Togga strana 16 z 19

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.

Svatý kníže Václav (kol. 908-935) je hlavním patronem českého národa. Byl vnukem prvního křesťanského knížete Bořivoje a jeho manželky sv. Ludmily. Do českých dějin se trvale zapsal jako stavitel rotundy sv. Víta na Pražském hradě, pozdější katedrály, a především jako oběť svého bratra Boleslava, který toužil vládnout místo něho. Ještě důležitější je ovšem Václavův "druhý život", který začal v okamžiku přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do svatovítské rotundy na Pražském hradě. Nad jeho hrobem bylo nejdříve zřízeno biskupství a časem mu byla symbolicky svěřena i péče o celý český stát. Tak se z něj stal věčný panovník, který pouze dočasně propůjčoval správu země právě vládnoucím knížatům a králům. Při příležitosti 1100. výročí jeho narození uspořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze a Arcibiskupství pražské kolokvium, jehož předmětem byla jak historická osoba sv. Václava, václavská hagiografie a raný český stát a křesťanství, tak i od toho neoddělitelný svatováclavský kult, a to od samých počátků v 10. století, přes jeho vyvrcholení v době lucemburské, kdy byl úspěšně exportován do celé Evropy, k úctě barokní a konečně i k moderní tradici v minulém století. Důležitou součástí jednání byly nové archeologické výzkumy, uměleckohistorická analýza a samozřejmě i výpovědní hodnota písemných pramenů. Výsledkem kolokvia je tato publikace.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií Fascinace neviditelností . Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Káhiru, hlavní město Egypta a nejlidnatější město afrického kontinentu, lze považovat za skutečnou studnici pokladů islámské architektury a umění vůbec - i proto byla vedle dalších významných islámských urbanistických celků zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Jednotlivé slohy se zde nerušeně vyvíjely od obsazení Egypta vojsky Amra ibn al-Áse roku 641 n. l. přinejmenším do konce osmanské vlády v závěru 18. století. Na rozdíl od jiných islámských metropolí nikdy nebyla zničena vpádem vojsk, a dochovaly se v ní tudíž i stavby z nejstarších období arabského osídlení. Dnešní mnohamiliónová Káhira v sobě stále skrývá tento historický odkaz. Naší ambicí je přispět k jejich lepšímu poznání a pochopení celé bohaté kultury islámského Egypta vůbec. Vždyť Káhiru hojně navštěvují i čeští cestovatelé. Ti se zde obvykle poprvé setkávají s islámským městem, jež však často zůstává nepochopeno, a jeho bohatství neodkryto. Naše kniha Káhira. Architektura a umění islámského velkoměsta může být prvním krokem k novému objevování tohoto živého, pulzujícího místa. Její struktura, hloubka informací, názorné plány a mapy by čtenáři měly usnadnit základní orientaci. Text pochází z pera autorů, kteří se Egyptem dlouhodobě odborně zabývají a v Káhiře dlouhodobě pobývají: islámskou architekturu a urbanismus zpracoval Štěpán Macháček, umělecké řemeslo a historické přehledy Hana Nováková, kapitoly o koptských dějinách a umění Hana Benešovská. Početný soubor fotografií Jana Brodského přináší jedinečnou vizuální informaci o současném stavu káhirských památek. Tato originální série vznikala v říjnu 2009 i na místech, kam běžní návštěvníci této metropole na kulturním rozhraní Afriky, Asie a Evropy obyčejně nezavítají.

Unikátní stavba bývalého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie patří k nejcennějším památkovým objektům v českých zemích a v roce 1995 byla zapsána do Seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Reprezentativní publikace, která vzešla z mezinárodní vědecké konference uspořádané v souvislosti s dokončováním jeho náročné renovace, se věnuje dějinám, stavbám i uměleckému vybavení tohoto kláštera. Počátky kláštera v Sedlci, prvního opatství cisterciáckého řádu v Čechách, sahají do až poloviny 12. století. Na konci 13. a v raném 14. století probíhala v Sedlci výstavba monumentálního klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie založeného na katedrálním půdorysu. Sedlecký opat Heidenreich, s jehož jménem je spojen vzestup a zlatý věk kláštera, patřil k vlivným rádcům krále Václava II. a po vymření Přemyslovců se zasloužil o přivedení lucemburského rodu na český královský trůn. Období nového rozkvětu pak zažil klášter na samém konci 17. a v prvních desetiletích 18. století. Přestavbu a obnovu klášterního kostela svěřil tehdejší sedlecký opat Jindřich Snopek architektu G. B. Santinimu, který jí realizoval v jedinečných a originálních formách barokní gotiky a zároveň je autorem přestavby sousední kaple Všech Svatých.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově svět označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Problematika vědy měla ve filosofii Martina Heideggera celoživotně zásadní důležitost. Tímto tématem se zabývá publikace Jany Kružíkové Heideggerovo pojetí vědy. Publikace přináší přehledové představení proměn Heideggerovy tematizace vědy. Pro toto představení vybírá autorka tři klíčové etapy v Heideggerově pojímání vědy: 1. logický pojem vědy z nejranějšího období Heideggerova myšlení; 2. existenciální pojem vědy z období tzv. fundamentální ontologie; 3. pojetí vědy v souvislosti s technikou v kontextu dějin metafysiky u pozdního Heideggera. Publikace vcelku může napomoci k základnímu zorientování v Heideggerově dlouhodobém problematizování vědy a zároveň může být i vhodným vstupem pro neheideggerovské teoretiky vědy do Heideggerova pojetí vědy.

Už první knížata z rodu Přemyslovců položila základy českého státu, uvedla křesťanství do naší země a zařadila český národ do společenství kulturních národů křesťanské Evropy. Vladařské dílo českých knížat a králů sehrálo v následujících staletích namnoze podstatnou úlohu, výrazně se vepsalo do podoby českých zemí i dalších krajin, které čeští panovníci ovládali. Léta Jiřího z Poděbrad a jeho nástupců z jagellonské dynastie - Vladislava a Ludvíka, byla za Alpami v Itálii dobou velkého rozkvětu renesančního umění, velkolepý byl rozmach umělecké tvorby v bohatých městech v Nizozemí. České země tehdy, málo platné, stály na okraji dění, ale Praha měla nakonec i v těchto dobách štěstí. Podobně, jako byl kdysi za Karla IV. do Prahy povolán Petr Parléř, přišel za Vladislava Jagellonského na Pražský hrad Benedikt Ried, jehož dílo nesporně patří k vrcholným projevům architektury té doby v celé střední Evropě. I díky královskému dílu doby jagellonské se Praha i celé české země opět vřadily mezi významná kulturní centra alespoň v rámci střední Evropy. Řada desetiletí, kdy vládli dva králové z rodu Jagellonců - Vladislav a Ludvík, byla v zemích Koruny české obdobím trvalého vzrůstu uměřeného blahobytu, jehož plodem byl i pozoruhodný rozmach stavební činnosti. Značného rozsahu nabyly i objednávky uměleckých děl. Přestože možnosti Jiřího z Poděbrad i Vladislava a Ludvíka Jagellonského byly ve srovnání s jejich předchůdci na českém královském trůně velmi omezené, stalo se královské dílo v českých poměrech znovu velkým vzorem a příkladem. Jemu i stavební a objednavatelské činnosti šlechty je věnován tento svazek.

Pej Tao (vlastním jménem Čao Čen-kchaj), spoluzakladatel časopisu "Dnešek" (Ťin-tchien), nejvýznamnějšího čínského literárního samizdatu. Patřil k předním autorům "Dneška" a jeho básnické experimenty z přelomu 70. a 80. let zanechaly trvalou stopu v moderní literární čínštině. Pej Taoovo hledání vlastního výrazu je motivováno především touhou osvobodit jazyk sešněrovaný konvencemi politické propagandy. Novela "Vlnobití" dokládá, že autor, ačkoliv je bytostně lyrický básník, podlehl dobovému okouzlení poutavými příběhy naplněnými dobrodružstvím, tajemstvím a milostnými zápletkami. Láska je ústředním tématem novely. Je to pochopitelné nejen proto, že knihu psal mladý autor pro své vrstevníky, volba tématu je také historicky podmíněná. Oficiální propaganda lásku odmítala jako projev "buržoazní ideologie" a mládež byla vychována v pocitu, že intimní vztahy v jakékoliv podobě jsou zločinem proti státu. Láska však nezmizela a mladí lidé, zejména ti, kdo byli vytrženi ze svého prostředí a vysídleni na venkov, prožívali milostná vzplanutí a zklamání bez ohledu na ideologii. Psát o lásce bylo sice zakázané, znamenalo to však psát o opravdovém životě.