Togga strana 16 z 18

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Unikátní stavba bývalého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie patří k nejcennějším památkovým objektům v českých zemích a v roce 1995 byla zapsána do Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Reprezentativní publikace, která vzešla z mezinárodní vědecké konference uspořádané v souvislosti s dokončováním jeho náročné renovace, se věnuje dějinám, stavbám i uměleckému vybavení tohoto kláštera. Počátky kláštera v Sedlci, prvního opatství cisterciáckého řádu v Čechách, sahají do až poloviny 12. století. Na konci 13. a v raném 14. století probíhala v Sedlci výstavba monumentálního klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie založeného na katedrálním půdorysu. Sedlecký opat Heidenreich, s jehož jménem je spojen vzestup a zlatý věk kláštera, patřil k vlivným rádcům krále Václava II. a po vymření Přemyslovců se zasloužil o přivedení lucemburského rodu na český královský trůn. Období nového rozkvětu pak zažil klášter na samém konci 17. a v prvních desetiletích 18. století. Přestavbu a obnovu klášterního kostela svěřil tehdejší sedlecký opat Jindřich Snopek architektu G. B. Santinimu, který jí realizoval v jedinečných a originálních formách barokní gotiky a zároveň je autorem přestavby sousední kaple Všech Svatých.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií Fascinace neviditelností . Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Pej Tao (vlastním jménem Čao Čen-kchaj), spoluzakladatel časopisu "Dnešek" (Ťin-tchien), nejvýznamnějšího čínského literárního samizdatu. Patřil k předním autorům "Dneška" a jeho básnické experimenty z přelomu 70. a 80. let zanechaly trvalou stopu v moderní literární čínštině. Pej Taoovo hledání vlastního výrazu je motivováno především touhou osvobodit jazyk sešněrovaný konvencemi politické propagandy. Novela "Vlnobití" dokládá, že autor, ačkoliv je bytostně lyrický básník, podlehl dobovému okouzlení poutavými příběhy naplněnými dobrodružstvím, tajemstvím a milostnými zápletkami. Láska je ústředním tématem novely. Je to pochopitelné nejen proto, že knihu psal mladý autor pro své vrstevníky, volba tématu je také historicky podmíněná. Oficiální propaganda lásku odmítala jako projev "buržoazní ideologie" a mládež byla vychována v pocitu, že intimní vztahy v jakékoliv podobě jsou zločinem proti státu. Láska však nezmizela a mladí lidé, zejména ti, kdo byli vytrženi ze svého prostředí a vysídleni na venkov, prožívali milostná vzplanutí a zklamání bez ohledu na ideologii. Psát o lásce bylo sice zakázané, znamenalo to však psát o opravdovém životě.

Patočkův esej Nadcivilizace a její vnitřní konflikt, vytvořený zřejmě v padesátých letech 20. století, patří k jeho nejbohatším a nejaktuálnějším textům; mezi filosofickými diagnózami doby, napsanými ve 20. století, zaujímá nesporně jedno z čelných míst. Patří však do složité, doposud málo prozkoumané a nejméně veřejné fáze jeho filosofické tvorby. Argumentace, kterou Patočka používá, je kromě jiného pokusem o porozumění komunismu, a jejím historickým východiskem je stupeň krize, která se měla ještě prohlubovat a tak či onak trvat až do zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě. Na tuto krizi reagoval marxistický revizionismus ve východní a střední Evropě a také názory západních liberálů, od nichž se však Patočkův výklad kriticky distancuje. Koncept nadcivilizace odpovídá na přímou historickou zkušenost a současně pokračuje v argumentaci naznačené už v Patočkových prvních významnějších pracích. Monografie, jejíž iniciací byla a materiálový základ vytvořila konference uskutečněná v Lipnici ve dnech 12. a 13. června 2009, se zmíněným esejem zabývá ze tří různých úhlů pohledu: v první části se hovoří o pojmu a problematice nadcivilizace (Johann P. Arnason, Ilja Šrubař, Marek Skovajsa), druhá nabízí filosofické souvislosti konceptu nadcivilizace (Hynek Janoušek, Ivan Chvatík, Václav Bělohradský, Martin Ritter) a třetí část tvoří stati Karla Müllera, Jiřího Tourka, Milana Hanyše, Zdeňka Pince a Jana Bouzka, zkoumající historické perspektivy konceptu nadcivilizace.

Před několika měsíci ještě neznámý italský autor Vittore de Luca svým odhodlaným přístupem k již téměř všední tematice prolomil mnohá tabu - a zároveň vytváří nové totemy. Je to neocenitelný přínos k bádání o geniálním renesančním umělci, slavném Leonardovi a jeho současnících (Andrea del Verrochio, Perugino, Lorenzo di Credi či Sandro Boticelli). Vezměte fakta, přemýšlejte o souvislostech a budete se výborně bavit i vzdělávat.

V této práci předkládá autor PhDr. Bohuslav Čížek, CSc., emeritní kurátor sbírky hudebních nástrojů Národního muzea v Praze, první ucelený přehled o dochovaných klávesových chordofonech vybraných mistrů 18. a první poloviny 19. století na území České republiky. Z relativně velkého počtu 37 dochovaných klavichordů je autorsky určených jen osm, ve výrazně menším množství cembal a spinetů jsou zastoupeny pouhé čtyři osobnosti. Výběr 38 stavitelů kladívkových klavírů a jejich synů se řídí jednak jejich domácím, ale i mezinárodním významem. Jsou tu slavní vídeňští mistři, jejichž práce se dochovaly v domácích i zahraničních sbírkách, jako Walter, Graf nebo Streicher, ale i tací, o nichž víme jen z matrik a městských knih, ale dosud nebyl znám žádný jejich dochovaný nástroj, například Mallek, Leschen či Pfeifer. Všechny uvedené nástroje starých mistrů, dochované na území České republiky, jsou zařazeny na základě autorova osobního studia; jejich další díla, uložená v zahraničních sbírkách, jsou prezentována vesměs na základě údajů katalogů či soupisů v uvedených pracích. Katalogizační údaje o nástrojích každého jednotlivého mistra doprovází barevná fotografie alespoň jednoho jeho nástroje, popř. i jeho detailu. Kniha je důsledně dvojjazyčná, anglická verze z pera muzikologa dr. Davida R. Beveridge umožňuje v odborných kruzích její celosvětové užití.

Problematika vědy měla ve filosofii Martina Heideggera celoživotně zásadní důležitost. Tímto tématem se zabývá publikace Jany Kružíkové Heideggerovo pojetí vědy. Publikace přináší přehledové představení proměn Heideggerovy tematizace vědy. Pro toto představení vybírá autorka tři klíčové etapy v Heideggerově pojímání vědy: 1. logický pojem vědy z nejranějšího období Heideggerova myšlení; 2. existenciální pojem vědy z období tzv. fundamentální ontologie; 3. pojetí vědy v souvislosti s technikou v kontextu dějin metafysiky u pozdního Heideggera. Publikace vcelku může napomoci k základnímu zorientování v Heideggerově dlouhodobém problematizování vědy a zároveň může být i vhodným vstupem pro neheideggerovské teoretiky vědy do Heideggerova pojetí vědy.

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Každá filosofie, snažící se plně porozumět člověku a jeho vztahu ke světu, se musí vyrovnat se zvláštním fenoménem, jímž je umění. Tato kniha si neklade za cíl podat celkový přehled filosofických teorií umění, nabízí však některé současné, i historicky vlivné, odpovědi na otázku, jakou roli hraje umění v našem světě a zda je tato role nenahraditelná. Obrací se přitom jak k obecným koncepcím umění u významných filosofů (Platón, Kant, Schelling, Nietzsche, Heidegger, Benjamin, Arendtová, Merleau-Ponty, Lyotard, Derrida či Didi-Hubermann), tak ke specifické problematice funkce umění, objevující se na půdě literatury, výtvarného umění a filmu.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.