Univerzita Karlova strana 7 z 22

Publikace přináší ucelený popis rozsáhlého výzkumu uskutečněného na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem v letech 2019–2022 multioborovým týmem složeným z didaktiků matematiky, statistiků a psychologa. Monografie obsahuje celkem sedm kapitol, které po úvodu a vymezení teoretických východisek přináší přehled osmi ukazatelů popisujících předpoklady žáka k řešení úloh v matematice: matematická citlivost, matematická tvořivost, čtenářská gramotnost, počtářská dovednost, pracovní paměť, tendence k užití algoritmu, sebeposouzení a motivace k učení se matematice. Tyto ukazatele tvoří strukturu a v rámci monografie je popsán jak důvod jejich zařazení do vytvořené struktury, tak i jejich operacionalizace pro potřeby diagnostiky. Hlavním výstupem projektu je totiž certifikovaná diagnostická sada (je součástí monografie), která učiteli umožní stanovit možná rizika, jež žákovi mohou bránit v úspěšném řešení matematických úloh. Důsledky pro učitelskou praxi, zejména náměty pro práci se žáky za účelem snížení rizik, popisuje závěrečná kapitola monografie.

Monografie představuje texty českých a slovenských VŠ učitelů a badatelů v oblasti pedagogiky, psychologie, sociologie a filosofie výchovy, kteří se zabývají otázkami teorie vzdělání. Je rozvržena do tří částí, tematizujících problémy vzdělanosti z různých perspektiv a sledujících specifické logiky, rozpory a otázky těchto problémů. Zahrnuje perspektivy a texty historické, metodologické a filosofické a texty se sociopolitickým přesahem zaměřené k problémům ideologizace soudobých konceptů vzdělání.Konkrétně jsou v knize řešena tato témata: historické předobrazy soudobých problémů v teorii vzdělání; Komenského obraz světa vzdělanců, jeho atributy a kritika; fenomenologická analýza soudobých koncepcí vzdělání v kontextu filosofie přirozeného světa; úloha metafor v pedagogickém diskursu a chybějící metafora ideje vzdělanosti; ideové a organizační změny v řízení univerzit a v podobách univerzitního vzdělávání pod vlivem neoliberálních tlaků; akademické cíle základního vzdělávání; školské reformy a jejich ideologizace; problematika kulturního relativismu ve vzdělávání.

Dějiny Prahy 15. století jsou dějinami konfliktů a tyto konflikty zásadním způsobem ovlivňovaly život většiny obyvatel Starého a Nového Města pražského. Příčiny komunálních střetů tkvěly v problémech právních, politických, sociálních, náboženských i ekonomických.Jeden z hlavních důvodů soupeření mezi obcemi Starého a Nového Města pražského vyvěral ze snahy Novoměstských vyrovnat se prakticky ve všem staroměstským měšťanům. Politické a mocenské důvody stály za soupeřením o privilegované postavení Staroměstské radnice na politické mapě Českého království. Sociální prestiže se týkal střet mezi panovníkem a elitami o městskou autonomii. Výrazně konfliktní povahy byl rovněž vztah měšťanů vůči pouhým obyvatelům města, jejichž ekonomická a politická práva byla omezená. Obdobné podoby byl konflikt mezi řemeslem a obchodem, jenž se dotýkal starobylosti práv měšťanů, kteří se nemínili vzdát možnosti vařit si vlastní pivo a obchodovat s ním. Husitská revoluce vnesla do pražského prostředí střet náboženský, jenž nahradil předrevoluční konflikty nacionální.Pražská společnost 15. století rozhodně nebyla harmonická a napětí mezi jejími obyvateli bylo stejně citelné, jako je tomu v Praze 21. století. Cílem této knihy je tedy rovněž ukázat, že povaha komunálních sporů se ve srovnání středověku a naší současnosti příliš neliší, neboť vyvěrá ze samotné podstaty městské existence.

Ruská agrese proti Ukrajině představuje patrně největší výzvu evropské bezpečnosti od roku 1945. Nejenže ztělesňuje útok na samotné základy systému mezinárodního práva, ale i s novou naléhavostí nastoluje otázku, kam až sahají ofenzivní ambice současného ruského režimu. Předkládaná monografie osvětluje širší pozadí poslední ruské agrese a podává analýzu vývoje na Ukrajině po roce 2014 v souvislosti s aktuálním ozbrojeným konfliktem. Rozebírá jeho hlavní příčiny a zdroje, přibližuje fungování a průběh ruské hybridní válečné kampaně a hodnotí dopady probíhající rusko-ukrajinské války na stávající mezinárodní uspořádání.

Kniha je syntetickým výkladem národotvorných procesů v Evropě 19. století. Snaží se zachovat rovnováhu mezi využíváním empirických poznatků a výsledky teoretických analýz moderních společenských věd. Odmítá jednostranné spekulace o národu jako výsledku manipulace mas a zdůrazňuje, že utváření moderních národů je možno pochopit a vysvětlit pouze kombinací poznatků o vývoji etnických, politických i ekonomických vztahů od středověku s poznatky o národních aktivitách a snahách o národní mobilizaci obyvatelstva. V prvé části podává autor kritický přehled dosavadního vývoje názorů a teoretických koncepcí národa a nacionalismu. Ve druhé se zabývá objektivními faktory, o které se národní identita opírala - jazykovou a kulturní tradicí, odkazem minulosti, občanskou a ekonomickou modernizací společnosti. Třetí část je věnována aktivitám ve jménu národa, jazykovým požadavkům, budování kultury, zpracování a instrumentalizaci dějin, zápasům o politickou moc a hospodářské pozice, kulturní a na emoce orientované agitaci.

Kniha hledá koncepční rámec pro takové pochopení obrazových médií, jejich vizuality a percepce, jaké odpovídá situaci, kde člověk nefiguruje jako objekt, aktér ani adresát. V tomto ohledu jsou totiž klasické teorie fotografie, které se zaměřují na indexikalitu nebo pěstují konvenční narativ člověk versus stroj, už bez užitku. Zylinska proto přesouvá pozornost na ne-reprezentativní aspekty fotografické tvorby. S jejich pomocí představuje fotografii jako životodárnou sílu, formativní životní činnost i médium, které má moc adekvátně reagovat na mezní situaci, v níž se lidstvo a tato planeta ocitají.

Aurelius Augustinus (354–430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení. Stěží bychom našli téma evropské filosofie, pro něž by Augustin nebyl jednou z hlavních inspirací, ať už je to motiv času, svobody nebo lásky, ba dokonce hlubiny lidského nevědomí. Tato kniha si v sedmi dílčích studiích všímá nejen těchto typicky augustinovských témat, ale i některých méně známých otázek, jako je pozornost mysli, promýšlení aristotelské kategorie relace nebo pojetí umění.

Mluvní projev v českém veřejném prostoru se vyznačuje preferováním určitých jazykových praktik, jež ve svém souhrnu odrážejí a reprodukují polarizovaný, vzájemně hierarchizovaný obraz dvou sociálních pohlaví se specificky „ženskými“ a „mužskými“ charakteristikami a doménami. Autorka se soustředila na vyjadřovací praxi ve veřejném prostoru z hlediska reprezentací ženství: k základním otázkám patří, do jaké míry si uvědomujeme vevázanost mluvního jednání do sociálního kontextu, jak se genderové normy a očekávání promítají do jazyka a jak je lze prolomit.Český jazyk disponuje mimořádně bohatým rejstříkem prostředků a strategií jak pro konstruování tzv. tradičních genderových a sexuálních identit, tak i k pěstování kultury vyváženého vyjadřování; chceme-li utvářet svůj mluvní projev svobodně, učinit jej výrazem své osobnosti a nenechat se manipulovat stereotypy a koncepty, je kritická reflexe vnějších vlivů nezbytná. Lingvistika genderových a sexuálních identit se v české jazykovědě řadí k novějším oborům – na interdisciplinární výzkumy a účast české jazykovědné obce v nich čeká mnoho zajímavých témat s významným aplikačním potenciálem pro média, instituce i veřejnost. Svými texty do knihy přispěli Dennis Scheller-Boltz a Pavla Špondrová.

Každý obor má svůj profesní základ, své odborné výrazy, své osvědčené a doporučené postupy. Základy klinické medicíny jsou zamýšleny jako stručná, přehledná příručka určená pro pochopení základních pojmů a dějů odehrávajícími se za dveřmi ambulancí a nemocničních oddělení. Kromě principů diagnostiky a léčby osvětluje také fungování zdravotnického systému a způsoby jeho vyrovnávání se s požadavky moderní informační společnosti. Jako bonus je přidán základní přehled interních onemocnění.

Kapitální či hlavní hříchy patřily spolu s kontrastními ctnostmi k východiskům morálního i politického myšlení západní civilizace. S nástupem moderní politiky však z jejich stínu stále výrazněji vystupují nekanonická pokřivení lidské povahy, pro něž si Judith Shklarová vypůjčuje Montaignovo označení „obyčejné neřesti“. Krutost, pokrytectví, snobství, proradnost a misantropie nejsou jen přímočarým zlem. Ukazují dvojznačnost a náročnost liberální morálky, ochotné přijmout rozpory a hrozby plynoucí z osobní svobody. Obyčejné neřesti jsou vetkány v nejrůznějších způsobech jednání vládců i poddaných a k představení této mnohosti pomáhá Shklarové dlouhá řada autorů, mezi něž patří Montaigne, Montesquieu nebo Nietzsche, stejně jako Shakespeare, Dickens, Hawthorne a Jane Austenová. Místo „velké teorie“ vyžadují tyto neřesti zájem o zdánlivé drobnosti, vyjevující skutečnou a často rozpornou motivaci všech, kdo se účastní společenského života.

V oblasti sociální antropologie je etnicita hlavním tématem už od konce šedesátých let a rovněž dnes zůstává centrálním objektem výzkumů. Přestože tato kniha vychází zejména z příspěvků antropologie ke studiu etnicity a spřízněných fenoménů, její záběr přesahuje hranice akademické antropologie. Díky dlouhodobému terénnímu výzkumu a perspektivě zdola získává antropologie možnost generovat bezprostřední poznatky o sociálním životě přímo z oblasti každodenních interakcí, která je do značné míry sférou, kde se fenomén etnicity rodí. Etnické vztahy vznikají a nabývají na významu v sociálních situacích a kontaktech coby produkt lidské snahy odpovědět na životní nároky a výzvy. Sociální antropologie nabízí jedinečnou možnost zkoumat tyto procesy v samém středu lokálního dění, přestože k tomu, abychom o etnicitě a nacionalismu získali úplnou představu, je třeba ji doplnit historickými a makrosociologickými přístupy. Antropologické přístupy nadto umožňují zjišťovat, jakými způsoby lidé definují a vnímají etnické vztahy; jak hovoří a uvažují o své vlastní skupině, o skupinách ostatních, o jejich hlavních charakteristikách, a také o tom, jak jsou udržovány, vyjednávány a proměňovány odpovídající světonázory. Význam, jaký lidé přikládají svému členství v etnické skupině, je vědeckému zkoumání nejdostupnější prostřednictvím detailního, na osobní participaci založeného výzkumu, který je doménou antropologie. A nakonec, sociální antropologie jako komparativní disciplína věnuje pozornost jak podobnostem, tak rozdílům mezi jednotlivými mezietnickými situacemi a jejich kontexty, je tedy schopna nabídnout mnohovrstevnou a komplexní vizi etnicity v současném světě.

V oblasti sociální antropologie je etnicita hlavním tématem už od konce šedesátých let a rovněž dnes zůstává centrálním objektem výzkumů. Přestože tato kniha vychází zejména z příspěvků antropologie ke studiu etnicity a spřízněných fenoménů, její záběr přesahuje hranice akademické antropologie. Díky dlouhodobému terénnímu výzkumu a perspektivě zdola získává antropologie možnost generovat bezprostřední poznatky o sociálním životě přímo z oblasti každodenních interakcí, která je do značné míry sférou, kde se fenomén etnicity rodí. Etnické vztahy vznikají a nabývají na významu v sociálních situacích a kontaktech coby produkt lidské snahy odpovědět na životní nároky a výzvy. Sociální antropologie nabízí jedinečnou možnost zkoumat tyto procesy v samém středu lokálního dění, přestože k tomu, abychom o etnicitě a nacionalismu získali úplnou představu, je třeba ji doplnit historickými a makrosociologickými přístupy. Antropologické přístupy nadto umožňují zjišťovat, jakými způsoby lidé definují a vnímají etnické vztahy; jak hovoří a uvažují o své vlastní skupině, o skupinách ostatních, o jejich hlavních charakteristikách, a také o tom, jak jsou udržovány, vyjednávány a proměňovány odpovídající světonázory. Význam, jaký lidé přikládají svému členství v etnické skupině, je vědeckému zkoumání nejdostupnější prostřednictvím detailního, na osobní participaci založeného výzkumu, který je doménou antropologie. A nakonec, sociální antropologie jako komparativní disciplína věnuje pozornost jak podobnostem, tak rozdílům mezi jednotlivými mezietnickými situacemi a jejich kontexty, je tedy schopna nabídnout mnohovrstevnou a komplexní vizi etnicity v současném světě.

Historie, která v posledním více než půlstoletí zažila několik paradigmatických obratů, přidala nedávno další – obrat, kterému se říká animal turn: zvířata, která až dosud hrála v zorném úhlu historiků spíše okrajovou úlohu, se začala drát do jeho centra. Oprávněně, vždyť se na vývoji lidské civilizace aktivně podílela – poskytovala lidem potravu, materiál na oděv i obydlí, stála u zrodu jejich primární logistiky, budila kladné i záporné emoce. Inspirovala k uměleckým dílům, poskytovala podívanou a zábavu. Brát v potaz kategorii „zvíře“ znamená uvažovat v kontextu politiky, ekonomiky, náboženství, společnosti i kultury.V západní Evropě zaznamenala v posledních letech animal history, „historická zvířecí studia“, velký rozvoj. Vznikla řada prací chápající zvířata jako opravdové kulturní subjekty, jejichž chování je legitimním tématem historické analýzy.Kniha Zvířata a jejich lidé, jeden z prvních pokusů integrovat „animal turn“ do české historiografie, nabízí řadu pohledů na vztah lidí a zvířat. Předkládá způsoby, jimiž lidé své zvířecí souputníky zobrazovali, všímá si jejich chovu a zužitkování, jejich „léčivé síly“, zvířat v roli darů, společníků a přátel.

Kniha je sondou do různých pojetí mayského náboženství, jak se objevují v dějinách mayistiky. Na jedné straně se rozsáhle věnuje teoretickým a metodologickým přístupům, které obor upřednostňoval, a ukazuje vzájemné vztahy mayistiky a religionistiky zvláště v druhé polovině 20. století. Na druhé straně pak mapuje způsob, jakým do oboru nepozorovaně pronikaly i dílčí motivy západního esoterismu a později i alternativní spirituality.

Monografie Lenky Krátké představuje fungování Československých aerolinií napříč několika desetiletími, od jejich založení v éře první republiky (1923) až do prvního roku existence samostatné České republiky (1993). Historie národního leteckého dopravce je zachycena primárně perspektivou hospodářských dějin, ale zároveň je zasazena do širších rámců dějin sociálních, politických a částečně také dějin každodennosti. Faktograficky bohatá práce se opírá především o první ucelené zpracování rozsáhlého fondu podnikových archiválií a umožňuje sledovat kontinuity i diskontinuity vývoje podniku v dlouhé časové řadě.

Slavný humoristický román Zdeňka Jirotky navazuje na tradici českého humoru a autory, jakými byli J. Hašek, K. Čapek nebo K. Poláček, zároveň je zde také patrná inspirace anglosaskou humoristickou prózou J. K. Jeroma a P. G. Wodehouse. Humor, a především satira a parodie, jsou podstatnou součástí české literatury, Jirotka subverzivně využívá různé literární formy i žánry: od romantického čtení pro ženy a dobrodružné kovbojky pro chlapce až po zcela zlidovělé formy umění. Saturnin je příběhem zamilovaného mladého muže a jeho věrného sluhy Saturnina, sluhy, který mění zaběhnuté pořádky a obrací svému pánovi život naruby, připravuje mu výstřední životní situace a svérázně se dokáže vyrovnat s jakoukoli situací. Saturnin svým působením odhaluje slabosti druhých, a tak odkrývá jejich „pravou“ tvář – je sluhou, ale svým konáním si dokáže podmanit své okolí, které na jeho hru chtě nechtě přistupuje… Román Saturnin vyšel poprvé v roce 1942 za nacistické okupace a od té doby se dočkal více než dvaceti čtyř vydání v českém jazyce a byl přeložen do mnoha světových jazyků. Román se dočkal filmového i televizního zpracování a od svého vzniku se stále znovu objevuje také jako divadelní představení.V italském jazyce vychází ve třetím, upraveném vydání.