Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR strana 2 z 3

Přítomný svazek přináší výbor z textů Mojmíra Otruby (19232003) z rozsáhlého období 60. až 90. let. Přestože Otruba jedna z nejvýraznějších postav naší poválečné textologie za dobu své mnohaleté odborné kariéry publikoval řadu studií, článků a recenzí zaměřených k textové kritice, nebyly tyto jeho textologické příspěvky dosud sebrány a vydány knižně. Vedle rozsáhlé studie Autor text dílo, která problematizuje a rozvíjí řadu otázek naší textologie po jejím vzmachu v 60. letech (např. pojetí varianty, autora či tzv. kanonického textu), výbor přináší další autorovy články a recenze, přičemž některé texty dochované v rukopise otiskuje vůbec poprvé. V jednotlivých oddílech tak kniha představuje Otrubovy kritické práce věnované významným počinům domácí textologické literatury (rozsáhlá recenze příručky Editor a text, Vašákových Metod určování autorství či tzv. černé Textologie), dále nabízí ukázky z autorových kritik jednotlivých edičních počinů (např. výborů z díla O. Březiny, J. Vrchlického, K. Havlíčka), pronikavý Otrubův příspěvek v oblasti výzkumu textu Máje K. H. Máchy nebo metodologicky orientované texty k problematice vydávání odborné literatury a korespondence. Další autorovy texty se související tematikou jsou otištěny v rámci komentáře.

Otevřít knížku a začít číst ještě neznamená, že se setkáváme s hodnověrnou podobou textu, jehož název se stkví na obálce a titulním listu dané knihy. Co způsobuje, že často čteme něco odvozeného, nespolehlivého, ba zavádějícího, a nevíme o tom? Michael Špirit ve své práci ukazuje, že v cestě mezi čtenářem a důvěryhodným zněním slovesného díla stojí mnoho nečekaných překážek. Tou hlavní z nich je obecně rozšířený dojem, že literární text jednou vznikl, nějak tu prostě je a stačí ho jen konzumovat. Předkládaná monografie však ukazuje, že příprava textu k takové spotřebě je proces obdobně náročný jako umělecké restaurátorství nebo digitalizace filmových děl. Látkou Špiritova výzkumu jsou vydavatelské projekty posledních tří dekád, jejichž výběr Karel Poláček, F. X. Šalda, Petr Rezek, Bohumil Hrabal, Vítězslav Nezval, T. G. Masaryk, Jaroslav Seifert, Milan Kundera, Jiří Němec mapuje vybrané důležité ediční počiny naší přítomnosti. Výklad, jehož páteř tvoří osudy Spisů Josefa Škvoreckého, může současně sloužit i jako příručka provázející jednotlivými etapami ediční přípravy knihy. Špirit se zabývá různými vydavatelskými postupy, jednou klade důraz na popis editorových záměrů, jindy dominuje jejich kritická analýza. Do přehledových partií prolínají problémy teoretické, autor kromě důkladného rozboru předkládá vlastní řešení dílčích problémů, textologická analýza někde plynule přichází v interpretaci daného textu či nějakého jeho aspektu. Čtenář může sledovat, jak si Špirit v těchto těsných vazbách vytváří svůj odborný koncept textologie.

Kniha amerického naratologa, profesora angloamerické literatury Briana Richardsona nabízí čtenáři vhled do tzv. nepřirozené naratologie, jež se teoreticky vyrovnává s určitým druhem experimentálních, antimimetických děl. Tyto nepřirozené narativy existují už od časů Aristofana a Lúkiana. Byly běžné ve středověku (Rabelaisův Gargantua a Pantagruel) i v renesanci (zvláště Shakespearova imaginativní a sebereflexivní dramata jako například Zimní pohádka), literární teorie je přesto dlouho opomíjela. Antimimetické strategie formují celou tradici inspirovanou Tristramem Shandym a velmi často se s nimi setkáváme v postmoderní fikci a absurdním dramatu. Kniha Briana Richardsona tak přináší do českého prostředí koncept nepřirozené naratologie, jež je v současnosti považována za autonomní součást obecné narativní teorie.

Textová genetika či genetická kritika, jež se zrodila v sedmdesátách letech 20. století ve Francii a jejímž hlavním střediskem je pařížský Institut pro moderní texty a rukopisy (ITEM), usiluje o obnovení a prohloubení studia textů ve světle jejich pracovních rukopisů. Charakterizuje ji přesun zájmu od textu k psaní, od struktury k procesu, od autora k pisateli či od díla k jeho genezi. Texty a to nejen literární jsou (re)interpretovány za pomoci výpisků, pracovních poznámek, skic a brouillonů (náčrtů), ze kterých se zrodily a které skrze řadu metamorfóz vedly k tiskem fixované podobě díla. Tato disciplína dnes ovlivňuje koncepty textologie mimo hranice francouzské literární vědy a její přístupy jsou brány v potaz také textovou kritikou anglo-americkou, německou, italskou, ruskou či polskou. Kniha předního francouzského odborníka Pierra-Marca de Biasiho Textová genetika (Génétique des textes, 2011) je prvním českým překladem práce z okruhu genetické kritiky. Prezentuje ji jako samostatnou a sebevědomou disciplínu, jež studium zrodu díla nepodřizuje žádnému dalšímu zřeteli (např. edičnímu), a českému čtenáři poskytuje základní terminologickou a konceptuální výbavu pro danou oblast. Jedná se o syntetický úvod, který svou přehledovou a shrnující povahou představuje vhodný vstup do dnes již značně rozvité a komplexní disciplíny. Pojednává o jejích dějinách, základních konceptech, technikách a metodách a jejích vztazích k přilehlým oblastem (poetika, psychoanalýza, fenomenologie, lingvistika ad.). Potenciál genetického přístupu je posléze předveden v mikrogenetickém rozboru postupných proměn první věty Flaubertovy Legendy o svatém Juliánu Pohostinném. V závěrečné kapitole knihy je promýšlena budoucnost genetické kritiky v éře plně digitálních rukopisů a zrod obecné vědy o tvůrčím procesu.

Předkládaná publikace v písemné podobě fixuje obecná metodologická východiska zpracování oborové analytické bibliografie. Vychází přitom z více než sedmdesátileté praxe zpracování České literární bibliografie. První část výkladu je věnována jednotlivým problémovým okruhům se zpracováním oborové bibliografie spojeným: od vymezení excerpčního záběru přes typologii zpracovávaných dokumentů a samotný rozbor techniky zpracování konkrétního bibliografického záznamu až po činnosti související s redakcí databáze. Druhá část se pak zaměřuje na přípravu bibliografií specializovaných.

Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., patří již více než půlstoletí k nejvýznamnějším osobnostem české literární historie. Její práce o spisovatelích, žánrech a vývojových tendencích české literatury 19. století vynikají invenčností, metodologickou průbojností a živým podáním, prozrazujícím mnohaletou učitelskou zkušenost. Kniha vzniknuvší k jejímu významnému životnímu jubileu obsahuje studie zabývající se z různých úhlů pohledu tématy či metodologickými přístupy pro jubilantku typickými. Vedle statí o Boženě Němcové, Karlu Havlíčkovi Borovském, Janu Nerudovi, Aloisu Jiráskovi, Juliu Zeyerovi a Karlu Matěji Čapku-Chodovi tu lze najít také pojednání o výchovných hrách pro děti či analýzu populárního sešitového románu. Autory studií jsou Gertraude Zand, Zuzana Urválková, Jana Vrajová, Magdaléna Pokorná, Dagmar Mocná, Stanislava Fedrová, Alice Jedličková, Michal Charypar, Věra Brožová, Lucie Kořínková, Dalibor Tureček a Pavel Janáček.

Kniha se zabývá přehlíženou problematikou ekonomických souvislostí literární práce, jejím tématem je vztah spisovatelů k penězům, vznik a parametry literárního trhu v českých zemích, ustavování a proměny honorářové praxe, podoby patronátu, mecenátu a státní kulturní politiky v českých zemích. Jednotlivé studie napsali čeští i zahraniční literární historici, historikové kultury, odborníci na autorské právo a kulturní politiku. Materiálový záběr publikovaných studií sahá od konce 18. století do současnosti, kapitoly jsou uspořádány chronologicky a opatřeny úvodem o interdisciplinárních průnicích ekonomie a literární vědy. Na začátku a na konci souboru se nacházejí stati s teoretickým nebo historickým přesahem k celku moderní české literární kultury.

Publikace Literární studie je komentovaným výborem z díla českého literárního historika, komeniologa a publicisty Jana Blahoslava Čapka, zahrnuje jeho recenze, studie a stati z let 1924-1980, včetně těch publikovaných v zahraničí a v samizdatu. Čapkovy studie přinášejí filozoficky podložené interpretace děl a osobností meziválečné české literatury a literární vědy (V. Dyk, K. Čapek, O. Březina, J. Hora, F. X. Šalda, J. Durych, T. G. Masaryk ad.). Jan Blahoslav Čapek (1903-1982) se zabýval především moderní českou literaturou, evangelickou literární tradicí a dílem J. A. Komenského. Jako literární historik se profiloval jako žák Jana Jakubce, jako literární teoretik rozvíjel sociologické koncepce T. G. Masaryka.

Kniha komplexně a fundovaně představuje jednu z nejvýraznějších kulturních událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století anketu o nejzajímavější knihu pořádanou pravidelně v letech 19281941 a 19461949 deníkem Lidové noviny. Každoročně v ní odpovídali reprezentanti mnoha nejrůznějších oborů (politici, spisovatelé, divadelní a filmoví herci, majitelé významných podniků, veřejní činitelé, vědci, profesoři atd.); před očima tak vyvstává obraz intelektuálního života v Československu. Publikaci uvádí literárněhistorická studie Lukáše Holečka, která zasazuje anketu do širšího dobového kontextu, shrnuje její historii, skladbu respondentů, reflektuje její proměny v čase a všímá si významných kritických ohlasů s ohledem na kulturně-politické souvislosti. Edici anketních odpovědí z let 19281947 doprovázejí stručné přehledy k jednotlivým ročníkům, bibliografie a kompletní jmenné rejstříky anket z let 19281941 a 19461949.

Kniha přináší tři univerzitní přednášky, jež Jan Mukařovský ve třicátých letech věnoval epice v literatuře. První dvě, Epika, její podstata a druhy a Román a novela, na sebe v univerzitní výuce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ve školním roce 19321933 navazovaly: Mukařovský se v nich zabývá podstatou a charakteristickými znaky epiky a později také jazykovými, vypravěčskými a kompozičními prostředky typickými pro epické žánry. Těžiště třetí přednášky Podstata epiky leží v pozorování toho, jak se v epice odvíjí zápletka a jak je epický text komponován. Přítomná edice vychází z rukopisných materiálů z Mukařovského pozůstalosti, první dvě přednášky jsou publikovány vůbec poprvé. Vydání doprovází bibliografie a průvodní studie Ondřeje Sládka.

Kniha Michala Přibáně je výsledkem autorova pátrání po životních příbězích dvou výrazných osobností našeho poúnorového exilu. Vydavatel a redaktor Antonín Vlach i jeho jmenovec, básník a nakladatel Robert Vlach, v padesátých letech zásadně ovlivnili exilový literární život: vydávali časopis, knižní edici a založili reprezentativní zastřešující organizaci. Tím se po zásluze zapsali do dějin české literatury, ovšem jak ukazují nové archivní nálezy, neméně zajímavé jsou jejich dobrodružné životní osudy, poznamenané dvojí totalitou a plné někdy až románových paradoxů.

Článková bibliografie představuje časopis Dialog, který vycházel ve dvou etapách: od dubna 1966 do srpna 1969, kdy bylo vydávání časopisu zastaveno, a v letech 1990–1992, kdy (v letech 1990–1991) periodikum vycházelo pod názvem Severočeský Dialog. Časopis byl od začátku spojen se specifickým regionem severních Čech, resp. s (někdejším) Severočeským krajem. Vedle problematiky devastace životního prostředí, jež výrazně pronikla do obou etap časopisu, byl v oblasti kultury, literatury a umění Dialog v šedesátých letech zaměřen především na reflexi (soudobých) experimentálních tendencí, v devadesátých letech se jeho pozornost obrátila spíše k regionálním tématům a historickým souvislostem. Do širšího kontextu časopis Dialog zasazuje úvodní studie Jakuba Flanderky, která shrnuje počátky a proměny redakce časopisu a způsob, jakým zde byly reflektovány nejrůznější umělecké projevy. Všechna tato témata se odrážejí i v bohaté rejstříkové části publikace.