Togga strana 13 z 18

Studium skladby na středních a vysokých hudebních školách postrádalo do nynější doby učebnici, jež by byla základním textem pro vzdělávání budoucích skladatelů. Tato publikace je myšlenkově velice kompaktním, bohatou empirií podloženým textem a slouží jako kompendium základních okruhů vědomostí, jež by studenti skladby měli ovládat. Systematicky provádí čtenáře látkou od stavby motivu až po hudebně-dramatické koncepce, je doplněna praktickými intermezzy a bohatě vybavena notovými příklady (celkem obsahuje 113 příkladů). Nezanedbatelným přínosem je, že kniha obsahuje nejen pasáže pro budoucí skladatele takzvané vážné hudby, ale i pro autory komponující populární hudbu, pro aranžéry a další zájemce o tento obor

Kniha se věnuje jednomu z předních filosofů německého idealismu J. G. Fichtovi (1762-1814), zejména jeho stěžejnímu spisu Základ všeho vědosloví a na něj navazujícímu Nárysu vědosloví vlastního. Hlavním úkolem tohoto prvního a historicky nejvlivnějšího podání vědosloví bylo ukázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha", v nichž se Fichte snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodně jednajících a poznávajících bytostech. Prostřednictvím tohoto filosofického postupu Fichte geneticky odvozuje a zdůvodňuje jednotlivé základní podoby naší zkušenosti a rovněž všechny její apriorní složky, kterými jsou např. prostor, čas, substancialita či kauzalita. Ukazuje se přitom, že všechny tyto základní struktury našeho vědomí a sebevědomí jsou vposled vytvářeny obrazotvorností, a Fichte tak mj. podává jednu z jejích nejhlubších a nejinspirativnějších analýz v dějinách evropské filosofie.

Kniha Člověk a strach vychází v edici Andrias, jejímž cílem je přinášet aktuální výsledky antropologického výzkumu na pracovištích Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Nepřímo navazuje na první publikaci ediční řady Evolvendi anthropologicae, kde se diskutoval koncept vývoje v současných antropologických disciplínách. Publikace Člověk a strach se však spíše než na pojetí dalšího vybraného tématu - strachu ve vědeckých oborech - zaměřuje na strach jako fenomén lidské zkušenosti, který metodologicky uchopujeme různými způsoby, přestože jej zakoušíme všichni stejně. Strach je podstatnou emocí zakoušenou všemi jedinci živočišných druhů schopných prožívání. Člověk však prožívá strach v různých odstínech - zná bázeň z budoucnosti, bojí se představ nebo pociťuje obavu z druhých i ze sebe sama. Člověk může svou zkušenost také reflektovat a popisovat. Činí tato možnost lidský strach něčím výjimečným a existuje tak něco takového jako ryze lidský strach? A jak vůbec můžeme strach definovat a zkoumat? Teoretickou odpověď na otázku "Co je strach?" může poskytnout především studium jeho projevů. Autoři předkládané monografie ke strachu přistupovali jako k součásti lidské zkušenosti: na jedné straně jako k příčině, která zkušenost nějak formuje, na druhé straně jako k následku, respektive projevu ve zkušenosti obsaženém a ve zkušenosti také vznikajícím. Strach se projevil coby zajímavé pomezní téma, jehož výzkum ukazuje člověka jakožto součást živočišné říše a zároveň jako bytost přesahující rámec své biologické konstituce.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev. Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy.

Druhý titul z pera abstinující alkoholičky: "Mám pro Vás pár příběhů s chutí a vůní alkoholu, které Vás provedou ke šťastným koncům. V mých příbězích opravdu nakonec všechno dobře dopadne - i když naši andělé strážní mívají občas dost bolavá křídla. Sama jsem s malými přestávkami skoro celý rok strávila v pražské Apolinářské léčebně závislostí a jsem za to dnes ráda. Nevěděla jsem si rady s některými nástrahami života, a tak jsem to řešila cestou nejmenšího odporu - tedy alkoholem..."

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

U počátků české moderní hudby stály dvě velké osobnosti, Bedřich Smetana dílem skladatelským a Otakar Hostinský činností vědeckou a kritickou. Ve Smetanově operní tvorbě, navazující na Wagnerovu koncepci dramatického díla, spatřoval Hostinský pokrok, za jehož prosazení bylo nutno bojovat. Jiné tvůrčí poetiky považoval za nepokrokový a tedy méně významný umělecký projev. Hostinského mylnou záměnu pokroku s vývojem převzali jeho žáci v čele se Zdeňkem Nejedlým, Otakarem Zichem, Vladimírem Helfertem a Josefem Bartošem. Jako přední hudební vědci a kritici prosazovali v době bojů o Dvořáka jednostranně pojatou pokrokovou linii české hudby, kterou viděli v tvorbě Smetanově a jeho pokračovatelů, Fibicha, Foerstera a Ostrčila. Další skladatelské osobnosti, jako Dvořák, Suk, Novák a Janáček, do této linie nezapadali a jejich hudba byla hodnocena jako konzervativní, eklektická, naturalistická a primitivní. Tato kritická předpojatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů na dva protichůdné tábory a vyvolávala v tisku prudké polemiky zejména na přelomu prvního a druhého desetiletí 20. století. V této etapě bojů o českou moderní hudbu vzrůstala úroveň hudební kritiky i v souvislosti s rozvojem hudebního tisku a hudební pedagogiky. Na odbornou scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a pražské konzervatoře: Karel Stecker, Karel Knittl, Karel Hoffmeister a Václav Štěpán. V jejich spisech a kritikách narůstal význam strukturní analýzy jako důležité součásti k posouzení umělecké hodnoty díla. Ve dvacátých letech pak došlo k rozpadu těchto skupin a Zich s Helfertem zásadně přehodnotili svůj počáteční zaujatý postoj. Ve společensky napjaté atmosféře třicátých let se začala kriticky projevovat mladá a ideologicky nezatížená generace v čele s Aloisem Hábou, Karlem Janečkem a Mirko Očadlíkem, reflektující i tvorbu skladatelů evropské avantgardy. O tomto meziválečném období bojů o českou moderní hudbu bude pojednávat druhý díl této knihy.

Záměrem předkládané publikace je vyjasnit chápání transcendence ve Fenomenologii vnímání Maurice Merleau-Pontyho. Na jedné straně má tematizace tradičního filosofického termínu přispět k porozumění celku zvoleného díla a na druhé má výběr jednoho z nejvýznamnějších fenomenologických děl napomoci k porozumění termínu. Zkoumání reflektuje jednotlivá použití zvoleného termínu ve Fenomenologii vnímání, vyzdvihuje jejich souvislost a získané porozumění opatrně přenáší i tam, kde sám Merleau-Ponty termín ‚transcendence' nepoužívá.

V pozdních textech Émila Benvenista (1902-1976) je patrná snaha najít alternativu k strukturální lingvistice, která svým předmětem činí neosobní jazykový systém. Benveniste klade důraz na samu událost výpovědi, nesoucí jedinečný význam, a na subjektivitu mluvčího, která se ve výpovědi ohlašuje. Tyto snahy v oblasti lingvistiky neunikly pozornosti literárních vědců. Někteří z nich (H. Meschonnic, G. Dessons, S. Martin, Ch. Laplantinová) na základě Benvenistovy jazykovědy rozpracovali a dále rozpracovávají "novou poetiku", nesouměřitelnou jak s premisami literárněvědného strukturalismu, tak s hlavními předpoklady některých post-strukturalistů. Z hlediska "nové poetiky" poezie nenarušuje ani nerealizuje systém básnických norem. Charakteristická je pro ni specifičnost výpovědi a subjektivní hledisko autora, který se v neopakovatelném okamžiku chápe slova. Předkládanou monografii lze číst jako úvod do hlavních témat Benvenistovy lingvistiky a do poetiky Henriho Meschonnika (1932-2009) a Gérarda Dessonse (* 1949), dvou nejvýznamnějších Benvenistových interpretů na poli literární teorie.

Publikace je výzkumným výstupem autorů, jejichž centrem badatelského zájmu byla problematika narace. Otázky spojené s narací se v poslední době neobjevují pouze v pojednáních literárních teoretiků, ale stále častěji se v souvislosti s narativním přibližováním sociálního (a živého) světa stávají předmětem zkoumání historiků i přírodovědců. Tato kniha vytváří prostor pro potkávání badatelů z různých oborů - filosofie, literární vědy, historie, historické antropologie, sociologií, biologie i genetiky. Tím je podmíněna i různost v jejich pohledech na to, do jaké míry je narace čistě fiktivní badatelskou konstrukcí anebo do jaké míry je konstrukcí, která má svůj více či méně identifikovatelný protějšek ve zkoumané skutečnosti.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory druhého svazku jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Jakub Marek, Aleš Novák, Jaroslav Novotný a Václav Zajíc. Ve svých příspěvcích pokaždé jinak, ale vždy konkrétně dokáží odpovídat na otázky zkoumající živost, životaschopnost, a tedy poctivost dané filosofické pozice, tematizace a práce.

Výtvarné umění a hudba. Tvar, prostor a čas I/1 - je prvním dílem stejnojmenného čtyřdílného cyklu, jehož záměrem je položit základy komparativního jazyka výtvarného umění a hudby - samozřejmě konkretizovaného na analýze vybraných výtvarných a hudebních děl. Díl I/1 je zaměřený na tvar a jeho vztah k prostoru ve výtvarném umění a k časové struktuře v hudbě od počátků do impresionismu. Předpokládá, že čtenář bude v jednom ze srovnávaných oborů laikem, a proto jej seznamuje s terminologií obou uměleckých druhů a se základy oborového myšlení. Nesleduje - stejně jako ostatní díly cyklu - historický vývoj výtvarného umění a hudby ale typologii, tedy různé způsoby výtvarného a hudebního vyjádření. Díl I/2 - se stejným názvem i podtitulem - bude orientovaný na proměny výtvarného a hudebního jazyka od konce 19. století do konce 20. století s důrazem na razantní kvalitativní proměny výrazových prostředků, výtvarných a kompozičních technik a materiální proměny výtvarného a hudebního jazyka. Proto i celková struktura dílu I/2 bude odlišná od dílu I/1, i když bude také sledovat tvarosloví a gramatiku obou sledovaných uměleckých druhů. Díly II/1 a II/2 - s podtitulem Kompozice, hudební forma a struktura - budou soustřeďovat pozornost na vztah jednotlivých vrstev formální struktury výtvarného a hudebního díla od kompozice a hudební formy k tektonice až po celkovou strukturu, z které umělecké dílo vychází a jejíž je součástí. Předkládaná kniha - v současnosti u nás jediná tohoto zaměření - je bohatě vybavena barevnými reprodukcemi výtvarných děl a notovými příklady. Její nezbytnou součástí je CD se zvukovými ukázkami a digitální variantou obrazových ukázek v textu.

Společným tématem této čítanky jsou lidské společnosti ve vztahu k jejich životnímu prostředí na americkém kontinentu. Autoři vybraných textů prezentují jednotlivá témata na základě různých teoretických a metodologických přístupů v rámci sociální a kulturní antropologie. Texty se v prostorovém rozměru vztahují k různým areálům od Arktidy až po Amazonii, v časovém rozměru sahají od prehistorie až po současnost. Spektrum zde nastíněných témat sahá od problematiky adaptace lovců a sběračů v arktických a subarktických oblastech, přes problematiku lidských obětí u Aztéků v pojetí školy kulturního materialismu, či naopak kritiku kulturního materialismu na případě hutteritů, evangelické církve, jejíž stopa v dějinách začala ve střední Evropě a skončila na severoamerických pláních, pojetí "ekologického Indiána", až po studie na současná témata, jakými jsou problematika vztahu ekologie a chudoby, sociální hnutí a ekologický aktivismus ve vztahu k ochraně přírody v Mexiku či Amazonii, nebo hospodaření s vodou v Andách. Kniha obsahuje 13 textů od různých autorů, které byly přeloženy ze zahraničních odborných periodik, a jsou doplněny obsáhlou úvodní studií.

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Pojednání o melodii je první učebnicí, kterou Antonín Rejcha sepsal a vydal v Paříži roku 1814. Ačkoli melodie náleží k neodmyslitelným složkám hudebního umění, ve své době Rejchův spis představoval ojedinělou práci na takové téma. Vždyť i na pařížské konzervatoři se v rámci hudebněteoretických disciplín vyučovala pouze harmonie, na niž studenti navazovali studiem kontrapunktu. Rejcha tak musel vytvořit koncepci své nauky o melodii zcela od začátku, takřka bez předchůdců, nicméně s velkou dávkou zkušenosti z dosavadní, v té době již více jak dvacetileté pedagogické činnosti v Hamburku, Vídni a Paříži. Obeznámen s poetikami a zásadami básnického a řečnického umění proslulých francouzských estetiků zkoncipoval teorii umění melodie především na základě jejich vzoru. Rejchovo pojednání tak i v dobovém kontextu obohatilo hudební terminologii o nové výrazy, které si nová tematika vynutila, mnohé klíčové hudební jevy, například sonátovou formu, popsal vůbec jako první a jako učebnice se díky překladům do němčiny, italštiny a angličtiny záhy výrazně rozšířilo prakticky do celého světa. Český čtenář má po bezmála dvou stech letech poprvé příležitost seznámit se s důležitým spisem hudební literatury od autora českého původu, který se od roku 1818 jako pedagog pařížské konzervatoře významně podílel na výchově celé řady vynikajících francouzských skladatelů 19. století. Předložená edice prvního českého překladu Rejchova pojednání o umění melodie je doplněna o poznámky, kterými Carl Czerny v roce 1832 okomentoval vídeňské vydání německého překladu Rejchova Pojednání o melodii.

CENA ALFRÉDA RADOKA 2011. Vítězné dílo dramatické soutěže o nejlepší českou a slovenskou divadelní hru za rok 2011, postavené na půdorysu absurdního dramatu.