Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR

Desátý svazek Korespondence Jakuba Demla Tento dopis spalte hned po přečtení! obsahuje dopisy Václavu Maršíkovi (1914 až 2011) z let 1950 až 1960. Maršík se nepohyboval v uměleckých kruzích, s Demlem se seznámil v roce 1950 při návštěvě Tasova. Přestože se básník v té době nacházel v nové situaci, poznamenané obecnou nesvobodou a nedůvěrou, s Maršíkem ihned navázal vřelý vztah, který byl především vztahem kněze a hledajícího věřícího. Jeho nový přítel, zaměstnanec spořitelny a milovník hor, též sehrál důležitou roli jakožto Demlův podporovatel a uchovatel jeho díla. Korespondenční soubor uzavírá jediný známý Maršíkův dopis z roku 1960 adresovaný Demlovi, ostatní jeho listy se nedochovaly. Básník s nimi nejspíše naložil způsobem, k němuž jednou sám nabádal Maršíka: „Tento dopis pro jistotu spalte hned po přečtení!“ Kniha obsahuje též opisy dedikací Jakuba Demla Václavu Maršíkovi, fotografie z první cesty do Tasova v roce 1950 a Maršíkovy Vzpomínky na P. Jakuba Demla (1997). Edici doplňuje komentář, rozsáhlé vysvětlivky, jmenný heslář, ediční poznámka, soupis korespondence a reprodukce rukopisů a strojopisů. Václav Maršík (17. 9. 1914 Havlovice – 12. 12. 2011 Praha), pracovník spořitelny, odborník na automatizaci bankovních systémů a podporovatel básníka Jakuba Demla. Vystudoval Obchodní akademii v Hradci Králové, kde maturoval v roce 1933. Absolvoval též čtyři semestry na Vysoké škole obchodní v Praze, studium však nedokončil. Od roku 1934 pobýval v Praze. Byl dlouholetým zaměstnancem spořitelny, kde vystřídal mnoho pozic od řadového úředníka až po odborného poradce generálního ředitele. V roce 1960 se oženil s Annou Strakovou (1927–2018), s níž měl dceru Marii (1963–2024) a syna Václava (1964). V roce 1950 s přítelem Josefem Styborem poprvé navštívil Jakuba Demla. Tím započalo desetileté přátelství, které přetrvalo až do básníkovy smrti. Ihned po seznámení si začali dopisovat a Maršík sehrál důležitou roli básníkova důvěrníka i příjemce jeho rukopisů. V jeho těžké existenční situaci mu pomáhal rozprodávat knihy nebo mu sám daroval peníze. Maršíka pojila s Demlem katolická víra. Rád chodil po slovenských horách a zejména při návratu z těchto cest Demla v Tasově navštěvoval. Celý život si také vedl deník a diáře, kam si věcně zapisoval důležité události ze života, aniž by je komentoval. Tyto zápisky posloužily jako předobraz k rukopisu Vzpomínky na P. Jakuba Demla, v němž Maršík v roce 1997 soustředil poznámky o průběhu svých návštěv v Tasově. Jeho záznamy spolu s vzácnými fotografiemi přinášejí svědectví o Demlově každodennosti, atmosféře tasovské ho domu a tématech, která básník na konci života považoval za důležitá.

Svazek přináší výbor z prací Petera Shillingsburga z let 1984 až 2016, který autor sestavil přímo pro tuto ediční řadu. Shillingsburg se zde pokusil shrnout své pojetí základních otázek textové kritiky, které se věnoval po čtyři desítky let jako vysokoškolský pedagog, teoretik a jako editor. Základní teze celé knihy vychází z pojetí textu coby nestabilní reprezentace díla. Tato textová dynamičnost je výsledkem okolností provázejících jeho genezi, např. při jeho zápisu a tiskové produkci a v neposlední řadě i jeho proměn v pozdějších otiscích i vědeckých edicích. Shillingsburg zde promýšlí základní textologické otázky, např. vztah literárního díla k jeho textovým reprezentacím, specifika dokumentu (rukopis a jeho verze – tisk – digitalizovaný text), důsledky volby výchozího textu či problematiku autority ve vztahu k osobě autora a k dalším aktérům podílejícím se na vzniku textu. S tím úzce souvisí stratifikace rozdílných editologických přístupů. Peter Shillingsburg zde předkládá pojetí, podle nějž žádný přístup a ani žádná edice nejsou chápány jako univerzální, základním kritériem ediční práce je konsekventnost editorova přístupu a vědomí, že každá volba má své důsledky. Tento nadhled mu však současně dovoluje situovat se v tomto editologickém poli a stanovit pro sebe zásady ediční práce, která kotví v respektu k autorskému záměru a ve vůli editora takový text mimo jiné prostřednictvím emendací konstituovat. Jedním z podstatných rysů Shillingsburgova uvažování je jeho otevřenost novým podnětům (živý zájem např. o využití digitálních médií je u něj možné sledovat již od 80. let) a upřímná snaha o pochopení textověkritických orientací, jak vykrystalizovaly nejen v angloamerické oblasti ve dvacátém století.

Devátý svazek edice Korespondence Jakuba Demla Po Bohu celý Váš… obsahuje soubor dopisů mezi dvěma českými literáty a vydavateli Jakubem Demlem (1878–1961) a Josefem Florianem (1873–1941). Přestože je tento konvolut pouhým torzem mnohem širší výměny, o čemž svědčí především početní nepoměr mezi Demlovými a Florianovými listy, tvoří dosud nejrozsáhlejší svazek v rámci této edice (436 položek), a byl proto rozdělen do dvou knih. První obsahuje dopisy z let 1903 až 1911, z období intenzivní spolupráce při vydávání edice Studium. Zde Florian působí jako ideový vůdce, zatímco Deml se chápe role služebníka a „bubeníka Studia“ – shání spolupracovníky, odběratele a mecenáše, jedná s tiskaři a vede spory s církevní hierarchií. To mu jako knězi přinese mnoho těžkostí a postihů. Zároveň dopisy informují o jeho četbě, původních pracích i překladech, které zčásti vyšly mnohem později anebo dodnes zůstaly v rukopisech. Druhou knihu otevírají dopisy z let 1928 až 1935. Deml mezitím získal uznání jako básník a Florianovy nakladatelské počiny si našly publikum a sympatie mezi soudobými umělci a intelektuály, aniž by však vyvázl z chudoby a dluhů. Právě solidarita plynoucí z nedostatku peněz je jedním z hlavních rysů této korespondenční výměny, v níž už oba figurují jako rovní partneři. V dalším oddílu jsou soustředěny převážně polemické texty, glosy a invektivy Josefa Floriana a jeho spolupracovníků, které se týkaly Demla a vycházely ve staroříšských sbornících v letech 1905 až 1940, ponejvíce však v mezidobích, kdy korespondence neprobíhala. Edici doplňuje komentář o významu staroříšské éry pro celé Demlovo dílo, studie o spolupráci obou vydavatelů s tiskaři, rozsáhlé vysvětlivky, jmenný heslář, ediční poznámka, soupis korespondence a reprodukce manuskriptů či několika Demlových dedikací Florianovi.

Článková bibliografie představuje časopis Dialog, který vycházel ve dvou etapách: od dubna 1966 do srpna 1969, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, a v letech 1990–1992, kdy (v letech 1990–1991) periodikum vycházelo pod názvem Severočeský Dialog. Časopis byl od začátku spojen se specifickým regionem severních Čech, resp. s (někdejším) Severočeským krajem. Vedle problematiky devastace životního prostředí, jež výrazně pronikla do obou etap časopisu, byl v oblasti kultury, literatury a umění Dialog v šedesátých letech zaměřen především na reflexi (soudobých) experimentálních tendencí, v devadesátých letech se jeho pozornost obrátila spíše k regionálním tématům a historickým souvislostem. Do širšího kontextu časopis Dialog zasazuje úvodní studie Jakuba Flanderky, která shrnuje počátky a proměny redakce časopisu a způsob, jakým zde byly reflektovány nejrůznější umělecké projevy. Všechna tato témata se odrážejí i v bohaté rejstříkové části publikace.

Kniha přináší tři univerzitní přednášky, jež Jan Mukařovský ve třicátých letech věnoval epice v literatuře. První dvě, Epika, její podstata a druhy a Román a novela, na sebe v univerzitní výuce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve školním roce 19321933 navazovaly: Mukařovský se v nich zabývá podstatou a charakteristickými znaky epiky a později také jazykovými, vypravěčskými a kompozičními prostředky typickými pro epické žánry. Těžiště třetí přednášky Podstata epiky leží v pozorování toho, jak se v epice odvíjí zápletka a jak je epický text komponován. Přítomná edice vychází z rukopisných materiálů z Mukařovského pozůstalosti, první dvě přednášky jsou publikovány vůbec poprvé. Vydání doprovází bibliografie a průvodní studie Ondřeje Sládka.

Kniha komplexně a fundovaně představuje jednu z nejvýraznějších kulturních událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století anketu o nejzajímavější knihu pořádanou pravidelně v letech 19281941 a 19461949 deníkem Lidové noviny. Každoročně v ní odpovídali reprezentanti mnoha nejrůznějších oborů (politici, spisovatelé, divadelní a filmoví herci, majitelé významných podniků, veřejní činitelé, vědci, profesoři atd.); před očima tak vyvstává obraz intelektuálního života v Československu. Publikaci uvádí literárněhistorická studie Lukáše Holečka, která zasazuje anketu do širšího dobového kontextu, shrnuje její historii, skladbu respondentů, reflektuje její proměny v čase a všímá si významných kritických ohlasů s ohledem na kulturně-politické souvislosti. Edici anketních odpovědí z let 19281947 doprovázejí stručné přehledy k jednotlivým ročníkům, bibliografie a kompletní jmenné rejstříky anket z let 19281941 a 19461949.

Publikace Literární studie je komentovaným výborem z díla českého literárního historika, komeniologa a publicisty Jana Blahoslava Čapka, zahrnuje jeho recenze, studie a stati z let 1924-1980, včetně těch publikovaných v zahraničí a v samizdatu. Čapkovy studie přinášejí filozoficky podložené interpretace děl a osobností meziválečné české literatury a literární vědy (V. Dyk, K. Čapek, O. Březina, J. Hora, F. X. Šalda, J. Durych, T. G. Masaryk ad.). Jan Blahoslav Čapek (1903-1982) se zabýval především moderní českou literaturou, evangelickou literární tradicí a dílem J. A. Komenského. Jako literární historik se profiloval jako žák Jana Jakubce, jako literární teoretik rozvíjel sociologické koncepce T. G. Masaryka.

Předkládaná publikace v písemné podobě fixuje obecná metodologická východiska zpracování oborové analytické bibliografie. Vychází přitom z více než sedmdesátileté praxe zpracování České literární bibliografie. První část výkladu je věnována jednotlivým problémovým okruhům se zpracováním oborové bibliografie spojeným: od vymezení excerpčního záběru přes typologii zpracovávaných dokumentů a samotný rozbor techniky zpracování konkrétního bibliografického záznamu až po činnosti související s redakcí databáze. Druhá část se pak zaměřuje na přípravu bibliografií specializovaných.

Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., patří již více než půlstoletí k nejvýznamnějším osobnostem české literární historie. Její práce o spisovatelích, žánrech a vývojových tendencích české literatury 19. století vynikají invenčností, metodologickou průbojností a živým podáním, prozrazujícím mnohaletou učitelskou zkušenost. Kniha vzniknuvší k jejímu významnému životnímu jubileu obsahuje studie zabývající se z různých úhlů pohledu tématy či metodologickými přístupy pro jubilantku typickými. Vedle statí o Boženě Němcové, Karlu Havlíčkovi Borovském, Janu Nerudovi, Aloisu Jiráskovi, Juliu Zeyerovi a Karlu Matěji Čapku-Chodovi tu lze najít také pojednání o výchovných hrách pro děti či analýzu populárního sešitového románu. Autory studií jsou Gertraude Zand, Zuzana Urválková, Jana Vrajová, Magdaléna Pokorná, Dagmar Mocná, Stanislava Fedrová, Alice Jedličková, Michal Charypar, Věra Brožová, Lucie Kořínková, Dalibor Tureček a Pavel Janáček.

Kniha amerického naratologa, profesora angloamerické literatury Briana Richardsona nabízí čtenáři vhled do tzv. nepřirozené naratologie, jež se teoreticky vyrovnává s určitým druhem experimentálních, antimimetických děl. Tyto nepřirozené narativy existují už od časů Aristofana a Lúkiana. Byly běžné ve středověku (Rabelaisův Gargantua a Pantagruel) i v renesanci (zvláště Shakespearova imaginativní a sebereflexivní dramata jako například Zimní pohádka), literární teorie je přesto dlouho opomíjela. Antimimetické strategie formují celou tradici inspirovanou Tristramem Shandym a velmi často se s nimi setkáváme v postmoderní fikci a absurdním dramatu. Kniha Briana Richardsona tak přináší do českého prostředí koncept nepřirozené naratologie, jež je v současnosti považována za autonomní součást obecné narativní teorie.

Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě je a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové spotřebě je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.

Antologie přináší reprezentativní průřez původní románovou literaturou, která vycházela v letech 1935 až 1944 v sešitových románových edicích pro muže v českém jazyce (či v edicích genderově nevyhraněných). Obsahuje deset románů, které byly poprvé publikovány v Románech do kapsy Rodokapsu (vycházely 19351944), Románech vzrušené chvíle Rozruchu (19361944), Moderních románech (19381943) a Dobrém čtení (19391944). Antologie sestává z děl typických, nikoli však tuctových. Každý z?deseti vybraných příběhů reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, kriminálního nebo utopického románu, na které se levné, masově šířené periodické řady románových sešitů pro muže specializovaly. Součástí výběru jsou dva westerny a dva detektivní romány z českého prostředí, dobrodružný román z Pacifiku a z Jižní Ameriky, letecký román s námětem z první světové války, romance z trampského prostředí, kriminální melodrama a příběh zázračného vynálezu. Literární jazyk publikovaných románů odráží konzervativní představy o spisovné normě, současně však i tendence soudobé české literatury k začleňování prvků hovorového jazyka nebo slangu. Jejich ideologickou dominantu představují nacionálně, etnicky a kulturně konstruované obrazy nebezpečného cizího. V pečlivém edičním zpracování Mileny Vojtkové zahrnuje antologie vesměs méně známé či dnes již úplně neznámé práce deseti spisovatelů: Jaroslava Pokorného, Tima OBriena (pseudonym Bohuslava Čepeláka), Vladimíra Jenky (pseudonym J. K. Čemuse), W. Crosnyho (pseudonym Jan Fikera), Boba Hurikána (pseudonym Josefa Peterky), Jonnyho (pseudonym J. Ch. Novotného), Eduarda Kirchbergera, Steppa Gradmoora (pseudonym), Františka Vojtěcha a Karla Zemana. Autoři, které lze identifikovat, jsou v knize představeni životopisným medailonkem. Součástí ilustračních příloh je faksimile Románů do kapsy Rodokapsu č. 177 z 27. 10. 1938, v němž vyšel jeden ze zařazených románů. Antologie navazuje na příručku Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století (Praha, Karolinum 2003). V této knize, kterou sestavili Pavel Janáček s Michalem Jarešem, jsou v úplnosti bibliograficky popsány všechny sešitové románové edice v českém jazyce.

Textová genetika či genetická kritika, jež se zrodila v sedmdesátách letech 20. století ve Francii a jejímž hlavním střediskem je pařížský Institut pro moderní texty a rukopisy (ITEM), usiluje o obnovení a prohloubení studia textů ve světle jejich pracovních rukopisů. Charakterizuje ji přesun zájmu od textu k psaní, od struktury k procesu, od autora k pisateli či od díla k jeho genezi. Texty a to nejen literární jsou (re)interpretovány za pomoci výpisků, pracovních poznámek, skic a brouillonů (náčrtů), ze kterých se zrodily a které skrze řadu metamorfóz vedly k tiskem fixované podobě díla. Tato disciplína dnes ovlivňuje koncepty textologie mimo hranice francouzské literární vědy a její přístupy jsou brány v potaz také textovou kritikou anglo-americkou, německou, italskou, ruskou či polskou. Kniha předního francouzského odborníka Pierra-Marca de Biasiho Textová genetika (Génétique des textes, 2011) je prvním českým překladem práce z okruhu genetické kritiky. Prezentuje ji jako samostatnou a sebevědomou disciplínu, jež studium zrodu díla nepodřizuje žádnému dalšímu zřeteli (např. edičnímu), a českému čtenáři poskytuje základní terminologickou a konceptuální výbavu pro danou oblast. Jedná se o syntetický úvod, který svou přehledovou a shrnující povahou představuje vhodný vstup do dnes již značně rozvité a komplexní disciplíny. Pojednává o jejích dějinách, základních konceptech, technikách a metodách a jejích vztazích k přilehlým oblastem (poetika, psychoanalýza, fenomenologie, lingvistika ad.). Potenciál genetického přístupu je posléze předveden v mikrogenetickém rozboru postupných proměn první věty Flaubertovy Legendy o svatém Juliánu Pohostinném. V závěrečné kapitole knihy je promýšlena budoucnost genetické kritiky v éře plně digitálních rukopisů a zrod obecné vědy o tvůrčím procesu.

Antologie přináší reprezentativní průřez původní románovou literaturou, která vycházela v letech 1937 až 1944 v sešitových románových edicích pro ženy v českém jazyce. Obsahuje deset románů (osm samostatných a jeden dvojdílný), které byly poprvé publikovány v Krásném románu (vycházel v letech 19371944), Čtení pro ženy (19391944) a Večerech pod lampou (19401944). Antologie sestává z děl typických, nikoli však tuctových. Každý vybraný text reprezentuje některou z žánrových či tematických linií konzumní ženské četby, které byly na sklonku Československé republiky, v období tzv. druhé republiky a poté v letech Protektorátu Čechy a Morava v sešitových edicích frekventovány. Vesměs jde o populární romance či melodramata odehrávající se v metropoli, na maloměstě, na vesnici i v blízké, domácí divočině, kterou zde podobně jako v jiných oblastech meziválečné české kultury představovala Podkarpatská Rus, přičleněná tehdy k Československu. Příběhy různým způsobem odrážejí soudobé diskuse o ženské emancipaci, věnují se problému produktivního zaměstnání ženy mimo domácnost a rodinu. Jejich druhou ideologickou dominantu představuje vize osudu jako skryté síly řídící životy jednotlivců, odměňující dobré a trestající zlé skutky. V pečlivém edičním zpracování Mileny Vojtkové představuje antologie vesměs méně známé či dnes již úplně neznámé práce devíti spisovatelek a spisovatelů: Jaromíry Hüttlové, Miloše Zemana (pseudonym Miloše Kosiny), Jarolíma Schäfera, Matyldy Krausové-Holasové, Viléma Neubauera, Emy Satranové, Jiřího Červeného, Gity Šponarové, Marie Tippmannové. Autoři, které lze identifikovat, jsou v knize představeni životopisným medailonkem. Součástí ilustračních příloh je faksimile Krásného románu č. 175 z 22. 11. 1940, v němž vyšel jeden ze zařazených románů. Antologie navazuje na příručku Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století (Praha, Karolinum 2003). V této knize, kterou sestavili Pavel Janáček s Michalem Jarešem, jsou v úplnosti bibliograficky popsány všechny sešitové románové edice v českém jazyce.

Přítomný svazek přináší výbor z textů Mojmíra Otruby (19232003) z rozsáhlého období 60. až 90. let. Přestože Otruba jedna z nejvýraznějších postav naší poválečné textologie za dobu své mnohaleté odborné kariéry publikoval řadu studií, článků a recenzí zaměřených k textové kritice, nebyly tyto jeho textologické příspěvky dosud sebrány a vydány knižně. Vedle rozsáhlé studie Autor text dílo, která problematizuje a rozvíjí řadu otázek naší textologie po jejím vzmachu v 60. letech (např. pojetí varianty, autora či tzv. kanonického textu), výbor přináší další autorovy články a recenze, přičemž některé texty dochované v rukopise otiskuje vůbec poprvé. V jednotlivých oddílech tak kniha představuje Otrubovy kritické práce věnované významným počinům domácí textologické literatury (rozsáhlá recenze příručky Editor a text, Vašákových Metod určování autorství či tzv. černé Textologie), dále nabízí ukázky z autorových kritik jednotlivých edičních počinů (např. výborů z díla O. Březiny, J. Vrchlického, K. Havlíčka), pronikavý Otrubův příspěvek v oblasti výzkumu textu Máje K. H. Máchy nebo metodologicky orientované texty k problematice vydávání odborné literatury a korespondence. Další autorovy texty se související tematikou jsou otištěny v rámci komentáře.

Kniha Michala Přibáně je výsledkem autorova pátrání po životních příbězích dvou výrazných osobností našeho poúnorového exilu. Vydavatel a redaktor Antonín Vlach i jeho jmenovec, básník a nakladatel Robert Vlach, v padesátých letech zásadně ovlivnili exilový literární život: vydávali časopis, knižní edici a založili reprezentativní zastřešující organizaci. Tím se po zásluze zapsali do dějin české literatury, ovšem jak ukazují nové archivní nálezy, neméně zajímavé jsou jejich dobrodružné životní osudy, poznamenané dvojí totalitou a plné někdy až románových paradoxů.