Univerzita Karlova strana 7 z 16

Kniha se zabývá dosud spíše opomíjenou problematikou služebních cest do zahraničí v éře lidově demokratického a posléze socialistického Československa a přibližuje ji jak z hlediska zkušeností jednotlivců, tak z perspektivy kolektivních aktérů státu, komunistické strany a dalších institucionálních hráčů. Kromě vhledu do širších politických, legislativních i administrativních souvislostí služebních výjezdů obsahuje tematické studie věnované jednotlivým skupinám zaměstnanců a zaměstnankyň, kteří ve sledovaném období do zahraničí cestovali, případně zde dlouhodobě působili. Studie zachycují výjezdy do zahraničí ve sférách dopravy, zahraničního obchodu, kultury, sportu i cesty zástupců armády či představitelů československých politických elit. Jsou doplněny konkrétními zkušenostmi mužů a žen, kteří v minulosti do zahraničí za účelem služebním cestovali, v podobě editovaných rozhovorů. Nedílnou součástí publikace jsou dobové fotografie.

Kniha se zabývá různými aspekty více než dvacetileté přítomnosti Sovětské armády v Československu v letech 1968 až 1991. Sleduje okolnosti jejího usazování v zemi, bezprostředně odvozené od invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, aktivní vměšování do politického vývoje v rané fázi takzvané normalizace i všestrannou podporu, kterou jí normalizační režim poskytoval. Všímá si odvrácené strany této podpory, kdy soustavné upřednostňování sovětských zájmů, leckdy na úkor místních obyvatel i životního prostředí, šlo ruku v ruce s rezignací československého státu na dodržování zákonnosti a výkon efektivní správy nad vlastním územím. Přibližuje často problematické soužití sovětských posádek a místních obyvatel, kteří za dané situace nenacházeli na centrální úrovni potřebnou záštitu. V tomto kontextu upozorňuje i na protichůdné logiky, které vzájemné soužití rámovaly: oficiální politiku družby na jedné straně a kontrarozvědnou ochranu sovětských vojenských objektů na straně druhé. Autorka zaznamenává stopy, které přítomnost Sovětské armády zanechala v kolektivní paměti, a věnuje se také okolnostem jejího odchodu ze země v letech 1990 a 1991, který započal bezprostředně se změnou politického režimu. Dlouhodobou přítomnost Sovětské armády představuje jako bytostně politickou a zpolitizovanou záležitost, jež byla od počátku předmětem mocenských sporů, posléze propagandy a cílené manipulace. Studie čerpá z rozsáhlé pramenné základny celostátní i lokální provenience.

Polský historik Marceli Kosman (* 1940), profesor historie a politických věd na Univerzitě Adama Mickiewicze v Poznani, patří mezi přední znalce pozdně středověkých a novověkých dějin Polska, Litvy, Běloruska a Ukrajiny. Všechna tato území byla v různých obdobích a rozdílnou měrou začleněna do velkého polského a polsko-litevského státu, který patřil na prahu historie kolem roku 1000 a znovu v období od 14. do 17. století mezi významné mocnosti našeho kontinentu. Vzhledem ke svému badatelskému zaměření a také proto, že minulost své země zkoumá nikoli z Varšavy, nýbrž z Poznaně, má M. Kosman zvláště vytříbený smysl pro teritoriální členitost a vnitřní rozmanitost polských dějin. Kosmanovo syntetické dílo pojednává v osmi vyvážených oddílech o složitém vývoji a stabilizaci polského státu za Piastovců, o jeho rozmachu za Jagellonců, o době polsko-litevské monarchické a šlechtické "republiky", o jejím úpadku a rozdělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko, o obnovené samostatnosti a jejích problémech, o utrpení a odboji za druhé světové války, o sovětské nadvládě a konečně o zrodu nového Polska na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. Věnuje pozornost dějinám státu a společnosti, kulturnímu a náboženskému vývoji, nepřehlíží ani každodennost života v jednotlivých obdobích. Vedle Poláků si všímá i dalších etnik a samozřejmě sousedních národů včetně Čechů. Platí to tím spíše, že kniha, ačkoli v rozšířené verzi vyšla už i polsky, byla napsána právě pro nakladatelství Karolinum a pro české čtenáře. Polské dějiny mají v různých obdobích rozdílnou dynamiku. Zatímco nepominutelná doba feudální rozdrobenosti se může čtenáři jevit jako nesnadno proniknutelná houšť, období rozmachu polského státu a bojů s německými křížovými rytíři, stejně jako průběh velkých krizí 18.-20. století dokážou strhnout pozornost podobně jako Sienkiewiczovo vyprávění, jehož je M. Kosman znalcem a zasvěceným interpretem. Autor syntézy nezastírá své zaujetí tématem, zaujetí tím zřetelnější, čím více se blíží k současnosti. Zároveň však zůstává kritickým historikem, možná až překvapivě kritickým k Polákům a k jejich historickým iluzím a omylům. V tomto smyslu představuje Kosmanovo dílo faktograficky podloženou úvahu nad tisíciletým osudem jednoho z vlivných evropských národů, ale také odpověď na otázku, z jakých kořenů vyrůstá současný vývoj našeho severního souseda. Je to kniha, která obohatí nejen historiky, politology a studenty humanitních oborů, ale i širokou kulturní veřejnost.

Vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením, jejich inkluze či umisťování ve speciálních školách nebo otázky obsahu učiva jsou hojně diskutovaná témata. Tato publikace je zaměřena na motorické dovednosti, které jsou jedním ze základních předpokladů pro vzdělávání, samostatný život nebo zaměstnání. Stěžejní částí práce je prezentace výsledků několika výzkumů zaměřených na srovnání dětí s LMP s běžnou populací v jemné motorice, hrubé motorice a manuálních dovednostech. Pozornost je věnována i analýze kurikulárních dokumentů se zaměřením na motorické aktivity a v neposlední řadě doporučením pro praxi.

Hebrejská mluvnice profesora Weingreena vyšla poprvé roku 1939. Tato učebnice chce pomocí prostých pravidel uvést studenta co nejrychleji do klasické hebrejštiny. Výklad se řídí hlediskem praktického jazyka, vyhýbá se náročné terminologii. Mluvnice je pojata systematicky v navazujících kapitolách. Každý celek končí dvěma překladovými cvičeními z hebrejštiny do češtiny a z češtiny do hebrejštiny. Knihu doplňují mluvnické tabulky, přehled nepravidelných sloves a slovníček. Učebnice vychází ve 3. českém vydání.

Literárněhistorická práce rusistky Miluše Zadražilové (19372012) je výsledkem jejího celoživotního profesního i osobního zájmu o epochu, již nejčastěji charakterizovala slovy nervní či exaltovaná. Jedná se o přelom 19. a 20. století, který byl v Rusku prožíván v apokalyptickém očekávání konce jakožto počátku nové éry. Autorka toto zlomové období nejen kulturních dějin čtenářům zpřítomňuje především prostřednictvím literatury, avšak přihlíží i k dalším uměleckým druhům divadlu, výtvarnému umění, hudbě nebo tanci. Dějiny totiž chápe jako sumu vzájemně se prostupujících textů a pouze nezbytnost utřídit bohatý materiál ji nutí sledovat jednotlivé proudy samostatně. Ve svém výkladu se soustřeďuje zejména na tvorbu zástupců pozdního realismu, moderny a avantgardy, a přes jejich původně deklarovanou protichůdnost pátrá po skrytých spojitostech. Detailně rekonstruuje dobový kontext, který také konfrontuje s pozdější, současnou recepcí i výzkumem. A tak monografie psaná na přelomu 20. a 21 století přináší též naléhavou a neskrývaně subjektivní výpověď o autorčině vlastní době.

Již více než sto let rozvoj pozitivně definuje směřování naší společnosti. Je východiskem, ke kterému odkazují jak globální cíle udržitelného rozvoje, tak lokální rozvojové plány městských čtvrtí. Tato kniha zpochybňuje základní rozvojové myšlenky. Poukazuje na existenci alternativ v dávné minulosti i dnes. Ne vždy lidskému myšlení dominovala představa lineárního pohybu dějin vpřed. Cirkulární pojetí historie nám umožňuje uvědomit si, že je možný jiný způsob myšlení o rozvoji. Rozvoj se jako produkt osvícenství začíná plně projevovat na počátku 20. století během kolonialismu, jehož se stal pevnou součástí. Kniha proto začíná důsledným mapováním této vazby, aby se následně mohla kriticky věnovat jak ideologii, tak praxi rozvoje. Institucionální aparát rozvoje v podobě mezinárodních organizaci, expertů, politiků, technokratů, ale i vládních agentur a nevládních aktérů je zde vnímán jako nástroj vládnutí v zemích globálního Jihu. Jeho základem je rasistické rozdělení na rozvinuté a rozvíjející se země, které do velké míry kopíruje koloniální dělení dle civilizační úrovně. Tak jako koloniální diskurz umožňoval intervenovat ve jménu civilizace, umožňuje rozvojový diskurz intervenci ve jménu rozvoje. Postrozvojový diskurz se však neomezuje na kritiku rozvoje, nabízí i příklady z praxe. Ty představují primárně ekologickou alternativu a víru v možnost nekonečného rozvoje ve smyslu ekonomického růstu nahrazují nerůstem. Postrozvojová perspektiva nachází alternativy i na globálním Jihu v konceptech jako Buen vivir nebo Ubuntu a v praxi mexických Zapatistů a mnohých dalších komunit nebo hnutí. Součástí knihy je i kapitola představující diskusi mezi zastánci postrozvoje a jeho kritiky ze strany obhájců rozvojového aparátu. Tomáš Profant (1983) získal doktorát z politologie na Univerzitě v Kasselu. Je seniorním výzkumným pracovníkem v Centru globální politické ekonomie Ústavu mezinárodních vztahů a jako docent působí na Fakultě sociálních a ekonomických věd Univerzity Komenského v Bratislavě. Mezi jeho odborné zájmy patří mezinárodní politická ekonomie, politická ekologie, globální vzdělávání, rozvojová spolupráce a postkoloniální teorie. V roce 2020 mu vyšla kniha New Donors on the Postcolonial Crossroads: Eastern Europe and Western Aid.

Kniha předkládá komponovaný výbor 21 článků týkajících se lingvistické problematiky české gramatiky a současného užívání češtiny z hlediska obecnělingvistického, sociolingvistického a metodologického. Nově se tu řeší např. termín registr jazykový a komunikační, norma a kodifikace, spřežky v českém pravopise, zpívaná čeština, genitiv posesivní či tzv. kondicionál, dále vývojové tendence deflektivizační a analytizační. Konstatuje se, že některé rysy tzv. obecné češtiny jsou ve středomoravském interdialektu přítomny už historicky a že jako standard je nepřijatelná sociologicky i geograficky.

"Publikace přináší informace o pomoci, kterou nabízí sociálně-zdravotní systém v nepříznivé životní situaci způsobené nemocí nebo stářím. Rehabilitace tvoří most, který spojuje zdravotnictví se sociálním systémem. Pro každého pacienta představují sociální a pracovní rehabilitace důležitou část interprofesní komplexní rehabilitace, která mu umožňuje vrátit se co nejdříve k rodině a práci. Čtenáři jistě ocení aktuální informace z oblasti legislativy o prostředcích a cílech pracovní i sociální rehabilitace. Pacienti a jejich rodiny najdou v publikaci stručný návod i konkrétní příklady, jak postupovat při podání žádosti o dávky (invalidní důchod, příspěvek na péči apod). "

In 1926, the communist avant-garde poet Konstantin Biebl (18981951) travelled from Czechoslovakia to the Dutch East Indies. In his texts, poetic and often comic, both landlocked Bohemia and the colonized tropical islands are seen disorientingly anew, like mirrors looking at themselves in each other. On This Modern Highway, Lost in the Jungle takes the reader on a journey crisscrossing the poets life and work, with particular attention to his travel writing and his dreams and memories of travel, as they mirror the book authors own life experience as a Czech scholar of Indonesia living in island Southeast Asia. Biebls poetry and travels are also the books point of departure for a broader exploration of the intersections of travel and poetry, the attitudes to colonial/social injustice, and the representation of otherness in Czech literary and visual imagination, beyond Biebls times. In its attention to how poetic travel reflects the Czech historical experience in the shadow of imperial nations, the book moves scholarly reflection on literary travel, modernity, and colonialism to a new ground. Jan Mrázek grew up in Czechoslovakia and lives on an island in the Malay Archipelago. He is Associate Professor in Southeast Asian Studies at the National University of Singapore and has published widely on Indonesia, seafaring, and Czech travel writing.

Ústředním tématem knihy profesora německých studií a srovnávací literatury na Brownově univerzitě Gerharda Richtera je specifická figura modernity, figura následování, přežívání, nastupování či přicházení po někom nebo něčem, figura, již by bylo možné nazvat potomností. Na analýzách textů autorů jako Kafka, Heidegger, Benjamin, Brecht, Adorno, Lyotard nebo Derrida ukazuje, jakým způsobem se potomnost propisuje do zkušenosti osobní a kolektivní paměti, překladu, fotografie, naděje nebo možnosti myšlení a filozofie po Osvětimi. Z rozvinutí zdánlivě triviálního zjištění, že se vždy nacházíme v situaci po něčem, se tak stává pozoruhodné osvětlení Lyotardova tvrzení, že po filozofii následuje filozofie. Tímto po však je proměněna.

Reprezentativní vládu mnozí z nás považují bezmála za synonymum demokracie. Francouzský politolog Bernard Manin ve své studii ukazuje, že historicky tvořil princip reprezentace naopak protiváhu k demokracii jakožto vládě shromážděného lidu. Vysvětluje, jak se principy reprezentace vyvíjely v politických zřízeních antických Atén, Říma, italských renesančních republik i moderních států, a jak se proměňovaly formy výběru reprezentantů mimo jiné věnuje pozornost i dnes téměř zapomenuté volbě losem. Zaměřuje se rovněž na proměny reprezentativní vlády od klasického parlamentarismu po dnešní populismem ovládanou demokracii publika. Maninova práce je cenným zdrojem pro každého, kdo chce lépe porozumět výzvám, jimž demokratické režimy musely čelit a čelí jak v minulosti, tak přítomnosti.

Tomáš G. Masaryk se ve svých činech a dílech vytrvale a poctivě snažil o to, aby společnost byla prodchnuta zásadami humanismu, demokracie a tolerance. Demokracie byla pro něj údělem lidstva. Pokud bychom chtěli Masarykovo politické dědictví shrnout co nejstručněji a zároveň nejvýstižněji, museli bychom o něm říci, že byl filosofem demokracie, mluvčím a vyznavačem demokracie univerzalistické, protože měla obsáhnout nejen politiku, ale celou společenskou skutečnost a v ideové rovině se měla stát druhem jakéhosi nového světového názoru. Tato práce je vůbec první knižní publikací, která přináší ucelenou analýzu Masarykovy teorie demokracie. Obsahuje Masarykovo pojetí demokracie jako humanity, zkoumá jeho pojetí nepolitické politiky. Všímá si také titanismu, tedy Masarykově pronikavé analýze a kritice nepřátel demokracie. Masaryk byl nejen teoretikem, ale také praktikem demokracie, proto je věnována pozornost masarykismu Masarykovy republiky, tj. otázce, nakolik demokracie Československé republiky odpovídala Masarykovým teoretickým východiskům.

Kniha přináší komplexní rozbor slabikování češtiny. Obecná část jednak podává co nejaktuálnější a nejpodrobnější přehled poznatků o slabice, její podstatě, roli a postavení v jazyce, jednak obdobným způsobem pojednává o problematice slabikování. Autoři následně nabízejí vlastní pohled na určení slabičné hranice, jenž je sice aplikován na češtinu, ale díky jeho obecnosti ho lze užít i v dalších jazycích. Provedené experimenty a fonotaktické analýzy zkoumají slabičné hranice v rámci čtyř základních aspektů zvukové stránky jazyka z hlediska artikulace, akustiky, percepce i fonologie. Na základě získaných poznatků autoři v závěrečné části stanovují foneticky i fonologicky informovaný model slabikování zahrnující jednak preferenční, jednak kategoriální pravidla pro určování slabičných hranic v češtině.

Semenné rostliny představují podstatnou část globální fytocenózy a jejich sekundární metabolismus vytváří nepřeberné množství organických molekul, z nichž mnohé vykazují příznivé působení na lidský organismus využitelné v terapii či prevenci. Autor sleduje změny, které nastaly v botanické systematice a nomenklatuře u taxonů zastoupených v současném Evropském lékopisu a monografiích EMA za posledních patnáct let, a přidává nové druhy rostlin, které se díky vědeckému zkoumání obsahových látek dostávají do pozornosti farmaceutů, lékařů či jiných zájemců o tuto problematiku. Kniha je doplněna více než 250 originálními fotografiemi.

Přehledová práce jednoho z nejvýznamnějších a nejpřekládanějších francouzských arabistů Gillese Kepela předkládá zasvěcenou a informačně nabitou analýzu dění na Blízkém východě v posledním půlstoletí. První část knihy podává genealogickou syntézu čtyř desetiletí, které předcházely bouřlivému období, pro které se vžilo označení arabské jaro: s ohledem na mezinárodní kontext, počínaje sovětskou invazí do Afghánistánu a iránskou revolucí, popisuje vzestup islamizace politiky v tomto regionu a tři fáze džihádismu, který postupně zachvátil celou planetu. Druhá část knihy začíná evokací ohromné naděje, kterou přinášely události let 20102011 v Tunisku, Egyptě, Libyi, Bahrajnu, Jemenu a Sýrii a popisuje následný vývoj až po vyhlášení tzv. Islámského státu. Chaotickému období po pádu chalífátu na podzim roku 2017, provázenému návratem autoritativních režimů a rozčarováním Západu z vývoje událostí v Sýrii, je věnována poslední část knihy. Krize otřásající Blízkým východem Gilles Kepel reflektuje jako složitou partii dynamicky se proměňujícího rozložení politických, ekonomických i náboženských sil celé řady hráčů.