Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 28 z 101

Prechádzka po jednom z najstarších zachovaných cintorínov na území Bratislavy. Vznikol okolo roku 1784 a sú tu pochované významné prešporské rodiny, remeselníci, umelci, podnikatelia a mnohé vynikajúce osobnosti. V knihe sa spomína viac ako 170 osobností a množstvo umelecky zaujímavých náhrobkov, ktoré sú zobrazené na vyše 200 dobových fotografiách.Mená ako Pálffy, Esterházy, Feigler, Ortvay, Manderla, Palugyay, Justi, Kozics, Werner, Ludwig, Marshall, Rigele, Lanfranconi, Albrecht, bratislavský „Robinson“ Karl Jetting, Majsch, Tido Gašpar, J. E. Hubert, Gessay, Žabota, Vavro Šrobár, Melkovič, Satinský a mnohé ďalšie – tvorili históriu mesta. Na prechádzke po Ondrejskom cintoríne si pripomenieme ich zaujímavé osudy. PhDr. Viera Obuchová, CSc. (1951, Bratislava), vyštudovala históriu na FiF UK v Bratislave. Od roku 1974 pracuje ako historička v Mestskom ústave ochrany pamiatok v Bratislave. Je autorkou a spoluautorkou odborných a populárno-náučných publikácií o histórii Bratislavy.

Panovníci na území Slovenska je publikácia, ktorá širokej čitateľskej verejnosti ponúka základné informácie o dôležitých a zaujímavých panovníkoch, ktorí panovali na území Slovenska, a to od začiatku nášho letopočtu. Táto kniha nemá ambíciu vymenovať absolútne všetkých panovníkov v poradí, v akom vládli. Podľa výberu autora uvádza historické osobnosti, ktoré viac či menej ovplyvňovali osudy našich predkov. Uvádza spletité životné osudy panovníkov, ich úspechy, hrdinstvá, ale aj prehry a tragédie. Táto kniha ponúka historické fakty v zrozumiteľnej podobe a uvádza panovníkov v chronologickom poradí.

Panovníci na území Slovenska je publikácia, ktorá širokej čitateľskej verejnosti ponúka základné informácie o dôležitých a zaujímavých panovníkoch, ktorí panovali na území Slovenska, a to od začiatku nášho letopočtu. Táto kniha nemá ambíciu vymenovať absolútne všetkých panovníkov v poradí, v akom vládli. Podľa výberu autora uvádza historické osobnosti, ktoré viac či menej ovplyvňovali osudy našich predkov. Uvádza spletité životné osudy panovníkov, ich úspechy, hrdinstvá, ale aj prehry a tragédie. Táto kniha ponúka historické fakty v zrozumiteľnej podobe a uvádza panovníkov v chronologickom poradí.

Politicky motivovaná trestněprávní perzekuce na konci čtyřicátých let a v letech padesátých 20. století v Československu i dalších zemích sovětského bloku se po jeho zhroucení stala předmětem širokého zájmu historiků i publicistů. Totéž nelze říci o revizi těchto procesů a rehabilitaci jejich obětí, byť měly významný politický, společenský i morální dopad. Kniha představuje příspěvek k tomuto důležitému tématu československých dějin. Vedle úvodního shrnujícího textu obsahuje deset studií rozdělených do tří celků. První je zaměřena na mezinárodněpolitické souvislosti, konkrétně situaci v Sovětském svazu, Polsku, Maďarsku a Bulharsku. Druhý blok zahrnuje texty věnované různým politickým, společenským a právním aspektům rehabilitací (ne)řešení rehabilitací nekomunistických obětí politických procesů v polovině padesátých let, barnabitské rehabilitační komisi, udělování milostí komunistickými prezidenty a přípravě zákona o soudní rehabilitaci a jeho aplikaci na půdě Národního, resp. Federálního shromáždění v letech 19681970. Poslední část knihy tvoří dvě regionální sondy zabývající se rehabilitacemi evangelických duchovních v šedesátých letech na Slovensku a brněnskou kauzou tzv. klerofašistické odnože Zelené internacionály.

Konec 30. let, napětí v pohraničních oblastech vrcholí. Jak toto období prožívali lidé, kteří se dostali do soukolí dějin? Autentické záznamy z období po uzavření mnichovské dohody nabízejí netradiční úhel pohledu. Českou stranu zastupuje starosta, kronikář či rolník, německou příslušníci Wehrmacht, henleinovec nebo hoteliér prchající před československou armádou. Unikátní publikaci doplňují více než dvě stovky dosud nezveřejněných dobových fotografií.

Publikace představuje první syntetické zpracování dějin hlaholského písemnictví, které vznikalo ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století v pražském klášteře Na Slovanech, známém později pod označením Emauzy. Po obsahové stránce se práce věnuje hlaholským textům v církevní slovanštině a staré češtině. Rozsáhlá studie shrnuje chorvatské zdroje emauzského hlaholského písemnictví za Lucemburků, zejména za vlády Karla IV. Hlavním cílem práce je filologická analýza dosud opomíjeným hlaholským pramenům v církevní slovanštině, které bezprostředně souvisejí s literární činností pražských Emauz (breviáře, misály a další liturgické památky). Pozornost je dále věnována staročeským pramenům v hlaholici a znalostem hlaholského písma v Čechách 14. a 15. století mimo klášter Na Slovanech. Přestaveny budou i další kulturní kontakty českých a chorvatských zemí daného období (šíření kultu českých světců v Chorvatsku, zdroje emauzského hlaholismu, chorvatské překlady náboženské literatury podle českých předloh).

V publikácii jednotliví autori prezentujú svoje pohľady na kľúčové udalosti, inštitúcie, orgány a osobnosti časovo spojené s rokom 1919 a priestorovo s územím Slovenska. Ich ambíciou bolo nazrieť prioritne do štátoprávnych, cirkevných, vojensko-bezpečnostných a kultúrno-spoločenských priestorov onej doby. Zámerom vybratím kľúčových a pre širokú verejnosť aj nepochybne oslovujúcich tém chceli poukázať na neraz komplikované a pritom často zložité cesty Slovenska a slovenskej spoločnosti k oslobodeniu a demokratizácii. Takto nastavenými kritériami môže kniha nielen osloviť úzky okruh vedeckých bádateľov, ale zaujať aj širšie publikum so záujmom o poznanie novodobých slovenských dejín.

Druhé, upravené a rozšírené vydanie, kde v jednotlivých kapitolách autori rozoberajú a hodnotia pramene Štúrových sociálno-politických názorov, základné otázky jeho národnej filozofie a jej aplikácie na slovenské podmienky. Ďalej sa venujú miestu štátu v programovom koncepte Ľudovíta Štúra, miestu a významu práva v myslení Ľudovíta Štúra. Všímajú si Štúrovu orientáciu po revolúcii 1848/1849 a vplyv revolučných udalostí na jeho názory. Namiesto záveru je zaradený rozsiahlejší odkaz Ľudovíta Štúra a generácie štúrovcov dnešku. Dokumentárnu časť publikácie napĺňajú najvýznamnejšie dokumenty dotýkajúce sa činnosti Ľudovíta Štúra a generácie štúrovcov, ako aj prejav Alexandra Dubčeka k 150. výročiu narodenia Ľudovíta Štúra a prejav Ivana Gašparoviča, vtedajšieho predsedu Národnej rady Slovenskej republiky (v októbri 1993). Na konci publikácie sú chronologicky usporiadané významné medzníky života a diela Ľudovíta Štúra.

Téměř neuvěřitelný, a přesto pravdivý příběh českého vězně, kterému se v krutých podmínkách koncentračního tábora Buchenwald podařilo zachránit tisícovku dětí. Dětí, na které čekala smrt. Jmenoval se Antonín Kalina a byl z Třebíče. Doma zapomenutý, ve světě, zejména v USA a Izraeli, uctívaný. V roce 2012 se stal zatím posledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn titulem "Spravedlivý mezi národy", aniž by se o tom u nás zmínil jediný novinář. Na rozdíl od mediálně proslulých zachránců Židů Oskara Schindlera či Nicholase Wintona se Antonín Kalina každodenně díval do tváře smrti. Záchranu dětí organizoval v situaci, kdy mu šlo doslova o život. Den co den. Noc co noc. V průvodních listinách gestapa měl napsáno návrat nežádoucí. Jeho motivace byla silnější než strach. Jeho zásluhou se tedy, v srdci Pekla, odehrála záchranná akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby. Kniha reportéra a spisovatele Stanislava Motla je jak je ostatně u tohoto autora zvykem výsledkem několikaletého a hlavně intenzivního historického pátrání. Díky autorovu podmanivému stylu vyprávění, rovněž díky jeho nevšední empatii, vnímavosti, také díky vý-povědím očitých svědků či dosud žijících příbuzných aktérů tohoto pravdivého a zároveň skoro až neuvěřitelného příběhu ocitneme se přímo v srdci tehdejších tolik dramatických událostí. Událostí, nad nimiž se i po letech skoro až tají dech Kniha je doplněna dvěma stovkami dokumentárních fotografií.

Během více než sedmdesátileté historie Československa se vystřídalo několik dějinných epoch charakterizovaných rozdílnými politickými poměry a na Pražském hradě se zároveň postupně vyměnilo devět mužů ve funkci prezidenta. Známe ale jejich protikandidáty a ty, o kterých se v různých érách jako o možné hlavě státu vážně uvažovalo? Byli to např. Jan Antonín Baťa, Jan Masaryk, Rudolf Slánský, Jiří Hanzelka, Štefan Kvietik a třicet dalších kandidátů.

Během více než sedmdesátileté historie Československa se vystřídalo několik dějinných epoch charakterizovaných rozdílnými politickými poměry a na Pražském hradě se zároveň postupně vyměnilo devět mužů ve funkci prezidenta. Známe ale jejich protikandidáty a ty, o kterých se v různých érách jako o možné hlavě státu vážně uvažovalo? Byli to např. Jan Antonín Baťa, Jan Masaryk, Rudolf Slánský, Jiří Hanzelka, Štefan Kvietik a třicet dalších kandidátů.

Klášter Zlatá Koruna nevšední místo s bohatou historií opředené mnoha tajemstvími a záhadami. Podle legendy klášter založil Přemysl Otakar II. ze zbožných pohnutek. Před důležitou bitvou u Kressenbrunnu roku 1260 proti uherskému králi Bélovi IV. prý učinil zbožný slib, že za své vítězství nechá založit klášter. Důvody však byly i politické. Nový klášter měl zamezit případné rozpínavosti rodu Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov. Historie Zlaté Koruny začala 6. dubna roku 1263 nedaleko Vídně v rakouském klášteře Heiligenkreuz (Svatý Kříž). V tento den se řeholníci cisterciáckého řádu, povoláni Přemyslem Otakarem II, vydali na sever, jejich cesta skončila v nehostinné lesnaté a málo osídlené krajině. Tam, jižně od Českého Krumlova začali budovat opatství Svatá (Trnová) Koruna Sancta Spinea Corona. V klášterních zdech ukryli v křišťálové schránce vzácnou relikvii, trn z Kristovy koruny, který dal jméno novému opatství. Klášter vzkvétal a od 17. století se užívá názvu Zlatá Koruna. Kniha se zabývá klášterem Zlatá Koruna z netradičního úhlu pohledu. Hledá odpovědi na otázky, jako jsou: z jakého důvodu mohl být klášter umístěn až na samý okraj zlatokorunských pozemků, proč je konventní kostel situovaný severojižně a jeho rozeta netradičně zdobí boční zeď příčné lodi, ale i mnoho dalších. Podrobně se zabývá výzkumem významu právě této rozety, přičemž odkazuje i na další existující rozety vycházející ze stejného konceptu. Mnoho stavebních prvků kláštera ukazuje na jeho utajenou minulost. Čtenáři se zde také dostane vhled do samotného původu významného člena cisterciáckého řádu, sv. Bernarda z Clairvaux, ale i Přemysla Otakara II. V poznání širších souvislostí se tak jeví více než zřejmě, že klášter Sancta Spinea Corona, nebyl jen běžným klášterem a správním místem.

Během více než sedmdesátileté historie Československa se vystřídalo několik dějinných epoch charakterizovaných rozdílnými politickými poměry a na Pražském hradě se zároveň postupně vyměnilo devět mužů ve funkci prezidenta. Známe ale jejich protikandidáty a ty, o kterých se v různých érách jako o možné hlavě státu vážně uvažovalo? Byli to např. Jan Antonín Baťa, Jan Masaryk, Rudolf Slánský, Jiří Hanzelka, Štefan Kvietik a třicet dalších kandidátů.

Roudnická statuta byla sepsána pro první kanonii řádu řeholních kanovníků sv. Augustina v českých zemích, kterou založil roku 1333 pražský biskup Jan IV. z Dražic v Roudnici nad Labem. Představují doplněk Augustinovy řehole, kterou se tento řád řídil, a konkrétně upravují některé oblasti společného života kanovníků. Byla pravděpodobně vytvořena v době založení roudnické kanonie či krátce po něm, ale postupně byl text ještě opakovaně upravován a definitivní podobu získal až během několika desítek let. Brzy se těmito statuty začaly řídit všechny augustiniánské kanonie na území pražské arcidiecéze, později se rozšířila i do okolních zemí a byla užívána v některých kanoniích v dnešním Polsku, ­Rakousku a v Německu. Tato kniha přináší první moderní edici textu roudnických statut na základě jejich nejstaršího zápisu v rukopisu Národní knihovny ČR XIX B 3, a vychází také z dalších deseti dosud identifikovaných středověkých opisů a dvou tisků z 18. století. Kritická edice je doplněna úvodním pojednáním a podrobným přehledem rukopisné tradice tohoto textu. Publikace obsahuje také překlad roudnických statut do češtiny, čímž tento text zpřístupňuje širšímu okruhu čtenářů.

Ražba mince, jako základního platebního prostředku v rámci domácí i zahraniční směny, je v období raného středověku chápána jako jeden ze základních atributů státnosti. Otázkám spojeným se zahájením českého mincovnictví je věnována pozornost našich i zahraničních badatelů již bezmála 250 let. Hledání počátků ražby domácí mince připomíná detektivní příběh s množstvím indicií, ale jen s nepatrným množstvím přímých důkazů. Základním pramenem poznání nejen počátků českého mincovnictví, ale rovněž ekonomických procesů probíhajících v rámci širšího prostoru raně středověké střední Evropy, zůstávají, při nedostatku písemných pramenů, nálezy mincí. Ty jasně dokládají, že již před zaražením domácí mince byla v obchodním styku v Čechách využívána s rostoucí intenzitou mince cizí. V průběhu 9. století to byly denáry ražené v mincovnách karolínské říše, od počátku 10. století mince z bavorských mincoven. Jsou důkazem, že se Čechy postupně stávaly součástí širšího ekonomického prostoru západní Evropy. Je proto logické, že rostoucí moc přemyslovského státu a jeho politické a kulturní ukotvení vedly v určitém okamžiku vývoje k nutnosti zahájení ražby vlastní mince. Kniha Jiřího Lukase a Jana Videmana přináší nový pohled na užívání a funkci ražené mince v Čechách v průběhu 9. a 10. století a na základě prokazatelných skutečností odpovídá na otázky spojené se zaražením domácí mince. Koriguje rovněž některé obecně přijímané téze a staví před čtenáře nový obraz počátků českého mincovnictví. Její významnou součástí je vedle detailního soupisu a popisu raně středověkých mincovních depotů, ukrytých v průběhu 50.70. let 10. století v oblastech střední a severní Evropy, rovněž katalog českých denárů tzv. staršího bavorsko-švábského (devítibodového) typu, ražených v Praze v průběhu 70. let 10. století. Minting coins, as a basic means of payment within both domestic and foreign exchange, is understood as one of the basic attributes of a statehood in the period of the Early Middle Ages. It is therefore not surprising that the issues associated with the launch of the Bohemian coinage have been the focus of both our and foreign researchers for almost 250 years. The search for the beginnings of the local coinage reminds a detective story with many clues, but only a small amount of direct evidence. The basic source of knowledge not only of the beginnings of the Bohemian coinage, but also of economic processes taking place within the wider area of early medieval Central Europe, remain, in the absence of written sources, coin finds. These clearly prove that even before the domestic coin was minted, foreign coins had been used in trade in Bohemia with increasing intensity. During the 9th century, these were the deniers from the mints of the Carolingian Empire and from the beginning of the 10th century, coins from the Bavarian mints. They prove that Bohemia gradually became part of the wider economic area of Western Europe. It is therefore logical that the growing power of the Přemyslid state and its political and cultural anchoring led, at a certain point of development, to the need to start minting its own coin. The book by Jiří Lukas and Jan Videman brings a new perspective on the use and function of coins in Bohemia during the 9th and 10th centuries and, based on demonstrable facts, answers questions related to the start of the local coinage. At the same time, it corrects some generally accepted theses and presents the reader a new image of the beginnings of the Bohemian coinage. In addition to a detailed inventory and description of early medieval coin hoards, hidden during the 950s and 970s in the areas of Central and Northern Europe, its important part is also a catalogue of the Bohemian deniers of the so-called older Bavarian-Swabian (nine-point) type, minted in Prague during the 970s.

Monografická publikácia predstavuje Ľudovíta Štúra ako vedca a politika, ktorý sa zaradil medzi najvýznamnejších európskych mysliteľov svojej doby. Monografia má tri časti: v prvej predstavuje nehnuteľné literárne pamiatky – múzeá, pamätné izby, pietne miesta a pomníky na pamäť Štúrovho života a diela. V druhej časti uvádza v chronologickom poradí jeho literárne, historické, jazykovedné a publicistické diela so stručnými anotáciami o ich obsahu. Tretia časť zahŕňa informácie o edične spracovanej tvorbe Ľudovíta Štúra, beletristické, biografické, historické a literárnohistorické knižne a výnimočne aj v časopisoch vydané diela o jeho osobnosti.

Edice přináší relativně nedávno zpřístupněné dokumenty z fondů Historického archivu Státního sekretariátu Svatého stolce. Předkládá kompletní soubor materiálů z jednání Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti týkající se Československa v letech 19291931. Jedná se o dobu, kdy byl v Praze apoštolským nunciem Pietro Ciriaci, jenž významně přispěl k obnovení narušených československo-vatikánských vztahů. Publikované texty přibližují okolnosti odstoupení pražského arcibiskupa Františka Kordače či složitá jednání o realizaci dohod stanovených smlouvou modus vivendi. Materiály, dokumentující postoj Svatého stolce k československým událostem přelomu dvacátých a třicátých let 20. století, poskytují další zpřesňující pohled na diplomatické, politické i církevní dějiny. Dokumenty, publikované v originálním, převážně italském jazyce, jsou opatřeny rozsáhlou českou anotací a podrobným poznámkovým aparátem.

Nechte se vést od Frývaldova k Jeseníku, navštivte rejvízskou Noskárnu, jesenický Pentagon či lipovskou Macurovu zatáčku... Kniha se zabývá zeměpisnými jmény (místními, pomístními, uličními názvy) v pohraničí a jejich vývojem od nejstarších dob až do současnosti, a to na materiálu z okresu Jeseník (Slezsko, Olomoucký kraj). Pro tuto oblast – stejně jako pro jiné okresy v někdejších Sudetech – platí, že velká část názvů byla německého původu. Tato skutečnost představovala po roce 1945, v době volající po celkové degermanizaci republiky, palčivou a zásadní otázku s celospolečenským významem. Názvy tehdy byly v různé míře odněmčovány a počešťovány. Právě na tento přejmenovávací proces – jak z hlediska formálního, tak motivačního, pohledem odborné, ale i laické veřejnosti – se text soustředí především. Rovněž podává přehled aktuálních trendů v současných pojmenovacích procesech a názvotvorbě. Autorka se snaží odpovědět na otázky, zda místní obyvatelé nově a v podstatě uměle vytvořené názvy přijali, či nikoliv, jakými způsoby vytvářeli pojmenování vlastní (tzv. živá) nebo zda se mohla mezi obyvateli uchovat některá původní a po válce úředně odstraněná německá jména. Zeměpisné názvy jsou představovány nejen jako jazykové jednotky, ale také jako historická svědectví, předmět diskuzí, doklad regionální identity, součást paměti krajiny či nástroj marketingu.

Kniha sleduje proměny vnímání a interpretací profilových dějinných osobností (Přemysl Otakar II., Karel IV. a Jiří z Poděbrad, Jan Žižka, sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, rychtář Kubata) a fenoménů (vztah k monarchii, husitství, emancipace venkova, česko-německé vztahy, postoj české společnosti k církvi a jejím symbolům, rodinná paměť a její veřejné projevy) v české historické tradici od pozdního 18. století do první čtvrtiny 20. století. Text se zabývá především aktualizačním potenciálem těchto postav a fenoménů jako míst paměti v českém národně-emancipačním hnutí 19. století a v samotném procesu utváření moderního českého národa.