Togga strana 9 z 19

Kolektiv autorů sestávající ze sociologů, filosofů, historiků a politologů v knize zkoumá vztahy mezi náboženstvím a politikou z rozmanitých teoretických, metodologických a disciplinárních hledisek. V teoreticky zaměřených kapitolách pojednávají J. Sokol, J. P. Arnason a J. Homolka o složitých souvislostech vztahů mezi náboženstvím a modernitou a pokaždé z jiného zorného úhlu téma začleňují do širších perspektiv antropologických, filosofických a historicko-sociologických. M. Šimsa, P. Barša a M. Hanyš se dotýkají aktuálních diskuzí o nábožensko-politických vztazích a pojednávají o problematice islámu a demokracie, roli náboženství v liberálně-demokratickém diskursu a vztahu mezi monoteismem a násilím. Kapitoly psané P. Kratochvílem, T. Doležalem, Z. R. Nešporem, K. Černým a M. Jaluškou analyzují vybrané historické i současné případy nábožensko-politických konfigurací (EU, česká společnost, arabské jaro, středověká Galicie) a na konkrétním materiálu ukazují jejich rozmanitost a dynamičnost.

Kniha přináší novou, v českém prostředí první monografickou interpretaci myšlení Friedricha Schleiermachera prostřednictvím kategorie zprostředkování. Tuto kategorii ukazuje u Schleiermachera jako svorník (pohybu) myšlení a bytí, logiky a ontologie, uchopený jako fundament dialektiky. Schleiermacherův koncept dialektiky je představen jako svébytná alternativa ke konceptu Hegelovu a jako originální projekt integrální filosofické sebereflexe křesťanské metafyziky, spojující sféry teoretického, etického i estetického souzení a odehrávající se ve spříznění i kritické konfrontaci s dobovým idealisticko-romantickým stejně jako pozdně osvícenským myšlením.

Korunovace ruského cara Mikuláše II. v roce 1896 se zúčastnily dvě známé postavy korejských dějin – králův příbuzný Min Jonghwan (1861–1905) a budoucí vůdce Klubu nezávislosti Jun Čchiho (1864–945). Jejich cesta byla první korejskou oficiální misí po navázání diplomatických styků s Ruskem, k němuž došlo v roce 1884, a byla podbarvena kuriózní situací pobytu krále Kodžonga na ruském vyslanectví v Soulu. Korejský panovník a dvůr tehdy považovali Rusko za svého přítele ve smyslu staršího konceptu „sloužit velkému“. Mise do Ruska byla přesto pouhou diplomatickou rutinou a určitě by se stala jen první z dlouhé řady korejských cest, kdyby si její protagonisté nevedli deníky, které byly zpřístupněny a vydány v 70. letech 20. století. Tato kniha přináší plný překlad Min Jonghwanova Häčchončchubom (Moře, nebe, podzim a cesta) a adekvátní části Jun Čchihoových Deníků – Jun Čchiho ilgi. Oba texty jsou jistě poutavé samy o sobě, v sesazené podobě však vyniknou rozdílné povahy, názory a vidění jejich pisatelů a mnohé další paradoxy. Min Jonghwan a Jun Čchiho měli pro své setkání s Ruskem zcela odlišné předpoklady. První nebyl nikdy za hranicemi Asie, druhý studoval v USA. Ani jeden z nich nebyl výrazný myslitel, diplomat či člověk, který by dokázal překročit svá omezení. Jsou to ovšem také dva lidé vyslaní na oficiální cestu v době, kdy už nezávislost Koreje nebylo možné zachovat. V roce 1896 bylo o osudu země rozhodnuto. Čína byla po prohrané válce s Japonskem mimo hru a Rusko na svou porážku od Japonska teprve čekalo. Velká Británie a Spojené státy svůj vliv v Koreji vyměnily s Japonskem za územní nároky v Číně, resp. na Filipínách. Min Jonghwan, v deníku klidný a zdánlivě netečný, reagoval na konec korejské samostatnosti a podpis protektorátní smlouvy v roce 1905 tak, že napsal vášnivý list svému národu a spáchal sebevraždu. Jun Čchiho, na cestě po Rusku lamentující nad osudem národa, s Japonci nakonec spolupracoval.

Kniha Leporello, nazvaná podle postavy z Mozartovy opery Don Giovanni, je filosofickou interpretací obrazu člověka v evropské tradici. Leporello, sluha nevděčného pána, je pravým potomkem Adamovým, a proto se ze strachu před smrtí krčí a nezbývá mu než pracovat. Motivy práce a smrtelnosti se do sebe zakliňují, jejich vztah podmiňuje lidský svět, lidské instituce, sebe-porozumění člověka. Cože pak znamená „být člověkem“? Lidství se ukazuje být umělým, nepřirozeným rodem. Být člověkem znamená podstoupit transformaci, jež za sebou zanechává přirozenost a osvojuje si sdílené hodnoty, normy, přetváří sebe sama k obrazu člověka. Démonický don Giovanni, nenapravitelný prostopášník, nepracuje a smrti se nebojí. Don Giovanni, jenž mluví a vystupuje jako člověk, vlastně člověkem není, neboť postrádá to nejpodstatnější: neprošel proměnou, jíž by se vzdal nespoutané žádostivosti, nezřízené vášně a individuality a přijal za své sdílené hodnoty lidského světa.

Cestopisný román popisuje jeden pestrý životní osud – od idylického dětství na venkově přes politické bouře velkoměsta a milostná trápení až po vzrušující a riskantní cestovatelská dobrodružství. S hrdinkou můžete chytit dobrého stopa a putovat až do Bombaje, jet s ozbrojenou kolonou africkou pustinou, vydat se na koni do kubánského masivu Sierra Maestra nebo zdolávat překážky při podnikání v Indii. Profesní kariéra cestovatelky Ivany Dirk Lukačovičové je rozmanitá – poté, co získala doktorát z anglické a německé literatury na FF UK v Praze, vyučovala němčinu na Vysoké škole ekonomické, překládala, pracovala jako marketingová ředitelka stavební firmy a pracovala v rozmanitých funkcích v Angole, na Kubě a v Indii. Tuto škálu povolání nyní doplňuje činnost spisovatelská.

Hlavním cílem této knihy je navržení tranzitivně-topologického modelu fenomenologie, vhodného pro deskripci spletitých fenoménů a výklad vztahu člověka k jejich spletitosti. Spletité fenomény se „jeví” tak, že zároveň zahrnují toho, komu se „jeví”. Tak vytvářejí komplikovanou vztahovou strukturu, která ovšem charakterizuje většinu prožitků člověka na počátku 21. století. Východiskem navrhovaného modelu je výklad spletité fenomenality jako specifické oblasti a uznání metodické priority spleti. Orientace člověka v komplikované době a nalezení místa v ní, je totiž nutné spojit s přijetím komplikovanosti jako výchozího hlediska myšlení. Doprovodným cílem je předvedení fenomenologie jako filosofické disciplíny, jež uvažuje skopicky s důrazem na tranzitivitu a lokalizaci. V tomto kontextu je tato kniha také metodologickou sebereflexí fenomenologie ve chvíli debat o její naturalizaci či pokusů o její banalizaci ze strany nově probuzeného spekulativního realismu.

Slovem „krize“ jsme v nejrůznějších souvislostech atakováni denně: krize klimatu, krize státu, politiky, krize identity, dokonce krize reality… Obor sociální a kulturní ekologie se jako jeden z mála nezabývá „jen“ přírodou nebo „jen“ společností, dvěma hemisférami, jež tvoří náš svět, ale především souvislostmi mezi nimi. A krize se týká především těchto souvislostí. Tato kolektivní monografie proto přináší několik pohledů na dílčí témata, jež se uvedených souvislostí dotýkají. V relativně ucelené sérii příspěvků jsou zahrnuty především výsledky bádání z politologie a sociologie, nicméně s přesahem do teorie krize a také do filosofie. Pestré zastoupení badatelských přístupů tak nabízí čtenářům malou, ale mnohovrstevnatou sondu k fenoménu krize a k jeho dynamice v současné době.

V psychiatrickém centru začíná sezení. Krabice nedoručených dopisů svede dohromady umělce s pubertálním nacistou. Čtveřice chlapců užívajících si prázdnin nalezne oběšence a vezme ho do party. Pan Volavka slavně povstane z bažin invalidního důchodu. Konec světa bohužel nenastane. Kytarista legendární rockové skupiny Ilegální substance uvízne ve výtahu se svou největší fanynkou. Antihrdinové vypointovaných povídek Pavla Bušty jsou tak akorát zralí na terapeuta. S komickým máváním svých potrhaných křídel narážejí do životních překážek a když konečně zahlédnou světlo na konci tunelu, vyrazí za ním, aniž by se uvědomili, že jde o rozžhavenou letlampu. Dokáží se někteří z nich vyhnout stravujícímu plameni, nebo bez výjimky shoří na popel?

Kniha Intencionalita a apriorita. Studie ke vztahu Brentanovy a Husserlovy filosofie představuje základní pojmy Brentanovy deskriptivní, apriorně orientované psychologie s důrazem na tu část Brentanovy nauky, na kterou navázala fenomenologie Edmunda Husserla, přičemž rozebírá i některá aristotelská východiska Brentanova projektu. Diskutován je také přínos Twardowského nauky o obsahu a předmětu představ. V druhé části je podán stručný nástin rozvoje Husserlovy rané koncepce intencionality a myšlenky jejího apriorního popisu v období před publikováním Logických zkoumání, a to zejména rozlišení reprezentace a názoru, obsahu a předmětu, transformace Husserlova pojetí soudu, přijetí Bolzanových představ a vět o sobě, názoru obecnin a Husserlův pokus o řešení problému intencí neexistujících předmětů. Kromě analýzy usnadňující pochopení rané fenomenologie Edmunda Husserla chce kniha upozornit na Brentanovu filosofii, která byla významnou součástí německy psané filosofie v Čechách před druhou světovou válkou.

Publikace Vědomí hodnot navazuje na předchozí tituly edice Andrias, které na příkladu ucelených, leč co do šíře tázání rozmanitých teoretických konceptů představují výsledky výzkumů zejména mladších badatelů a badatelek blízkých Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Záměrem této publikace je přispět k diskusi o teoretických, metodologických a etických základech tematiky hodnocení a hodnot, a to za pomoci kladení rozličných otázek a rozboru různorodých témat, v nichž se hodnoty vyjevují. V knize se proto můžete setkat jak s výsostně filosofickým pojetím, v jehož rámci jsou hodnoty promýšleny v souvislosti s otázkami ontologickými či etickými, tak s pojetím sociálně-teoretickým, kde hodnoty jsou zdrojem badatelské reflexe zvolené metody i předpokladem konstrukce objektu výzkumu. Interdisciplinární výběr témat ukazuje, jak velká může být šíře (nejen) antropologických perspektiv ve vztahu k hodnotám a jak nesamozřejmé jsou naše představy o tom, čím hodnoty vlastně jsou. Autoři a autorka publikace jsou toho mínění, že vzájemné porozumění lze spíše než v konkrétních výzkumech hodnot hledat ve společném vědomí otázek, které při takových výzkumech neustále vyvstávají.

Tři studie k problematice naladění (Befindlichkeit, Stimmung) ve filosofii Martina Heideggera. J. Novotný sleduje v první studii místo, pojetí a především založení naladění ve fundamentální ontologii. Usiluje o pochopení a vyložení toho, co je zde míněno naladěním jako takovým a jak náleží do celku výkladu lidského pobytu (Dasein). Pokouší se přitom domyslet a dovést do krajnosti jisté ohledy tohoto motivu, a to zvláště v souvislosti s řečí, konečností a časovostí. Ve druhé studii sleduje M. Pětová na základě Heideggerovy programové přednášky Vom Wesen der Wahrheit proměnu chápání naladění v souvislosti s koncepcí existence na bázi neskrytosti (ALÉTHEIA). Ve třetí studii rozvíjí L. Benyovszky motiv „posvátného bolu“ (heilige Schmerz), jímž fundamentálně-ontologická analýza naladění přerůstá v explicitní myšlení neskrytosti.

Studie seznamuje čtenáře s moderní logikou z pohledu sto let starého (vzatého ze spisu Principia Mathematica). Jejím cílem je, kromě představení klasického analytického postupu a myšlenky důkazu, nabídnout vlastní odpovědi na některé otázky, které dnes studium moderní logiky provázejí: Z čeho v logice vycházíme? K čemu nám jsou pravidla? Mluvíme jen v metajazyce?

„Po kratičkém Pražském jaru 1968 přišla léta normalizace. Svět dělila železná opona. Byla jsem mladá lékařka a hrozně jsem toužila poznat svět.“ Těmito slovy uvádí MUDr. Marie Krausová svou osobitou knihu vzpomínek na léta 1982 až 1986, kdy pracovala jako lékařka v univerzitní nemocnici v Lusace, hlavním městě afrického státu Zambie. Publikace, tvořena autentickými dopisy přátelům do tehdejšího Československa, je zajímavá nejenom mírou otevřenosti, reflektující stav tehdejší zambijské společnosti a úrovně lékařské péče. Je také náhledem do soukromí ženy, která i se svojí malou dcerkou odjela do neznáma, a popisem peripetií každodenního osobního i profesního života v kulturně odlišném prostředí. Texty jsou doplněny 36 dobovými barevnými fotografiemi pořízenými autorkou.

Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou. Klást filosofické otázky Martinu Heideggerovi se často však redukuje na (vposled oprávněné) morální a politické ostouzení, obviňování a odmítání bez samotného zabývání se záležitostí jeho myšlení. Nicméně politické pohoršení tak při vší legitimnosti mnohdy slouží pouze jako alibismus maskující skutečnou neochotu či neschopnost zabývat se jeho náročným, a přeci přínosným filosofováním. Když je Heideggerovo myšlení poctivě a kriticky dotazováno „sine ira et studio“, ukazuje se jako produktivní a inspirativní. Mezinárodní kolektiv autorů představuje nové perspektivy, ze kterých recentní badatelský zájem pohlíží na konkrétní aspekty Heideggerova myšlení. Autory jednotlivých kapitol uvádějících Heideggerovo myšlení do konkrétních forem dialogu jednak s jinými dějinnými autoritami, jednak speciálně s novověkou (přírodo)vědou, jsou Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Jakub Marek, Aleš Novák, Peter Trawny a Holger Zaborowski.

Co je to inteligence? Mohou stroje myslet? Dokáží lidé myslící stroje zkonstruovat? A nejsou lidé právě takovými myslícími stroji? Tyto a podobné otázky si filozofové kladou přinejmenším od počátku novověku, ale ucelenou podobu jim dal až Alan Turing v polovině 20. století. Tento britský matematik se proslavil nejen svým podílem na rozluštění šifrovacího stroje Enigma, čímž významně přispěl k uspíšení konce druhé světové války, ale také článkem „Computing Machinery and Intelligence“, v němž se bravurně pokusil zodpovědět dříve naznačené otázky. Tato kniha popisuje dějiny intelektuálních sporů, které Turing vyprovokoval, a snaží se obhájit jeho původní stanovisko, podle něhož je myšlení komputačním procesem. Zdá se také, že lidé jsou jen velice komplikovanými stroji, které k činnosti naprogramovaly slepé síly přirozeného výběru.

Předložená studie ukazuje a promýšlí imanentní meze Heideggerovy fundamentální ontologie a z nich interpretuje nezbytnost a směr následné transformace otázky po bytí. Studie vykázala tři takovéto meze, jež se vzájemně podmiňují. Jde o meze metodicko-formální, strukturně-existenciální a faktické. Dosažení těchto imanentních mezí fundamentální ontologie vede ke ztroskotání celého tohoto projektu. Avšak zároveň vyrovnávání se s nimi vede k postupné transformaci tázání po bytí. V této transformaci lze zaznamenat několik výrazných kroků, jež můžeme popsat jako fenomenologii transcendence (1927–1928) a přechod k fenomenologii pravdy (1929–1932). Souběžně s tím dochází k opuštění projektu destrukce tradovaných ontologických koncepcí a ke zformování základních kamenů pozdějšího myšlení dějin neskrytosti bytí.