Academia strana 70 z 189

Kniha představuje dosud neznámou a v mnoha ohledech unikátní dolnorakouskou knižní sbírku z konce 16. století, která byla – jako součást knižní kořisti z Čech a Moravy – odvezena do Švédska na sklonku třicetileté války. Zároveň odhaluje a koriguje jednu z povážlivých mezer v našich znalostech o existujících šlechtických knihovnách raného novověku, neboť Beckova knihovna patřila k málo prozkoumaným progresivním typům intelektuálně zaměřených šlechtických knihoven. Autorka se pokouší dešifrovat dosud neznámý intelektuální obzor jejího tvůrce a beckovskou knižní sbírku zařadit do kontextu dalších dobových šlechtických knihoven rakouského soustátí. Součástí monografie je také virtuální rekonstrukce beckovské knihovny formou jejího detailního soupisu.

Kniha je věnována tradiční otázce literárního realismu. Nezabývá se však primárně literárními texty, ale popisuje okolnosti, za nichž mohou být čteny jako texty realistické. Autor se vrací k počátkům českých diskusí o realismu a na pozadí proměn myšlení měšťanské společnosti, přecházející od liberalismu k masové demokracii, popisuje různé způsoby rozumění realističnosti literární reprezentace skutečnosti. Kritické diskuse o literatuře z let 1858-1891 nahlíží v kontextu soudobého estetického myšlení a kromě obvykle uvažovaných francouzských a ruských inspirací bere v úvahu též impulsy vycházející přímo z německojazyčného prostoru střední Evropy.

Kniha O základech teorie jazyka, stěžejní práce dánského lingvisty Louise Hjelmsleva (1899–1965), je jedním z největších a dodnes nejvlivnějších děl světové lingvistiky. Autor byl představitelem kodaňského strukturalismu, který vznikl v návaznosti na pražskou školu (s níž měl Hjelmslev čilé vztahy). V této knize, přeložené do mnoha jazyků, shrnul své snahy o tzv. glosématický pohled na jazyk. Pojem glosématika je odvozen od řeckého výrazu glosa, který Hjelmslev „chápal jako to, co existuje v jazyce zcela nezávisle na čemkoliv mimo něj a jen pomocí jazyka a jeho prostředků je vydělitelné“, jak píše František Čermák v závěrečné studii. Český překlad Františka Čermáka vyšel poprvé v malém nákladu v roce 1972. Nynější druhé, revidované a upravené české vydání překladatel doplnil různočtením z posledního amerického vydání, připojil svou vlastní studii o autorovi a glosématice a překlad jedné menší, ale zásadní studie Louise Hjelmsleva, rozšířil bibliografii a přepracoval poznámky.

Compendium grammatices linguae hebraeae je jedním z posledních děl nizozemského filosofa Benedikta Spinozy (1632–1677). Téma prapůvodní dokonalosti jazyka, historicko- kritický přístup k náboženské tradici, ale také filosofova základní ontologická koncepce, to vše je zde syntetizováno do nového celku. Studium tohoto spisu zprostředkovává čtenáři neobvyklý pohled na Spinozovo myšlenkové dílo, zejména pokud jde o některé motivy z židovské tradice v něm obsažené. Zároveň představuje zajímavý dokument jazykovědy 17. století, který je v řadě aspektů srovnatelný s dobovými lingvistickými projekty, ať již se jedná o univerzální gramatiku port-royalské školy, nebo o umělé jazyky vytvořené na filosoficko- logickém základě.

Česká lexikografie 15. století

měly a mají zásadní vliv na vývoj komplexních civilizací. Za pomoci mnoha společenských, přírodních i technických věd hledá odpovědi na to, jak civilizace – a nejen ta staroegyptská – vznikly, fungovaly, jaké byly jejich cesty vývoje, jak se vyrovnávaly s krizemi i změnami přírodního prostředí a také jak zanikaly. Výsledkem tohoto hledání smyslu dějin a člověka je zejména poznání, že naše minulost rozhodně není mrtvá. Naopak, můžeme v ní najít zdroj inspirace, ale i poučení o nás samotných a o světě, který nás obklopuje.

Od původního významu řeckých slov (dobrá zpráva, případně odměna tomu, kdo nese dobrou zprávu) prošel obsah pojmu evangelium na samém počátku křesťanství několika proměnami. Ježíš užíval pravděpodobně hebrejské sloveso s významem „nést dobrou zprávu“, pro Pavla z Tarsu znamenal tento termín označení zvěsti o Ježíšově vzkříšení, Marek, autor nejstaršího evangelia, spojil toto pojetí s výkladem o nejdůležitější části Ježíšova pozemského života a po určité době začali křesťané chápat první větu jeho spisu („Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího“) jako název a později i jako označení svébytného literárního žánru, typu Ježíšových biografií. Na základě výkladu o těchto proměnách pojmu autor přispívá též k zásadní diskusi o okolnostech, za nichž synoptická evangelia a evangelium Janovo vznikala.

Kniha přibližuje strukturu a působení československého četnictva, policie a finanční stráže na Chebsku v letech 1918–1938. První část přibližuje fungování pořádkového aparátu (ubytování, kázeňské záležitosti atd.). Druhá část publikace je věnována snahám o potírání kriminality a bezpečnostně-politických hrozeb, tedy německého iredentismu, komunismu a především sílícího nacistického hnutí. Pozornost je věnována také osudům příslušníků bezpečnostních složek z Chebska v době nacistické okupace.

Ediční řada Theatrum neolatinum si klade za cíl zpřístupnit vybrané, tiskem dosud nevydané texty jezuitských školských her. Do budoucna by měla být otevřena i jiným raně novověkým bohemikálním dramatickým textům spjatým se vzdělaneckým prostředím. V prvním svazku řady přinášíme jezuitské školské hry, které se námětově vztahují k významnému světci českého baroka, sv. Janu Nepomuckému. Jejich jádro tvoří texty z 20. a 30. let 18. století, tedy jednoho z vrcholných období rozvoje jezuitského školského divadla. Předkládaný soubor tak lze považovat za reprezentativní průřez dramatickou školskou produkcí. Knihu otvírají tři interdisciplinárně pojaté studie, které se věnují jezuitské škole a divadlu obecně, reflektují vývoj a podoby nepomucenského kultu a představují vydávaný korpus. Jádro publikace tvoří edice šesti rukopisů her a třinácti tištěných synopsí, opatřených textově kritickými poznámkami a zrcadlovým překladem. Každý z vydávaných textů má vlastní předmluvu, medailonky o autorech, obvyklé rejstříky a výkladový slovníček antických jmen.

Kniha zachycuje celou šíři jevů v rámci adaptivních zbarvení v přírodě: krypse, aposematismu i různých typů mimézí i historii jejich poznávání za posledních dvě stě let. Jak ovlivnil darwinovský obrat interpretaci vnějšího vzhledu živých organismů? Proč bylo nutno postulovat pohlavní výběr? Jak se vynořily koncepce různých typů mimézí (batesovské, müllerovské, peckhamovské, wasmannovské, parciální atd.). Jak je to s živočišnými kresbami? Jak interpretovali vnější vzhled živočichů Portmann, Hingston a jejich následovníci?

Slovník podkrkonošského nářečí představuje první komplexní vědecké zpracování nářečního lexika dané oblasti. Ve zhruba 13 500 heslech je zachycena lexikální zásoba z celé západní, tradičně české části Podkrkonoší (kromě oblasti Pasek nad Jizerou, Vysokého nad Jizerou a Jilemnice také z níže položeného Semilska a Železnobrodska). Základem diferenčně pojatého slovníku jsou dialektismy, které se na daném území vyskytují (nebo vyskytovaly) v běžné komunikaci, zachyceno je i názvosloví místních řemesel, především tradiční domácké výroby sklářské a textilní, regionální frazémy a v omezené míře i vlastní jména. Materiál pro slovník byl shromažďován již od sedmdesátých let 20. století, soustředěně pak zhruba od roku 2000. Kromě přímých terénních výzkumů byla provedena i rozsáhlá excerpce písemných pramenů uložených v místních muzeích a archivech i dalších písemností v soukromém majetku rodin. Součástí knihy je CD s názvem Podrkonošské nářečí dříve a nyní se zvukovými záznamy pořízenými od konce padesátých let 20. století do současnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že naše dialekty nezadržitelně mizí, je kulturněhistorická hodnota této knihy mimořádná.

Proč vlastně cestovat a co nám přinášejí pobyty v jiných koutech světa? Proč balit v době tisíců a tisíců fotografií cestovní zážitky do slov? Jak funguje kombinace socialismu, buddhismu a vojenské diktatury v Barmě? Jak mizí příroda Madagaskaru? Jak vypadá dnešní peruánská Amazonie s kom- binací divoké rozvojové pomoci a černé magie? Co se změnilo na Egyptě od dob Staré říše? Jak působí následnické země sovětského impéria? Vzpomínka na některé země v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Toto a mnohé další v třetím dílu cestovních esejů Stanislava Komárka.

Dílo významného britského historika není jen podrobným výčtem událostí dosud největší války světových dějin, ale zaměřuje se i na psychologické profily důležitých aktérů tohoto osudového střetnutí. Nalezneme tu zasvěcené srovnání dvou totalitních režimů i rozbor paradoxní situace, v níž režimům demokratickým nezbylo než volit spojenectví se stalinistickým Ruskem. Autor podrobně rozebírá mnohé bolestivé otázky, např. eventuální možnost letecky čelit probíhajícímu vyvražďování Židů, oprávněnost plošného bombardování i mnoho dalších situací, ve kterých se ve válce s nelidským nacistickým režimem lidské svědomí ocitalo mezi dvěma mlýnskými kameny.

Rok 1953 byl pro komunistický režim v Československu přelomový. Smrt J. V. Stalina a vůdce československých komunistů K. Gottwalda v březnu toho roku otevřela cestu k řešení nahromaděných problémů především hospodářských a sociálních. Nové sovětské vedení opustilo linii otevřené konfrontace se západními demokraciemi, vyhlásilo program zvyšování životní úrovně svých občanů a k provádění stejné politiky tlačilo i východoevropské satelity. Rozsáhlá studie zabývající se vývojem v Československu uvádí edici dokumentů (v českém překladu) s hlášeními o situaci, která v roce 1953 do svých metropolí zasílali diplomaté z britské, sovětské a rakouské ambasády v Praze tedy autentický pohled přímých svědků událostí.

Láska jako cesta k Bohu je netradičním výběrem z rozsáhlého díla Ibn Síny, jednoho z nejvýznamnějších středověkých muslimských filozofů. Přináší tři spisy, které stály vždy v pozadí myslitelových velkých filozofických kompendií a medicínských sum, a které přesto dodnes jitří představivost orientalistů a vzbuzují dohady o autorově příklonu k mysticismu. Živý, syn Bdícího, Pták a Salamán a Absál jsou příběhy o iniciaci lidské duše při její duchovní cestě vzhůru směrem k Bohu. Tento vyprávěcí cyklus je vhodně doplněn čtvrtým spisem, Pojednáním o lásce, představujícím jeho filozofické zázemí a sdílejícím společné motivy lásky jakožto hybného principu duchovní poutě a andělského potenciálu lidské duše.

„Já jsem běhal velice rád a strašně moc, vlastně skoro pořád. Do práce, z práce, na stadion, pro nákupy nebo i jen tak pro radost. Dokonce i do schodů jsem běhal s nadšením, ale vůbec nejraději po mořském břehu. Nejvíc kilometrů jsem však naběhal doma, miloval jsem rovinaté lesy kolem Staré Boleslavi, Houštky, Čelákovic, Vestce. Ať bylo voňavé jaro nebo horké léto, kdy na borovicích zářily kapky pryskyřice, ať padalo listí tiše ze stromů nebo se hustě snášel sníh, vždycky jsem měl chuť běhat a nikdy se nenudil.“ Tímto vyznáním začal kdysi dávno své šťavnaté vyprávění o životě, závodění, úspěších i prohrách Emil Zátopek. Svým osobitým, lehkým a svižným stylem s prvky slováckého nářečí v něm nyní pokračuje a o spoustu humorných situací ho obohacuje Dana Zátopková. Kniha je určena všem, kteří se chtějí dozvědět, jak to s našimi nejslavnějšími olympioniky bylo doopravdy, v krušných dobách nesvobody i poté