Univerzita Karlova strana 4 z 16

Kniha se zabývá stěžejními metodologickými problémy sociálních věd. Úvodem vytyčuje základní problém, jímž je otázka tzv. souměřitelnosti a nesouměřitelnosti sociálních věd s přírodními vědami. Je výpověď sociálních věd explanací podobnou v přírodních vědách, nebo je odhalením smyslu a porozuměním sociálním jevům na bázi objasnění systémů pravidel? Je sociální poznání svou povahou kauzálním vysvětlením, či interpretací? Hledání odpovědí na tyto otázky je propojeno s problémem oddalování podstaty poznávání v sociálních vědách, možnými způsoby výstavby vědeckých teorií a definováním pojmů, explanací a narací v sociálních vědách. Poznávání sociální reality je možné jak prostředky explanace, tak i formou narace. Výsledkem poznání jsou dva různé vědecké obrazy světa, které se liší jak metodologickými východisky, tak i rozdílným přístupem k výzkumnému předmětu a normativností či nenormativností vědeckého diskursu. Explanace se opírá o ideu "nomologického zákona", jak ji známe z nenormativní metodologie sociálních věd. Nově je rozpracována problematika narace, která je představena jako retrográdní analýza. Přestože se explanace a narace vzájemně liší, lze je ve vědeckém zkoumání sociální reality brát jako dva vzájemně doplnitelné přístupy vědeckého poznávání společnosti.

Pražský Stroopův test (PST) je zkrácená verze Stroopova testu pro vyšetření kognitivní kontroly a inhibice podnětu v rámci vyšetření kognitivních schopností. Stroopův test patří mezi nejpoužívanější testy v klinické praxi zaměřený na hodnocení pozornostních a exekutivních funkcí. Cílem manuálu spolu s podnětovými archy je zpřístupnit PST v české verzi odborné veřejnosti klinických psychologů a neuropsychologů spolu s normativními daty na české populaci osob vyššího věku.

Učební text Psycholog ve zdravotnictví je určen posluchačům stejnojmenného kurzu, akreditovaného Ministerstvem zdravotnictví ČR. Úspěšné zakončení tohoto kurzu umožňuje posluchačům jednooborového studia psychologie završit proces získávání odborné způsobilosti k výkonu povolání psychologa ve zdravotnictví, kterou mohou získat absolvováním akreditovaného magisterského jednooborového studijního oboru psychologie. Publikace je výsledkem spolupráce desetičlenného autorského týmu lékařů a psychologů a přináší souhrn informací o možnostech vymezení a pojetí zdraví a jeho determinant, o organizaci a řízení zdravotní péče, o úloze a významu zdravotní politiky a představuje hlavní vývojové trendy zdravotního stavu české populace včetně srovnání těchto trendů na úrovni mezinárodní. Další část publikace shrnuje zásady, postupy a praktická doporučení při poskytování první pomoci a zajišťování zdravotní péče v mimořádných a krizových situacích. Pozornost je také věnována požadavkům kladeným na obsah a zásady vedení zdravotnické dokumentace. V publikaci lze též nalézt přehled hlavních právních norem relevantních pro zdravotnictví. Další významnou částí publikace je představení základů farmakologie, jež seznámí psychology s účinky léčivých látek a léčivých přípravků na lidský organismus včetně otázek lékových interakcí, klasifikace léčiv a možných nežádoucích účinků. Další pasáž publikace je věnována možnostem psychologického ovlivnění zdravotního stavu, představuje východiska a hlavní koncepce změn chování souvisejícího se zdravím, podává výklad principů podpory a ochrany zdraví a uvádí též problematiku postupů založených na důkazech (evidence-based). Důraz je kladen i na etické otázky psychologické práce ve zdravotnictví, které představují počátky a rozvoj etických úvah v psychologii. Publikace přináší přehled etických kodexů, uvádí Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) a Metakodex psychologické etiky Evropské federace psychologických asociací (EFPA). V závěru se pozornost autorů obrací k vymezení podmínek, průběhu a výsledků zdravotnické praxe, jejíž absolvování je součástí kurzu Psycholog ve zdravotnictví.

Kniha Františka Koukolíka je určena tentokrát širšímu okruhu čtenářů. Tak to naznačuje i její pro přísnou vědu netradiční, trochu symbolický název. Je souborem padesáti drobných zamyšlení inspirovaných statěmi a články z významných světových časopiseckých zdrojů. Přístupnou formou zprostředkovává i obtížnější poznatky o lidském mozku, o vztahu mozku a mysli, vědomí a sebeuvědomění, a také zjištění vypovídající o nikoli snadno a přesně oddělitelné hranici mezi člověkem a jinými živými tvory, mezi člověkem a neuronálním objemem i těch nejnižších živočichů. Zasazuje člověka do celku evoluce přírody a evoluce kosmu.

Československé vězeňství prošlo ve druhé polovině 20. století výraznými změnami. Po druhé světové válce zde vládla represe a dehumanizace. V šedesátých letech vývoj vězeňství následoval proměnu společnosti. Represivní přístup začal být považován za neefektivní a cílem měla být resocializace odsouzeného na základě odborných výzkumů. V období tzv. normalizace vězeňská zařízení prostoupila disciplinace a požadavky na plnění neúměrných pracovních norem. Po roce 1989 muselo dojít k zásadní transformaci celého systému. Jak se vězeňství od šedesátých let vyvíjelo a jaké myšlenky v převýchově byly uplatňovány? S jakými podmínkami se nejenom političtí vězni museli vyrovnat? Jak personál přistupoval k odsouzeným a obhajoval použití disciplíny a těžké práce? To jsou otázky, na které se tato kniha snaží odpovědět. Ukazuje, že se ve vězeňství zrcadlí charakter celé společnosti a mnohé o ní vypovídá.

Monografie se zabývá dialekty v evropské portugalštině a přináší výzkum diatopických variant verbální flexe na území kontinentálního Portugalska. Vychází z korpusu sestaveného z dialektologických dizertačních prací a dialektologických dotazníků Manuela de Paiva Boléa a Luíse F. L. Cintry, ve kterém tyto varianty identifikuje, následně popisuje jejich historický vývoj a pak je lokalizuje s cílem odhalit jejich příslušnost k severním či jižním portugalským dialektům. V závěru je systematizuje podle jejich charakteru na jevy rázu fonetického, morfologického či morfonologického.

Michel Foucault je známý jako autor, jenž zdůrazňuje závislost lidských subjektů na neosobních strukturách, nad nimiž nemají žádnou moc. Zároveň však je celé jeho dílo neseno kritickým záměrem a skutečným étosem svobody; jako by nás chtěl osvobodit přesně od těch omezení, která s takovou pečlivostí popisuje. Předkládaná kniha si bere za východisko právě tento paradox, jenž se konkretizuje ve Foucaultově projektu filozofické kritiky. Ta má za cíl nejen poznání současných apriorních podmínek našeho myšlení a jednání, ale i jejich narušování a překračování. Kde se však bere možnost svobody, kterou tento podnik předpokládá? To je kardinální otázka, již se kniha snaží soustavně sledovat, především se zaměřením na období Archeologie vědění a pozdějších svazků Dějin sexuality. Nespokojuje se přitom s pouhým referováním, nýbrž se chce skutečně konfrontovat s filozofickými otázkami, které zkoumaná díla nastolují, a samostatně domýšlet ty jejich koncepce, které Foucault sám načrtl jen v náznacích.

Monografie Aramejština knihy Zohar přináší přehled základních morfologických jevů zoharické aramejštiny. Úvod seznamuje čtenáře s rozsáhlou vědeckou diskuzí o povaze aramejštiny knihy Zohar a zachycuje vývoj jejího vnímání od doby prvních vědeckých prací, které ji prohlašovaly za pokleslý umělý jazyk, až do současnosti, kdy je klasifikována jako přirozený literární jazyk a součást širšího proudu aramejské středověké literární tvorby. Prvním prezentovaným morfologickým jevem jsou jména. Vedle zájmen osobních a jejich dvojí funkce, kdy mohou reprezentovat též sloveso být, je pozornost věnována i zájmenům ukazovacím, zájmenům tázacím a samostatným zájmenům přivlastňovacím. Větší část kapitoly se zaměřuje na jména podstatná, jejich flexi, vyjádření vlastnictví a povinnosti, krátce jsou probrána také jména přídavná. Obsahem kapitoly druhé, jejíž rozsah představuje podstatnou část knihy, je přehled slovesného systému zoharické aramejštiny, tedy realizace slovesných kořenů v jednotlivých slovesných formách (participium, perfektum, imperfektum, infinitiv, imperativ a zájmenné přípony sloves, které jsou důležitým rysem pozdní literární aramejštiny). Tři závěrečné kratší kapitoly se zabývají vybranými adverbii a adverbiálními předložkami, spojkami a číslovkami. Přehled morfologických jevů je vždy doplněn o příklady z knihy Zohar, které popsané jevy ilustrují a zároveň také předkládají fundamentální témata zoharické mystiky pojetí B-ha, zoharickou kosmologii a kosmogonii, antropologii, teurgii plnění micvot a nauku o tikun ha-olam čili přesvědčení, že tento svět je možné přeměnit ve svět lepší. Specifický charakter zoharické aramejštiny je překážkou, jejíž existence staví zájemce o studium knihy Zohar před náročnou výzvu. Monografie zdolání této bariéry usnadňuje. Především je však cenným zdrojem pro komparativní filologické studium.

Autor monografie zastává názor, že existují tři oblasti, které je třeba mít v oboru didaktiky literatury i školním literárním vzdělávání na zřeteli a které je třeba udržovat v rovnováze, aby obor ani školní předmět neztratily estetické, resp. estetickovýchovné zaměření: 1. četba (četba literárních textů a její reflexe), 2. tvorba (konstrukce a rekonstrukce textu a jejich reflexe), 3. nauka (poznávání kontextů relevantních pro interpretaci textu, udržení kulturní kontinuity a kulturní identity). V současném pojetí literárního vzdělávání stále převládá naukový přístup (redukovaný navíc na literární historii a frontální organizační formu výuky). Kniha ukazuje, že je třeba rozvíjet všechny významné oblasti literárního vzdělávání (z nauky např. literární teorii; četbu a tvorbu a jejich reflexi) a jiné přístupy než (tradičně) naukové, a to především z toho důvodu, že žáci mají rozumět literatuře tak, jak převládá v reálném životě, ve čtenářství, v kultuře.

V publikaci její autoři mapují některé z osudů devětaosmdesátého ať už jako étosu, souboru hodnot či události otevírajícího pole pro aktualizaci různých potencialit vývoje v českém veřejném prostoru. Ptají se, kde přebývá devětaosmdesátý, přičemž přebývání v sobě skrývá dvě podoby. Může naznačovat pátrání po posledních zbývajících prostorech, kde lze devětaosmdesátý ještě nalézt, ale také identifikaci míst, kde devětaosmdesátý přebývá v tom smyslu, že je ho tam přespříliš. To je rámec, ze kterého vycházejí jednotlivé studie v knize. Ty promýšlejí ideu revolučního období jako času otevření široké škály možností společenského vývoje, věnují se konkrétním diskursům vycházejícím z revoluční situace či ovlivněným dědictvím devětaosmdesátého a zaměřují se i na porevoluční společenská štěpení a na jejich souvislost se současnými interpretacemi historických událostí.