E-knihy - Vojnová literatúra - ostané strana 7 z 7

Ve druhé světové válce hrozilo židovskému obyvatelstvu vyhlazení. Mnoho Židů odmítlo kráčet pod dohledem nacistů vstříc jisté smrti s rukama nad hlavou, ale nadechlo se k heroickým činům. Vězni v Sobiboru a Treblince zorganizovali úspěšná povstání, zatímco v Auschwitzu vyhodili do vzduchu krematorium i za cenu obětování vlastních životů. Za ostnatými dráty v táborech se stovky Židů podílely na francouzském odboji a tisíce bojovaly po boku partyzánů v okupovaných zemích. Jeden a půl milionu dalších sloužil ve spojeneckých ozbrojených silách. Neuvěřitelně dlouho trvalo nacistům, než si podmanili podzemní složky varšavského ghetta. Tato kniha odhaluje málo známou kapitolu historie a přináší mnoho příběhů o odvaze lidí tváří v tvář děsivému nebezpečí.

Jen málo jedinců se do dějin letectví zapsalo tak širokými a nesmazatelnými tahy. Robin Olds byl klasickým hrdinou se ctnostmi i neřestmi, jehož život psaný velkým písmem ovlivnil mnoho jiných. Pro celou řadu lidí znamenal něco jiného. Jeho fotbalový trenér z West Pointu v něm viděl člena celonárodního výběru hráčů, určeného ke vstupu do Síně slávy univerzitního fotbalu. Pro letky na P-38 a P-51 ve 2. světové válce byl agresivním stíhacím pilotem, jenž se v průběhu krátkých devíti měsíců stal dvojnásobným esem a jejich velitelem. Průkopníci věku proudových letounů ho znali jako číslo prvního akrobatického týmu na proudových strojích, závodníka účastnícího se soutěže o Thompsonův pohár a jediného amerického důstojníka na výměnném pobytu u britského Královského letectva, zastávajícího v jedné z jeho perutí velitelskou funkci. Bulvární tisk ho vnímal jako temperamentního létajícího hrdinu, který se oženil s okouzlující filmovou hvězdou. Současné várce stíhacích pilotů je nejlépe známý jako velitel „vlčí smečky“ na F-4, svádějící boje nad Severním Vietnamem. Pro kadety Letecké akademie byl vzorem, rádcem a učitelem. Byl vším výše zmíněným a ještě mnohem více. Tato kniha je příběh, který vypráví svými vlastními slovy, posbíraný od členů jeho rodiny i celoživotních přátel. Je to příběh o talentu a vědomostech, vášni a vůdcovství i lásce a zklamání, které během svého života zažil. Robin Olds (1922–2007) byl stíhacím pilotem amerického letectva. Během 2. světové války a války ve Vietnamu dosáhl celkem 16 vítězství a stal se trojnásobným leteckým esem. Narodil se v rodině armádního důstojníka na Honolulu, vyrostl ve Virginii a vzdělání získal na West Pointu, kde se také dostal do celonárodního výběru hráčů amerického fotbalu. Za 2. světové války bojoval v Evropě; během války ve Vietnamu byl považován za nejlepšího velitele křídla. Po Vietnamu by povýšen do hodnosti brigádního generála a sloužil jako komandant kadetů na Letecké akademii USAF. Christina Oldsová je dcerou Robina Oldse. Na Vassarově univerzitě získala titul bakaláře v oborech anglický jazyk a kreativní psaní. Ed Rasimus je stíhacím pilotem USAF ve výslužbě, mezi jehož knihy na téma letecké války ve Vietnamu patří When Thunder Rolled (Dunění hromu) a Palace Cobra (Palácová kobra).

Bitva o Stalingrad byla nejvýznamnějším a rozhodujícím střetnutím německých a sovětských vojsk na východní frontě. Byla nejen obrovskou opotřebovávací bitvou, ale také psychologickým střetnutím dvou maximálně koncentrovaných vůlí. Šlo o mnohem víc než o jedno město. Vojáci, kteří se do sebe zuřivě zakousli v hromadách sutin z domů, v nichž ještě nedávno žili lidé, na donekonečna rozrývaných svazích Mamajovy mohyly, v odpadních kanálech, den ode dne chápali víc a víc, co je v sázce. V nepřetržitých srážkách stovek malých úderných skupin narůstala do absolutní hodnoty fyzická i psychická odolnost, iniciativa, odpovědnost a vynalézavost i toho posledního pěšáka. Osud města visel na vlásku. Obránci drželi místy už jen uzoučký proužek břehu, z kterého mohli být smeteni jediným úderem. Do krajnosti vyčerpaní vojáci, trosky původních jednotek, však dál vedli svou svatou válku. Linie bojů byla tisíckrát zalomená čára bez ustání měnící podobu. Nebyly tu dvě fronty a mezi nimi země nikoho – jen trojrozměrný labyrint, ve kterém se úderné skupiny vzájemně napadaly zepředu i zezadu, zprava i zleva, shora i zdola…

Těšínská jablíčka. A ještě kyselá… Mohlo by se zdát, že spojovat něco takového s válkami, byť polozapomenutými, se ani trochu nehodí. A přece asi nejlépe vystihují obsah této knížky. Na území Těšínského knížectví si po první světové válce dělaly nárok Československo a Polsko. V lednu 1919 spor vyvrcholil sedmidenní válkou, v níž nejprve československé legie obsadily většinu Těšínska, aby později z rozhodnutí politiků ustoupily na hranici probíhající po řece Olši. Část Těšínska, která připadla Československu, se stala jedním z trvalých problémů československo-polských vztahů. Na konci září 1938 přinutila polská vláda mnichovskou dohodou právě zdeptané a oloupené Československo, aby jí pod hrozbou vojenského útoku Zaolží vydalo. S koncem druhé světové války se spor o Těšínsko rozhořel znovu a také tentokrát to byli českoslovenští vojáci, kteří obsadili v červnu 1945 část Ratibořska. Opět se museli stáhnout a na hranicích stála vojska připravena k útoku. Kdyby nebylo sovětských jednotek, které je od sebe oddělily… Nakonec na zásah Stalina musely obě země uzavřít v roce 1947 spojeneckou smlouvu. Těšínsko s pestrým národnostním složením prožilo mezi lety 1918 a 1947 hodně těžké chvíle, pronásledování tu poznali Češi, Poláci, Němci, Šlonzáci i Židé, kteří mnohokrát uvěřili planým slibům probouzejícím plané naděje. A když to zjistili, už jim nepomohlo žádné utěšování, dostali jen další plané sliby a naděje.

Z vyprávění o dramatech druhé světové války jakoby se vytrácel její tragický začátek: Zákeřné přepadení Polska jednotkami wehrmachtu, zoufalý boj pěšáků a jezdců s drtivou přesilou tanků a letadel, ale hlavně dlouho utajovaný fakt, že na východní hranici krvácejícího Polska číhala vojska Rudé armády, aby mu v příhodném okamžiku vrazila dýku překvapivého útoku do zad. Spojenecká Francie a Velká Británie nečinně přihlížely. Byl to podivný začátek války. Jeho příčiny však sahají daleko zpět až do roku 1918, kdy bylo Polsko po porážce centrálních mocností v první. světové válce obnoveno jako jednolitý nezávislý stát. Do vínku mu byla bohužel dána nevraživost západního i východního souseda. Polsko bylo v září 1939 spojenými silami obou totalitních velmocí sraženo do prachu válečné porážky a počtvrté ve svých dějinách podrobeno likvidační parcelaci.

Kniha se zaměřuje především na málo připomínanou skutečnost, která dnes již zaniká pod nánosem času i utvářením poněkud zjednodušeného obrazu legií - že totiž československé dobrovolnické vojsko v Rusku bylo složeno z obyčejných mužů. Autor nabízí neotřelý pohled na jinak známou problematiku vykreslením jejího plastičtějšího obrazu v protikladu k poměrně plochému výkladu ryze faktografických publikací. Záměrem je ukázat čtenáři také jinou stránku tohoto válečného konfliktu, než může vnímat optikou převážné většiny u nás dosud vydaných prací o válce. Tato práce se proto prioritně zabývá každodenností českých a slovenských dobrovolců (jak si tehdy sami říkali) na Rusi v období od léta 1914 do předjaří 1918. Čtenář se tak může například dozvědět, jak žili (a přežili) v ruských zajateckých táborech a co vše je mohlo motivovat ke vstupu do legií. Ke sledovaným otázkám patří také jejich ubytování, strava, formy trávení volného času či kontakty s místním obyvatelstvem. Ve frontové každodennosti nechybí vedle samotného boje ani vnímání smrti, zranění a nemoci, stejně jako zimy, hladu, vlivu cizího prostředí a mnoha jiných stresujících faktorů, které lze označit za traumata války. Tato svědectví a často až fascinující příběhy jsou v textu spojeny se jmény a osudy konkrétních legionářů. Autor ve své práci využil rozsáhlé škály pramenů, k nimž kromě moderních domácích a zahraničních odborných studií patřilo rovněž velké množství dnes již zapomenutých titulů prvorepublikové legionářské literatury, vzpomínky, deníky, beletrie či divadelní hry. Text je bohatě doplněn i dosud neznámými obrazovými přílohami. Na předkládanou publikaci bude úzce navazovat druhý svazek, pokrývající neméně poutavá léta 1918–1920.

Poté, co si hrabě Bourqueney, francouzský diplomat a politik, pečlivě prostudoval mírovou smlouvu uzavřenou a podepsanou 30. března 1856, prohlásil: „Když se člověk obeznámí s tímto dokumentem, nemůže nijak porozumět, kdo je tu vlastně vítěz a kdo poražený.“ I tak by se dala charakterizovat Krymská válka, válečný konflikt zasahující kromě poloostrova téhož také Kavkaz, sever Ruska, Baltské moře či Dálný východ. Konflikt, na jehož konci sice zůstaly legendy v podobě „Dlouhé červené linie“ či „Útoku lehké brigády“, ale především statisíce mrtvých vojáků. Tragédií zůstává, že povětšinou nezemřeli „slavnou“ smrtí na bojištích, ale umrzli ve svých stanech či umírali na zhoubné nemoci daleko bojiště. Celým tím neskutečným zmatkem rodící se nové válečné strategie se prolíná častá nekompetentnost nejen velících důstojníků, ale také politiků dostatečně vzdálených od míst bojů.

František Krejčí byl do války odveden v únoru 1915, během Burusilovovy ofenzivy ho v červnu 1916 zatkli na východní frontě a v listopadu 1917 vstoupil do čs. legií, se kterými absolvoval celou sibiřskou anabázi. Po celou dobu si vedl deník, v němž zachytil atmosféru a boje v rakousko-uherské armádě v Rusku a Itálii, zajetí kozáky, práci na velkostatku v okolí Oděsy, vstup do legií, ústup z Ukrajiny po bolševické revoluci a brestlitevském míru, boje a život na Transsibiřské magistrále, smrt bratra Josefa a cestu s 18. lodním transportem do svobodné vlasti. V textu neskrývá kritický postoj k vedení armády v závěru působení v Rusku a k chování důstojníků během plavby domů. František Krejčí byl také talentovaným malířem, text tak doprovází několik desítek maleb zachycujících život na frontě, hroby kamarádů, ruskou přírodu i prosté lidi, se kterými se během své dlouhé pouště setkal.