Najnovšie - Dráma, divadelné hry, scenáre strana 3 z 5

Moralizovat je nemorální. Autor této divadelní trilogie je si plně vědom svého zbytečného kázání bez širšího dosahu, a proto ji schválně nazval « Amorality », přičemž obsahuje úspěšné hry jako « Na hře závislí », « Pokřivený charakter », « Mythomania » nebo satyrskou dohru « Komentariát ». Čtenář tak má šanci zakoupit si hry z autorova posledního období v akci 3+1 za neuvěřitelnou cenu.

A colourful figure of the late eighteenth century, Elizabeth Inchbald ran away as a teenager to become an actress on the London stage. In spite of numerous obstacles and dangers in her path, she persevered in her profession, establishing an exemplary professional reputation. She enjoyed great success as a playwright, producing original farces and hilarious comedies. She also wrote two successful prose romances, A ‘Simple Story’ (1791) and ‘Nature and Art’ (1796), which serve as early examples of the novel of passion, having an impact on the development of the novel in English literature. For the first time in publishing history, this eBook presents Inchbald’s complete works, with numerous illustrations, many rare plays, informative introductions and the usual Delphi bonus material. (Version 1)* Beautifully illustrated with images relating to Inchbald’s life and works* Concise introductions to the novels and other texts* All the novels, with individual contents tables* Includes the two apocryphal novels ‘Appearance is against Them’ and ‘Emily Herbert’, originally ascribed to Inchbald, though now generally believed to be by another author* Features many plays appearing for the first time in digital publishing * Excellent formatting of the play texts* Rare non-fiction essays on the works of other playwrights* Includes a bonus biography– discover Inchbald’s intriguing life* Ordering of texts into chronological order and genresPlease visit www.delphiclassics.com to browse through our range of exciting titlesCONTENTS:The NovelsAppearance is against Them (1786)Emily Herbert (1786)A Simple Story (1791)Nature and Art (1796)The PlaysThe Mogul Tale (1784)I’ll Tell You What (1785)Appearance is Against Them (1785)The Widow’s Vow (1786)The Midnight Hour (1787)Such Things Are (1787)Animal Magnetism (1788)The Child of Nature (1788)The Married Man (1789)Next Door Neighbours (1791)Everyone Has His Fault (1793)To Marry, or Not to Marry (1793)The Wedding Day (1794)Wives as They Were and Maids as They Are (1797)Lovers’ Vows (1798)The Wise Man of the East (1799)The Massacre (1833)

Úspešná divadelná hra známeho národopisca a fotografa Pavla Socháňa, ktorá sa dodnes objavuje v repertoári najmä ochotníckych súborov. Dráma zo Zlatého fondu SME.

Nestárnoucí politická satira z vrcholného tvůrčího období Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Z období rané a vrcholné tvůrčí spolupráce Jiřího Voskovce a Jana Wericha přináší Česká knižnice soubor čtyř her: Improvizovaná parodie Vest pocket revue (1927), převracející tradiční postupy ztvárnění činohry i opery, představuje volný proud hraných a zpívaných výjevů z cesty kolem světa, během níž se zuřivý fotograf snaží získat snímek slavného spisovatele. Romantická groteskní revue Golem (1931), zasazená do tajemných kulis rudolfínské Prahy, pod divadelní maskou zdánlivé apolitičnosti kriticky komentuje moderní dobu a mimo jiné též předznamenává budoucí filmovou komedii Císařův pekař a Pekařův císař. Útočně parodická férie z antického Říma Caesar (1932) o politických machinacích, korupci, bezpáteřnosti a prosazování osobních zájmů na úkor státu nahrává i dnes mnohým aktualizacím. Vzpurná, a přesto lyrická sociální satira Balada z hadrů (1935) zachycuje milostnou epizodku ze života prokletého francouzského básníka Françoise Villona, a přitom alegoricky varuje před umlčováním umělce-intelektuála v totalitní společnosti.

Původní divadelní hra na motivy životního příběhu brněnské hudební skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) očima jiné brněnské rodačky, spisovatelky Kateřiny Tučkové. Vitka je příběh o závratném vzestupu mladé talentované ženy, která se dokázala prosadit v oblasti dodnes vyhrazené především mužům. Její život byl fascinující směsicí výjimečného nadání, píle a neústupnosti, ale také svobodomyslnosti, kterou šokovala své okolí. Zemřela v pouhých pětadvaceti letech, válkou odříznutá od domova v jihofrancouzském Montpellieru. V té chvíli však už měla za sebou studia v Brně, Praze a Paříži, složila na čtyřicet oceňovaných skladeb, dirigovala významné evropské orchestry a byla životní i tvůrčí partnerkou Bohuslava Martinů, s jehož ženou Charlottou tvořili proslulý milostný trojúhelník. Či mnohoúhelník, vezmeme-li v úvahu její četné milence, mezi nimiž nechyběli známí představitelé meziválečné avantgardy pobývající toho času v Paříži. Kdyby přežila, byla by jednou z nejslavnějších českých žen.

Zborník víťazných divadelných hier súťaže Dráma

Divadelní hra Rande vychází z knížek autora Všechny moje plesové sezóny a Dana. Je komedií o seznamování mužů a žen. A o tom, jak nečekaně může dopadnout jedno rande.

Dráma 2017 Víťazné texty súťaže Dráma 2017 Snaha divadelným jazykom uchopiť aktuálnu chvíľu z jej komickej, tragikomickej či absurdnej stránky spája víťazné texty 18. ročníka súťaže pôvodných divadelných hier v slovenskom a českom jazyku. Vanda Zaplatílková Hutařová (1989) s textom Jen zavřít oči a Dušan Vicen (1966) s hrou Odpisy a priznania sa podelili o 1. miesto v súťaži, Miroslav Djablik (1957) získal za svoju hru Vianočný zázrak tretiu cenu, druhé miesto ostalo neobsadené. Finalistami sú predstavitelia dvoch generácií a zároveň skúsení autori. Česká teatrologička a režisérka Vanda Zaplatílková Hutařová bola víťazkou „dvojročníka“ súťaže 2014 – 2015, režisér a dramatik Dušan Vicen v predchádzajúcom ročníku napísal druhú najlepšiu hru, kým Miroslav Djablik, podľa vlastných slov „jeden z najlepších žijúcich neznámych dramatikov na Slovensku“, bol víťazom českého Radoka v roku 2007.

Chalupkova druhá hra s témou Kocúrkova. Zo všetkých kocúrkovských hier najužšie nadväzuje na „prvé“ Kocúrkovo najmä preto, že sa v nej jednak opäť dostávajú na scénu štyri známe postavy (Tesnošil s Tesnošilkou a ich deťmi Anička a Honzík), jednak autor pokračuje v pranierovaní pokrivených charakterov , tzv. „tesnošilstva“, základnej črty charakteristickej pre Kocúrkovčanov. Divadelná hra zo Zlatého fondu SME.

Temná divadelní hra o chtíči, násilí a bestiích, které žijí v každém z nás. Toto absurdní existenciální drama se odehrává v běžném bytu uprostřed města, ve kterém se hlavní postavy schovávají před blížící se bouří. V tomto zdánlivě náhodném setkání se hlavní hrdinové až příliš pozdě dozvídají, že největším nebezpečím pro ně není zuřící matka příroda, ale touhy, chamtivost a intrikářské hry těch druhých.

Drama o dvou jednáních, jež se zabývá zálibou ve lžích, falešných snech a pokroucené fantazii. Autor hru napsal v řeckých Aténách. Řecká profesorka dějepisu je velmi cílevědomá a prostřednictvím cílené lži na základě překroucené historie to chce kvůli krizové situaci ve své zemi dotáhnout hodně vysoko až do politiky, k čemuž jí pomáhají demonstranti, osoby z lidu, které kolikrát nemají povědomí o základních věcech týkajících se jejich země, a proto jí slepě důvěřují a mylně považují za vyvolenou. Dva její kolegové jsou do sebe nešťastně zamilovaní, a protože nemohou mít děti, rozhodnou se ke konci hry rozejít, jelikož přišli na to, že jejich láska byla zbytečná a nenaplněná. Drama je velmi metaforické, a to zejména díky personifikovaným postavám, jako jsou Nenávist, Láska a Lež. Tyto zároveň vyplňují komické, někdy až drastické scény v druhé linii, blížící se prvkům epického divadla. Hlavní hrdinka to nakonec kvůli svým ambicím směřuje až do čela vlády pro účely převratu, za což je však mimo sebe samotnou obdivována jen svým kolegou, aby nahradila další zástupce klamů. Je otázkou, nakolik jí k tomu dopomohla lež a jak ona sama sebe vnímá před přírodou – symbolickými prvky v bodech zvratu jsou zde zemětřesení a moře, v dálce rozvášněný lid.

"Středověká" moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně - jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

První hra s názvem Irtodelia nás přesunuje do časů, kdy je letadlo nejpomalejším dopravním prostředkem a nastupuje místo něj teleport (IRT = v italštině "Institut pro výzkum teleportu"). Hrdinové se však poté, co jsou teleportováni do časoprostoru, nezjevují ve vybrané destinaci, ani se ze ztraceného časoprostoru nevracejí zpět. Kdo tahá za nitky v temné organizaci a jak příběh, který zdánlivě nemá se současností nic společného, dopadne? Codice fiscale je hrou "Dona Quijota" a "Julie": těmto hrdinům ze světové dramatiky se podobají Ona a On. Podobně jako v předchozí hře se hrdinové z neznámých příčin chtějí někde ztratit a někam zmizet, ale zde, v příběhu opět založeném na částečné fikci situovaném do budoucna, se to nedaří bez čárového kódu, který musí mít každý vytetovaný na krku. Komplikuje se tak příběh osudové lásky, protože On jakožto rebel bez příčiny nemůže dostat čárový kód, zatímco Ona při útěku před vnuceným nápadníkem se stane neviditelnou a nemůže své lásce bez lidských aspektů pomoci. Hra je jinotajem na státní správu, která také díky evidenci občanských průkazů (v Itálii je to právě codice fiscale) se zálibou zabraňuje lidem v naplnění jejich osobních tužeb a přání. Hříčka je navíc proložena zábavnými vložkami s příběhy na pracovišti erotického call-centra. Naopak třetí, a tematicky asi nejzávažnější drama, Morte dignitosa, je veskrze současné a aktuální, poněvadž se týká legalizace eutanazie (ve Švýcarsku, kam Itálie jazykově spadá a jehož zejména se text týká, je dobrovolná smrt povolena). Nejde však o polemiku o tom, zda je výkon smrti správný či ne, avšak snaží se poukázat na fakt, jakou důležitost hrají ve světě peníze. Drama je napsáno s věnováním švýcarskému dramatikovi Friedrichu Dürrenmattovi, který úspěšně odhaloval ve svých hrách společenské neduhy a který v podstatě jako jediný švýcarský spisovatel obsazuje česká jeviště dodnes.

Hra jako náplň a smysl života. Záměrná manipulace s druhými. Nadčasový automat, který řídí osud postav ve hře, do které uživatelé s odsouhlasením vstoupili. Hra však začíná postrádat smysl, když Netofilia začne vítězit nad Autonomií a ze hry se nelze dostat ven - nelze ji ukončit. Svět ovládnou počítače a zlákaný "zachránce" nainstaluje do hlavního počítače program, který začne nutit hrát tuto hru všechny.

Volné pole – scénář na pomezí divadla a filmu; příběh supermarketů, aut, dálnic, benzínek a parkovišť a samozřejmě lidí, kteří se ve zmíněných lokalitách pohybují. Petr s Irenou vedou nešťastné manželství – přestože jsou spolu už několik let, stále se jim nedaří zplodit potomka. Každý z nich to řeší po svém – Irena si snaží najít milence, který by jí dítě zplodil, a Petr zase obtěžuje mladé stopaře. Irenin objekt Matěj, který se vydává za Marcela a který ačkoli měl spoustu žen, předstírá, že I. je jeho první, vodí ji za nos a nechá se vozit sem a tam, aby našel „vhodné místo ke koitu“. V sexu je sice Casanova, ale v soužití se tento člověk trápí – vždy, když už to vypadá na vztah, Matěj couvne. Irena by k němu přilnula, ale udělala zásadní chybu, když nechtěla Matěji propůjčit auto a v hádce o něj mu místo toho do očí vstříkla slzný plyn. Petr tedy zastavuje mladému studentovi Eduardovi, na kterém si řeší komplex, že zatím nestihl zplodit syna. Nabízí mu placený sex, který však Eduard zásadně odmítá, přestože nemá žádnou známost ani prostředky. Dojde ke konfliktu, který se vyhrotí Petrovým uzamknutím auta – není úniku. Přesto se Petr zmátoží, když uvidí v protisměru nabourané auto, připomínající vůz jeho ženy, Ireny. Situace se obrací a najednou je Petr ochotný udělat vše, aby se přesvědčil, že to, co viděl (nabourané auto s mrtvolou), není pravda. Eduard ho za tu cestu poznal a ví, že nejlépe by mu udělalo, kdyby zapomněl. Zve ho na pivo. To, co Petr viděl, však skutečně nebyla jeho žena, ta se nabourá až poté, co jí Matěj opustí (přestože Irena skutečně otěhotněla) – žena pod vlivem všech bolestí a nekontrolovatelného stavu vrazí do auta svého muže, který šel s Eduardem na pivo do místního supermarketu (manželé nakupovali ve stejném obchodě, jen každý zvlášť; v jinou dobu a v jiném autě). Druhou dějovou linku tvoří starý a na první pohled spokojený pár Josefa a Běty, jejichž jediný svár spočívá v tom, že se nemůžou dohodnout na tom, co si mají ještě nakoupit, co ještě nemají a jak to u nich doma uspořádají. Minulost, která je nevyhnutelně provází, je nutí využívat veškerého komfortu – nakupují, co se dá, paradoxně však dojíždějí polorozpadlým vozem z dob socialismu nebo gratis-busem. Jablko neporozumění vyústí v lad, že už si nikdy nic nekoupí (vyjma hraček „pro vnoučata“) a Josef prorokuje, že jednou stejně na místě všech obchodních zón nebude stát nic jiného než hlína a prach. Matěj dál stopuje, aby sváděl další ženy, aniž by tušil, co se stalo.. Hra je o obrovské svobodě, kterou člověk zakouší, až se z toho může zhroutit. Neplodný pár, chuť zkoušet nepoznané, neupřímnost… A tomu všemu vévodí nadnárodní obchodní zájmy, které v domnění, že lidem působí radost, jen vykořisťují – a to nejen ve věcech materiálních, ale především duchovních (ačkoliv se shopping parky snaží navodit atmosféru kulturních středisek, většinou se jim to nedaří).

Ostnatý drát – děj je zasazen do r. 1990, tzn. do doby těsně po pádu Berlínské zdi. Hra se pokouší popsat nejen neustávající rozdíly mezi Berlínem východním a západním, ale také mezi kulturami východu a západu vůbec. Konkrétně – Luisa a Michael jsou sourozenci, žijící v bývalém Západním Berlíně, jejichž jeden rodič je Čech, emigrující v době totality z nešťastného Československa. Přestože u jejich domu stále stojí zeď (na jejím odstranění se teprve pracuje), hranice se otevřely a bratranec sourozenců Jiří je po domluvě s „německou“ stranou vyslán svým otcem z Prahy „na obchůzku“ za svou rodinou, aby opět navázal ztracené vazby a aby se zdokonalil v němčině. Ale co se nestane – rodiče sourozenců v době pobytu Jiřího jsou na Bahamách, a mladí jsou tak odkázáni sami na sebe. Přestože jsou příbuzní, dojde k nečekaným odhalením – zatímco Jiří nezávazně flirtuje se svou sestřenkou, Michael se přiznává, že je homosexuál a že se rovněž zamiloval do svého bratrance. Jiří přestává brát vztah s Luisou vážně, přestože se na něj upnula – naopak si začíná rozumět s Michaelem, ne však na bázi sexuálního svazku. Debatují spolu o velkém Berlíně a snaží se spolu bourat zdi. Přesto jen do určité míry – hranice neurčuje ani tak přátelství nebo vysvitlá naděje na něj, ale spíše chlad a uzavřenost, které se od svých německých kolegů Jiří přiučil. Luisa s Michaelem se nakonec ve vlastních zájmech domluví, že uspořádají večírek, kde Jiřího svedou současně – jak vše dopadne, nechají osudu. Sami jsou zmateni a neví, jestli jsou víc Češi nebo Němci, jestli by nadále chtěli žít tam, kde se právě ocitají, nebo by případně z Jiřího návštěvy chtěli nějak profitovat. Ačkoli jsou neustále kontrolováni hysterickými telefonáty své matky (Jiřího tety), k večírku plnému pití a drog nakonec dojde, ale Jiří jakoby ze všeho zmoudří a nenechá se tak „kazit“, jak se mu nabízí. Přes všechny svody zůstává Jiří po telefonátu s otcem střízlivý a až Michael s Luisou usnou (poví jim na rozloučenou pohádku), vezme si své věci a předčasně odjíždí Prahy. Vzbudivší se Luisa ráno po zjištění „zrady“ jen kope do vyumělkovaných obytných zdí, které stále stojí, zatímco Michael tiše sedí na pohovce a pláče. Jejich rodiče tak přijíždějí, aniž by se se svým synovcem vlastně shledali. Hra vypovídá o rozdílech mezi „češstvím“ a „němectvím“, poukazuje na vzdálenost, ale hledá i příbuznosti a snaží se zobrazit chyby nejen v té které příslušnosti, ale i v lidském jednání, mladé nezkušenosti a touze někam patřit nebo něco dokázat. Přestože se hranice a s nimi příležitosti otevírají, zdi ve vztazích mezi lidmi zůstávají, přestože se je třeba snaží obě strany vší silou zničit. Manévry – divadelní hra o změně, resp. o touze po ní; též o úhybných jednáních bezradných jedinců, majících strach. Formálně nejasný příběh se odehrává v současnosti či nedávné minulosti v Praze (byt na Vlastislavově 8) s tušením přicházející války či nějaké významné události, řekněme přelomu. Naivní páreček Lenky a Břéti, ztroskotané soužití alkoholické Val a zkouřeného Chrta, do něhož přichází takřka budovatelský agent Vrt, beztvarý „kamarád“ z práce Bróňa… Všechny postavy se setkají v jednom bytě zamořeném marihuanou a snaží se vyřešit nadálou situaci – všichni jsou sami a ti, co ne, se podvádějí. V každém případě jsou však nuceni se sebou něco dělat, neboť si uvědomují, že tíhnou k stereotypu a dny běží… K tomu, aby se sebou něco udělali, jsou nuceni nejen svou zralostí a uvědoměním, že už nejsou děti, ale také direktivním Vrtem a s ním přicházejícími zprávami, že má nastat válka. Ve změti sporů, kdo s kým spal a co se kdy změní a proč, do města opravdu vtrhnou vojska a skupinka je donucena danou situaci (pod vlivem drog) řešit. Vypadá to však, že žádnému z nich však na budoucnosti nezáleží, jako by už všichni prožili to, co prožít měli. Jediný Vrt se vrhá do ulic, aby zabránil „okupaci“, ale je zastřelen. Lenka s Val se na základě svých společných neštěstí opijí a odhodlají se k společné sebevraždě - spolykají pr

Markýz má dluhy a dvě tajné milenky: Princeznu a snoubenku svého věřitele Giuseppa - Terezu. Jeho služebná Marcolfa ráda sází a má snoubence Francesca. Giuseppe si má přijít pro peníze a Markýz se před ním chce ukrýt. Místo toho se však na scéně postupně objevují jeho milenky. Dochází tak ke zmatkům s řadou gagů. V rozhovoru s Giuseppem Marcolfa prozradí číslo losu, na který si vsadila. Giuseppe v novinách zjistí, že vyhrála, ale zatají jí to a začne se jí dvořit. Do vývoje událostí se však vloží Francesco a posléze i Markýz a Tereza. V okolnostech týkajících se výhry dojde navíc ke dvojitému zvratu.

Satyrská tragická dohra k trilogii „Senso unico“, napsaná v Itálii při pracovním pobytu v Benátkách. Přímořský příběh jedné neuspořádané rodiny, nešťastné lásky, ujíždějících vlacích a nedobrovolných pobytech v domově pro duševně choré. Servírují se plody moře, spí se na lehátcích a doléhá sem jen šumění větru od oceánu nebo klasická hudba hraná na violoncellu…

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru "Jindřich IV.". Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.