Academia strana 71 z 189

Slovník podkrkonošského nářečí představuje první komplexní vědecké zpracování nářečního lexika dané oblasti. Ve zhruba 13 500 heslech je zachycena lexikální zásoba z celé západní, tradičně české části Podkrkonoší (kromě oblasti Pasek nad Jizerou, Vysokého nad Jizerou a Jilemnice také z níže položeného Semilska a Železnobrodska). Základem diferenčně pojatého slovníku jsou dialektismy, které se na daném území vyskytují (nebo vyskytovaly) v běžné komunikaci, zachyceno je i názvosloví místních řemesel, především tradiční domácké výroby sklářské a textilní, regionální frazémy a v omezené míře i vlastní jména. Materiál pro slovník byl shromažďován již od sedmdesátých let 20. století, soustředěně pak zhruba od roku 2000. Kromě přímých terénních výzkumů byla provedena i rozsáhlá excerpce písemných pramenů uložených v místních muzeích a archivech i dalších písemností v soukromém majetku rodin. Součástí knihy je CD s názvem Podrkonošské nářečí dříve a nyní se zvukovými záznamy pořízenými od konce padesátých let 20. století do současnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že naše dialekty nezadržitelně mizí, je kulturněhistorická hodnota této knihy mimořádná.

Proč vlastně cestovat a co nám přinášejí pobyty v jiných koutech světa? Proč balit v době tisíců a tisíců fotografií cestovní zážitky do slov? Jak funguje kombinace socialismu, buddhismu a vojenské diktatury v Barmě? Jak mizí příroda Madagaskaru? Jak vypadá dnešní peruánská Amazonie s kom- binací divoké rozvojové pomoci a černé magie? Co se změnilo na Egyptě od dob Staré říše? Jak působí následnické země sovětského impéria? Vzpomínka na některé země v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Toto a mnohé další v třetím dílu cestovních esejů Stanislava Komárka.

Dílo významného britského historika není jen podrobným výčtem událostí dosud největší války světových dějin, ale zaměřuje se i na psychologické profily důležitých aktérů tohoto osudového střetnutí. Nalezneme tu zasvěcené srovnání dvou totalitních režimů i rozbor paradoxní situace, v níž režimům demokratickým nezbylo než volit spojenectví se stalinistickým Ruskem. Autor podrobně rozebírá mnohé bolestivé otázky, např. eventuální možnost letecky čelit probíhajícímu vyvražďování Židů, oprávněnost plošného bombardování i mnoho dalších situací, ve kterých se ve válce s nelidským nacistickým režimem lidské svědomí ocitalo mezi dvěma mlýnskými kameny.

Rok 1953 byl pro komunistický režim v Československu přelomový. Smrt J. V. Stalina a vůdce československých komunistů K. Gottwalda v březnu toho roku otevřela cestu k řešení nahromaděných problémů především hospodářských a sociálních. Nové sovětské vedení opustilo linii otevřené konfrontace se západními demokraciemi, vyhlásilo program zvyšování životní úrovně svých občanů a k provádění stejné politiky tlačilo i východoevropské satelity. Rozsáhlá studie zabývající se vývojem v Československu uvádí edici dokumentů (v českém překladu) s hlášeními o situaci, která v roce 1953 do svých metropolí zasílali diplomaté z britské, sovětské a rakouské ambasády v Praze tedy autentický pohled přímých svědků událostí.

Láska jako cesta k Bohu je netradičním výběrem z rozsáhlého díla Ibn Síny, jednoho z nejvýznamnějších středověkých muslimských filozofů. Přináší tři spisy, které stály vždy v pozadí myslitelových velkých filozofických kompendií a medicínských sum, a které přesto dodnes jitří představivost orientalistů a vzbuzují dohady o autorově příklonu k mysticismu. Živý, syn Bdícího, Pták a Salamán a Absál jsou příběhy o iniciaci lidské duše při její duchovní cestě vzhůru směrem k Bohu. Tento vyprávěcí cyklus je vhodně doplněn čtvrtým spisem, Pojednáním o lásce, představujícím jeho filozofické zázemí a sdílejícím společné motivy lásky jakožto hybného principu duchovní poutě a andělského potenciálu lidské duše.

„Já jsem běhal velice rád a strašně moc, vlastně skoro pořád. Do práce, z práce, na stadion, pro nákupy nebo i jen tak pro radost. Dokonce i do schodů jsem běhal s nadšením, ale vůbec nejraději po mořském břehu. Nejvíc kilometrů jsem však naběhal doma, miloval jsem rovinaté lesy kolem Staré Boleslavi, Houštky, Čelákovic, Vestce. Ať bylo voňavé jaro nebo horké léto, kdy na borovicích zářily kapky pryskyřice, ať padalo listí tiše ze stromů nebo se hustě snášel sníh, vždycky jsem měl chuť běhat a nikdy se nenudil.“ Tímto vyznáním začal kdysi dávno své šťavnaté vyprávění o životě, závodění, úspěších i prohrách Emil Zátopek. Svým osobitým, lehkým a svižným stylem s prvky slováckého nářečí v něm nyní pokračuje a o spoustu humorných situací ho obohacuje Dana Zátopková. Kniha je určena všem, kteří se chtějí dozvědět, jak to s našimi nejslavnějšími olympioniky bylo doopravdy, v krušných dobách nesvobody i poté

Kniha se v širokém historickém kontextu zabývá avarsko-slovanským obléháním hlavního města východořímské říše v roce 626. Autor sleduje dějiny říše od smrti císaře Justiniána, především pokud se týče ztráty jejích pozic na Balkáně; současně se zabývá vztahem k Persii, jež byla odedávna hlavním konkurentem říše. Vnitřní konflikty za císařů Foky a Herakleia společně s oslabováním jejího vnějšího postavení vedly k obsazení téměř celého Balkánu Avary a k jejich obléhání Konstantinopole. Peršané se současně zmocnili Egypta, Předního východu i částí Malé Asie, a pokoušeli se dokonce zapojit do obléhání hlavního města. Kniha se dále zabývá pozdější recepcí obléhání Konstantinopole, a to jak v písemných.

Babický případ z července 1951 otřásl celým tehdejším Československem. Tři mrtví na chodbě babické školy, následně akce bezpečnosti a další dva mrtví v bolíkovickém poli. Rychlý politický proces se sedmi tresty smrti. Další procesy, stovky odsouzených a další čtyři tresty smrti. Druhý příběh Babic pak přinesly hned dva díly seriálu Třicet případů majora Zemana. Kniha podrobně mapuje situaci na Vysočině mezi únorem a srpnem 1951, zejména činnost Ladislava Malého a postupy Státní bezpečnosti. Jsou zde vůbec poprvé publikovány některé archivní materiály a fotografie. Na základě tisíců stran materiálů bezpečnosti, vzpomínek aktérů a dalších dokumentů je vytvořen realistický obraz babického případu.

Kniha poskytuje souhrnný pohled na vztah Tomáše Masaryka k Židům a židovské otázce v českém i evropském kontextu a také na poměr významných židovských osobností k Československu a k Masarykovi zvláště. Pokouší se zachytit vývoj a proměny Masarykových názorů na Židy a židovství od raného mládí a popsat klíčové události, které utvářely Masarykovy postoje. Práce je rozdělena do deseti kapitol, sledujících Masarykovo mládí a studia ve Vídni, jeho působení do první světové války (včetně hilsneriády), Masarykův postoj k marxismu a jeho názory na řešení sociální otázky, jeho vztah ke křesťanství a judaismu. Zvláštní pozornost je věnována postavení Židů v českých zemích od dob josefínských reforem a poměru T. G. Masaryka k sionistickému hnutí, stejně jako k českožidovskému hnutí a problému asimilace vůbec. Závěrečné kapitoly se věnují situaci Židů v první republice, prezidentově cestě do Palestiny v roce 1927 a v přehledu také zájmu T. G. Masaryka o některé významné židovské osobnosti, jakož i názory těchto učenců a politiků na Masaryka a jeho působení v průběhu několika desetiletí.

Od druhé poloviny devadesátých let 20. století je literatura šířena nejen prostřednictvím tištěných a audiovizuálních médií, ale využívá zároveň bezbřehý a dynamicky se vyvíjející prostor internetu. Nové digitální technologie zasáhly jak do procesu tvorby literárního textu, tak do procesu jeho recepce – a nenechaly beze změny ani principy, podle nichž dosud fungovala literatura jako komplexní komunikační systém. V čem se liší způsob tvorby a zveřejnění literárního díla v podobě textu digitálního a tištěného? Jak se změnila pozice čtenáře v prostředí interaktivních médií? Je vztah české literatury k novým médiím v nadnárodním kontextu v něčem specifický? A jde skutečně o revoluční změny, nebo jen o obměny starších literárních forem přenesených do nového prostředí?

Kniha se zabývá fenoménem hromadného cvičení na československých spartakiádách v letech 1955 až 1985. Spartakiády navazovaly personálně, organizačně, ale i ideově na tradici sokolských sletů, které se zase inspirovaly německým turnerským hnutím. Krátce po Gottwaldově smrti se stranické vedení rozhodlo tuto tradici využít pro potřeby legitimizace nového režimu. Smyslem hromadného a synchronizovaného pohybu cvičenců na Strahovském stadionu, největším stadionu světa, bylo doslova „ztělesnění“ zvláštního konceptu socialistického lidu, který měl být zdrojem vší moci a zároveň zcela tvárný podle přání vládnoucí strany. Kniha se věnuje také organizaci spartakiád, jež si vedle obrovských finančních prostředků vynutila zapojení expertních znalostí stovek bývalých sokolských činovníků, a reakci širší veřejnosti na ně, zejména prožívání spartakiád jako smysluplného rituálu samotnými cvičenci.

Dílo římského básníka Vergilia (70–19 př. Kr.) patří ke stálicím světové klasické poezie. Dokladem toho, že i dnes představuje lákavou výzvu pro překladatele, je nový český překlad básně Georgica / Zpěvy rolnické. Báseň, rozdělená do čtyř knih, je formálně básní naučnou, pojednávající o pěstování plodin, o chovu zvířat, o vínu a o včelách, ale Vergilius do ní vložil úvahy o lidském životě, o přírodě, o rodině a uspořádání lidské společnosti, to vše navíc obohacené krásným jazykem a humorem. Georgica obsahují rovněž dva slavné exkursy: chválu Itálie v první knize a mýtus o Orfeovi a Aristaeovi v knize čtvrté.

Většina biologů i studentů přicházejících studovat biologii na vysokou školu se domnívá, že evoluční biologie je v podstatě uzavřená kapitola vědy. Ale co když je všechno úplně jinak? Co když právě evoluční biologie v 70. a 80. letech uplynulého století prodělala v naprosté tichosti zcela zásadní revoluci, po níž by se vlastně měly od základu přepsat veškeré učebnice tohoto oboru? Co když je i nový model evoluce vycházející z dawkinsovsko-hamiltonovské teorie sobeckého genu, založené na soupeření různých variant téhož genu o předání co největšího počtu vlastních kopií do dalších generací, stejně chybný jako původní model Darwinův, a vbrzku nás proto čeká revoluce další? A nemohla by stávající model nahradit například teorie takzvané zamrzlé evoluce? Teorie, která předpokládá, že naprostá většina druhů, se kterými se v přírodě setkáváme, není schopná se evolučně vyvíjet, ani když jsou vystaveny sebesilnějšímu selekčnímu tlaku, a tak pouze pasivně čekají, až se změny v jejich prostředí nahromadí v takové míře, že jim nezbude, než způsobně vyhynout. Kde se berou nové druhy, jak je možné, že jsou druhy účelně přizpůsobeny svému prostředí a jak může v takovémto evolučně zamrzlém světě vůbec docházet k evoluci? Odpověď na uvedené otázky, jakož i otevřený a někdy poněkud svérázný pohled do zákulisí dnešní vědy nabízí tato kniha.

Jacques Lacan představuje významnou etapu ve vývoji francouzské psychoanalýzy a má dodnes nemalý vliv zejména v románských zemích Evropy (Francie, Itálie) a v Latinské Americe. Pro seznámení českých čtenářů s Lacanovým pojetím psychoanalýzy byly zvoleny dvě práce zařazené do souboru vydaného pod názvem Écrits, které nyní otiskujeme dvoujazyčně spolu s jejich francouzským originálem: studie „Stadium zrcadla“ odpovídá Lacanově příspěvku na mezinárodním psychoanalytickém kongresu konaném v Curychu v roce 1949 a studie „Funkce a pole promluvy a řeči v psychoanalýze“ přednášce, s níž Lacan vystoupil na kongresu pořádaném v Římě tamní univerzitou roku 1953. Přeložil Jiří Pechar

Monografie podává detailní analýzu tvoření lexikálních jednotek vyskytujících se v pomístních jménech z území Čech. Podaný přehled slovotvorných (názvotvorných) prostředků a jejich funkcí obohacuje dosavadní poznání českého slovotvorného systému jako celku, a to především z vývojového hlediska: pomístní jména zachycují totiž i takové slovotvorné prostředky, které se dnes u apelativ již nevyskytují nebo jsou velmi archaické. V knize se vychází z poznatků současné onomastické teorie zdůrazňující specifičnost propriální sféry jazyka; jedním z hlavních cílů práce je ověření tzv. parasystémové teorie.

Evropská společnost vzpomíná zločinů druhé světové války už sedm desítek let. Každý národ má místo, které se pro něho stalo symbolem utrpení. Jen málokteré dosáhlo světového věhlasu, byť by si to svým významem zasloužila všechna. Lidice byly zničeny v pomstě za smrt velitele Říšského bezpečnostního úřadu a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942. Vražda téměř všech mužů, kteří by udrželi zbraň, děsivá smrt nevinných dětí i krutý osud lidických žen zůstávají mementem lidické tragédie s nadnárodním významem. Předválečný, válečný i poválečný příběh Lidic nebyl dosud odborně zpracován. Nové dokumenty z českých i zahraničních archivů, svědectví pamětníků i dokumenty dochované v rodinných archivech představují Lidice jinak, než jak je známe z knih a filmů.