Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR strana 2 z 3

Inspirace poezií Otokara Březiny (1868-1929) byla pro básníka Jakuba Demla (1878-1961) a jeho dílo určující. Přátelství s Březinou bylo jedním z jeho nejtrvalejších vztahů přes veškerou odlišnost jejich povah, společenského postavení i životních osudů mezi nimi patrně nikdy nedošlo k otevřené roztržce. Březinovy a vlastní listy vydal sám Deml již počátkem třicátých let 20. století ve dvou knihách, teprve nyní však vycházejí formou vzájemná korespondence. Ta bez výraznějších předělů zachycuje téměř tři desetiletí. První kniha dvojsvazkového kompletu obsahuje všechny dochované dopisy mezi Demlem a Březinou. Druhá kniha přináší další texty, které s korespondencí souvisejí. Obsahuje faksimile či přepisy vzájemných rukopisných dedikací v Březinových a Demlových knihách. Následuje Demlův rukopisný deník K Březinovi z let 1901 až 1903, který mimo jiné popisuje několik prvních setkání obou básníků a tím přibližuje i úplný počátek jejich přátelství, v dochované korespondenci nezachycený. Další část knihy, literárněhistorický komentář, vsazuje přátelství těchto dvou pisatelů do rámce dobových dějů, jejich autorských osobností i soukromých osudů a sleduje i Březinův posmrtný život, podstatně ovlivněný také Demlovou knihou Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Ediční aparát zahrnuje též obsáhlé vysvětlivky k dopisům, dedikacím i deníku, jmenný rejstřík, který uvádí základní biografické údaje o zmiňovaných osobách, ediční poznámku a podrobný soupis dopisů. Knihu doplňují dobové snímky náměšťského fotografa a Demlova přítele Ondřeje Knolla (1883-1960).

F. X. Šalda (1867–1937) i Jakub Deml (1878–1961) patří z dnešního pohledu mezi nejvýznamnější postavy české literatury první poloviny 20. století – v době jejich seznámení však byl Šalda osobností vnímanou jako „centrální“, Deml „okrajovou“. Oba vytvořili rozsáhlé, žánrově pestré dílo. Oba iniciovali i komentovali práci mnoha dalších tvůrců a komunikovali s nimi. Zároveň byli solitérními a bojovnými osobnostmi, které vedly nebo vyvolávaly ostré polemiky. Svazek jejich vzájemné korespondence Pozorné srdce soustřeďuje a zpřístupňuje dopisy, dedikace, básnické či kritické texty i jiné dokumenty svědčící o vřelém, komplikovaném a nejednoznačném vztahu dvou přátel. Vzájemné listy umožňují prohloubit pohled na genezi jejich děl, na ohlas jejich tvorby i na některé obecnější otázky české kultury. Připojený literárněhistorický komentář mapuje vztah Jakuba Demla a F. X. Šaldy od raného období před prvním osobním setkáním (z této doby jsou dochovány doklady o Demlově čtení Šaldových textů, případně o jejich reflexi v rozhovorech s básníkem Otokarem Březinou) přes další nepřímé doklady o jejich přátelství v korespondencích s jinými osobami až po období odcizení po publikaci Demlova Mého svědectví o Otokaru Březinovi (1931), následnou polemiku, ale i Demlovy návraty ke starým textům věnovaným příteli Šaldovi v dobách největšího přátelství. Komentář také doplňuje některá bílá místa korespondence, zejména dramatické okolnosti vydání Demlovy deníkové knihy Pro budoucí poutníky a poutnice (1913) a básníkova tragického vztahu s přítelkyní a mecenáškou Eliškou Wiesenbergerovou (1868–1918), v němž Šalda hrál roli nezištného přítele a ochránce. Kniha je opatřena obsáhlým edičním aparátem: soupisem zkratek, vysvětlivkami, které obsahují bližší údaje ke zmiňovaným uměleckým dílům, publikacím či institucím, ozřejmují původ citátů a vysvětlují nezbytné souvislosti, dále jmenným rejstříkem, jenž uvádí základní biografické údaje o zmiňovaných osobách, rozsáhlou ediční poznámkou a podrobným soupisem dopisů i dostupných variant a přetisků.

Studie v tomto svazku spojil záměr vyjádřit vděk fascinující spisovatelce a uznání originální literární teoretičce. Někteří z přispěvatelů se proto rozhodli rozvinout intenzivní čtenářskou zkušenost v interpretaci autorčiných románů; jejich stati jsou sdruženy hlavně v oddílu „Text románu, text města“; jiní se zaměřili na její tvorbu esejistickou (oddíl „Chvála rozpravy“). Další se obrátili k dílu spisovatelek a spisovatelů určitým způsobem spřízněných, ať už románovou tematikou, intertextovostí nebo uvažováním o řeči a literárním tvaru: najdeme tu například rozbory díla Jiřího Kratochvila, Věry Linhartové či Karla Miloty, ale také studie věnované časovosti a vizualitě literární tvorby autorů světových jmen. Specifické místo tu mají přehledové analýzy reflektující literární psaní z hlediska genderového a technologického. Významný podíl pak logicky připadá pracím, jež rozebírají vliv teorie románu rozpracované Danielou Hodrovou a nahlížejí do historie i současnosti disciplín jí blízkých (tematologie, genologie).

Druhý svazek Estetických přednášek Jana Mukařovského zahrnuje tři autorovy uměnovědné přednášky z třicátých let 20. století, které byly dosud otištěny pouze časopisecky. První z nich, raná univerzitní přednáška „Úvod do estetiky“ (1931-1932), dokládá, jak bezpečně Mukařovský nalézal svou vlastní cestu od podnětů ruského formalismu ke strukturnímu pojetí uměleckého díla. V přednášce „K sémantice lyriky“ (1931-1932) je usoustavněn pohled na lyriku jako básnický druh, v němž spolu s aktualizací jazykových prvků vystupuje do popředí důležitost rytmu a sémantiky. V přednášce „Estetika výtvarného umění. Malířství“ (1938-1939) Mukařovský shrnul a na příkladech malířských výtvorů představil (byť často jen ve stručném náznaku) svůj přístup k uměleckému dílu a k možnostem jeho rozboru. Nad malířským dílem vystoupilo ještě nápadněji, co pro něj znamenal pojem „význam“, co měl na mysli, když ve své estetické přednášce o malířství opakovaně tvrdil, že i téma je význam. Publikace vychází ze starších edic přednášek Jana Mukařovského, které připravili Miroslav Procházka, Ludmila Lantová a Karel Srp. Komentář „Několik poznámek k nevydaným přednáškám Jana Mukařovského“ napsal Karel Srp. Autorem doslovu k celé knize je Milan Jankovič.

Jezuitský misionář Antonín Koniáš vystupuje v obecném povědomí české společnosti jako notoricky známý hubitel knih a pronásledovatel svobody vyznání a myšlení. Ve snaze vyrovnat se s přetrvávajícím mýtem a poskytnout zájemcům, kteří dávají přednost poznání národní historie před mytologií, možnost poznat historického Koniáše, rozhodly se Ústav pro českou literaturu ve spolupráci s Filosofickým ústavem a Historickým ústavem AV vydat kolektivní monografii, která přibližuje politickou a náboženskou situaci Koniášovy doby, působení jezuitů i samotného Koniáše na misiích v Čechách a na Moravě, misionářovu literární tvorbu a jeho vztah ke knihám i podobu Antonína Koniáše v díle Josefa Váchala a ve filmu Karla Steklého Temno.

Kniha Michala Přibáně je výsledkem autorova pátrání po životních příbězích dvou výrazných osobností našeho poúnorového exilu. Vydavatel a redaktor Antonín Vlach i jeho jmenovec, básník a nakladatel Robert Vlach, v padesátých letech zásadně ovlivnili exilový literární život: vydávali časopis, knižní edici a založili reprezentativní zastřešující organizaci. Tím se po zásluze zapsali do dějin české literatury, ovšem jak ukazují nové archivní nálezy, neméně zajímavé jsou jejich dobrodružné životní osudy, poznamenané dvojí totalitou a plné někdy až románových paradoxů.

Lubomír Doležel (1922) je jedním z nejvýznamnějších českých lingvistů a literárních teoretiků. Jeho vědecké dílo, které se opírá o strukturalistickou tradici Pražské školy a o některé koncepty analytické filozofie, logiky a sémiotiky, vzbuzuje již více než půl století zájem mnoha odborníků z nejrůznějších vědních odvětví. Heterologica jsou toho zřejmým důkazem: shromažďují studie čtrnácti domácích a zahraničních badatelů. V první části knihy jsou to příspěvky týkající se Doleželova lingvistického a poetologického zkoumání, druhá část se soustřeďuje na problematiku teorie fikčních světů, k jejímuž založení a systematizaci Lubomír Doležel přispěl zásadním způsobem. Cílem autorů těchto prací bylo poukázat na vliv a přínos Doleželova díla v oblastech jejich vlastního odborného zájmu: v rámci lingvistiky, logiky, teorie literatury, naratologie, ale také filmových a divadelních studií. Heterologica vycházejí u příležitosti Doleželova významného životního jubilea.

Již více než čtyřicet let patří pojmy performance a performativita v humanitních a společenských vědách mezi deset nejčastěji užívaných termínů. Jak k tomu došlo? Jak jim máme rozumět? Jaké teoretické koncepce jsou s nimi spjaté? Jak se proměňovalo jejich pojetí? Jakým způsobem ovlivnily směřování některých vědních disciplín, ale i samotnou kulturní praxi? Takovéto a řada podobných otázek se nabízí pro úvahy o významech, proměnách a užití dvou klíčových pojmů literární a kulturní teorie a performančních studií několika posledních dekád. Na některé z nich, týkající se především literatury, vyprávění, fikce, divadla a genderu, se pokouší odpovědět tato kniha. Práce nepředstavuje vyčerpávající syntézu, ale spíše je jakýmsi stručným úvodem do problematiky pro široký okruh zájemců. Kniha byla psána s cílem seznámit čtenáře s hlavními názory na to, co je performance a performativita a jaké teoretické a metodologické koncepce s nimi byly v minulosti spojovány, současně ovšem také nastínit stav a směřování našeho aktuálního literárněteoretického diskurzu o této problematice. Některé kapitoly mají proto podobu syntetických výkladů, jiné mají naopak charakter sond věnovaných konkrétním problémům. Jakkoli by se mohlo zdát, že okruh témat jednotlivých kapitol knihy je relativně široký, sjednocuje je společný požadavek: kritická analýza užití pojmů performance a performativity v kontextu literární vědy.

Čtveřice textů v žánrovém rozpětí od krátkého článku po knižní studii nabízí pohled na Alexandra Sticha mj. jako na teoretika textologie, propojované vždy s dalšími disciplínami - s lingvistikou, stylistikou, historií aj. Texty souboru jsou zaměřené autorsky ke Karlu Sabinovi a skrze něj k dalším autorům, zejména ke K. Havlíčkovi Borovskému, B. Němcové a J. E. Sojkovi. Tyto materiálové studie tvoří v rámci Stichova díla samostatný celek, v mnoha ohledech odlišný od autorových prací zařazených do výboru Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi z r. 1996. Alexandr Stich (1934-2003) - lingvista, literární vědec a historik, znalec baroka a literatury 19. století, proslul zejména svým lingvoliterárním přístupem k uměleckým a publicistickým textům, v němž se podnětným způsobem kombinuje několik vědních oborů. Ve větší části svého díla se rovněž zabýval textologií, kterou vnímal jako způsob práce s textově ukotveným historickým faktem a možnost nacházení jeho autentické podoby. Připravil řadu edic publicistiky a beletrie (např. J. K. Tyl: Pražský posel 1848, 1966; M. Z. Polák: Cesta do Itálie, 1979; výbor z publicistiky K. Havlíčka Borovského, 1986; J. Kořínek: Staré paměti kutnohorské, 2000). Teoretickou rovinu textologie reflektoval v řadě svých prací, nejdůsažněji patrně v souboru sabinovských statí, publikovaných v tomto svazku.

Kniha se věnuje třem zásadním etapám v historii novočeské textové kritiky: zaprvé období přelomu 19. a 20. století, v němž textová kritika postupně získávala odborný rámec a kdy současně dochází k prvním máchovským edičním sporům, zadruhé době sporů o míru aktualizace textů novočeské literatury a o zásady ediční práce ve 30. a 40. letech a zatřetí éře poválečných bezručovských polemik s těžištěm mezi roky 1960-1963, jejichž výsledky se promítly i do norem ediční práce, jak je ustavovala příručka Editor a text (1971). V literárněhistorické analýze se autoři snaží nahlédnout dobové teoretické projevy, vlastní edice, recenze a polemiky zejména z perspektivy rodících se možností pro dobový kontext, pokoušejí se přistupovat k jednotlivým otázkám nikoli jako k čemusi hotovému, ale jako k stále otevřené problematice, čímž v druhém plánu poukazují na podnětnost mnohohlasí různých edičních přístupů a koncepcí, a to i pro dnešní ediční praxi. Tyto tři úseky dějin oboru jsou představeny současně v samostatně komponovaných částech komentované přílohy, která přináší texty z hlediska disciplíny dnes již "klasické" i dosud (v případě bezručovských materiálů) nepublikované.

Knižní soubor dvanácti textů představuje Miroslava Červenku – autora řady literárněvědných publikací z oblasti literární teorie, poetiky a versologie – jako významnou osobnost posledního půlstoletí české textologie a ediční praxe. Přítomný svazek soustřeďuje výbor ze studií, kritik a článků, v nichž se autor vyslovil k základním textologickým otázkám a ve kterých za použití textologických analýz originálně interpretuje přední autory moderní české lyriky (Mácha, Bezruč, Halas).

Knižní soubor dvanácti textů představuje Miroslava Červenku – autora řady literárněvědných publikací z oblasti literární teorie, poetiky a versologie – jako významnou osobnost posledního půlstoletí české textologie a ediční praxe. Přítomný svazek soustřeďuje výbor ze studií, kritik a článků, v nichž se autor vyslovil k základním textologickým otázkám a ve kterých za použití textologických analýz originálně interpretuje přední autory moderní české lyriky (Mácha, Bezruč, Halas).

Ústav pro českou literaturu AV ČR představuje od svého založení v roce 1947 ojedinělé vědecké centrum, které se zaměřuje na teorii a dějiny české literatury od nejstaršího období až po současnost. Současně plní funkci informačního a konzultačního střediska v oblasti literárněvědných informací. Kniha, která je věnovaná tomuto pracovišti, nepředstavuje jeho syntetické dějiny, je spíše sledem náhledů do činnosti jednotlivých útvarů, které Ústav spoluutvářely. Ústav pro českou literaturu se vždy podílel na významných a pozitivních výsledcích české literární vědy, nicméně ani existenci ÚČL nelze oddělit od velmi rozporuplného společenského kontextu, který ji formoval. Historie ÚČL je proto i kronikou proměňujících se vztahů mezi idejemi a iluzemi, totalitní politickou mocí a pragmatikou všedního dne, touhou po svobodném vědeckém bádání a rozmanitými představami o tom, co je smyslem a úkolem literární vědy. Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, ve kterých autoři nastiňují základní badatelské okruhy ÚČL, hlavní kolektivní projekty, mapují práci jednotlivých útvarů, představují nejvýznamnější osobnosti a klíčové momenty z dějin ÚČL. Při jejich zpracování se autoři opírali jak o řadu archivních dokumentů, tak o bohaté vzpomínky pamětníků.