Univerzita Karlova strana 5 z 16

Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce. Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenost konkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují v zázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkou spojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvané egodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobní zápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečné násilí, nahlíží autor krymskou válku (1853-1856), první válku, která získala zcela nečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce. Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jako nábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzuje zkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854-1855) pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčové prvky historické mytologie obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdiny nebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nachází mnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. V oboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely v českém ani světovém prostředí.

Kniha je věnována stému výročí Ruské pomocné akce československé vlády. Ta byla bezprecedentní humanitární pomocí ruskému protibolševickému exilu. Díky ní se Československo stalo centrem ruské vědy, myšlení a umění. Jednotlivé kapitoly se zabývají jednak vybranými institucemi vzniklými v rámci Ruské pomocné akce a jednak vybranými osobnostmi, které našly v naší zemi možnost pracovat ve svém oboru. Analyzován je obsah hlavního časopisu ruské exilové diaspory v ČSR Volja Rossii a každodenní život ruských gymnázií na území dnešní České republiky. Dále je pozornost věnována myšlení předního právního vědce a děkana Ruské právnické fakulty Pavla Novgorodceva a vydavatelské činnosti profesora Univerzity Karlovy a literárního historika Jevgenije Ljackého. Představena je též exilová tvorba jednoho z průkopníků psychoanalýzy Nikolaje Osipova a literární kritičky Naděždy Melnikové-Papouškové. Kapitola o filosofovi Ivanu Lapšinovi se zaměřuje na jeho muzikologické práce a pojetí české hudby. Publikaci uzavírá studie o historikovi Antoniji Florovském.

Jak se rýmuje život, svět a mé místo v nich? Jak vstupuje do světa Dobro a jak může být i Zlo? To jsou jedny z otázek, které si profesor Erazim Kohák klade ve své meditativní knize Oheň a hvězdy. Její původ sahá až do roku 1984, kdy v americkém exilu vydal knihu Embers and the Stars, která vzbudila velký ohlas. K českým čtenářům se její části dostávaly v samizdatovém překladu. Současná kniha Oheň a hvězdy však není pouhým překladem původního díla, ale spíše jakýmsi převodem, obohaceným o osobní zkušenost dalších 32 let života. Je o něco méně vědecká, ale o to více naplněná hledáním moudrosti a pro vnímavého čtenáře plná silných podnětů. Veškeré úvahy jsou rámovány životem v přírodě, odrážejí se od žhnoucích uhlíků pohostinného ohniště, zrcadlí se v záři hvězdné oblohy takové, kterou ve městech nikdy neuvidíme, neboť civilizace nám mnohé dala (například noční osvětlení), ale i vzala (hvězdnou oblohu, která je zastíněna světelným smogem). Příroda je mu místem hlubokého otevření se světu, životu, lásce a porozumění. Erazim Kohák, jeden z nejvýznamnějších představitelů ekologické etiky, však nikdy nemoralizuje a nevidí věci černobíle; to, co hledá, je vzájemný respekt, rovnováha mezi moderním životem a přírodou.

Kolektivní monografie zkoumá badateli doposud opomíjený fenomén narušování legitimity parlamentních voleb ve střední Evropě od počátků parlamentarismu až po vypuknutí druhé světové války. Za uplatnění interdisciplinárního přístupu jsou v jednotlivých kapitolách představeny různé formy narušování volební integrity, ať už jde o podvody, korupci, nebo projevy volebního násilí. Opomenuta není ani problematika preventivních a represivních opatření přijímaných státy za účelem potírání nelegitimních praktik. Ty totiž ohrožují stabilitu politického systému a jsou v přímém rozporu s podstatou demokratického vládnutí.

Žákovské korpusy, čili korpusy, které dokumentují jazyk tak, jak jej používají nerodilí mluvčí, poskytují důležité informace pro výzkum osvojování jazyka i pedagogickou praxi. Tato monografie představuje CzeSL korpus češtiny nerodilých mluvčích, a to na pozadí teoretických a praktických otázek současného výzkumu v oboru žákovských korpusů. Jazyky s bohatou morfologií a volným slovosledem, včetně češtiny, jsou pro analýzu osvojovaného jazyka obzvláště náročné. Autoři se zabývají složitostí chybové anotace a popisují tři vzájemně se doplňující anotační schémata. Věnují se také popisu nerodilé češtiny z hlediska standardních jazykových kategorií. Kniha podrobně rozebírá praktické aspekty tvorby korpusu: proces sběru a anotace, potřebné nástroje, výsledná data, jejich formáty a vyhledávací rozhraní. Kapitola o aplikacích korpusu ilustruje jeho užitečnost pro výuku, výzkum akvizice i počítačovou lingvistiku. Každý, kdo se zabývá tvorbou žákovských korpusů, jistě ocení závěrečnou kapitolu, shrnující úskalí, kterým je třeba se vyhnout.

When Leopold Pospíšil first arrived in New Guinea in 1954 to investigate the legal systems of the local tribes, he was warned about the Kapauku who reputedly had no laws. Dubious that any society could exist without laws, Pospíšil immediately decided to live among and study the Kapauku. Learning the language and living as a participant-observer among the Kapauku, Pospíšil discovers that the supposedly primitive society possesses laws, rules, and social structures that are as sophisticated as they are logical. Having survived the Nazi occupation of Czechoslovakia and fled the Communist regime, Pospíšil has little patience for the notion that so-called advanced civilizations are superior to the stone age society in which he now lives. On the basis of his research and experiences among the Kapauku he would stay with them five times between 1954 and 1979 Pospíšil pioneered in the field of legal anthropology, holding a professorship at Yale, serving as the anthropology curator of the Peabody Museum of Natural History, and publishing three books of scholarship on the Kapauku law. As Jaroslav Jiřík and Martin Soukup write in their afterword, however, His three previously published works are about the Kapauku; this one is about the anthropologist among the Kapauku. The memoir is filled with charming anecdotes and thrilling stories of trials, travels, and war told with humor and humilityand accompanied by a wealth of the authors personal photos from the time.