Togga strana 8 z 18

Účast malíře v díle, účast pozorovatele v díle. Dílo jako prostor vzájemné komunikace tvůrce a diváka. Vizuální vnímání předmětné skutečnosti tvůrcem a její převod do díla. Obraz a jeho pravda. To jsou základní témata knížky. Obraz nelze vymyslet. Je třeba ho dělat, pracovat na něm. Kdy bude dokončen, se nedá dopředu odhadnout. Těch chvil, kdy se zdá, že se v práci chýlíme ke konci, je v jejím průběhu více. Často to jsou jen falešné signály spojené s chvilkovou radostí nad dobře nanesenou barevnou skvrnou detailu, jejíž zdánlivá prvotní oprávněnost může záhy ztroskotat na její neschopnosti komunikovat s obrazem v jeho celku. To, co se malíři ještě před chvílí zdálo jako možný správný krok v práci, obraz nechce, a skvrnu je potřeba udělat jinak. A to je dobrá zpráva, protože v této chvíli začíná být obraz sám sebou obrazem, který je ochotný s malířem komunikovat. Obraz ví, jak barvu namíchat, jakou má mít barva hustotu, jak má být pokládána. Malíř sám to neví, ale umí, pokud zná řemeslo.

Kniha je věnována problematice bilingvismu, jež představuje aktuální společenské téma diskutované jak odbornou veřejností (lingvisty, psycholingvisty, sociolingvisty či lingvodidaktiky, ale i jinými), tak i laiky, jim všem je tato publikace také určena. Čtenář se seznámí nejen se současnou situací vícejazyčnosti na území dnešní Evropy, s jazykovou politikou České republiky, ale i s různými definicemi a klasifikacemi bilingvismu a s náhledy na něj. Pozornost je věnována rovněž bilingvismu ve vztahu k bikulturalitě či krátkému historickému exkurzu do česko-německého jazykového soužití na našem území. Autor dále představuje čtenáři různé teoretické přístupy osvojování jazyka a diskuze k nim, jakož i proces osvojování mateřského jazyka u monolingvních jedinců nebo specifika osvojování jazyků u jedinců bilingvních. Čtenář se zároveň dozví, jaké jsou výhody bilingvismu a bilingvní výchovy, na tomto místě autor navíc formuluje některá svá doporučení pro bilingvní výchovu. Bilingvní výchova v rámci rodiny i v rámci instituce (školy) na příkladu bilingvismu česko-německého a jejich současný stav, k nimž autor provedl také svůj výzkum, jsou předmětem dalších kapitol této knihy.

Základní hodnota knihy prof. Bednáře tkví dle mého názoru v tom, že je pokusem o původní, nikoli jen interpretační, filosofickou monografii, což je v posledních desetiletích v Čechách neběžný jev. Předkládá filosofické veřejnosti samostatný a svébytný koncept fenomenologické ontologie, který vyrůstá především z filosofie Jana Patočky, je však poučen i širším historickým vývojem fenomenologie. V jádru konceptu stojí protofilosofická problematika původního prafenoménu pohybu chápaného a vypracovaného jako původní časoprostor FYSIS a z tohoto původního ontologického nahlédnutí studie dospívá až k problémům dějinnosti, dějin a jejich smyslu, filosoficky aktuálním problémům svobody či soupatřičnosti politické, filosofické, náboženské a umělecké dimenze lidského života. Jakkoli se neztotožňuji s mnohými dílčími nahlédnutími nebo konkrétními argumenty, mám za nesporné, že kniha přináší relevantní filosofické stanovisko a její vydání prospěje rozvoji filosofie v naší zemi.

Práce je věnována dílu Matthäuse Meriana staršího, resp. jeho rytinám, zobrazujícím bojiště třicetileté války v prostoru českých zemí s podrobnějším zaměřením na švédské tažení v Čechách roku 1647. Rytiny byly studovány, popsány a analyzovány s využitím mezioborových přístupů a metod jako odraz české, případně středoßevropské krajiny, která následně, při hlubším současném výzkumu, může nést v prostoru bitev označení militární krajina. Publikace je zcela jedinečnou, objevnou prací, metodicky spočívající na mezioborových základech, které se podařilo novátorsky propojit, skloubit a aplikovat na souboru dosud tímto způsobem nestudovaných historických pramenů. (prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.)

Kniha se zabývá formováním progresivního rocku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Pozornost je věnována undergroundovým kořenům daného žánru na angloamerické scéně, vlivu tvorby The Beatles na jeho uměleckou podobu i globálnímu trendu ke komplikaci výrazových prostředků rocku, který v sedmdesátých letech vyústil v rozsáhlé multimediální projekty skupin Genesis, Pink Floyd či Yes. Významnou část knihy tvoří pojednání progresivního rocku v kontextu komunistického Československa, jež se rozpíná od uměleckých souvislostí až po ty sociokulturní či kulturně politické. Ve vybraných statích jsou čtenáři představeny klíčové nahrávky, jejich technické zázemí či vztah k té či oné hudební tradici. Jiné kapitoly naopak ukazují progresivní rock ve světle uměleckých i politických ideologií a doktrín.

Studie "Jest duše cizinkou na této zemi" sleduje Heideggerovo chápání odloučenosti (Abgeschiedenheit), s cílem přiměřeně položit a zodpovědět otázku po vztahu toho myšlení (Denken), které se nás v pozdní fázi svého života Heidegger pokouší znovu naučit, k problému bohů, božství a křesťanství. Studie proto zprvu objasňuje, co pro Heideggera znamená, že zkušenost (Er-fahrung) je cesta (Weg). Odloučenost pak představuje jako stezku (Pfad) na této cestě, jako stezku posvátnou duchovní nocí (heilige Nacht), stezku, jež nás přivádí k posvátnu (das Heilige). Studie tak sleduje vazby Heideggerova myšlení na staré německé mystiky, myšlení Schillerovo a Goethovo a na básnění Hölderlinovo a Traklovo. Postupně čtenáři ukazuje, že Heideggerovo myšlení, jakkoli není křesťanské, pobožné, či naopak bezbožné, je nutně vnitřně bohabojné (fromm).

Řízení neziskovky je zcela specifickým druhem svobodného umění – jedná se o manažerský desetiboj, kterému se řídící pracovník musí věnovat prakticky denně. Počet neziskovek v ČR každoročně roste. Mnohé z existujících organizací se profesionalizují. Hospodaří s vyššími rozpočty, zaměstnávají více pracovníků, uzavírají široká partnerství, komunikují a rozhodují ve virtuálním světě, staví před sebe obtížnější úkoly. Důsledkem těchto změn jsou neustále rostoucí nároky na jedince odpovědné jak za správu, tak za řízení. Znalosti a dovednosti, které stačily před několika lety, rychle zastarávají a musí být nahrazovány novými. Účelem této knihy je pomoci manažerům neziskovek při rozhodování. Základem správných rozhodnutí je porozumění situaci a možnostem jejího řešení. Tato publikace obsahuje obojí – popisy 60 problémových situací a 180 doporučení vedoucích k jejich řešení. Pět autorů, 11 kreseb Mirka Kemela a 24 fotografií Jindřicha Štreita – to je Krabička poslední záchrany pro neziskové organizace.

V posledních zhruba dvaceti letech sílí varovná až panická tónina politicko-mediálního diskurzu, která – byť v podstatě nevyřčeně – operuje s představou hluboce dysfunkčního stavu veřejné diskuze a oslabení, či snad dokonce ochromení možností demokratického rozhodování. Konstitutivním rysem tohoto výkladu současné situace je právě zmíněná nesmiřitelná polarizace (a neochota se angažovat). Předkládaná publikace Mediální smrt konsenzu si tuto tóninu nesmiřitelné polarizace bere jako výchozí polohu svého kriticko-analytického přístupu a snaží se ji podrobit detailnějšímu rozboru. Platí-li teze o (nesmiřitelné) polarizaci, pak se nabízí otázka, jak je tato polarizace traktována (posilována či oslabována) samotnými médii. Většina úvah na toto téma má povahu velmi obecnou a mediální produkci chápe jako „hyperobjekt“, který není možné nahlédnout vcelku, ale jen rozfázovaně, po částech, neúplně. Autorský tým na toto omezení přistoupil a snaží se postihnout, jak se nesmiřitelná polarizace (pokud existuje) projevuje v médiu navýsost konsenzuálním svou masově konzumní podstatou, v televizi.

Co mají společného některé budoucí události, kvantový mikrosvět a vágní jevy, jako je plynulý přechod mezi barvami? Všechny tyto oblasti sdílejí nějaký druh nevymezenosti, neurčitosti. Budoucnost není zcela dána. V kvantovém mikrosvětě nejsou přesně určeny hodnoty některých veličin. Přechod od červené barvy k oranžové není v barevném spektru přesně ohraničen. Uvedené neurčitosti čili neúplnost předmětné oblasti se promítá do logiky jazyka, jímž ji popisujeme. Zdá se, že výroky o ní nejsou ani pravdivé, ani nepravdivé. Má tato neúplnost také vliv na pravidla logiky? Má­-li, existuje pro neúplné domény jiná logika než klasická? Znamená to, že pravdy logiky nejsou nutné, nýbrž nahodilé? Tato studie z oboru aplikované filozofické logiky hledá odpovědi a zkoumá, nakolik se mění logika výroků o neurčitých doménách v porovnání s logikou výroků, které popisují zcela určitý svět. Kniha je určena filozofům, logikům, lingvistům a všem, koho zajímá vztah logiky a skutečnosti.

Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo-francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.

Koncert G dur pro hoboj, smyčce a basso continuo od Antonína Reichenauera (c. 1694–1730), který vychází tiskem vůbec poprvé, patří mezi významné a vzácné památky instrumentální tvorby českých skladatelů pozdního baroka. Dílo vzniklo patrně ve 20. letech 18. století pro kapelu hraběte Václava Morzina, pro něhož Reichenauer v té době pracoval. Tento ansámbl patřil mezi nejlepší kapely v českých zemích té doby a jako "Maestro di Musica in Italia" pro něj komponoval samotný Antonio Vivaldi, jenž Morzinovi dedikoval i sbírku koncertů op. 8 se slavnými "Le quattro stagioni". Rovněž na skladatelském rukopisu Koncertu G dur je patrný přímý vliv Vivaldiho hudby. Kritickou edici připravil hudební historik a interpret Lukáš M. Vytlačil tak, aby uspokojila badatelskou veřejnost a zároveň vyhovovala potřebám hudebníků. Partitura je proto doplněna o české a anglické komentáře, kompletní faksimile drážďanského opisu, který byl předlohou vydání, a instrumentální party. Koncert je možné bez nutnosti transpozice hrát také na příčnou flétnu.

Publikace předkládá dosud nejpodrobnější rekonstrukci šíření západní, tibetobarmské, větve sinotibetských jazyků, která je založena na nových archeologických zjištěních. Původ sinotibetské rodiny je na základě kombinace lingvistických a archeologických poznatků hledán mezi neolitickými pěstiteli prosa na středním toku Žluté řeky. Archeologicky zachytitelné posuny neolitických skupin z této oblasti směrem na čínský severozápad jsou pak interpretovány v rámci obecnější teorie spojující formování a šíření velkých jazykových rodin s přechodem k zemědělskému způsobu obživy. Podstatná část práce se zabývá prehistorickým vývojem na severozápadě Číny, přičemž je zdůrazněna jeho dlouhodobá kontinuita a stále výraznější odlišnosti tamních kultur od východnějších oblastí. To naznačuje, že v popsaném období se na severozápadě formovala i jazyková odlišnost tibetobarmských členů sinotibetské rodiny od jejich východnějších sousedů. Pozornost je zároveň věnována postupnému formování smíšeného způsobu obživy kombinujícího pastevecký chov zvířat s pěstováním nových druhů obilnin, převzatých pravděpodobně ze západu, především ječmene odolného vůči chladu. Je ukázáno, že tento způsob obživy umožnil šíření severozápadních populací do horských oblastí, kde dodnes nacházíme tibetobarmská etnika žijící analogickým způsobem.

Publikace předkládá dosud nejpodrobnější rekonstrukci šíření západní, tibetobarmské, větve sinotibetských jazyků, která je založena na nových archeologických zjištěních. Původ sinotibetské rodiny je na základě kombinace lingvistických a archeologických poznatků hledán mezi neolitickými pěstiteli prosa na středním toku Žluté řeky. Archeologicky zachytitelné posuny neolitických skupin z této oblasti směrem na čínský severozápad jsou pak interpretovány v rámci obecnější teorie spojující formování a šíření velkých jazykových rodin s přechodem k zemědělskému způsobu obživy. Podstatná část práce se zabývá prehistorickým vývojem na severozápadě Číny, přičemž je zdůrazněna jeho dlouhodobá kontinuita a stále výraznější odlišnosti tamních kultur od východnějších oblastí. To naznačuje, že v popsaném období se na severozápadě formovala i jazyková odlišnost tibetobarmských členů sinotibetské rodiny od jejich východnějších sousedů. Pozornost je zároveň věnována postupnému formování smíšeného způsobu obživy kombinujícího pastevecký chov zvířat s pěstováním nových druhů obilnin, převzatých pravděpodobně ze západu, především ječmene odolného vůči chladu. Je ukázáno, že tento způsob obživy umožnil šíření severozápadních populací do horských oblastí, kde dodnes nacházíme tibetobarmská etnika žijící analogickým způsobem.

Kniha přináší syntetické znázornění myslitelského odkazu Johanna Gottfrieda Herdera, jedné z největších a nejplodnějších osobností německé kultury, v kontextech duchovního světa německého osvícenství. Na široce podaném komparativním základě rekonstruuje filosofické zdroje hledisek uplatňovaných v teoretické a poetické tvorbě Herdera a dalších vůdčích představitelů jedné z klíčových epoch evropských kulturních dějin, snažíc se přitom zbavit nánosu stereotypizovaných představ stranících idealisticko­-romantické linii. Herderovu oborově i žánrově široce rozkročenou tvorbu uchopuje skrze její bázi v univerzalistickém konceptu kultury jako projektu všestranné integrace duchovních sil člověka do humanistické jednoty odpovídající řádu přírody (přirozenosti). Herderův iniciační příspěvek teoretické sebereflexi řady moderních humanitních disciplín jako kulturní a sociální antropologie, literární a uměnovědná komparatistika, sémiotika, filosofie umění, jazyka a dějin nahlíží skrze jím nově uchopené kategorie historicity, komunikace, reprezentace, zprostředkovávající rozumění jako vlastní výkon poznání, vyžadovaný sémantickým charakterem skutečnosti jako průsečíku významotvorných působení, imanentně kořenících v minulosti, ale mířících do (otevřené) budoucnosti, a tak zavazujících svobodu zodpovědností, dovednost znalostí, individualitu všeobecností.

Kolektiv autorů sestávající ze sociologů, filosofů, historiků a politologů v knize zkoumá vztahy mezi náboženstvím a politikou z rozmanitých teoretických, metodologických a disciplinárních hledisek. V teoreticky zaměřených kapitolách pojednávají J. Sokol, J. P. Arnason a J. Homolka o složitých souvislostech vztahů mezi náboženstvím a modernitou a pokaždé z jiného zorného úhlu téma začleňují do širších perspektiv antropologických, filosofických a historicko-sociologických. M. Šimsa, P. Barša a M. Hanyš se dotýkají aktuálních diskuzí o nábožensko-politických vztazích a pojednávají o problematice islámu a demokracie, roli náboženství v liberálně-demokratickém diskursu a vztahu mezi monoteismem a násilím. Kapitoly psané P. Kratochvílem, T. Doležalem, Z. R. Nešporem, K. Černým a M. Jaluškou analyzují vybrané historické i současné případy nábožensko-politických konfigurací (EU, česká společnost, arabské jaro, středověká Galicie) a na konkrétním materiálu ukazují jejich rozmanitost a dynamičnost.

Kniha Leporello, nazvaná podle postavy z Mozartovy opery Don Giovanni, je filosofickou interpretací obrazu člověka v evropské tradici. Leporello, sluha nevděčného pána, je pravým potomkem Adamovým, a proto se ze strachu před smrtí krčí a nezbývá mu než pracovat. Motivy práce a smrtelnosti se do sebe zakliňují, jejich vztah podmiňuje lidský svět, lidské instituce, sebe-porozumění člověka. Cože pak znamená „být člověkem“? Lidství se ukazuje být umělým, nepřirozeným rodem. Být člověkem znamená podstoupit transformaci, jež za sebou zanechává přirozenost a osvojuje si sdílené hodnoty, normy, přetváří sebe sama k obrazu člověka. Démonický don Giovanni, nenapravitelný prostopášník, nepracuje a smrti se nebojí. Don Giovanni, jenž mluví a vystupuje jako člověk, vlastně člověkem není, neboť postrádá to nejpodstatnější: neprošel proměnou, jíž by se vzdal nespoutané žádostivosti, nezřízené vášně a individuality a přijal za své sdílené hodnoty lidského světa.