Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 16 z 101

Kniha představuje první komplexní analýzu politické ideologie a politiky dějin v českých zemích v období nadvlády nacionálněsocialistického Německa v letech 1939–1945. Hlavní pozornost je věnována proměnám historického diskurzu po březnu 1939 v závislosti na vývoji protektorátní politické ideologie – takzvané říšské myšlenky. Autor zkoumá, jak se proměnil vztah české společnosti k národní minulosti pod vlivem společenské pomnichovské deziluze a zklamání ze zániku samostatného Československa. Sleduje, jak se postupně rodila aktivistická proněmecká politická argumentace, jakou úlohu v ní zaujímal náhled na dějiny českého národa a českých zemí a do jaké míry byla ovlivňována nacistickou říšskou exekutivou v protektorátu. S tím souvisí i následná analýza úředního, propagandistického a vědeckého aparátu, který se podílel na formování protektorátní politiky dějin. Autor si současně klade otázku, jakou roli hrály politická ideologie a politika dějin v nacistických plánech na germanizační „převýchovu“ obyvatelstva českých zemí. Představuje některé významné publikace o českých dějinách uvedené v té době do oběhu a rozebírá problematiku dějepisné výuky na českých školách v protektorátu.

Autor JUDr. PhDr. Jaroslav Kuba, CSc. (*1951) navazuje na knížku „Podezření: druhý Mnichov“ z roku 2020, v níž se formou státoprávních esejí dobírá odpovědi na příčiny rozpadu SSSR, které ještě před touto historickou událostí vedly u nás k „Listopadu“. Čtenáři tuto dějinnou změnu líčí na pozadí svého vlastního životního příběhu, jenž se svojí podstatou příliš neliší od života nemálo jeho vrstevníků, Čechoslováků, jejichž osudy předurčil vývoj poměrů – domácích a na ně fatálně působících zahraničních sil a zájmů. Autor se velmi otevřeně, někdy až humorně, svěřuje z životních peripetií. Ať už na střední škole, kde v roce 1968 vedl okupační stávku či za jakou cenu se dostal až k vysněné možnosti učit filosofii. Posléze v roce 1988 k pozvání z USA na stáž k problematice lidských práv. Aby po návratu zíral, jak se z historické příležitosti k na stolení právního státu a upevnění jeho suverenity, podřízené suverenitě československého lidu, a to vše v rámci důsledného naplňovaní filosofie lidských práv, o překot stává majetkový převrat. Ten záhy přinesl likvidaci makroekonomické báze suverenity Československa, posléze i jeho existence, a vedl k útvaru, který zahraniční etatisté charakterizují jako „fiktivní stát“. Jaroslav Kuba tak rekapituluje svůj optimismus, jenž mimo jiné vložil v roce 1991 do vysokoškolských skript „Filosofie lidských práv a právo“. Jména uváděná v publikaci jsou, až na veřejně známá, smyšlená a autor, který již prožívá „podzim života“, touto prací nabádá k jedinému – zamyšlení a pochopení. Neboť ve společnosti bez „filosofie“, čili „lásky k moudrosti“, člověk přestává být měřítkem „všeho jsoucího“ a stává se pouhým nástrojem manipulátorů k dosažení jejich osobních cílů...

Z písemných poznámek tajemníka tří prezidentů - T. G. Masaryka, E. Beneše a E. Háchy. Popis jeho cesty od dětství až po vystudování právnické fakulty a poté přijetí na Pražský hrad do různých funkcí až po osobního tajemníka. Velká část knihy je věnována dr. Emilu Háchovi a funkci prezidentské kanceláře za německé okupace včetně některých podrobných charakteristik osob, které v této době na Pražském hradě pracovali. Kniha je doprovázena dokumentárními fotografiemi z archivu autora.

Česká multikonfesní společnost se musela ve dvacátých letech 17. století, po porážce českého stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, během několika málo let proměnit v oficiálně jednotně katolickou zemi. Většinově nekatolická společnost volila mezi rychlým a často vnějším přestupem ke katolictví, nebo odchodem do exilu. Otázka konfesní příslušnosti a konverze se dostala na několik málo let do centra pozornosti celé společnosti. Jak lidé, kteří zažili první léta násilné rekatolizace, popisují ve svých pamětních zápiscích svou vlastní zkušenost s náboženskou proměnou a konverzemi? A jakou roli měla religiozita a konkrétní konfesní příslušnost v životě lidí v období konfesionalizace? Z první poloviny 17. století se zachovalo několik desítek více či méně rozsáhlých pamětních zápisků mužů různé sociální příslušnosti pocházejících z různých míst Čech a Moravy. Některé byly dříve zpřístupněné v edicích, jiné jsou dochovány rukopisně. Vedle stručných glosátorů aktuálních událostí, například formou přípisků do Veleslavínových Historických kalendářů, je mezi nimi i několik, dá se říci, grafomanů, kteří tvořili své texty souvisle několik desítek let, psaní pro ně bylo rutinní každodenní činností a patrně v zachycování pamětihodných událostí nacházeli zalíbení a uspokojení.

Starodávne mesto Pressburg, v 19. storočí aj s oficiálnym názvom Pozsony, mesto korunovácií 18 panovníkov rakúskej monarchie za uhorských kráľov, bolo v roku 1919 pomenované slovenským názvom Bratislava. Je to začiatok obdobia, ktorým chceme čitateľa previesť. Turbulentnými rokmi 20. storočia, ale aj prechodom do prvých rokov 21. storočia, v ktorých doznievali problematické spoločenské procesy po Nežnej revolúcii v roku 1989. V stručnom prehľade sú popísané hlavné etapy vo vývine mesta od začlenenia do československého štátu po dnešné dni.

Encyklopedická příručka dějin Prahy, sestavená kolektivem historiků pod vedením Zdeňka Míky a Pavly Státníkové. Chronologicky řazená hesla sledují hospodářské, sociální, politické a kulturní dějiny našeho hlavního města a jeho urbanistický a architektonický vývoj, a to od prvních stop osídlení pražské kotliny až po současnost. Chronologickou osnovu doplňují krátké úvodní statě k jednotlivým kapitolám. Přílohy v závěru knihy informují o vývoji pražské populace, o územním a administrativně správním rozvoji města, o mužích v čele města atd. K rychlé orientaci by měly čtenáři napomoci základní řejstříky, jmenný, místní i věcný. Třetí, doplněné a upravené vydání.

V osadě Koloredov stálo na přelomu 18. a 19. století množství úpravárenských podniků a dalších hospodářských zařízení, v nichž nacházeli své uplatnění místní drobní podnikatelé, kteří se výrazně angažovali v rozvoji protoindustrializace v regionu. Práce se postupně věnuje mandlům, valchám, vinopalně, hostinci, šenku, židovské jídelně, koželužně, draslárně, kovárně a chlebovým boudám. Všechny tyto podniky byly vrchnostenské, a proto se ke všem dochovala poměrně obsáhlá agenda sestávající především z korespondence mezi vrchnostenskými úřady a pachtýři (nájemníky). Převážně spisová agenda přinesla zajímavý pohled do každodenních potřeb malých podnikatelů v protoindustriálním regionu Frýdecko-Místecka.

Slovanská knihovna v Praze byla založena roku 1924 ministerstvem zahraničních věcí. Měla vytvářet informační zázemí pro souběžně vznikající Slovanský ústav a současně shromažďovat a zpřístupňovat dokumenty pro podporu činnosti mnohonárodnostní uprchlické vlny z bývalého Ruského impéria, jejíž významná část nalezla útočiště v tehdejším Československu. Od roku 1958 je součástí dnešní Národní knihovny České republiky. Díky rozsahu a složení svého fondu je jedním z center slavistické vědní disciplíny, a to v mezinárodním měřítku. Kniha přináší podrobné zpracování dějin Slovanské knihovny v průběhu celého uplynulého století. Současně čtenáři představuje jednotlivé části knihovní sbírky, jejich budování a nejcennější dokumenty. Kromě standardních knižních, časopiseckých a novinových oddělení se zaměřuje i na sbírky historické, rukopisné a kartografické. Do samostatné kapitoly je vydělena tematika ruské, ukrajinské a běloruské emigrace po roce 1917, neboť pro studium tohoto tématu spravuje knihovna sbírku světového významu. Pozornost je věnována také speciálním sbírkám, kam se řadí kolekce listinných, obrazových, uměleckých, fotografických a notafilických materiálů. Popis poskytovaných služeb pak přináší praktické informace o fungováni knihovny, které uvítá každý zájemce o studium a využívání knihovních služeb. Kniha byla připravena ke stému výročí ustavení knihovny.

Rozsáhlá kolektivní monografie Utváření republiky přibližuje nejširším skupinám čtenářů dramatickou dobu počátků nového státu a jeho etablování, a to včetně ovládnutí území s převahou obyvatelstva německé národnosti – a věnuje se rovněž vývoji na Slovensku a na Těšínsku. Některé texty se zabývají také policejním aparátem nové republiky a dalšími důležitými otázkami spojenými například s národnostními nebo náboženskými menšinami. Stejně jako v ostatních svazcích této řady jsou součástí jednotlivých kapitol rovněž zajímavá vyobrazení.

Rok 1964 se nese v atmosféře pokračujícího politického uvolňování. Některé věci se ale zatím nezměnily: hromadná doprava je přecpaná, vlaky jezdí se zpožděním, oprava pračky zabere několik měsíců a stavby se táhnou léta. To aspoň vynahrazuje řada novinek, objevů a sportovních úspěchů – třeba zlatý olympijský hattrick Věry Čáslavské. Vznikají filmy, které si diváci zamilují, například Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů nebo Limonádový Joe. Dobývání vesmíru pokračuje a lidé stále vzhlížejí ke hvězdám…

Čtyřiaosmdesátý? Nebylo toho málo! Mohli jste si koupit prvního československého walkmana nebo si zahrát jednu z prvních elektronických her. Básník Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, v Havířově zazpíval Elton John a Michal Horáček se seznámil s Petrem Hapkou. Karel Gott nahrál duet s Darinkou Rolincovou a na Mount Everest se poprvé dostala také československá výprava. Vznikly skvělé filmy a seriály – Rozpuštěný a vypuštěný, Nekonečný příběh, Terminátor nebo třeba Sanitka. A tím výčet zdaleka nekončí…

V mene republiky - Spomienky Dušana Viesta ml.

Exody na Slovensku v 20. storočí nám opakovane dokazujú, že žiadna generácia nie je dokonalá, neomylná a imúnna voči pokušeniu ku kolektívnym a definitívnym riešeniam svojich problémov na úkor menšín. Pred každou generáciou stojí jednoduchá a ťažká úloha zároveň: nepodľahnúť týmto pokušeniam.

Kniha pojednává o vývoji drobné šlechty na přelomu pozdního středověku a počátku raného novověku v Čechách. Jednalo se o složitý proces ovlivněný řadou faktorů. Celou situaci navíc komplikoval fakt, že se v 15. století nepanská šlechta dělila do dvou skupin, na nižší panoše a vyšší rytíře. Studie pracuje s tezí, že se jednalo o reálné rozdělení šlechty, tedy že pro toto období musíme počítat s jejím dělením do tří stavů (byť pojem stav je v této době ještě poměrně problematický): na pány, rytíře a panoše. Na jedné straně je drobná šlechta studována optikou právních dokladů s celozemskou platností a sond z různých koutů země. Na straně druhé jsou různé oblasti života této skupiny nahlíženy optikou pramenů z regionu historického Chrudimska, což umožňuje sledovat projevy širších změn na území kraje.

Barokní památky shromážděné na výstavě a popsané v katalogu společně vyprávějí příběh o velké kulturní epoše, která se nedala spoutat ani zemskými hranicemi, ani mocenskými konflikty. Baroko nepředstavovalo jen výtvarný či architektonický sloh, ale celkový životní styl, který po traumatech třicetileté války přetvořil střední Evropu na křižovatku duchovních proudů a uměleckých idejí. Čechy a Bavorsko se staly kolem roku 1700 velkým staveništěm a uměleckou dílnou. Nové, dynamické a tvarově bohaté umění zformovalo svět našeho domova, neboť střední Evropa zůstává i přes propast čtvrtiny tisíciletí barokní krajinou.

Kniha Krajinská hranica medzi Slovenskom a Podkarpatskou Rusou (1919 – 1939) sa pokúša načrtnúť zložitosti procesu hľadania slovenského a rusínskeho etnického priestoru v období medzi dvoma vojnami. Ide o náročnú úlohu, komplikovanú aj tým, že v uvedenom období – a rovnako aj neskôr – sa obyvateľstvo označované ako Rusíni, Rusnáci, Malorusi, Karpatorusi začalo samo ešte len vysporadúvať so základnou otázkou každého národa či každej etnickej skupiny. Touto otázkou bola otázka etnickej príslušnosti. V ich prípade s otázkou, či uvedení obyvatelia sú Rusíni – teda, či sú osobitným, samostatným národom, alebo či sú súčasťou ukrajinského (maloruského) národa. Stanoviť hranicu medzi Slovákmi a Rusínmi/Ukrajincami sa pokúšali nielen politici, ale predovšetkým bádatelia – jazykovedci, etnografi, historici. Napísali o tom obsiahle práce a my s odstupom času môžeme konštatovať, že i napriek odchýlkam, ktoré sa objavovali medzi rôznymi bádateľmi, bola táto úloha pomerne úspešne riešená, aspoň čo sa týkalo ich historicko-jazykových či historicko-etnografických analýz. Zložitejšie to bolo s uvádzaním získaných poznatkov do vtedajšej reality – politickej, a teda aj mocenskej, ale aj do reality každodenného života jednotlivých ľudí žijúcich na severovýchodnom Slovensku v prvej polovici 20. storočia, do reality, ktorá sa líšila od skutočnosti predchádzajúcich desaťročí a storočí, ktoré bádatelia skúmali a analyzovali. Ich pomerne jednoznačné výsledky etnografického, jazykového i konfesionálneho rozmeru skomplikovalo aktuálne národné povedomie obyvateľstva jednotlivých dedín a celých oblastí severovýchodného Slovenska, neraz a rozchádzajúce so zistenými a vo vedeckej práci sformulovanými názormi. Práca Krajinská hranica medzi Slovenskom a Podkarpatskou Rusou (1919 – 1939) vznikla na základe viacročného bádania v domácich, ako aj zahraničných archívoch – v Prahe, v Bonne, vo Viedni. Boli v nej využité archívne materiály z archívu a depozitárov Národného múzea v Prahe. Ku mnohým z nich autorovi otvorili cestu a upozornili na ne Mgr. Petr Skála i PhDr. Stanislav Slavík. Veľa informácií poskytli archívne materiály z archívu Ministerstva zahraničných věcí České republiky, z archívu School of Slavonic and East European Studies Londýnskej univerzity, ktoré poskytol autorovi knihy Dr. Patrik Dubovský. V nemalej miere prácu obohatil pramenný materiál z archívov v Bonne, vo Viedni i v Užhorode. Všetkým menovaným i nemenovaným kolegom a priateľom v zahraničí, a osobitne univ. profesorovi Dr. Manfredovi Alexandrovi z Univerzity v Kolíne nad Rýnom patrí úprimné poďakovanie za pomoc pri hľadaní a získavaní potrebných informačných zdrojov. Druhé vydanie knihy však nie je len púhym zopakovaním prvého vydania. Kniha je doplnená o nové poznatky, nové súvislosti, aby čitateľ mohol preniknúť hlbšie do podstaty slovensko-rusínskych/ukrajinských vzťahov v 20. a 30. rokoch 20. storočia a sprostredkovane i do súčasného dvadsaťročného obdobia 21. storočia. V tejto súvislosti chcem poďakovať ďalším ľuďom, ktorí mi pri výskume i písaní nezištne pomohli – PhDr. Davidovi Hubenému, PhD., z Národného archívu v Prahe, PhDr. Stanislavovi Konečnému, CSc., emeritnému pracovníkovi Spoločenskovedného ústavu CSPV SAV v Košiciach, doc. Ihorovi Lichtejovi z Užhorodskej národnej univerzity v Užhorode, Csille Fedinec, PhD., z Centra spoločenských vied Výskumnej siete Loránda Eötvösa v Budapešti, Dr. h. c. prof. Dr. Paulovi Robertovi Magoscimu z Torontskej univerzity v Kanade, PhDr. Richardovi Pavlovičovi, PhD., riaditeľovi Štátneho archívu v Košiciach, ale aj celému radu archivárov i kolegov zo Slovenska i zahraničia, s ktorými som mohol konzultovať národnostnú problematiku medzivojnového Československa.

Československé období v letech 1919 - 1939 zanechalo nepřehlédnutelnou stopu na Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské Ukrajině. Předválečné dvacetiletí přineslo pro Rusíny národní obrození nejen ve smyslu politickém, ale i v oblastech vzdělanosti a kultury. Ústava ČSR zaručovala možnosti rozvoje národního života a zachování vlastní identity i příslušníkům jiných národností, žijících v zemi. Významným faktorem při obnově Podkarpatska byla vyspělost západních častí republiky v hospodářské a vzdělanostní oblasti a v neposlední řadě účast českých a slovenských odborníků na rozvoji země. Bez vysoké úrovně českého průmyslu a vědy by se těžko mohly zabezpečit dodávky na Podkarpatskou Rus pro potřeby dopravy, zemědělské mechanizace nebo i rozhlasového vysílání. Podávají o tom svědectví kapitoly 3. dílu Československého světa v Karpatech (ČSSK 3) o rozvoji zemědělství, automobilizmu, o hasičích, o českých a slovenských podnikatelích v Užhorodě a v Chustu, o vysílání čs. rozhlasu pro Podkarpatskou Rus. V průběhu předválečného období je v zemi zaznamenán rozvoj i v oblastech společenského života a kultury. Pojednávají o tom také kapitoly ČSSK 3 (Činnost okrašlovacích spolků, Astronomická společnost v Užhorodě, Kina na Podkarpatské Rusi, Město Užhorod v české literatuře, Podkarpatsko očima slovenských spisovatelů, Tělovýchova a sport, Hvězdy nad Poloninami, Vojenský život v Užhorodě a další). Svědectví a vzpomínky nám připomínají Podkarpatskou Rus - sousední zemi, s kterou jsme žili ve společném státě a která je součástí společného kulturního a historického dědictví. Kniha je v českom, slovenskom a rusínskom jazyku.

Rok 1974 si v Československu dával tak trochu oddech, přesto se ale děly zajímavé věci: narodilo se nejvíc dětí v historii státu, v Praze začalo jezdit metro a Bohumil Hrabal vydal samizdatem Postřižiny. Jinde už to bylo o poznání divočejší. Ve Spojených státech po aféře Watergate odstoupil prezident Nixon, Isabel Perónová se stala první prezidentkou v dějinách, ABBA dobývala svět popu a maďarský inženýr Rubik vymyslel kostku. Vraťte se zpět v čase a prožijte to nejzajímavější z tohoto roku!

Rok po smrti Stalina a Gottwalda, šest let po „Vítězném únoru“. Čtyřicet let po Sarajevu… Rok 1954 navenek působí nehybně, ale přece se něco děje. V ČSR vrcholí třetí vlna politických procesů, nálada ve společnosti se však mění. V obchodech je toho víc a ceny se snižují. Větší volnost dostává lidová zábava. Plesy, šibřinky, veselice. Tančí se – skoro všude. Otevírají se parky kultury a oddechu. I na mezinárodní scéně jsou patrné známky uvolňování. Co dalšího se tehdy dělo? Pojďte si to připomenout!