Volvox Globator strana 54 z 77

Chápeme-li noc jako útočiště zasmušilosti, sídlo všeho neviditelného a nevědomého, čas, kdy jsme vystaveni pochybám, úzkostem a skepsi bez možnosti rozptýlení, rychle se ukáže, proč alkohol i přes veškerá nebezpečenství s ním spojená z naší kultury ještě stále nevymizel. S nástupem soumraku je vábení alkoholu silnější. Po staletí zuří boj mezi jednáním a nečinností, mezi katarzí a kocovinou. Je to nerozhodně. Euforie a opojení mají svou cenu. Hrozí nám bolehlav ráno poté, nalomená játra nebo opravdová závislost, a přece nejsme s to dát od alkoholu ruce pryč.

Závěrečným, pátým svazkem Carverových povídek je původní sbírka z roku 1981. Přestože znamenala opravdový průlom v Carverově spisovatelské dráze, autor měl původně dost jinou představu: Gordon Lish, redaktor nakladatelství Alfred A. Knopf a Carverův přítel, mu totiž povídky dost neurvale osekal o více než polovinu a prosadil také tento slavný, chytlavý název, jenž se již několikrát stal inspirací (příkladem je Haruki Murakami, autor knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání a mimochodem též Carverův překladatel do japonštiny). Carver si Gordona Lishe přesto i nadále vážil a nikdy neopomněl zmínit to, jak se pozitivně podepsal na jeho kariéře. Události kolem necitlivého zredigování sbírky O čem mluvíme, když mluvíme o lásce nicméně znamenaly konec jejich spolupráce.

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské zkušenosti a uměleckého vyjádření. Výsledkem je neotřelý a fascinující moderní náhled na touhu, zvědavost a erotično.Od té doby, co Baron Richard von Krafft-Ebing začal v devatenáctém století termín „masochismus“ razit, byl mylně pojímán jakožto slabší protějšek sadismu, avšak Anita Phillipsová, redaktorka britského akademického časopisu Interstice (Škvíra), tento mýtus vyvrací a tvrdí, že masochismus je „hluboce autonomní“. Umění, jak ztvárnit masochistické fantazie, píše, je „být zraňován tím správným způsobem a v ten pravý čas, a to podle sofistikovaného, člověkem vytvořeného scénáře“. Phillipsová jde zpátky k Freudovi, Jungovi, Foucaultovi a Leu Bersanimu, aby vytvořila novou definici masochismu, přičemž zkoumá populární kulturu, aby demonstrovala jak jeho nutnost, tak mocný vliv, jaký měl na západní kulturu - od Modrého sametu Davida Lynche k Zázraku růže Jeana Geneta, jakož i k obrazům umučeného Krista v Novém Zákoně. Ukazuje, že masochismus je zdravou součástí lidské psychiky, jež si užívá tajné rozkoše při vytrvalém imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o tom, že konečným výsledkem je uspokojení. Podle autorky nelze masochismus ztotožnit jen s pudem smrti – má totiž více společného se životem. Ve svém asi nejpůsobivějším argumentu se zaměřuje na vztah mezi kreativitou a masochismem, při němž spojuje složitost tvůrčího přetavení s komplikovaností masochistické touhy. Všichni umělci, odvažuje se Anita Phillipsová tvrdit, jsou v podstatě mistři v masochismu. Dle její definice se výraz masochismus ani tak moc netýká sexuální praktiky jako spíše touhy po sebezničujícím zážitku, po čemkoliv, co zbourá hranice ega a uvolní v jedinci cestu k jakési blaženosti či extázi. A právě masochisté jsou podle ní zběhlí v hledání takových zkušeností, přičemž si dokážou namíchat přímo koktejl ze života a smrti: strádání, bolest, rozkoš, rozpolcenost, trans. I když Anita Phillipsová vykládá velmi stylizované rituály sadomasochistických hrátek, jejím cílem je pouze zdůraznit jejich symbolický význam, nikoliv zredukovat masochismus na nějakou přijatelnou formu laskavosti. Chce pouze odejmout pejorativní osten, který slovo masochismus má, a zkoumá způsob, jakým by mohl masochismus zásobovat jedince nepřebernými možnostmi. Úchvatně dokazuje moc masochismu, který v sobě zahrnuje eros i thanatos, temnotu i světlo, touhu i její nevyhnutelnou ztrátu. Anita Phillipsová odhaluje odvěký vztah mezi bolestí a romantickou láskou. Svou studii završuje skvělým pohledem na souvislost mezi spiritualitou a sexualitou. Bravurně dává do souvislosti představy náboženského sebeumrtvování a masochismu. Kniha je psána s vtipem a znalecky a jistě vyvolá napjatou diskusi o tom, jaká je vlastně povaha sexuality. Anita Phillipsová je redaktorkou literárního časopisu Interstice a napsala řadu článků o současné sexualitě a umění jakož i o románové tvorbě. Žije v Londýně.

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v povídce děsivé jako cokoli, co napsal sám Poe. Sochař se vrací z Paříže, aby vytvořil sochu pocházející z jiného světa – sochu, kterou sám nedokáže ovládnout. Tyto a podobné příběhy, propojené mezi sebou typickou lovecraftovskou mytologií, naleznete v knize Strážci z hlubin času obsahující patnáct strašidelných povídek, které sepsal přítel a literární následovník H. P. Lovecrafta August Derleth na základě náčrtů a fragmentů z Lovecraftovy pozůstalosti. S knihou se můžete na vlastní nebezpečí vydat do mrazivé říše věčné temnoty, kde na vás číhá nadpozemská a nevýslovná hrůza.

Detektivky ze zlaté éry jsou vlastně pohádky. Pohádky pro velké děti. Nehledejte v nich moderní vyšetřovací postupy, ponurost dnešní severské školy, překotný dějový spád se spoustou akce v každé kapitole, případně psychologicky detailní rozbor jednotlivých charakterů. Na co se naopak můžete těšit, jsou vraždy promyšlené často do nejmenších podrobností (přestože samotný zločin je většinou v pozadí dění), poctivý přístup ke čtenáři, kterému jsou v průběhu děje poskytovány všechny indicie nutné k vyřešení zločinu, barvitost prostředí (více či méně ponuré kulisy staré Anglie a jejích sídel nebo domů) a závěrem překvapivé řešení celé šarády. Příběh knihy Ten, kdo šeptá začíná ve Francii před válkou a pokračuje po válce v Anglii a naleznete v něm hned dva záhadné zločiny. Dr. Fell má spoustu práce s objasněním neuskutečnitelné vraždy na vrcholku staré věže a polapením vraha šeptajícího za měsíční noci.