Knihy - Literárna veda, jazykoveda strana 1 z 93
zobraziť:
Být Homérem po Joyceovi
Pohled na román optikou jeho současnosti i historie
Má román v naší době ještě šanci? Dokáže si uhájit svůj status a hranice? Jak jeho hranice vymezit?
Knihu tvoří dvě části — ta první je souhrnným pohledem na román z hlediska jeho současného stavu, jakož i historie; ta druhá obsahuje volné poznámky z let 2003—2023, uspořádané do sedmi tematických oddílů.
Jiné texty, jiní autoři
V knize Jiné texty, jiní autoři. [Mezi]prostory současné literatury se autorský kolektiv zaměřil na proměny žánrů a přístupů k literární tvorbě v současné ruské, běloruské, německé i české literatuře. Lenka Odehnalová sleduje transformaci tradičního žánru (románové kroniky) v současné ruské literatuře na příkladu děl dostupných i v českém překladu (Jákobův žebřík Ljudmily Ulické, Zulejka otevírá oči Guzel Jachiny a Letec Jevgenije Vodolazkina). Naděžda Heinrichová se věnuje německému grafickému románu v 21. století, přibližuje jeho tematickou různorodost a poukazuje na propojení vizuality, biografie a autobiografie. Jana Kostincová nahlíží na aktivity umělce Romana Osminkina z pohledu posthumanismu, reflektuje kolektivní umělecko-aktivistické projekty skupiny Techno-Poetry, i Osminkinovo psaní autoetnografické. Jaroslav Sommer se zabývá texty Tony Lashden (zastupuje současnou běloruskou feministickou tvorbu), v nichž jsou zpracována témata spjatá s otázkami identity včetně zkušenosti emigrace, ale také domácího násilí, sebepoškozování a vztahu k vlastnímu tělu. Tereza Šmídová se soustředí na českou fanfiction, jež vznikla na motivy řady fantasy románů Harry Potter. Konkrétně se zaměřila na knihy Bless the Child, Garry Poker a Portrét pro Bradavice. Texty jsou srovnávány na základě syžetu, grafické stránky textu, přístupu k intermedialitě a interaktivitě, přičemž není opomíjena ani otázka autenticity.
Kvalitný Slang, 2. vydanie
Kvalitny? Slang je kniha, ktora? va?m umoz?ni? nahliadnut? do sveta moderne?ho slangu slovenske?ho jazyka. Odhali?me pred vami najnovs?ie trendy a spo?soby, ako sa dnes mladi? l?udia vyjadruju?. Zozna?mite sa s vy?znamami a pouz?i?vani?m viac ako 120 slov, ktore? ste moz?no doteraz nepoznali. Tiez? sa dozviete, ako slovna? za?soba mlady?ch l?udi? ovplyvn?uje jazyk a kultu?ru. Kniha je napi?sana? popula?rno-na?uc?ne, takz?e ju l?ahko prec?i?tatepochopi?te a zabavi?te.
Příběhová próza ze života mládeže v období zlomu
Příběhová próza ze života mládeže patří dlouhodobě ke čtenářsky nejoblíbenějším žánrům literatury pro děti a mládež. Do hledáčku literární vědy se však dosud dostávala spíše ojediněle. Tato monografie se zaměřuje jak na definici samotného pojmu příběhová próza ze života mládeže, tak na vývoj daného žánru v období zlomu.
Autorka postihuje proměny žánru v českém prostředí od roku 1989 do konce prvního desetiletí 21. století. Zkoumá přitom vývojové tendence knih pro dospívající dívky a chlapce, ale také fenomén young adult fiction, který začíná stále výrazněji ovlivňovat domácí knižní trh.
Čtení o Vladislavu Vančurovi
Antologie Čtení o Vladislavu Vančurovi s podtitulem Kritické rozepře (1923—1969) anebo „Pravda se zle oře“ je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky). Antologie předkládá výběr reflexí autorovy tvorby od prvních povídkových knih až po články, dokládající znovuoživený zájem o jeho dílo od druhé poloviny padesátých let do konce let šedesátých (M. Kundera, J. Opelík, J. Brabec, J. Lopatka): v inspirativním ovzduší znovuobjevovaného vančurovského „vědomí souvislostí“ byl Vančura promýšlen jako živá hodnota, inspirativní odkaz jeho estetického projektu byl kon- frontován se soudobým stavem umělecké tvorby a její reflexe.
Metafory, kterými žijeme
Základní dílo kognitivní lingvistiky způsobilo ve své době revoluci ve filosofii jazyka a přístupu k němu vůbec. Fundamentální premisy, na základě nichž byly jazyk a myšlení v jazyce teoreticky i prakticky zpracovávány a pojímány, byly tímto dílem narušeny a musely být přebudovány. Základní strukturou jazyka už nebylo slovo či propozice, ale metafora, která se dostala do popředí zájmu jazykovědců i filosofů. Metafora sama současně přestala být výsostnou doménou básnického světa a aktualizace jazykových forem a přesunula se v celé šíři do sféry běžné komunikace. Současně se ukázala podstatná role metafory také v nejazykových oborech: v teorii poznání, estetice, kulturní antropologii, sociologii, psychologii ad.
Metafora je podle autorů prvotním konceptem organizace světa, myšlení i sebe sama. Autoři vycházejí z nejběžnějších příkladů každodenních situací, v jejichž vnitřní struktuře nacházejí podobnosti s vytyčenými centrálními metaforami a ukazují jejich uspořádání. Na mnoha analytických příkladech dokazují formativní sílu metafory: její vliv v politice, válce, finančnictví, byznysu, kultuře, médiích. Způsob, jimiž svůj výklad podávají, je velmi jednoduchý, čistý, terminologicky nezatížený a přístupný. Toto revidované vydání je rozšířeno o rozsáhlý autorský doslov, v němž Lakoff a Johnson shrnují výsledek působení své knihy od 80. let, kritiku a rozšířené badatelské pole jejich teorie metafor a srovnávají svá východiska a závěry s opozičními koncepcemi a protichůdnými teoriemi.
Metafory, kterými žijeme vyšly poprvé r. 1980 a od té doby v dalších a dalších vydáních i v překladech do mnoha jazyků.
George P. Lakoff (*1941) je profesorem lingvistiky na University of California, Berkeley, CA, USA. Polem jeho zájmu jsou některé oblasti pojmové analýzy v rámci kognitivní lingvistiky. Zaobírá se povahou konceptuálních systémů (zejm. metaforických systémů pro koncepty času, události, příčiny, citů, morálky, egocentrických kategorií, politiky ad.) a jejich vyjadřováním v různých jazycích světa. V oblasti kognitivní sociální vědy se zabývá aplikacemi kognitivní sé-mantiky. S Markem Johnsonem zkoumá důsledky kognitivní vědy pro filozofii. S Jeromem Feldmanem se zabývá neurálními základy a reprezentacemi konceptuálních systémů. Nejnověji se věnuje i kognitivním metaforickým strukturám v matematice.
Mark L. Johnson (*1949) je profesorem filozofie na University of Oregon, Eugene, OR, USA. Hlavním okruhem jeho zájmu je filozofie jazyka, teorie metafory, tzv. vtělená filosofie a kognitivní věda a vzájemný vztah těchto disciplín. Další jeho doménou je filozofie umění, estetika a vztah hudby a významu. Předmětem jeho badatelského zájmu je také filozofie Immanuela Kanta, zejména jeho teorie morální a estetická. Čtvrtým okruhem je morální fi-lozofie v nejširším slova smyslu. Nadto se Johnson obírá i americkou filozofií, zejména pragmatismem, a nověji také kognitivní neurovědou.
Mimesis
Klasické dílo moderní literární vědy a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury. Autorovy teoretické vývody vyplývají přímo z mistrných literárních rozborů, v nichž Auerbach osvědčil udivující znalost materiálu, nápaditost, mnohostrannost hledisek i jemnost nuancování. Jednotnou koncepci knihy vytváří její klíčový pojem – pojem stylové roviny.
Předmětem zkoumání Auerbachových stylových analýz a z nich vycházejících interpretací jsou rozličné formy zpodobňování lidských dějů v západoevropských literaturách. Auerbach své argumenty zakládá na hloubavé, osvětlující četbě klíčových pasáží z primárních textů. Jeho cílem bylo ukázat, jak literatura od antiky až po dvacáté století postupovala ke stále naturalističtějším a demokratičtějším formám zobrazení. Již při prvním vydání v roce 1946 vzbudila práce značný ohlas u filologické veřejnosti. Pro mnoho čtenářů z akademické obce i mimo ni patří Mimesis k nejlepším dílům literární kritiky, jaká kdy byla napsána.
Monumentální počin v oblasti literární kritiky a obecně jeden z nejlepších světových textů zabývajících se estetikou literatury.
Old Germanic Languages
Název v češtině: Staré germánské jazyky. Historický a gramatický přehled
Monografie sestává ze dvou hlavních a dvou doplňkových částí. První část přináší nejstarší lingvistické, epigrafické a archeologické informace o raných uživatelích germánských jazyků. Druhá část shrnuje historie jednotlivých jazyků od jejich kmenové minulosti zaznamenané antickými autory a zachycené v raných epigrafických památkách přes jejich literární tradice až po současnost.
Přílohy zprostředkovávají hlavní modely genealogické klasifikace germánštiny mezi ostatními indoevropskými větvemi i vlastních germánských jazyků; srovnávací fonetiku a morfologii starých germánských jazyků; několik delších textů antických a středověkých autorů; přehled starogermánských písem; lexikostatistickou klasifikaci starogermánských jazyků a fríských dialektů.
Bibliografie je rozdělena do dvou sekcí: (1) primární prameny; (2) (převážně) diachronní studie.
Napsáno jazykem
Sbírka stručných i rozmáchlých úvah o problematických jevech z široširých bojišť češtiny, na něž autor narazil jak v souvislosti se svou profesí jazykového korektora, tak i vůkolem sebe.
Odlehčeně násilnou a nezábavnou formou se dozvíte, k čemu je dobré používat před znakem procenta mezerník, co má Asterix společného s typografií, kolik slov končí na -del, jak se skloňuje pestřec, že v koupelně nemáme kachličky, nýbrž kachlíčky, a lavinu dalších mouder.
K tomu pár neotřelých kvízů, abyste během četby úplně neodpadli.
Jde tudíž o vynikající tovar pro vyhaslé učitele češtiny, znuděné knihovníky či jiné orangutany, začínající i končící spisovatele literárních prvotin, studenty bohemistiky, kteří potřebují něčím podložit kývající se skříň, a všechny ostatní fanoušky jazyka.
Český přechodník jako konverbum
Jak dnes v češtině užíváme přechodník? Jaké jsou jeho formální, sémantické a stylové rysy ve srovnání s jinými jazyky? Liší se frekvence a typy užití přechodníku v českých překladových a nepřekladových (původních) textech, např. vlivem interference z jazyků, které obdobné tvary používají hojněji (francouzština, polština)? Autorka zkoumá tyto otázky za pomoci rozsáhlých paralelních (překladových), referenčních a srovnatelných korpusů, přičemž zasazuje český přechodník do širšího rámce kategorie konverba. Kvantitativní translatologická analýza beletristických textů vydaných po roce 1990 ukazuje, že přechodníkem se ekvivalentní tvary překládají jen velmi zřídka, tj. projevy interference jsou vzácné (výjimkou jsou některé texty žánru fantasy). Přechodník je v překladech naopak statisticky významně méně častý než v původních českých textech, a to nezávisle na zdrojovém jazyku (dochází tedy k tzv. normalizaci). Výsledky dotazníkového šetření mezi překladateli a jazykovými redaktory naznačují, že nižší frekvence přechodníku v překladech může být do značné míry způsobena zásahy jazykových redaktorů a jejich pojetím stylové normy přechodníku, ale také vlivem autocenzury u překladatelů a obecně představami o očekávání čtenářů.
Korpusové přístupy k české diglosii
Cílem edice Studie z korpusové lingvistiky, vydávané NLN a projektem Český národní korpus od roku 2006, je poskytovat prostor pro výzkum prováděný pomocí jazykových korpusů, tj. rozsáhlých souborů autentických textů v elektronické podobě. Výhodou takového přístupu je jeho empirická podstata, opakovatelnost postupů a důraz na živý jazyk a typický úzus. V edici jsou publikovány materiálově založené sondy z nejrůznějších oblastí jazykovědy a výzkumu komunikace: od témat lexikologických, morfologických a syntaktických přes práce kontrastivní a kvantitativní až po zaměření na specifika jednotlivých forem jazyka či na metodologii korpusového výzkumu.
Od uveřejnění Fergusonovy základní studie v roce 1959 se objevují pokusy aplikovat diglosii na češtinu. Diglosie, tj. funkčně diferencované používání dvou jazykových variet (vysoké a nízké) v jedné společnosti, je zde zpravidla spatřována v odlišném užívání spisovné a obecné češtiny. Původně binárně vymezený pojem diglosie je však v současnosti narušován ze dvou stran: jednak možností specializovanějšího a poučenějšího lingvistického popisu, jednak způsobem chápání komunikačního prostředí, jež máme v rámci jazyka k dispozici. Předkládaná monografie nasvěcuje problematiku diglosie v češtině z různých úhlů pohledu: převažuje ten kvantitativní, zaměřený na oblast morfologie, lexika a stylových žánrů; kvalitativní pohled je pak reprezentován sociolingvistickým přístupem zkoumajícím jazykový management. Metodologickým svorníkem obou perspektiv jsou korpusová data: kromě reprezentativního korpusu psané češtiny a dvou mluvených korpusů byly využity i korpusy specializované. Právě tato empirická data, v objemech ještě před pár dekádami zcela nemyslitelných, naše vědomosti o diglosii v češtině podstatně korigují; spolu s významnými technologicko-společenskými změnami pak odhalují problematičnost tohoto konceptu, resp. obrušují jeho ostrou binaritu ve prospěch fuzzy povahy daného jevu.
Henry Fielding between Satire and Sentiment
Název v češtině: Slzy a smích Henryho Fieldinga. Maskulinita a zdvořilost v Británii 18. století.
Kniha zkoumá, jakou roli sehrály romány Henryho Fieldinga v průběhu všeobecné reformy veřejného vystupování, přičemž se blíže soustřeďuje na vývoj maskulinních vzorů, který je spojen s proměňujícím se chápáním zdvořilosti v letech 1742–1751. Publikace prezentuje analýzy Fieldingových obrazů maskulinity v souvislosti s dynamickými požadavky na ekonomické, politické a estetické standardy, a nabízí tak přínosný a komplexní pohled na jeho dílo v dobovém kontextu.
Diskriminačná inštrumentalizácia jazyka
Publikácia je lingvistickým príspevkom do širokej interdisciplinárnej diskusie o diskriminácii. Diskriminačná inštrumentalizácia jazyka znamená používanie jazyka ako nástroja a prostriedku diskriminácie, ale aj jeho zneužívanie ako diskriminačného dôvodu. Základnou otázkou výskumu bolo, ako sa jazyk, resp. jazyková komunikácia podieľa na tvorení diskriminačných vzťahov a vo všeobecnosti na tvorení diskriminácie ako sociálnej reality. Cieľom výskumu bolo na textových materiáloch rôzneho druhu demonštrovať inštrumentalizáciu jazyka vo vybraných spoločenských oblastiach (komerčná, mediálna, politická) a vzťahoch (interindividuálna, inštitucionálna, resp. systémová, kultúrna). Výskum diskriminačnej inštrumentalizácie jazyka bol realizovaný prostredníctvom metód kritickej diskurznej analýzy. Z metodologického hľadiska sa v skúmanej otázke (Ako sa jazyk podieľa na tvorbe diskriminácie?) uplatňuje komunikačno-pragmatický prístup, pretože jazyk a jazykovú komunikácia je chápaná ako spôsob dosahovania istých cieľov používateľov jazyka v jazykovej interakcii, v istom kontexte. Text je rozdelený do šiestich kapitol, ktoré tematizujú jazykovú diskrimináciu z teoretického aj interpretačného hľadiska. Teoretické časti (kap. 1 a 2) slúžia na sumarizovanie poznatkov o diskriminácii z iných vedeckých disciplín, pričom tieto poznatky poslúžili na ďalšie rozčlenenie analytických častí podľa spôsobu prejavovania sa diskriminácie (v rovine poškodzujúceho rozlišovania – kap. 3, v rovine nerovného zaobchádzania – kap. 4 a v rovine znevýhodňovania – kap. 5). V kapitole 6 nazeráme na diskriminačnú inštrumentalizáciu jazyka aj z egolingvistického hľadiska.
Translating Milton into the Slavic World
Kniha Translating Milton into the Slavic World je súborom štúdií literárneho vedca a prekladateľa Mariána Andričíka z UPJŠ v Košiciach a Tarasa Shmihera z Národnej univerzity I. Franka vo Ľvove, ktorý je doplnený o rozhovor týkajúci sa prekladania umeleckej literatúry. Jej ambíciou je ponúknuť prvý komplexnejší pohľad na preklady diel Johna Miltona tematicky vychádzajúce z Biblie (najmä Stratený raj a Samson bojovník, čiastočne aj Vrátený raj) do slovanských jazykov. Históriou prekladov Strateného raja do slovanských jazykov od 18. storočia až podnes sa zaoberá prvá štúdia, po ktorej nasleduje prekladateľská reflexia vlastných postupov pri prvom preklade Strateného raja do slovenčiny. Ďalšie dve komparatívne štúdie sú porovnaním prekladateľských postupov pri preklade Miltonovej knižnej drámy Samson bojovník a jeho eposu Stratený raj do ukrajinčiny a slovenčiny.
Cesty k „novej“ ruskej literatúre v slovenských prekladoch po roku 1989
Autorka v monografii chápe ruskú „novú“ literatúru širšie, a to preto, lebo sa ňou zaoberá vo vzťahu k slovenskému kultúrnemu kontextu. Pôjde teda o novú literatúru, novú obsahom i formou, práve v tomto kontexte, a to v troch podobách: 1. preklady nových diel autorov, ktorí sa už v slovenčine objavili – vo všetkých prípadoch to budú diela modernistov experimentátorov, priamych predchodcov alebo inšpirátorov postmodernej literatúry; 2. preklady prevažne postmoderných diel, ktoré sa buď dovtedy prekladať nesmeli (paralelná, postmoderná literatúra), alebo vznikli koncom 90. rokov a neskôr; 3. preklady, v ktorých prekladatelia použili nové, dovtedy nie bežné postupy a prístupy, a to v pozitívnom i negatívnom zmysle. Neskúma ich však zo sociologického hľadiska, nevenuje sa teda otázkam motivácie výberu textov na preklad či ich interpretácie, ale najmä práci prekladateľov s textom, ich prekladateľským metódam a postupom. Pri analýze prekladov uplatňuje dve základné kritériá: funkčnú ekvivalenciu originálu a prekladu v tom najširšom možnom zmysle a koncepčnosť prekladu.
Subjekt a paradigma básnického textu
Milčák vo svojej poslednej monografii načrtáva možnú typológiu hypostazovaného subjektu. Nejde mu však len o terminologické spresnenie pri narábaní s kategóriou subjektu, ale aj o hľadanie istého hierarchizujúceho systému. Autorova perspektíva vychádza z paradigmatickej opozície súčasnej lyriky, teda z istej tenzie medzi tým, čo sa v lyrike vníma ako tradičné a normatívne, a tým, čo vzniká v súčasnej básnickej produkcii zásluhou ozvláštňujúcich postupov a inovácií. Ůvahy vychádzajú z lektúry básnických textov Rudolfa Juroleka, Evy Luky, Teda Hughesa, Zbigniewa Herberta, Arpáda Tözséra, Ivana Štrpku, Valerija Kupku a iných autorov.
Německo literární
Německo literární je souborem fejetonů o německých spisovatelích, ale také o jinonárodních slovesných tvůrcích, kteří jistou dobu pobývali v Německu. Vedle německých literátů klade František Všetička důraz rovněž na české spisovatele, kteří se do Německé spolkové republiky uchýlili v čase komunistické totality (L. Koval, M. Nápravník, K. Trinkewitz, K. Kryl aj.) Německé území se zároveň stalo přitažlivým magnetem pro tvůrce z cizích zemí (S. Crane, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj aj.). Publikace, která je osobitým literárním průvodcem po místech spjatých s životem a tvorbou pojednávaných autorů, je doprovázena více než stovkou Všetičkových fotografií.
Posttraumatické vyprávění
Lidé vyprávějí příběhy mimo jiné proto, aby si v paměti udrželi vzpomínky. Čím se ale liší vyprávění příběhů zachycujících traumatické zážitky z války, totalitní represe či katastrofy, jako byl výbuch atomové elektrárny v Černobylu? Trauma je ze své podstaty nevyslovitelné, a tak se literatura založená na posttraumatickém vyprávění stává vzácnou příležitostí emocionálně uchopit prožité trauma. Posttraumatické vyprávění můžeme chápat také jako myšlenkový experiment, jenž pomocí literární fikce vytváří cestu k jádru traumatického zážitku, který by jinak zůstal nevyslovitelný.
dostupné aj ako:
Společné obrazy
Kniha Společné obrazy představuje tematicky široce pojaté proměny literární kultury východních Čech v období po roce 1989. Jednotlivé kapitoly s hojným obrazovým doprovodem pojednávají na konkrétních, nutně výběrových příkladech o vývoji prózy a poezie, představují problematiku regionálních antologií, literárních časopisů i nakladatelství, zkoumají otázky péče o literární dědictví v rámci ediční praxe nebo formování literárního místopisu jako živé připomínky historicko-literárních souvislostí. Vymezení regionu chápaného v hranicích bývalého Východočeského kraje naznačuje, že se zdejší literární život neomezuje na izolovaná centra, ale přirozeně prostupuje do celonárodních rovin literární kultury. Na první pohled různorodá témata spojuje důraz na dynamické utváření literární kultury v rámci neustálého dialogu spočívajícího ve vymezování se vůči tradici na jedné straně a hledání nových cest na straně druhé nebo naopak v úsilí o potvrzování kontinuity minulého a současného.
V kategórii literárna veda a jazykoveda môžete načrieť do hĺbky literárnych diel a tajomstiev jazyka. Pre tých, ktorí majú vášeň pre slová, písmo a komunikáciu, ponúkame širokú škálu diel od popredných odborníkov, ktorí analyzujú literatúru, skúmajú jazykové štruktúry a ponúkajú pohľady na evolúciu a variabilitu jazyka.
V tejto kategórii nájdete všetko od literárnych kritík, analýz poézie, prózy a drámy, až po podrobné štúdie o lingvistike, fonetike a sociolingvistike. Priblížte sa k umeniu písania a skúmajte fascinujúce vzťahy medzi jazykom a kultúrou, jazykom a myslením.
Táto kategória je ideálna pre študentov, učiteľov, výskumníkov a všetkých milovníkov literatúry a jazyka.
