Knihy - História, vojnová literatúra strana 8 z 500

Kniha Jana Drejse, novináře a spisovatele, vlastním jménem Jaroslava Andrejse, vydaná poprvé v roce 1947, byla prvním zpracováním tématu heydrichiády. ***** Andrejs v ní podrobně rozebírá přípravu a průběh atentátu na říšského protektora R. Heydricha a rozvíjí jak osudy aktérů a jejich hrdinství, tak i pronásledování všech zúčastněných, které zaznamenalo sílu odboje našeho národa proti nacismu a upozornilo na hrůzy provázející dění 2. světové války a tzv. protektorátu. Na autorovu práci pak navazovaly zprávy dalších novinářů, z ní vycházeli a s ním konzultovali další i současní tvůrci literatury faktu.

Slovanská knihovna v Praze byla založena roku 1924 ministerstvem zahraničních věcí. Měla vytvářet informační zázemí pro souběžně vznikající Slovanský ústav a současně shromažďovat a zpřístupňovat dokumenty pro podporu činnosti mnohonárodnostní uprchlické vlny z bývalého Ruského impéria, jejíž významná část nalezla útočiště v tehdejším Československu. Od roku 1958 je součástí dnešní Národní knihovny České republiky. Díky rozsahu a složení svého fondu je jedním z center slavistické vědní disciplíny, a to v mezinárodním měřítku. Kniha přináší podrobné zpracování dějin Slovanské knihovny v průběhu celého uplynulého století. Současně čtenáři představuje jednotlivé části knihovní sbírky, jejich budování a nejcennější dokumenty. Kromě standardních knižních, časopiseckých a novinových oddělení se zaměřuje i na sbírky historické, rukopisné a kartografické. Do samostatné kapitoly je vydělena tematika ruské, ukrajinské a běloruské emigrace po roce 1917, neboť pro studium tohoto tématu spravuje knihovna sbírku světového významu. Pozornost je věnována také speciálním sbírkám, kam se řadí kolekce listinných, obrazových, uměleckých, fotografických a notafilických materiálů. Popis poskytovaných služeb pak přináší praktické informace o fungováni knihovny, které uvítá každý zájemce o studium a využívání knihovních služeb. Kniha byla připravena ke stému výročí ustavení knihovny.

Rozsáhlá kolektivní monografie Utváření republiky přibližuje nejširším skupinám čtenářů dramatickou dobu počátků nového státu a jeho etablování, a to včetně ovládnutí území s převahou obyvatelstva německé národnosti – a věnuje se rovněž vývoji na Slovensku a na Těšínsku. Některé texty se zabývají také policejním aparátem nové republiky a dalšími důležitými otázkami spojenými například s národnostními nebo náboženskými menšinami. Stejně jako v ostatních svazcích této řady jsou součástí jednotlivých kapitol rovněž zajímavá vyobrazení.

Koncentrační tábor v Osvětimi je dodnes synonymem genocidy evropských židů. V táborovém životě přitom hráli významnou roli lékaři – a to na straně mučitelů i jejich obětí. Bruno Halioua nám nabízí komplexní a zasvěcenou studii jejich působení v táboře. V první části autor analyzuje postavení a úlohu lékařů SS, jejichž úkolem bylo podporovat vražednou mašinérii. Všímá si nejen jejich podílu na vyvražďování a účasti na zločinných pseudolékařských pokusech, ale i jejich motivace – snaží se zjistit, co je přimělo k flagrantnímu porušování Hippokratovy přísahy. Druhá část je věnována deportovaným lékařům, sleduje jejich cestu od transportu po působení v táboře. Mnozí z nich se snažili pomáhat spoluvězňům, jak jen to šlo. Třetí část je příznačně nazvána „Šedá zóna“: popisuje, jak byli někteří lékaři přinuceni podílet se na selekcích nebo i na zrůdných pokusech. Upozorňuje, že se mezi deportovanými bohužel našli i dobrovolní spolupracovníci.

Kniha spojuje dva aspekty: je příručkou, kde badatel nalezne velmi podrobné informace o Jeruzalému, a současně je průvodcem, který čtenáře spolehlivě povede při návštěvě Svatého města. Je konfesně korektní, byť autor, věrný své specializaci, přirozeně věnuje výraznou pozornost novozákonním tématům. Výklad jednotlivých oblastí a staveb umožňuje zachytit jejich složitý vývoj, který většinou zahrnuje příslušnost k více než jednomu náboženství a časovému období. Kniha je vedle cestovatelů do Svaté země určena i všem, kteří se z historického, teologického či uměleckého hlediska zabývají oblastí Předního východu. Informace, které podrobnou, a přitom čtivou a přehlednou formou podává, jsou nepostradatelné pro všechny, kdo se věnují židovské, křesťanské i muslimské kultuře.

Ozbrojený konflikt hrál při formování středověkého světa ústřední roli. Války lidé využívali k vytváření, rozšiřování a obraně svých komunit, ale rovněž k potvrzení své vlastní identity. V knize Válka a konflikt ve středověku renomovaný americký historik Stephen Morillo seznamuje čtenáře s globální historií ozbrojených konfrontací mezi lety 540-1500. Popisuje však i některé pozdější sváry. Středověk totiž nevymezuje přesně podle letopočtů, avšak obdobími, která byla formována změnami klimatu a pandemiemi. Morillo zkoumá ozbrojené konflikty ve všech částech světa, od Číny a středoasijskou step až po jihozápadní Asii, západní Evropu a americké kontinenty. Zabývá se technologickými, sociálními, kulturními a environmentálními parametry válčení a využitím zbraní a taktiky používaných válečníky na souši i na moři. Kniha je rozdělena do dvou částí. První část vysvětluje geografická, politická a technologická pravidla, která obecně utvářela vzorce vojenské činnosti, v části druhé autor popisuje, jak se tato pravidla projevila v různých historických kontextech.

Čtyřiaosmdesátý? Nebylo toho málo! Mohli jste si koupit prvního československého walkmana nebo si zahrát jednu z prvních elektronických her. Básník Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, v Havířově zazpíval Elton John a Michal Horáček se seznámil s Petrem Hapkou. Karel Gott nahrál duet s Darinkou Rolincovou a na Mount Everest se poprvé dostala také československá výprava. Vznikly skvělé filmy a seriály – Rozpuštěný a vypuštěný, Nekonečný příběh, Terminátor nebo třeba Sanitka. A tím výčet zdaleka nekončí…

Rok 1964 se nese v atmosféře pokračujícího politického uvolňování. Některé věci se ale zatím nezměnily: hromadná doprava je přecpaná, vlaky jezdí se zpožděním, oprava pračky zabere několik měsíců a stavby se táhnou léta. To aspoň vynahrazuje řada novinek, objevů a sportovních úspěchů – třeba zlatý olympijský hattrick Věry Čáslavské. Vznikají filmy, které si diváci zamilují, například Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů nebo Limonádový Joe. Dobývání vesmíru pokračuje a lidé stále vzhlížejí ke hvězdám…

V mene republiky - Spomienky Dušana Viesta ml.

Autor tradičně nazývaný Jan z Mandevillu, podle posledních bádání rytíř anglického či francouzského původu, který žil ve 14. století, líčí své údajné putování tehdy známým světem od Francie před Jeruzalém do Persie, na Kavkaz a do Indie. Dobový bestseller par excellence byl přeložen do většiny evropských jazyků a zachoval se v desítkách rukopisů a mnoha variantách. Inspiraci v mnohdy zcela fantastickém vyprávění našla i řada moderních autorů včetně Umberta Eca. Specifickou a významnou stopu zanechal Mandevilův cestopisl iv českých zemích: první překlad do češtiny pořídil už v 15. století Vavřinec z Březové, v českém prostředí vznikl i unikátní iluminovaný rukopis dnes uložený v Britské knihovně. Novou edici (a překlad do moderní francouzštiny) na základě dosud nevydaného rukopisu pořídila významná francouzská medievistka Christiane Deluzová.

Alighanem még sosem gyűlt össze annyi híres író és újságíró egy fedél alatt a világ minden részéről, mint 1946-ban Nürnbergben. John Dos Passos és Erika Mann, Erich Kästner és Martha Gellhorn, Willy Brandt és Markus Wolf: azért jöttek, hogy tudósítsanak - a háború és a holokauszt rémtetteiről, amiket a bíróság ott tárgyalt. A Faber-Castell-kastélyban laktak és írtak, vitatkoztak és táncoltak, ittak és keseregtek. Uwe Neumahr az ő történetüket meséli el izgalmas és megindító könyvében.

Exody na Slovensku v 20. storočí nám opakovane dokazujú, že žiadna generácia nie je dokonalá, neomylná a imúnna voči pokušeniu ku kolektívnym a definitívnym riešeniam svojich problémov na úkor menšín. Pred každou generáciou stojí jednoduchá a ťažká úloha zároveň: nepodľahnúť týmto pokušeniam.

Československé období v letech 1919 - 1939 zanechalo nepřehlédnutelnou stopu na Podkarpatské Rusi, dnešní Zakarpatské Ukrajině. Předválečné dvacetiletí přineslo pro Rusíny národní obrození nejen ve smyslu politickém, ale i v oblastech vzdělanosti a kultury. Ústava ČSR zaručovala možnosti rozvoje národního života a zachování vlastní identity i příslušníkům jiných národností, žijících v zemi. Významným faktorem při obnově Podkarpatska byla vyspělost západních častí republiky v hospodářské a vzdělanostní oblasti a v neposlední řadě účast českých a slovenských odborníků na rozvoji země. Bez vysoké úrovně českého průmyslu a vědy by se těžko mohly zabezpečit dodávky na Podkarpatskou Rus pro potřeby dopravy, zemědělské mechanizace nebo i rozhlasového vysílání. Podávají o tom svědectví kapitoly 3. dílu Československého světa v Karpatech (ČSSK 3) o rozvoji zemědělství, automobilizmu, o hasičích, o českých a slovenských podnikatelích v Užhorodě a v Chustu, o vysílání čs. rozhlasu pro Podkarpatskou Rus. V průběhu předválečného období je v zemi zaznamenán rozvoj i v oblastech společenského života a kultury. Pojednávají o tom také kapitoly ČSSK 3 (Činnost okrašlovacích spolků, Astronomická společnost v Užhorodě, Kina na Podkarpatské Rusi, Město Užhorod v české literatuře, Podkarpatsko očima slovenských spisovatelů, Tělovýchova a sport, Hvězdy nad Poloninami, Vojenský život v Užhorodě a další). Svědectví a vzpomínky nám připomínají Podkarpatskou Rus - sousední zemi, s kterou jsme žili ve společném státě a která je součástí společného kulturního a historického dědictví. Kniha je v českom, slovenskom a rusínskom jazyku.

Publikace Fake news a politika klasického Řecka nahlíží z poněkud nezvyklého úhlu pohledu na díla klasiků řecké historiografie Hérodota a Thúkýdida, ale i na další dobové texty, které komentují politické dění v athénské polis. Zabývá se zejména texty filozofů a dramaticků ů druhé poloviny 5. století př. n. l. Dílčím úkolem práce je zformulovat definici fenoménu fake news, na jejímž základě by bylo možné tento fenomén odpoutat od současnosti a ukázat, že se s ním lze setkat již v antických pramenech. Dále se práce pokouší demonstrovat konkrétní případy fake news v athénské politice a kriticky interpretovat komentáře k tomuto jevu ve vybraných dílech dramatu a filozofie. Ústředním tématem knihy je tedy příběh (a vliv) prvních zdokumentovaných potenciálních fake news v řecké demokratické společnosti 5. století př. n. l. Hlavním cílem práce je pak popsat a na příkladech vyložit princip fungování fake news jakožto velmi komplexního informačního mechanismu. První monografie Ondřeje Vinaře vychází z jeho úspěšně obhájené diplomové práce a je zároveň prací dizertační. Autor je studentem doktorského programu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové a na Katedře filozofie a společenských věd se ve svém studiu zabývá především tématy ukotvenými v období druhé poloviny pátého století př. n. l.

Kniha pojednává o vývoji drobné šlechty na přelomu pozdního středověku a počátku raného novověku v Čechách. Jednalo se o složitý proces ovlivněný řadou faktorů. Celou situaci navíc komplikoval fakt, že se v 15. století nepanská šlechta dělila do dvou skupin, na nižší panoše a vyšší rytíře. Studie pracuje s tezí, že se jednalo o reálné rozdělení šlechty, tedy že pro toto období musíme počítat s jejím dělením do tří stavů (byť pojem stav je v této době ještě poměrně problematický): na pány, rytíře a panoše. Na jedné straně je drobná šlechta studována optikou právních dokladů s celozemskou platností a sond z různých koutů země. Na straně druhé jsou různé oblasti života této skupiny nahlíženy optikou pramenů z regionu historického Chrudimska, což umožňuje sledovat projevy širších změn na území kraje.

Barokní památky shromážděné na výstavě a popsané v katalogu společně vyprávějí příběh o velké kulturní epoše, která se nedala spoutat ani zemskými hranicemi, ani mocenskými konflikty. Baroko nepředstavovalo jen výtvarný či architektonický sloh, ale celkový životní styl, který po traumatech třicetileté války přetvořil střední Evropu na křižovatku duchovních proudů a uměleckých idejí. Čechy a Bavorsko se staly kolem roku 1700 velkým staveništěm a uměleckou dílnou. Nové, dynamické a tvarově bohaté umění zformovalo svět našeho domova, neboť střední Evropa zůstává i přes propast čtvrtiny tisíciletí barokní krajinou.

Kniha Krajinská hranica medzi Slovenskom a Podkarpatskou Rusou (1919 – 1939) sa pokúša načrtnúť zložitosti procesu hľadania slovenského a rusínskeho etnického priestoru v období medzi dvoma vojnami. Ide o náročnú úlohu, komplikovanú aj tým, že v uvedenom období – a rovnako aj neskôr – sa obyvateľstvo označované ako Rusíni, Rusnáci, Malorusi, Karpatorusi začalo samo ešte len vysporadúvať so základnou otázkou každého národa či každej etnickej skupiny. Touto otázkou bola otázka etnickej príslušnosti. V ich prípade s otázkou, či uvedení obyvatelia sú Rusíni – teda, či sú osobitným, samostatným národom, alebo či sú súčasťou ukrajinského (maloruského) národa. Stanoviť hranicu medzi Slovákmi a Rusínmi/Ukrajincami sa pokúšali nielen politici, ale predovšetkým bádatelia – jazykovedci, etnografi, historici. Napísali o tom obsiahle práce a my s odstupom času môžeme konštatovať, že i napriek odchýlkam, ktoré sa objavovali medzi rôznymi bádateľmi, bola táto úloha pomerne úspešne riešená, aspoň čo sa týkalo ich historicko-jazykových či historicko-etnografických analýz. Zložitejšie to bolo s uvádzaním získaných poznatkov do vtedajšej reality – politickej, a teda aj mocenskej, ale aj do reality každodenného života jednotlivých ľudí žijúcich na severovýchodnom Slovensku v prvej polovici 20. storočia, do reality, ktorá sa líšila od skutočnosti predchádzajúcich desaťročí a storočí, ktoré bádatelia skúmali a analyzovali. Ich pomerne jednoznačné výsledky etnografického, jazykového i konfesionálneho rozmeru skomplikovalo aktuálne národné povedomie obyvateľstva jednotlivých dedín a celých oblastí severovýchodného Slovenska, neraz a rozchádzajúce so zistenými a vo vedeckej práci sformulovanými názormi. Práca Krajinská hranica medzi Slovenskom a Podkarpatskou Rusou (1919 – 1939) vznikla na základe viacročného bádania v domácich, ako aj zahraničných archívoch – v Prahe, v Bonne, vo Viedni. Boli v nej využité archívne materiály z archívu a depozitárov Národného múzea v Prahe. Ku mnohým z nich autorovi otvorili cestu a upozornili na ne Mgr. Petr Skála i PhDr. Stanislav Slavík. Veľa informácií poskytli archívne materiály z archívu Ministerstva zahraničných věcí České republiky, z archívu School of Slavonic and East European Studies Londýnskej univerzity, ktoré poskytol autorovi knihy Dr. Patrik Dubovský. V nemalej miere prácu obohatil pramenný materiál z archívov v Bonne, vo Viedni i v Užhorode. Všetkým menovaným i nemenovaným kolegom a priateľom v zahraničí, a osobitne univ. profesorovi Dr. Manfredovi Alexandrovi z Univerzity v Kolíne nad Rýnom patrí úprimné poďakovanie za pomoc pri hľadaní a získavaní potrebných informačných zdrojov. Druhé vydanie knihy však nie je len púhym zopakovaním prvého vydania. Kniha je doplnená o nové poznatky, nové súvislosti, aby čitateľ mohol preniknúť hlbšie do podstaty slovensko-rusínskych/ukrajinských vzťahov v 20. a 30. rokoch 20. storočia a sprostredkovane i do súčasného dvadsaťročného obdobia 21. storočia. V tejto súvislosti chcem poďakovať ďalším ľuďom, ktorí mi pri výskume i písaní nezištne pomohli – PhDr. Davidovi Hubenému, PhD., z Národného archívu v Prahe, PhDr. Stanislavovi Konečnému, CSc., emeritnému pracovníkovi Spoločenskovedného ústavu CSPV SAV v Košiciach, doc. Ihorovi Lichtejovi z Užhorodskej národnej univerzity v Užhorode, Csille Fedinec, PhD., z Centra spoločenských vied Výskumnej siete Loránda Eötvösa v Budapešti, Dr. h. c. prof. Dr. Paulovi Robertovi Magoscimu z Torontskej univerzity v Kanade, PhDr. Richardovi Pavlovičovi, PhD., riaditeľovi Štátneho archívu v Košiciach, ale aj celému radu archivárov i kolegov zo Slovenska i zahraničia, s ktorými som mohol konzultovať národnostnú problematiku medzivojnového Československa.

Sborník dokumentů represivních orgánů Sovětského svazu připomíná tragédii české menšiny během Velkého teroru na sovětské Ukrajině v letech 1937–1938. Obsahuje celkem 100 dokumentů NKVD publikovaných dvojjazyčně, v ruském originále a českém překladu, které ukazuji podobu sovětského státního teroru uplatňovaného proti Čechům. Ti byli ve vykonstruovaných procesech nejčastěji obviňováni z členství v neexistujících nacionalistických kontrarevolučních organizacích, ve skutečnosti se však „provinili“ pouze svojí národností. Sborník představuje několik typů dokumentů: hlášení o rozkrývání údajných „českých špionážních agentur“, statistická hlášení o průběhu masových akcí a zejména dokumenty z vyšetřování jednotlivých osob – zprávy o zatčení, protokoly výslechů a zprávy o popravě. Na základě výzkumů prozatím bylo potvrzeno, že sovětský režim zavraždil na území Ukrajiny více než 660 Čechů. Jedná se o nejhorší politické represe proti Čechům na území Sovětského svazu.

Rok po smrti Stalina a Gottwalda, šest let po „Vítězném únoru“. Čtyřicet let po Sarajevu… Rok 1954 navenek působí nehybně, ale přece se něco děje. V ČSR vrcholí třetí vlna politických procesů, nálada ve společnosti se však mění. V obchodech je toho víc a ceny se snižují. Větší volnost dostává lidová zábava. Plesy, šibřinky, veselice. Tančí se – skoro všude. Otevírají se parky kultury a oddechu. I na mezinárodní scéně jsou patrné známky uvolňování. Co dalšího se tehdy dělo? Pojďte si to připomenout!