E-knihy - Dráma, divadelné hry, scenáre strana 3 z 5

Drama o dvou jednáních, jež se zabývá zálibou ve lžích, falešných snech a pokroucené fantazii. Autor hru napsal v řeckých Aténách. Řecká profesorka dějepisu je velmi cílevědomá a prostřednictvím cílené lži na základě překroucené historie to chce kvůli krizové situaci ve své zemi dotáhnout hodně vysoko až do politiky, k čemuž jí pomáhají demonstranti, osoby z lidu, které kolikrát nemají povědomí o základních věcech týkajících se jejich země, a proto jí slepě důvěřují a mylně považují za vyvolenou. Dva její kolegové jsou do sebe nešťastně zamilovaní, a protože nemohou mít děti, rozhodnou se ke konci hry rozejít, jelikož přišli na to, že jejich láska byla zbytečná a nenaplněná. Drama je velmi metaforické, a to zejména díky personifikovaným postavám, jako jsou Nenávist, Láska a Lež. Tyto zároveň vyplňují komické, někdy až drastické scény v druhé linii, blížící se prvkům epického divadla. Hlavní hrdinka to nakonec kvůli svým ambicím směřuje až do čela vlády pro účely převratu, za což je však mimo sebe samotnou obdivována jen svým kolegou, aby nahradila další zástupce klamů. Je otázkou, nakolik jí k tomu dopomohla lež a jak ona sama sebe vnímá před přírodou – symbolickými prvky v bodech zvratu jsou zde zemětřesení a moře, v dálce rozvášněný lid.

"Středověká" moralita o třech dějstvích. Hlavní hrdina Misogyn, vystupující v každém ze tří dějství pod jiným jménem (ještě jako Icthitofob nebo Mýtoman) má poněkud nevyhraněný vztah k ženám, nesnáší ryby a rád si vymýšlí: žije v dluzích v bytě pod finanční správou své tetičky, ze kterého ho chtějí vyhodit na ulici. Formou několika zápletek dokonce dojde ke zvířecí vraždě, díky níž ho začne hledat i policie. Sesype se tak toho na něj ze všech stran najednou poněkud dost, ačkoli on je v tom docela nevinně - jen on je totiž brán špatně a jako příčina veškerého zla. Ale řeší to po svém; stává se nedobrovolně střediskem útoků, jejichž rozřešení přinese až zamknutí ostatních postav v bytě, z něhož je osvobodí až ztráta vlastní přetvářky.

První hra s názvem Irtodelia nás přesunuje do časů, kdy je letadlo nejpomalejším dopravním prostředkem a nastupuje místo něj teleport (IRT = v italštině "Institut pro výzkum teleportu"). Hrdinové se však poté, co jsou teleportováni do časoprostoru, nezjevují ve vybrané destinaci, ani se ze ztraceného časoprostoru nevracejí zpět. Kdo tahá za nitky v temné organizaci a jak příběh, který zdánlivě nemá se současností nic společného, dopadne? Codice fiscale je hrou "Dona Quijota" a "Julie": těmto hrdinům ze světové dramatiky se podobají Ona a On. Podobně jako v předchozí hře se hrdinové z neznámých příčin chtějí někde ztratit a někam zmizet, ale zde, v příběhu opět založeném na částečné fikci situovaném do budoucna, se to nedaří bez čárového kódu, který musí mít každý vytetovaný na krku. Komplikuje se tak příběh osudové lásky, protože On jakožto rebel bez příčiny nemůže dostat čárový kód, zatímco Ona při útěku před vnuceným nápadníkem se stane neviditelnou a nemůže své lásce bez lidských aspektů pomoci. Hra je jinotajem na státní správu, která také díky evidenci občanských průkazů (v Itálii je to právě codice fiscale) se zálibou zabraňuje lidem v naplnění jejich osobních tužeb a přání. Hříčka je navíc proložena zábavnými vložkami s příběhy na pracovišti erotického call-centra. Naopak třetí, a tematicky asi nejzávažnější drama, Morte dignitosa, je veskrze současné a aktuální, poněvadž se týká legalizace eutanazie (ve Švýcarsku, kam Itálie jazykově spadá a jehož zejména se text týká, je dobrovolná smrt povolena). Nejde však o polemiku o tom, zda je výkon smrti správný či ne, avšak snaží se poukázat na fakt, jakou důležitost hrají ve světě peníze. Drama je napsáno s věnováním švýcarskému dramatikovi Friedrichu Dürrenmattovi, který úspěšně odhaloval ve svých hrách společenské neduhy a který v podstatě jako jediný švýcarský spisovatel obsazuje česká jeviště dodnes.

Hra jako náplň a smysl života. Záměrná manipulace s druhými. Nadčasový automat, který řídí osud postav ve hře, do které uživatelé s odsouhlasením vstoupili. Hra však začíná postrádat smysl, když Netofilia začne vítězit nad Autonomií a ze hry se nelze dostat ven - nelze ji ukončit. Svět ovládnou počítače a zlákaný "zachránce" nainstaluje do hlavního počítače program, který začne nutit hrát tuto hru všechny.

Volné pole – scénář na pomezí divadla a filmu; příběh supermarketů, aut, dálnic, benzínek a parkovišť a samozřejmě lidí, kteří se ve zmíněných lokalitách pohybují. Petr s Irenou vedou nešťastné manželství – přestože jsou spolu už několik let, stále se jim nedaří zplodit potomka. Každý z nich to řeší po svém – Irena si snaží najít milence, který by jí dítě zplodil, a Petr zase obtěžuje mladé stopaře. Irenin objekt Matěj, který se vydává za Marcela a který ačkoli měl spoustu žen, předstírá, že I. je jeho první, vodí ji za nos a nechá se vozit sem a tam, aby našel „vhodné místo ke koitu“. V sexu je sice Casanova, ale v soužití se tento člověk trápí – vždy, když už to vypadá na vztah, Matěj couvne. Irena by k němu přilnula, ale udělala zásadní chybu, když nechtěla Matěji propůjčit auto a v hádce o něj mu místo toho do očí vstříkla slzný plyn. Petr tedy zastavuje mladému studentovi Eduardovi, na kterém si řeší komplex, že zatím nestihl zplodit syna. Nabízí mu placený sex, který však Eduard zásadně odmítá, přestože nemá žádnou známost ani prostředky. Dojde ke konfliktu, který se vyhrotí Petrovým uzamknutím auta – není úniku. Přesto se Petr zmátoží, když uvidí v protisměru nabourané auto, připomínající vůz jeho ženy, Ireny. Situace se obrací a najednou je Petr ochotný udělat vše, aby se přesvědčil, že to, co viděl (nabourané auto s mrtvolou), není pravda. Eduard ho za tu cestu poznal a ví, že nejlépe by mu udělalo, kdyby zapomněl. Zve ho na pivo. To, co Petr viděl, však skutečně nebyla jeho žena, ta se nabourá až poté, co jí Matěj opustí (přestože Irena skutečně otěhotněla) – žena pod vlivem všech bolestí a nekontrolovatelného stavu vrazí do auta svého muže, který šel s Eduardem na pivo do místního supermarketu (manželé nakupovali ve stejném obchodě, jen každý zvlášť; v jinou dobu a v jiném autě). Druhou dějovou linku tvoří starý a na první pohled spokojený pár Josefa a Běty, jejichž jediný svár spočívá v tom, že se nemůžou dohodnout na tom, co si mají ještě nakoupit, co ještě nemají a jak to u nich doma uspořádají. Minulost, která je nevyhnutelně provází, je nutí využívat veškerého komfortu – nakupují, co se dá, paradoxně však dojíždějí polorozpadlým vozem z dob socialismu nebo gratis-busem. Jablko neporozumění vyústí v lad, že už si nikdy nic nekoupí (vyjma hraček „pro vnoučata“) a Josef prorokuje, že jednou stejně na místě všech obchodních zón nebude stát nic jiného než hlína a prach. Matěj dál stopuje, aby sváděl další ženy, aniž by tušil, co se stalo.. Hra je o obrovské svobodě, kterou člověk zakouší, až se z toho může zhroutit. Neplodný pár, chuť zkoušet nepoznané, neupřímnost… A tomu všemu vévodí nadnárodní obchodní zájmy, které v domnění, že lidem působí radost, jen vykořisťují – a to nejen ve věcech materiálních, ale především duchovních (ačkoliv se shopping parky snaží navodit atmosféru kulturních středisek, většinou se jim to nedaří).

Ostnatý drát – děj je zasazen do r. 1990, tzn. do doby těsně po pádu Berlínské zdi. Hra se pokouší popsat nejen neustávající rozdíly mezi Berlínem východním a západním, ale také mezi kulturami východu a západu vůbec. Konkrétně – Luisa a Michael jsou sourozenci, žijící v bývalém Západním Berlíně, jejichž jeden rodič je Čech, emigrující v době totality z nešťastného Československa. Přestože u jejich domu stále stojí zeď (na jejím odstranění se teprve pracuje), hranice se otevřely a bratranec sourozenců Jiří je po domluvě s „německou“ stranou vyslán svým otcem z Prahy „na obchůzku“ za svou rodinou, aby opět navázal ztracené vazby a aby se zdokonalil v němčině. Ale co se nestane – rodiče sourozenců v době pobytu Jiřího jsou na Bahamách, a mladí jsou tak odkázáni sami na sebe. Přestože jsou příbuzní, dojde k nečekaným odhalením – zatímco Jiří nezávazně flirtuje se svou sestřenkou, Michael se přiznává, že je homosexuál a že se rovněž zamiloval do svého bratrance. Jiří přestává brát vztah s Luisou vážně, přestože se na něj upnula – naopak si začíná rozumět s Michaelem, ne však na bázi sexuálního svazku. Debatují spolu o velkém Berlíně a snaží se spolu bourat zdi. Přesto jen do určité míry – hranice neurčuje ani tak přátelství nebo vysvitlá naděje na něj, ale spíše chlad a uzavřenost, které se od svých německých kolegů Jiří přiučil. Luisa s Michaelem se nakonec ve vlastních zájmech domluví, že uspořádají večírek, kde Jiřího svedou současně – jak vše dopadne, nechají osudu. Sami jsou zmateni a neví, jestli jsou víc Češi nebo Němci, jestli by nadále chtěli žít tam, kde se právě ocitají, nebo by případně z Jiřího návštěvy chtěli nějak profitovat. Ačkoli jsou neustále kontrolováni hysterickými telefonáty své matky (Jiřího tety), k večírku plnému pití a drog nakonec dojde, ale Jiří jakoby ze všeho zmoudří a nenechá se tak „kazit“, jak se mu nabízí. Přes všechny svody zůstává Jiří po telefonátu s otcem střízlivý a až Michael s Luisou usnou (poví jim na rozloučenou pohádku), vezme si své věci a předčasně odjíždí Prahy. Vzbudivší se Luisa ráno po zjištění „zrady“ jen kope do vyumělkovaných obytných zdí, které stále stojí, zatímco Michael tiše sedí na pohovce a pláče. Jejich rodiče tak přijíždějí, aniž by se se svým synovcem vlastně shledali. Hra vypovídá o rozdílech mezi „češstvím“ a „němectvím“, poukazuje na vzdálenost, ale hledá i příbuznosti a snaží se zobrazit chyby nejen v té které příslušnosti, ale i v lidském jednání, mladé nezkušenosti a touze někam patřit nebo něco dokázat. Přestože se hranice a s nimi příležitosti otevírají, zdi ve vztazích mezi lidmi zůstávají, přestože se je třeba snaží obě strany vší silou zničit. Manévry – divadelní hra o změně, resp. o touze po ní; též o úhybných jednáních bezradných jedinců, majících strach. Formálně nejasný příběh se odehrává v současnosti či nedávné minulosti v Praze (byt na Vlastislavově 8) s tušením přicházející války či nějaké významné události, řekněme přelomu. Naivní páreček Lenky a Břéti, ztroskotané soužití alkoholické Val a zkouřeného Chrta, do něhož přichází takřka budovatelský agent Vrt, beztvarý „kamarád“ z práce Bróňa… Všechny postavy se setkají v jednom bytě zamořeném marihuanou a snaží se vyřešit nadálou situaci – všichni jsou sami a ti, co ne, se podvádějí. V každém případě jsou však nuceni se sebou něco dělat, neboť si uvědomují, že tíhnou k stereotypu a dny běží… K tomu, aby se sebou něco udělali, jsou nuceni nejen svou zralostí a uvědoměním, že už nejsou děti, ale také direktivním Vrtem a s ním přicházejícími zprávami, že má nastat válka. Ve změti sporů, kdo s kým spal a co se kdy změní a proč, do města opravdu vtrhnou vojska a skupinka je donucena danou situaci (pod vlivem drog) řešit. Vypadá to však, že žádnému z nich však na budoucnosti nezáleží, jako by už všichni prožili to, co prožít měli. Jediný Vrt se vrhá do ulic, aby zabránil „okupaci“, ale je zastřelen. Lenka s Val se na základě svých společných neštěstí opijí a odhodlají se k společné sebevraždě - spolykají pr

Markýz má dluhy a dvě tajné milenky: Princeznu a snoubenku svého věřitele Giuseppa - Terezu. Jeho služebná Marcolfa ráda sází a má snoubence Francesca. Giuseppe si má přijít pro peníze a Markýz se před ním chce ukrýt. Místo toho se však na scéně postupně objevují jeho milenky. Dochází tak ke zmatkům s řadou gagů. V rozhovoru s Giuseppem Marcolfa prozradí číslo losu, na který si vsadila. Giuseppe v novinách zjistí, že vyhrála, ale zatají jí to a začne se jí dvořit. Do vývoje událostí se však vloží Francesco a posléze i Markýz a Tereza. V okolnostech týkajících se výhry dojde navíc ke dvojitému zvratu.

Satyrská tragická dohra k trilogii „Senso unico“, napsaná v Itálii při pracovním pobytu v Benátkách. Přímořský příběh jedné neuspořádané rodiny, nešťastné lásky, ujíždějících vlacích a nedobrovolných pobytech v domově pro duševně choré. Servírují se plody moře, spí se na lehátcích a doléhá sem jen šumění větru od oceánu nebo klasická hudba hraná na violoncellu…

Parafráze na Pirandellovu úspěšnou divadelní hru "Jindřich IV.". Hraje se na hradě za dní nedávno minulých. Autorem parafráze je absolvent DAMU Jiří Zygma. Ve svých hrách Pirandello na základě relativismu v chápání skutečnosti zpracoval originálním způsobem téma krize osobnosti, problematiku identity moderního člověka a rozpor mezi ideálem a skutečností. Námětem jeho děl jsou bizarní, nevypočitatelné až absurdní příběhy s podivínskými postavami plnými prudkých vášní a zvratů. Ale i v krajní absurditě je Pirandello vždy konkrétní a aktuální, skutečný mistr divadelního umění. Roku 1929 byl Pirandello jmenovám členem Italské akademie a roku 1934 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „za jeho smělou a duchaplnou renesanci dramatického a scénického umění" (citace z odůvodnění Švédské akademie). Při návratu ze Stockholmu navštívil i Prahu.

Julian Balcazar era una persona sin rumbo.Toda su vida trabajo para alguien mas, nunca tenia tiempo, vivía al día, sobreviviendo esperando los días de paga, estresado y resignado de que su vida era así.El destino lo lleva a conocer al Sr. Jones, un millonario exitoso pero longevo, que le pide escribir sus memorias.Un drama crudo, sobre el sufrimiento de una persona en el mundo actual, que confronta dos vidas completamente diferentes, el rico y el pobre, el positivo contra el negativo.Una novela de fe, humildad, de perseverar a costos muy altos.El miedo al éxito, al cambio, plasmado en una novela humana y de corazón.

Dráma 2016 vychádza ako knižná podoba súťaže pôvodných dramatických textov v slovenskom a českom jazyku, ktorú organizuje Divadelný ústav. Prvú cenu získal v tomto roku Peter Scherhaufer za text Invázia, Dušan Vicen s textom Squat dostal druhú cenu, za hru HUMANS OF LATE CAPITALISM udelila porota Samuelovi Chovancovi tretiu cenu. Finalistom súťaže je i Jozef Jenčo s textom Cicho, bo skajpujem s dzivku! Peter Scherhaufer je niekoľkonásobným účastníkom aj laureátom súťaže a s hrou Invázia pokračuje vo svojej sérii dramatických distópií. Tento rok jeho divadelnú správu o stave sveta obohacuje študent Samuel Chovanec s textom HUMANS OF LATE CAPITALISM, „klasik“ z divadla SkRAT Dušan Vicen napísal zložito štruktúrovanú monodrámu o smrti a dospievaní dcéry ako celoživotnej záležitosti, apokalyptické a depresívne tóny odľahčil Jozef Jenči tragikomédiou Cicho, bo skajpujem s dzivku!, ktorá je jeho 15. hrou pre kladziansky súbor KĽUD.

Že vraj Trasoritka! „Nuž a potom?“ — To je urážlivé meno. — „A vrana, kukučka, vrabec, atď. nie?“ — To je všetko inšie. — „A predsa jedno, lebo sú to tak vtáci, ako tá urážlivá Trasoritka. A či si sa Beloritku tiež hanbil vysloviť? — Čože ale povieš, keď sa bude Svrboritka spomínať? — Či vieš, čo je to? Šíp tak je ker ako tŕň a iná krovina. Šípky sú jeho ovocie, a to voláme svrboritky. Prečo sa tak volajú, to si, tuším, skúsil ako chlapec… Divadelná hra zo Zlatého fondu SME.

Komedie z českého prostředí, autor zde použil jako svůj námět mylnou pověst, že císař Karel IV. zakázal na hradě Karlštejně přítomnost žen; dílo bylo zfilmováno 1973 režisérem Zdeňkem Podskalským. Doporučená školní četba.

Robert Brinda, mistr satiry nápadné i nenápadné, milé i nemilé, chytré i pitomé, přichází s pěti scénáři divadelních her, které nejspíš nikdy nebudou uváděny na scéně Národního divadla a možná ani na scéně divadla žádného, přesto jsou už nyní stěžejním dílem české dramatické tvorby posledních let... což možná více než o knize vypovídá o kvalitě české dramatické tvorby posledních let.

Jána Francisciho tentokrát predstavujeme ako prekladateľa. Poslovenčil veselohru H. Börnsteina Oklamaní klamári. „Budeže to kapitálny žart!“ Dramatická literatúra zo Zlatého fondu SME.

Jána Francisciho tentokrát predstavujeme ako prekladateľa. Poslovenčil veselohru Josefa Štolbu Tak je to na tomto svete! Prekvapenie dvoch mamičiek, ktoré si mysleli, že ich dcérky ani nevedia na mužov pozrieť, nemá konca-kraja… Dramatická literatúra zo Zlatého fondu SME.

Zborník divadelných hier rovnomennej súťaže dramatických textov. To najlepšie v súčasnej slovenskej a českej dramatickej tvorbe vzniká aj vďaka súťaži pôvodných dramatických textov Dráma, ktorú iniciuje Divadelný ústav od roku 2000. Do súťaže sa už zapojila väčšina píšucich slovenských autorov, zúčastňujú sa však na nej aj českí, prevažne mladí dramatici. Už niekoľko rokov vyhlasuje súťaž Divadelný ústav spolu s Činohrou SND, s Rádiom Devín ako partnerom. Divadelné hry finalistov jednotlivých ročníkov vydáva Divadelný ústav v knižných zborníkoch Dráma. Ročníky 2014 a 2015 vychádzajú teraz spoločne a po prvý raz sa publikujú ako e-kniha. Dramatické texty tu má päť finalistov súťaže: Jana Ondrušová, Kaja Kowalczuková, Vanda Zaplatílková Hutařová, Samuel Chovanec, Peter Scherhaufer je s jedným tretím miestom, a aj ako víťaz, zastúpený v oboch ročníkoch.

Maryša – realistická tragédie ze slovácké vesnice, o úloze peněz na vesnici a síle předsudků v životě; Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek) x citový vztah Maryšin k chudému Franckovi; kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie (5 jednání); slovácké nářečí (charakteristika postav a prostředí). Doporučená školní četba.

Ľudská komédia, 10-dielna alegorická básnická dráma slovenského literáta a príslušníka štúrovskej družiny, V. P. Tótha. Klasika zo Zlatého fondu SME.