Togga strana 11 z 18

Autor se zabývá problematikou postavení klasické hudby v uplynulých sto letech, konstatuje rapidní úpadek zájmu o tuto hudbu a hledá příčiny, které k popisované situaci vedou nebo vedly. K problematice se nevyjadřuje jako sváteční návštěvník koncertních síní, ale jako vzdělaný a zkušený skladatel, pedagog, rozhlasový pracovník, dramaturg a všestranně erudovaný muzikant. Otomar Kvěch je velmi dobře informován o všech současných hudebních směrech a technikách a zřetelně rozeznává skutečné hudební hodnoty od nejrůznějších imitací, bezobsažných mystifikací a pochybných hudebních výtvorů. Na ty se nebojácně zaměřuje, nikoho nešetří, jeho tvrzení jsou ale přitom odborná, obhajují a vysvětlují určité hodnoty. Polemizuje s těmi, kteří si osobují právo vydávat o hudebním umění soudy, a přitom bývají mnohdy v situaci, že ani nevědí, co nevědí. S jeho postoji není nutno bezvýhradně souhlasit, jedná se o sdělení autora, o vyjádření toho, čemu věří, co a proč dělá. Klíčem k této knize je konstatování v závěru díla: Někomu se může zdát, že tento spis útočí na kdekoho. Není to jeho úmyslem. Cílem je obrana hodnotových kritérií a výše kvalitativní laťky, která byla nastolena těmi nejgeniálnějšími tvůrci, obrana toho nejlepšího, co bylo vytvořeno obrana hudby. Jde také o obranu před mnohými ne úplně ideálně vzdělanými a ne ideálně poučenými a taky ne průkazně talentovanými jedinci v oboru hudby, kteří však mají možnost ovlivňovat její chod.

Tato kniha se v širším kontextu věnuje největší současné severomexické indiánské skupině Tarahumarům. Autor ji rozdělil do tří částí, v nichž se nejprve snaží o zachycení geneze Tarahumarů a některých dalších indiánských skupin severního Mexika od prehistorických dob do příchodu prvních španělských conquistadorů a misionářů. Druhá část se zaměřuje na některé teoretické pojmy jako etnická, sociální a kulturní identita, indigenismus, vnitřní kolonialismus aj. Třetí část je nejrozsáhlejší a je výsledkem autorova etnografického a archivního výzkumu mezi Tarahumary v letech 1992, 1996 a 2001. Po demografickém úvodu se autor zabývá sociálně adaptivními mechanismy, které se zde vytvářely od koloniální doby: rituálním kmotrovstvím jako formou udržování sociálních a interetnických hranic, ejidem jako moderním typem closed corporate community a nakonec analyzuje Ejido Munerachi jako adaptivní (socioekologický) areál typu región de refugio a ukazuje na možné konsekvence, k nimž by mohlo dojít, pokud by z tarahumarské každodennosti zmizely některé prehispánské kulturní rysy. Dochází k závěru, že jsou to především intraetnické nebo intraejidální sociálně adaptivní mechanismy, které více determinují budoucnost takového společenství, jako je Ejido Munerachi, než jeho tradiční kulturní opory, ať jsou jakkoli staré.

Představují subkultury punkerů, skinheadů, ale také hiphoperů či technařů politický protest, nebo jen zábavu pro své účastníky? A co v takovémto prostředí vůbec znamená politika? Je obsahem subkulturního stylu, projevuje se až v interakci s mocí většinové společnosti, anebo se vyjednává uvnitř subkulturních scén podél takových témat, jako je jejich sebereprodukce nebo genderové vztahy? Můžeme říct, jak se liší vztah hardcoru a politiky v Praze a na menším městě? A jsou všichni skinheadi rasisté? Text je výsledkem rozsáhlého výzkumu interdisciplinárního týmu pokrývajícího různé oblasti toho, kde se v subkulturních scénách odehrává politika. Kniha provádí čtenáře texty různých skinheadských kapel, ideologií současné hardcorové scény i dialogem rožnovských punkerů s myšlením a činy Václava Havla. Představuje také vývoj pražského squattingu, ukazuje důsledky cyklické morální paniky kolem technoparty Czechtek na freetekno komunitu a rozebírá genderové vztahy v punkové a hiphopové subkultuře.

Základní hodnota knihy prof. Bednáře tkví dle mého názoru v tom, že je pokusem o původní, nikoli jen interpretační, filosofickou monografii, což je v posledních desetiletích v Čechách neběžný jev. Předkládá filosofické veřejnosti samostatný a svébytný koncept fenomenologické ontologie, který vyrůstá především z filosofie Jana Patočky, je však poučen i širším historickým vývojem fenomenologie. V jádru konceptu stojí protofilosofická problematika původního prafenoménu pohybu chápaného a vypracovaného jako původní časoprostor FYSIS a z tohoto původního ontologického nahlédnutí studie dospívá až k problémům dějinnosti, dějin a jejich smyslu, filosoficky aktuálním problémům svobody či soupatřičnosti politické, filosofické, náboženské a umělecké dimenze lidského života. Jakkoli se neztotožňuji s mnohými dílčími nahlédnutími nebo konkrétními argumenty, mám za nesporné, že kniha přináší relevantní filosofické stanovisko a její vydání prospěje rozvoji filosofie v naší zemi.

Základní hodnota knihy prof. Bednáře tkví dle mého názoru v tom, že je pokusem o původní, nikoli jen interpretační, filosofickou monografii, což je v posledních desetiletích v Čechách neběžný jev. Předkládá filosofické veřejnosti samostatný a svébytný koncept fenomenologické ontologie, který vyrůstá především z filosofie Jana Patočky, je však poučen i širším historickým vývojem fenomenologie. V jádru konceptu stojí protofilosofická problematika původního prafenoménu pohybu chápaného a vypracovaného jako původní časoprostor FYSIS a z tohoto původního ontologického nahlédnutí studie dospívá až k problémům dějinnosti, dějin a jejich smyslu, filosoficky aktuálním problémům svobody či soupatřičnosti politické, filosofické, náboženské a umělecké dimenze lidského života. Jakkoli se neztotožňuji s mnohými dílčími nahlédnutími nebo konkrétními argumenty, mám za nesporné, že kniha přináší relevantní filosofické stanovisko a její vydání prospěje rozvoji filosofie v naší zemi.

Jak se dnes studuje je asi nejpřístupnější text neapolského filosofa Giambattisty Vica (1668–1744). Vico zde přehledně srovnává moderní přístup ke studiu s antickým vzděláváním na příkladech různých disciplín od přírodovědy přes lékařství až k umění nebo právní vědě. Kritizuje fragmentarizaci vzdělání i jeho narůstající odtrženost od životní praxe. Překlad je uveden delší předmluvou, která čtenáři poskytne potřebný rámec Vicova myšlení od kulturního kontextu přes základní přehled života, díla až k výkladu ústředního konceptu jeho filosofie.

Jedná se o kritickou edici legendy o bl. Hroznatovi, která byla sepsána v tepelském klášteře v polovině 13. století za účelem vytvoření jeho světeckého kultu. Hroznata Tepelský byl jedním z nejvýznamnějších šlechticů z přelomu české doby knížecí a královské. Dvakrát se chtěl účastnit křížové výpravy do Svaté země, dvakrát byl však od tohoto slibu dispensován s tím, že náhradou založí klášter. Skutečně se tak stalo, nejdříve v r. 1193 v Teplé (u Mariánských Lázní) pro premonstráty, pak v r. 1200 v Chotěšově (u Plzně) pro premonstrátky. Hroznata sám pak také vstoupil do tepelského kláštera, kde vykonával funkci probošta. V létě 1217 zahynul mučednickou smrtí a následně byl v klášteře uctíván jako světec. V roce 1997 byl prohlášen za patrona nové plzeňské diecéze a v běhu je nyní jeho kanonizační proces. Legenda se dochovala ve dvou středověkých rukopisech, na jejichž základě je vyhotovena tato edice. Latinské znění je opatřeno paralelním novým překladem do češtiny. Kromě toho je tu i nový překlad legendy do němčiny, protože oba Hroznatovy kláštery leží hluboko v bývalých Sudetech a mají tedy značný význam pro německé čtenáře. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

Řízení neziskovky je zcela specifickým druhem svobodného umění – jedná se o manažerský desetiboj, kterému se řídící pracovník musí věnovat prakticky denně. Počet neziskovek v ČR každoročně roste. Mnohé z existujících organizací se profesionalizují. Hospodaří s vyššími rozpočty, zaměstnávají více pracovníků, uzavírají široká partnerství, komunikují a rozhodují ve virtuálním světě, staví před sebe obtížnější úkoly. Důsledkem těchto změn jsou neustále rostoucí nároky na jedince odpovědné jak za správu, tak za řízení. Znalosti a dovednosti, které stačily před několika lety, rychle zastarávají a musí být nahrazovány novými. Účelem této knihy je pomoci manažerům neziskovek při rozhodování. Základem správných rozhodnutí je porozumění situaci a možnostem jejího řešení. Tato publikace obsahuje obojí – popisy 60 problémových situací a 180 doporučení vedoucích k jejich řešení. Pět autorů, 11 kreseb Mirka Kemela a 24 fotografií Jindřicha Štreita – to je Krabička poslední záchrany pro neziskové organizace.

Myšlení a dílo Martina Heideggera je vystaveno opakovaným obviněním ze spolupráce s národním socialismem, ke kterému se nyní přidalo obvinění ze systematického antisemitismu, které se objevilo v souvislosti s vydáním jeho soukromých zápisníků známých pod označením „Černé sešity“. Samotné zápisníky by nevzbudily tolik pozornosti, kdyby jejich vydavatel, Peter Trawny, zároveň nepublikoval svou interpretující knihu o Heideggerovi a mýtu světového židovského spiknutí. Není povolanější autor než Friedrich-Wilhelm von Herrmann, jenž byl po čtyři poslední roky Heideggerova života jeho osobním tajemníkem a filosof ho pověřil vydáváním svého souborného díla, který dokáže jednoznačně vyvrátit a odmítnout Trawnyho lživá a falešná tvrzení, aniž by prováděl apologii samotného Heideggera. Von Herrmannova reakce na lživá obvinění mají formu přehledného, systematického výkladu geneze Heideggerova myšlení, a potud může jeho krátká kniha sloužit jako vynikající uvedení do celkového kontextu myšlení a díla Martina Heideggera, který – i když nemusí být každému čtenáři sympatický buď jako člověk, nebo jako myslitel – přesto zůstane jedním z největších filosofů 20. století.

Adriena Šimotová (6. srpna 1926 – 19. května 2014) patřila k nejvýznačnějším českým výtvarným umělcům, získala řadu významných mezinárodních ocenění, její díla jsou zastoupena ve významných domácích i zahraničních sbírkách. Kniha nazvaná podle autorčina díla reprodukovaného na obálce není monografií o Adrieně Šimotové, ale souborem jejích vlastních textů, které psala v průběhu svého života. Jsou to úvahy, dopisy, básně, poznámky a rozhovory, které mohou přispět k hlubšímu, přesnějšímu a intimnímu pochopení jejího výtvarného díla. Texty jsou doprovázeny reprodukcemi autorčiných děl a fotografiemi ilustrujícími její biografii. Kniha tak představuje velmi osobitý a nezvyklý autoportrét umělkyně. Hlava k listování byla poprvé vydána v roce 1997, její editorkou byla Milena Slavická, grafickým úpravcem Viktor Pivovarov; jejich koncepce je ve druhém vydání zachována.

Malá knížka o velké křesťanské Svatojakubské poutní cestě, o mnoha denních drobných radostech, z nichž některé mohou i bolet. Ten, kdo se vydá na pouť, se může těšit na to, že jakkoli se dny opakují ve zdánlivě stejném rytmu, nikdy nejsou stejné. Pokaždé se poutník ráno probudí do nového dne v novém prostředí a těší se na další prožitky. Nejprve si zkontroluje bolavé puchýře, ošetřené předešlý večer, a pak hojně nasnídaný brzy ráno vyjde na cestu – někdy s mnoha dalšími poutníky, někdy zcela sám. Tak vypadá začátek každého dne poutnické cesty, který se možná zdá být střízlivý a obyčejný… Jenže pak poutník vyjde ven za město, za vesnici, vystoupá na kopec a musí se zastavit, protože vstoupil do sluncem šikmo osvícené krajiny a hledí v úžasu na tlumeně barevnou mozaiku políček a luk, cest a remízků. A někde uprostřed té krásy, na nízkém vršku, osamoceně a skromně sedí malý venkovský kostelíček s červenou střechou. Po tiché modlitbě pokračuje poutník dál, aby, má-li otevřenou mysl, znovu a znovu vcházel do nových noblesních krajin. Po řadu týdnů se krajina neustále proměňuje, poutník se stává její součástí, a pokud respektuje ducha místa, hojně se mu odvděčuje a proměňuje jeho duši. Jde-li poutník s pokorou, vrací se mu to, co sám vyzařuje, a je-li spokojen s málem, obohacuje se.

Dějiny významného šlechtického rodu Valdštejnů v 17. a 18. století nejsou jen dějinami ekonomickými či politickými, ale také dějinami přirozeného světa jedinců, kteří patřili k nejvyšší české aristokracii své doby. Předkládaná kniha nabízí pohled do každodennosti valdštejnských rezidencí, do reprezentačních strategií, jimiž se tento rod prezentoval vůči okolní společnosti, a do kulturní činnosti, kterou Valdštejnové podporovali. Snaží se odpovědět na otázky, jak česká šlechta doby barokní zacházela s vlastní minulostí, jak prožívala přítomnost na svých sídlech a jak rozvíjela vlastní zbožnost a zbožnost svých poddaných s vědomím věčného života po smrti. Tato kniha tak otevírá nanejvýš aktuální problematiku, jak a zda vůbec může člověk stimulovat u ostatních vnímání vlastní minulosti a jak lze zanechat budoucím generacím odkaz, v němž vymezí své místo v jejich paměti.

České slovo „svět“ znamenalo původně „světlo“ a „svit“ patří ke slovesu „svítit“. Slovo „světasvit“ vyslovuje proto znovu svět v jeho počátečním významu, vyslovuje ten svět, v němž žijeme a umíráme, ten, který je překryt a zastřen určeními vesmír a kosmos. Světasvit je něco jiného než vesmír, svět myšlený a vyslovený jako celek, něco jiného než kosmos, svět myšlený a vyslovený jako řád.

Korunovace ruského cara Mikuláše II. v roce 1896 se zúčastnily dvě známé postavy korejských dějin – králův příbuzný Min Jonghwan (1861–1905) a budoucí vůdce Klubu nezávislosti Jun Čchiho (1864–945). Jejich cesta byla první korejskou oficiální misí po navázání diplomatických styků s Ruskem, k němuž došlo v roce 1884, a byla podbarvena kuriózní situací pobytu krále Kodžonga na ruském vyslanectví v Soulu. Korejský panovník a dvůr tehdy považovali Rusko za svého přítele ve smyslu staršího konceptu „sloužit velkému“. Mise do Ruska byla přesto pouhou diplomatickou rutinou a určitě by se stala jen první z dlouhé řady korejských cest, kdyby si její protagonisté nevedli deníky, které byly zpřístupněny a vydány v 70. letech 20. století. Tato kniha přináší plný překlad Min Jonghwanova Häčchončchubom (Moře, nebe, podzim a cesta) a adekvátní části Jun Čchihoových Deníků – Jun Čchiho ilgi. Oba texty jsou jistě poutavé samy o sobě, v sesazené podobě však vyniknou rozdílné povahy, názory a vidění jejich pisatelů a mnohé další paradoxy. Min Jonghwan a Jun Čchiho měli pro své setkání s Ruskem zcela odlišné předpoklady. První nebyl nikdy za hranicemi Asie, druhý studoval v USA. Ani jeden z nich nebyl výrazný myslitel, diplomat či člověk, který by dokázal překročit svá omezení. Jsou to ovšem také dva lidé vyslaní na oficiální cestu v době, kdy už nezávislost Koreje nebylo možné zachovat. V roce 1896 bylo o osudu země rozhodnuto. Čína byla po prohrané válce s Japonskem mimo hru a Rusko na svou porážku od Japonska teprve čekalo. Velká Británie a Spojené státy svůj vliv v Koreji vyměnily s Japonskem za územní nároky v Číně, resp. na Filipínách. Min Jonghwan, v deníku klidný a zdánlivě netečný, reagoval na konec korejské samostatnosti a podpis protektorátní smlouvy v roce 1905 tak, že napsal vášnivý list svému národu a spáchal sebevraždu. Jun Čchiho, na cestě po Rusku lamentující nad osudem národa, s Japonci nakonec spolupracoval.

Publikace sleduje proměnu vzájemného vztahu dvou na první pohled nesourodých, v mnohém ohledu dokonce protichůdných či zdánlivě konkurenčních jevů – lesa a průmyslu. Ve více než deseti kapitolách přibližuje zájemci pestrou škálu oboustranně se ovlivňujícího poměru lesa a rodícího se průmyslu. Nastiňuje tak nejen nejrůznější proměny jejich vzájemné interakce, k nimž došlo při postupné industrializaci českých zemích, ale v mnoha případech pojímá vzájemný vztah obou zdánlivých protipólů i mnohem šířeji – v souvztažnosti k průběhu celého rozsáhlého modernizačního procesu, chápaného ve smyslu komplexní transformace naší novodobé společnosti. Autoři: Tereza Blažková, Přemysl Bobek, Pavel Dufek, Tatiana Figurová, Martin Golec, Jitka Jonová, Kristýna Kaucká, Václav Matoušek, Nina Milotová, Jan Pařez, Jiří Woitsch,

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.