Togga strana 8 z 15

Nicolas Malebranche je nedoceněnou postavou dějin filosofie, ačkoli jeho hlavní dílo Hledání pravdy se ve své době těšilo veliké popularitě. Autor si v něm dal za úkol vypátrat a odhalit všechny zdroje lidských omylů a chyb a poskytnout na ně lék. Jako východisko mu sloužilo myšlení sv. Augustina Aurelia a René Descarta, jehož nedostatky se snažil opravit. V prvním dílu své knihy se zabývá chybami pocházejícími ze smyslů, imaginace a z intelektu. Lidská mysl je pasivní, a to i v podobě intelektu, protože veškeré ideje jsou percepcemi, které nahlížíme v Bohu. To rovněž vede k nauce tzv. okasionalismu, podle které je skutečnou příčinou všech událostí, pohybů a změn jedině Bůh, čímž se mj. má vysvětlit i problém koexistence dvou rozdílných substancí, kterými jsou mysl a tělo. Malebranche zasluhuje stát po boku velkých postav kontinentální filosofie jako byli Descartes, Spinoza, Leibniz a být jmenován jedním dechem s nimi, a to už jenom proto, že ovlivnil celou tradici počínaje Lockem, Berkeleyem, Humem přes Hegela, Feuerbacha až k Husserlovi.

Účast malíře v díle, účast pozorovatele v díle. Dílo jako prostor vzájemné komunikace tvůrce a diváka. Vizuální vnímání předmětné skutečnosti tvůrcem a její převod do díla. Obraz a jeho pravda. To jsou základní témata knížky. Obraz nelze vymyslet. Je třeba ho dělat, pracovat na něm. Kdy bude dokončen, se nedá dopředu odhadnout. Těch chvil, kdy se zdá, že se v práci chýlíme ke konci, je v jejím průběhu více. Často to jsou jen falešné signály spojené s chvilkovou radostí nad dobře nanesenou barevnou skvrnou detailu, jejíž zdánlivá prvotní oprávněnost může záhy ztroskotat na její neschopnosti komunikovat s obrazem v jeho celku. To, co se malíři ještě před chvílí zdálo jako možný správný krok v práci, obraz nechce, a skvrnu je potřeba udělat jinak. A to je dobrá zpráva, protože v této chvíli začíná být obraz sám sebou obrazem, který je ochotný s malířem komunikovat. Obraz ví, jak barvu namíchat, jakou má mít barva hustotu, jak má být pokládána. Malíř sám to neví, ale umí, pokud zná řemeslo.

Ve čtvrté a páté knize druhého dílu Hledání pravdy Malebranche v návaznosti na předchozí tři knihy pátrá po omylech, tentokrát spojených s lidskými sklony a s vášněmi. Na pozadí tohoto podniku se rovněž rýsují Malebranchovy představy o spojení lidského ducha s Bohem, tělem a s předměty vnějšího světa, k nimž nás vážou právě vášně. Úloha vypátrat a představit omyly zrozené z přirozených lidských sklonů a vášní je tak zároveň úlohou o vyjasnění poměru člověka k Bohu, ke světu a k druhým lidem. Šestou knihou, nazvanou O metodě, se ovšem začíná Malebranchova pozitivní snaha o navržení a předložení takové metody, která usměrňuje ducha a dopomáhá mu k soustředěnému usilování o pravdu. V souvislosti s touto metodou jsou představeny jednotlivé pomůcky, jež mají lidskému duchu k takové soustředěnosti dopomoci, zároveň je však podrobena kritice Aristotelova fyzika a jsou revidovány některé výsledky a dílčí předpoklady fyziky Descartovy. Po šesté knize následují ještě dvě Vysvětlení, první blíže objasňující to, že pravdivé ideje věcí nahlížíme pouze v Bohu, druhé dokazující vzdor Descartovi bezprostřední nepoznatelnost lidské duše, již může poznat jedině Bůh, kdežto člověk ji pouze nezřetelně pociťuje.

V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha, na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972. Fragmenty vyvolaly bouřlivé diskuse, jimž dominovala polemika mezi Lessingem a hlavním pastorem hamburského svatokateřinského kostela J. M. Goezem. Polemika se již v očích současníků stala exemplární konfrontací lutherské ortodoxie a osvícenského racionalismu, resp. různých přístupů v rámci nich, zejména pokud jde o otázku zjeveného a přirozeného náboženství. Tyto diskuse dosud patří k mimořádně významným, přitom však kvůli složitosti svých systematických i historických souvislostí velmi nedostatečně zhodnoceným impulzům německého osvícenství. Předložená kniha nabízí jejich první český výklad u příležitosti bohužel, jak se zdá, i v Německu docela přehlédnutého 300. výročí Goezeho narození a 250. výročí Reimarova úmrtí, a to s důrazem na překonání stereotypů, jimiž výklady dosud často trpěly příliš schematickým protikladením jednotlivých pozic. V návaznosti na autorovy předchozí práce zasazuje látku do širšího rámce utváření klíčových duchovních formací německého osvícenství a ukazuje aktuálnost mnoha jejich příspěvků.

Odborná monografie Dekonstrukce podpisu soustřeďuje pozornost na podpis jako na frekventované médium, které bylo dosud jen málo prozkoumané v oblasti filosofie, sémiotiky a mediálních studií. Cílem výzkumu, financovaného GAČR a představeného v této knize, je charakterizovat specifické znakové poselství generované podpisem, médiem, které lze definovat jako vlastnoručně nakreslený obraz autorova vlastního jména, který díky jedinečnému autorskému opakování stopy stylu závazně reprezentuje jeho občanskou identitu. Autorka rozlišuje různé diskursivní očekávání od podpisu v psychologické grafologii, soudním písmoznalectví a digitální kryptografii vědních oborech, jejichž hierarchizované vědění funduje současnou českou legální mediační politiku. Z pozice Derridovy dekonstrukce kniha zkoumá tři aporie odpovídající třem metafyzickým očekáváním od vlastnoručního podpisu, které sdílí grafologie s písmoznalectvím. Prvním metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu umožnit rozeznání pisatele: podpis je chápán jako přirozený obraz autorova jména, který se podobá duševním kvalitám samého autora. Druhým metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu garantovat autentičnost: podpis je chápán jako doklad fyzického kontaktu mezi dokumentem a autorovým psacím nástrojem. Třetím metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu věčné a neměnné manuální reprodukce: podpis je chápán jako osobní logo, grafická konvence stvrzující autorovu občanskou identitu. Na základě prozkoumání zmíněných metafyzických očekávání a jimi generovaných aporií kniha navrhuje mediální sémiotiku vlastnoručního podpisu inspirovanou současně Derridovou dekonstrukcí a Ecovým smluvním realismem. Kniha přináší komplexní filosofický průzkum diskursivních a metafyzických podmínek možnosti interpretace vlastnoručního podpisu.

Vladimíra Kučeru jsem znal ještě dříve, než jsem ho poznal. Četl jsem v časech předlistopadových sloupky nějakého Ladislava Kučírka, tuším, že v Mladé frontě. Všem jsem v tehdejší bídě psaného slova říkal: Toho čtěte, ten je dobrej. Dobrej? Dobře psal, nelhal, a kdo chtěl, rozuměl i tomu, co tam černé na bílém napsáno nebylo. () Pak jsem už četl Vladimíra Kučeru jako Vladimíra Kučeru. Ti dva Kučerové, před- a polistopadový, se mně spojili v jednoho chlapíka až později. () Píše pořád jaksi požižkovsku. Kdo ví, starý Žižkov už je prý pryč, jakýsi nový vyrůstá a stojí to prý za to, ale zůstává tu cosi jako žižkovský pohled na Prahu, na svět. Žižkov, město nad městem i pod městem Prahou. Píše třeba: Na nás si nepřijdete; my se nenecháme opít rohlíkem; my víme své; my se s ničím, zejména ne se slovy, nepáráme. Co na srdci, to na jazyku. Kučera si své odpovědi v těchto komentářích opravdu odpracoval. Celoživotním tázáním. Takže tedy: Toho čtěte, ten nelže a dobře píše. Jinak než ostatní. Jeho slova a jeho věty někdy až bolí. Jsou to totiž slova do mozku srdce a do srdce mozku jestli to taky v sobě tak máte. Jako mladík Kučírek a muž české publicistiky Vladimír Kučera.

Řízení neziskovky je zcela specifickým druhem svobodného umění jedná se o manažerský desetiboj, kterému se řídící pracovník musí věnovat denně. Počet neziskovek v ČR každoročně roste. Mnohé z existujících organizací se profesionalizují. Hospodaří s vyššími rozpočty, zaměstnávají více pracovníků, uzavírají široká partnerství, komunikují a rozhodují ve virtuálním světě, staví před sebe obtížnější úkoly. Důsledkem těchto změn jsou neustále rostoucí nároky na jedince odpovědné jak za správu, tak za řízení. Znalosti a dovednosti, které stačily před několika lety, rychle zastarávají a musí být nahrazovány novými. Účelem této knihy je pomoci manažerům neziskovek při rozhodování. Základem správných rozhodnutí je porozumění situaci a možnostem jejího řešení. Tato publikace obsahuje obojí popisy 90 problémových situací a 270 doporučení k jejich řešení. Osm autorů, 17 kreseb Mirka Kemela a 32 fotografií Jindřicha Štreita to je druhé, rozšířené vydání Krabičky poslední záchrany pro neziskové organizace.

Rozsahem nevelká, ale obsahem nabitá a na nejvyšší technické úrovni zpracovaná publikace je příkladem atypické výtvarné monografie, která není jenom prezentací výtvarníka Petra Faltuse a jeho nejnovějších pastelů, ale doplněním o jedinečné texty Karla Steigerwalda se stává plnohodnotnou knihou určenou nejenom k pouhému prohlédnutí. Dílo vzniklo opačným postupem, než je obvyklé: nejdříve vzniklo 53 kreseb a až posléze je patafyzickými povídkami "ilustroval" či "animoval" autor textu. Kniha je živoucím organismem, její obsah se přelévá z roviny výtvarné do literární a zase zpět, jedno se navzájem doplňuje s druhým a příslibem neobyčejného zážitku je také hmatový prvek na obálce... Ale nejpodstatnějším aspektem, jenž autoři zdůrazňují při každé příležitosti, je ten, že kniha vznikala a mohla vzniknout pouze za předpokladu vzájemného a obohacujícícho přátelství všech zúčastněných i jejich partnerů, potomků a domácích či jiných zvířat.

Kancionál vydaný pro potřeby Evangelické církve augsburského vyznání v České republice. Navazuje nejen na bohaté dědictví hymnologického odkazu Reformace, ale i křesťanské písňové hudby v širokém kontextu. Obsahuje 494 písní a liturgických zpěvů, které pocházejí z doby od středověku až do počátku 21. století a pokrývají potřeby celého církevního roku, stejně jako významné události církve. Textová část obsahuje například nový překlad Malého katechismu Martina Luthera či modlitby. Orientaci v repertoáru usnadňují čtyři rejstříky - abecední, žalmový, jmenný a také rejstřík písní podle jejich funkce, který podchycuje alternativní možnosti využití mnoha písní.

Během 17. století se zásadně proměnily představy o povaze a velikosti univerza. Relativně malý geocentrický kosmos novověká věda nahradila nepředstavitelně velkým vesmírem, v němž byla odstraněna teleologie přírody i hierarchie fyzikální vznešenosti. Změnily se názory na velikost i význam a postavení Země ve vesmíru. Odhady vzdálenosti nejbližších hvězd se během 17. století zvětšily milionkrát. Tato kniha se snaží představit, jaké důsledky měly tyto nové koncepce pro uvažování o postavení člověka v tak velkém vesmíru. Člověk přestal být chápán jako ústřední prvek kosmu, k němuž se všechno upíná. Barokní vědci považovali za ústřední prvek nezměrného univerza Boha, jehož atributy se podle nich odrážejí v uspořádání vesmíru. Člověk jakožto racionální bytost zůstává privilegovaným stvořením, protože díky svému poznání dokáže v materiálním vesmíru rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Podobné chvály Boha jsou schopné i další racionální bytosti obývající vesmír. Novověký člověk tak není ztracen v nezměrném kosmu. Ve skutečnosti vesmír kypí racionálním životem, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není děsivou prázdnotou, ale představuje především poznávací výzvu a probouzí v lidech a dalších bytostech zvědavost, která vede k rozšiřování vědeckého poznání a popření omylů. Poznávaní vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení v něm tedy nebylo šokem a nevyvolávalo zděšení. Ve skutečnosti bylo pochopení lidské nepatrnosti ve vesmíru vykládáno jako osvobození člověka ze zajetí sebestředných předsudků a naivních pověr.

Pozitivní a negativní slova tvoří základ etiky i politiky: v etice se na zápornosti etických slov (vražda) všichni shodnou, v politice naopak polarita slov vede ke sporům a nedorozumění. Proč tomu tak je? O slovech začínáme mluvit, když si přestáváme rozumět. Jsou to pro nás nástroje porozumění a sociální interakce. Pomáhají nám vytvářet vztahy k ostatním lidem a dávat jim najevo naše rozhodnutí, třeba když někomu něco slíbíme nebo se představíme. Umožňují nám ale také lhát a podvádět, a následně takové činy odsuzovat. Ovšem odsuzování či chválení vyžadují dva zvláštní druhy slov, slova negativní a pozitivní. Na odsouzení některých činů se všichni mluvčí shodnou, například lži či vraždy, a tyto činy pak tvoří díky své univerzální hodnotovosti základ etiky celého jazykového společenství. Na hodnotě jiných slov se však mluvčí neshodnou, a ty pak vyjadřují politické postoje mluvčích. Z nástroje porozumění se zde slova stávají nástroji vymezení se, nepochopení a verbální agrese: národ, rasismus, uprchlík, čmoud, Havel, Zeman, atp. Přestože je polarita těchto slov selektivní a omezená na některé mluvčí, je také motivována morálním přesvědčením. Rozsah a dosah politických slov se v jednom jazyce v čase neustále proměňuje a při pohledu do minulosti můžeme tak sledovat vzestup a pád jednotlivých normativních pojmů. Můžeme také procvičovat svou trpělivost a snažit se pochopit morální motivaci, která vedla naše předky ke konání, které dnes vnímáme jako perzekuci určitých skupin lidí. Možná nám to pomůže uznat, že i my se asi dopouštíme něčeho podobného v jejich očích, nebo v očích našich potomků. Stejné poučení nabízí pohled do jazyků jiných kultur, jejichž normativní pojmy jsou taktéž motivovány morálně, ale často úplně jinak, než ty naše. Přímý překlad je tak sice vyloučen, ale snaha o empatické porozumění nikoliv.

Předkládaná monografie představuje zajímavou a v českém prostředí originální přehledovou studii, která se velmi podrobně věnuje vývoji a hlavním charakteristikám voleb do Evropského parlamentu. Pozornost je přitom věnována třem klíčovým aspektům této problematiky, jimiž jsou: shrnutí vývoje diskusí o nastavení volebních pravidel a analýza jejich stávající podoby, analýza složení Evropského parlamentu z hlediska teritoriální reprezentace (ve smyslu velikosti zastoupení členských zemí Unie v Evropském parlamentu) a představení aktuální diskuse o možnosti zavedení nadnárodních kandidátních listin v rámci společného volebního obvodu pro volbu části poslanců Evropského parlamentu. Kniha je sepsána přehledně a srozumitelně, a to jak z hlediska struktury, tak z hlediska jazyka a argumentace. Může tak sloužit nejen odborné veřejnosti či jako studijní literatura, ale také jako příručka pro novináře, politiky a všechny další, kteří se o problematiku evropských voleb blíže zajímají.

Tato kniha se v širším kontextu věnuje největší současné severomexické indiánské skupině Tarahumarům. Autor ji rozdělil do tří částí, v nichž se nejprve snaží o zachycení geneze Tarahumarů a některých dalších indiánských skupin severního Mexika od prehistorických dob do příchodu prvních španělských conquistadorů a misionářů. Druhá část se zaměřuje na některé teoretické pojmy jako etnická, sociální a kulturní identita, indigenismus, vnitřní kolonialismus aj. Třetí část je nejrozsáhlejší a je výsledkem autorova etnografického a archivního výzkumu mezi Tarahumary v letech 1992, 1996 a 2001. Po demografickém úvodu se autor zabývá sociálně adaptivními mechanismy, které se zde vytvářely od koloniální doby: rituálním kmotrovstvím jako formou udržování sociálních a interetnických hranic, ejidem jako moderním typem closed corporate community a nakonec analyzuje Ejido Munerachi jako adaptivní (socioekologický) areál typu región de refugio a ukazuje na možné konsekvence, k nimž by mohlo dojít, pokud by z tarahumarské každodennosti zmizely některé prehispánské kulturní rysy. Dochází k závěru, že jsou to především intraetnické nebo intraejidální sociálně adaptivní mechanismy, které více determinují budoucnost takového společenství, jako je Ejido Munerachi, než jeho tradiční kulturní opory, ať jsou jakkoli staré.

Autor se zabývá problematikou postavení klasické hudby v uplynulých sto letech, konstatuje rapidní úpadek zájmu o tuto hudbu a hledá příčiny, které k popisované situaci vedou nebo vedly. K problematice se nevyjadřuje jako sváteční návštěvník koncertních síní, ale jako vzdělaný a zkušený skladatel, pedagog, rozhlasový pracovník, dramaturg a všestranně erudovaný muzikant. Otomar Kvěch je velmi dobře informován o všech současných hudebních směrech a technikách a zřetelně rozeznává skutečné hudební hodnoty od nejrůznějších imitací, bezobsažných mystifikací a pochybných hudebních výtvorů. Na ty se nebojácně zaměřuje, nikoho nešetří, jeho tvrzení jsou ale přitom odborná, obhajují a vysvětlují určité hodnoty. Polemizuje s těmi, kteří si osobují právo vydávat o hudebním umění soudy, a přitom bývají mnohdy v situaci, že ani nevědí, co nevědí. S jeho postoji není nutno bezvýhradně souhlasit, jedná se o sdělení autora, o vyjádření toho, čemu věří, co a proč dělá. Klíčem k této knize je konstatování v závěru díla: Někomu se může zdát, že tento spis útočí na kdekoho. Není to jeho úmyslem. Cílem je obrana hodnotových kritérií a výše kvalitativní laťky, která byla nastolena těmi nejgeniálnějšími tvůrci, obrana toho nejlepšího, co bylo vytvořeno obrana hudby. Jde také o obranu před mnohými ne úplně ideálně vzdělanými a ne ideálně poučenými a taky ne průkazně talentovanými jedinci v oboru hudby, kteří však mají možnost ovlivňovat její chod.