Univerzita Karlova strana 4 z 22

Filosofická studie o proměně školy na instituci určovanou dnešní technovědnou civilizací. Obsahuje rozbory Sokratových dialogů, Komenského Boží svět jako školu, výukové antinomie E. Finka, jinost druhého E. Lévinase, edukační odpovědnost P. Ricoeura, pedagogiku komunikace K. Schallera a otevřenou duši J. Patočky. Též pojednává o problému tolerance, o současném věku jako světověku, a o školském vývoji.

Ladislav Holý analyzuje v této knize specificky český diskurs o národní identitě a proměňující se, nicméně stále problematický, vztah mezi národem a státem v období postkomunistické transformace společnosti. Opírá se přitom o prameny literární i historické a využívá též poznatků etnografického terénního výzkumu. Zvláštní pozornost věnuje symbolickým reprezentacím toho, co to znamená být Čech. Zkoumá, jak se pojetí české identity promítala do diskusí doprovázejících pád komunismu a nástup nového společenského uspořádání. Prostřednictvím této knihy má širší okruh českých čtenářů možnost seznámit se s názory předního evropského antropologa českého původu.

Kniha je výjimečným příspěvkem do debat o povaze moderní společnosti. Svým zaměřením na opomíjené souvislosti vzniku a rozvoje moderní sociologie jako nástroje výkladu moderní společnosti reaguje na současné proměny sociologické agendy a na nové výzvy spojené s voláním po začlenění perspektiv, jež byly v dosavadním kánonu opomíjeny. Výchozí teze celé knihy se opírá o přesvědčení, že je do okruhu zájmů sociologie, který byl historicky spojen s otázkami třídy, genderu a sexuality, nezbytné začlenit otázky koloniální „moci“ a imperiální nadvlády.Velkou předností této knihy je skutečnost, že v reakci na volání po „dekolonizaci“ sociologického kurikula tyto jevy pouze nepřidává do stávajícího sociologického repertoáru. Klade si za cíl celkovou rekonstrukci „moderní sociální teorie“ prostřednictvím výkladu autorů, kteří stojí za celou „konstrukcí“ moderní sociologie. Jednotlivé kapitoly, kriticky rozebírající dílo od Hobbese a Hegela po Tocquevilla, Marxe, Webera, Durkheima a Du Boise, nejsou dalším učebnicovým výkladem těchto klíčových myslitelů, kterých je na knižním trhu nespočet.Otázky související s kolonialismem a impériem se zde stávají součástí systematického výkladu, jenž proměňuje dosavadní pojmový aparát moderní sociální teorie, který se dosud opíral o formativní koncepty jako národní stát a kapitalistická ekonomie. Zcela zřetelně tedy nejde o dějiny sociologie, nýbrž o svébytný argumentační pokus o rekonstrukci sociologické tradice, jenž je souměřitelný s tou ambicí, s níž autoři jako Habermas, Giddens nebo Bourdieu vydávali v osmdesátých letech své velké teoretické výklady vývoje společnosti. Jakkoli jde o ambiciózní příspěvek k výkladům moderní společnosti, zaměření na souvislosti, které jsou dnes atraktivní nejen akademicky, dělají knihu velmi čtivou a lákavou nejen pro úzký okruh sociálních vědců nebo jen studentů sociologie.Kniha po svém vydání vyvolala velký zájem čtenářského publika i velký ohlas v akademické veřejnosti. Autoři uspořádali přednáškové turné, jež je zaznamenáno na řadě volně dostupných videí představujících jak hlavní teze knihy, tak i detailnější analýzy jednotlivých aspektů výkladu.Pro české prostředí a české publikum je překlad knihy jednak systematickým uvedením do problémů souvisejících s kolonialismem a impériem, jednak vysoce aktuální kontextualizací myšlenek velkých sociologických myslitelů. Je rovněž vítaným obeznámením s nejnovější tematizací agendy sociální teorie a obecně výkladů vývoje společnosti. Nepochybně jde také o ukázku proměny současné sociologické argumentace, v níž se dostávají ke slovu mnohé dosud opomíjené problémy koloniální a imperiální dominance.

Filosofie autenticity vychází z pradávné moudrosti zachované v radě „buď sám sebou!“ z pera Sapfó. Sókratův poukaz k nápisu nad Delfskou věštírnou „poznej sebe sama!“ svou radikalitu ovšem v poměru k doporučení oné básnířky poněkud ztrácí v tom, že bezděčně předpokládá již hotové jádro vlastní osoby coby předmět poznávání. Poznávat ovšem není co. Vždyť na počátku našeho života žádné já není a v jeho povaze je, že teprve má být. Jde o úkol budovat vlastní já a psychiatrické kliniky i běžné osudy dokládají obrovské počty těch, kteří v tomto snažení selhávají. Vytvoření já je povýtce obtížným posláním každého z nás a lze ho ztotožnit s nalezením smyslu života. Život samotný totiž žádný smysl nemá a je třeba mu ho dodat vlastním úsilím, přičemž hlavní překážkou úspěchu je to, že smysl je jedinečný, a že ho tudíž díky tomu nelze nikomu propůjčit, darovat či naopak zase ukrást. Vyloučeno je tak kopírovat ho. K ničemu není dělat to, co se dělá – dělají všichni ostatní. Obvyklé konce jsou za takových okolností horší počátků. Předkládaná monografie Filosofie autenticity. Buď sám sebou je rozdělena do dvou částí. Část první je zaměřena na ontickou stránku lidské bytosti. Předmětem je tudíž zdraví coby východisko dalšího bádání. Druhý díl se pak soustředí na štěstí – místo štěstí je ale daleko vhodnější uvažovat o smyslu; smysl má ovšem již ontologickou povahu, přičemž pochopení člověka nemůže tento přístup obejít. Nástrojem zkoumání je přitom výhradně reflexe, která je povýtce nepředmětná: předmět zkoumání při ní musí být totiž vždycky provázen též ponětím o sobě samém. Cestu k tomu dláždí zvláštní a ryze lidská schopnost myslet a myšlení spočívá ve schopnosti tázat se. Jen díky důslednému tázání lze totiž dospět k nalezení vlastního já a zcela originálního smyslu života.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

Výbor z rozsáhlého celoživotního díla zpřístupňuje šestadvacet autorových statí, které v letech 1957–2021 vycházely na stránkách různě zaměřených sborníků a odborných periodik. Struktura svazku odráží šíři autorova záběru posouvajícího se od zájmu o hospodářské a sociální dějiny (např. stať K charakteristice krize feudalismu v 16.–17. století) k dějinám kulturním (dějiny evropských národních hnutí v 19. století), od archivního studia ke komparativní a interdisciplinární analýze historických proměn.Mezi vybranými texty nalezneme i několik obecněji zaměřených esejí, které se snaží zpřístupnit širšímu čtenářskému publiku dodnes diskutovaná témata jako nacionalismus či vlastenectví, nebo se zamýšlejí nad obecnějšími problémy, jako je např. historická osobitost Evropy, paměť a historické vědomí/povědomí.

Ekonomická analýza institucí

Jedna z prvních knih, které Erazim Kohák vydal doma po návratu z exilu. Ve čtrnácti přednáškách komentuje problémy, jimž lidé ve své době čelili a jimž se věnovali myslitelé od „počátku lidství“ až po naši současnost. Autor označoval knížku jako „skripta“, což znamenalo nejen to, že vychází z univerzitních přednášek, ale především to, že nejsou dogmatem, konečným závěrem myšlení. Řečeno vlastními slovy autora, zachycují jen jeden moment v pokračujícím, nikdy nekončícím zápolení člověka s mnohotvárností lidských možností. Své teze z roku 1992 (vydané poprvé 1993) předkládá spíš jako něco, o čem chce debatovat, než jako něco, co by chtěl obhajovat.„Tyto přednášky představují cosi jako pokus o kulturní sebenazření v zrcadle dějin v údobí radikálního zpochybnění našich samozřejmostí. Ač se dějinami zabývají, nejde v nich o dějiny samé, nýbrž o nahlédnutí problémů a možností lidského bytí pro nás, dědice a nositele evropské civilizace.“

Po celé dějiny přicházeli ruští myslitelé, geografové a státníci s vizemi o roli a civilizační příslušnosti své velké země. Zároveň při tom odhalovali neujasněnost geografického i hodnotového rámce ruské státnosti i identity ruské společnosti. Tápání mezi Východem, Západem a různými formami geopolitického svébytnictví se vždy promítalo do praktické zahraniční i vnitřní politiky Ruska. Jaroslav Kurfürst nabízí pečlivý pohled do labyrintu ruského geopolitického myšlení, který umožňuje pochopit jeho politická východiska. Ukazuje, že hybridní válka, kterou Rusko vede proti světu liberální demokracie a institucí Západu, mobilizuje hlubinné motivace a mýty carské i sovětské. Vztah Ruska a Západu je v této mimořádně argumentačně přesvědčivé monografii pojednán jako stálé střetávání se dvou odlišných geopolitických kultur.

Estetický prožitek/zkušenost je jedním z klíčových konceptů moderní estetiky (od A. G. Baumgartena) po současnost, implicitně i v antické a středověké estetice. Podrobnější deskripce, kterým předcházely pokusy zachytit specifičnost estetického prožitku pojmy jako kontemplace či nezainteresovanost, metazájem na percepci a další, představovaly většinou lineární „scénář“, od „hrubých dat“ po syntézu estetických kvalit, vrcholící estetickou hodnotou. Takové pojetí neodpovídá vývoji estetice příbuzných či pro estetická zkoumání relevantních disciplín, z nichž prezentovaná kniha využívá zejména kognitivní neurovědy a jejich „odnož“ neuroestetiku, psychologii, zejména „revitalizovanou“ gestaltpsychologii, fenomenologickou filosofii a estetiku. Představuje tak komplexní proces estetického prožitku, který zahrnuje simultánně probíhající pochody v modulárně uspořádaných systémech zpracování (a vytváření) informací, roli pozornosti s její třídimenzionální strukturací (téma, tematické pole, okraje) a její zvláštní modality, tzv. lovecké pozornosti, rekurentní neuronální sítě s možností zpětného a dopředného zpracování stimulů, simultánní procesy zdola-nahoru a shora-dolů řízených zpracování informace (stimuly řízené „zdola“ a vyššími úrovněmi zpracování reprezentací vyšší komplexnosti „shora“). Proces vrcholí, v případě plného, struktury vědomí restrukturujícího prožitku, v synchronizaci různou rychlostí probíhajících procesů na většině úrovní ztělesněného vědomí, včetně kognitivního a emocionálního nevědomí, tedy maximálního rozšíření kontextu mentálních a senzomotorických aktivit.

První díl učebnice je určen zahraničním i českým studentům, kteří se připravují na studium lékařství, farmacie, veterinárního lékařství a přírodovědných oborů, kde chemie není hlavním předmětem studia. Kniha shrnuje základní poznatky z obecné, anorganické a organické chemie. Kapitoly jsou doplněny otázkami k opakování učiva a příklady k důkladnému procvičení probrané látky. Počáteční kapitoly jsou přizpůsobeny jazykovým znalostem zahraničních studentů.

Pathobiochemistry means biochemistry of disease. In the curriculum of medical studies it may serve as a useful and highly enjoyable “bridge” between the basic science of the first years, and the clinical training later. Practical limitations dictate that from a vast area of human pathology a careful selection of topics must be made. The eleven chapters of this book deal with the basics of acid-base balance disorders, inflammation, reactive oxygen species and antioxidant defense, non-enzymatic glycations, atherosclerosis, metabolic syndrome, ischemia/reperfusion of the heart, protein misfolding disorders, ageing, and consequences of alcohol abuse. The selection covers some pathogenetic processes behind several important medical problems of the present. Further, it more or less implicitly points to the inner causes of diseases. The inner maintenance of body structural and chemical integrity is costly and has its limits that regularly get exceeded, which is the ultimate reason for ageing and contributes to many, often also age-related, civilization diseases.

Popularita a produkce dějepisných atlasů v Evropě stoupala zejména od poloviny 19. století. Zdánlivě nezaujatá díla mapující minulost však mnohdy výrazně otiskovala aktuální politickou situaci a názorové proměny společnosti, což z nich činí cenný historický pramen. Kniha se zaměřuje na dějepisné atlasy ve středoevropském prostoru v období 1848–1989, s důrazem na česká a československá díla, která dosud nebyla podrobněji zkoumána. Komplexní analýza atlasové produkce (včetně soudobé reflexe děl, jejich společenského významu i ideologického zneužití) umožňuje formulovat základní typologii a trendy atlasové produkce, odhaluje nečekané paralely i regionální specifika a poskytuje nový pohled na vývoj historické kartografie ve střední Evropě.

Harry Collins – emeritní profesor University v Cardiffu, britský klasik „nové sociologie vědy“ – v této popularizačně laděné knize rozlišuje různé typy „expertství“, které lze v současných demokratických společnostech nalézt. Tímto rozlišením odpovídá na otázku, zda se dnes všichni můžeme legitimně považovat za (vědecké) experty: nemůžeme, alespoň tedy nikoli všichni za experty stejného druhu. Collinsovu knihu lze považovat za obranu vědy, resp. její partikulární epistemické kompetence, v době, kdy je autorita vědy mnoha sociálními mechanismy, ale také vlastními vědeckými neúspěchy či selháními, oslabena. To může na první pohled vypadat skoro paradoxně, protože právě sociologie vědy, či přesněji sociologie vědeckého poznání, bývá vnímána jako akademická disciplína, která k oslabení autority vědy značnou měrou přispěla. Ostatně i proto může být Collinsova analýza „expertství“ přirozeně vedena mj. přes výklad principů sociologie vědeckého poznání a některých jejích výsledků, a to ve výzkumných oblastech, jakými jsou např. pandemie AIDS, skepse vůči očkování, detekce gravitačních vln, studium klimatické změny ad. Pro Collinse jde tedy o příležitost obhájit sociologii vědeckého poznání jako disciplínu, která není protivědecká, třebaže ve svých studiích je – a od svého založení v 70. letech minulého století byla – vůči idealizovanému obrazu vědy kritická.Collinsova kniha je velmi přístupná, u čtenáře nepředpokládá žádné zvláštní znalosti z akademických oborů, ze kterých čerpá nebo kterých se jinak dotýká. Pro čtenáře je kniha přívětivá také svým rozsahem a nekomplikovanou strukturou (veskrze lineární výklad dělený do čtyř hlavních částí). V českém prostředí si knížka může najít dvě publika: čtenáře, kteří se zajímají o velká společenská témata současnosti – od pandemie AIDS po klimatickou změnu, vše s vazbou na podobu a úlohu expertního vědění –, a čtenáře-studenty sociálních věd, kteří v ní najdou úvod do sociologie vědeckého poznání.

Publikace Neurorehabilitace je cenná svým širokým záběrem. První tři kapitoly sepsal významný český neurolog a kineziolog František Véle. Jsou věnovány porozumění pohybu, komunikaci s nemocným a předpokladům zdárného výsledku neurorehabilitačního procesu. Základem knihy je text věnovaný současným trendům v rehabilitaci od kolektivu současných autorů. Shrnuje aktuální doporučení Světové zdravotnické organizace a popisuje Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Zamýšlí se nad filozofickými aspekty terapeutického přístupu. Představuje základní kategorie fyzioterapeutických intervencí – podrobně jsou popsány principy a klíčové terapeutické prvky. Popisuje neurofyziologické mechanismy fyzioterapie – možnosti neuroplasticity a neuromodulace. Podrobně se věnuje dýchání a problematice bolesti. V závěru se text zabývá organizací, zdravotnickou legislativou a úhradami zdravotních služeb.

Arktida – daleká, nepřístupná, sevřená krutým mrazem – měla po celá staletí pro světový řád jen okrajový význam. Dnes je v popředí rozhodujících globálních trendů. Je epicentrem světové klimatické krize, která se dotýká nás všech. Stává se frontovou linií mezi ekonomickými, politickými a vojenskými ambicemi na jedné straně a degradací životního prostředí na straně druhé. Právní režim Arktidy sehrává průkopnickou roli při zavádění inovativních forem správy. Arktida už není posledním bílým místem na mapě, je naší první hranicí. V této kolektivní monografii se teoretici i praktici – od Anchorage po Moskvu, od Nuuku po Hongkong – zabývají politickými, právními, sociálními, ekonomickými, geostrategickými a environmentálními výzvami, s nimiž se Arktida musí vyrovnávat v situaci globálního oteplování a měnícího se světového řádu, a uvažují o tom, co tyto výzvy mohou přinést v horizontu příštích desetiletí.