Togga strana 12 z 19

České slovo „svět“ znamenalo původně „světlo“ a „svit“ patří ke slovesu „svítit“. Slovo „světasvit“ vyslovuje proto znovu svět v jeho počátečním významu, vyslovuje ten svět, v němž žijeme a umíráme, ten, který je překryt a zastřen určeními vesmír a kosmos. Světasvit je něco jiného než vesmír, svět myšlený a vyslovený jako celek, něco jiného než kosmos, svět myšlený a vyslovený jako řád.

Publikace sleduje proměnu vzájemného vztahu dvou na první pohled nesourodých, v mnohém ohledu dokonce protichůdných či zdánlivě konkurenčních jevů – lesa a průmyslu. Ve více než deseti kapitolách přibližuje zájemci pestrou škálu oboustranně se ovlivňujícího poměru lesa a rodícího se průmyslu. Nastiňuje tak nejen nejrůznější proměny jejich vzájemné interakce, k nimž došlo při postupné industrializaci českých zemích, ale v mnoha případech pojímá vzájemný vztah obou zdánlivých protipólů i mnohem šířeji – v souvztažnosti k průběhu celého rozsáhlého modernizačního procesu, chápaného ve smyslu komplexní transformace naší novodobé společnosti. Autoři: Tereza Blažková, Přemysl Bobek, Pavel Dufek, Tatiana Figurová, Martin Golec, Jitka Jonová, Kristýna Kaucká, Václav Matoušek, Nina Milotová, Jan Pařez, Jiří Woitsch,

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Kniha nabízí přehledně zpracované poznatky o vývojovém vztahu fonematického povědomí (dovednost vědomé a pohotové manipulace se slovy na úrovni fonémů)a znalosti písmen, tedy dovedností odborníky považovanými za klíčové předpoklady rozvoje počátečního čtení. Čtenář se v knize seznámí se současnými poznatky o vývojovému vztahu obou dovedností a nahlédne je jako předmět cílené intervence v předškolních vzdělávacích zařízeních. Autorka diskutuje význam výzkumy podložené praxe, metodologické otázky intervenčních studií a poskytuje cenný materiál z oblasti diagnostiky předčtenářských dovedností. Především ale detailně představuje studii herně pojatého tréninku fonematického povědomí a znalosti písmen v mateřských školách, poskytuje modely jeho realizace a přináší poznatky o přínosech těchto aktivit pro rozvoj předčtenářských i velmi raných čtenářských dovedností děti ve věku před nástupem do ZŠ. Kniha je určena odborníkům i studentům z řad psychologů, pedagogů, speciálních pedagogů logopedů, učitelů mateřských škol, ale i rodičům dětí předškolního věku, které zajímá problematika vzdělávacích pro-čtenářsky zaměřených intervencí.

Kolektivní monografie „Krajina jako antropologická čítanka“ obsahuje patnáct odborných studií věnovaných problematice krajiny. Na krajinu jednotlivé příspěvky nahlížejí z různých úhlů, které spojuje jednotný antropologický diskurs. Ústředním tématem je vztah člověka a krajiny. Knihu tvoří příspěvky antropologů, urbanistů, etnologů, architektů a historiků, které doplňuje stať archeologická. Autoři vybraných textů prezentují jednotlivá témata na základě různých metodologických a teoretických přístupů v rámci sociální a kulturní antropologie. Vedle úvodních textů obsahuje kniha specializované studie, které jsou rozděleny do čtyř okruhů – částí knihy. Kniha je druhým svazkem edice STEAM. Autoři: Tereza Blažková, Pavel Bolina, Tomáš Boukal, Petra Červinková, Hana Daňková, Petr Gibas, Milan Hlinomaz, Martin Charvát, Josef Kadeřábek, Tomáš Klimek, Václav Kozina, Milan Kuchařík, Robert Kulmiński, Karolína Pauknerová, Zuzana Skořepová, Miloš Sládek, Lukáš Vacek, Martin Veselý, Jan Vtípil O edici: Steam, anglicky pára, parní nebo třeba také plnou parou vpřed. Všechny uvedené významy splňují představy nakladatele i editorů o charakteru a smyslu nové edice odborné literatury. Budeme usilovat o to, aby edice Steam sloužila k publikaci odborných prací o „věku páry“ a „věku parních strojů“. Tedy o době průmyslové revoluce, industrializace a v nejširším slova smyslu o věku komplexní modernizace. O dlouhých desetiletích 2. poloviny 18., 19. a prvé poloviny 20. století, kdy byly pokládány základy moderní městské industriální civilizace. Civilizace, v níž žijeme dodnes, na kterou jsme hrdí, ale s níž si také někdy nevíme rady. Takže: plnou parou vpřed!

Tato kniha organologa Bohuslava Čížka (nar. 1940), emeritního kurátora sbírky hudebních nástrojů v Národním muzeu, navazuje na stejnojmennou publikaci z roku 2010, v níž byl podán ucelený přehled o dochovaných klávesových chordofonech některých vybraných mistrů převážně ze sklonku 18. a z první poloviny 19. století na území České republiky. Zde se prezentují výsledky nového systematického průzkumu, jenž přinesl jednak zjištění dalších nástrojů již dříve pojednaných výrobců, jednak i mnoho dalších klavírů dnes zcela neznámých zhotovitelů, ve snaze o přehled co nejúplnější. Je zde 33 nových hesel klavírníků s celkem 41 křídly a stolovými klavíry, ve větší míře jsou zařazeny i nástroje anonymních stavitelů a tak je tu dohromady prezentováno 82 kladívkových klavírů zjištěných na bezmála šedesáti místech. Vedle jmen známých z první knihy jako Weiss či Weimes, Reysz nebo Stabernak jsou uvedeni další neznámí, respektive zcela zapomenutí výrobci jako Ehlers, Fischer nebo Lautterer z Vídně či pražský Herberth nebo Faulhaber z Loun. Kniha neuvádí žádná nově zjištěná cembala, zato přináší v dodatku soupis všech dochovaných klavichordů na našem území podle autorova průzkumu z minulých dvou desetiletí, jakož i bibliografii jeho prací.

Tato mezioborová studie zkoumá vznik, vzestup a úpadek individualismu, který pojímá jako hlavní rys charakteristický pro západní světonázor. Daniel Shanahan sleduje pojetí lidského já a dochází k závěru, že semeno individualismu neboli „oné soustavy přesvědčení, v níž se člověk jako jednotlivec stává konečným arbitrem pravdy“, bylo zaseto již v civilizacích starověku, kde se subjektivní vědomí objevilo nejdříve, a ukazuje, jak se lidské sebepojetí vyvíjelo na Západě a jak se projevovalo v různých historických podobách: jako „analogon já“ u starých Řeků a Hebrejců, jako „oprávněné já“ u Augustina a v křesťanské éře a konečně jako „plnomocné lidské já“ v moderním věku. Podle Shanahana se v současném selhávání individualismu projevují rostoucí pochybnosti o tom, zda je lidské já vůbec schopno samo určit, co je pravda, a co není. Tyto pochybnosti lze částečně připsat na vrub inherentnímu napětí v epistemologii, která se vztahuje k sobě samé, a částečně také narůstajícímu odcizení mezi jednotlivcem a moderní společností. V závěrečné kapitole Shanahan čerpá z mezikulturních a antropologických výzkumů kultur mimo svět Západu a ukazuje, že k individualistickému paradigmatu existují alternativy, které možná dokonce signalizují příchod nového světonázoru, založeného na uznání vzájemné lidské provázanosti.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Kniha se zabývá tématem životních cyklů venkovských poddaných v Čechách v 18. století a rolí ekonomických, demografických a sociálních faktorů při utváření životních osudů lidí. Klade si otázku, nakolik byly životní osudy jednotlivců v rámci tradiční, předprůmyslové společnosti formovány či dotvářeny svobodnou volbou, resp. náhodnými okolnostmi, které vymanily člověka z determinant jeho původu, a nakolik lze za pestrou škálou individuálních osudů vystopovat (sociálně a genderově) typické průběhy života, tzv. životní cykly. Nastíněné otázky autorka zkoumá na vzorku poddanského obyvatelstva severočeského panství Horní Police a opírá se při tom o širokou pramennou základnu, především pak o mimořádně dobře dochované hornopolické poddanské seznamy, jejichž téměř souvislá řada začíná rokem 1709. Velký prostor je věnován výzkumu okolností, které podstatně ovlivňovaly životní osudy jedinců, např. možností obživy, dostupnosti sňatku, role příbuzenství při utváření rodin či rozsahu prostorové a sociální mobility. Při studiu jednotlivých životních etap autorka zaměřuje pozornost na problematiku rozšířenosti a rázu čelední služby (life-cycle servant), okolností vstupu do manželství a zakládání domácností, změn sociálního postavení v průběhu života a okolností odchodu z čela domácnosti. Sledované otázky pak zasazuje do širšího českého a evropského kontextu.

Kniha Korejská náboženství je výběrem z textů dokladujících vývoj duchovních představ obyvatel Korejského poloostrova od starověku až po současnost. Staletí importů, asimilace i perzekuce jednotlivých náboženských směrů a škol dala v Koreji vzniknout mimořádně pestrému spektru religiózního života, v němž se o přízeň států i jednotlivců ucházely lokální kulty, buddhistické školy, státem podporovaný konfucianismus, nauky o dosažení nesmrtelnosti, chiliastická hnutí, anebo později křesťanství a moderní západní ideologie a jejich korejské podoby. Kniha představuje teoretické texty jednotlivých náboženských směrů a škol, ale i dokumenty ilustrující náboženskou praxi určitých historických období i skupin obyvatelstva. Podoby náboženského života v tradiční Koreji demonstrují dynastické kroniky, šamanské písně, literátské anekdoty, ale mj. i prorocké básně a dětské učebnice. Chronologie textů sleduje proměny náboženství a kultů v období starověkých Tří království, náboženský život nástupnického království Korjo, dlouhé období Čoson, první kontakty se Západem a křesťanskou misii v 18. a 19. století, vznik synkretických kultů na sklonku 19. století i transformaci vnímání náboženství ve 20. století.

Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.

Západní filosofická tradice spatřuje specifičnost člověka ve schopnosti mluvit a myslet. U řady myslitelů zároveň najdeme silný důraz na jedinečnost lidské osoby. Můžeme se pak ptát: je mezi těmito určeními nějaká souvislost, a pokud ano, jaká? Co je to vůbec myšlení a jak se liší od ostatních duševních schopností? V jakém smyslu náleží rozum člověku jako tělesné bytosti? Jedním z klíčových textů, který výrazně a nadlouho ovlivnil uvažování o těchto otázkách, je Aristotelův spis O duši. Předkládaná studie je snahou o interpretaci tohoto nesnadno přístupného a bohatě komentovaného spisu. Jejím cílem je předvést pokud možno ucelený výklad jeho základních konceptů v kontextu Aristotelovy přírodní filosofie a metafyziky. Základní výkladovou perspektivou přitom bude otázka po smyslu bytí člověka jako individuální myslící bytosti.

Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před smrtí odešel do poustevny na české straně Šumavy na Dobré vodě, kde 9. října 1045 zemřel. Byl pohřben v klášteře na Břevnově, kde ho uctívali jako světce. Vita s. Guntheri sice není nejstarším pramenem k životu sv. Vintíře, ale je nejdůležitějším svědectvím o jeho břevnovském kultu. Dochovala se jen v jediném středověkém rukopise z osmdesátých let 14. století, nicméně raně novověké edice legendy obsahují její poněkud odlišné znění, které pochází z dnes již ztracených rukopisů. Proto je v této nové edici srovnáno rukopisné znění s textem těchto starobylých edic. K originálnímu latinskému textu je zrcadlově připojen moderní český překlad, který – jako první vůbec – obsahuje také Vintířovy zázraky. Edice je doplněna o dvojjazyčnou (českou a německou) obsáhlou studii o Vintířovi a jeho kultu, a o rukopisném a edičním dochování textu legendy. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

První kniha Humova Pojednání o lidské přirozenosti, jež poprvé vyšla v roce 1739, patří k hlavním dílům západní filosofické literatury. Hume v ní zakládá svou vědu o lidské přirozenosti ve vztahu k lidskému poznání. Radikálním způsobem přitom napadá tradované představy o povaze, funkci a rozsahu lidského rozumu a vykládá je na pozadí své asociační psychologie pomocí pojmu víry, dispozice, zvyku a obraznosti. Svou kritiku mimo jiné zaměřuje na poznání tradičně chápaného vztahu příčiny a účinku, externality a kontinuity fenomenálních předmětů, identity a trvání vlastního já a na mnoho dalších základních filosofických pojmů. V závěru knihy přivádí Huma skeptické náhledy na schopnosti rozumu k originální formulaci síly lidské přirozenosti překonávající melancholii plynoucí z filosofických zkoumání. Český překlad první knihy Pojednání je doplněn Výtahem z nedávno vydané knihy nazvané Pojednání o lidské přirozenosti, jenž Hume vydal v roce 1740, aby své dílo učinil čtenářsky přístupnější.

Je dobře se při četbě ptát, co chtěl básník říci? Jinými slovy – je autor literárního textu garantem jeho významu? A je důležité, aby čtenář onen význam nalezl? Co potom čtenář sám, je pouhým konzumentem daného textu, nebo se i on může stát tak trochu autorem, a text do jisté míry dotvářet? A vůbec, co přesně si lze pod pojmy autor a čtenář představit? Filolog Tomáš Jacko nám předkládá přehled některých nezřídka protichůdných způsobů, jimiž se koncepty autora a čtenáře zaobírají literární teorie a filozofie několika posledních desetiletí. Konstruuje přitom trajektorii určitého souvislého vývoje: ukazuje, že ve dvacátém století se literární teorie odklonila od tradičního pojetí autora, který byl ve vztahu ke svému dílu dosud většinou považován za nedotknutelnou autoritu, a že se do centra zájmu postupně dostává čtenář, dříve obvykle nahlížený jen jako pasivní recipient. Současně Jacko poukazuje na některé epistemologické problémy, které s sebou tento nový vývoj přináší. Nežli pokusem o jednoznačné rozkrytí dané problematiky je tak toto pojednání spíše nabídkou škály různých směrů, jimiž se mohou ubírat naše úvahy nejen o autorovi a čtenáři, ale i o literatuře obecně.

Českému čtenáři se překladem Rejchovy učebnice harmonie poprvé dostává do rukou jeden z nejvýznamnějších pramenů hudebních kompozičních nauk první poloviny 19. století – pramen poznání hudební harmonie ještě úzce propojený s aktuálním stavem a požadavky dobové hudební kompozice. Z hlediska autorových vizí do budoucnosti se setkáváme také s typem učebnice, která dávala řadě studentů mocné podněty na jejich umělecké cestě. Mnohý čtenář této knihy si určitě nejednou propojí Rejchovy inovační nápady se jmény Berlioz, Liszt, Gounod, Onslow, Franck, Smetana… Učebnice hudební kompozice, neboli úplné a odůvodněné pojednání o praktické harmonii (Cours de composition musicale ou traité complet et raisonné d´harmonie pratique) patřila v hudební kariéře Antonína Rejchy mezi nejvýznamnější přelomové milníky. Počínaje rokem 1818 se stal pedagogem pařížské konzervatoře a učebnice harmonie vyšla ještě téhož roku. Spis se stal základním výukovým materiálem harmonie jako základního teoretického předmětu v rámci takzvaných kompozičních nauk, v jejichž rámci pak studium pokračovalo výukou kontrapunktu a fugy. Základní pozitivní přínosy Rejchovy práce lze spatřovat v tom, že východiskem výkladu je vždy hudební příklad, přičemž teoretické diskuse jsou zkráceny ve prospěch praktických demonstrací, cvičení k probírané látce jsou navrhována nejenom s ohledem na zvládnutí techniky kompozice, ale vždy současně zohledňují i umělecké zacházení s hudební matérií. Rejcha opakovaně zdůrazňuje, že jeho práce o hudební harmonii souvisí s dobovou kompoziční praxí a v žádném případě nechce patřit k metodám výuky, po jejímž absolvování studenti zjišťují, že skutečná praktická stránka hudební kompozice vůbec nesouvisí s tím, co se do té doby učili.