Najpredávanejšie - Bestsellery - Filozofia strana 52 z 122

At its most basic, philosophy is about learning how to think about the world around us. It should come as no surprise, then, that children make excellent philosophers! Naturally inquisitive, pint-size scholars need little prompting before being willing to consider life's "big questions," however strange or impractical. Plato & Co. introduces children and curious grown-ups to the lives and work of famous philosophers, from Socrates to Descartes, Einstein, Marx, and Wittgenstein. Each book in the series features an engaging and often funny story that presents basic tenets of philosophical thought alongside vibrant color illustrations. In Diogenes the Dog-Man, the philosopher Diogenes not only admires the honesty of dogs, he has actually become one sleeping, eating, and lifting his leg to pee wherever he chooses! Best of all, unlike humans, who dupe one another as to their true feelings, Diogenes the Dog-Man is free to bark his displeasure and even bite his adversaries in the calves even if they happen to be Alexander the Great. Initially, the citizens gathered in the Agora think Diogenes is mad. Does he have rabies? But it soon becomes clear that we can all learn a thing or two from dogs about how to live a simple life.

Přednáška Nač básníci? byla proslovena v nejužším kruhu přátel u příležitosti 20. výročí úmrtí R. M. Rilkeho, který zemřel 29. prosince 1926. Analyzuje básnické dílo R. M. Rilkeho a odkazuje i na několik básní F. Hölderlina. Heideggerovi přátelé, pro které přednášku napsal, byli jistě podobně jako on sám důvěrně obeznámeni s tvorbou obou těchto velkých německých básníků. Takovou obeznámenost nelze předpokládat u českého publika, a proto překladatel svými překlady většinu zmiňovaných děl doplnil. Přeložil Ivan Chvatík.

Studie Řeč a zjevnost stručně načrtává pojetí řeči a rozumění v Heideggerově Bytí a času a poté se věnuje způsobu, jímž dnes raného Heideggera recipuje americký normativní pragmatismus (Dreyfus, Brandom, Crowell ad.). Problematické body této recepce umožňují exponovat na malé ploše obecnější rozdíl mezi filosofiemi jazyka (komunikace) a filosofií rozumění, jež řeč a řečovou povahu zkušenosti spojuje s temporalitou a situovaností lidského bytí. Tento rozdíl, který udržoval a udržuje velkou část moderní filosofické diskuse v mimoběžných drahách, chce Řeč a zjevnost zachytit na půdě prohloubeného pojmu rozumění. Vodítkem je při tom pokus upřesnit a nově využít všeobecně přijímanou, ale málo promýšlenou distinkci mezi jazykem a řečí. Pouze ve sféře řeči lze totiž vykázat, že mluvit o věci znamená nejen sdílet významy, nýbrž být ve světě s druhými a proti druhým.

Jak sděluje reprodukce na přebalu, každý, kdo se věnoval filosofickému tázání, se určitým způsobem vyjádřil na tržišti idejí i k tématu náboženství. Toto téma nemůže filosofie obejít. Funda v textu nesmlčuje důvody svého ateistického přesvědčení, zároveň však v plné úctě a vážnosti vyzvedá jedinečné antropologické momenty, které artikuluje náboženství, v našem kulturním kontextu křesťanství. Činí rozdíl mezi náboženskou filosofií a filosofií náboženství a reaguje na debatu Rortyho a Vattima o budoucnosti náboženství. Všímá si též řeči náboženství a hermeneutických modelů jeho sebesdělování.

V knihe Človek a jeho naplnenie podľa védánty, ktorá je prvým rozsiahlym metafyzickým dielom Reného Guénona (* 1886 –† 1951), autor do hĺbky analyzuje všetky základné pojmy védánty, ktorá je podľa indickej tradície zavŕšením a najvyšším stupňom Véd. Guénon sa po celý život venoval hlbokému štúdiu najvýznamnejších východných učení (védánta, taoizmus, súfizmus), preto mu jeho erudícia umožnila nachádzať prínosné paralely medzi nimi, poukazovať na ich vzájomné vplyvy, ako aj na obzor, ktorý otvárajú a ktorý sa podstatne líši od obzoru filozofie v západnom ponímaní. Guénon sám o sebe hovorí ako o „sprostredkovateľovi“ náuk, ktoré majú nadindividuálny charakter. V súlade s tým ponúka verný a detailný pohľad na védántu, ktorý je v prevažnej miere inšpirovaný šivaistickou interpretáciou významného svätca Šankaráčárju. Podľa viacerých ide o najpresnejšie uchopenie védánty z pera západného autora. Kniha je doplnená prácou Východná metafyzika, prednesenou na parížskej Sorbonne v roku 1925, ktorá predstavuje stručné zhrnutie autorových postojov k ponukám Východu a Západu.

Kniha volně navazuje na autorovu prvotinu Mozaika. Úvahy pramenící z hledání odpovědí na provokující otázky (vyšla v nakl. Cesta r. 2013). Čtenář opět nalezne řadu různorodých zamyšlení, která vznikla jak úpravou autorových kázání, tak byla napsána přímo pro tuto publikaci. Vzniklé eseje se snaží ?přeložit? křesťanské poselství obyčejným lidem naší doby. Autor se pohybuje na pomyslné hranici mezi psychologií a teologií. Snaží se však nenápadně dokázat, že se nejedná o dva oddělené a vzájemně si konkurující světy, ale o dva pohledy na lidskou existenci, které se překrývají více, než by se na první pohled mohlo zdát...

Nietzsche ma zaujal už dávno, mal som proti nemu výhrady vždy, ale aj ma strhol, obidivoval som ho a obdivujem dodnes. Pokladám ho za veľducha, ktorý sa nerodí ani raz za sto rokov. Je viac než dôstojným nástupcom a pokračovateľom môjho niekdajšieho vzoru Feuerbacha. Ako v predchádzjúcej knižke, ani teraz sa nevzdávam racionálnej viery nielen v existenciu od nás nezávislej skutočnosti, ale ani dnes už vo filozofii takmer neaktuálneho názoru, že ju môžeme aj spoznávať, a to dokonca stále lepšie. Úsilie obhájiť toto stanovisko je ústrednou témou tejto práce.

Z čeho žije moderní sekulární stát a kde je možno hledat zdroj jeho legitimity? Nakolik lze říci, že náboženství patří ke kulturnímu podloží, z nějž tento stát, navzdory svému sekulárnímu charakteru, vyrůstá? Co vede jednotlivce k podřízení se státní moci? V jakém vztahu jsou požadavek poslušnosti vůči státním zákonům a náboženské přesvědčení jednotlivého občana? Studie Stát a náboženství v Hegelově filosofii má za cíl představit, jaké odpovědi na tyto otázky lze hledat ve filosofii G. W. F. Hegela. Politická filosofie tohoto německého myslitele se v českém prostředí stále ještě netěší příliš dobré pověsti, v neposlední řadě také pod vlivem známé kritiky „nepřátel otevřené společnosti“ Karla Poppera. Hegel je v obecném povědomí chápán jako představitel etatismu a jako jeden z ideových původců totalitního státu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to byl právě Hegel, jenž byl jako málokterý jiný novodobý politický filosof schopen postihnout povahu moderního státu a odhalit různé podoby napětí, které v sobě tento stát skrývá (mezi důrazem na individualitu a nadindividuální povahou mravů, norem a institucí, mezi pozitivitou a racionalitou zákonů a dalších aktů státní moci, mezi ekonomickou a politickou rovinou života společnosti atp.). Toto napětí se stává patrným i ve vztahu státu a náboženství. Na jedné straně je Hegel důsledným zastáncem sekulárního státu, jenž je podle něj jedině přiměřen sebepojetí moderního člověka a s ním spojenému požadavku svobody svědomí. Legitimita státu a jím sankcionovaných norem není odvozena od náboženské autority, nýbrž má svůj základ v racionalitě a ve vědomí svobody. Na druhé straně však Hegel odmítá bezvýhradnou náboženskou neutralitu státu jako iluzorní. Tvrdí, že moderní sekulární stát je spjat s kulturou, z níž vyrostl a jež byla formována křesťanstvím. Právě vůči němu se moderní stát vymezuje a zároveň z něj čerpá. Komplexnost Hegelova pojednání této problematiky vynikne i ve srovnání s tím, jak ji pojímají jiní novověcí političtí filosofové, z nichž dvěma, Thomasu Hobbesovi a Johnu Lockovi, je věnována první část předložené studie. Studie zkoumá otázku vztahu státu a náboženství v Hegelově filosofii z perspektivy otázky po svobodě. Svoboda, jež je pro Hegela tím, co činí člověka člověkem, je společným základem státu i náboženství. Stát nemá svůj původ pouze v potřebě ochrany vlastnictví a života, ale je projevem svobodné a duchovní povahy člověka. Díky ní se člověk vymaňuje ze své spoutanosti přírodou a své lidství uskutečňuje životem ve společnosti založené na obecnosti rozumu. Stejně tak náboženství, vposled završené filosofií, osvobozuje člověka od determinace daností a konečností a pozvedá jej k tomu, co je nekonečné. Prostřednictvím náboženství si člověk uvědomuje svoji svobodu. Vědomí svobody, jež je artikulováno v náboženství, a realizace svobody ve svobodném státě patří nutně k sobě. Charakteristikou moderního sekulárního státu je, že tato vzájemná komplementarita státu a náboženství v sobě zahrnuje také jejich institucionální odlišení. Studie ukazuje nejen to, v čem podle Hegela spočívá vzájemná podmíněnost státu a náboženství, ale i to, jaká úskalí v sobě jejich vztah skrývá.

Toto dielo predstavuje ambiciózny pokus autora o tvorbu takého konceptu kristológie, ktorý je vytváraný prednostne z filozofického hľadiska, a to osobitne z pohľadu jeho konceptu experienciálno-vývojovej, stvoriteľsko-vývojovej a kenotickej filozofie, ktorého základy položil vo viacerých svojich predchádzajúcich prácach. Filozofický prístup tu neredukuje na jednoduchý metodologický nástroj pre teologické myslenie, ale ho poníma ako autonómne východisko i ako nenahraditeľný horizont porozumenia skúmaného problému. V tomto diele teda predovšetkým ide o jeho osobitý náčrt filozofickej kristológie. Potreba tvorby takéhoto konceptu vzišla z jeho stretnutí prírodovedca a filozofa a v neposlednom rade i z jeho stretnutí veriaceho kresťana so skutočnosťou Krista. Z nich vystupovala čoraz zjavnejšie idea univerzálneho Krista, ktorá presahovala náboženské a teologické podanie a nástojčivo sa dožadovala vedeckého a filozofického uchopenia a odôvodnenia. Po spätnom obhliadnutí autor dospel k poznaniu, že celé jeho filozofické i vedecké úsilie bolo od samého začiatku v tých najzákladnejších intenciách uvedomeným a stále narastajúcim hľadaním a poznávaním Krista, ako aj jeho dialógom s Kristom viery. Po mnohých rokoch nahliadol, že všetko jeho doterajšie myšlienkové úsilie, pokiaľ bolo poctivé, v čoraz explicitnejšej podobe konvergovalo ku Kristovi. S týmto zámerom autor už začiatkom osemdesiatych rokov minulého storočia napísal z problematiky kristológie niekoľko prvých náčrtov. Odvtedy mu išlo predovšetkým o takú kristológiu, ktorá vychádza z evolučnej paradigmy myslenia. Pritom nesledoval len rešpektovanie základného evolučného rámca vzťahujúceho sa na vesmír a na ľudstvo ako celok, ako to vidíme napríklad u P. Teilharda de Chardin a i., ale aj o rozvinutie vývojového chápania každého ľudského jedinca ako osobnosti. Preto v diele kladie veľký dôraz na jedinečnosť vývojovej a kenotickej ontogenézy konkrétneho človeka, osobitne však Ježiša Krista. Vo svojom koncepte kristológie reintepretuje zúžené chápanie Krista na základe božsko-ľudskej prirodzenosti a, vychádzajúc z teórie multidimenzionálnosti a všedimenzionálnosti Boha ako absolútnej Lásky, dospieva k záveru, že aj Kristovi je vlastná multidimenzionálna prirodzenosť, v ktorej osobitne vystupuje pre nás do popredia jeho božská a ľudská prirodzenosť. Takto porozumený Kristus patrí svojím implicitným základom všetkým autentickým náboženstvám, hoci si to nemusia vždy uvedomovať, no osobitne a zjavne patrí kresťanskému náboženstvu, z ktorého vzišiel. Presahuje však všetky tieto náboženstvá, je teda aj transnáboženský a má tendenciu sa stať – jedným svojím pólom – nadnáboženským. V Kristovi a skrze Krista sa bude postupne v dejinách ľudstva prekonávať dualizmus sekulárneho a profánneho. Praktickým cieľom predkladaného diela je prehĺbenie a hlbšie zdôvodnenie kristocentrickej a teocentrickej spirituality v ich jednote a hľadanie spoločného základu pre ľudský étos. Univerzálny Kristus porozumený v tejto spiritualite sa v plnšej miere a presvedčivosti ako doteraz môže stať zjednocujúcim základom i dušou pre všetko opravdivé ľudské poznanie, myslenie a konanie; teda základom pre všetku ľudskú kultúru duchovnú i materiálnu. Filozofia, vyvinutá až na úroveň kristovskej filozofie sa takto stane spolu s teológiou najvyššou reflexiou pre zdôvodnenie tohto úsilia. A univerzálny Kristus svojou implicitnou a čoraz väčšmi explicitnou inhabitáciou vo všetkých náboženstvách sa postupne stane jednotiacim základom i dušou náboženského ekumenizmu. Túžba ľudstva po zjednotení v pokoji, spravodlivosti a láske nájde v ňom svoje hlbšie zdôvodnenie a skrze neho účinnejší výraz a naplnenie.

Author, publicist, and political analyst in his philosophical-political analysis stems from the idea that due to human influence the world changed so profoundly that old social theories are no longer valid; and that it is desirable to take up a position called timeless humanism, which is the only way which leads mankind to a permanently sustainable and reproducible society. Published on May 2014 (inclusive of the electronic version in PDF format).

Josef Seifert-et, a neves osztrák filozófust, a liechtensteini Nemzetközi Filozófiai Akadémia örökös tiszteletbeli rektorát szoros szálak fűzik Magyarországhoz: egy ideig édesapja is Magyarországon élt, s immár neki magának is olyan kedves barátai élnek itt, mint egykori tanítványa, a kiváló magyar filozófus, Mezi Balázs professzor és dr. Szalay Mátyás, a jelen mű fordítója. A szerző eddig megjelent művei a fenomenológiai realizmus elveit követik, vagyis azt a bölcseleti irányzatot, melyet Edmund Husserl alapozott meg a Logikai vizsgálódások Prolegomenájában, s amelyhez olyan nagy gondolkodók csatlakoztak, mint Adolf Reinach, Max Scheler, Dietrich von Hildebrand, Alexander Pfänder és Edith Stein. Az a filozófia, melyet, "fenomenológiai realizmus"-nak nevez, szorosan kötődik a klasszikus bölcseleti tradícióhoz, különösen Platónhoz és a platonizmus hagyományához, valamint az arisztotelészi gondolatvilághoz. Könyvei legfőbb célja nem más, minthogy a maga szerény módján megvalósítsa minden valódi filozófia végső célját: a legfontosabb kérdéseket illetően filozófiai tudáshoz jutni. Ugyanakkor szeretné kimutatni, hogy a filozófia végső törekvése az igazság megismerése, s ezért a gyökeresen átgondolt, vagy mondjuk úgy, forradalmasított "fenomenológiai módszer" - melyet inplicit módon minden filozófus alkalmaz, függetlenül attól, melyik "iskoláshoz" tartozik - a legjobb, s bizonyos szempontból az egyetlen eszköz e cél eléréséhez.

Vskutku výjimečný a prorocký titul od R. Buckminstera Fullera, vynálezce slavné geodetické kupole a jednoho z největších vizionářů a myslitelů dvacátého století. Autor zde ukazuje, jak právě vzdělání ovlivňuje naše chápání reality, a budoucí pozitivní vývoj světa podmiňuje zásadní reformou ve způsobu vzdělávání. Své úvahy přitom podřizuje základní myšlence charakteristické pro celé jeho dílo: Jak efektivněji využívat světové zdroje díky novým, komplexnějším, vědecky podloženým návrhům. Kromě netradičního pohledu na svět, neotřelých postřehů a přiblížení osobních zkušeností autora představí kniha také několik originálních výukových metod a pomůcek.

Cílem této knihy je zmapovat nejdůležitější pojmové a problémové souvislosti mezi tradiční realistickou aristotelsko-scholastickou teorií poznání a současnou analytickou epistemologií, pokusit se alespoň v některých bodech tradiční koncepci obhájit proti typickým námitkám a poskytnout hlubší výklad některých konkrétních a podle autorů klíčových problémů teorie poznání, který by k této koncepci otevíral cestu. Autoři se nepokoušejí vyčerpávajícím zůsobem vyrovnat s každou relevantní námitkou, ale spíše načrtnout jistý filosoficky relevantní obraz, hodný dalšího rozpracování a obhajoby. Výklad je koncipován jako mozaika: většina kapitol je pojata jako analýza některého epistemologického pojmu či pojmové dvojice, která často ústí v obhajobu k onkrétní dílčí pozice. Volba zpracovaných témat a jejich uspořádání přitom byly vedeny záměrem vytvořit sice nikoliv vyčerpávající, ale přesto koherentní celek, který bude něčím více než sumou jednotlivých částí. Základní osou výkladu je vztah mezi aristotelsko-scholastickým a analytickým přístupem, přičemž jakýmsi doplňkovým úběžníkem je Immanuel Kant. Každá kapitola je navíc doplněna několika úryvky klasických i moderních filosofických textů, které probíraná témata ilustrují, doplňují, rozvíjejí či problematizují. Kniha není určena pouze studentům epistemologie, ale i širší odborné veřejnosti zajímající se o současnou, zejména analytickou epistemologii, badatelům v oblasti středověké a raně novověké scholastiky a vůbec příznivcům tradičnějšího přístupu k filosofování.

Traktát O habituální milosti (De gratia habituali) je překladem úryvku díla významného českého teologa a orientalisty Vojtěcha Šandy (18731953) Synopsis theologiae dogmaticae specialis. Šandův historicky významný text, který se zabývá tématy ospravedlnění a nadpřirozené povahy milosti, ani dnes neztrácí na své aktuálnosti. Pojednávaná témata doplňuje překlad Společného prohlášení k učení o ospravedlnění vyhlášeného Světovým luterským svazem a Papežskou radou pro jednotu křesťanů z r. 1999.

Tetralogie „O Platonovi“: jedná se o jedinečnou tetralogii, která je dosud jediným komplexním dílem o Platonově životě a filozofii v českém jazyce. Autor nám zanechal nejen velmi čtivý text, ale i dílo, které poskytuje řadu odkazů do knih samotného Platona. Každý díl obsahuje rozsáhlý rejstřík osob a termínů, o nichž je v díle pojednáno, a samozřejmě i podrobný obsah, díky kterému se v knize čtenář snadno orientuje. První tři díly (Život, Dílo, Filozofie), které vydal v Praze Jan Laichter v letech 1948–49, přinášejí popis Platonova života, přehled moderního bádání, tradici rukopisnou, především však rozbor díla, a to jak po stránce filozofické, tak i společenské a filologické. IV. díl (Druhý život) vyšel až po smrti autora, v roce 1970. Zde se profesor Novotný pokusil zachytit dějiny a působení platonismu od dob starověku až po novodobou filozofii. Svým rozsahem a úplností je tetralogie „O Platonovi“ dílem, které je i ve světové literatuře zcela ojedinělé. Kniha byla vydána za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

V průkopnické a čtivé Darwinovské levici předkládá patrně nejznámější filozof současnosti, Peter Singer, řadu argumentů, s jejichž pomocí dokazuje nutnost radikální revize, jíž musí projít politická levice, aby překonala svoje zastaralé chápání lidské přirozenosti. Na její cestě k dosažení společenských a politických cílů jí podle něj mohou posloužit právě poznatky moderní evoluční teorie. Darwinovská levice, tvrdí Singer, bude i nadále na straně chudých a utlačovaných, bude však lépe vybavena, aby porozuměla fungování společenských a ekonomických změn a mohla reálně zlepšit situaci znevýhodněných.

Tisíce let už Člověk pátrá po skutečném „smyslu života“, přemítá o něm a spekuluje. V Scientologii ale bylo toto pátrání dokončeno —neboť tato tajemství byla nyní odhalena.

Kniha Leporello, nazvaná podle postavy z Mozartovy opery Don Giovanni, je filosofickou interpretací obrazu člověka v evropské tradici. Leporello, sluha nevděčného pána, je pravým potomkem Adamovým, a proto se ze strachu před smrtí krčí a nezbývá mu než pracovat. Motivy práce a smrtelnosti se do sebe zakliňují, jejich vztah podmiňuje lidský svět, lidské instituce, sebe-porozumění člověka. Cože pak znamená „být člověkem“? Lidství se ukazuje být umělým, nepřirozeným rodem. Být člověkem znamená podstoupit transformaci, jež za sebou zanechává přirozenost a osvojuje si sdílené hodnoty, normy, přetváří sebe sama k obrazu člověka. Démonický don Giovanni, nenapravitelný prostopášník, nepracuje a smrti se nebojí. Don Giovanni, jenž mluví a vystupuje jako člověk, vlastně člověkem není, neboť postrádá to nejpodstatnější: neprošel proměnou, jíž by se vzdal nespoutané žádostivosti, nezřízené vášně a individuality a přijal za své sdílené hodnoty lidského světa.

„Prof. Ján Letz pokracuje v tomto diele v plnení svojho ambiciózneho projektu: Sprístupnit slovenskému citatelovi krestanskú filozofiu 20. storocia, podrobit ju analýze a hodnoteniu najmä z hladiska jej perspektívy pre 21. storocie. V jeho predchádzajúcich troch zväzkoch nazvaných spolocným názvom Krestanská filozofia 20. storocia a jej perspektívy, publikovaných postupne v rokoch 2006, 2008 a 2009, sa venoval krestanskej filozofii 20. storocia vo svete. Už v nich avizoval, že slovenskej krestanskej filozofii 20. storocia sa bude venovat v osobitnom zväzku. Urobil tak v tomto diele a môžem povedat, že dôstojne, venoval jej celý rozsiahly zväzok. Uvedomoval si pritom, ako aj naznacil v úvode diela, že hoci slovenská krestanská filozofia je vo svete nevýznamná a prakticky neznáma, predsa pro domo sua má zásadný význam, lebo pomáha hlbšie odkryt zmysel našich národných dejín, ako aj osobitost a krestanskú zakorenenost nášho národa.“ – Prof. PhDr. Lukác Ján Veverka, CSc. „Úloha, na ktorú sa autor podujal, je o to zložitejšia, že mnohí autori sú stále tvorivo cinní a nie vždy je možné zaujat dostatocný odstup potrebný na kritické zhodnotenie ich prínosu. Napriek tomu považujem za prínosné dielo tohto druhu, ktoré poskytuje prvú prehladnú informáciu o krestanskom myslení na Slovensku v 20. storocí a svojím spôsobom je výzvou pre dalšie kritické spracovania osobností, ktoré boli casto privelmi tendencne glorifikované alebo zatracované.“ – Prof. ThDr. Ladislav Csontos SJ, PhD. Autor popri bádaní v oblasti systematickej filozofie, zameranom na niektoré základné problémy metafyziky, gnozeológie, ontológie, antropológie, filozofie osoby a osobnosti, slobody a i., sa vela rokov venuje krestanskej filozofii 20. storocia. Neobchádzal pritom ani slovenskú krestanskú filozofiu, ktorej významným predstavitelom doteraz venoval desiatky štúdií. Ovocím tohto mnohorocného výskumu je predkladaná monografia. V nej systematicky z filozofického hladiska prezentuje, analyzuje a zhodnocuje vyše 130 slovenských krestanských myslitelov, ako aj najvýznamnejšie myšlienkové prúdy. Dosiahnuté výsledky zaclenuje do ideového kontextu doby, v ktorej slovenský národ prešiel a prechádza ohnom tažkých skúšok, dozrievania a hladania zmyslu svojich dejín i svojej ludskej a krestanskej identity.