky i politiky: v etice se na zápornosti etických slov (vražda) všichni shodnou, v politice naopak polarita slov vede ke sporům a nedorozumění. Proč tomu tak je? O slovech začínáme mluvit, když si přestáváme rozumět. Jsou to pro nás nástroje porozumění a sociální interakce. Pomáhají nám vytvářet vztahy k ostatním lidem a dávat jim najevo naše rozhodnutí, třeba když někomu něco slíbíme nebo se představíme. Umožňují nám ale také lhát a podvádět, a následně takové činy odsuzovat. Ovšem odsuzování či chválení vyžadují dva zvláštní druhy slov, slova negativní a pozitivní. Na odsouzení některých činů se všichni mluvčí shodnou, například lži či vraždy, a tyto činy pak tvoří díky své univerzální hodnotovosti základ etiky celého jazykového společenství. Na hodnotě jiných slov se však mluvčí neshodnou, a ty pak vyjadřují politické postoje mluvčích. Z nástroje porozumění se zde slova stávají nástroji vymezení se, nepochopení a verbální agrese: národ, rasismus, uprchlík, čmoud, Havel, Zeman, atp. Přestože je polarita těchto slov selektivní a omezená na některé mluvčí, je také motivována morálním přesvědčením. Rozsah a dosah politických slov se v jednom jazyce v čase neustále proměňuje a při pohledu do minulosti můžeme tak sledovat vzestup a pád jednotlivých normativních pojmů. Můžeme také procvičovat svou trpělivost a snažit se pochopit morální motivaci, která vedla naše předky ke konání, které dnes vnímáme jako perzekuci určitých skupin lidí. Možná nám to pomůže uznat, že i my se asi dopouštíme něčeho podobného v jejich očích, nebo v očích našich potomků. Stejné poučení nabízí pohled do jazyků jiných kultur, jejichž normativní pojmy jsou taktéž motivovány morálně, ale často úplně jinak, než ty naše. Přímý překlad je tak sice vyloučen, ale snaha o empatické porozumění nikoliv.

Během 17. století se zásadně proměnily představy o povaze a velikosti univerza. Relativně malý geocentrický kosmos novověká věda nahradila nepředstavitelně velkým vesmírem, v němž byla odstraněna teleologie přírody i hierarchie fyzikální vznešenosti. Změnily se názory na velikost i význam a postavení Země ve vesmíru. Odhady vzdálenosti nejbližších hvězd se během 17. století zvětšily milionkrát. Tato kniha se snaží představit, jaké důsledky měly tyto nové koncepce pro uvažování o postavení člověka v tak velkém vesmíru. Člověk přestal být chápán jako ústřední prvek kosmu, k němuž se všechno upíná. Barokní vědci považovali za ústřední prvek nezměrného univerza Boha, jehož atributy se podle nich odrážejí v uspořádání vesmíru. Člověk jakožto racionální bytost zůstává privilegovaným stvořením, protože díky svému poznání dokáže v materiálním vesmíru rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Podobné chvály Boha jsou schopné i další racionální bytosti obývající vesmír. Novověký člověk tak není ztracen v nezměrném kosmu. Ve skutečnosti vesmír kypí racionálním životem, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není děsivou prázdnotou, ale představuje především poznávací výzvu a probouzí v lidech a dalších bytostech zvědavost, která vede k rozšiřování vědeckého poznání a popření omylů. Poznávaní vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení v něm tedy nebylo šokem a nevyvolávalo zděšení. Ve skutečnosti bylo pochopení lidské nepatrnosti ve vesmíru vykládáno jako osvobození člověka ze zajetí sebestředných předsudků a naivních pověr.

Kancionál vydaný pro potřeby Evangelické církve augsburského vyznání v České republice. Navazuje nejen na bohaté dědictví hymnologického odkazu Reformace, ale i křesťanské písňové hudby v širokém kontextu. Obsahuje 494 písní a liturgických zpěvů, které pocházejí z doby od středověku až do počátku 21. století a pokrývají potřeby celého církevního roku, stejně jako významné události církve. Textová část obsahuje například nový překlad Malého katechismu Martina Luthera či modlitby. Orientaci v repertoáru usnadňují čtyři rejstříky - abecední, žalmový, jmenný a také rejstřík písní podle jejich funkce, který podchycuje alternativní možnosti využití mnoha písní.

Rozsahem nevelká, ale obsahem nabitá a na nejvyšší technické úrovni zpracovaná publikace je příkladem atypické výtvarné monografie, která není jenom prezentací výtvarníka Petra Faltuse a jeho nejnovějších pastelů, ale doplněním o jedinečné texty Karla Steigerwalda se stává plnohodnotnou knihou určenou nejenom k pouhému prohlédnutí. Dílo vzniklo opačným postupem, než je obvyklé: nejdříve vzniklo 53 kreseb a až posléze je patafyzickými povídkami "ilustroval" či "animoval" autor textu. Kniha je živoucím organismem, její obsah se přelévá z roviny výtvarné do literární a zase zpět, jedno se navzájem doplňuje s druhým a příslibem neobyčejného zážitku je také hmatový prvek na obálce... Ale nejpodstatnějším aspektem, jenž autoři zdůrazňují při každé příležitosti, je ten, že kniha vznikala a mohla vzniknout pouze za předpokladu vzájemného a obohacujícícho přátelství všech zúčastněných i jejich partnerů, potomků a domácích či jiných zvířat.

Řízení neziskovky je zcela specifickým druhem svobodného umění jedná se o manažerský desetiboj, kterému se řídící pracovník musí věnovat denně. Počet neziskovek v ČR každoročně roste. Mnohé z existujících organizací se profesionalizují. Hospodaří s vyššími rozpočty, zaměstnávají více pracovníků, uzavírají široká partnerství, komunikují a rozhodují ve virtuálním světě, staví před sebe obtížnější úkoly. Důsledkem těchto změn jsou neustále rostoucí nároky na jedince odpovědné jak za správu, tak za řízení. Znalosti a dovednosti, které stačily před několika lety, rychle zastarávají a musí být nahrazovány novými. Účelem této knihy je pomoci manažerům neziskovek při rozhodování. Základem správných rozhodnutí je porozumění situaci a možnostem jejího řešení. Tato publikace obsahuje obojí popisy 90 problémových situací a 270 doporučení k jejich řešení. Osm autorů, 17 kreseb Mirka Kemela a 32 fotografií Jindřicha Štreita to je druhé, rozšířené vydání Krabičky poslední záchrany pro neziskové organizace.

Vladimíra Kučeru jsem znal ještě dříve, než jsem ho poznal. Četl jsem v časech předlistopadových sloupky nějakého Ladislava Kučírka, tuším, že v Mladé frontě. Všem jsem v tehdejší bídě psaného slova říkal: Toho čtěte, ten je dobrej. Dobrej? Dobře psal, nelhal, a kdo chtěl, rozuměl i tomu, co tam černé na bílém napsáno nebylo. () Pak jsem už četl Vladimíra Kučeru jako Vladimíra Kučeru. Ti dva Kučerové, před- a polistopadový, se mně spojili v jednoho chlapíka až později. () Píše pořád jaksi požižkovsku. Kdo ví, starý Žižkov už je prý pryč, jakýsi nový vyrůstá a stojí to prý za to, ale zůstává tu cosi jako žižkovský pohled na Prahu, na svět. Žižkov, město nad městem i pod městem Prahou. Píše třeba: Na nás si nepřijdete; my se nenecháme opít rohlíkem; my víme své; my se s ničím, zejména ne se slovy, nepáráme. Co na srdci, to na jazyku. Kučera si své odpovědi v těchto komentářích opravdu odpracoval. Celoživotním tázáním. Takže tedy: Toho čtěte, ten nelže a dobře píše. Jinak než ostatní. Jeho slova a jeho věty někdy až bolí. Jsou to totiž slova do mozku srdce a do srdce mozku jestli to taky v sobě tak máte. Jako mladík Kučírek a muž české publicistiky Vladimír Kučera.

Odborná monografie Dekonstrukce podpisu soustřeďuje pozornost na podpis jako na frekventované médium, které bylo dosud jen málo prozkoumané v oblasti filosofie, sémiotiky a mediálních studií. Cílem výzkumu, financovaného GAČR a představeného v této knize, je charakterizovat specifické znakové poselství generované podpisem, médiem, které lze definovat jako vlastnoručně nakreslený obraz autorova vlastního jména, který díky jedinečnému autorskému opakování stopy stylu závazně reprezentuje jeho občanskou identitu. Autorka rozlišuje různé diskursivní očekávání od podpisu v psychologické grafologii, soudním písmoznalectví a digitální kryptografii vědních oborech, jejichž hierarchizované vědění funduje současnou českou legální mediační politiku. Z pozice Derridovy dekonstrukce kniha zkoumá tři aporie odpovídající třem metafyzickým očekáváním od vlastnoručního podpisu, které sdílí grafologie s písmoznalectvím. Prvním metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu umožnit rozeznání pisatele: podpis je chápán jako přirozený obraz autorova jména, který se podobá duševním kvalitám samého autora. Druhým metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu garantovat autentičnost: podpis je chápán jako doklad fyzického kontaktu mezi dokumentem a autorovým psacím nástrojem. Třetím metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu věčné a neměnné manuální reprodukce: podpis je chápán jako osobní logo, grafická konvence stvrzující autorovu občanskou identitu. Na základě prozkoumání zmíněných metafyzických očekávání a jimi generovaných aporií kniha navrhuje mediální sémiotiku vlastnoručního podpisu inspirovanou současně Derridovou dekonstrukcí a Ecovým smluvním realismem. Kniha přináší komplexní filosofický průzkum diskursivních a metafyzických podmínek možnosti interpretace vlastnoručního podpisu.

V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha, na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972. Fragmenty vyvolaly bouřlivé diskuse, jimž dominovala polemika mezi Lessingem a hlavním pastorem hamburského svatokateřinského kostela J. M. Goezem. Polemika se již v očích současníků stala exemplární konfrontací lutherské ortodoxie a osvícenského racionalismu, resp. různých přístupů v rámci nich, zejména pokud jde o otázku zjeveného a přirozeného náboženství. Tyto diskuse dosud patří k mimořádně významným, přitom však kvůli složitosti svých systematických i historických souvislostí velmi nedostatečně zhodnoceným impulzům německého osvícenství. Předložená kniha nabízí jejich první český výklad u příležitosti bohužel, jak se zdá, i v Německu docela přehlédnutého 300. výročí Goezeho narození a 250. výročí Reimarova úmrtí, a to s důrazem na překonání stereotypů, jimiž výklady dosud často trpěly příliš schematickým protikladením jednotlivých pozic. V návaznosti na autorovy předchozí práce zasazuje látku do širšího rámce utváření klíčových duchovních formací německého osvícenství a ukazuje aktuálnost mnoha jejich příspěvků.